14 Vlčí bratr

„Pryč?“ ptal se Ingtar vzduchu. „A moje stráže nic nezahlédly. Nic! Nemůžou být jenom tak pryč!“

Perrin poslouchal s nahrbenými rameny a teď se podíval na Mata, který stál o kousek dál, mračil se a cosi si pro sebe huhlal. Podle Perrina se musel hádat sám se sebou. Slunce už vykukovalo nad obzor, dávno minula chvíle, kdy by měli vyrazit na cestu. Přes dolík se táhly dlouhé stíny, natahovaly se dál a slábly, ale pořád vypadaly jako stromy, které je vrhaly. Nákladní koně, naložení a přivázaní na vodicí otěži, netrpělivě podupávali, ale všichni lidé stáli vedle svých koní a čekali.

Přišel Uno. „Není po nich ani všivý stopy, můj pane.“ Mluvil uraženě. Neúspěch se dotýkal jeho schopností. „Ať shořím, není po nich ani prokletá rýha od kopyta. Prostě zatraceně zmizeli.“

„Tři muži a tři koně prostě jenom tak nezmizí,“ zavrčel Ingtar. „Ještě jednou to prohlédni, Uno. Jestli vůbec někdo může zjistit, kudy šli, tak jsi to ty.“

„Možná prostě utekli,“ ozval se Mat. Uno se zastavil a podmračeně se na něj podíval. Jako kdyby vynadal Aes Sedai, pomyslel si Perrin užasle.

„Proč by utíkali?“ Ingtar mluvil nebezpečně tiše. „Rand, Stavitel a můj slídič – můj slídič! – proč by některý z nich utíkal, natož všichni tři?“

Mat pokrčil rameny. „To nevím. Rand byl...“ Perrin by po něm rád něco hodil, praštil ho, cokoliv, aby ho zarazil, ale Ingtar s Unem se dívali. Když Mat zaváhal a rozhodil rukama, přičemž zabručel: „Já nevím proč. Jenom mě napadlo, že možná utekli.“ Perrina zalila ohromná úleva.

Ingtar se zamračil. „Utekli,“ zavrčel, jako by tomu ani na okamžik nevěřil. „Stavitel si může jít, kam se mu zachce, ale Hurin by nikdy neutekl. A Rand al’Thor taky ne. To by neudělal, když teď zná své povinnosti. Běž, Uno. Znovu to tu kolem prohledej.“ Uno se trochu uklonil a odchvátal pryč, přičemž mu nad ramenem nadskakoval jílec meče. Ingtar hudroval: „Proč by Hurin takhle odcházel, v noci a beze slova? Ví přece, co musíme udělat. Jak mám tu Stínem zplozenou špínu najít bez něho? Dal bych tisíc zlatých korun za smečku psů stopařů. Kdybych Hurina neznal, tak bych řekl, že je tohle práce temných druhů. Možná chtějí proklouznout na východ nebo na západ tak, abychom se to nedozvěděli. Mír, ani nevím, jestli to poznám.“ A odkráčel za Unem.

Perrin neklidně zašoupal nohama. Temní druzi se s každou minutou bezpochyby dostávali dál. Dostávali se stále dál a s nimi i Valerský roh – a dýka z Shadar Logothu. Perrin si nemyslel, že by Rand, ať už se stal čímkoliv, ať už se s ním stalo cokoliv, zanechal pronásledování. Ale kam tedy šel, a proč? Loial mohl jít s Randem, protože byli přátelé, ale proč by s nimi chodil Hurin?

„Možná přece jenom utekl,“ zamumlal si pro sebe a hned se rozhlédl. Nikdo ho zřejmě nezaslechl. Dokonce ani Mat mu nevěnoval pozornost. Perrin si prohrábl vlasy. Kdyby po něm šly Aes Sedai, protože je falešný Drak, taky by utekl. Ale bude-li si dělat starosti kvůli Randovi, nijak tím nepomůže najít stopy temných druhů.

Možná existoval způsob, pokud by ho byl ochoten podstoupit. A to on nechtěl. Utíkal předtím, ale možná teď už utíkat nesmí. Na mě se taky hodí to, co jsem říkal Randovi. Přál bych si, abych mohl utéci. I když věděl, co by mohl udělat – co musí udělat – zaváhal.

Nikdo se na něj nedíval. Nikdo cizí by nepoznal, nač se to vlastně dívá, i kdyby ho pozoroval. Nakonec, váhavě, zavřel oči a nechal se unášet, nechal své myšlenky volně plynout dál, pryč od sebe.

Nejdřív se to pokoušel popřít, dávno předtím, než jeho oči začaly měnit barvu z hnědé do barvy leštěného zlata. Při prvním setkání, v tom prvním okamžiku prozření, tomu odmítl uvěřit, a od té doby od toho pořád utíkal. Pořád tomu chtěl utéci.

V duchu se vznášel, snažil se vycítit, co tam venku muselo být, co v kraji vždycky bylo tam, kde bylo málo lidí, nebo byli daleko od sebe. Snažil se vycítit své bratry. Nerad na ně myslel takto, ale byli to jeho bratři.

Zpočátku se bál toho, že je také pošpiněn dotekem Temného nebo jedinou silou – což bylo pro muže, který netoužil po ničem jiném než být obyčejným kovářem a prožít svůj život ve Světle a v klidu, stejně špatné. Od té chvíle poznal něco z toho, co cítil i Rand, kdy se bál sám sebe a cítil se nečistý. Pořád ještě se přes to zcela nepřenesl. To, co právě prováděl, však bylo starší než používání jediné síly lidmi, bylo to cosi z počátku času. Nebyla to síla. To mu řekla Moirain. Bylo to něco, co dávno zmizelo a co se opět vracelo. Egwain to také věděla, i když si Perrin přál, aby tomu tak nebylo. Přál si, aby to nikdo nevěděl. Doufal, že to Egwain nikomu neprozradila.

Spojení. Teď je ucítil, ucítil jejich mysl. Cítil své bratry, vlky.

Jejich myšlenky se k němu přihnaly jako vír smíšených představ a pocitů. Zprvu ze sebe nedokázal vydat nic kromě čistých pocitů, ale teď do nich vložil i slova. Vlčí bratr. Překvapení. Dvounožec, co mluví. Nejasný obraz, celý zašlý časem, starší než starý, o lidech běhajících s vlky, dvě smečky lovící pospolu. Slyšeli jsme, že se to vrací. Ty jsi Dlouhý zub?

Byl to nepříliš zřetelný obraz muže oděného do kůží, s dlouhým nožem v ruce, ale do toho se prolínal jiný obraz, soustředěnější, kosmatého vlka s jedním zubem delším než ostatní, s ocelovým zubem zářícím ve slunečním světle, jak vlk vedl smečku v zoufalé štvanici hlubokým sněhem za jelenem, který znamenal život místo pomalé smrti hladem, a jelen sebou zmítal ve sněhu, slunce odrážejícího se od vší té běli, až z toho bolely oči, a větru vyjícího v průsmycích a vířícího jemný sníh jako mlhu a... Vlčí jména byla vždycky složitými obrazy.

Perrin poznal toho muže. Byl to Elias Machera, který ho první představil vlkům. Občas toužil po tom, aby Eliase nikdy nebyl potkal.

Ne, pomyslel si a snažil se sám sebe zobrazit ve své mysli.

Ano. Slyšeli jsme o tobě.

Nebyl to obraz, který se snažil vytvořit, obraz mladého muže s mohutnými rameny a rozcuchanými hnědými kudrnami, mladého muže se sekerou u pasu, o kterém si ostatní mysleli, že se pohybuje i přemýšlí pomalu. Ten muž tam byl, někde v mentálním obraze, který přišel od vlků, ale byl silnější, masivní, divoký býk se zakřivenými rohy z lesklého kovu, běžící nocí s rychlostí a bujností mládí, kudrnatá srst se mu leskne v měsíčním světle a on se vrhá mezi bělokabátníky na koních, vzduch je svěží, chladný a tmavý, a na rozích má tolik rudou krev a...

Mladý býk.

Perrin se tak lekl, že na chvíli ztratil spojení. Ani se mu nesnilo o tom, že mu dají jméno. Přál si, aby si nepamatoval, jak si je vysloužil. Dotkl se sekery, kterou měl u pasu, její lesklé půlměsíčné čepele. Světlo, pomoz mi, zabil jsem dva muže. Oni by mě bývali zabili dokonce ještě rychleji, a Egwain taky, ale...

Všechno to odsunul stranou – bylo to vykonáno a za ním, vůbec netoužil na něco z toho vzpomínat – a předal vlkům pach Randa, Loiala a Hurina a zeptal se jich, jestli ty tři někde neucítili. Byla to jedna z věcí, které přišly spolu se změnou jeho očí. Dokázal lidi poznat podle jejich pachu, i když je neviděl. Také viděl ostřeji, viděl dokonce i v téměř naprosté temnotě. Teď vždycky pečlivě zapaloval lampy nebo svíčky, občas dokonce dřív, než si někdo jiný uvědomil, že je to potřeba.

Od vlků k Perrinovi dorazil obraz mužů na koních blížících se v pozdním odpoledni k dolíku. To bylo naposled, kdy Randa či ty ostatní dva viděli, nebo aspoň cítili.

Perrin zaváhal. Další krok by nebyl k ničemu, pokud to nejdřív neřekne Ingtarovi. A Mat zemře, jestli nenajdeme tu dýku. Ať shoříš, Rande, proč jsi s sebou bral toho slídiče?

Když jedinkrát s Egwain sestoupil do žaláře, ve chvíli, kdy ucítil Fainův pach, mu vstaly vlasy na hlavě. Dokonce ani trolloci nepáchli tak odpudivě. Tehdy zatoužil po tom, aby mohl rozervat mříže cely a toho chlapa roztrhat na kousky, a tento pocit ho vyděsil ještě víc, než se to povedlo Fainovi z masa a kostí. Aby v mysli zakryl Fainův pach, přidal i pach trolloků, dřív než zavyl nahlas.

Z dálky se ozvalo volání vlčí smečky a v dolíku začali koně ustrašeně podusávat a řičet. Někteří vojáci začali zvedat svá kopí s dlouhými hlavicemi a nejistě se rozhlíželi po okraji kotliny. V Perrinově hlavě bylo hůř. Cítil vztek vlků, jejich nenávist. Existovaly pouze dvě věci, které vlci nenáviděli. Všechno ostatní prostě jenom snášeli, ale oheň a trolloky nenáviděli, a kvůli tomu, aby mohli zabít trolloka, by prošli i ohněm.

Ale ještě víc než pach trolloků je k naprosté zuřivosti vybičoval pach Fainův, jako by ucítili něco, vedle čeho byli trolloci málem přirození a v pořádku.

Kde?

Obloha se mu převrátila v hlavě a země se otočila. Na východě či na západě, vlci nevěděli. Znali pohyby slunce a měsíce, proměnu ročních období, obrysy krajiny. Perrin to vyřešil. Na jihu. A něco navíc. Touha pobíjet trolloky. Vlci nechají Mladému býku jeho díl ze zabíjení. Může si přivést dvounožce s jejich tvrdými kůžemi, jestli chce, ale Mladý býk, Dým, Dva jeleni, Zimní úsvit a zbytek smečky sloví Pokřivené, kteří se opováží přijít na jejich území. Jazyky si sice spálí o nepoživatelné maso a krev, ale Pokřivení musejí být pobiti. Zabít je. Zabít Pokřivené.

Zuřivost ho nakazila. Perrin ohrnul rty a zavrčel, nakročil, aby se k nim připojil, aby s nimi vyrazil na lov, zabíjet.

S námahou přerušil spojení, pouze slabě cítil, kde vlci právě jsou. Mohl na ně ukázat i přesto, jak byli daleko. Cítil v nitru chlad. Jsem člověk, ne vlk. Světlo, pomoz mi, jsem člověk!

„Jsi v pořádku, Perrine?“ ozval se Mat a přisunul se blíž. Mluvil tak jako obvykle, totiž uštěpačně – a v poslední době také s hořkostí – ale vypadal ustaraně. „To mi tak ještě scházelo. Rand si uteče a tobě se udělá špatně. Nevím, kde tady najdu vědmu, aby na tebe dohlídla. Myslím, že mám v sedlový brašně nějakou vrbovou kůru. Jestli nás tu Ingtar nechá dost dlouho, mohl bych ti z ní udělat čaj. Když ho udělám hodně silný, rozhodně ti prospěje.“

„Jsem... jsem v pořádku, Mate.“ Setřásl svého přítele a vydal se hledat Ingtara. Shienarský šlechtic právě s Unem, Raganem a Masemou prohlíželi půdu na okraji dolíku. Když přistoupil k Ingtarovi, ostatní se na něj zamračili. Perrin se ujistil, že Uno s ostatními jsou dost daleko, než promluvil. „Nevím, kam Rand a ostatní odešli, Ingtare, ale Padan Fain a trolloci – hádám, že i zbytek temných druhů – pořád míří k jihu.“

„Jak to víš?“ chtěl vědět Ingtar.

Perrin se zhluboka nadechl. „Vlci mi to řekli.“ Čekal, a vlastně ani nevěděl nač. Smích, opovržení, obvinění z toho, že je temným druhem, že zešílel. Schválně zastrčil palce za opasek, daleko od sekery. Už nebudu zabíjet. Už ne. Jestli se mě pokusí zabít jako temného druha, uteču, ale už nikoho dalšího nezabiji.

„Už jsem o takových věcech slyšel,“ poznamenal po chvíli pomalu Ingtar. „Klevety. Byl tu jeden strážce, Elias Machera se jmenoval, a o něm někteří lidé tvrdili, že může mluvit s vlky. Před mnoha lety zmizel.“ Zdálo se, že cosi zachytil v Perrinově pohledu. „Ty ho znáš?“

„Znám ho,“ oznámil bezvýrazně Perrin. „On je ten... Nechci o tom mluvit. Neprosil jsem se o to.“ To je to, co říkal Rand. Světlo, přál bych si, abych byl doma a pracoval v kovárně pantáty Luhhana.

„Ti vlci,“ řekl Ingtar, „vystopují pro nás ty temné druhy a trolloky?“ Perrin kývl. „Dobrá. Musím roh dostat stůj co stůj.“ Shienarec se rozhlédl, kde je Uno a ostatní. Ti stále ještě hledali stopy. „Lepší bude, když to ale neřekneme nikomu jinému. V Hraničních státech považují vlky za dobré znamení. Trolloci se jich bojí. Ale stejně, bude lepší, když to prozatím zůstane jenom mezi námi dvěma. Někteří by to nemuseli pochopit.“

„Vůbec bych byl nejradši, kdyby to nikdo nezjistil,“ prohlásil Perrin.

„Povím jim, že máš Hurinovo nadání. To znají. S tím nemají potíže. Někteří z nich viděli, jak jsi v té vesnici a v přístavu krčil nos. Slyšel jsem pár žertů na tvůj jemný čich. Ano. Dneska nás povedeš po stopě a Uno najde dost jejich stop na to, aby potvrdil, že to je ta stopa, co hledáme, a před západem slunce už budou všichni do posledního přesvědčeni, že jsi slídič. Já ten roh dostanu.“ Podíval se na oblohu a zvedl hlas. „Ubíhá nám denní světlo! Na koně!“

K Perrinovu překvapení Shienarci zřejmě Ingtarovo vysvětlení přijali. Pár z nich se tvářilo skepticky – Masema si dokonce odplivl – ale Uno zamyšleně kývl, a to většině stačilo. Nejtěžší ze všeho bylo přesvědčit Mata.

„Slídič! Ty? Ty teď budeš stopovat vrahy podle pachu? Perrine, ty jseš stejnej blázen jako Rand. Já jsem teď už jedinej, kdo z Emondovy Role zůstal při zdravým rozumu, když Egwain s Nyneivou klušou do Tar Valonu, aby se staly –“ Zarazil se a nejistě se ohlédl na Shienarce.

Perrin zaujal Hurinovo místo po Ingtarově boku a malý zástup vyrazil k jihu. Dokud Uno nenašel první stopy, které tu zanechali trolloci a lidé na koních, Mat neustále dával k dobru neuctivé poznámky, ale Perrin si ho nevšímal. Měl dost starostí s tím, aby vlkům zabránil vyrazit dopředu a zabíjet trolloky. Vlkům záleželo jedině na zabíjení Pokřivených. Pro ně se temní druzi od ostatních dvounožců nijak nelišili. Perrin skoro viděl, jak se temní druzi rozbíhají do všech stran, zatímco vlci pobíjejí trolloky, čímž by se jim podařilo uniknout s Valerským rohem. Uniknout s dýkou. A Perrin byl přesvědčen, že jakmile by byli trolloci mrtví, nepodařilo by se mu vlky přesvědčit, aby vystopovali i lidi, dokonce i kdyby měl nějaké ponětí, které z nich vlastně honí. Neustále se o tom s vlky dohadoval a dávno předtím, než zahlédl první mihotavé obrazy, při nichž se mu obrátil žaludek, měl čelo pokryté potem.

Honem přitáhl otěže a zastavil koně na místě. Ostatní učinili totéž, dívali se na něho a čekali. Perrin zíral přímo před sebe a tiše, hořce zaklel.

Vlci sice zabíjeli i lidi, ale lidé nebyli jejich oblíbenou kořistí. Vlci si například pořád pamatovali na staré časy, kdy lovili pospolu, a dvounožci navíc chutnali naprosto odporně. Vlci byli, co se týkalo jídla, mnohem náročnější, než by kdy Perrin věřil. Rozhodně by nesežrali mršinu, pokud by právě neumírali hladem, a jen pár jich zabíjelo víc, než byli schopni pozřít. To, co Perrin od vlků cítil, se dalo nejlépe popsat jako znechucení. A navíc tu byly ty obrazy. Perrin je viděl mnohem jasněji, než po tom toužil. Těla mužů i žen a dětí, naházená bez ladu a skladu na jednu hromadu. Krví nasáklá hlína rozdupaná kopyty a šílenými pokusy uniknout. Potrhané svaly. Oddělené hlavy. Supi mávající bílými křídly potřísněnými krví. Zakrvácené, olysalé hlavy, trhající zobáky. Hltající ptáci. Perrin přerušil spojení dřív, než začal zvracet.

V dálce nad stromy právě tak tak rozeznával černé tečky kroužící nízko nad zemí. Některé se spouštěly dolů a jiné vzápětí vzlétaly k obloze. Supi bojovali o žrádlo.

„Něco tam je.“ Polkl a podíval se na Ingtara. Jak by to mohl vysvětlit, aby to zapadlo do příběhu o slídiči? Nechci se dostat tak blízko, abych na to opravdu viděl. Ale oni to budou chtít prozkoumat, jakmile jednou zahlédnou ty supy. Musím jim toho říct dost, aby to obešli. „Ti lidé z vesnice... Myslím, že je trolloci zabili.“

Uno začal tiše klít a někteří další Shienarci si pro sebe mumlali. Nikdo z nich však jeho prohlášení nepovažoval za divné. Urozený pán Ingtar řekl, že je Perrin slídič, a slídiči dokážou zabíjení vycítit.

„A někdo nás sleduje,“ ozval se Ingtar.

Mat dychtivě obrátil koně. „Třeba je to Rand. Věděl jsem, že by mi doopravdy neutekl.“

Na severu se zvedaly slabé obláčky prachu. To mohl být kůň běžící i přes místa, kde tráva rostla jenom řídce. Shienarci se rozestoupili, kopí připravená, a rozhlíželi se do všech stran. Tady nebylo vhodné místo, kde by se dali cizinci brát na lehkou váhu.

Objevila se tečka – kůň a jezdec. Perrin poznal, že je to žena, dávno předtím, než vůbec kdo jiný rozeznal jezdce – a rychle se blížili. Když se k nim přiblížila, jezdkyně zpomalila do klusu a ovívala se jednou rukou. Byla to baculatá prošedivělá žena s pláštěm přivázaným za sedlem, která na ně na všechny nepřítomně zamrkala.

„To je jedna z Aes Sedai,“ prohlásil zklamaně Mat. „Poznávám ji. Je to Verin.“

„Verin Sedai,“ přerušil ho ostře Ingtar a pak se jí ze sedla uklonil.

„Poslala mne Moirain Sedai, urozený pane Ingtare,“ oznámila Verin se spokojeným úsměvem. „Myslela si, že byste mě mohli potřebovat. Jela jsem tak rychle. Myslela jsem, že vás až do Cairhienu nechytím. Viděli jste tu vesnici, že? Ó, to bylo velice ošklivé, není-liž pravda? A ten myrddraal. Všude po střechách tam posedávali krkavci a vrány, ale ani jeden se k němu nepřiblížil, i když byl mrtvý. Musela jsem zahnat tolik much, kolik snad váží samotný Temný, abych zjistila, co to bylo. Škoda že jsem neměla čas ho sundat dolů. Ještě nikdy jsem neměla příležitost prostudovat –“ Náhle se jí zúžily oči a její poněkud nesoustředěné chování zmizelo jako dým. „Kde je Rand al’Thor?“

Ingtar se zamračil. „Je pryč, Verin Sedai. Zmizel včera v noci. Beze stopy. On, ten ogier a Hurin, to je jeden z mých mužů.“

„Ogier, urozený pane Ingtare? A váš slídič šel s ním? Co měli ti dva společného s...?“ Ingtar na ni zíral s otevřenými ústy a ona si odfrkla. „Copak sis vážně myslel, že můžeš udržet takové tajemství?“ Znovu si odfrkla. „Slídiči. Že zmizeli, říkáš?“

„Ano, Verin Sedai.“ Ingtar mluvil poněkud vzrušeně. Člověka nikdy nepotěšilo, když zjistil, že Aes Sedai znají věci, které jste se před nimi snažili udržet v tajnosti. Perrin doufal, že Moirain nikomu neřekla o něm. „Ale teď mám – mám nového slídiče.“ Shienarský šlechtic ukázal na Perrina. „Tento muž má zřejmě také onu schopnost. Najdu Valerský roh, jak jsem přísahal, neboj se. Pokud budeš chtít jet s námi, tvoje společnost bude vítaná, Aes Sedai.“ K Perrinovu překvapení to neznělo, jako by to myslel vážně.

Verin se podívala na Perrina a on se neklidně zavrtěl v sedle. „Nový slídič, právě když jste ztratili toho starého. Jaké... štěstí. Našli jste nějaké stopy? Ovšemže ne. Říkáte žádné stopy. Zvláštní. Včera v noci.“ Otočila se v sedle a zadívala se k severu. Perrin měl na chvíli dojem, že se vrátí zpátky cestou, odkud přijela.

Ingtar se na ni zamračil. „Myslíš, Aes Sedai, že jejich zmizení má něco společného s rohem?“

Verin se zase otočila. „S rohem? Ne. Ne, já... myslím, že ne. Ale je to zvláštní. Velice zvláštní. Nemám ráda zvláštní věci, když jim nerozumím.“

„Můžu ti dát dva muže, aby tě doprovodili zpátky k místu, odkud zmizeli, Verin Sedai. Klidně tě tam mohou zavést.“

„Ne. Když říkáš, že zmizeli beze stopy...“ Dlouhou dobu si Ingtara prohlížela s naprosto nečitelným výrazem. „Pojedu s vámi. Možná je zase najdeme, nebo oni najdou nás. Cestou mi to vypovíš, urozený pane Ingtare. Pověz mi všechno, co o tom mladém muži víš. Všechno, co udělal, všechno, co řekl.“

Za zvonění postrojů a zbroje vyrazili k jihu. Verin jela vedle Ingtara a pečlivě se ho vyptávala, ale mluvili příliš tiše, aby jim bylo rozumět. Když se Perrin snažil zůstat na svém místě po Ingtarově boku, podívala se na něj, a on raději zpomalil.

„Takže jde po Randovi,“ zamumlal Mat, „ne po rohu.“

Perrin kývl. Ať už jsi kdekoliv, Rande, zůstaň tam. Je to tam bezpečnější.

Загрузка...