Velký let

5

Nechť se oko vaší představivosti stane fotoaparátem…

Toto je zeměkoule, jiskřivá modrobílá koule jako ozdoba na neviditelném vánočním stromku.

Vyhledejte jeden světadíl…

Zaostřit

Toto je světadíl, skládačka žlutí a zelení a hnědí.

Vyhledejte jedno místo…

Zaostřit

Toto je kousek kontinentu, vyčnívající jihovýchodně od teplejšího moře. Většina jeho obyvatel mu říká Florida.

Vlastně ne. Většina jeho obyvatel mu neříká nijak. Ani nevědí, že existuje. Většina z nich má šest nohou a bzučí. Hodně jich má nohou osm a většinu času tráví v pavučině čekáním, až jim šestinozí obyvatelé dorazí na talíř. Mnoho zbývajících má čtyři nohy a štěká nebo bučí nebo se dokonce povaluje v bažinách a předstírá, že je kmen stromu. Ve skutečnosti má pouze malá část obyvatel Floridy dvě nohy a ani většina z nich toto místo Floridou nenazývá. Jenom si tak poletují a pípají.

Matematicky vzato, téměř nevýznamný počet živých bytostí na Floridě jí říká Florida. Ale jsou to ty, na nichž záleží. Přinejmenším podle jejich názoru. A jejich názor je ten, na kterém záleží. Podle jejich názoru.

Zaostřit

Vyhledejte dálnici…

Zaostřit

Zaostřit

Zaostřit

trávy ve větru…

Zaostřit

Zaostřit

Zaostřit

Zaostřit

Cvak!

Masklin se plížil trávou zpátky k táboru nomů, pokud byste tak nazvali malý suchý prostor pod útržkem zahozeného igelitu.

Už tomu byly hodiny, co unikli Vnuku Richardovi, jak tomu Gurder nepřestával říkat. Za mračny vstávalo slunce.

Přešli dálnici, když provoz trochu ztichl, klopýtali mokrým podrostem, prchajíce před každým zacvrlikáním a tajemným zakrákáním, a nakonec našli ten igelit. A usnuli. Masklin stál chvíli na hlídce, ale nevěděl jistě, před čím je má vlastně chránit.

Mělo to alespoň jednu kladnou stránku. Věc poslouchala rozhlas a televizi a zjistila místo, odkud startují raketoplány. Bylo odtud vzdálené jen dvacet osm kilometrů. A rozhodně pokročili. Ušli — no, řekněme půl kilometru. A konečně, bylo teplo. I déšť byl teplý. A slanina, salát a tomatový sendvič vystačily.

Ale stále měli ujít skoro osmadvacet kilometrů.

„Kdy jsi říkala, že je to vypuštění?“ zeptal se Věci.

„Do čtyř hodin,“ řekla Věc.

„To znamená, že budeme muset cestovat rychlostí víc než sedm kilometrů v hodině,“ poznamenal Angalo chmurně.

Masklin přikývl. Nom by mohl s nejvyšším úsilím v otevřeném prostoru pravděpodobně zvládnout dva a půl kilometru za hodinu.

Moc nepřemýšlel o tom, jak dokáží Věc dostat do vesmíru. Pokud o tom vůbec přemýšlel, představoval si, že najdou raketoplán a do nějaké škvíry na něm Věc vmáčknou. Bude-li to možné, mohli by letět také, ačkoli tím si nebyl moc jistý. Věc říkala, že ve vesmíru je zima a že tam není vzduch.

„Mohl jsi Vnuka Richarda požádat, aby nám pomohl!“ začal Gurder. „Proč jsi utíkal?“

„Já nevím,“ řekl Masklin. „Nejspíš jsem si myslel, že bychom si měli umět pomoct sami.“

„Ale použili jste Náklaďák. Nomové bydleli v Obchodáku. Použili jste Concord. Jíte lidské jídlo.“

Masklin byl překvapen. Věc se často takto nepřela.

„To je něco jiného,“ řekl.

„Jak to?“

„Oni o nás nevěděli. Vzali jsme si, co jsme chtěli. Nic jsme nedostali. Oni si myslí, že svět je jejich, Věci! Oni si myslí, že všechno na něm jim patří! Dávají všemu jména a všechno vlastní! Díval jsem se na něj a myslel jsem si, tohle je člověk v pokoji pro člověka a dělá člověčí věci. Jak může kdy pochopit něco o nomech? Jak si může vůbec myslet, že malí lidé jsou skuteční lidé se skutečnými myšlenkami? Nemůžu prostě dovolit, aby nás nějaký člověk ovládal! To tedy ne!“

Věc na něj zamrkala několika světýlky.

„Dostali jsme se příliš daleko, abychom to nedokončili sami,“ zamumlal Masklin. Podíval se na Gurdera.

„Ale když došlo na věc, neviděl jsem tě, že bys mu zrovna chtěl potřást prstem,“ řekl.

„Byl jsem zmaten. Je to vždycky překvapivé, setkání s božstvem,“ pravil Gurder.

Nepovedlo se jim rozdělat oheň. Všechno bylo příliš vlhké. Ne že by oheň potřebovali, ale s ohněm je všechno civilizovanější. Někomu se tady kdysi oheň rozdělat podařilo, protože tam bylo ještě trochu mokrého popela.

„To bych rád věděl, jak to vypadá doma,“ povzdychl si Angalo po chvíli.

„V pořádku, předpokládám,“ pronesl Masklin.

„Vážně myslíš?“

„No, spíš doufám než myslím, abych pravdu řekl.“

„Čekám, že tvoje Grimma již všechny zorganizovala,“ řekl Angalo a pokusil se o úsměv.

„Není to žádná moje Grimma,“ odsekl Masklin.

„Že ne? Tak čí tedy?“

„Ona —“ Masklin zaváhal. „Ona je svoje, mám dojem,“ řekl nepřesvědčivě.

„Myslel jsem si, že vy dva se chystáte —“ začal Angalo.

„Nechystáme. Povídal jsem jí, že se vezmeme, a všechno, o čem se dokázala bavit, byly žáby,“ řekl unaveně Masklin.

„Tady máš ženské,“ přisadil si Gurder. „Neříkal jsem, že dovolit jim učit se číst není dobrý nápad? Přehřívá se jim mozek.“

„Řekla, že nejdůležitější věc na světě jsou malé žáby, co žijí v nějakém květu,“ pokračoval Masklin a snažil se naslouchat hlasu vlastní paměti. Tenkrát neposlouchal moc pozorně. Měl velký vztek.

„Vypadá to, že by se jí na hlavě dala uvařit voda na čaj,“ řekl Angalo.

„Prý si to přečetla v nějaké knize, povídala.“

„To je má řeč,“ řekl Gurder. „Však víte, že jsem nikdy doopravdy nesouhlasil s tím, aby se dovolilo každému učit se číst. Nomy to zneklidňuje.“

Masklin zachmuřeně pozoroval, jak prší.

„Když o tom tak přemýšlím,“ řekl, „nešlo přesně o žáby. Byla to představa žab. Říkala, že někde existují kopce, kde je horko a kde pořád prší, a v dešťovém pralese jsou takové ty hrozně vysoké stromy a úplně na nejvyšších větvích těch stromů rostou obrovské květy a jmenují se… bromeliovité, myslím, a do těch květů se dostane voda a utvoří v nich taková malá jezírka a existuje jeden druh žáby, který do těch jezírek klade vajíčka a vylíhnou se pulci a z nich vyrostou nové žáby a tyhle malé žabky prožijí celý život v těch květech úplně na vrcholcích stromů a o zemi ani nevědí, a když poznáš, že svět je plný takovýchto věcí, tvůj život už nebude, jaký býval.“

Zhluboka se nadechl.

„Nebo tak něco,“ dodal.

Gurder se podíval na Angala.

„Nic z toho jsem nepochopil,“ řekl.

„To je metafora,“ informovala Věc. Nikdo si jí ani nevšiml.

Masklin se poškrábal za uchem. „Vypadalo to, že to pro ni hodně znamená,“ řekl.

„To je metafora,“ opakovala Věc.

„Ženské pořád něco chtějí,“ promluvil Angalo. „Moje žena pořád klábosí o šatech.“

„Určitě by nám byl pomohl,“ řekl Gurder. „Kdybychom s ním byli promluvili. Snad by nám byl dal pořádně najíst, a, a —“

„— ubytoval nás v krabici od bot,“ dokončil Masklin.

„— a ubytoval nás v krabici od bot,“ opakoval Gurder automaticky. „Ne! Chci říct, možná. Nakonec, proč ne? Pro změnu si na hodinku pěkně zdřímnout. A pak by —“

„— nás nosil po kapsách,“ řekl Masklin.

„Nikoli nezbytně. Nikoli nezbytně.“

„Ale ano. Protože on je veliký a my jsme malí.“

„Start do tří hodin a padesáti sedmi minut,“ pravila Věc.

Jejich dočasné tábořiště mělo výhled na příkop. Vypadalo to, že na Floridě žádná zima není, svahy příkopu byly hustě porostlé zelení.

Kolem pomalu pádlovalo cosi podobné talíři se lžící vpředu. Lžíce se na okamžik vysunula z vody, podívala se na nomy s nevyzpytatelným výrazem a potom se znovu ponořila.

„Co to bylo za věc, Věci?“ zeptal se Masklin.

Věc vysunula jeden svůj senzor.

„Želva dlouhokrká.“

„Aha.“

Želva poklidně odplavala.

„Ta má vážně štěstí,“ řekl Gurder.

„Cože?“ ptal se Angalo.

„Mít takový dlouhý krk a jmenovat se želva dlouhokrká. Bylo by vážně hloupé mít takové jméno a k tomu krátký krk.“

„Start za tři hodiny a padesát šest minut.“

Masklin vstal.

„Víte co,“ řekl Angalo. „Opravdu bych si byl rád četl dál v tom Špionovi bez kalhot. Začínalo to být napínavé.“

„Tak pojďte,“ řekl Masklin. „Jdeme zjistit, kudy půjdeme.“

Angalo, který seděl s bradou v dlaních, se na něj zaškaredil.

„Co, už?“

„Nedostali jsem se už tak daleko, abychom toho jen tak nechali, ne?“

Prodírali se plevelem. Padlá kláda jim po chvílí pomohla překročit příkop.

„Je tady mnohem víc zeleně než doma, že jo?“ prohodil Angalo.

Masklin si razil cestu hustým trsem listů.

„Taky tepleji,“ přidal se Gurder. „Mají tady správně seřízené topení.“{Celé generace nomů v Obchoďáku věděly, že teplo způsobuje klimatizace a systém vytápění; jako mnozí z nich, ani Gurder se nikdy zcela nevzdal jistých tradic v myšlení.}

„Venku nikdo topení neseřizuje, ono se prostě děje,“ poučil ho Angalo.

„Až zestárnu, je tohle právě to místo, kde bych rád žil, kdybych musel žít venku,“ pokračoval Gurder a Angala si nevšímal.

„Je to přírodní rezervace.“ pravila Věc.

Gurder vypadal překvapeně. „Co? Něco jako konzervace? Zvířat?“

„Ne. Je to místo, kde zvířata mohou nerušeně žít.“

„Nesmí se lovit, říkáš?“

„Ne.“

„Nesmí se tady nic lovit, Maskline,“ řekl Gurder.

Masklin zavrčel.

Něco ho hnětlo. Nedokázal to přesně určit. Zřejmě to přece jenom mělo co dělat se zvířaty.

„Kromě těch želv s dlouhým krkem,“ řekl, „jaká jsou tu další zvířata, Věci?“

Věc chvilku neodpovídala. Potom řekla: „Zmiňovány jsou mořské krávy a aligátoři.“

Masklin se snažil představit si, jak vypadá mořská kráva. Ale krávy nebyly nejhorší. S kravami se už setkal. Byly velké a pomalé a nomy nejedly, leda nešťastnou náhodou.

„Co je aligátor?“ zeptal se.

Věc mu to řekla.

„Cože?“ vykřikl Masklin.

„Cože?“ řekl Angalo.

„Cože?“ opakoval Gurder. Omotal si svoji řízu pevně kolem nohou.

„Ty blbče!“ zařval Angalo.

„Já?“ řekl Masklin rozhořčeně. „Jak jsem to měl vědět? Je to snad moje vina? Copak jsem na letišti přehlédl nápis, oznamující ‚Vítejte ve Floridii, vlasti velkých masožravých obojživelníků asi tři metry šedesát centimetrů dlouhých‘!?“

Pátrali v travinách. Vlhký teplý večer obydlený hmyzem a želvami se najednou stal úkrytem pro děsivou hrůzu s obrovskými zuby.

Něco nás pozoruje, pomyslel si Masklin. Cítím to.

Tři nomové se k sobě přitiskli. Masklin se pomalu sehnul a uchopil veliký kámen.

Tráva se pohnula.

„Věc ale říkala, že všichni nedorůstají tří metrů a šedesáti centimetrů,“ řekl Angalo do ticha.

„Tápeme v tmách!“ zvolal Gurder. „A s takovými věcmi kolem!“

Tráva se znovu pohnula. Nebyl to vítr, co ji rozvlnilo.

„Seberte se,“ zamumlal Angalo.

„Jestli jsou to aligátoři,“ řekl Gurder a snažil se vypadat vznešeně, „ukážu jim, jak důstojně dokáže nom umírat!“

„Jak je libo,“ řekl Angalo a očima pátral v podrostu. „Já jim hodlám ukázat, jak rychle nom dokáže prchat.“

Traviny se rozhrnuly.

Vystoupil z nich nom.

Za Masklinem něco zapraskalo. Prudce otočil hlavou. Vykročil odtud další nom.

A další.

A další.

Bylo jich patnáct.

Tři cestovatelé se otáčeli jako zvířátko se šesti nohama a třemi hlavami.

To bylo to ohniště, co jsem viděl, řekl si Masklin. Sedli jsme si rovnou k popelu z ohně, a já jsem na něj koukal a nepřišlo mi na mysl, kdo že ho mohl udělat.

Cizinci byli celí v šedém. Zdáli se být všech velikostí. A každičký z nich měl kopí.

Kéž bych tak měl to svoje, pomyslel si Masklin a snažil se udržet si výhled na co největší počet cizinců najednou.

Nemířili kopími přímo na něho. Avšak ne že by jimi nemířili vůbec, v tom byla potíž.

Masklin si říkal, že jen velmi vzácně nom zabije jiného noma. V Obchoďáku se to pokládalo za špatné mravy, zatímco Venku… no, v každém případě existovalo tolik jiných, kteří nomy zabíjeli. Kromě toho to nebylo správné. Žádné další důvody ani být nemusely.

Musel jenom doufat, že tito nomové mají tentýž pocit.

„Znáš ty lidi?“ zeptal se Angalo.

„Já?“ opáčil Masklin. „Toť se ví, že ne. Jak bych mohl?“

„Jsou Venkovní. Nevím, řekl bych, myslel jsem, že všichni Venkovní se budou znát.“

„V životě jsem je neviděl,“ řekl Masklin.

„Já myslím,“ pronesl Angalo pomalu a rozvážně, „že náčelník je ten starý s velkým nosem a drdůlkem s pérem. Co myslíš?“

Masklin si prohlížel vysokého, hubeného, starého noma, který se na ty tři škaredil.

„Nevypadá to, že bychom se mu zrovna zamlouvali.“

„Mně se vůbec nelíbí, jak se kouká,“ špitl Angalo.

„Máš nějaký návrh, Věci?“ zeptal se Masklin.

„Mají z vás pravděpodobně stejný strach jako vy z nich.“

„To pochybuju,“ řekl Angalo.

„Řekněte jim, že jim neublížíte.“

„O moc radši bych byl, kdyby řekli oni, že nám neublíží.“

Masklin udělal krok vpřed a zvedl ruce.

„Přicházíme v míru,“ provolal. „Nechceme, aby se komukoli ublížilo.“

„Včetně nás,“ dodal Angalo. „Opravdu to myslíme vážně.“

Několik cizinců ucouvlo a pozvedlo svá kopí.

„Zvedl jsem ruce,“ řekl Masklin přes rameno. „Proč by měli být tak rozčilení?“

„Protože držíš pořádný kámen,“ řekl Angalo suše. „Nic o nich nevím, ale kdybys šel proti mně a držel v ruce něco takového, pěkně bych se vyděsil.“

„Nevím určitě, jestli ho chci zahodit,“ řekl Masklin.

„Třeba nám nerozumějí —“

Gurder se pohnul.

Opat neřekl ani slovo od chvíle, kdy se noví nomové objevili. Jenom velmi zbledl.

Teď se v něm spustilo nějaké vnitřní péro. Odfrkl si, vrhl se kupředu a obořil se na Drdůlka jako přetlakovaný balón.

„Jak se opovažuješ nás obtěžovat, ty — ty Venkovní!“ zaječel.

Angalo si zakryl rukama oči. Masklin sevřel kámen.

„É, Gurdere —“ začal.

Drdůlek ucouvl. Vypadalo to, že ostatní zmátla ta malá, výbušná postava, která se náhle ocitla mezi nimi. Gurdera zachvátil ten druh vzteku, který je skoro stejně dobrý jako pancíř.

Drdůlek na Gurdera něco zavřískal.

„Nech si svoje proslovy, ty pohane jeden nemytá,“ křikl Gurder. „To si myslíš, že nám všechna tahle kopí opravdu nahánějí strach?“

„Ano,“ zašeptal Angalo. Přisunul se blíž k Masklinovi. „Co to do něj vjelo?“

Drdůlek zavolal něco na své nomy. Dva z nich nerozhodně zvedli kopí. Zdálo se, že někteří další mají námitky.

„Jde do tuhého,“ procedil skrz zuby Angalo.

„Ano,“ přisvědčil Masklin. „Myslím, že bychom —“

Nějaký hlas za nimi vyštěkl rozkaz. Všichni Floriďané se ohlédli. Masklin rovněž.

Z trávy vystoupili dva nomové. Jeden byl chlapec. Druhý byla malinká baculatá žena, taková, od které s chutí přijmete kus štrůdlu. Vlasy měla svázané do uzlu a, jako Drdůlek, do něj měla vetknuto dlouhé šedivé péro.

Floriďané se tvářili bojácně. Drdůlek držel obšírnou řeč. Žena pronesla pár slov. Drdůlek rozpřáhl paže a zamumlal něco k obloze.

Žena obešla Masklina a Angala, jako by to byly výstavní exponáty. Když si Masklina prohlédla od hlavy k patě, zachytil její pohled a pomyslel si: vypadá jako drobná babička, ale vede to tady. Jestli se jí nebudeme líbit, bude to průšvih.

Natáhla ruku a vzala mu kámen. Neodporoval.

Potom se dotkla Věci.

Věc promluvila. Co říkala, znělo velmi podobně jako slova, která užila ta žena. Prudce odtáhla ruku a prohlížela si Věc s hlavou ke straně. Potom o krok ustoupila.

Na další rozkaz se Floriďané sešikovali, ne do řad, ale do tvaru V se ženou na špičce a cestovateli uvnitř.

„To jsme vězni?“ zeptal se Gurder, který už trošku vychladl.

„To nemyslím,“ odpověděl Masklin. „Ne docela, prozatím.“

K jídlu byla nějaká ještěrka. Masklinovi celkem chutnalo; připomínalo mu to doby, když býval Venkovní, než našli Obchoďák. Ostatní dva ještěrku snědli jenom proto, že nejíst by bylo nezdvořilé, a pravděpodobně není dobry nápad být nezdvořilý vůči lidem, kteří mají kopí, zatímco vy ne.

Floriďané je vážně pozorovali.

Bylo jich aspoň třicet, všichni měli na sobě stejné šedé oblečení. Celkem se podobali nomům z Obchoďáku, až na to, že byli trochu tmavší a mnohem hubenější. Mnozí měli veliký impozantní nos, o kterém Věc řekla, že je dokonale okej a že za všechno může genetika.

Věc s nimi rozmlouvala. Tu a tam vysunula jeden ze svých senzorů a užila ho k načrtnutí tvarů do prachu.

„Věc jim patrně říká ‚e-mává-křídly‘ “ řekl Angalo.

Věc prostě dlouho opakovala ženě její vlastní slova.

Nakonec už to Angalo nemohl vydržet.

„Co se děje, Věci?“ zeptal se. „Proč mluví jenom ta ženská?“

„Ona je vůdcem celé tlupy,“ pravila Věc.

„Ženská? To myslíš vážně?“

„Já myslím všechno vážně. To je automatické.“

„Hm.“

Angalo strčil do Masklina. „Jestli se tohle doví Grimma, tak jsme vážně v háji,“ řekl.

„Jmenuje se Velmi-malý-strom neboli Křoví,“ pokračovala Věc.

„A ty jí rozumíš?“ zeptal se Masklin.

„Pozvolna ano. Jejich řeč se velmi blíží původní nomštině.“

„Co tím myslíš, původní nomštině?“

„Jazyku, kterým mluvili vaši předkové.“

Masklin pokrčil rameny. Teď nemělo smysl pokoušet se tomu porozumět.

„Řekla jsi jí o nás?“ zeptal se.

„Ano. Říká —“

Drdůlek, který si pro sebe něco bručel, najednou vstal a velmi zostra a zeširoka se rozhovořil s mnoha gestikulacemi k zemi a k nebi.

Věc mrkala několika světýlky.

„Říká, že jste vstoupili na půdu patřící Tvůrci oblak. Říká, že to je velmi zlé. Říká, že Tvůrce oblak se bude velmi hněvat.“

Ozvalo se mnohohlasé mumlání na souhlas. Křoví k nim rázně promluvila. Masklin natáhl ruku, aby zabránil Gurderovi vstát.

„Co, é, Křoví zamýšlí?“ zeptal se.

„Myslím, že jí ta drdůlková osoba není moc sympatická. Jmenuje se Ten-který-ví-co-si-myslí-Tvůrce-oblak.“

„A kdo je Tvůrce oblak?“

„Vyslovit jeho pravé jméno přivolává neštěstí. Stvořil zemi a ještě dodělává nebe. Je —“

Drdůlek znovu promluvil. Znělo to zlostně.

Musíme získat tyhle lidi za přátele, pomyslel si Masklin. Nějak to musí jít.

„Tvůrce oblak je…“ Masklin usilovně přemýšlel, „… něco jako bří Arnoldové (zal. 1905)?“

„Ano,“ pravila Věc.

„Je skutečný?“

„Myslím, že ano. Jsi připraven riskovat?“

„Cože?“

„Myslím, že znám totožnost Tvůrce oblak. Myslím, že vím, kdy bude tvořit další kus oblohy.“

„Co? Kdy?“ zeptal se Masklin.

„Za tři hodiny a deset minut.“

Masklin se zarazil.

„Počkej chvilku,“ řekl pomalu. „To zní jako stejný čas, co —“

„Ano. Všichni tři, připravte se k útěku, prosím. Já teď napíšu jméno Tvůrce oblak.“

„Proč budeme muset utíkat?“

„Možná by se mohli velmi rozhněvat. Ale nemáme času nazbyt.“

Věc máchla senzorem. Nebyl zamýšlen jako psací náčiní a tvary, které načrtala, byly hranaté a těžko se četly.

Načmárala do prachu čtyři.

Účinek byl okamžitý.

Drdůlek se opět dal do křiku. Několik Floriďanů vyskočilo na nohy. Masklin popadl oba cestovatele.

„Ještě chvíli, a já toho dědka vážně bacím,“ prohlásil Gurder. „Jak může být někdo takhle zabedněný?“

Křoví mlčky seděla, zatímco kolem zuřila vřava. Potom promluvila velmi hlasitě, ale velmi klidně.

„Říká jim,“ informovala Věc, „že psát jméno Tvůrce oblak není nesprávné. Sám Tvůrce oblak je často píše. Jak proslulý musí Tvůrce oblak být, když jeho jméno znají i tito cizinci, říká.“

Jako by to většinu nomů upokojilo. Drdůlek si začal brumlat pro sebe.

Masklin se trochu uvolnil a podíval se na písmena v písku.

„N… A…8… A?“ četl.

„To je ‚S‘,“ pravila Věc. „Žádná osma.“

„Ale ty jsi s nimi mluvila jenom chvilku!“ zvolal Angalo. „Jak můžeš vědět tohle všechno?“

„Protože vím, jak nomové uvažují,“ pravila Věc. „Vy vždycky věříte tomu, co čtete, a všichni jste velmi literárně založení. Opravdu. Velmi literárně založení.“