Velký let

4

Černočerno.

„Tady uvnitř je hrozná tma, Maskline.“

„Ano a já se nemůžu uvelebit.“

„No, budeš to muset nějak vydržet.“

„Kartáč! Já jsem si sednul rovnou na kartáč na vlasy!“

„Zakrátko budeme přistávat.“

„Dobrá.“

„A tady je nějaká tuba —“

„Já mám hlad. Není tu něco k jídlu?“

„Ještě mám ten burák.“

„Kde? Kde?“

„Teď jsem ho kvůli tobě upustil.“

„Gurdere?“

„Ano?“

„Co to děláš? Ty něco řežeš?“

„Dělá si díru do ponožky.“

Ticho.

„No a co? Co má být? Můžu, když se mi zachce. Je to moje ponožka.“

Další ticho.

„Budu se prostě cítit líp, když to udělám.“

Zase ticho.

„Je to jenom člověk, Gurdere. Nic zvláštního na něm není.“

„Jsme v jeho tašce, ne?“

„Ano, ale sám jsi říkal, že bří Arnoldové je cosi v našich hlavách. Nebo ne?“

„Říkal.“

„Tak co?“

„Prostě je mi tak líp, to je všechno. Konec debat.“

„Chystáme se na přistání!“

„Jak poznáme, až —“

„Jsem si jistá, že bych to, koneckonců, provedla lépe.“

„Tohle je ta Florida? Angalo, sundej mi nohu z obličeje.“

„Ano. Tato země tradičně přistěhovalce srdečně vítá.“

„To jsme jako my?“

„Technicky jste na cestě k jinému místu určení.“

„K jakému?“

„Ke hvězdám.“

„Ó. Věci?“

„Existuje nějaká zpráva o tom, že tady už nějací nomové někdy byli?“

„Co tím myslíš? My jsme ti nomové!“

„Ano, ale možná, že existují další.“

„My jsme všichni, co existují! Nebo ne?“

V temnotách tašky se míhala drobná barevná světylka.

„Věci?“

„Vyhledávám dostupné údaje. Závěr: Žádná spolehlivá pozorování, pokud jde o nomy. Všichni zaevidovaní přistěhovalci jsou vyšší než čtyři couly.“

„Hm. Já jenom pro zajímavost. Zajímalo mě, jestli jsme všichni nomové, co existují.“

„Slyšel jsi Věc. Žádná spolehlivá pozorování, povídala.“

„Nikdo nás až do dneška nespatřil.“

„Projdeme imigrační a celní kontrolou. Jste členem nebo jste někdy byl členem podvratné organizace?“

Ticho.

„Co, my? Proč se nás na to ptáš?“

„To je druh otázky, která se pokládá. Monitoruji komunikaci.“

„Ach ták. No, já myslím, že nejsme? Ne?“

„Ne.“

„Ne.“

„Ne. Myslím, že jsme ani nebyli. Co znamená podvratný?“

„Ta otázka má za cíl zjistit, zda jste sem přišli svrhnout vládu Spojených států.“

„Myslím, že to nechceme udělat. Chceme?“

„Ne.“

„Ne.“

„Ne, nechceme. Nemusejí si s námi dělat starosti.“

„Stejně je to náramně chytrý nápad.“

„Co jako?“

„Klást lidem otázky, když přijedou. Jestli sem někdo přijede provést nějaký podvratný převrat, všichni na něj padnou jako vosy, jakmile odpoví ‚Ano‘.“

„Je to sprostý trik, že jo,“ řekl Angalo s jistým obdivem.

„Ne, nechceme tu udělat žádný převrat,“ řekl Masklin Věci. „Chceme si jenom ukrást jeden z těch jejich kolmostartujících letounů. Jak se jim zase říká?“

„Raketoplán.“

„Správně. A pak zmizíme. Nechceme způsobit žádné potíže.“

Taška sebou házela, a pak ji někdo položil.

Tichoučký zvuk řezání naprosto zanikl v hluku letiště. V kůži se objevila malinká dírka.

„Co to dělá?“ ptal se Gurder.

„Přestaň do mě strkat,“ řekl Masklin. „Nemůžu se soustředit. Teď… to vypadá, jako bychom stáli s nějakými lidmi v řadě.“

„Už tady čekáme věčnost,“ brblal Angalo.

„Počítám, že se každého vyptávají, jestli nechce provést nějaký převrat,“ pravil moudře Gurder.

„Nerad se o tom zmiňuji,“ řekl Angalo, „ale jak najdeme ten raketoplán?“

„To si promyslíme, až nadejde čas,“ odpověděl Masklin nejistě.

„Čas nadešel,“ řekl Angalo rozhodně. „Nebo ne?“

Masklin bezmocně pokrčil rameny.

„Snad sis nemyslel, že přijedeme do téhleté Floridy a všude budou cedule ‚Tudy do vesmíru‘, co?“ zeptal se ironicky Angalo.

Masklin doufal, že se mu myšlenky nedají vyčíst z výrazu obličeje. „Toť se ví, že ne,“ bránil se.

„No tak co bude dál?“ naléhal Angalo.

„No… no… optáme se Věci,“ řekl Masklin. Vypadal, že se mu ulevilo. „Jo, zeptáme se. Věci?“

„Ano?“

Masklin pokrčil rameny. „Co budeme dělat dál?“

„No prosím,“ řekl Angalo, „tomu já říkám plánování.“

Brašna se posunula. Vnuk Richard, 39, postoupil ve frontě.

„Věci? Ptal jsem se, co budeme dělat —“

„Nic.“

„Jak nic?“

„Prováděním neexistence aktivity.“

„Co z toho?“

„Noviny psaly, že Richard Arnold cestuje na Floridu k vypuštění telekomunikační družice. Tudíž je teď na cestě k místu, kde ona družice je. Ergo, my jdeme s ním.“

„Kdo je Ergo?“ otázal se Gurder a rozhlížel se.

Věc na něj zamrkala světýlky.

„Znamená to ‚tudíž‘,“ pravila.

Masklin se tvářil pochybovačně. „Ty myslíš, že si vezme tuhle tašku s sebou?“

„Nepředvídatelné.“

V brašně toho mnoho nebylo, to musel Masklin uznat. Zahrnovalo to hlavně ponožky, noviny, několik drobností jako kartáče na vlasy a knihu, nazvanou Špion bez kalhot. Tato poslední položka jim způsobila jisté znepokojení, když se, ihned po přistání, zdrhovadlo na brašně otevřelo, ale Vnuk Richard vsunul knihu mezi noviny, aniž nahlédl dovnitř. Když už uvnitř bylo trochu vidět, pokusil se v ní Angalo číst. Tu a tam si zamumlal něco pod vousy.

„Tak se mi zdá,“ řekl Masklin konečně, „že Vnuk Richard rovnou nevyrazí podívat se, jak satelit odlétá. Vím určitě, že nejdřív se půjde někam prospat. Víš, kdy ten raketoplán poletí, Věci?“

„Nepředvídatelné. Mohu hovořit s jinými počítači, toliko jsou-li v mém dosahu. Zdejší počítače znají jenom záležitosti letiště.“

„Stejně bude muset jít brzo spát,“ řekl Masklin. „Lidé prospí většinu noci. Myslím, že tou dobou bychom měli radši z tašky vylézt.“

„A potom ho můžeme oslovit,“ navrhl Gurder.

Ostatní si ho změřili.

„No, kvůli tomu jsme sem přišli, ne?“ ujišťoval je Opat.

„Hlavně proto? Požádat ho, aby ušetřil kamenolom?“

„On je člověk!“ vyhrkl Angalo. „Teď už si to musíš uvědomit i ty! Nebude nám pomáhat! Proč by nám měl pomáhat? Je to jenom člověk, jehož předkové postavili ten obchodní dům! Proč pořád věříš, že je to nějaký velký nom z nebes?“

„Protože jinak nemám, v co bych věřil!“ zvolal Gurder. „A když ve Vnuka Richarda nevěříš, proč jsi v jeho tašce?“

„To je jenom shoda náhod —“

„To ty říkáš vždycky! Vždycky řekneš, že je to jenom shoda náhod!“

Brašna se pohnula, takže oni zase ztratili rovnováhu a skáceli se jeden přes druhého.

„Hýbeme se,“ řekl Masklin, který se stále díval otvorem a téměř uvítal, že něco přetrhlo tu hádku. „Kráčíme po podlaze. Venku je mnoho lidí. Spousta lidí.“

„To je vždycky,“ vzdychl Gurder.

„Někteří drží cedule se jmény.“

„Celí lidé,“ dodal Gurder.

Nomové byli zvyklí na lidi s cedulemi. Někteří lidé v Obchoďáku nosili na sobě jména pořád. Lidé měli podivná dlouhá jména, jako Paní J. E. Vildova Kontrolorka a Vítejte Jmenuji se Bláža. Nikdo nevěděl, proč musí lidé mít na sobě svoje jméno. Možná by je jinak zapomněli.

„Počkej,“ řekl Masklin, „tohle nemůže být pravda. Jeden drží nápis ‚Richard Arnold‘. Jdeme k němu! Mluvíme s ním!“

Hluboké, dunivé hřmění lidského hlasu se valilo nad nomy jako bouřka.

Húum-vúm-búm?

Fúm-húm-zúm-búm.

Húum-zúm-búum-fúm?

Búum.

„Rozumíš tomu, Věci?“ zeptal se Masklin.

„Ano. Ten muž s nápisem sem přišel, aby našeho člověka dopravil do hotelu. To je místo, kde lidé spí a krmí se. Zbytek jsou jenom věci, které si lidé říkají, aby se navzájem ujistili, že jsou ještě naživu.“

„Co máš na myslí?“ zeptal se Masklin.

„Říkají si takové věci jako ‚Jak se vám daří‘, ‚Pěkný den přeji‘ a ‚A co říkáte tomu počasí?‘. Tyto zvuky znamenají asi tolik ‚Já jsem živ a ty rovněž‘.“

„Ale nomové říkají to samé, Věci. Říká se tomu ‚vycházet s lidmi‘. Možná by to i tobě stálo za pokus.“

Brašna se zhoupla a do něčeho narazila. Nomové uvnitř se zoufale zachytávali. Angalo se držel jednou rukou. Snažil se založit si místo v knize.

„Já už zase dostávám hlad,“ pronesl Gurder. „Není tady v té tašce něco k jídlu?“

„V téhle tubě je trochu zubní pasty.“

„Bez zubní pasty se obejdu, díky.“

Vtom se ozvalo zahřmění. Angalo vzhlédl. „Tenhle zvuk znám,“ pronesl. „Pekelný spalovací stroj. Jsme v dopravním prostředku.“

„Už zas?“ zeptal se zkroušeně Gurder.

„Vystoupíme, jakmile to bude možné,“ uklidňoval ho Masklin.

„Co je to za náklaďák, Věci?“ zeptal se Gurder.

„Je to helikoptéra.“

„Rozhodně je hlučná,“ řekl Gurder, který se s tímto slovem ještě nesetkal.

„To je ‚letadlo bez křídel‘,“ vysvětlil mu Angalo, který se s tím slovem již setkal.

Gurder tomu věnoval několik okamžiků důkladného a zmateného přemýšlení.

„Věci?“ řekl pomalu.

„Co ji drží nahoře ve —“ začal Gurder.

„Věda.“

„Ó. No né. Věda? Dobrá. Tak to je v pořádku.“

Ten hluk trval dlouho. Po chvíli se stal součástí světa nomů, takže když ustal, působilo ticho jako výbuch.

Leželi na dně brašny, tak skleslí, že ani nemluvili. Cítili, že někdo brašnu nese, pokládá, zvedá, opět ji nese, pokládá, ještě jednou ji zvedá, a pak ji hází na něco měkkého.

A potom nastal blažený klid.

Nakonec řekl Gurderův hlas: „Tak jo. Jakou příchuť má ta pasta?“

Masklin vypátral Věc na dně brašny v hromádce kancelářských svorek, prachu a zkroucených papírků.

„Tušíš, kde jsme, Věci?“ zeptal se.

„Pokoj 103, hotel Na vyhlídce, Cocoa Beach,“ oznámila Věc. „Monitoruji komunikaci.“

Gurder se protlačil kolem Masklina. „Musím ven,“ řekl. „Já už tady uvnitř nemůžu vydržet. Zvedni mě, Angalo. Myslím, že dosáhnu nahoru —“

Ozvalo se dlouhé hřmění zdrhovadla. Světlo se vevalilo do otevřené brašny. Nomové se vnořili pod cokoli, co bylo po ruce.

Masklin pozoroval, jak obrovská ruka sáhla dolů, sevřela se kolem menší brašničky se zubní pastou a žínkou, a vytáhla ji ven.

Nomové se ani nepohnuli.

Po chvíli zaslechli vzdálený hluk tekoucí vody.

Nomové se pořád ještě nehýbali.

Búum-búm-fúm-púm-húm-húm, dúm zúm húuúm…

Lidský hlas se zvedal nad cákáním vody. Rozléhal se snad víc než jindy.

„To… zní jako… zpěv?“ zašeptal Angalo.

„Co se to děje, Věci?“ zasyčel Masklin.

„Šel do jedné místnosti, aby se osprchoval,“ řekla Věc.

„Kvůli čemu to dělá?“

„Předpokládám, že chce udržovat čistotu.“

„Takže teď je bezpečné vylézt z tašky.“

„ ‚Bezpečné‘ je relativní slovo.“

„Co? Cože? Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že nic není naprosto bezpečné. Ale připomínám, že člověk se nějakou dobu bude sušit.“

„Áno. Člověka je na čištění a sušení pořádný kus,“ řekl Angalo. „Tak pojďme. Dáme se do toho.“

Brašna ležela na posteli. Sešplhat po pokrývkách na podlahu bylo celkem snadné.

Húum — hum buÚÚm búm…

„Co teď uděláme?“ zeptal se Angalo.

„To jest, jen co se najíme,“ řekl Gurder rozhodně.

Masklin cupital po tlustém koberci. V nejbližší stěně byly vysoké skleněné dveře. Byly trošku pootevřené a vstupoval jimi teplý vánek a noční zvuky.

Člověk by slyšel ťukání a cvrkot cvrčků a jiných tajuplných bytostí, jejichž životní rolí je celou noc vysedávat na keřích a dělat rámus, který je o moc větší než ony samy. Ale nomové slyší zvuky zpomaleně, táhle a níž, jako z gramofonu, když vypadne proud. Tma byla plná hukotu a rachocení divočiny.

Gurder se připojil k Masklinovi a zděšeně šilhal do černé tmy.

„Mohl by ses jít podívat ven, jestli tam není něco k jídlu?“ zeptal se.

„Mám hrozný pocit,“ řekl Masklin, „že když teď půjdu ven, bude tam něco k jídlu, a to něco budu já.“

Lidský hlas za nimi pěl dál.

„O čem to ten člověk zpívá, Věci?“ zeptal se Masklin.

„To je trochu obtížné sledovat Avšak ukazuje se, že zpívající si přeje, aby vešlo ve známost, že cosi udělal po svém.“

„Udělal co?“

„Nedostatečné údaje v tomto ohledu. Ale ať to bylo cokoli, dělal to za a) na každém kroku své, dálnice života a za b) ne na nějaké okresce…“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Zpěv ustal. Rovněž šplíchání vody. Nomové se rozeběhli do stínů.

„To zní trochu nebezpečně,“ zašeptal Angalo. „Chůze po dálnici, myslím. Každý krok po chodníku života by byl lepší —“

Vnuk Richard vyšel ze sprchy s osuškou kolem pasu. Otevřel dveře. Dovnitř vešel jiný člověk s tácem, úplně oblečený. Nastala krátká výměna hluků a oblečený odložil tác a zase odešel. Vnuk Richard znovu zmizel ve sprše.

„Jídlo!“ zašeptal Gurder. „Cítím ho! Na tom podnose je jídlo!“

„Slanina, salát a tomatový sendvič s kapustičkou“ pravila Věc. „A káva.“

„Jak to víš?“ vyhrkli všichni tři sborem.

„Objednal si to, když se ubytoval.“

„Kapustičky,“ zavyl Gurder v extázi. „Slanina! Káva!“

Masklin upíral oči vzhůru. Podnos zůstal na okraji stolu.

Poblíž byla lampa. Masklin žil v Obchoďáku dost dlouho, aby věděl, že tam, kde je lampa, je i drát.

Takový drát, po kterém by nedokázal vyšplhat, se ještě nenašel.

Pravidelné jídlo, to byl problém. Na to si on nikdy nezvykl. Když bydlel Venku, ještě před Obchoďákem, býval zvyklý celé dny hladovět, a potom, když se jídlo naskytlo, cpát se, až se upatlal od hlavy k patě. Ale nomové z Obchoďáku očekávali něco k jídlu několikrát za hodinu. Nomové z Obchoďáku se cpali v jednom kuse. Stačilo, aby nedostali párkrát najíst, a začali si stěžovat.

„Myslím, že bych se tam mohl dostat,“ řekl.

„Ano. Ano,“ koktal Gurder.

„Ale je to správné, sníst Vnuku Richardovi jeho sendvič?“ dodal Masklin.

Gurder vytřeštil oči. Zamrkal.

„To je důležitá teologická otázka,“ zamumlal. „Ale já mám moc velký hlad na to, abych ji promýšlel, takže ho napřed snězme, a když se potom ukáže, že to nebylo správné, slibuji, že mi to bude velice líto.“

„Člověk říká, že konec je už blízko a že opona padá,“ překládala Věc. „To může být závěs u sprchy.“

Masklin se vytáhl po drátě na stůl, cítil se ze všech stran nekrytý.

Floriďané měli na sendviče viditelně odlišný názor. Tam v Tržnici v Obchoďáku se sendviče prodávaly. To slovo znamenalo něco tenkého mezi dvěma krajíčky zvlhlého chleba. Floridské sendviče naopak zaplňovaly celý tác a pokud tam nějaký chléb byl, skrýval se hluboko v džungli řeřichy a salátu.

Pohlédl dolů.

„Chvátej!“ zasyčel Angalo. „Voda se zase zastavila!“

Masklin odhrnul nános zeleně, popadl sendvič, dovlekl ho k okraji tácu a shodil na podlahu.

Dveře sprchy se otevřely.

„Dělej! Dělej!“ ječel Angalo.

Ze sprchy vyšel Vnuk Richard. Udělal pár kroků a zastavil se.

Díval se na Masklina.

Masklin se díval na něj.

Jsou chvíle, kdy se i sám Čas zastaví.

Masklin si uvědomil, že stojí v jednom z těch bodů, kde se Historie zhluboka nadechuje a rozhoduje se, co provede dál.

Mohu tu zůstat stát, pomyslel si. Mohu použít Věc jako tlumočníka a mohu se pokusit mu všechno vysvětlit. Mohu mu říct, jak je pro nás důležité mít vlastní domov. Mohu se ho zeptat, jestli může nějak pomoct nomům v kamenolomu. Mohu mu vyprávět, jak si nomové z Obchoďáku mysleli, že jeho dědeček stvořil svět. Patrně se mu to bude líbit. Vyhlíží přívětivě, na člověka.

Mohl by nám pomoct.

Nebo nám nalíčí nějakou past a zavolá další lidi a ti se tu začnou promenovat a bučet a nás strčí do klece nebo někam a budou do nás šťouchat. Bude to jako s těmi piloty v Concordu. Patrně nám nechtěli ublížit, oni jenom nechápali, kdo jsme. A my jsme jim nedali čas to pochopit.

Je to jejich svět, ne náš.

Je to moc riskantní. Ne. Nikdy jsem si to předtím neuvědomil, ale my to musíme provést po svém.

Vnuk Richard pomalu napřáhl ruku a zahučel: „Húmp?“

Masklin skočil.

Nom může spadnout dost hluboko a nezranit se a v každém případě slanina, salát a tomatový sendvič zmírnily jeho pád.

Kde se vzala, tu se vzala činorodá čmouha a sendvič se zvedl na třech párech nožek. Uháněl po podlaze a bryndal majonézu.

Vnuk Richard po něm hodil ručník. Netrefil.

Sendvič přelezl práh dveří a zmizel do cvrlikající, sametové nebezpečné noci.

Kromě pádu z větve existují i jiná nebezpečí. Jednu žabku slupla ještěrka. Několik dalších se obrátilo zpět, jakmile se octly mimo stín svého květu, protože, jak zdůraznily, „.-.-“ Žabák v čele se ohlédl na svou scvrkávající se družinu. Tedy jedna… a jedna a jedna a jedna a jedna, což dává dohromady — svraštil čelo úsilím je sečíst — ano, jednu.

Některé z té jedné začínaly mít strach. Žabák vůdce si uvědomil, že mají-li se vůbec dostat do nového květu a přežít tam, bude k tomu zapotřebí o moc víc než jedna žába. Budou potřebovat přinejmenším jednu nebo možná ještě jednu. Zakvákal na ně, aby je povzbudil.

„Kuňkkuňk,“ řekl.