37 Co by mohlo být

Alar je odvedla od brány důstojným krokem, i když Juin vypadal, že chce být rychle co nejdál. Mat se dychtivě díval kupředu a Hurin vypadal sebevědomě, zatímco Loialovi zřejmě dělalo největší starosti to, že by se Alar mohla rozmyslet a nakonec ho s nimi nepustit. Rand nijak nespěchal, když za nimi vedl Rudocha. Nemyslel si, že by Verin hodlala kámen použít osobně.

Šedý kamenný sloup stál nedaleko buku, který měl přes dvacet sáhů na výšku a čtyři kroky v průměru. Než Rand spatřil velké stromy, považoval by takovýto strom za velikána. Tady nebyla žádná zídka, která by na portálový kámen upozorňovala, jen tlejícím spadaným listím prorůstalo pár květin. Samotný portálový kámen byl omšelý, ale symboly, jimiž byl pokryt, byly dostatečně jasné.

Shienarští vojáci ještě na koních se rozestoupili kolem kamene a opěšalých členů družiny.

„Postavili jsme ho,“ vykládala Alar, „když jsme ho před mnoha lety našli, ale nehýbali jsme s ním. Připadalo nám... že nechce, aby se s ním hýbalo.“ Přistoupila ke kameni a položila na něj ruku. „Vždycky jsme ho považovali za symbol toho, co je ztraceno a zapomenuto. Ve věku pověstí by ho byli mohli studovat a pochopit. Pro nás je to jenom kámen.“

„Doufám, že víc než jen to.“ Verin mluvila stále rázněji. „Nejstarší, děkuji ti za pomoc. Odpusť nám nedostatek obřadnosti při odchodu, ale kolo na žádnou ženu nečeká. Alespoň už nebudeme narušovat klid ve vaší državě.“

„Povolali jsme kameníky z Cairhienu zpět,“ řekla Alar, „ale i tak se doslechneme, co se ve světě venku děje. Falešní Draci. Velké hledání Valerského rohu. Doslechneme se o tom, ale ono nás to nijak neovlivní, prostě to pomine. Tarmon Gai’don nás však asi nemine, ani nás nenechá v klidu. Odejdi s pokojem, Verin Sedai. Vy všichni, přeji vám hodně štěstí, a kéž naleznete ochranu v dlani Stvořitele. Juine.“ Jen se ještě podívala na Loiala a naposledy upřela káravý pohled na Randa a pak s ogierem zmizela mezi stromy.

Ozvalo se vrzání sedel, jak se vojáci začali vrtět. Ingtar se na ně podíval. „Je to nutné, Verin Sedai? I kdyby to bylo možné... My dokonce ani nevíme, jestli temní druzi vzali roh k Tomově Hlavě. Pořád si myslím, že bychom mohli Barthanese –“

„Když si nejsme jisti,“ řekla Verin sice mírně, ale ani ho nenechala domluvit, „je Tomova Hlava stejně dobré místo jako kterékoliv jiné. Nejednou jsem tě slyšela prohlašovat, že bys v případě potřeby jel i do samotného Shayol Ghulu, kdyby bylo třeba roh zachránit. A teď chceš couvnout?“ Ukázala na kámen pod vysokým stromem.

Ingtar se napřímil. „Já před ničím necouvám. Vezmi nás tedy k Tomově Hlavě, nebo třeba do Shayol Ghulu. Jestli nás na konci bude čekat Valerský roh, půjdu za tebou.“

„Tak je to v pořádku, Ingtare. Takže, Rande, tys portálovým kamenem, na rozdíl ode mne, cestoval poměrně nedávno. Pojď sem.“ Kývla na něj a Rand dovedl Rudocha kolem ní ke kameni.

„Už jsi někdy portálový kámen použila?“ Rand se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že nikdo není dost blízko, aby ho zaslechl. „Tak mě k tomu nepotřebuješ.“ A s úlevou pokrčil rameny.

Verin se na něj bezvýrazně dívala. „Já kámen nikdy nepoužila, takže ty jsi ho, na rozdíl ode mne, použil nedávno. Jsem si dobře vědoma hranic svých schopností. Mne by to zničilo dřív, než bych dokázala usměrnit dost síly, aby to portálový kámen otevřelo. Ale něco o nich vím. Dost, aby ti to trochu pomohlo.“

„Ale já o nich nevím nic.“ Provedl koně kolem kamene a pozorně si jej prohlížel. „Jediné, nač se pamatuju, je symbol pro náš svět. Ukázala mi ho Seléné, ale tady ho nevidím.“

„Ovšemže ne. Ne na kameni v našem světě. Symboly ti pomáhají dostat se do jiného světa.“ Verin potřásla hlavou. „Co bych za to dala, kdybych si s tou tvou dívkou mohla popovídat. Nebo spíš dostat do rukou tu její knihu. Všeobecně se má za to, že Rozbití světa nepřežila jediná celá kopie Zrcadel kola. Serafelle vždycky tvrdila, že si klidně můžu vsadit na to, že mnohé z knih, které považujeme za ztracené, se najdou. No, teď nemá smysl lámat si hlavu s tím, co nevím. Některé věci však vím. Symboly na horní polovině kamene znamenají světy. Samozřejmě že ne všechny světy, které by mohly být. Očividně se každý kámen nespojuje se všemi světy a Aes Sedai z věku pověstí věřili, že snad existují i světy, s nimiž se nemůže spojit ani jeden kámen. Nevidíš tu něco, co ti připadá povědomé?“

„Nic.“ Jestli najde správný symbol, mohl by pak najít Faina a roh, zachránit Mata a zabránit Fainovi ublížit Emondově Roli. Jestli ten symbol najde, bude se muset dotknout saidínu. Chtěl zachránit Mata a zastavit Faina, ale nechtěl se dotýkat saidínu. Bál se usměrňovat a zároveň po tom toužil jako hladovějící po skývě chleba. „Na nic si nevzpomínám.“

Verin si povzdechla. „Symboly dole naznačují kameny na jiných místech. Kdybys věděl, jak to funguje, mohl bys nás přenést nejen k tomu samému kameni v jiném světě, ale třeba k jinému z těch, co tam jsou, nebo dokonce k jinému kameni v tomto světě. Myslím, že je to něco podobného putování po Cestách, ale jelikož si už nikdo nepamatuje, jak na to, tak ten trik nikdo nezná. Bez této informace by nás to všechny mohlo zabít.“ Ukázala na dvě rovnoběžné vlnovky překřížené zvláštním klikyhákem, jež byly vytesány u dolního konce kamene. „Tohle je symbol pro kámen na Tomově Hlavě. Je to jeden ze tří kamenů, jejichž symboly znám. Jsou to ty tři, které jsem viděla na vlastní oči. A zjistila jsem – když mě v Mlžných horách málem pohřbila sněhová vánice a pak jsem mrzla cestou přes Almothskou pláň – že jsem vůbec nic nezjistila. Hraješ vrhcáby, nebo karty, Rande al’Thore?“

„Mat hraje. Proč?“

„Ano. No, myslím, že z tohohle ho raději vynecháme. Ty ostatní symboly znám také.“

Prstem přejela po čtverci s osmi rytinami, které se sobě dost podobaly. Na všech byl kruh a šíp, ale polovina šípů byla v kruhu, kdežto druhá polovina šípů svůj kruh protínala. Šípy ukazovaly napravo, nalevo, nahoru a dolů a kolem každého kruhu byla jiná linka, o níž si byl Rand jist, že je to nápis, i když ne v jazyce, který by znal. Všechny tyto linky se náhle měnily v několik hrotů, a pak zase pokračovaly rovně dál.

„Aspoň,“ pokračovala Verin, „tolik o nich vím. Každý označuje svět, jehož studium nakonec vedlo k vytvoření Cest. Nejsou to všechny prostudované světy, jenom ty, pro něž znám symbol. A tady začíná hazardní hra. Nevím, jak tyto světy vypadají. Předpokládá se, že existují světy, kde rok je jako den tady, a jiné, kde den je jako rok tady. To by měly být světy, kde by nás zabil vzduch při jediném nadechnutí, a světy, které jsou jen tak tak dost skutečné, aby držely pohromadě. Neodvažuji se hádat, co by se mohlo stát, kdybychom se ocitli na některém z nich. Musíš si vybrat. Jak říkával můj otec, nastal čas vrhnout kostky.“

Rand jenom zíral a potřásal hlavou. „Mohl bych nás všechny zabít, ať se už rozhodnu jakkoliv.“

„A ty to nechceš riskovat? Kvůli Valerskému rohu? Kvůli Matovi?“

„Proč to tolik chceš? Já ani nevím, jestli to zvládnu. Ne – nefunguje to vždycky.“ Věděl, že se nikdo nepřiblížil, ale přesto se rozhlédl. Všichni čekali v hloučku kolem kamene a přihlíželi, ale nebyli dost blízko, aby je slyšeli. „Občas tam saidín je. Cítím ho, ale klidně by mohl být na měsíci, protože na něj nedosáhnu. A i když funguje, co když nás přenesu na nějaké místo, kde nebudeme moct dýchat? K čemu to bude Matovi? Nebo pro roh?“

„Ty jsi Drak Znovuzrozený,“ řekla Verin tiše. „Ó, můžeš zemřít, ale já si nemyslím, že by tě vzor nechal zahynout dřív, než s tebou skončí. A pak, ve vzoru má teď prsty i Stín, a kdo ví, jak ten ovlivňuje předivo? Ty můžeš jedině jít vstříc svému osudu.“

„Já jsem Rand al’Thor,“ zavrčel Rand. „Nejsem Drak Znovuzrozený. A nebudu falešným Drakem.“

„Jsi to, co jsi. Tak vybereš si, nebo tu budeš postávat, dokud tvůj přítel nezemře?“

Rand zaskřípal zuby a přinutil se povolit zaťaté čelistní svaly. Symboly klidně mohly být úplně stejné, nic pro něj neznamenaly. A nápis, to mohly být jen muří nohy. Nakonec se pro jeden symbol přece jen rozhodl. Byl na něm šíp mířící doleva ven z kruhu, protože se uvolnil, stejně jako se chtěl uvolnit on sám. Náhle mu bylo do smíchu. Takové maličkosti, a on na nich staví jejich další žití.

„Pojďte blíž,“ nařídila Verin ostatním. „Nejlepší bude, když se postavíte co nejblíž.“ Všichni téměř bez váhaní poslechli. „Je čas začít,“ prohlásila Aes Sedai, když se všichni shromáždili kolem ní a Randa.

Odhrnula plášť a položila ruce na kámen, ale Rand si všiml, že ho koutkem oka pozoruje. Neuniklo mu, jak si ostatní nervózně odkašlávají, Uno nadával někomu, kdo se opozdil, Mat pronesl chabý vtip a Loial hlasitě polkl. Rand sáhl po prázdnotě.

Teď to bylo snadné. Plamen pohltil strach i vášeň a zmizel skoro dřív, než ho napadlo jej sformovat. Byl pryč a zanechal jen prázdnotu a zářící saidín, nechutný a dráždivý, odporný a svůdný. Rand... se po něm natáhl... a saidín ho zaplnil, dodal mu život. Rand nepohnul ani svalem, ale měl pocit, jako by ho příliv jediné síly roztřásl. Symbol se vytvaroval, šíp letící z kruhu, vznášející se těsně za hranicí prázdnoty, pevný jako materiál, do nějž byl vytesán. Rand nechal vplout jedinou sílu do symbolu.

Symbol se zachvěl, zamihotal se.

„Něco se děje,“ ozvala se Verin. „Něco...“

Svět se rozmazal.

Železný zámek vypadl na podlahu obývacího pokoje statku a Rand pustil konvici s horkou vodou na čaj, protože ve dveřích se objevila mohutná postava s beraními rohy na hlavě a za sebou měla temnotu první jarní noci.

„Utíkej!“ zařval Tam. Máchl mečem a trollok přepadl dopředu, ale při pádu ještě stačil popadnout Tama a strhnout ho na zem.

Ve dveřích se tlačily další obludy v kroužkové zbroji, s lidskými tvářemi znetvořenými zvířecími čenichy, zobáky a rohy, a zvláštně zakřivenými meči bodaly do Tama, jenž se snažil zvednout. Vzduchem zasvištěla sekera s dlouhým hrotem a na čepeli byla rudá od krve.

„Otče!“ zařval Rand. Vytáhl z pochvy tesák a vrhl se přes stůl na pomoc otci, a znovu zařval, když mu hrudí projel první meč.

V ústech mu zabublala krev a v hlavě mu zašeptal čísi hlas. Opět jsem zvítězil, Luisi Therine.

Záblesk.

Rand se snažil držet se symbolu a matně si uvědomoval Verinin hlas. „... není...“

Síla ho zaplavovala.

Záblesk.

Rand byl po svatbě s Egwain šťastný a snažil se, aby ho nepřepadaly chmury, když měl dojem, že by všechno mohlo být lepší, jiné. Novinky ze světa přicházely do Dvouříčí s formany a kupci, již sem přijížděli nakupovat vlnu a tabák. Vždycky to byly zprávy o nových nepokojích, válkách a falešných Dracích. Jednoho roku nedorazil jediný kupec, jediný forman, a když se příště vrátili, přinesli zprávu, že vojáci Artuše Jestřábí křídlo jsou zpátky, nebo přinejmenším jejich potomci. Vyprávěli o tom, jak byly staré státy rozbity a svět měl nové pány, kteří v boji používali spoutané Aes Sedai a kteří strhli Bílou věž, a půda, na níž stával Tar Valon, zůstala neúrodná. Žádné Aes Sedai nezůstaly.

Ve Dvouříčí to však nic neznamenalo. Stále bylo nutné sít obilí, stříhat ovce a pečovat o jehňata. Tamovi si na klíně hráli vnukové a vnučky, než ho položili k jeho ženě, a ke starému statku byly přistavěny nové pokoje. Egwain se stala vědmou a panoval všeobecný názor, že je lepší než stará vědma Nyneiva al’Mearová. Což bylo dobře, neboť její léky, které tak zázračně působily na jiné, jen tak tak udržovaly na živu Randa, jenž byl neustále chorý. Byl stále více zachmuřený a zuřil, že takhle to přece nemělo být. Egwain děsilo, když na něj přišla špatná nálada, protože když na tom byl nejhůř, stávaly se divné věci – objevovaly se divoké bouře, jejichž příchod ve větru nezaslechla, a hořívaly lesy – ale ona ho milovala a starala se o něho a udržovala ho při zdravém rozumu, i když někteří po straně říkali, že Rand al’Thor je blázen a nebezpečný chlap.

Když Egwain zemřela, proseděl u jejího hrobu o samotě celé hodiny a slzy se mu vpíjely do prošedivělého plnovousu. Nemoc se vrátila a on strádal. Přišel o poslední dva prsty na pravé ruce a jeden na levé, uši měl celé zkrabacené a lidé si mumlali, že páchne hnilobou. Chmury se prohlubovaly.

A přesto, když přišly ty hrozné novinky, nikdo ho neodmítl. Trolloci a mizelci a stvoření, o nichž se nikomu ani nesnilo, vyrazili z Morny a noví pánové světa byli zatlačováni zpátky i přes všechnu moc, jíž vládli. A tak Rand sebral luk, zůstalo mu právě dost prstů, aby ho mohl použít, a odkulhal s těmi, kdo zamířili na sever k řece Taren, s muži z každé vesničky, statku a pastoušky z celého Dvouříčí, s luky, sekerami, oštěpy na kance a meči, které jim rezavěly na půdě. Rand měl také meč, s volavkou na čepeli, který našel po Tamově smrti, i když neměl ponětí, co s ním. Šly i ženy, nesly zbraně, které dokázaly najít, a pochodovaly po boku mužů. Někteří lidé se smáli a říkali, že mají zvláštní pocit, jako by se tohle už někdy událo.

A u řeky Taren se lidé z Dvouříčí střetli s vetřelci, nekonečnými řadami trolloků vedených příšernými mizelci pod černou zástavou, jež jako by pohlcovala světlo. Když Rand ten praporec uviděl, měl náhle pocit, že ho zachvátilo šílenství, protože mu přišlo, že pro tohle se narodil, aby bojoval proti té korouhvi. Vyslal k ní všechny své šípy, jak nejlépe dovedl a jak mu prázdnota posloužila, a trolloci, kteří se drali přes řeku, mu nedělali nejmenší starosti, ani to, že všude kolem něj umírají muži i ženy. A jeden z těch trolloků ho srazil a pak se hnal dál a řval touhou po další dvouříčské krvi. A jak tak ležel na břehu Tareny a díval se, jak mu před očima temní polední obloha, a dýchal čím dál pomaleji, zaslechl jakýsi hlas. Opět jsem zvítězil, Luisi Therine.

Záblesk.

Šíp a kruh se pokřivily do rovnoběžných vlnovek a on se znovu napřel.

Verinin hlas. „...v pořádku. Něco...“

Síla běsnila.

Záblesk.

Když Egwain ochořela a zemřela týden před jejich svatbou, Tam se snažil Randa utěšit. Nyneiva se snažila také, ale sama byla též otřesená, protože přes všechny své schopnosti neměla ponětí, co dívku zabilo. Rand seděl před Egwaininým domem, když umírala, a nikde v Emondově Roli nebylo místečka, kam by mohl jít a neslyšel ji naříkat. Věděl, že by neměl zůstávat. Tam mu dal meč se znamením volavky na čepeli, a i když mu příliš nevysvětloval, jak se ovčák z Dvouříčí k něčemu takovému dostal, naučil s ním Randa zacházet. V den, kdy Rand odešel, mu Tam dal dopis a řekl, že by ho mohl dostat k illianskému vojsku. Pak Randa objal a pravil: „Nikdy jsem neměl jiného syna, ani jsem jiného nechtěl. Budeš-li moct, synku, tak se vrať se ženou, kterou bych měl rád, ale vrať se určitě.“

Jenže v Baerlonu mu ukradli všechny peníze, průvodní dopis a skoro i meč, a setkal se tam se ženou jménem Min, která mu vyprávěla tak bláznivé věci o něm samotném, že nakonec město opustil, jen aby se jí zbavil. Nakonec ho cesta dovedla do Caemlynu, a tam mu zručnost v používání meče vysloužila místo v královnině gardě. Občas se přistihl, jak se dívá na dědičku Elain, a v těch chvílích ho napadalo, že věci nejsou takové, jaké by měly být, a že by měl v životě dosáhnout něčeho většího. Elain se na něj samozřejmě ani nepodívala. Provdala se za tairenského prince, i když zřejmě nebyla šťastná. Rand byl jenom voják, původem ovčák z vesničky tak daleko na západ, že jen čárka na mapě ji stále ještě spojovala s Andorem. Kromě toho měl špatnou pověst jako člověk s násilnickou povahou.

Někteří tvrdili, že je šílený, a za normálních okolností by ho nejspíš ani zručné zacházení s mečem neuchránilo vyhazovu z gardy, ale časy normální nebyly. Falešní Draci se objevovali jako houby po dešti. Pokaždé, když byl jeden sražen, prohlásili se dva další, nebo i tři, až byly všechny státy uvrženy do války. A Randova hvězda stoupala, protože zjistil tajemství svého šílenství, tajemství, o němž věděl, že si je musí nechat pro sebe, a to také dělal. Mohl totiž usměrňovat jedinou sílu. V každé bitvě se objevilo místo či chvíle, kdy trocha usměrnění, dost malá, aby si toho ve víru boje nikdo nevšiml, mohla znamenat štěstí. Občas to fungovalo, tohle usměrňování, občas ne, ale fungovalo dost často. Věděl, že je šílený, a nezáleželo mu na tom. Pak ho začala stravovat horečka, a jemu, ani nikomu jinému, nezáleželo ani na tom, protože se roznesla zpráva, že vojska Artuše Jestřábí křídlo se navrátila, aby si vyžádala zemi zpátky.

Rand velel tisícovce mužů, když královnina garda překročila pohoří Oparů – ani ho nenapadlo uhnout kousek stranou a navštívit Dvouříčí. Teď už na Dvouříčí myslíval jen zřídka – a když se roztroušené zbytky andorských vojsk vracely zpět přes hory, již velel celé gardě. Probojoval se přes celý Andor, mezi hordami uprchlíků, až nakonec dorazil do Caemlynu. Mnoho obyvatel již město opustilo a mnozí radili, aby se vojsko stáhlo ještě dál, ale Elain teď byla královnou a přísahala, že Caemlyn neopustí. Ani se na něho nepodívala, mělť obličej zjizvený následkem nemoci, ale nedokázal ji opustit, a tak se to, co z královniny gardy zbylo, připravilo bránit královnu, zatímco její lid prchal.

Během bitvy o Caemlyn mu přišla na pomoc síla a on do řad nepřátel vrhal blesky a pod nohama jim rozbíjel půdu, a přesto se ten pocit, že se zrodil pro něco jiného, vrátil. Přes všechno, co udělal, bylo nepřátel příliš mnoho a nebylo možné je zastavit, a byli mezi nimi i tací, kteří také uměli usměrňovat. Nakonec Randa srazil blesk z hradby paláce. Když pak ležel, s polámanými kostmi, krvácející a popálený, a když chroptěl z posledních sil, zaslechl šepot: Opět jsem zvítězil, Luisi Therine.

Záblesk.

Rand se snažil udržet prázdnotu chvějící se pod záblesky okolního světa, které do ní bušily, snažil se udržet jediný symbol, když se po povrchu prázdnoty míhaly tisíce jiných. Snažil se držet toho jediného symbolu.

„...je špatně!“ zavřískla Verin.

Síla byla vše.

Záblesk. Záblesk. Záblesk. Záblesk. Záblesk. Záblesk.

Byl vojákem. Byl ovčákem. Byl žebrákem a králem. Byl sedlákem, kejklířem, námořníkem, tesařem. Narodil se, žil a zemřel jako Aiel. Zemřel šílený, zemřel hnijící, zemřel na nemoc, při nehodě, stářím. Byl popraven a davy při té popravě jásaly. Prohlásil se Drakem Znovuzrozeným a zvedl svou korouhev k nebesům. Utekl před jedinou sílou a skryl se. Žil a nikdy se to nedozvěděl. Léta zadržoval šílenství i nemoc. Podlehl po první zimě. Občas přišla Moirain a odvedla ho z Dvouříčí, někdy samotného, jindy s těmi z přátel, kdo přežili Jarnice. Občas nepřišla. Občas pro něj přišly jiné Aes Sedai. Občas červené adžah. Egwain se za něj provdala. Egwain, se strohým výrazem, přebrala amyrlinin stolec a vedla ty Aes Sedai, které ho zkrotily. Egwain mu se slzami v očích vrazila do srdce dýku a on jí, umíraje, děkoval. Miloval jiné ženy, oženil se s jinými ženami. S Elain, s Min, se světlovlasou dcerkou ze statku, již potkal na cestě do Caemlynu, se ženami, které nespatřil, dokud neprožil ony životy. Stovku životů. Víc. Tolik, že je ani nespočítal. A nakonec v každém životě, když ležel umírající a z plic mu unikal poslední dech, zašeptal mu do ucha hlas. Opět jsem zvítězil, Luisi Therine.

Záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk.

Prázdnota zmizela, spojení se saidínem se ztratilo a Rand upadl se zaduněním, které by mu vyrazilo dech, kdyby už nebyl napůl v bezvědomí. Pod sebou cítil drsný kámen. Byl studený.

Uvědomil si, že se Verin, ležící na zádech, snaží zvednout aspoň na kolena. Uslyšel kohosi hlasitě zvracet, a zvedl hlavu. Uno klečel na zemi a hřbetem ruky si otíral ústa. Všichni byli na zemi a koně stáli na napjatých nohou, třásli se a kouleli očima. Ingtar měl tasený meč a tiskl jílec tak pevně, až se čepel chvěla, a zíral upřeně před sebe. Loial seděl s roztaženýma nohama a rozšířenýma očima, napůl omráčen. Mat se choulil a rukama se držel za hlavu a Perrin si tiskl dlaně na obličej, jako by chtěl vytrhnout, co zahlédl, anebo si snad vymáčknout oči, které to viděly. Žádnému z vojáků se nevedlo lépe. Masema otevřeně vzlykal a po lících se mu hnuly slzy a Hurin se rozhlížel, jako by hledal místo, kam uprchnout.

„Co...?“ Rand se musel odmlčet a polknout. Ležel na drsném omšelém kameni napůl zabořeném do země. „Co se stalo?“

„Příval jediné síly.“ Aes Sedai se roztřeseně postavila a pevně si přitáhla plášť k tělu. „Bylo to, jako bychom byli nuceni... jako by nás něco tlačilo... Přišlo to jakoby odnikud. Musíš se to naučit ovládat. Musíš! Tolik jediné síly by tě mohlo spálit na uhel.“

„Verin, já... žil jsem... byl jsem...“ Najednou si uvědomil, že kámen, jejž má pod hlavou, je kulatý. Portálový kámen. Spěšně se vyškrábal na nohy. „Verin, žil jsem a zemřel jsem, ani nevím kolikrát. Pokaždé to bylo jiné, ale vždycky jsem to byl já. Byl jsem to já.“

„Čáry, jež spojují světy, které by mohly být, vytesali lidé znalí čísel chaosu.“ Verin se otřásla a zdálo se, že mluví sama k sobě. „Nikdy jsem o tom neslyšela, ale neexistuje důvod, proč bychom se nemohli narodit na těch světech, a přitom životy, které tam prožijeme, by musely být stejné. Ovšem. Jiné životy pro jiné způsoby, jak se věci mohly udát.“

„Tak to se stalo? Já... my... viděli jsme, jaké by naše životy mohly být?“ Opět jsem zvítězil, Luisi Therine. Ne! Já jsem Rand al’Thor!

Verin se otřásla a podívala se na něj. „Překvapuje tě, že se tvůj život mohl odvíjet jinak, kdybys učinil jiné rozhodnutí, nebo se ti přihodilo něco jiného? I když jsem si nikdy nemyslela, že já – No. Důležité je, že jsme tady. I když ne tak, jak jsme doufali.“

„Kde je tady?“ chtěl vědět Rand. Lesy Državy Tsofu zmizely, místo nich se tu táhla mírně zvlněná pláň. O kus dál na západ zřejmě byl les a pár vyšších kopců. Když se sešli u kamene v državě, slunce stálo vysoko na obloze, ale tady se již sklánělo k obzoru a obloha šedivěla. Pár stromů opodál mělo opadané listí, jen několik lístků jasných barev ještě drželo na větvích. Od východu vál studený vítr a hnal spadané listí.

„Tomova Hlava,“ řekla Verin. „Tohle je kámen, který jsem navštívila. Neměl ses snažit přenést nás přímo sem. Nevím, co se stalo – a asi se to nikdy nedozvím – ale podle stromů bych řekla, že je pozdní podzim. Rande, žádný čas jsme tím nezískali. Ztratili jsme ho. Řekla bych, že jsme cestou sem strávili čtyři měsíce.“

„Ale já ne –“

„Musíš mě nechat, abych tě v těchto věcech vedla. Nemůžu tě učit, to je pravda, ale aspoň bych mohla zabránit tomu, aby ses zabil – a nás ostatní taky – přeháněním. I kdyby ses nezabil, kdyby Drak Znovuzrozený jen spálil sám sebe, jako když dohoří svíce, kdo by se potom postavil Temnému?“ Nečekala na jeho protesty a šla rovnou k Ingtarovi.

Shienarec sebou trhl, když se Verin dotkla jeho ruky, a vyděšeně se na ni podíval. „Kráčím ve Světle,“ vypravil ze sebe ochraptěle. „Najdu Valerský roh a svrhnu moc Shayol Ghulu. To udělám!“

„Ovšemže to uděláš,“ uklidňovala ho Verin. Uchopila jeho obličej do dlani a Ingtar se náhle prudce nadechl a vzpamatoval se z toho, co ho posedlo. Jen vzpomínka na ty hrůzy mu stále byla vidět na očích. „Tak,“ pokračovala Verin. „To bude stačit. Uvidíme, jestli pomohu i ostatním. Možná dokážeme roh zachránit, ale rozhodně to nebudeme mít snazší.“

Když se vydala mezi ostatní muže a u každého se na chvilku zastavila, Rand zašel za svými přáteli. Když se pokusil zvednout Mata, ten sebou trhl a upřel na něj zrak, pak Randa oběma rukama popadl za kabátec. „Rande, nikdy bych o – o tobě nikomu neřekl. Nezradil bych tě. Tomu musíš věřit!“ Vypadal mnohem hůř než předtím, ale Rand měl dojem, že je to hlavně způsobeno strachem.

„Věřím,“ řekl. Napadlo ho, jaké životy asi prožil Mat a co dělal. Musel to někomu prozradit, jinak by kvůli tomu nebyl tak vyděšený. Nemohl se na něj proto zlobit. To byli jiní Matové, ne tento. Kromě toho, po některých možnostech, které viděl pro sebe... „Věřím ti. Perrine?“

Kudrnatý mládenec si s povzdechem sundal ruce z obličeje. Na čele a tvářích měl rudé stopy po nehtech. Žluté oči skrývaly veškeré myšlenky. „Nemáme moc na vybranou, co, Rande? Ať se stane cokoliv, ať uděláme cokoliv, některé věci jsou skoro vždycky stejné.“ Dlouze vydechl. „Kde to jsme? Je to jeden z těch světů, co jste o nich s Hurinem mluvili?“

„Je to Tomova Hlava,“ oznámil mu Rand. „Na našem světě. Aspoň Verin to tvrdí. A je podzim.“

Mat se zatvářil ustaraně. „Jak by –? Ne, nechci vědět, jak se to stalo. Jak ale teď najdeme Faina s dýkou? Touhle dobou už může být kdekoliv.“

„Je tady,“ ujistil ho Rand. Doufal, že má pravdu. Fain měl dost času nasednout na loď kamkoliv, kam by chtěl jít. Dost času vydat se do Emondovy Role. Nebo do Tar Valonu. – Prosím, Světlo, ať ho nepřestalo bavit čekat. Jestli ublížil Egwain nebo komukoliv v Emondově Roli, tak.... Světlo mě spal, snažil jsem se dorazit včas.

„Větší města na Tomově Hlavě jsou všechna západně odsud,“ oznámila Verin dost hlasitě, aby ji všichni slyšeli. Všichni už byli na nohou, kromě Randa a jeho dvou přátel. Verin k nim přistoupila a vložila ruce na Mata. „Ne že by tu bylo mnoho vesnic dost velkých, aby se jim dalo říkat města. Jestli máme najít nějakou stopu po temných druzích, tak bychom měli začít na západě. A myslím, že bychom neměli marnit denní světlo tím, že tady budeme posedávat.“

Když Mat zamrkal a vstal – pořád vypadal nemocně, ale pohyboval se svižně – vložila ruce na Perrina. Když se natáhla k němu, Rand ucukl.

„Nebuď labuť,“ řekla mu Verin.

„Nechci tvoji pomoc,“ prohodil Rand tiše. „Ani pomoc žádné Aes Sedai.“

Verin našpulila rty, „Jak si přeješ.“

Okamžitě nasedli a vyrazili k západu, nechávajíce portálový kámen za zády. Nikdo nic nenamítal, a Rand by byl poslední, kdo by protestoval. Světlo, ať nepřijdeme pozdě.

Загрузка...