Velké Hledání

25 Cairhien

Město Cairhien se rozkládá na kopcích na břehu řeky Alguenye a Rand ho poprvé spatřil v poledním světle z vršků ležících severně od města. Elrician Tavolin a padesát cairhienských vojáků mu pořád připadalo jako osobní stráž – zvláště od chvíle, kdy u Gaelinu přešli most, a čím dál byli na jihu, tím škrobeněji se vojáci chovali – ale Loialovi ani Hurinovi to zřejmě nevadilo, takže se Rand prostě snažil Cairhieňany nevnímat. Nyní si prohlížel největší město, jaké kdy viděl. Hladina řeky byla plná bachratých lodí a širokých bárek a protější břeh byl lemován vysokými sýpkami, ale Cairhien sám jako by byl vystavěn podle přesného plánu, samé pravoúhle se křižující ulice za vysokými šedými hradbami. Samotné hradby vytvářely dokonalý čtverec s jednou stěnou rovnoběžnou s říčním břehem. Za hradbami se ve stejně dokonalém vzoru zvedaly věže až dvacetkrát vyšší než hradby, a přesto i odsud z vrcholku kopce Rand viděl, že každá věž končí zubatě a nerovně.

Vně hradeb se táhla spleť ulic, které se křižovaly ve všech možných úhlech, obklopovaly město ze tří stran od břehu ke břehu a byly plné lidí. Rand od Hurina věděl, že se to jmenuje Předbrání. Kdysi stávala u každé z městských bran trhová vesnice, ale během let všechny splynuly v jednu, změť ulic a uliček, která se každý den rozrůstala.

Když Randova společnost vjela do těchto špinavých uliček, Tavolin nařídil několika vojákům, aby jim vyčistili cestu davem. Vojáci s křikem pobízeli koně kupředu, jako by hodlali každého, kdo jim dostatečně rychle neuhne, zadupat do prachu. Lidé jim ustupovali, aniž se na ně pořádně podívali, jako by to byla všednodenní záležitost. Rand se přistihl, že se tomu usmívá.

Lidé z Předbrání měli často ušmudlané šaty, i když většinou překypující barvami, a celé to místo kypělo životem. Pouliční prodavači vykřikovali ceny svého zboží a kramáři volali na kolemjdoucí, aby si prohlédli výrobky vystavené na stolech před krámky. Davem se dále proplétali bradýři, prodavači ovoce, brusiči nožů, muži i ženy, a nabízeli tucty služeb a stovky věcí na prodej. Vším tím halasem a tartasem pronikala na mnoha místech hudba linoucí se z domů. Rand si zprvu myslel, že hudba vychází z krčem, ale na vývěsních štítech byli vyobrazeni flétnisté, harfeníci, žongléři a žakéři, a i když tyto domy byly poměrně velké, žádný neměl okna. Většina budov v Předbrání byla ze dřeva, i ty největší, a poměrně hodně jich bylo zřejmě nových, byť špatně postavených. Rand s otevřenými ústy zíral na stavení, která měla až sedm pater a někdy i více. Tyto budovy se mírně kymácely, i když si toho lidé, spěchající dovnitř a ven, zřejmě nevšímali.

„Rolníci,“ zamumlal Tavolin a znechuceně upíral zrak přímo před sebe. „Podívejte se na ně, jsou zkažení těmi cizáckými způsoby. Vůbec by tady neměli být.“

„A kde by měli být?“ zeptal se Rand. Cairhienský důstojník se na něj zamračil a pobídl koně dopředu, přičemž kolem sebe tloukl dlouhým bičem.

Za rukáv Randa zatahal Hurin. „To ta aielská válka, urozený pane Rande.“ Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že ostatní vojáci nejsou na doslech. „Spousta sedláků se bojí vrátit na svý statky poblíž Páteře světa, a tak všichni přišli sem, nebo skoro všichni. Proto sem Galldrian nechává z Andoru a Tearu přivážet lodě plný obilí. Ze statků na východě žádný obilí nechodí, protože tam už žádný statky nejsou. Ale před Cairhieňany je lepší se o tom nezmiňovat, můj pane. Oni rádi předstírají, že k tý válce vůbec nedošlo, nebo aspoň že ji vyhráli oni.“

I přes Tavolinův bič byli nuceni zastavit, protože jim do cesty vpadl zvláštní průvod. Půl tuctu mužů bubnovalo a tančilo v čele zástupu velkých loutek. Loutky byly o polovinu větší než jejich vodiči, kteří k ovládání těchto obřích postav používali dlouhé tyče. Loutky, zpodobňující muže i ženy s korunami, v dlouhých zdobených rouších, se klaněly davu, doprovázeny roztodivnými zvířaty. Mezi loutkami bylo vidět okřídleného lva nebo dvouhlavou kozu chodící po zadních, jejíž obě hlavy zřejmě měly vypadat, že chrlí oheň, protože jim z tlam visely karmínové fábory. Jiná loutka vypadala jako napůl kočka a napůl orel. A zase další měla medvědí hlavu na lidském trupu, podle Randa to asi měl být trollok. Jak loutky poskakovaly kolem, lidé jásali a smáli se.

„Člověk, co to dělal, v životě trolloka neviděl,“ zabručel Hurin. „Má to moc velkou hlavu a je moc kostnatej. Nejspíš na ně nevěří, pane, o nic víc než na ty ostatní zvířata. Jediný obludy, na který tihle lidi z Předbrání věří, jsou Aielové.“

„Oni tu mají nějakou oslavu?“ zeptal se Rand. Neviděl žádnou jinou známku slavnosti, pouze onen průvod, ale k tomu přece musel existovat nějaký důvod. Tavolin znovu pobídl vojáky do kroku.

„Jako každý den, Rande,“ ozval se Loial. Ogier kráčel vedle svého koně, truhlici zabalenou do pokrývky stále přivázanou k sedlu, a přitahoval nejméně tolik pohledů jako loutky. Někteří lidé se dokonce smáli a tleskali, jako když zahlédli loutky. „Obávám se, že Galldrian své lidi drží na uzdě tím, že je baví. Kejklíři a bardové dostávají královskou odměnu, placenou ve stříbře, aby vystupovali tady v Předbrání. Taky se každý večer dole u řeky pořádají koňské dostihy. Často taky bývají ohňostroje.“ Loial mluvil značně znechuceně. „Starší Haman říká, že Galldrian je ostuda.“ Zamrkal, protože si uvědomil, co vlastně řekl, a chvatně se rozhlédl kolem sebe, jestli ho snad některý z vojáků nezaslechl. Očividně ne.

„Ohňostroje,“ pravil Hurin a pokýval hlavou. „Jak jsem slyšel, tak si ohňostrůjci kousek odtud postavili stejnou kapitulu, jako mají v Tanchiku. Když jsem tu byl minule, moc rád jsem se na ty ohňostroje šel podívat.“

Rand zavrtěl hlavou. On ještě nikdy neviděl ohňostroj natolik umný, aby to vyžadovalo osobní přítomnost byť jediného ohňostrůjce. Slýchával, že ti Tanchiko opouštějí jen tehdy, když mají bavit nějakého monarchu. Přicházel zřejmě na zvláštní místo.

U vysokého hranatého příjezdu k městské bráně nařídil Tavolin zastavit a sám sesedl u nevysoké kamenné budovy těsně za hradbami. Stavení mělo místo oken střílny a těžké dveře obité železem.

„Okamžíček, urozený pane Rande,“ řekl důstojník, hodil otěže jednomu z vojáků a zmizel uvnitř.

Rand si ostražitě prohlédl vojáky, sedící prkenně na koních ve dvojstupu, a napadlo ho, co by udělali, kdyby se s Loialem a Hurinem rozhodli prostě odejít. Pak využil příležitosti a obhlížel si město ležící před nimi.

Samotné město Cairhien bylo ostrým protikladem ke zmatku a shonu v Předbrání. Široké dlážděné ulice, jež byly tak rozlehlé, až to vypadalo, že je v nich mnohem méně lidí, než tudy skutečně procházelo, se křižovaly v pravých úhlech. Stejně jako v Tremonsienu, i tady byly kopce upraveny do rovnoběžných teras. Rozvážně se tudy pohybovala uzavřená nosítka, mnohá s praporky s rodovým erbem, a kolem pomalu projížděly kočáry. Lidé chodili mlčky v tmavých oděvech, kromě občasné šerpy nošené přes kabát či šaty nebyly vidět žádné jasné barvy. Čím však měl nositel více šerp, tím pyšněji si vykračoval, ale nikdo se tomu nesmál, nikdo dokonce ani nezdvihl koutky v úsměvu. Budovy na terasách byly z kamene a jejich výzdoba se omezovala na rovné čáry a ostré úhly. Ulicemi neprocházeli pouliční prodavači ani podomní obchodníci, a dokonce i krámky působily nenápadně, jejich účel prozrazovaly pouze neveliké vývěsní štíty, na ulicích však nebylo vystaveno žádné zboží.

Teď Rand lépe viděl na vysoké věže. Byly obklopené lešením, na němž se hemžili zedníci pokládající nahoru další stavební kameny, takže věže hnali do stále větších výšek.

„Nekonečné věže cairhienské,“ zamumlal smutně Loial. „No, byly už tak vysoké dost, aby si vysloužily své jméno. Když Cairhien dobyli Aielové, přibližně v době, kdy ses narodil, věže zapálili. Ty pak popraskaly a částečně se zřítily. Mezi zedníky ale nevidím jediného ogiera. Tady by žádný ogier nepracoval – protože Cairhieňané chtějí stavět takhle, úplně bez ozdob – ale když jsem tu byl naposledy, tak tu ogierové byli.“

Objevil se Tavolin s další důstojníkem a dvěma úředníky. Jeden nesl velkou, ve dřevě vázanou účetní knihu a druhý podnos s psacími potřebami. Důstojník stráže měl, podobně jako Tavolin, vyholené čelo, i když měl vlasů zřejmě méně od přírody, a ne jen díky břitvě. Oba důstojníci se podívali z Randa na truhlici, zakrytou Loialovou pokrývkou, a zpátky. Ani jeden se nezeptal, co pod tou pokrývkou je. Tavolin si ji cestou z Tremonsienu často prohlížel, ale nikdy se nezeptal. Plešatějící muž si prohlédl i Randův meč a na chvíli našpulil rty.

Tavolin svého druha představil jako Asana Sandaira a hlasitě oznámil: „Urozený pán Rand z rodu al’Thorů v Andoru a jeho sluha Hurin, s Loialem, ogierem z Državy Šangtai.“ První úředník otevřel knihu a Sandair do ní okrouhlým písmem zapsal jejich jména.

„Zítra ve stejnou hodinu se musíte vrátit sem na tuto strážnici, můj pane,“ řekl Sandair a nechal druhého úředníka posypat zápis pískem, „a oznámit jméno hostince, v němž se ubytujete.“

Rand se rozhlédl po tichých ulicích Cairhienu a pak se ohlédl na živé Předbrání. „Mohl bys mi poradit nějaký slušný hostinec támhle?“ kývl hlavou k Předbrání.

Hurin zoufale sykl a naklonil se k Randovi. „To by se nehodilo, urozený pane Rande,“ šeptal rychle. „Kdybys zůstal v Předbrání, když jsi pán a tak, mysleli by si, že máš za lubem něco nekalýho.“

Rand poznal, že má slídič pravdu. Sandair úžasem otevřel ústa a Tavolin zvedl obočí. Oba se jen mlčky dívali na Randa. Rand jim chtěl říci, že tu jejich velkou hru nehraje, ale raději řekl: „Ubytujeme se ve městě. Už můžeme jít?“

„Ovšem, pane Rande.“ Sandair se poklonil. „Ale... v kterém hostinci?“

„Dáme vám vědět, až nějaký najdeme.“ Rand otočil Rudocha a zarazil se. V kapse mu zašustila Selénina poznámka. „Potřeboval bych v Cairhienu najít jednu mladou ženu. Urozenou paní Seléné. Je asi v mém věku a moc krásná. Nevím, z kterého je rodu.“

Sandair s Tavolinem si vyměnili pohledy, potom promluvil Sandair: „Pozeptám se, můj pane. Třeba ti budu moci něco říci, až sem zítra přijdete.“

Rand kývl a odvedl Hurina s Loialem do města. I když ulicemi města projíždělo málo jezdců, trojice velkou pozornost nepřitahovala. Dokonce ani za Loialem se nikdo neohlížel. Lidé dávali okatě najevo, že se starají pouze o své záležitosti.

„Myslíš, že to vzali špatně?“ obrátil se Rand na Hurina. „To jak jsem se ptal na Seléné?“

„U Cairhieňanů jeden nikdy neví, urozený pane Rande. Oni si zřejmě myslí, že všechno má něco společného s daes dae’mar.“

Rand pokrčil rameny. Cítil, jak se za ním lidé ohlížejí. Už se nemohl dočkat, že si zase oblékne svůj starý dobrý obyčejný kabátec a přestane předstírat, že je někým, kým není.

Hurin znal ve městě několik hostinců, i když dobu, po kterou v Cairhienu pobýval, strávil většinou v Předbrání. Slídič je zavedl do hostince U obránce Dračí stěny, na jehož vývěsním štítu měl muž s korunou na hlavě položenou nohu na prsou jiného muže a špičku meče mu opíral o hrdlo. Muž ležící na zádech měl rusé vlasy.

Přiběhl podomek, aby odvedl koně, a když si myslel, že se nedívají, rychle si Randa s Loialem prohlédl. Rand si v duchu huboval, aby si přestal vymýšlet. Všichni ve městě tu jejich hru přece nemohli hrát. A pokud ano, on s ní nechtěl mít nic společného.

Šenk byl čistý, stoly byly rozestavěny podle stejného pořádku jako celé město, a bylo tu jen pár hostů, kteří pouze krátce vzhlédli k nově příchozím, a pak se hned vrátili ke svému vínu. Rand měl přesto pořád pocit, že jsou sledováni a odposloucháváni. Přestože bylo teplo, ve velkém krbu hořel malý ohýnek.

Hostinský byl tělnatý, falešně upřímný muž se zelenou šerpou přes tmavošedý kabátec. Když je uviděl, trhl sebou, ale Randa už to nijak nepřekvapilo. Loial, s těžkou truhlicí stále zabalenou v pokrývce v podpaždí, se musel hodně sehnout, aby vůbec prošel dveřmi, Hurin se vlekl se sedlovými brašnami a tornami a Randův červený kabátec byl v ostrém kontrastu s pochmurnými barvami oděvů místních.

Hostinský si prohlédl Randův kabátec a meč a zase se tak protivně usmál. Poklonil se a zamnul si ruce. „Odpusť, můj pane. Na okamžíček jsem si myslel, že jsi – Odpusť. Moje hlava už není, co bývala. Budeš chtít pokoje, pane?“ Poklonil se i Loialovi, i když ne tak hluboko. „Jmenuji se Cuale, můj pane.“

Myslel si, že jsem Aiel, pomyslel si Rand trpce. Už už chtěl být z Cairhienu pryč. Naneštěstí to bylo jediné místo, kde je mohl Ingtar najít. A Seléné říkala, že na něj počká v Cairhienu.

Chvíli trvalo, než jim připravili pokoje. Cuale s mnoha úsměvy a poklonami vysvětloval, že je nezbytné přestěhovat shora postel pro Loiala. Rand chtěl, aby zase bydleli všichni tři spolu, ale na hostinského pohoršený pohled a Hurinovo naléhání – „Musíme těmhle Cairhieňanům ukázat, že víme, co se patří, stejně jako oni, můj pane Rande,“ – vzal dva pokoje, jeden pouze pro sebe, spojené dveřmi.

Místnosti byly skoro stejné, pouze v jedné byla dvě lůžka, přičemž jedno bylo dost velké i pro ogiera, a v druhé byla pouze jedna postel, která zase byla skoro tak velká jako druhé dvě dohromady, s masivními hranatými sloupky dosahujícími téměř ke stropu. Židle s vysokým čalouněným opěradlem i skříňka s umyvadlem a příslušenstvím byly také hranaté a masivní. U stěny stála skříň na šaty, vyřezávaná tak těžkým strnulým stylem, až v Randovi vzbuzovala dojem, že na něj spadne. Ze dvou oken vedle postele bylo vidět na ulici o dvě poschodí níž.

Jakmile hostinský odešel, Rand otevřel dveře a pozval k sobě Loiala s Hurinem. „Tohle místo mi leze na nervy,“ řekl jim. „Každý se na vás kouká, jako by si myslel, že chcete něco províst. Vrátím se do Předbrání, aspoň na hodinku. Tam se aspoň lidi smějí. Kdo z vás si vezme první hlídku u rohu?“

„Já zůstanu,“ řekl Loial rychle. „Rád bych si chvíli četl. To, že jsem žádného ogiera neviděl, ještě neznamená, že tu nejsou žádní kameníci z Državy Tsofu. Není tak daleko od města.“

„Myslel bych si, že se s nimi budeš chtít setkat.“

„Ehm... ne, Rande. Posledně se pořád ptali, proč jsem venku sám, a tak. Jestli dostali nějaké zprávy z Državy Šangtai... No, myslím, že si trochu odpočinu a něco si přečtu.“

Rand zavrtěl hlavou. Často zapomínal, že Loial vlastně utekl z domova a vydal se do světa. „A co ty, Hurine? V Předbrání se hraje a lidi se tam smějí. Sázím se, že tam nikdo daes dae’mar nehraje.“

„Tím bych si tak jistý nebyl, urozený pane Rande. Na každý pád děkuji za pozvání, ale radši nepůjdu. V Předbrání je to samá rvačka – a taky zabíjení – až to tam smrdí, jestli víš, co tím myslím. Pána jako ty nejspíš obtěžovat nebudou. Kdyby to udělali, tak by na ně hned vlítli vojáci. Pokud ti to ale nebude vadit, radši bych si dal dole v šenku něco k pití.“

„Hurine, ty moje svolení k ničemu nepotřebuješ. To přece víš.“

„Jak říkáš, můj pane.“ Slídič se jenom uklonil.

Rand se zhluboka nadechl. Jestli z Cairhienu rychle neodjedou, bude se Hurin jenom uklánět a mazat mu med kolem huby. A jestli to uvidí Mat s Perrinem, už mu na to nikdy nedají zapomenout.

„Doufám, že Ingtara nic nezdrží. Jestli sem rychle nedorazí, budeme muset odvézt roh zpátky do Fal Dary sami.“ Dotkl se Seléniny poznámky v kapse. „Budeme muset. Loiale, vrátím se brzy, aby sis mohl prohlédnout město.“

„Raději bych to neriskoval,“ vzepřel se Loial.

Hurin Randa doprovodil dolů. Jakmile dorazili do šenku, uklonil se před Randem Cuale a podstrčil mu podnos, na němž ležely tři stočené a zapečetěné svitky. Rand si je vzal, protože to měl zřejmě hostinský na mysli, když mu je podával. Byly z jemného pergamenu, měkoučké a hlaďounké na dotek. Drahé.

„Co je to?“ zeptal se Rand.

Cuale se znovu uklonil. „Pozvánky, samozřejmě, můj pane. Ze tří vznešených domů.“ A odpoklonkoval se.

„Kdo by mi posílal pozvánku?“ divil se Rand a obracel svitky v rukou. Žádný z mužů u stolů nevzhlédl, ale Rand měl přesto pocit, že je sledován. Pečeti nepoznal, a na žádné nebyl měsíční srpek s hvězdami, jaké používala Seléné. „Kdo může vědět, že jsem tady?“

„Teď už každý, urozený pane Rande,“ poznamenal tiše Hurin. Zřejmě na sobě ty pátravé pohledy cítil taky. „Strážní u brány se o tom, že do Cairhienu přijel cizí urozený pán, nezapomenou zmínit. Pak podomek, hostinský... každý povykládá to, co ví, tam, kde si myslí, že mu to nejvíc prospěje, můj pane.“

Rand se zamračil, udělal dva kroky a hodil pozvánky do ohně. Okamžitě se vzňaly. „Já daes dae’mar nehraju,“ prohlásil dost hlasitě, aby ho každý v místnosti slyšel. Ale dokonce ani Cuale se na něho nepodíval. „S velkou hrou nemám nic společného. Jenom tu čekám na přátele.“

Hurin ho popadl za ruku. „Prosím, urozený pane Rande.“ Jeho šepot zněl velice naléhavě. „Prosím, už to víckrát nedělej.“

„Víckrát? Ty si opravdu myslíš, že dostanu další?“

„Určitě. Světlo, připomíná mi to, jak Tevu jednou tak rozčílil sršeň, co mu bzučel kolem uší, že rozkopl hnízdo. Teď jsi právě každýho tady přesvědčil, že hraješ nějakou vážnější hru. A podle nich to musí být o dost vážnější, když popíráš, že vůbec hraješ. Každý urozený pán a paní v Cairhienu hraje.“ Slídič se ohlédl na pozvánky rychle se kroutící v plamenech a trhl sebou. „A rozhodně sis ze třech rodů udělal nepřátele. Nejsou to samozřejmě nejvýznamnější rody, jinak by nepostupovaly tak rychle, ale přesto budou dost vznešený. Na všechny další pozvánky musíš odpovědět, můj pane. Můžeš odmítnout – i když oni v tom stejně najdou něco víc. I v tom, které pozvání přijmeš. Jistě, když je všechny odmítneš, nebo přijmeš –“

„Já se toho účastnit nebudu,“ prohlásil Rand tiše. „Z Cairhienu odjedeme, jak nejrychleji to půjde.“ Vrazil ruce do kapes a cítil, jak se papírek od Seléné mačká. Vytáhl ho a uhladil o přednici kabátu. „Jak nejrychleji to půjde,“ zamumlal a vrátil papírek do kapsy. „Dej si něco k pití, Hurine.“

Rozzlobeně vyšel z šenku. Nebyl si jistý, zda se vlastně zlobí na sebe, na Cairhien a jeho velkou hru, na Seléné, že zmizela, nebo na Moirain. Ta to všechno začala, když mu ukradla kabát a místo něho mu podstrčila panské šaty. Ještě teď, když už je měl z krku, se mu Aes Sedai pořád pletly do života, a dokonce u toho ani nebyly osobně.

Rand vyšel stejnou bránou, kterou vstoupil do města, protože znal cestu. Strážný stojící před strážnicí ho zaznamenal – barevný kabátec ho jasně odlišoval, stejně jako výška mezi pomenšími Cairhieňany – a spěchal dovnitř, ale Rand si ho nevšímal. Smích a hudba z Předbrání ho přitahovaly.

Pokud se svým zlatem krumplovaným červeným kabátcem odlišoval od lidí z města, do Předbrání díky němu zcela zapadl. Mnoho mužů v ulicích bylo sice oblečeno stejně nevýrazně jako ti ve městě, ale stejně tolik mělo kabátce červené, modré, zelené nebo zlaté – některé byly dokonce tak barevné, že mohly patřit Cikánovi – a ještě víc žen mělo vyšívaný šat a barevný šlojíř či šál. Většina těchto parádních oděvů byla odřená a špatně padnoucí, jako by původně byly ušity pro někoho jiného, ale když už si někteří z takto oblečených lidí všimli Randova kabátce, rozhodně jim na něm nepřipadalo nic divného.

Rand se jednou musel zastavit kvůli dalšímu průvodu obřích loutek. Bubeníci vyťukávali rytmus na tamburíny a poskakovali a trollok s prasečí tváří a kly zaútočil na muže s korunou. Po několika lehčích úderech se trollok za smíchu a jásotu přihlížejících zhroutil.

Rand zavrčel. Ve skutečnosti tak snadno neumírají.

Zastavil se u jedné velké budovy bez oken a dveřmi nahlédl dovnitř. Ke svému překvapení uviděl jedinou velkou místnost, uprostřed otevřenou k obloze, lemovanou na jednom konci balkony, a s pódiem. Ještě nikdy nic takového neviděl, ani o ničem takovém neslyšel. Balkony i přízemí byly plné lidí sledujících představení na pódiu. Rand nahlédl i do dalších podobných stavení, kolem nichž procházel, a zahlédl žongléře a hudebníky, množství akrobatů a dokonce i kejklíře s kabátem plným záplat, jak zvučným hlasem a vznešenou řečí vypráví jeden z mnoha příběhů o Hledání Valerského rohu.

Při tom pohledu si vzpomněl na Toma Merrilina, a tak se rychle vydal dál. Vzpomínky na Toma byly vždy smutné. Tom byl přítel. Přítel, který za něj položil život. Zatímco já jsem utekl a nechal jsem ho zemřít.

V jiné z velkých staveb jakási žena v bohatě nabíraném bílém rouše nechávala mizet věci z jednoho košíku, aby se potom objevily v jiném, a pak se jí ve velkém oblaku dýmu ztrácely z rukou. Přihlížející dav hlasitě obdivně vzdychal.

„Dva měďáky, milý pane,“ řekl jakýsi kryse podobný mužík ve dveřích. „Dva měďáky za pohled na Aes Sedai.“

„To nemyslím.“ Rand se znovu podíval na ženu. V rukou se jí objevila bílá holubice. Aes Sedai? „Ne.“ Rand se mužíkovi poklonil a odešel.

Dral se tlačenicí a uvažoval, nač by se měl podívat dál, když ode dveří se znamením žongléře zaslechl hluboký hlas doprovázený drnkáním na harfu.

„... studený vane vítr od Sharského průsmyku. Chladný tu stojí hrob neoznačený. A přesto o každých Letnicích se na navršených kamenech růže objevuje, jediná, a na lístcích křišťálová slza jako kapka rosy, již sem jasnou rukou svou Dunsinin pokládá, neboť ona půst zachovává pro dohodu uzavřenou Rogošem Orlozrakým.“

Ten hlas Randa přitáhl jako provaz. Zevnitř se ozval potlesk a mládenec se protlačil ke dveřím.

„Dva měďáky, milý pane,“ řekl krysí mužík, který jako by tomu prvnímu z oka vypadl. „Dva měďáky za pohled na –“

Rand vylovil nějaké mince a vrazil je dveřníkovi do dlaně. Šel jako náměsíčný a ohromeně zíral na muže, jenž se na pódiu klaněl tleskajícím posluchačům. Ten muž držel v jedné ruce harfu a druhou mával záplatovaným pláštěm, jako by chtěl zachytit veškerý potlesk v místnosti. Byl to vysoký chlapík, hubený a již ne mladý, s dlouhými bílými kníry a bílými vlasy. A když se ten muž narovnal a spatřil Randa, oči, které se mu rozšířily úžasem, byly pronikavé a jasně modré.

„Tome.“ Randův šepot se ztratil v hluku diváků.

Tom Merrilin, s pohledem upřeným do Randových očí, lehce kývl k malým dvířkům vedle pódia. Pak už se zase klaněl, usmíval se a hřál se v potlesku a jásotu.

Rand se protlačil ke dveřím a vstoupil. Za dvířky byla jen chodbička a tři schůdky na pódium, kde Rand zahlédl žongléry, zkoušející výstup s barevnými balónky, a šest akrobatů, kteří se právě rozcvičovali.

Na schůdcích se objevil Tom a cestou kulhal, jako by se mu pravé koleno neohýbalo, jak by mělo. Přelétl očima žongléry a akrobaty, opovržlivě si foukl do knírů a obrátil se k Randovi. „Chtějí slyšet jedině Velké hledání Valerského rohu. S těmi novinkami z Haddon Mirku a Saldeie by sis myslel, že požádají třeba o Karaethonský cyklus. No, možná ne zrovna tohle, ale já bych už sám sobě zaplatil, abych mohl vyprávět něco jinýho.“ Prohlédl si Randa od hlavy až k patě. „Vypadá to, že se ti vede dobře, chlapče.“ Sáhl Randovi na límec a našpulil rty. „Opravdu dobře.“

Rand si nemohl pomoci a rozesmál se. „Když jsme odcházeli z Bílého Mostu, byl jsem si jistý, že jsi mrtvý. Moirain sice tvrdila, že jsi naživu, ale já... Světlo, Tome, jak rád tě zase vidím! Měl jsem se vrátit a pomoct ti.“

„To by byla pěkná hloupost, chlapče. Ten mizelec,“ – Tom se rychle rozhlédl kolem sebe, ale nikdo nebyl na doslech, nicméně kejklíř stejně ztlumil hlas – „se vůbec nezajímal o mě. Nechal mi jako malý dárek ztuhlou nohu a pak se rozběhl za tebou a za Matem. Tehdy bys dosáhl jedině toho, že by tě byl zabil.“ Tom se odmlčel a zatvářil se zamyšleně. „Moirain říkala, že jsem živý, co? Takže je tu s vámi?“

Rand zavrtěl hlavou. Ke svému překvapení viděl, že se Tom zatvářil zklamaně.

„To je špatný, teda jistým způsobem. Je to skvělá ženská, i když je...“ Větu nedokončil. „Takže nakonec šla po Matovi nebo Perrinovi. Nebudu se ptát, po kom vlastně. Byli to dobří kluci a já nechci nic vědět.“ Rand neklidně šoupal nohama, a když do něj Tom píchl kostnatým prstem, úplně nadskočil. „Chci ale vědět, jestli máš pořád moji harfu a flétnu. Chci je zpátky, chlapče. Co mám teď, by se nehodilo na hraní ani pro prase.“

„Mám je, Tome. Přinesu ti je, slibuju. Nemůžu uvěřit, že jsi živý. A nemůžu uvěřit, že nejsi v Illianu. Začíná se hledat Valerský roh. Je vyhlášena cena za nejlepší vyprávění o Hledání Valerského rohu. Hrozně jsi tam chtěl jít.“

Tom si odfrkl. „Po Bílém Mostu? Kdybych tam byl šel, tak by už ze mě nejspíš opravdu byla mrtvola. I kdybych se dostal na člun dřív, než vyplul, Domon a celá jeho posádka by po celým Illianu vykládali, jak mě pronásledovali trolloci. A jestli viděli toho mizelce, nebo o něm aspoň slyšeli, než Domon přesekl lana... Většina Illiánců si myslí, že trolloci a mizelci jsou jenom pohádka, ale určitě by se našlo dost těch, co by se zajímali o to, proč mě pronásledovali, aby mi bylo v Illianu horko.“

„Tome, musím ti toho tolik povědět.“

Kejklíř Randa zarazil. „Později, chlapče.“ Vyměnil si pohled s mužem s úzkou tváří, který stál na druhé straně chodby. „Jestli nepůjdu a nepovím jim další příběh, bezpochyby pošle na scénu žongléra, a ten dav mu to tady pak rozbije na padrť. Přijď k Vinnému hroznu, je to těsně za Jangaiskou bránou. Mám tam pokoj. Každý ti řekne, kde to najdeš. Tak za hodinku tam budu. Jeden příběh navíc by je měl uspokojit.“ Vydal se nahoru po schůdcích a ještě se ohlédl přes rameno. „A přines mi moji harfu a flétnu!“