Velký let

6

Na počátku, vyprávěla Křoví, nebylo nic než zem. NASA viděl prázdnotu nad zemí a rozhodl se zaplnit ji oblohou. Vybudoval si sídlo uprostřed světa a vysílal vzhůru věže plné mraků. Občas také mrakové věže převážely hvězdy, protože v noci poté, co se jedna z věží vznesla, nomové někdy pozorovali, že se po nebi pohybují nové hvězdy.

Půdu kolem mrakových věží měl NASA za zvláštní území. Bylo tam víc zvířat a méně lidí. Pro nomy to bylo náramně dobré místo. Někteří z nich věřili, že NASA to všechno tak uspořádal právě z toho důvodu.

Křoví se opřela.

„A ona tomu věří?“ zeptal se Masklin. Díval se přes mýtinku tam, kde se Gurder hádal s Drdůlkem. Nemohli si rozumět, ale přesto se hádali.

Věc překládala.

Křoví se rozesmála.

„Říká, že dny přicházejí a odcházejí, kdo má zapotřebí v něco věřit? Ona se dívá vlastníma očima, jak se věci dějí, a tohle je to, co ví, že se děje. Víra je úžasná věc pro ty, kteří ji potřebují, říká. Ale ona ví, že tohle místo patří NASA, protože jeho jméno je na nápisech.“

Angalo se zašklebil. Byl tak rozčilený, že mu bylo málem do pláče.

„Bydlí rovnou vedle místa, odkud odlétají tryskáče, a myslí si, že je to nějaký čarodějný hrad!“ rozčilil se.

„A není?“ řekl si Masklin sám pro sebe. „Nakonec, není to o nic divnější než si myslet, že Obchoďák je celý svět. Věci, jakým způsobem pozorují start letadel? Jsou hrozně daleko.“

„Nejsou tak daleko. Dvacet osm kilometrů není vůbec daleko, říká. Prý se tam mohou dostat za hodinku a něco.“

Křoví pokývala hlavou nad jejich údivem a pak beze slova vstala a odkráčela do podrostu. Pokynula nomům, aby ji následovali. Půl tuctu Floriďanů se táhlo za svou vůdkyní v útvaru V, na jehož hrotu kráčela ona.

Po několika metrech se zeleň znovu otevřela u malého rybníčku.

Nomové byli zvyklí na velké množství vody. U letiště byly nádrže. Dokonce byli zvyklí na kachny. Ale stvoření, která k nim radostně pádlovala, byla o moc větší než kachny. Kromě toho kachny, podobně jako mnoho jiných živočichů, rozeznávaly v nomech tvar, i když ne rozměry, lidí a držely se od nich v bezpečné vzdálenosti. Nehnaly se k nim, jako by pouhý pohled na lidi byl zlatým hřebem celého dne.

Některá z těchto stvoření skoro vzlétala samou touhou přiblížit se k nomům.

Masklin se automaticky ohlédl po nějaké zbrani. Křoví ho popadla za paži, zavrtěla hlavou a pronesla pár slov.

„Jsou přítulné,“ přeložila Věc.

„Nevypadají na to!“

„Jsou to husy!“ řekla Věc. „Nikomu neškodí, s výjimkou trávy a drobných organismů. Přilétají sem na zimu.“

Husy dorazily s vlnou, která zalila nomům nohy, a sehnuly krky ke Křoví. Pohladila několik hrůzostrašně vyhlížejících zobáků.

Masklin se usilovně snažil nevypadat jako drobný organismus.

„Migrují sem z chladnějších klimat,“ pokračovala Věc. „Spoléhají na Floriďany, že zvolí správný kurz.“

„Ahá. To je…“ Masklin se zarazil a jeho mozek srovnal krok s ústy. „Ty chceš říct, že tito nomové na nich létají, pravda?“

„Dozajista. Cestují s husami. Mimochodem, do startu máte dvě hodiny a čtyřicet jednu minutu.“

„Tak aby bylo absolutně jasno,“ řekl pomalu Angalo, zatímco velká opeřená hlava čvachtala zobákem ve vodě kousíček od něj, „pokud navrhuješ, abychom lítali na husech—“

„Na husách. Lokál plurálu zní husách.“

„— tak to se tedy pleteš. Nebo mylně zpracováváš data, nebo co to vlastně děláš.“

„Ty máš samosebou nějaký lepší návrh,“ uštěpačně pravila Věc. Mít obličej, ušklíbla by se.

„Jo, připadá mi lepší na nich neletět, tak,“ řekl rozhodně Angalo.

„Já nevím,“ pronesl Masklin, který husy zamyšleně pozoroval. „Možná bych si to zkusil.“

„Floriďané si k husám vypěstovali zajímavý vztah,“ pokračovala Věc. „Husy poskytují nomům křídla a nomové husám inteligenci. V létě létají na sever do Kanady a na zimu se vracejí sem. Je to vztah téměř symbiotický, ačkoliv jim samozřejmě tento termín není znám.“

„Že ne? Chudáčkové malí,“ zamumlal Angalo.

„Já tě nechápu, Angalo,“ rozhorlil se Masklin. „Jsi celý blázen do řízení mašin, co řinčí kovem, a najednou ti dělá starost sednout si na dokonale přírodního ptáka.“

„To proto, že nechápu, jak takový pták funguje,“ odpověděl Angalo. „Jakživ jsem neviděl schématický nákres husy.“

„Husy jsou příčinou toho, že Floriďané neměli nikdy mnoho co činit s lidmi,“ pokračovala Věc.„Jak jsem řekla, jejich jazykem je téměř původní nomština.“

Křoví je bedlivě pozorovala. Něco na způsobu, jakým se k nim chovala, Masklinovi připadalo zvláštní. Ne že by se jich bála, nebyla agresivní ani nepříjemná.

„Ona není překvapená,“ pronesl nahlas. „Zajímá se, ale překvapená není. Vyvedlo ji z míry to, že jsme tady, ne to, že existujeme. S kolika jinými nomy se už potkala?“

Věc to musela přeložit.

Bylo to slovo, které Masklin znal teprve rok.

Tisíce.

Vůdce stromových žab usiloval o pokoření nového nápadu. Velmi matně si uvědomoval, že je mu zapotřebí jiného typu myšlení.

Existoval jeden svět, s jezírkem uprostřed a okvětními lístky na okraji. Jeden. Ale dál po větvi byl další svět. Odsud vypadal vábivě, jako ten květ, který opustili. Jeden.

Vůdce seděl na chomáči mechu a zkroutil oči tak, že viděl oba světy současně. Jeden tam. A jeden tam.

Jeden. A jeden.

Žabákovi se nadouvalo čelo, jak se usilovně namáhal pochopit novou myšlenku. Jeden a jeden jsou jeden. Ale když máte jeden tady a jeden tamhle…

Ostatní žáby rozčileně přihlížely, jak se jejich vůdci protáčejí oči.

Jeden tady a jeden tam nemohou být jeden. Byly od sebe moc daleko. Potřebovali jste slovo, které vystihuje jednoho i jednoho. Bylo třeba říct… bylo třeba říct…

Žabák roztáhl tlamičku. Zeširoka se zašklebil, doslova se zasmál od ucha k uchu.

Už na to přišel.

„.-.-. kuňkkuňk. -.-!“ zakvákal.

Znamenalo to: jeden. A navíc jeden.

Když se vrátili, Gurder se pořád ještě hádal s Drdůlkem.

„Jak to dokážou? Nerozumějí, co si povídají!“ divil se Angalo.

„To je nejlepší způsob,“ usoudil Masklin. „Gurdere? Jsme na odchodu. Pojď.“

Gurder vzhlédl. Obličej měl celý brunátný. Krčili se s Drdůlkem bok po boku mezi spoustou obrazců načrtaných do prachu.

„Potřebuji Věc!“ řekl. „Ten pitomec odmítá čemukoli porozumět!“

„Žádnými argumenty nad ním nevyhraješ,“ odpověděl Masklin. „Křoví říká, že se hádá se všemi nomy, které potkají. Těší ho to.“

„S jakými nomy?“

„Nomové jsou všude, Gurdere. Tak to říká Křoví. Dokonce ve Floridii jsou další kmeny. A — a — a — v Kanadii, kam cestují Floriďané na léto. Patrně i doma byli další nomové! Jenomže my jsme je nenašli!“

Zvedl Opata na nohy.

„A už nám nezbývá moc času,“ dodal.

„Na něco takového si sednout nehodlám!“

Husy se na Gurdera překvapeně podívaly, jako by byl nečekaná žába v jejich planktonu.

„Já z toho taky nejsem moc nadšený,“ pravil Masklin, „ale Křoví a ostatní to dělají pořád. Jenom se uhnízdíš mezi peřím a držíš se.“

„Uhnízdím?“ zařval Gurder. „V životě jsem nehnízdil!“

„Cestoval jsi na Condordu,“ připomněl mu Angalo. „A ten zkonstruovali a pilotovali lidé.“

Gurder se díval jako někdo, kdo se nehodlá jen tak lehce vzdát.

„No, a kdo zkonstruoval ty husy?“ otázal se.

Angalo se zašklebil na Masklina, který řekl: „Co? Já nevím. Zřejmě jiné husy.“

„Husy? Husy? A co ty tak vědí o projektování bezpečných letounů?“

„Poslouchej,“ uklidňoval ho Masklin. „Mohou nás dopravit až na kraj světa. Floriďané na nich nalétají tisíce kilometrů. Tisíce kilometrů, a bez uzeného lososa nebo růžové třaslaviny. Na osmadvacet kilometrů to za pokus stojí, ne?“

Gurder váhal. Drdůlek si něco brumlal.

Gurder si odkašlal.

„Tak jo,“ pronesl zvysoka. „Jsem přesvědčen, že já bych neměl mít naprosto žádné obtíže, jestliže toto potrhlé individuum má ve zvyku létat na těchto předmětech.“ Zadíval se na šedavé siluety, pohupující se na laguně. „Floriďané s těmi stvořeními mluví?“

Věc se zeptala Křoví. Ta zavrtěla hlavou. Ne, řekla, husy jsou vcelku hloupé. Přítulné, ale hloupé. Proč mluvit s něčím, co nemůže odpovědět?

„Řekla jsi jí, co tady děláme?“ zeptal se Masklin.

„Ne. Neptala se.“

„Jak si nasedneme?“

Křoví si strčila prsty do pusy a hvízdla.

Půl tuctu husí se vybatolilo na břeh. Zblízka nevypadaly o nic menší.

„Vzpomínám si, že jsem jednou o husách něco četl,“ rozumoval Gurder v jakési snové hrůze. „Že prý mohou ranou zobáku zlomit člověku ruku.“

„Křídlem,“ řekl Angalo a díval se, jak se nad ním tyčí šedě opeřená těla. „Křídlo to bylo.“

„A to dělají labutě,“ dodal schlíple Masklin. „Husy jsou ty, co se na ně nesmí dělat kšá!“

Gurder sledoval dlouhý krk, který nad ním kroužil dopředu a dozadu.

„To by mne ani ve snu nenapadlo,“ řekl.

Dlouho poté, když se Masklin dostal k napsání svého životního příběhu, líčil let na huse jako něco vůbec nejrychlejšího a nejvyššího a nejstrašnějšího.

Říkali mu, zadrž, to není pravda. Vyprávěl jsi, Maskline, že letadlo letělo tak rychle, že předběhlo svůj zvuk, a tak vysoko, že modro bylo všude kolem.

A on řekl, v tom to je. Letělo tak rychle, že jste nepoznali, jak rychle letí; letělo tak vysoko, že jste nemohli vidět, jak je to vysoko. Prostě se to dělo. A Concord vypadal, jako by byl k létání zamýšlen. Na zemi vypadal jaksi ztraceně.

Husy naopak vypadaly tak aerodynamicky jako polštář. Neřítily se do nebe a nevysmívaly se mrakům jako letadlo. Ne, běžely po vodní hladině a křídly zoufale bušily do vzduchu, a pak, zrovna když bylo jasné, že z toho nic nebude, najednou to dokázaly; voda odpadla a bylo slyšet jenom pomalé šumění křídel, která husu zvedala k nebi.

Masklin byl první, kdo by připustil, že tryskovým letadlům, strojům a mašinám nerozumí, takže možná proto se na nich nebál cestovat. Ale myslel si, že sem tam něco ví o svalech, a vědomí, že jeho život závisí jenom na páru mohutných svalů, nebylo příliš povzbudivé.

Každý cestovatel sdílel husu s jedním Floriďanem. Nikdo neřídil, pokud si mohl Masklin všimnout. Všechno prováděla Křoví, která seděla úplně vpředu, za krkem vedoucí husy.

Floriďané následovali svoji vůdkyni v dokonalém tvaru V.

Masklin se zavrtal do peří. Bylo to pohodlné, i když bylo trochu chladno. Floriďanům, jak se později dověděl, nedělalo žádné potíže na letící huse spát. Z pouhého pomyšlení na to ho jímala hrůza.

Vykoukl na tak dlouho, aby zahlédl, že se vzdálené stromy příliš rychle míhají, a zase hlavu schoval.

„Kolik času máme, Věci?“ zeptal se.

„Odhaduji náš přílet do okolí startovací rampy na hodinu před startem.“

„Tak — máš nějaký návrh, jak se dostaneme na ten stroj?“

„Je to téměř nemožné.“

„To jsem si myslel, že řekneš.“

„Ale mohli byste tam dostat MNE,“ dodala Věc.

„Ano, ale jak? Připevníme tě zvenčí?“

„Ne. Doneste mne co nejblíž a já udělám zbytek.“

„Zbytek čeho?“

„Zavolám Loď.“

„Ano, kde je ta Loď? Žasnu, že do ní družice a podobně ještě nenarazily.“

„Ona čeká.“

„Občas nám náramně pomůžeš.“

„Děkuji.“

„To bylo míněno ironicky.“

„Já vím.“

Vedle Masklina se ozvalo zašustění a jeho floridský spoluletec rozhrnul peří. Byl to onen chlapec, kterého viděl s Křoví. Nic neříkal, ale jenom upřeně pozoroval Masklina a Věc. Teď se zaculil a pronesl pár slov.

„Chce vědět, jestli je ti špatně.“

„Cítím se dobře,“ zalhal Masklin. „Jak se jmenuje?“

„Jmenuje se Pinďa. Je to nejstarší syn Křoví.“

Pinďa se na Masklina znovu povzbudivě usmál.

„Chce vědět, jak to vypadá v letadle,“ pravila Věc. „Říká, že vydávají hrozný hluk. Občas je vídají, ale drží se od nich stranou.“

Husa se naklonila po křídle. Masklin se na ní snažil udržet rukama nohama.

„Musí to být mnohem dobrodružnější než na huse, říká,“ pravila Věc.

„No, to nevím,“ řekl Masklin chabě.

Přistání bylo mnohem horší než let. Na vodu by bývalo bylo lepší, dozvěděl se později Masklin, ale Křoví je dovedla na zem. Husám se to moc nelíbilo. Znamenalo to, že musí skoro stát ve vzduchu, zuřivě plácat křídly a potom poslední kousek cesty padat.

Pinďa pomohl Masklinovi, jemuž se zdálo, že se zem komíhá ze strany na stranu. Ostatní cestovatelé k němu vrávorali v tlačenici ptáků.

„Země!“ vyhrkl Angalo. „Byla tak blízko! Žádné z nich to zřejmě nevadilo!“

Klesl na kolena.

„A kejhaly!“ naříkal. „A ustavičně se nakláněly ze strany na stranu! A pod tím peřím mají všude husí kůži!“

Masklin pohyboval pažemi, aby si rozproudil krev.

Země kolem jim nepřipadala o moc jiná než místo, které opustili, až na to, že vegetace byla nižší a Masklin neviděl žádnou vodu.

„Křoví říká, že tady je to nejblíž, kam až husy mohou“ řekla Věc. „Blíž je to příliš nebezpečné.“

Křoví přikývla a ukázala na obzor.

Byla tam bílá silueta.

„Tohle?“ řekl Masklin.

„To je ono?“ zeptal se Angalo.

„Ano.“

„Moc velká nevypadá,“ pronesl tiše Gurder.

„Je ještě dost daleko,“ usoudil Masklin.

„Vidím vrtulníky,“ řekl Angalo. „Není divu, že Křoví nechtěla, aby husy letěly ještě blíž.“

„Musíme vyrazit,“ řekl Masklin. „Zbývá hodina a počítám, že to jen taktak stihneme. É. Radši bychom měli dát Křoví sbohem. Můžeš jí to vysvětlit, Věci? Řekni jí, že — že se vynasnažíme ji zase vyhledat. Potom. Když všechno dobře dopadne. Doufám.“

„Jestli nějaké potom bude,“ dodal Gurder. Vypadal jako špatně vyřezaný svatý.

Křoví přikývla, když Věc vše přeložila, a pak postrčila Pinďu kupředu.

Věc řekla Masklinovi, co si Křoví přeje.

„Cože? Nemůžeme ho vzít s sebou!“ zvolal Masklin.

„Mladí nomové v jejím kmeni se povzbuzují k cestování“ pravila Věc. „Pinďovi je čtrnáct měsíců a už byl na Aljašce.“

„Pokus se jí vysvětlit, že na žádnou Aljašku nejedeme,“ řekl Masklin. „Pokus se jí vysvětlit, že se mu může přihodit cokoli.“

Věc překládala.

„Říká, že to je dobře. Dospívající chlapec by měl stále hledat nové zkušenosti.“

„Cože? Překládáš správně?“ zeptal se Masklin podezíravě.

„Ano.“

„No, řekla jsi jí, že je to nebezpečné?“

„Ano. Říká, že nebezpečí je to, oč v životě jde.“

„Ale může přijít o život!“ vřeštěl Masklin.

„Tak vystoupí na oblohu a stane se hvězdou.“

„Tomu oni věří?“

„Ano. Věří, že operační systém noma začíná jako husa. Je-li to dobrá husa, stane se nomem. Když dobrý nom zemře, NASA ho vezme na oblohu a on se stane hvězdou.“

„Co je to operační systém?“ ptal se Masklin. Tohle bylo náboženství. S náboženstvím vždycky ztrácel půdu pod nohama.

„Ta věc uvnitř tebe, která ti říká, co jsi,“ vysvětlila Věc.

„Ona myslí duši,“ řekl Gurder unaveně.

„Jakživ jsem takovou kupu nesmyslů neslyšel,“ řekl Angalo zvesela. „Aspoň ne od té doby, co jsme byli v Obchoďáku a věřili jsme, že se vrátíme na svět coby okrasy zahradní, é.“ Dloubl Gurdera do žeber.

Místo aby ho to rozzlobilo, tvářil se Gurder ještě sklíčeněji.

„Ať ten kluk jde s námi, jestli chce,“ pokračoval Angalo. „Projevuje správnou odvahu. Připomíná mi mne samého, když jsem byl jako on.“

„Jeho matka říká, že si může vždycky najít nějakou husu, která ho dopraví zpátky, kdyby se mu začalo stýskat.“ pravila Věc.

Masklin otevřel ústa, že promluví.

Ale jsou chvíle, kdy nemůžete říct nic, protože není co. Máte-li někomu něco vysvětlit, pak musí existovat něco, čím jste si oba jisti, nějaká startovní čára, a Masklin si nebyl jist, že s Křovím něco takového najde. Ptal se sám sebe, jak velkým se jí jeví svět. Možná větší, než si on dokáže představit. Ale oblohou svět končil.

„No tak dobrá,“ zabručel. „Ale musíme vyrazit hned. Není čas na dlouhé slzavé —“

Pinďa kývl na svou matku a přistoupil k Masklinovi, který si nedokázal vymyslet nic, co by řekl. I později, když lépe porozuměl husím nomům, nikdy úplně nepřivykl způsobu, jakým se spolu zvesela loučili. Vzdálenosti pro ně zřejmě mnoho neznamenaly.

„Tak pojď,“ vypravil ze sebe.

Gurder se mračil na Drdůlka, který trval na tom, že pojede až sem. „Opravdu bych si přál, abych si s tímhle nomem mohl promluvit,“ řekl.

„Křoví povídala, že je to celkem ctihodný nom, vážně,“ řekl mu Masklin, jenom trochu lpí na svém.“

„Zrovna jako ty, Gurdere,“ prohodil Angalo.

„Já? Nejsem —“ začal Gurder.

„Toť se ví, že ne,“ konejšil ho Masklin. „Tak pojďme.“

Klusali křovinami dvakrát nebo třikrát vyššími než oni.

„To nikdy nestihnem,“ zajíkal se Gurder.

„Šetři dechem a uháněj,“ radil Angalo.

„Mají na raketoplánech uzeného lososa?“ zajímal se Gurder.

„Nevím,“ odpověděl Masklin a prodíral se zvláště hustým trsem trávy.

„Nemají,“ řekl Angalo rozhodně. „Pamatuji se, že jsem o tom četl v nějaké knize. Jedí z tub.“

Nomové mlčky běželi a přemítali o tom.

„Cože, jedí zubní pastu?“ zeptal se po chvíli Gurder.

„Ne, zubní pastu ne. Samozřejmě že ne zubní pastu. Určitě vím, že zubní pastu nejedí.“

„No, co znáš jiného, co se dostane v tubách?“

Angalo se nad tím zamyslel.

„Lepidlo?“ nadhodil nejistě.

„To mi nepřipadá jako dobré jídlo. Zubní pasta a lepidlo?“

„Lidem, kteří řídí vesmírné lodi, to musí chutnat. Na těch obrázcích, co jsem viděl, se všichni usmívali,“ řekl Angalo.

„To nebyl úsměv, to se zřejmě jenom snažili odtrhnout zuby od sebe,“ opáčil Gurder.

„Ne, tys to všechno špatně pochopil,“ rozhodl Angalo a rychle uvažoval. „Musejí mít jídlo v tubách kvůli gravitaci.“

„Co je s gravitací?“

„Žádná není.“

„Co není?“

„Přitažlivost. Takže všechno pluje.“

„Cože, ve vodě?“ divil se Gurder.

„Ne, ve vzduchu. Protože neexistuje nic, co by jídlo drželo na talíři, víš.“

„Aha.“ Gurder přikývl. „Tam se dostane to lepidlo?“

Masklin věděl, že takto mohou pokračovat celé hodiny. Ty zvuky znamenají tohle, pomyslel si: Jsem naživu a ty taky. A máme všichni velký strach, že možná už moc dlouho naživu nezůstaneme, takže si budeme hezky povídat, protože to je lepší než přemýšlení.

Všechno vypadalo lépe před několika týdny nebo dny, když—

„Za jak dlouho, Věci?“

„Za čtyřicet minut.“

„Musíme si zase odpočinout! Gurder neběží, už nám nestačí.“

Sesuli se do stínu pod keřem. Raketoplán se nezdál o nic blíž, ale všimli si množství jiné činnosti. Další vrtulníky. Podle zoufalých posuňků Pindi, který se vyšplhal na keř, tam byli i lidé, ale ještě příliš daleko.

„Potřebuju se vyspat,“ řekl Angalo.

„Ty jsi nespal na té huse?“ zeptal se Masklin.

„Ty ano?“

Angalo se natáhl do stínu.

„Jak se chceme na ten raketoplán dostat?“ zeptal se.

Masklin pokrčil rameny. „No, Věc říká, že dovnitř nemusíme, jenom na něj musíme dostat Věc.“

Angalo se zvedl na loktech. „Chceš říct, že na něm nemusíme letět? A já se tak těšil!“

„Já myslím, že není jako náklaďák, Angalo. Myslím, že nenechávají otevřené okno, aby jim tam kdekdo vlezl,“ vysvětloval Masklin. „Myslím, že by stejně bylo zapotřebí víc než spousty nomů a provazu, aby se dal pilotovat.“

„Víte, to byly nejlepší chvíle mého života, když jsem řídil Náklaďák,“ zasnil se Angalo. „Když pomyslím na všechny ty měsíce, které jsem prožil v Obchoďáku a o Venku jsem nic netušil…“

Masklin zdvořile vyčkával. Hlava mu těžkla.

„No?“ zeptal se.

„Co no?“

„Co se děje, když pomyslíš na všechny ty měsíce v Obchoďáku, kdy jsi nevěděl nic o Venku?“

„Připadají mi bez užitku. Víš, co chci udělat, jestli — chci říct, až se vrátíme domů? Chci sepsat všechno, co jsme se naučili. To bychom měli, víš. Napsat hodně vlastních knih. Ne jenom číst lidské knihy, které jsou plné smyšlenek. A ne zrovna psát knihy jako Gurderova Kniha Nom. Knihy o pořádných věcech, jako je Věda…“

Masklin se podíval na Gurdera. Opat nic nekomentoval.

Usnul.

Pinďa se stočil do klubíčka a začal taky pochrupovat. Angalův hlas se vytratil. Zívnul.

Nespali celé hodiny. Nomové spali hlavně v noci, ale během dne si potřebovali dát šlofíčka. I Masklin klimbal.

„Věci?“ uvědomil si, že říká, „vzbuď mě za deset minut, prosím.“