Velký let

8

Po nějaké chvíli, když se země přestala chvět, se nomové posbírali a oslepeně po sobě mžourali.

„!“ řekl Gurder.

„Co?“ zeptal se Masklin. Vlastní hlas mu zněl vzdáleně a tlumeně.

„?“ řekl Gurder.

„?“ zeptal se Angalo.

„?“

„Co? Já tě neslyším! Slyšíš ty mě?“

„?“

Masklin viděl, že se Gurderovy rty pohybují. Ukázal si na uši a zavrtěl hlavou.

„My jsme ohluchli!“

„?“

„?“

„Ohluchli jsme.“ Masklin vzhlédl.

Dým se jim převaloval nad hlavami a z něho stoupal rychle — i na nomské vysokorychlostní smysly — dlouhý, narůstající mrak s ohněm na špičce. Hluk opadl na něco pouze velmi hlasitého a potom náhle zanikl.

Masklin si strčil prst do ucha a zavrtěl jím.

Nepřítomný zvuk nahradilo strašné syčení ticha.

„Poslouchá mě někdo?“ odvážil se zeptat. „Slyší mě někdo?“

„Tohle,“ řekl Angalo, a jeho hlas zněl rozmazaně a nepřirozeně klidně, „bylo pořádně nahlas. Myslím, že moc hlasitějších věcí už neuslyšíme.“

Masklin přikývl. Cítil se jako po pořádném výprasku.

„V tom se ty vyznáš, Angalo,“ odpověděl mdle. „Lidé na nich létají, nebo ne?“

„No ano. Rovnou nahoru.“

„Nikdo je k tomu nenutí?“

„É. Myslím, že ne,“ řekl Angalo. „Myslím, že v té knize se říkalo, že spousta lidí to chce dělat.“

„Oni to chtějí?“

Angalo pokrčil rameny. „To se tam říkalo.“

Na konci vějíře bílého kouře byla už jenom vzdálená tečka.

Masklin se na ni díval.

My jsme se museli zbláznit, pomyslel si. Jsme malincí a tohle je veliký svět a my se nikdy nedovíme dost o místě, kde jsme, než se vydáme někam jinam. Tenkrát aspoň, když jsem bydlel v díře, znal jsem všechno, co jsem měl znát o životě v díře, a teď utekl rok a já jsem na nějakém strašně vzdáleném místě, že ani nevím, jak je daleko, a koukám se, jak něco, co nechápu, letí někam tak vysoko, že tam není žádné dole. A nemůžu se vrátit. Musím dojít na konec, ať se děje co se děje, protože se nemůžu vrátit. Já nemůžu ani přestat.

Tak tohle myslela Grimma těmi žábami. Jakmile věci poznáte, jste někdo jiný. Nemůžete si pomoci.

Pohlédl dolů. Něco postrádal.

Věc…

Utíkal nazpět, cestou kudy přišli.

Černá krychlička byla tam, kde ji nechal. Tykadla se zasunula dovnitř a žádná světýlka nesvítila.

„Věci?“ oslovil ji nejistě.

Jedno červené světýlko se slabě rozsvítilo. Masklinovi byla najednou zima navzdory vedru kolem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Světýlko zablikalo.

„Příliš rychlý. Velká spotřeba en…“ řekla.

„En?“ podivil se Masklin. Usilovně se snažil nepřemýšlet o tom, proč to slovo nebylo víc než zachrčení.

Světýlko pohasínalo.

„Věci? Věci?“ Jemně na ni zaťukal. „Vyšlo to? Přiletí Loď? Co teď uděláme? Probuď se! Věci!“

Světýlko zhaslo.

Masklin Věc zvedl a obracel ji v rukou.

„Věci?“

Angalo a Gurder už přichvátali s Pinďou v patách.

„Povedlo se?“ ptal se nedočkavě Angalo. „Zatím žádnou Loď nevidím.“

Masklin se k nim obrátil.

„Věc se rozbila,“ oznámil.

„Rozbila?“

„Všechna světýlka zhasla!“

„No, a co to znamená?“ Angalo se začal tvářit vyděšeně.

„Já nevím!“

„Umřela?“ zeptal se Gurder.

„Nemůže umřít! Existuje tisíce let!“

Gurder zavrtěl hlavou. „To zní jako dobrý důvod, proč umřít,“ prohlásil.

„Ale je to, je to věc!“

Angalo usedl a pažemi si objal kolena.

„Řekla, jestli něco zorganizovala? Kdy má Loď přiletět?“

„Poslouchej, zajímá tě to? Spotřebovala en!“

„En?“

„Musí to znamenat elektřinu. Ona ji nějak nasává z drátů a podobně. Myslím také, že si ji dokáže na chvíli uložit. A teď jí musela dojít.“

Prohlíželi si černou krabičku. Prožila tisíce let, předávána od noma k nomovi, aniž někdy řekla slovo nebo blikla světýlkem. Probudila se až v blízkosti elektřiny, když ji přinesli do Obchoďáku.

„Vypadá divně, jak tu leží a nic nedělá,“ pronesl Angalo.

„Nemůžeme jí najít trochu elektřiny?“ zeptal se Gurder.

„Tady? Žádná tu není!“ odsekl Angalo. „Jsme uprostřed pustiny!“

Masklin vstal a rozhlédl se. V dálce se matně rýsovaly nějaké budovy. Kolem nich projížděla auta.

„A co Loď?“ opakoval Angalo. „Je už na cestě?“

„Já nevím!“

„Jak nás najde?“

„Já nevím!“

„Kdo ji řídí?“

„Já ne —“ Masklin se v hrůze zastavil. „Nikdo! Chci říct, kdo by ji mohl řídit? Nikdo v ní není už po tisíce let!“

„Tak kdo s ní přiletí sem?“

„Já nevím! Věc, možná.“

„Chceš říct, že je na cestě a nikdo ji neřídí?“

„Ano! Ne! Já nevím!“

Angalo zašilhal k temně modrému nebi.

„Auvau,“ vydal ze sebe nešťastně.

„Musíme Věci najít nějakou elektřinu,“ řekl Masklin. „I když se jí povedlo zavolat Loď, bude se ještě Lodi muset říct, kde jsme.“

„Jestli Loď zavolala,“ opravil ho Gurder. „Možná jí došla en ještě před tím.“

„To nemůžeme vědět jistě,“ řekl Masklin. „Nicméně musíme Věci pomoct. Nemůžu ji takhle vidět.“

Pinďa zmizel v roští a vrátil se s ještěrkou.

„Á,“ prohodil Gurder bez nadšení. „Podává se oběd.“

„Kdyby Věc mluvila, mohli bychom Pinďovi vysvětlit, že ještěrka se vám časem zoufale zprotiví,“ řekl Angalo.

„Tak asi za dvě vteřiny,“ dodal Gurder.

„Dejte pokoj,“ vzdychl Masklin unaveně. „Pojďme někam do stínu vymyslet další plán.“

„Ach jo, plán,“ řekl Gurder, jako by plán byl ještě horší než ještěrka. „Plány já miluju.“

Pojedli — ne moc dobře — lehli si na záda a pozorovali oblohu. Ten krátký spánek cestou nestačil. Snadno je přemohla dřímota.

„Musím říct, tihle Floriďané to mají vymakané,“ řekl lenivě Gurder. „Doma máme zimu a oni tady mají topení puštěné pěkně naplno.“

„Říkám ti pořád, že to není topení,“ poučil ho Angalo a napínal zrak po nějaké známce snášející se Lodi. „A vítr taky není klimatizace. To tě zahřívá slunce.“

„Myslel jsem, že je jenom na svícení,“ řekl Gurder.

„A pochází od něj všechno teplo,“ dodal Angalo. „Přečetl jsem si to v jedné knize. Je to velká ohnivá koule větší než svět.“

Gurder si slunce podezíravě prohlížel.

„Že by?“ pronesl. „A co ho drží nahoře?“

„Nic. Prostě tam je.“

Gurder znovu zašilhal do slunce.

„To je všeobecně známo?“ zeptal se.

„Řekl bych, že jo. Bylo to v té knize.“

„Aby si to každý přečetl? Tomu říkám nezodpovědnost. To je něco, co může lidi vážně vyděsit.“

„Jsou tam tisíce sluncí, říká Masklin.“

Gurder zafuněl. „Jo, říkal mi to. Jmenuje se to galaxie nebo tak nějak. Já osobně jsem proti.“

Angalo se uchechtl.

„Nevím, co je na tom zábavného,“ reagoval Gurder chladně.

„Řekni mu to, Maskline,“ dožadoval se Angalo.

„Tobě na tom houby záleží,“ zabručel Gurder. „Ty chceš jenom, aby všechno jezdilo co nejrychleji. Já chci věci pochopit. Možná, že jsou tisíce sluncí, ale proč?“

„Nechápu, co na tom záleží,“ pronesl líně Angalo.

„To je to jediné, na čem záleží. Řekni mu to, Maskline.“

Oba se podívali na Masklina.

Alespoň tam, kde Masklin seděl.

Byl pryč.

Nad vrcholem nebe bylo místo, kterému Věc říkala vesmír. Obsahoval — podle Věci — všechno a nic. A bylo tam hrozně málo všeho a víc ničeho, než si kdo dokáže představit.

Například se často říkalo, že obloha je plná hvězd. Nebyla to pravda. Obloha byla plná oblohy. Oblohy bylo neomezené množství a hvězd, ve srovnání s tím, opravdu velmi málo.

Bylo tudíž úžasné, že dělaly takový dojem…

Tisíce jich teď shlížely dolů na to, jak se něco kulatého a zářivého loudá kolem Země.

Na boku to mělo napsáno Arnsat-1, což bylo tak trochu plýtvání barvou, jelikož hvězdy nedovedou číst.

Vysunulo to stříbrný talíř.

Potom ho mělo nasměrovat k planetě pod sebou, aby vysílal dolů filmy pro pamětníky a nejnovější zprávy.

Nic takového. Mělo nové příkazy.

Vypustilo malé obláčky paliva, obrátilo se a pátralo po obloze po novém cíli.

Tou dobou, kdy jej našlo, spousta lidí, mající cokoli společného s pamětnickými filmy a nejnovějšími zprávami, na sebe velmi vztekle řvala do telefonů, a někteří se horečně snažili vyslat nové instrukce.

Ale nebylo to k ničemu, protože už nikdo neposlouchal.

Masklin se prodíral roštím. Budou se dohadovat a hašteřit, pomyslel si. Musím to provést rychle. Myslím, že nemáme moc času.

Bylo to poprvé, co byl opravdu sám ode dnů, kdy žil v díře a musel vycházet na lov úplně osamocený, protože už nikdo jiný nebyl.

Bylo to tehdy lepší? Přinejmenším to bylo jednodušší. Museli jste se snažit nasytit, aniž jste byli snědeni. Už přežít jediný den byla výhra. Všechno bylo zlé, ale aspoň to byla jaksi pochopitelná psota nomských rozměrů.

V oněch dnech končil svět dálnicí na jedné straně a lesem přes pole na straně druhé. Teď neměl vůbec žádné hranice, a přibylo problémů, s nimiž si Masklin nevěděl rady.

Ale aspoň věděl, kde hledat elektřinu. Nacházela se poblíž budov s lidmi uvnitř.

Roští před Masklinem se otevřelo do stezky. Dal se po ní a přidal do kroku. Vydejte se po stezce a někde na ni najdete lidi…

Uslyšel za sebou kroky. Ohlédl se a uviděl Pinďu. Malý Floriďan se na něj ustaraně usmál.

„Běž pryč!“ řekl mu Masklin. „Jdi pryč! Jdi! Vrať se! Proč jdeš za mnou? Běž pryč!“

Pinďa se zatvářil ublíženě. Ukázal na stezku a něco řekl.

„Já nerozumím!“ křičel Masklin.

Pinďa vymrštil ruku nad hlavu a dlaň obrátil dolů.

„Lidé?“ hádal Masklin. „Ano. Já vím. Já vím, co dělám. Vrať se!“

Pinďa řekl ještě něco.

Masklin pozdvihl Věc. „Mluvící krabička ne jít,“ řekl bezmocně. „Má ty dobroto, proč bych měl takhle mluvit? Ty jsi alespoň tak inteligentní jako já. Mazej, jdi pryč. Vrať se k ostatním.“

Obrátil se a utíkal dál. Krátce se ohlédl a viděl Pinďu, jak se za ním dívá.

Kolik času mi zbývá? ptal se sám sebe. Jednou mi Věc vyprávěla, že Loď létá velmi rychle. Možná by tu mohla být každým okamžikem. Možná vůbec nepřiletí…

Viděl, jak se nějaké postavy tyčí nad křovinami Ano, vydej se po kterékoli stezce a dříve nebo později narazíš na lidi. Vlezou všude.

Ano, možná, že Loď vůbec nepřiletí.

Jestli ne, pomyslel si, pak to, co se teď chystám udělat, je patrně ta nejpitomější věc, jakou kdy kde nějaký nom udělal v celé historii nomstva.

Vystoupil do štěrkového kruhu. Parkoval tam malý nákladní vůz se jménem floridského boha NASA na boku. U něj se nad nějakým přístrojem na stojanu skláněla dvojice lidí.

Masklina si nevšimli. S tlukoucím srdcem přistoupil blíž.

Položil Věc na zem. Přiložil dlaně k ústům.

Snažil se křičet co možná nejzřetelněji a nejpomaleji.

„Haló, vy tam! Vy! Li — dé!“

„Cože udělal?“ zvolal Angalo.

Pinďa opětně rozehrál pantomimu.

„Mluvil s lidmi?“ zděšeně se ptal Angalo. „Odjel ve věci s koly?“

„Myslím, že jsem slyšel motor náklaďáku,“ připojil Gurder.

Angalo praštil pěstí o dlaň.

„Dělal si starosti o Věc,“ řekl. „Chtěl najít nějakou elektřinu!“

„Ale určitě jsme celé míle od nějaké budovy!“ namítl Gurder.

„Ne pro Masklina!“ zavrčel Angalo.

„Já věděl, že to takhle skončí!“ zasténal Gurder. „Ukázat se lidem! V Obchoďáku jsme něco takového nikdy neudělali! Co budeme dělat?“

Masklin si pomyslel: dosud to není tak zlé.

Ti lidé opravdu nevěděli, co si s ním počít. Oni před ním dokonce couvali! A pak se jeden vrhl k náklaďáku a mluvil do přístroje na šňůře. Patrně druh telefonu, pomyslel si Masklin zasvěceně.

Když se nehýbal, jeden z lidí vzal z vozu nějakou krabici a plížil se k němu, jako by čekal, že Masklin vybuchne. Skutečně, když Masklin zamával, člověk neobratně odskočil.

Ten další něco povídal a krabici opatrně položil na štěrk kousek od Masklina.

Pak ho oba vyčkávavě pozorovali.

Nepřestával se usmívat, aby je uklidnil, a vlezl do krabice. Potom jim znovu zamával.

Jeden člověk se bázlivě sehnul a uchopil krabici, zvedal ji do vzduchu, jako by Masklin byl něco velice vzácného a choulostivého. Nesli ho k náklaďáku. Člověk nasedl a krabici si s přehnanou péčí uložil na kolena. Rádio chrastilo hlubokými lidskými hlasy.

Inu, už nemůže couvnout. S vědomím toho se Masklinovi téměř ulevilo. Snad bylo nejlepší pohlížet na to jenom jako na další krok na cestě životem.

Stále na něj civěli, jako by nevěřili tomu, co vidí.

Vůz se odkolébal. Po chvíli zahnul na betonovou silnici, kde čekalo další nákladní auto. Vystoupil z něj člověk, hovořil s řidičem Masklinova náklaďáku, pomalu lidsky se rozesmál, podíval se dolů na Masklina a přestal se smát jako když utne.

Skoro utíkal ke svému vozu a začal mluvit do dalšího telefonu.

Já věděl, že to tak dopadne, pomyslel si Masklin. Nevědí, co si se skutečným nomem počít. Úžasné.

Ale pokud mě dopraví někam, kde je ta správná elektřina…

Dorcas, technik, se jednou pokusil Masklinovi elektřinu vysvětlit, ale bez valného úspěchu, protože Dorcas o ní neměl také příliš jasno. Vypadalo to, že existují dva druhy — rovná a zakroucená. Ta rovná je velmi nudná a sídlí v bateriích. Ta zakroucená se nachází v drátech ve zdi a tak, a Věc jí jaksi dokáže část ukrást, pokud je dostatečně blízko ní. Dorcas mluvíval o té zakroucené elektřině stejným tónem, jakým Gurder hovoříval o bří Arnoldové (zal. 1905). Tenkrát v Obchoďáku se ji snažil studovat. Když ji dáte do ledničky, zmrazí všechno, ale když se tatáž elektřina dostane do trouby, všechno ohřeje, takže jak to dokáže?

Dorcas o tom mluvíval, pomyslel si Masklin. Řekl jsem, mluvíval'? Doufám, že dosud mluví.

Hlavu měl lehkou a cítil se podivně optimisticky. Jedna jeho část říkala: to proto, že propadnete panice, když na jedinou vteřinu vážně zhodnotíte situaci, do níž jste se dostali vlastním přičiněním.

Vždy s úsměvem.

Náklaďák si broukal po silnici s druhým vozem v závěsu. Masklin viděl, jak třetí náklaďák rachotí vedlejší cestou a zařazuje se za ně. Byla na něm spousta lidí a většina se dívala na oblohu.

U nejbližší budovy nezastavili, ale jeli dál k té větší s mnoha dalšími vozidly před ní. Očekávali je další lidé.

Jeden člověk otevřel dveře náklaďáku, i na člověka velice pomalu.

Člověk nesoucí Masklina vystoupil z vozu.

Masklin zvedl pohled k tuctům zírajících obličejů. Viděl každou oční bulvu, každou nosní dírku. Všechno vypadalo ustaraně. Alespoň každá oční bulva. Nosní dírky se prostě tvářily jako nosní dírky.

Měli starost o něho.

Vždy s úsměvem.

Opětoval jejich pohledy, málem se chichotal potlačovanou hrůzou, a řekl: „Mohu Vám nějak pomoci, pánové?“