Velký let

1

Nechť se oko vaší představivosti stane fotoaparátem…

Toto je vesmír, jiskřivá koule galaxií jako ozdoba na nějakém neviditelném vánočním stromku.

Vyhledejte jednu galaxii…

Zaostřit

Toto je galaxie, vykroužená jako porce šlehačky v šálku kávy, každá světelná tečka je hvězdou.

Vyhledejte jednu hvězdu…

Zaostřit

Toto je sluneční soustava, kde planety uhánějí tmou kolem žhavých plamenů slunce. Některé planety se drží blízko, je na nich dost horko, aby se roztavilo olovo. Některé se zatoulaly až tam, kde se rodí létavice.

Vyhledejte modrou planetu…

Zaostřit

Toto je ta planeta. Většina jejího povrchu je potopena ve vodě. Jmenuje se Země.

Vyhledejte jednu zemi…

Zaostřit

… ve slunci modrou a zelenou a hnědou, a tady je bledý obdélník, což je…

Zaostřit

… letiště, betonový úl pro stříbrné včely a je tam…

Zaostřit

… budova plná lidí a rámusu a…

Zaostřit

… koš plný odpadků a…

Zaostřit

… pár očiček…

Zaostřit Zaostřit Zaostřit

Cvak!

Masklin opatrně sklouzl po staré krabici od hamburgerů.

Prohlížel si lidi. Stovky a stovky lidí. Začalo mu svítat, že dostat se do letadla není jako ukrást náklaďák.

Angalo a Gurder se uhnízdili hluboko v odpadcích a zasmušile pojídali zbytky studeného, zvlhlého pomfritu.

Tohle nás všechny zaskočilo jako zemětřesení, pomyslel si Masklin.

Chci říct, vezměte si například Gurdera. Tam v Obchoďáku byl Opatem. Věřil, že bří Arnoldové pro nomy stvořil Obchoďák. A pořád si myslí, že někde je nějaký takový bří Arnoldové, který na nás shlíží, jelikož jsme důležití. A teď jsme tady venku a všechno, co jsme objevili, je, že nejsme vůbec důležití…

A potom Angalo. V bří Arnoldové nevěří, ale líbí se mu pomyšlení, že bří Arnoldové existuje jenom proto, aby v něj sám mohl dál nevěřit.

A nakonec já.

Nikdy jsem si nepomyslel, že to bude takhle těžké.

Myslel jsem si, že letadla jsou jenom náklaďáky s křídly a s menším počtem kol.

Je tady víc lidí, než jsem kdy viděl. Jak můžeme na takovémhle místě najít Vnuka Richarda, 39?

Doufám, že mi hodlají nechat kousek toho pomfritu…

Angalo vzhlédl.

„Viděls ho?“ zeptal se ironicky.

Masklin pokrčil rameny. „Spousta lidí má plnovous,“ zabručel. „Přijdou mi všichni stejní.“

„Říkal jsem ti to,“ sykl Angalo. „Slepou vírou nic nezmůžeš.“ Vrhl na Gurdera zlý pohled.

„Už možná odletěl,“ nadhodil Masklin. „Mohl projít rovnou kolem mne.“

„Tak se vraťme,“ navrhl Angalo. „Budou nás postrádat. Projevili jsme snahu, prohledali jsme letiště, tucetkrát nás málem rozšlápli. Tak se teď zase vraťme do normálního světa.“

„Co ty myslíš, Gurdere?“ zeptal se Masklin.

Opat se na něj dlouze zoufale zahleděl.

„Já nevím,“ řekl. „Já vážně nevím. Doufal jsem…“

Hlas mu poklesl. Vypadal tak sklíčeně, že i Angalo mu poklepal na rameno.

„Neber si to tolik,“ řekl. „Přece jsi si vážně nemyslel, že jakýsi Vnuk Richard, 39, slétne střemhlav z nebe a dopraví nás na Floridu, viď? Koukej, podnikli jsme pokus. Nevyšlo to. Tak pojďme domů.“

„Samosebou, že jsem si tohle nemyslel,“ bránil se Gurder podrážděně. „Jenom jsem myslel, že… možná nějakým způsobem… to nějak půjde.“

„Svět patří lidem. Všechen ho vybudovali. Všechno řídí. Měli bychom to takto přijmout,“ konejšil ho Angalo.

Masklin se podíval na Věc. Věděl, že naslouchá. I když to byla jenom malá černá krychlička, vždycky vypadala jaksi čileji, když naslouchala.

Potíž byla, že mluvila, jenom když se jí chtělo. Vždycky vám pomohla jenom přiměřeně a ani o trochu víc. Vypadalo to, že Masklina celou dobu zkouší.

Žádat Věc o pomoc bylo jako připustit, že vám prostě došly nápady. Ale…

„Věci,“ oslovil ji. „Já vím, že mě slyšíš, protože v téhle budově musí být fůra elektřiny. Jsme na letišti. Vnuka Richarda, 39, nemůžeme najít. Nevíme, jak ho máme začít hledat. Pomoz nám, prosím tě.“

Věc mlčela.

„Jestli nám nepomůžeš,“ pokračoval Masklin poklidně, „vrátíme se do lomu a postavíme se lidem, ale to už se tě nebude týkat, protože tebe necháme tady. Vážně tě tu necháme. A už tě žádní nomové nikdy nenajdou. Nedostaneš už nikdy další šanci. My vymřeme, nikde už nebudou žádní další nomové, a to kvůli tobě. A po celá ta léta, která přijdou, budeš úplně sama a k ničemu a budeš si myslet ‚Možná jsem měla tomu Masklinovi pomoct, když mě o to žádal‘, a potom si řekneš ‚Kdyby se dal vrátit čas, pomohla bych mu‘. Inu, Věci, představ si, že se to všechno stalo a že se ti to přání konečně splnilo. Pomoz nám.“

„Je to stroj!“ vybafnul Angalo. „Stroj nemůžeš vydírat —!“

Na černém povrchu Věci se rozsvítilo malé červené světýlko.

„Já vím, že nám dokážeš říct, co si myslí jiné stroje,“ mluvil Masklin dál. „Ale dokážeš říct, co si myslí nomové? Přečti si, co si myslím, Věci, jestli si myslíš, že to nemyslím vážně. Chceš, aby nomové jednali inteligentně. Tak, já se inteligentně chovám. Jsem dost inteligentní, abych věděl, kdy potřebuji pomoc. Teď ji moc potřebuji. A ty můžeš pomoct. Vím, že můžeš. Jestli nám nepomůžeš, jdeme rovnou pryč a zapomeneme, že jsi kdy existovala.“

Rozzářilo se další světýlko, velmi slabě.

Masklin vstal a kývl na ostatní.

„Tak jo,“ řekl. „My jdem.“

Věc vydala krátký elektronický zvuk, který odpovídal nomímu odkašlání.

„Jak mohu být nápomocna?“ ozvala se.

Angalo se zašklebil na Gurdera.

Masklin si zase sedl.

„Najdi Vnuka Richarda, 39,“ řekl.

„To bude trvat dlouho,“ oznámila Věc.

„Hm.“

Několik světýlek se mihlo na povrchu Věci. Potom řekla: „Lokalizovala jsem nějakého Richarda Arnolda, starého třicet devět let. Právě vstoupil do odletového salonku první třídy k letu dva nula pět do Miami, Florida.“

„Moc dlouho to netrvalo,“ prohodil Masklin.

„Tři sta mikrosekund,“ řekla Věc. „To je dlouho.“

„Myslím, že jsem všemu stejně nerozuměl,“ dodal Masklin.

„Které části jsi nerozuměl?“

„Skoro všemu,“ přiznal Masklin. „Všemu od ‚vstoupil do‘.“

„Kdosi se správným jménem je tady a čeká ve speciální místnosti, aby nastoupil do velkého stříbrného ptáka, který se vznese na oblohu a poletí do místa jménem Florida,“ přetlumočila Věc.

„Do jakého velkého stříbrného ptáka?“ zeptal se Angalo.

„To znamená tryskové letadlo. Je uštěpačná,“ vysvětlil Masklin.

„Jo? Jak tohle všechno ví?“ zeptal se podezíravě Angelo.

„Tato budova je plná počítačů,“ řekla Věc.

„Jakých, jako jsi ty?“

Věc nasadila uražený výraz. „Jsou velmi, velmi primitivní“ oznámila. „Ale já jim rozumím. Když myslím dostatečně pomalu. Mají za úkol vědět, kam lidé cestují.“

„To je víc, než svede většina lidí,“ řekl Angalo.

„Dokážeš zjistit, jak se k němu můžeme dostat?“ zeptal se Gurder a obličej se mu rozzářil.

„Počkat, počkat,“ zasáhl rychle Angalo. „Ať do něčeho nevletíme.“

„Přišli jsme sem, abychom ho našli, ne?“ namítl Gurder.

„Ano! Ale co ve skutečnosti děláme?“

„Tedy, samozřejmě… my… my… to jest, budeme…“

„Ani nevíme, co je odletový salonek.“

„Věc říkala, že to je místnost, kde lidé čekají, než nastoupí do letadla,“ pospíšil si Masklin s vysvětlením.

Gurder rýpl Angala ukazováčkem.

„Ty máš strach, že jo. Máš strach, že uvidíme Vnuka Richarda a to bude znamenat, že bří Arnoldové opravdu existuje a že ty se mýlíš! Jsi zrovna jako tvůj otec. Ten taky nemohl snést pomyšlení, že se mýlí.“

„Já mám strach o tebe,“ opáčil Angalo. „Protože uvidíš, že Vnuk Richard je jenom člověk. Bří Arnoldové byl taky jenom člověk. Nebo dva. Obchoďák postavili jenom pro lidi. O nomech ani nevěděli! A mého otce z toho taky můžeš vynechat!“

Věc otevřela maličký poklop. To někdy dělávala. Když jsou poklopy zavřené, nevidíte, kde jsou, ale vždycky, když Věc něco opravdu zaujalo, otevřela poklop a vysunula stříbrnou mističku na tyči nebo složitou soustavu potrubí.

Tentokrát to byl kousek drátěného pletiva na kovové tyčince. Začalo se to pomalu otáčet.

Masklin krabičku uchopil.

Zatímco ti druzí dva se hádali, řekl tiše: „Víš, kde je to odletové kdesicosi?“

„Ano,“ přisvědčila Věc.

„Tak jdeme.“

Angalo se ohlédl.

„Hej, co to děláš?“ vykřikl.

Masklin si ho nevšímal. Hovořil s Věcí: „A víš, kolik času máme, než odletí na Floridu?“

„Asi tak půl hodiny.“

Nomové žijí desetkrát rychleji než lidé. Zahlédnout se dají hůř než tryskomyš.

To je jeden z důvodů, proč je většina lidí sotva kdy spatří.

Ten další je, že lidé jsou experti na to nevidět věci, o nichž vědí, že nejsou. A jelikož rozumní lidé vědí, že žádné takové věci jako čtyřcouloví lidičkové neexistují, nom, který nechce být viděn, patrně viděn nebude.

Takže si nikdo nevšiml, jak po podlaze letištní budovy jako střela proběhly tři drobné čmouhy. Uskočily před rachotícími koly zavazadlového vozíku. Prolétly mezi nohama pomalých lidí. Proklouzly kolem křesel. Téměř neviditelně proběhly ohromnou, ozvěnou zvučící chodbou. A zmizely za kytkou v květináči.

Bylo řečeno, že cokoli kdekoli ovlivňuje vše ostatní. Možná je to pravda.

Nebo je svět možná jenom plný příkladů.

Například na jednom stromě, tisíce mil daleko od Masklina, vysoko v oblačné horské krajině byla rostlina, která vypadala jako jediný velký květ. Rostla zaklíněna v rozsoše větví, kořeny se jí kývaly ve vzduchu, aby v mlžném oparu lapaly po nějaké obživě. Byla to epifytická rostlina z čeledi bromeliovitých, ačkoli by jí bylo k velmi malému užitku, kdyby o tom věděla.

Uprostřed květu utvořila vysrážená rosa maličké jezírko. A v něm žily žáby.

Velmi, velmi malé žabky s miniaturním životním koloběhem.

Lovily mezi okvětními lístky hmyz. Do malého jezírka kladly svá vajíčka. Pulci dospěli a staly se z nich další žáby. A ty zplodily další pulce. Nakonec uhynuly, potopily se ke dnu a staly se součástí kompostu dole mezi listy, který vlastně pomáhal rostlinu vyživovat.

Takový byl koloběh věcí, které si žáby byly schopny zapamatovat.{Asi tak tři vteřiny. Žáby nemají dobrou paměť.}

Až na to, že toho dne jedna žába zabloudila na lovu much a kraulovala kolem jednoho z vnějších okvětních plátků, nebo možná listů, a spatřila něco, co ještě nikdy neviděla.

Uviděla vesmír.

Přesněji, uviděla větev, trčící do oparu. A o několik metrů dál jiskřil kapkami mlhy v osamělém pruhu slunečního světla další květ. Žába se usadila a zírala.

„Hnk! Hnk! Hnk!“

Gurder se opřel o zeď a oddechoval jako přehřátý pes za slunečného dne.

Angalo byl také skoro bez dechu, ale rudnul úsilím nedat to najevo.

„Proč jsi nám nic neřekl!“ hněval se.

„Ta hádka vás strašně zaujala,“ řekl Masklin. „Bylo mi jasné, že jediný způsob, jak vás uvést do běhu, je dát se do pohybu sám.“

„Tisíce… ré… díky,“ funěl Gurder.

„Jak to, že nejsi zadýchaný?“ divil se Angalo.

„Jsem zvyklý rychle běhat,“ odpověděl Masklin a rozhlížel se kolem květiny. „Okej, Věci. Co teď?“

„Touhle chodbou.“ informovala Věc.

„Je plná lidí!“ zapištěl Gurder.

„Všude je plno lidí. Proto tohle děláme,“ řekl Masklin. Odmlčel se a potom dodal: „Podívej se, Věci, není nějaká jiná cesta, kudy se dát? Gurdera už teď málem rozmačkali.“

Po Věci se pohybovala světýlka ve složitých obrazcích. Potom se zeptala: „Čeho chcete dosáhnout?“

„Musíme najít Vnuka Richarda, 39,“ hekal Gurder.

„Ne. Nejdůležitější je letět do té Floridy,“ přerušil ho Masklin.

„Není!“ zvolal Gurder. „Já do žádné Floridy nechci!“

Masklin vyčkával. Potom řekl: „Tohle patrně není vhodná chvíle, ale já jsem k vám nebyl zcela upřímný…“

Vyprávěl jim o Věci a o vesmíru a Lodi na nebi. Kolem nich bez ustání duněla budova plná spěchajících lidí.

Konečně se ozval Gurder: „Ty se Vnuka Richarda vůbec nesnažíš najít?“

„Možná že je velmi důležitý,“ pospíšil si Masklin. „Ale máš pravdu. Na Floridě je místo, kde mají taková letadla, co startují přímo vzhůru a vynášejí na oblohu taková pípající rádia.“

„Ale jdi,“ zapochyboval Angalo. „Na oblohu nejde věci jen tak zavěsit! Spadly by dolů.“

„Sám tomu úplně nerozumím,“ připustil Masklin. „Ale když se dostaneš dost vysoko, není už žádné dole. To si myslím já. V každém případě všechno, co musíme udělat, je jet na tu Floridu a dostat Věc na jeden z těch letounů, co letí nahoru, a ona říká, že ostatní už svede sama.“

„Všechno?“ divil se Angalo.

„Nemůže to být těžší než ukrást náklaďák,“ přesvědčoval je Masklin.

„Nenavrhuješ snad, abychom ukradli letadlo?“ zděšeně vykřikl Gurder.

„Uaú!“ zavýskl Angalo a oči se mu rozzářily jakousi skrytou vnitřní energií. Miloval dopravní prostředky všeho druhu — obzvláště když se pohybovaly rychle.

„Ty taky ne, že ne,“ obrátil se na něj Gurder.

„Uaú!“ opakoval Angalo. Vypadal, jako by sledoval nějaký film, který vidí jen on sám.

„Jste blázni,“ konstatoval Gurder.

„Nikdo neřekl nic o nějaké krádeži letadla,“ uklidňoval ho Masklin rychle. „Letadlo se krást nebude. Na jednom se jenom projedeme, doufám.“

„Uaú!“

„A nebudeme se pokoušet ho řídit, Angalo!“

Angalo pokrčil rameny.

„No dobrá,“ souhlasil. „Ale dejme tomu, že budu na palubě a pilotovi se udělá špatně, třeba budu muset převzít řízení. Myslím, že Náklaďák jsem neřídil špatně —“

„Pořád jsi do něčeho naráželi“ namítl Gurder.

„Učil jsem se to. Na každý pád, na obloze se nedá vrazit do ničeho kromě mračen, a ta vypadají docela měkce,“ hájil se Angalo.

„A co zemský povrch!“

„Á zemský povrch by nebyl žádný problém. Ten by byl příliš daleko.“

Masklin zaťukal na Věc. „Víš, kde je ten letoun, co letí na Floridu?“ „Tak nás tam doveď. Jestli můžeš, vyhni se té záplavě lidí.“

Drobně pršelo, a protože se už smrákalo, na letišti se rozsvěcovala světla.

Naprosto nikdo nezaslechl slabounké klepnutí, jak malá mřížka ventilace odpadla od vnější stěny.

Rozmazané obrysy tří postaviček slezly na beton a uháněly pryč.

Směrem k letadlům.

Angalo se podíval nahoru. A ještě trochu výš. A přišlo mu podívat se ještě o něco výš. Skončil s hlavou v úplném záklonu.

Skoro se rozplakal. „Ach, uau,“ naříkal bez přestání.

„Je moc velké,“ zamumlal Gurder a snažil se raději nerozhlížet. Jako většina nomů, kteří se narodili v Obchoďáku, nesnášel dívat se vzhůru a nevidět strop. Angalo také, ale víc než být Venku nesnášel pomalou jízdu.

„Viděl jsem je vznést se na oblohu,“ řekl Masklin. „Opravdu létají. Čestné slovo.“

„Uau!“

Tyčilo se nad nimi, takže museli couvat a couvat, aby viděli, jak veliké je. Leskly se na něm kapky deště. Letištní osvětlení kreslilo na jeho bocích hrozny zelených a bílých květů. To nebyla věc, to byl kus vymodelované oblohy.

„Toť se ví, vypadají menší, když jsou daleko,“ zamumlal Masklin.

Civěl nahoru na to letadlo. V životě se necítil menší.

„Já jedno chci,“ zaúpěl Angalo a zaťal pěsti. „Podívej se na něj. Vypadá, že dokáže strašně rychle letět, i když tiše stojí!“

„Tak jak se do něj dostaneme?“ zeptal se Gurder.

„Umíš si představit ty obličeje doma, kdybychom se s ním objevili?“ tlachal dál Angalo.

„Ano. Umím. Naprosto jasně,“ přisvědčil Gurder. „Ale jak se do něj dostaneme?“

„Mohli bychom —“ začal Angalo. Odmlčel se. „Proč jsi se musel zeptat na tohle?“

„Má díry tam, co jsou prostrčená kola,“ řekl Masklin. „Myslím, že bychom tudy mohli vylézt.“

„Ne,“ ozvala se Věc, kterou měl v podpaží. „To byste nemohli dýchat. Musíte být úplně uvnitř. Tam, kudy letadla létají, je vzduch řídký.“

„To bych prosil,“ řekl Gurder důrazně. „Proto je to vzduch.“

„Nedokázal bys dýchat,“ pravila Věc trpělivě.

„Ale dokázal,“ řekl Gurder. „Dýchat jsem uměl vždycky.“

„Blíž k zemi je vzduchu víc,“ vysvětloval Angalo. „Četl jsem to. Nízko máš spoustu vzduchu, a když stoupáš, je ho čím dál míň.“

„Proč?“ zeptal se Gurder.

„Nevím. Třeba se bojí výšek.“

Masklin se brodil loužemi na betonu, aby si prohlédl vzdálený konec letounu. Kousek dál dva lidé za pomoci nějakých strojů nakládali bedny do otvoru v boku letadla. Kráčel zpátky kolem obrovitých pneumatik a zašilhal na dlouhý a vysoký tubus, který se táhl do budovy.

Ukázal na něj.

„Myslím, že lidé se nakládají do letadla tudy.“

„Cože, potrubím? Jako voda?“ divil se Angalo.

„Možná je to lepší, než stát tady venku a moknout,“ poznamenal Gurder. „Já už jsem mokrý skrz naskrz.“

„Má to schody a dráty a podobně,“ řekl Masklin. „Vyšplhat tam by neměl být problém. Musí tam být určitě nějaká škvíra, kudy tam vklouzneme.“ Popotáhl nosem. „Jako vždycky, když lidé něco stavějí,“ dodal.

„Tak do toho!“ zvolal Angalo. „Á, uaú!“

„Ale ty se nebudeš pokoušet letadlo ukrást,“ upozornil ho Masklin, když postrkovali trochu zavalitého Gurdera do nemotorného běhu. „Stejně letí tam, kam se chceme dostat —“

„Ne tam, kam chci já,“ zaúpěl Gurder. „Já chci domů!“

„— a nebudeš se pokoušet ho řídit. Není nás na to dost. Stejně si myslím, že je o hodně složitější než nákladní auto. Je to — víš, jak se jmenuje, Věci?“

„Concord.“

„Tak vidíš,“ řekl Masklin. „Je to Concord. Ať je to, co je to, ty mi musíš slíbit, že ho neukradneš.“