Velké Hledání

27 Stín za noci

„Tomu nerozumím,“ vykládal Loial. „Většinou jsem vyhrával. A pak přišla Dena, přidala se k nám a všechno vyhrála. Každý vrh. Nazývala to malou lekcí. Co tím myslela?“

Rand s ogierem kráčeli Předbráním. Hostinec U vinného hroznu měli za zády. Slunce již stálo nízko, rudá koule kousek nad západním obzorem, vrhající dlouhé stíny. Ulice byly skoro prázdné, jen se k nim blížila jedna z velkých loutek, trollok s kozími rohy a mečem za pasem, vedená pěti muži, ale z ostatních částí Předbrání, kde stály zábavní síně a taverny, se sem pořád nesly zvuky, veselí. Tady již byly dveře i okenice zavřené na závoru.

Rand se zastavil, pohladil dřevěné pouzdro na flétnu a přehodili si je na záda. Asi jsem neměl čekat, že hodí všechno za hlavu a půjde se mnou, ale aspoň si se mnou mohl promluvit. Světlo, přál bych si, aby se konečně ukázal Ingtar. Strčil ruce do kapes a opět ucítil Selénin papírek.

„Nepředpokládáš, že...“ Loial se odmlčel. „Nepředpokládáš, že podváděla, že ne? Každý se zubil, jako by dělala něco moc chytrého.“

Rand si přehodil plášť přes ramena. Musím vzít roh a jít. Jestli budeme čekat na Ingtara, může se stát cokoliv. Dříve nebo později se objeví Fain. Musím mít před ním náskok.

„Rande,“ ozval se Loial, „nemyslím, že je to –“

Pětice mužů náhle pustila vodicí tyče a ty na udusané ulici zarachotily. Místo aby se trollok zhroutil, vrhl se s napřaženýma rukama na Randa.

Na přemýšlení nebyl čas. Rand instinktivně tasil meč a ten vylétl z pochvy v třpytivém oblouku. Měsíc stoupá nad jezera. Trollok se zapotácel dozadu a jeho vrčení se změnilo v chrčení, ale i když už dopadl na zem, ještě cenil zuby.

Na okamžik všichni ostatní ztuhli na místě. Pak ostatní muži – museli to být temní druzi – zvedli zrak od trolloka, ležícího na ulici, k Randovi, jenž tu stál s mečem v ruce a s Loialem po boku. Potom se otočili a utekli.

Rand na trolloka zíral také. Prázdnota ho obklopila dřív, než se dotkl jílce. V mysli mu zářil saidín a odporně vyzývavým způsobem mu kynul. Rand nechal prázdnotu s námahou zmizet a olízl si rty. Bez prázdnoty ho zamrazilo strachy.

„Loiale, musíme se vrátit do hostince. Hurin je sám a oni –“ Zachrčel, protože ho do vzduchu zvedla silná paže dost dlouhá, aby mu přitiskla obě ruce k tělu. Hrdlo mu stiskla chlupatá pracka. Těsně nad hlavou Rand zahlédl čenich s vyčnívajícími kly. Do nosu ho udeřil odporný puch, skládající se rovným dílem ze smradu jako z prasečího chlívku a potu.

Vzápětí ale zase mohl dýchat. Ohromeně zíral na ogierovy prsty, pevně svírající trollokovo zápěstí.

„Vydrž, Rande.“ Loial mluvil značně napjatě. Druhou rukou popadl trolloka, který stále držel Randa nad zemí, za paži. „Vydrž.“

Trollok s ogierem spolu začali zápasit a Randem to chvíli smýkalo ze strany na stranu. Náhle byl volný. Zapotácel se, udělal dva kroky, aby se dostal z dosahu trolloka, a s pozvednutým mečem se otočil.

Za trollokem s kančí hlavou stál Loial, svíral mu zápěstí a předloktí a držel mu tak paže od těla, přičemž funěl námahou. Trollok cosi hrdelně zavrčel v trolločtině a zvrátil hlavu, aby na Loiala dosáhl klem. Při zápasu zvedali z ulice oblaka prachu.

Rand se snažil najít místo, kde by mohl trollokovi vrazit do těla meč a neporanit přitom Loiala, ale ogier s trollokem poskakovali dokola a Rand nemohl žádné vhodné místo najít.

Trollok si se zavrčením osvobodil levačku, ale než se mohl úplně vyprostit, Loial mu obtočil paži kolem krku a pevně stiskl. Trollok se pokoušel nahmátnout meč. Kose podobnou čepel však měl zavěšenou na špatné straně, takže na ni levou rukou nemohl pořádně dosáhnout, nicméně coul po coulu začala čepel přece jen opouštět pochvu. A oba sebou pořád mlátili tak, že Rand nemohl bodnout, aniž by tím zároveň neohrozil i Loiala.

Síla. To by šlo. Nevěděl sice jak, ale nic lepšího ho nenapadalo. Trollok už měl meč napůl z pochvy. Až ho vytáhne celý, okamžitě Loiala zabije.

Rand váhavě vytvořil prázdnotu. Saidín zazářil, přitahoval ho. Rand si chmurně připomněl dobu, kdy mu zpíval, ale teď ho jen přitahoval, jako když vůně květu přitahuje včelu, jako když pach mršiny přitahuje mouchu. Rand se otevřel a sáhl po něm. Nic tam nebylo. Stejně mohl sáhnout třeba po světlu v pravdě. Polila ho špína, potřísnila ho, ale nezazářilo ani světélko. Hnán zoufalstvím to zkoušel znovu a znovu. A znovu a znovu tu byla jen špinavá skvrna.

Loial se náhle vzepřel a odhodil trolloka stranou tak tvrdě, že ten se odrazil od protější budovy. S hlasitým bouchnutím udeřil trollok hlavou o zeď a svezl se na zem, kde zůstal ležet s krkem ohnutým v nepřirozeném úhlu. Loial na něj zůstal zírat a lapal po dechu.

Rand se vymanil z prázdnoty a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se vlastně stalo. Jakmile mu to ale došlo, nechal prázdnotu i potřísněné světlo být a spěchal k Loialovi.

„Ještě nikdy... jsem nezabil, Rande.“ Loial se roztřeseně nadechl.

„Kdybys to neudělal, zabil by on tebe,“ utěšoval ho Rand. Nervózně se rozhlédl kolem sebe na boční uličky a zavřené okenice a dveře. Kde byli dva trolloci, tam jich určitě bylo víc. „Mrzí mě, že jsi to musel udělat, Loiale, ale byli by nás oba zabili, nebo něco horšího.“

„Já vím. Ale stejně se mi to nelíbí. I když to byl jen trollok.“ Ogier pak ukázal na zapadající slunce a popadl Randa za loket. „Jsou tu další.“

Proti slunci Rand nerozeznával podrobnosti, ale vypadalo to, že se k nim blíží další skupina lidí s obrovskou loutkou. Až na to, že teď věděl, co hledat, a tato „loutka" se pohybovala až příliš přirozeně a ošklivá hlava se zvedla a větřila, aniž někdo zvedl tyč. Nemyslel si, že by je trolloci a temní druzi mezi okenicemi rozeznávali, ani to, co leželo na ulici před nimi. Na to se pohybovali příliš pomalu. A přesto bylo zřejmé, že jsou na lovu, a blížili se.

„Fain ví, že tady někde budu,“ řekl Rand a spěšně otíral čepel svého meče o kabátec jednoho z mrtvých trolloků. „To on je na mě poštval. Bojí se ale, že tu trolloky někdo uvidí, jinak by je takhle nemaskoval. Jestli se dostaneme na ulici, kde jsou lidé, budeme v bezpečí. Musíme se vrátit za Hurinem. Jestli ho Fain najde, samotného s rohem...“

Zatáhl Loiala za první roh a společně pak zamířili k místu, odkud se ozýval smích a hudba, ale dávno předtím, než se tam dostali, objevila se před nimi v jinak prázdné ulici další skupina mužů s loutkou, která ve skutečnosti žádnou loutkou nebyla. Rand s Loialem zahnuli za další roh. Ulice vedla k východu.

Pokaždé, když se Rand pokusil dosáhnout místa s hudbou a smíchem, stál mu v cestě trollok, který často větřil. Někteří trolloci lovili podle čichu. Občas, když nebyl nikdo v dohledu, plížili se tu trolloci zcela sami. Kruh se stahoval a trolloci dávali dobrý pozor, aby se Rand s Loialem nedostali z opuštěných ulic se zavřenými okenicemi. Pomalu byli zatlačováni na východ, dál od města a od Hurina, dál od ostatních lidí, do úzkých, pomalu temnějících uliček, vedoucích nejrůznějšími směry, do kopce i z kopce. Rand si lítostivě prohlížel domy, které míjeli, vysoká stavení se všemi otvory utěsněnými na noc. I kdyby bušil na dveře, dokud je někdo neotevře, i kdyby je pak s Loialem vzali dovnitř, žádné ze dveří, jež cestou viděl, by nezastavily trolloka. Dosáhli by jedině toho, že by kromě nich dvou byly další oběti.

„Rande,“ řekl Loial nakonec, „už nemáme kam jít.“

Dorazili na východní okraj Předbrání. Vysoké budovy po obou stranách ulice již byly poslední. Světla v oknech ve vyšších poschodích na ně posměšně mrkala, ale spodní poschodí byla pevně zavřená a tmavá. Před nimi ležely v houstnoucím šeru kopce a široko daleko nebyl jediný statek. Ale úplně holé pahorky taky nebyly. Rand rozeznával bledou hradbu obklopující jeden z větších kopců asi o míli dál a za hradbou stály nějaké domy.

„Jakmile nás tam zatlačí,“ poznamenal Loial, „nebudou si muset dělat starosti s tím, jestli je někdo uvidí.“

Rand ukázal k hradbě kolem vrcholku kopce. „To by mělo trolloky zastavit. Musí to být nějaké panské sídlo. Možná nás pustí dovnitř. Ogiera a cizího urozeného pána? Tenhle kabátec přece musí být dřív nebo později k něčemu dobrý.“ Ohlédl se zpátky do ulice. V dohledu zatím žádní trolloci nebyli, ale Rand stejně radši zatáhl Loiala blíž ke zdi jednoho domu.

„Myslím, že to je ta kapitula ohňostrůjců, Rande. A ohňostrůjci si svá tajemství velice hlídají. Nemyslím, že by tam pustili třeba samotného Galldriana.“

„Do jakých potíží jste se dostali tentokrát?“ zeptal se známý ženský hlas. Ve vzduchu se náhle vznášela kořeněná vůně.

Rand vytřeštil oči. Zpoza rohu, kolem něhož právě prošli, vyšla Seléné a její bílé šaty v šeru skoro svítily. „Jak ses sem dostala? Co tu děláš? Musíš okamžitě pryč. Utíkej! Jdou po nás trolloci.“

„To jsem si všimla.“ Mluvila suše, nicméně chladně a klidně. „Šla jsem vás hledat a zjistila jsem, že jste nechali trolloky, aby si vás nahnali jako ovce. Copak si musí muž, který vlastní Valerský roh, nechat tohle zacházení líbit?“

„Nemám ho s sebou,“ odsekl Rand, „a ani nevím, jak by nám mohl pomoct, i kdybych ho s sebou měl. Mrtví hrdinové nemají přijít z hrobu jenom proto, aby mě zachránili před trolloky. Seléné, musíš pryč. Honem!“ Vyhlédl za roh.

Ani ne o sto kroků dál vykukoval opatrně do ulice trollok s rohy na hlavě a větřil do noci. Velký stín po jeho boku musel být další trollok, a byly tam i menší stíny. Temní druzi.

„Příliš pozdě,“ zamumlal Rand. Posunul si pouzdro s flétnou, aby si mohl svléknout plášť a přehodit ho Seléné přes ramena. Byl dost dlouhý, aby zcela zakryl běl jejího šatu, tahal se jí po zemi. „Budeš si to muset přidržet, až poběžíš,“ řekl jí. „Loiale, jestli nás nenechají vejít, budeme muset najít nějaký způsob, jak proklouznout.“

„Ale Rande –“

„Nebo bys tu chtěl počkat na trolloky?“ Rand do Loiala strčil, aby ho přiměl k běhu, a pak popadl za ruku Seléné a poklusem ogiera následoval. „A najdi cestu, na které si nesrazíme vaz, Loiale.“

„Necháváš se vyvádět z míry,“ pravila Seléné. Zřejmě měla menší potíže sledovat ve slábnoucím světle Loiala než Rand. „Vyhledej jednotu a zachovej klid. Ten, kdo chce být velký, musí vždycky zůstat klidný.“

„Mohli by tě slyšet trolloci,“ napomínal ji Rand. „A já po slávě vskutku netoužím.“ Měl dojem, že zaslechl, jak Seléné podrážděně zabručela.

Občas se jim pod nohama zvrtl kámen, ale jinak byla cesta přes kopec poměrně snadná i přesto, že světla rychle ubývalo. Stromy a dokonce i keře byly dávno vykáceny na podpal. Rostla tu pouze po kolena vysoká tráva, která jim tiše šustila kolem nohou. Zvedl se mírný větřík. Rand se obával, že zanese jejich pach k trollokům.

Když dorazili k hradbě, Loial se zastavil. Byla dvakrát vyšší než ogier a kameny byly omítnuty nabílo. Rand se ohlédl k Předbrání. Nad městskými hradbami byla vidět osvětlená okna jako paprsky kola.

„Loiale,“ řekl Rand tiše, „vidíš je? Jdou za námi?“

Ogier se také podíval směrem k Předbrání a nešťastně kývl. „Vidím jenom pár trolloků, ale jdou tímhle směrem. Běží. Rande, opravdu si nemyslím –“

Seléné ho zarazila. „Jestli chce jít dovnitř, alantine, tak potřebuje dveře. Jako tyhle.“ Ukázala na tmavou skvrnu o kousek dál ve zdi. I když to tvrdila, Rand si nebyl jist, zda to opravdu jsou dveře, ale Seléné k nim došla a zatlačila. Dveře se otevřely.

„Rande,“ začal Loial.

Rand ho strčil do dveří. „Později, Loiale. A tiše. Schováváme se, pamatuješ?“ Dostal je dovnitř a zavřel za nimi dveře. Byly tu držáky pro závoru, ale žádná závora v dohledu nebyla. Nikoho by to nezastavilo, ale třeba trolloci nebudou chtít za hradbu.

Ocitli se v uličce vedoucí do kopce mezi dvěma dlouhými budovami bez oken. Rand si zprvu myslel, že jsou domy také z kamene, ale pak si uvědomil, že bílá omítka drží na dřevě. Byla dost velká tma, aby měsíční záře, odrážející se od stěn, připomínala osvětlení.

„Lepší nechat se zavřít ohňostrůjci, než se nechat chytit trolloky,“ zamumlal Rand a vydal se do kopce.

„Ale to jsem se ti přece snažil říci,“ namítal Loial. „Slyšel jsem, že ohňostrůjci vetřelce zabíjejí. Svá tajemství si hlídají opravdu velice tvrdě a důsledně, Rande.“

Rand se zastavil a ohlédl se ke dveřím. Trolloci byli pořád někde venku. A v nejhorším případě přece musí být jednání s lidmi lepší než s trolloky. Třeba by mohl ohňostrůjce přesvědčit, aby je nechali jít. Trolloci vůbec neposlouchali, hned zabíjeli. „Mrzí mě, že jsem tě do toho dostal, Seléné.“

„Nebezpečí situaci rozhodně něco přidává,“ pravila Seléné tiše. „A zatím sis vedl docela dobře. Nepůjdeme se tu rozhlédnout, co najdeme?“ Protáhla se kolem Randa do uličky. Rand ji následoval a nos měl plný její kořeněné vůně.

Na kopci se ulička otevírala na rozlehlé volné prostranství. Udusaný jíl, světlý skoro jako omítka na zdech, byl obestavěn dalšími bílými domy bez oken, s uzoučkými uličkami mezi sebou. Po pravici stála jedna budova s okny, z nichž se na udusaný jíl linulo světlo. Rand se stáhl zpátky do stínu v uličce, protože se náhle objevili jakýsi muž se ženou a pomalu kráčeli přes otevřené prostranství.

Jejich oděv rozhodně nepocházel z Cairhienu. Muž měl baňaté spodky a bohatě nabírané rukávce, obojí ze světlounce žluté látky, a nohavice i přednici košile mu zdobila jemná výšivka. Žena měla šaty na prsou obratně upravené, nejspíš světle zelené, a vlasy měla spletené do množství krátkých copánků.

„Říkáš, že je všechno připraveno?“ ujišťovala se žena. „Jsi si jistý, Tammuzi? Všechno?“

Muž rozhodil rukama. „Ty po mně pořád všechno kontroluješ, Aludro. Všechno je připraveno. Představení může začít třeba hned.“

„Brány i dveře jsou všechny zavřené? Všechny...“ Jak odcházeli k osvětlené budově, jejich hlasy se vytrácely.

Rand si otevřenou plochu pozorně prohlížel a skoro nic na ní mu nebylo povědomé. Uprostřed bylo několik tuctů rour postavených na výšku. Roury byly vysoké asi jako on, měly přes půl lokte na šíř a byly upevněny k velkým dřevěným podstavcům. Od každé roury vedla tmavá kroucená šňůra a táhla se po zemi až k nízké zídce asi tři kroky dlouhé, a pak za ni. Po celém prostranství stály spousty dřevěných stojanů s koryty a rourami a vidlicemi a tucty dalších krámů.

Všechny ohňostroje, které kdy Rand viděl, by se daly udržet jednou rukou, a víc toho o nich nevěděl, pouze to, že rachejtle vybuchovaly s hrozným rámusem, či svištěly v jiskřivé spirále, nebo jindy byly vystřelovány do vzduchu. Ohňostrůjci vždycky varovali, že pokud se některá trubice otevře, může to spustit. Na každý pád byly ohňostroje pro vesnickou radu příliš nákladné, aby bylo neodborníkovi povoleno některý vypustit. Rand si dobře vzpomínal, jak se o to Mat jednou pokusil. Trvalo pak skoro týden, než na něj znovu promluvila vlastní máma. Jediné, co tu Randovi připadalo povědomé, byly šňůry – zápalné šňůry. Tady se, jak věděl, ohňostroj zapaloval.

Ohlédl se k nezavřeným dveřím a pak pokynul ostatním, aby ho následovali. Vydal se kolem rour. Jestli si vůbec najdou nějakou skrýš, chtěl, aby to bylo co nejdál od těch dveří.

Což znamenalo projít mezi stojany, a Rand pokaždé zadržel dech, když se o některý otřel, protože roury a trubky na nich se i při nejmenším doteku posouvaly a chřestily. Všechno tu bylo zřejmě ze dřeva, žádná součást nebyla kovová. Rand si uměl docela dobře představit, co by se stalo, kdyby se některá rachejtle převrhla. Ostražitě se ohlížel po vysokých trubicích a vzpomínal na ránu, kterou vydala rachejtle v tloušťce jeho prstu. Jestli tohle byly ohňostroje, nechtěl být blízko, až spustí.

Loial si cosi neustále brumlal, zvlášť když narazil do některého stojanu. Tehdy prudce ucukl, takže hned vrazil do dalšího. Ogier se plížil dopředu provázen rachocením a mumláním.

Seléné byla naprosto klidná. Šla dopředu, jako by byli na obyčejné městské ulici. Do ničeho nevrážela, nedělala hluk, ale také se nijak nesnažila držet si plášť u těla. Bílá barva jejího roucha se zdála být jasnější než stěny okolo. Rand sledoval osvětlená okna čekaje, že se někdo objeví. Stačilo, aby si jich všiml jediný člověk. Seléné nebylo možné přehlédnout, poplach by následoval vzápětí.

Okna však zůstávala prázdná. Rand si právě chtěl vydechnout úlevou, protože se blížili k nízké zídce a uličkám a domům za ní, když Loial zavadil o další stojan stojící těsně u zdi. Na něm stálo deset měkce vypadajících tyček dlouhých jako Randova paže, jimž z horní části stoupal tenký proužek dýmu. Stojan při pádu sice skoro nezarachotil, ale kouřící tyčky popadaly na jednu ze zápalných šňůr. Ta se s praskavým zasyčením vzňala a plamen se rozběhl k jedné z vysokých rour.

Rand se nejdřív málem zalkl leknutím, pak se pokusil důrazně zašeptat: „Za tu zeď!“

Seléné rozzlobeně zaprskala, když ji stáhl na zem za zídku, ale jemu na tom nezáleželo. Snažil se ji chránit vlastním tělem. Loial se přitiskl k zídce vedle nich. Rand, čekaje, až se roura rozletí, uvažoval, jestli z jejich zídky vůbec něco zbude. Pak se ozvala duta rána, kterou ucítil, stejně jako uslyšel. Rand se opatrně zvedl nad Seléné a vyhlédl kolem okraje zídky. Seléné ho pěstí udeřila do žeber, tvrdě, a s kletbou v jazyce, jejž neznal, se vymanila zpod něj, ale on si toho nevšímal.

Z vršku jedné z trubek stoupal dým. To bylo všechno. Rand užasle potřásl hlavou. Jestli je tohle všechno...

S prásknutím, či spíše zahřměním, vysoko na nyní temné obloze rozkvetla rudá a bílá koule. Po chvíli se začaly jiskry pomalu snášet k zemi.

Rand jenom zíral. Mezitím se z osvětlené budovy ozval hluk. Z oken se linul křik a muži i ženy mávali rukama a ukazovali.

Rand se toužebně podíval na tmavou uličku jen o pár kroků dál. Ale při prvním kroku by se dostali na dohled společnosti lidí v okně. Pak se odtamtud ozval dupot nohou. Rand znovu přitiskl Seléné i Loiala k zídce a doufal, že vypadají prostě jenom jako nějaký další stín. „Nehýbejte se a mlčte,“ šeptal. „Je to naše jediná naděje.“

„Občas,“ podotkla tiše Seléné, „když jsi úplně nehybný, tě lidé vůbec neuvidí.“ Rozhodně to neznělo ustaraně.

Z opačné strany zídky bylo slyšet kroky a hlasy, v nichž se ozýval hněv. Zvláště v jednom, v němž Rand poznal Aludřin hlas. „Tammuzi, ty šašku! Ty prase jedno! Tvoje matka, to byla koza, Tammuzi! Jednou nás všecky zabiješ.“

„Tohle není moje vina, Aludro,“ ohrazoval se nešťastník. „Jsem si jistý, že jsem všecko dal tam, kam to patří, a ty zápalné hubky, ty byly –“

„Ty na mě vůbec nemluv, Tammuzi! Takový prase si vůbec nezaslouží mluvit jako člověk!“ Aludřin hlas se teď změnil, protože odpovídala někomu jinému na otázku. „Už není čas připravit jiný. Galldrian se bude muset dneska večer spokojit s tím, co máme. A navíc jedna raketa vyletěla předčasně. A ty, Tammuzi! Ty všecko spravíš a zítra zajedeš s vozy nakoupit hnůj. A jestli se dneska v noci ještě něco pokazí, už ti nikdy nesvěřím ani ten hnůj!“

Kroky pomalu utichaly, stejně jako Aludřino bručení. Zůstal jen Tammuz a vrčel si pod nos, jak je to všecko nespravedlivé.

Když došel až k převrženému stojanu, Rand úplně přestal dýchat. Vtisknutý do stínu za zídkou viděl Tammuzova záda a ramena. Stačilo, aby muž otočil hlavu a nemohl je přehlédnout. Tammuz, stále si pro sebe bruče stížnosti, nastavěl kouřící tyčky zpátky na stojan a pak odešel k budově, kam se předtím odebrali ostatní.

Rand vydechl a rychle za Tammuzem vyhlédl. Pak se stáhl zpátky do stínu. V oknech pořád stálo pár lidí. „Víc štěstí už dneska v noci čekat nemůžeme,“ zašeptal.

„Říká se, že velcí lidé si své štěstí dělají sami,“ podotkla tichounce Seléné.

„Přestaň s tím, prosím tě,“ požádal ji Rand unaveně. Přál si, aby neměl hlavu plnou její vůně. Měl problém vůbec jasně myslet. Vzpomínal na její poddajné tělo, když ji strhával dolů – měkkost i pevnost se v něm snoubily ve vzrušujícím spojení – a to mu taky příliš nepomáhalo.

„Rande?“ Loial vyhlížel kolem druhého konce zídky na vzdálenější straně od osvětlené budovy. „Myslím, že budeme ještě nějaké štěstí potřebovat, Rande.“

Rand se přesunul a podíval se ogierovi přes rameno. Na druhé straně volné plochy, v uličce vedoucí k oněm nezavřeným dveřím, ze stínů opatrně vyhlíželi k osvětlené budově tři trolloci. V okně tam stála jedna žena. Trolloků si zřejmě nevšimla.

„Takže,“ promluvila Seléné, „jsi v pasti. Ti lidé by tě mohli zabít, kdyby tě chytili. Trolloci to udělají zcela určitě. Ale možná bys dokázal trolloky zabít dost rychle, aby nestačili vykřiknout. Třeba bys mohl ty lidi přesvědčit, aby tě nezabíjeli, že jejich ubohá tajemství neprozradíš. Možná po velikosti netoužíš, ale zvládnout tyhle věci vyžaduje velkého muže.“

„Nemusíš to vykládat tak potěšeně,“ prskl Rand. Snažil se přestat myslet na její vůni, na její dotek, a skoro ho obklopila prázdnota. Rychle ji zahnal. Trolloci zřejmě ještě nevěděli, kde jsou. Rand se posadil a zadíval se na nejbližší uličku. Jakmile by se tam vydali, trolloci by si jich určitě všimli, stejně jako žena v okně. Potom by šlo jen o to, jestli je dostihnou dříve trolloci, nebo ohňostrůjci.

„Tvoje velikost mě těší.“ Přes to, co říkala, mluvila Seléné rozhorleně. „Nejspíš bych vás tu měla nechat, abyste si chvíli hledali vlastní cestu. Jestli nechceš velikost, když ji máš na dosah, tak si možná zasloužíš zemřít.“

Rand se na ni ani nepodíval. „Loiale, nevidíš, jestli jsou v té uličce nějaké dveře?“

Ogier zavrtěl hlavou. „Tady je moc jasno, a tam je moc velká tma. Kdybychom byli v té uličce, tak to uvidím.“

Rand pohladil jílec meče. „Vezmi Seléné. Jakmile uvidíte nějaké dveře – jestli je uvidíte – zavolejte, a já půjdu za vámi. Pokud tam žádné dveře nebudou, musíš ji zvednout, aby se mohla vyšplhat nahoru.“

„Dobrá, Rande.“ Loial mluvil ustaraně. „Ale až se pohneme, ti trolloci vyrazí za námi bez ohledu na to, kdo se dívá. I kdyby tam nějaké dveře byly, budeme je mít za patami.“

„Starosti s trolloky nech na mně.“ Jsou tři. Mohl bych to zvládnout, s prázdnotou. Pomyšlení na saidín rozhodlo. Když si připustil mužskou polovici pravého zdroje příliš blízko k tělu, přicházívaly se ty nejroztodivnější věci. „Půjdu za vámi, hned jak to půjde. Běžte.“ Otočil se a podíval se na trolloky.

Koutkem oka viděl, jak se Loial zvedá, i bílé Seléniny šaty, zpoloviny zakryté jeho pláštěm. Jeden z trolloků za trubkami na ně sice začal vzrušeně ukazovat, ale trolloci zatím váhali a dívali se k oknu, z něhož stále vyhlížela ta žena. Jsou tři. Musí existovat nějaký způsob. Ne prázdnota. Ne saidín.

„Jsou tady dveře!“ zaslechl Loialovo tiché zavolání. Jeden z trolloků se odvážil vystoupit ze stínu a ostatní ho následovali. Z dálky Rand slyšel, jak žena v okně vykřikla, a Loial taky cosi volal.

Rand se bez přemýšlení zvedl. Musel ty trolloky nějak zastavit, jinak by ho dohnali, i Loiala a Seléné. Popadl jednu z dýmajících tyček a vrhl se k nejbližší trubce. Ta se naklonila a začala padat. Rand zachytil hranatý dřevěný podstavec, takže roura mířila přímo na trolloky. Ti nejistě zpomalili – žena v okně teď hlasitě ječela – Rand se dotkl kouřícím koncem tyčky zápalné šňůry v místě, kde opouštěla trubku.

Okamžitě se ozvalo duté třesknutí a těžký dřevěný podstavec ho udeřil a srazil ho na zem. Noční ticho porušilo hotové zahřmění a temnotu protrhl oslepující záblesk.

Rand se mrkaje snažil zvednout na nohy. Hustý štiplavý kouř ho nutil ke kašli a v uších mu zvonilo. Užasle se rozhlížel. Půl tuctu rour a všechny stojany ležely na boku a jeden roh budovy, vedle níž trolloci stáli, byl prostě pryč a plameny olizovaly konce krovů a prken. Po trollocích nebylo ani vidu, ani slechu.

I přes zvonění v uších Rand z budovy slyšel křik ohňostrůjců. Kulhavě se rozběhl do uličky. V půli cesty o cosi klopýtl. Uvědomil si, že je to jeho vlastní plášť. Bez zastavení jej sebral ze země. Za ním se noc rozezněla pokřikem ohňostrůjců.

Loial velmi netrpělivě poskakoval vedle otevřených dveří. Ale byl sám.

„Kde je Seléné?“ chtěl hned vědět Rand.

„Vrátila se, Rande. Snažil jsem se ji chytit, ale ona se mi prostě vytrhla.“

Rand se obrátil ke všemu tomu halasu a tartasu. I přes neustávající zvonění v uších byly některé zvuky zcela jasné. Taky bylo mnohem větší světlo, protože hořelo.

„Vědra s pískem! Rychle doneste písek!“

„Tohle je neštěstí! Úplná pohroma!“

„Někteří šli tudyhle!“

Loial popadl Randa za rameno. „Nemůžeš jí pomoci, Rande. Aspoň ne tím, že se necháš chytit. Musíme jít.“ Na konci uličky se kdosi objevil. Postava se zřetelně rýsovala proti plamenům za ní a ukazovala na ně. „Pojď, Rande!“

Rand se nechal vytáhnout ze dveří do tmy. Oheň za nimi slábl, až zůstala jenom narudlá záře, a světla Předbrání se přiblížila. Rand si skoro přál, aby se objevili další trolloci, aby mohl bojovat. Ale trávu rozvlnil jenom noční větérek.

„Snažil jsem se ji zastavit,“ řekl Loial. Nastalo dlouhé ticho. „Opravdu jsme nemohli nic dělat. Jinak by nás chytili taky.“

Rand si povzdechl. „Já vím, Loiale. Dělal jsi, cos mohl.“ Vrátil se o pár kroků zpátky a zadíval se na světlo na kopci. Zdálo se menší. Ohňostrůjci museli hasit plameny. „Musím jí nějak pomoct.“ Jak? Použít saidín? Sílu? Zachvěl se. „Musím.“

Předbráním prošli po osvětlených ulicích uzavření do ticha, které vytěsňovalo veselí kolem nich.

Když došli k Obránci Dračí stěny, hostinský jim podal podnos se zapečetěným pergamenem.

Rand si svitek vzal a zadíval se na bílou pečeť. Měsíční srpek a hvězdy. „Kdo to tu nechal? Kdy?“

„Jakási stařena, můj pane. Ani ne před čtvrt hodinou. Služebná, i když neřekla, z kterého rodu.“ Cuale se usmál, jako by vyzýval k důvěrnostem.

„Děkuju,“ řekl Rand s pohledem upřeným na pečeť. Hostinský je zamyšleně sledoval, jak stoupají do schodů.

Když Rand s Loialem vstoupili do místnosti, Hurin vyndal fajfku z úst. Na stole měl položen meč i dýku a otíral je naolejovaným klůckem. „U toho kejklíře ses dost zdržel, můj pane. Je v pořádku?“

Rand sebou trhl. „Cože? Tom? Ano, je...“ Rozlomil palcem pečeť a začal číst.

Na dopise opět nebyl podpis, jen rozevlátý rukopis svědčil o pisatelčině totožnosti.

„Copak se ta ženská zbláznila?“ chtěl vědět Rand od stropu. Hurin pokrčil rameny. Rand se vrhl na druhou židli, tu dost velkou i pro ogiera, takže nohama nedosáhl na zem, ale bylo mu to jedno. Zíral na truhlici zabalenou v pokrývce pod Loialovou postelí. Mysli na slávu. „Přál bych si, aby tu už byl Ingtar.“