Velký let

3

Zvuk Masklinova a Gurderova hlasu zněl ozvěnou, když prolézali mezi dráty.

„Napadlo mě, že mu to nějak trvá!“

„Neměl jsi ho nechat jít samotného! Víš, jaký je, když jde o řízení!“

„Já jsem ho neměl nechat?“

„On prostě nemá vůbec — kudy teď?“

Angalo řekl, že si myslí, že vnitřek letadla bude jeden propletenec drátů a potrubí. Měl skoro pravdu. Nomové se protahovali úzkým, kabely ověšeným světem pod podlahou.

„Na tohle jsem moc starý! V nomově životě nastane jednou čas, kdy by se neměl plazit vnitřkem strašných létajících strojů!“

„Kolikrát jsi se plazil?“

„Až dost!“

„Blížíme se,“ upozornila je Věc.

„Takhle to dopadá, když se ukazujeme! To je Poslední soud,“ láteřil dál Gurder.

„Čí?“ zeptal se Masklin chmurně a pomohl mu na nohy.

„Co myslíš?“

„Někoho musí soudit!“

„Já jsem myslel soud všeobecně!“

Masklin se zastavil.

„Kudy teď, Věci?“

„Zpráva informovala rozdavačku potravy, že podivná malá bytost je na palubě letadla,“ řekla Věc.„To je místo, kde se nacházíme. Je zde mnoho počítačů.“

„Mluví s tebou, ne?“

„Trochu. Jsou jako děti. Většinou poslouchají,“ řekla Věc samolibě. „Nejsou moc inteligentní.“

„Co uděláme?“ ptal se Gurder.

„Půjdeme —“ Masklin zaváhal. Slovo ‚zachránit‘ se rýsovalo někde na konci té věty.

Bylo to silné, dramatické slovo. Toužil je vyslovit. Potíž byla v tom, že za ním se tlačilo jiné, prostší, protivnější slovo.

Znělo: „Jak?“

„Myslím, že se mu nepokusí ublížit,“ řekl a doufal, že je to pravda. „Možná ho někam dají. Měli bychom si najít místo, odkud se můžeme podívat, co se děje.“ Bezmocně zkoumal dráty a složité kusy kovu před nimi.

„Měl bys mě tedy nechat jít napřed,“ řekl Gurder suše.

„Proč?“

„Možná ti to jde moc dobře venku, v otevřeném prostoru,“ řekl Opat a odstrčil ho. „Ale v Obchoďáku jsme my věděli všechno o tom, jak se pohybovat uvnitř věcí.“

Zamnul si ruce.

„Správně,“ řekl, a potom popadl kabel a protáhl se mezerou, které si Masklin ani nevšiml.

„Takovéhle věci jsem dělával jako kluk,“ rozpovídal se. „Prováděli jsme všechny možné skopičiny.“

„Ano?“ opáčil Masklin.

„Tudy dolů, myslím. Pozor na dráty. No jo. Nahoru a dolů výtahovými šachtami, tam a zpátky skrz telefonní centrálu…“

„Já myslel, že pořád mluvíš o tom, že dneska děti utrácejí příliš mnoho času poflakováním a lumpárnami.“

„Ach. Ano. No, tomu se říká trestná činnost mladistvých,“ řekl Gurder přísně. „To je něco jiného než naše mladická nerozvážnost. Zkusíme to tudy nahoru.“

Protáhli se mezi dvěma teplými kovovými stěnami. Oslnilo je denní světlo.

Masklin a Gurder si lehli a plazili se kupředu.

Doplazili se do prostoru zvláštního tvaru, ne o mnoho většího než kabina nákladního auta. Podobně jako ona byl toto skutečně prostor, k jehož výbavě patřili lidští řidiči.

Přístrojů tam byla spousta.

Pokrývaly stěny i strop. Světla a přepínače, ciferníky a páky. Masklin si pomyslel: Kdyby tu byl Dorcas, nikdy bychom ho odsud nedostali. Angalo je někde tady, a my ho chceme odsud dostat.

Na podlaze klečeli dva lidé. Jedna z rozdavaček potravy stála vedle. Odbývalo se moře bučení a vrčení.

„Lidská řeč,“ poznamenal Masklin. „Kéž bychom jí rozuměli.“

„Jak je libo.“ řekla Věc. „Připrav se.“

„Ty rozumíš lidským zvukům?“

„Jistě. Jsou to jenom zpomalené nomské zvuky.“

„Cože? Co? To jsi nám nikdy neřekla! To jsi nám nikdy předtím neřekla!“

„Celé biliony věcí jsem vám neřekla. Kde chceš, abych začala?“

„Můžeš začít tím, že mi řekneš, co si teď povídají,“ řekl Masklin. „Prosím.“

„Jeden právě řekl ‚To musela být nějaká myš nebo něco takového‘, a ten druhý řekl ‚Ukaž mi oblečenou myš a já připustím, že to byla myš‘. A ta rozdavačka potravy řekla ‚To nebyla žádná myš, co jsem viděla já. Prsklo to na mne jedna malina‘ (výkřik).“

„Co je malina?“

„Malý červený plod rostliny Rubus idaeus.“

Masklin se obrátil ke Gurderovi.

„Vážně?“

„Já? Jaký plod? Poslyš, kdyby se tam vyskytlo nějaké ovoce, snědl bych ho. Jenom jsem udělal ‚prrrr‘.“

„Jeden z lidí právě řekl ‚Ohlédl jsem se a támhle to bylo a koukalo se to oknem‘.“

„To je celý Angalo,“ prohlásil Gurder.

„Teď ten druhý na kolenou řekl ‚No, ať je to co chce, je to tady za panelem a nikam to nemůže utéct‘.“

„On odlupuje kus stěny!“ zvolal Masklin. „Ale ne! Sahá dovnitř!“

Člověk zabučel.

„Člověk řekl ‚Kouslo mě to! Ta malá potvora mě kousla‘!“ pravila Věc pobaveně.

„Jo. Je to Angalo,“ konstatoval Gurder. „Jeho otec byl taky takový. Bojovník do posledního dechu.“

„Ale oni nevědí, co našli!“ řekl Masklin naléhavě. „Zahlédli ho, ale on utekl! Dohadují se o tom! Oni ve skutečnosti v nomy nevěří! Kdybychom ho dokázali dostat ven, než ho chytí, rozhodně si budou myslet, že to byla myš nebo něco takového!“

„Řekl bych, že bychom mohli jít kolem stěnami,“ navrhl Gurder. „Ale to by trvalo moc dlouho.“

Masklin se zoufale rozhlížel po kabině. Kromě těch tří, kteří se pokoušeli chytit Angala, byli vpředu ještě dva lidé. To musejí být piloti, pomyslel si Masklin.

„Nápady mi úplně došly,“ řekl. „Dokážeš něco vymyslet, Věci?“

„Mohu vymýšlet prakticky neomezeně.“

„Já chci říct, můžeš něco udělat, abys nám pomohla zachránit Angala?“

„Ano.“

„Tak to už bys měla začít.“

„Ano.“

Za okamžik uslyšeli tiché zvonění poplašného zařízení. Světla začala blikat. Piloti něco vykřikli a natáhli se kupředu a začali něco kutit s přístroji.

„Co se to děje?“ zeptal se Masklin.

„Je možné, že se lidé polekali proto, že už nepilotují tento stroj,“ pravila Věc.

„Že ne? Tak kdo?“

Světýlka na Věci se zavlnila.

„Já.“

Jedna ze žabiček spadla z větve a tiše zmizela v listnatém baldachýnu daleko dole. Ježto velmi malá, lehoučká zvířata mohou padat dlouho, aniž si ublíží, je vcelku možné, že žába pád do pralesního světa pod stromem přežila a měla další převelice zajímavý zážitek, jaký stromová žába kdy zakusila.

Ostatní žáby se loudaly vpřed.

Masklin pomohl Gurderovi dalším kovovým tunelem, plným drátů. Nad hlavou slyšeli dunění lidských nohou a bučení lidí v potížích.

„Myslím, že z toho nemají moc velkou radost,“ podotkl Gurder.

„Ale nemají čas hledat něco, co byla pravděpodobně myš,“ opáčil Masklin.

„To není žádná myš, je to Angalo!“

„Ale potom si budou myslet, že to byla myš. Myslím, že lidé nechtějí znát to, co je rozčiluje.“

„To mi připadá zrovna nomské,“ řekl Gurder.

Masklin se podíval na Věc, kterou měl v podpaží.

„Ty ten Concord opravdu řídíš?“ zeptal se.

„Ano.“

„Já jsem si myslel, že při řízení musíš otáčet volantem a řadit rychlost a tak,“ řekl Masklin.

„To všechno vykonávají přístroje. Lidé mačkají knoflíky a kroutí volanty, jenom aby řekli přístrojům, co mají dělat.“

„Tak co tedy děláš ty?“

„Já“ pravila Věc, „rozhoduji.“

Masklin naslouchal tlumenému hřmění strojů.

„Je to těžké?“ zeptal se.

„Nikoli samo o sobě. Avšak ti lidé se pořád snaží do toho zasahovat.“

„Myslím, že bychom tedy raději měli rychle najít Angala,“ usoudil Gurder. „Tak pojď.“

Sunuli se dalším kabelovým tunelem.

„Měli by nám poděkovat, že dovolujeme naší Věci dělat za ně jejich práci,“ mínil Gurder.

„Myslím, že na to takhle nenahlížejí,“ řekl na to Masklin.

„Letíme ve výšce 16 000 metrů rychlostí 2100 kilometrů za hodinu,“ informovala Věc.

Když nic nepoznamenali, dodala: „To je velmi vysoko a velmi rychle.“

„To je dobře,“ řekl Masklin, který si uvědomil, že se nějaká poznámka očekává.

„Velmi, velmi rychle.“

Oba nomové se protáhli mezírkou mezi dvěma kovovými pláty.

„Vlastně rychleji než kulka.“

„Úžasné,“ řekl Masklin.

„Dvakrát rychleji než zvuk v této atmosféře,“ pokračovala Věc.

„Uau.“

„Zajímalo by mě, jestli bych to mohla vyjádřit jiným způsobem,“ pravila Věc a znělo to mírně znepokojeně. „Z Obchoďáku do lomu by to Concord dokázal za méně než patnáct vteřin.“

„Ještě štěstí, že jsme ho nepotkali v protisměru,“ poznamenal Masklin.

„No tak, přestaň si z ní utahovat,“ napomenul ho Gurder. „Chce ti říct, že je hodná holka… Věc,“ opravil se.

„Nechci,“ pravila Věc poněkud rychleji než obvykle. „Toliko jsem upozorňovala, ze toto je velmi specializovaný stroj a vyžaduje zběhlost v řízení.“

„Tak to bys snad neměla tolik mluvit,“ řekl Masklin.

Věc na něj zavlnila světýlky.

„Tohle bylo sprosté,“ řekl Gurder.

„No, já jsem dělal to, o čem Věc mluví, celý život a neslyšel jsem za to ani ‚díky‘,“ řekl Masklin. „Ale jak vysoko je 16 000 metrů?“

„Šestnáct kilometrů. Dvakrát tak daleko jako z Obchoďáku do lomu.“

Gurder se zastavil.

„Do výšky?“ podivil se. „My jsme tak vysoko?“

Podíval se na podlahu.

„Ó,“ řekl.

„Hele, jenom nezačínej,“ řekl rychle Masklin. „Už máme dost starostí s Angalem. Přestaň se takhle lepit na zeď!“

Gurder zesinal.

„To musíme být tak vysoko jako všechny ty načechrané bílé obláčkové věci,“ vydechl.

„Ne,“ pravila Věc.

„Aspoň nějaká útěcha,“ řekl Gurder.

„Jsou hluboko pod námi.“

„Ó.“

Masklin popadl Opata za rameno.

„Nezapomeň na Angala!“ povzbuzoval ho.

Gurder pomalu přikývl a sunul se se zavřenýma očima vpřed, píď po pídi.

„Nesmíme ztratit hlavu,“ řekl Masklin. „I když jsme tak vysoko.“ Podíval se dolů. Kov pod ním byl naprosto pevný. Museli byste mít velkou představitost, abyste skrz něj viděli zemský povrch dole.

Ale on ji naštěstí měl.

„Uf,“ řekl. „Tak pojď, Gurdere. Dej mi ruku.“

„Je zrovna před tebou.“

„Promiň. Neviděl jsem ji, mám zavřené oči.“

Trvalo jim věčnost posunovat se nahoru a dolů mezi vedením, až Gurder nakonec řekl: „To nemá cenu. Tady není žádná dost velká díra. On by ji našel, kdyby tady nějaká byla.“

„Tak musíme najít cestu do kabiny, a tak ho dostat ven,“ navrhl Masklin.

„Se všemi těmi lidmi?“

„Mají toho dost na práci, než aby si nás všimli. Pravda, Věci?“

„Pravda.“

Existuje místo tak vysoko, že není žádné dole.

Trochu níž brázdil oblohu bílý šíp, předstihl noc, předběhl slunce, v několika hodinách překročil oceán, který byl kdysi krajem světa…

Masklin se opatrně spustil na podlahu a kradl se vpřed. Lidé se jeho směrem ani nepodívali.

Doufám, že Věc ví, jak se tohle letadlo řídí, pomyslel si. Šinul se bokem k panelům, kde se snad schovával Angalo.

Tohle nebylo dobré. Nesnášel být takhle vydán náhodě. Samozřejmě v oněch dnech, kdy lovíval sám a sám, to možná bylo horší. Kdyby ho tehdy něco chytilo, vůbec by to nevěděl. Byl jenom sousto. Avšak nikdo neví, co lidé provedou s nomem, jestli ho chytí…

Vletěl do požehnaného stínu.

„Angalo!“ zasyčel.

Po chvíli se ozval hlas zpoza vedení: „Kdo je to?“

Masklin se zvedl. „Kolikrát chceš hádat?“ zeptal se svým obvyklým hlasem.

Angalo seskočil. „Honili mě!“ řekl. „A jeden strčil ruku —“

„Já vím. Pojďme, dokud mají napilno.“

„Co se děje?“ ptal se Angalo, když vyběhli do světla.

„Věc nás pilotuje.“

„Jak? Nemá ruce. Nemůže řadit rychlosti a nic —“

„Zjevně šéfuje počítačům, které to všechno dělají. Pojď už.“

„Podíval jsem se oknem,“ breptal Angalo. „Všude kolem je obloha!“

„Ani mi to nepřipomínej,“ sykl Masklin.

„Nech mě podívat se ještě jedinkrát —“ začal Angalo.

„Poslyš, Gurder na nás čeká a už nestojíme o žádné potíže —“

„Ale tohle je lepší než všechny náklaďáky —“

Zaslechli tlumený zvuk.

Vzhlédli.

Jeden z lidí je pozoroval. Ústa měl otevřená a v obličeji výraz někoho, kdo bude moc těžko vysvětlovat, co právě vidí, hlavně sám sobě.

Člověk se už zvedal na nohy.

Angalo s Masklinem se na sebe podívali.

„Utíkej!“ zařvali.

Gurder nenápadně číhal v nepatrném stínu u dveří, když proběhli kolem, ruce i nohy se jim míhaly jako písty. Popadl suknici svého šatu a cupital za nimi.

„Co se děje? Co se děje?“

„Pronásleduje nás člověk!“

„Nenechávejte mě tady! Nenechávejte mě tady!“

Masklin byl právě v čele, když se hnali uličkou mezi řadami lidí, kteří si vůbec nevšimli tří drobných šmouh, běžících mezi sedadly.

„Neměli… jsme tam… okounět!“ lapal po dechu Masklin.

„Možná… už… nebudeme mít… nikdy takovou příležitost,“ odmlouval Angalo.

„To máš pravdu!“

Podlaha se lehce naklonila.

„Věci! Co to děláš?“

„Dělám legraci.“

„Ne! Tudy!“

Masklin se vrhl kolem páru obřích bot mezi dvě sedadla a plácl sebou na koberec. Ostatní se tam vřítili za ním.

Pár coulů od nich byly obrovské lidské nohy.

Masklin si přidržel Věc u obličeje.

„Vrať jim to letadlo!“ zasyčel.

„Doufala jsem, že s ním budu moci přistát,“ pravila Věc. I když měla hlas stále plochý a bez výrazu, Masklin si přesto pomyslel, že zní posmutněle.

„Umíš s těmihle věcmi přistávat?“ zeptal se jí Masklin.

„Ráda bych se to příležitostně naučila —“

„Koukej jim to okamžitě vrátit!“

Věc se trochu zakolébala a změnila obrazec světýlek. Masklin vydechl.

„Tak co, budeme se všichni pět minut chovat rozumně?“ zeptal se.

„Promiň, Maskline,“ řekl Angalo. Snažil se tvářit omluvně, ale nešlo mu to. Masklin poznal vytřeštěné oči a mírně šílený úsměv někoho, octnuvšího se velmi blízko jejich soukromému nebi. „Bylo to takové… víte, že pod námi je rovnoměrně modro? Jako když tam dole není žádná zem! A —“

„Jestli se Věc pokusí o další praktické cvičení v pilotáži, mohli bychom se všichni přesvědčit, jestli je to pravda,“ řekl Masklin pochmurně. „Tak budeme hezky sedět a budeme zticha, jasný?“

Seděli pod křeslem a chvíli mlčeli.

Najednou se ozval Gurder: „Ten člověk má díru v ponožce.“

„A co má být?“ zeptal se Angalo.

„Vlastně nevím. Jenom to, že tě jakživo nenapadne, že by lidé mohli mít děravé ponožky.“

„Když máš ponožky, díry nejsou daleko,“ prohodil Masklin.

„Ale ponožky jsou to pěkné,“ řekl Angalo.

Masklin si je prohlížel. Připadaly mu podřadné. V Obchoďáku je nomové používali jako spací pytle.

„Jak to poznáš?“ zeptal se.

„Jsou to Módní Puchuvzdorné,“ řekl znalecky Angalo. „Zaručeně pětaosmdesátiprocentní Polyprotipot. V Obchoďáku jsme je prodávali. Byly o moc dražší než jiné ponožky. Podívej, tady vidíš značku.“

Gurder si povzdechl.

„Byl to dobrý Obchoďák,“ zamumlal.

„A ty boty,“ pokračoval Angalo a ukázal kousek stranou na velké bílé útvary podobné člunům, vytaženým na břeh. „Vidíš je? Tulačky Křížemkráž s Podrážkou z Mechové Gumy. Velmi drahé.“

„Ty já jsem nikdy neuznával,“ pravil Gurder. „Moc okázalé. Dával jsem přednost Pánským, Hnědým, Šněrovacím. V takové botě si nom pěkně pospal.“

„Ty Tulačky, to jsou taky boty z Obchoďáku, ne?“ zeptal se opatrně Masklin.

„No jo. Speciální zboží.“

„Hmm.“

Masklin vstal a přešel k velké kožené brašně, napůl zastrčené pod sedadlem. Ostatní přihlíželi, jak se po ní škrábe vzhůru a pak se povytahuje, až se mu povede, velmi rychle, nakouknout přes lenoch sedadla. Sklouzl zpátky.

„Vida, vida,“ řekl potrhlým, rozjásaným hlasem. „Ta taška je z Obchoďáku, že jo?“

Gurder s Angalem ji zhodnotili pohledem.

„V Cestovních doplňcích jsem nikdy moc nepobyl,“ řekl Angalo. „Ale teď, když ses o tom zmínil, mohla by to být Speciální Příruční Brašna z Teletiny.“

„Pro Energického Úředníka?“ dodal Gurder. „Ano. To by mohlo být.“

„Víte už, jak se odsud dostaneme?“ zeptal se Masklin.

„Stejnou cestou jako sem?“ hádal Angalo, který si tím příliš hlavu nelámal.

„Myslím, že to by šlo těžko. Lidé by mohli mít jiný názor,“ řekl Masklin. „Možná se už po nás začali shánět. I když si myslí, že jsme myši. S myšmi bych se v takovémhle letadle nesmířil, být lidmi. Víte, co jsou myši zač, čůrají na dráty. To by mohlo být nebezpečné, když jste šestnáct kilometrů vysoko, taková myš, co si jde na malou do počítače… Já myslím, že k tomu lidé přistoupí velmi razantně. Takže bychom měli odsud vypadnout, až to začne.“

„Zašlápnou nás!“ namítl Angalo.

„Napadlo mě, že bychom se nějak mohli… dostat do té brašny, nebo tak,“ navrhl Masklin.

„Směšné!“ prohlásil Gurder.

Masklin se zhluboka nadechl.

„Patří Vnukovi Richardovi, abyste věděli,“ oznámil.

„Ověřil jsem si to,“ dodal, když uviděl vyraz jejich obličejů. „Už jsem ho viděl dřív a sedí tady nahoře v tom křesle. Vnuk Richard,“ pokračoval, „39. Rovnou tady nad námi. Čte si noviny. Tady nahoře. To je on.“

Gurder zrudnul. Dloubl Masklina prstem. „To cekáš, že ti budu věřit, že Richard Arnold, vnuk bří Arnoldové (zal. 1905) mádíry v ponožkách?“

„Čímž se z nich stanou ponožky posvátné,“ řekl Angalo. „Promiň. Promiň. Jen jsem se snažil trochu pozvednout náladu. Nemusíš se na mne tak škaredit.“

„Vylez tam a podívej se sám,“ navrhl Masklin. „Pomůžu ti. Jenom buď opatrný.“

Vystrkali Gurdera nahoru.

Mlčky slezl.

„No?“ zeptal se Angalo.

„Má na tom zavazadle také zlatá písmena ‚R. A.‘,“ upozornil Masklin.

Dělal na Angala zoufalé posuňky. Gurder vypadal, jako by zahlédl ducha.

„Ano, ta můžeš mít,“ řekl honem Angalo. „ ‚Zlatý monogram za pouhých 599 navíc‘ stávalo na ceduli.“

„Řekni nám něco, Gurdere,“ prosil Masklin. „Neseď tu tak a nekoukej.“

„Toto je pro mne velice slavnostní okamžik,“ ozval se Gurder.

„Myslel jsem, že bych mohl popárnout pár stehů a mohli bychom se dostat dovnitř na dno,“ řekl Masklin.

„Nejsem hoden,“ blouznil Gurder.

„Asi nejsi,“ prohodil Angalo zvesela. „Ale my to na tebe nikomu nepovíme.“

„A Vnuk Richard nám pomůže, uvidíš,“ povzbuzoval ho Masklin, doufaje, že Gurder je schopen to všechno strávit. „Nebude o tom vědět, ale bude nám pomáhat. Takže bude všechno dobré. Možná je to tak míněno.“

Ne že by to někdo mínil, řekl si s úzkostí. Míněno jen tak všeobecně.

Gurder to zvážil.

„No dobrá,“ řekl. „Ale žádné prořezávání té tašky. Můžeme se dovnitř dostat zipem.“

Tak to taky provedli. Zip se v polovině trochu zadrhl, poněvadž to zdrhovadla většinou dělají, ale netrvalo dlouho, a udělali si otvor dost velký, aby jím sešplhali dovnitř.

„Co uděláme, jestli se podívá dovnitř?“ strachoval se Angalo.

„Nic, jenom se usmějeme, řekl bych,“ zažertoval trochu Masklin.

Stromové žabky se teď octly daleko na větvi. Co vyhlíželo jako hladký šedozelený lesní porost, bylo zblízka bludiště z drsné kůry, kořenů a trsů mechu. Pro žáby, které strávily život ve světě s okvětními lístky na okraji, to byla hrůza k neuneseni.

Ale lezly dál. Neznaly smysl slova ‚ústup‘. Ani žádného jiného slova.