48 První nároky

Min klopýtala po kočičích hlavách a prodírala se davem lidí, kteří tu stáli s bledými obličeji a vytřeštěnýma očima, tedy těch, kteří právě hystericky nevřískali. Pár lidí utíkalo, zřejmě však neměli ponětí, kam vlastně běží, ale většina se pohybovala jako špatně vedené loutky. Víc se báli utéci, než zůstat. Min si prohlížela obličeje v naději, že najde Egwain nebo Nyneivu, ale viděla jen Falmany. A cosi ji přitahovalo, jako by k tomu byla přivázaná na provázku.

Jednou se ohlédla. V přístavu hořely seanchanské lodi a ona v ústí přístavu zahlédla další plameny. Mnoho hranatých plavidel se již zmenšovalo proti zapadajícímu slunci plujíce k západu, jak nejrychleji damane dokázaly vytvářet vítr, a jedna malá loď se hnala z přístavu a nakláněla se, aby lépe zachytila vítr, který ji poháněl podél pobřeží. Sprška. Nedávala Bayle Domonovi za vinu, že už nečekal, ne po tom, co viděla. Spíš ji udivilo, že zůstal tak dlouho.

V přístavu zbylo jediné seanchanské plavidlo, které nehořelo, i když přední a zadní věž byly ožehlé požáry již uhašenými. Vysoká loď již byla téměř u ústí přístavu, když se náhle za útesem objevil jezdec na koni. A jel po vodě. Min otevřela ústa. Když postava zvedla luk, zatřpytilo se stříbro. Do hranaté lodi se zabodl stříbrný šíp, luk s lodí spojila třpytící se linka. Min i na tuto vzdálenost zaslechla zaburácení plamenů, jak přední nástavba znovu vzplála a na palubě se začali hemžit námořníci.

Min zamrkala, a když se podívala znovu, postava na koni byla pryč. Loď se stále pomalu ploužila k otevřenému moři a posádka se snažila uhasit plameny.

Min se otřásla a vydala se znovu nahoru do kopce. Toho dne již spatřila tolik, že někdo jedoucí po vodě ji mohl rozrušit jen na chvíli. I kdyby to byla opravdu Birgitte se svým lukem. A Artuš Jestřábí křídlo. Viděla jsem ho. Viděla.

Před jednou z vysokých budov se nejistě zastavila, aniž by si všímala lidí, kteří se kolem ní tlačili. Ohromeně si uvědomila, že právě tam někam má jít. Vyběhla po schodech a otevřela dveře.

Nikdo se ji nepokoušel zastavit. V budově také nikoho nezahlédla. Většina Falmanů byla v ulicích a snažila se poznat, jestli se všichni dohromady nezbláznili. Min prošla domem do zahrady, a tam byl.

Rand ležel na zádech pod dubem, obličej měl bledý, oči zavřené a levou rukou svíral jílec. Čepel meče končila stopu od jílce, jako by byla utavena. Dýchal příliš pomalu a nepravidelně.

Min se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a šla se podívat, co by pro něj mohla udělat. Nejdřív se pokusila odklidit ten kus oceli. Mohl by si ublížit, nebo jí, kdyby dostal křeče. Silou mu rozevřela prsty a trhla sebou, když viděla, jak jej má vtisknutý v dlani. Odhodila zbytek meče a zamračila se. Volavka na jílci se mu vpálila do dlaně. Ale Min bylo jasné, že kvůli tomu tu neleží v bezvědomí. Jak k tomu přišel? Nyneiva mu na to může dát mastičku později.

Spěšná prohlídka ukázala, že většina sečných ran a pohmožděnin není nová – přinejmenším krev měla čas zaschnout a modřiny již na okrajích žloutly – ale v kabátci na levém boku měl díru. Min mu rozepnula kabátec a vyhrnula mu košili. Při pohledu na ránu hvízdla mezi zuby. Byla to spálenina, takže příliš nekrvácela. Co ji však vylekalo, bylo jeho tělo. Na dotek bylo jako led. Podzimní ovzduší jí vedle toho připadalo jako letní odpoledne.

Popadla mládence za ramena a začala ho táhnout k domu. Byl zcela bezvládný. „Ty velký troubo,“ zavrčela dívka. „Nemohl bys být trochu menší a lehčí, co? Musíš být samá ruka, samá noha. Měla bych tě tu nechat ležet.“

Ale vytáhla ho po schodech a dávala přitom pozor, aby se neotloukl víc, než bylo nutné. Dovlekla ho dovnitř. Nechala ho těsně za dveřmi, protáhla si hřbet a mumlala si něco o vzoru. Pak se rychle porozhlédla po okolí. Vzadu byla malá ložnice, nejspíš pro služku, s posteli naloženou pokrývkami, a v krbu byla naskládána polena. Min měla ve chvilce odestláno a zapálený oheň i lampu na nočním stolku. Pak se vrátila pro Randa.

Nebylo jednoduché dostat ho do pokojíku a nahoru na postel, ale podařilo se jí to. Jen se trochu zadýchala. Když Randa uložila, zakryla ho až po bradu. Po chvíli vsunula ruku pod pokrývky. Trhla sebou a zavrtěla hlavou. Prostěradla byla studená jako led. Neměl v těle ani trochu tepla, které by pokrývky mohly zadržet. Min si povzdechla a zalezla pod pokrývky vedle Randa. Nakonec si položila jeho hlavu na ruku. Oči měl pořád zavřené a namáhavě dýchal, ale Min si řekla, že pokud by šla hledat Nyneivu, zemřel by dřív, než by se vrátila. Potřebuje Aes Sedai, napadlo ji. Já mu můžu dát jen trochu tepla.

Na chvíli si prohlížela jeho tvář. Viděla jen jeho obličej. Nikdy nedokázala číst někoho, kdo nebyl při vědomí. „Mám ráda starší muže,“ řekla mu. „Mám ráda vzdělaný a důvtipný muže. Statky, ovce ani ovčáci mě nezajímají. Zvláště mladí ovčáci.“ S povzdechem mu odhrnula vlasy z čela. Měl vlasy jako hedvábí. „Ale ty nejsi ovčák, viď? Už ne. Světlo, proč mě musel vzor spojit zrovna s tebou? Proč jsem nemohla dělat něco bezpečnýho a prostýho, jako ztroskotat bez jídla s tuctem hladových Aielanů?“

V chodbě se cosi ozvalo a Min zvedla hlavu, když se otevřely dveře. Stála v nich Egwain a zírala na ně ve světle ohně a lampy. „Ó,“ bylo vše, co řekla.

Min zrudla. Proč se chovám, jako bych udělala něco špatného? Hlupačko! „Já... chci ho udržet v teple. Je v bezvědomí a je studený jako led.“

Egwain však do pokoje nevstoupila. „Cítila jsem, jak mě sem něco táhne. Potřebuje mě. Elain to cítila taky. Myslela jsem, že to musí mít něco společnýho s – s tím, co je zač, ale Nyneiva nic necítila.“ Zhluboka, roztřeseně se nadechla. „Elain a Nyneiva šly pro koně. Našly jsme Belu. Seanchani tu nechali většinu koní. Nyneiva říká, že můžeme odjet hned, jak to půjde, a – a... Min, teď už víš, co je zač, viď?“

„Vím.“ Min chtěla vytáhnout ruku zpod Randovy hlavy, ale nedokázala se k tomu přimět. „Myslím, že to vím. Ale ať je co je, je zraněný. Já pro něj nic udělat nemůžu, jen ho trochu zahřát. Možná by něco zvládla Nyneiva.“

„Min, víš... víš, že se nemůže oženit. Není... není to bezpečné pro žádnou z nás, Min.“

„Mluv za sebe,“ utrousila Min. Přitáhla si Randovu hlavu na prsa. „Je to, jak Elain říkala. Tys ho odhodila kvůli Bílé věži. Proč by ti mělo záležet na tom, že jsem ho zvedla?“

Egwain na ni dlouho hleděla. Ne na Randa, to vůbec ne, jen na Min. Ta cítila, jak rudne ještě víc, a chtěla odvrátit zrak, ale nemohla.

„Přivedu Nyneivu,“ řekla Egwain nakonec a s rovnými zády a vysoko zdviženou hlavou odešla z pokoje.

Min na ni chtěla zavolat, jít za ní, ale ležela tam jako přimražená. Do očí jí vhrkly hořké slzy. Takhle to má být. Vím to. Přečetla jsem si to u všech z nich. Světlo, nechci být součástí tohohle všeho. „Všechno je to tvoje chyba,“ řekla nehybnému Randovi. „Ne, není. Ale ty za to, myslím, zaplatíš. Všichni jsme chycení jako mouchy v pavučině. Co kdybych jí řekla, že se objeví ještě jiná žena, žena, o který ani neví? Mimochodem, co by sis o tom pomyslel ty, můj urozený pane ovčáku? Vůbec nevypadáš špatně, ale... Světlo, já ani nevím, jestli jsem ta, kterou si vybereš. Nevím, jestli vůbec chci, aby sis mě vybral. Nebo se nás všechny tři pokusíš houpat na koleně? Možná to není tvoje chyba, Rande al’Thore, ale není to spravedlivý.“

„Ne Rand al’Thor,“ ozval se ode dveří zpěvavý hlas. „Luis Therin Telamon. Drak Znovuzrozený.“

Min zírala. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy Min viděla, s hladkou bledou pletí a dlouhými černými vlasy a očima temnýma jako noc. Šaty měla bílé, že by i sníh vedle nich vypadal špinavě, a přepásané stříbrem. Všechny šperky měla ze stříbra. Min se naštětila. „Co tím myslíš? A kdo vůbec jsi?“

Žena se zastavila u lůžka – pohybovala se s nesmírným půvabem; Min pocítila bodnutí závisti, i když dosud nikdy žádné ženě nic nezáviděla – a uhladila Randovi vlasy, jako by tam Min vůbec nebyla. „On tomu, myslím, také ještě nevěří. Ví to, ale nevěří. Vedla jsem jeho kroky, postrkovala ho, popotahovala, sváděla. Vždycky byl tvrdohlavý, ale tentokrát ho zpracuji. Izmael si myslí, že může ovládat události, ale já to opravdu dokážu.“ Prstem přejela Randovi po čele, jako by tam malovala znamení. Min s nepříjemným pocitem napadlo, že to vypadá jako dračí špičák. Rand se zachvěl a zamumlal. Byly to první zvuky či pohyb od chvíle, kdy ho Min našla.

„Kdo jsi?“ chtěla vědět Min. Žena se na ni podívala, jen se podívala, ale Min se vtiskla hlouběji do polštářů a pevně k sobě Randa přitiskla.

„Říkají mi Lanfear, děvče.“

Min náhle úplně vyschlo v ústech, nemohla promluvit, ani kdyby na tom závisel její život. Jedna ze Zaprodanců! Ne! Světlo, ne! Dokázala však jen zavrtět hlavou. Lanfear se při tom usmála.

„Luis Therin byl a je můj, děvče. Starej se mi o něj dobře, než si pro něj přijdu.“ A byla pryč.

Min zírala s otevřenými ústy. Jednu chvíli tu ta žena byla, a vzápětí byla pryč. Min si uvědomila, že k sobě bezvědomého Randa pevně tiskne. Přála si, aby tolik netoužila po tom, aby ji chránil.


S vyzáblým obličejem zachmuřeným odhodláním cválal Byar se zapadajícím sluncem v zádech a ani jednou se neohlédl. Viděl vše, co potřeboval, vše, co se skrze tu prokletou mlhu vidět dalo. Legie byla mrtvá, kapitán Geofram Bornhald byl mrtev, a k tomu existovalo jen jediné vysvětlení. Temní druzi je zradili, temní druzi jako ten Perrin z Dvouříčí. Tuto zprávu musel donést Dainu Bornhaldovi, synu kapitána Geoframa, který s dětmi Světla hlídal Tar Valon. Ale musel vyřídit horší věci, a to nikomu menšímu než samotnému Pedronu Niallovi osobně. Musel mu povědět, co viděl na obloze nad Falme. Švihal koně otěžemi a neohlížel se zpět.

Загрузка...