32 Nebezpečná slova

Venkovské sídlo urozeného pána Barthanese připomínalo v noci ropuchu. Pozemek, jejž zabíralo, by vydal na slušnou pevnost, se všemi těmi hradbami a přístavky. Ale žádná pevnost to nebyla, všude byla vysoká okna a světla a ven se nesla hudba a smích. Rand si však všiml strážných přecházejících po ochozech na věžích i po cimbuří, a žádné z oken nebylo příliš nízko u země. Rand sesedl z Rudocha, uhladil si kabátec a upravil opasek s mečem. Ostatní také sesedali u paty širokého schodiště z bílého kamene, vedoucího k širokým, bohatě vyřezávaným dveřím do sídla.

Randův doprovod tvořilo deset Shienarců pod Unovým velením. Jednooký voják kývl na Ingtara, než se s muži připojil k ostatním ozbrojencům na nádvoří, kde se rozlévalo pivo a na rožni nad velkým ohněm se tu otáčel celý vůl.

Druhých deset Shienarců zůstalo mimo s Perrinem. Každý, kdo půjde do zámku, tam musí mít nějaký úkol, tvrdila Verin, a Perrin tohoto večera žádný úkol plnit nemůže. Doprovod byl v cairhienských očích nezbytný kvůli důstojnosti, ale víc než deset mužů by již vypadalo podezřele. A Rand musel jít, protože dostal pozvánku. Ingtar šel, aby mu propůjčil vážnost svého titulu, kdežto Loial šel proto, že horní vrstvy cairhienské šlechty ogiery vyhledávaly. Hurin předstíral, že je Ingtarovým panošem. Nicméně jeho skutečný úkol zněl, vyčenichat temné druhy a trolloky, pokud to půjde. Valerský roh nemohl být daleko. Mat, i když kvůli tomu hrozně vrčel, předstíral, že je Randovým služebníkem, protože dokázal vycítit dýku, byla-li poblíž. Jestli Hurin neuspěje, třeba najde temné druhy on.

Když se Rand zeptal Verin, proč s nimi jde, ta se jen usmála a řekla: „Abyste se vy nedostali do potíží.“

Cestou po schodišti Mat zamumlal: „Pořád nechápu, proč mám být sluha.“ S Hurinem šli až za ostatními. „Ať shořím, jestli může být Rand pán, můžu si já taky klidně oblíknout nějaký načančaný kabátek.“

„Sluha,“ řekla Verin, aniž se ohlédla, „se dostane na spoustu míst, kam urozený pán nemůže, a mnoho šlechticů ho ani nevnímá. Máte s Hurinem své úkoly.“

„Buď už zticha, Mate,“ vložil se do hovoru Ingtar, „pokud nás nechceš prozradit.“ Blížili se ke dveřím, kde stálo půl tuctu gardistů se stromem a korunou rodu Damodredů na prsou, a stejné množství sloužících v tmavozelené livreji se stromem a korunou na rukávech.

Rand se zhluboka nadechl a ukázal pozvánku. „Jsem urozený pán Rand z rodu al’Thor,“ prohlásil se spěšně, aby to už měl za sebou. „A toto jsou mí hosté, Verin Aes Sedai z hnědého adžah. Urozený pán Ingtar z rodu Shinowa v Shienaru. Loial, syn Arenta syna Halanova, z Državy Šangtaj.“ Loial žádal, aby jeho državu vynechali, ale Verin trvala na tom, že potřebují každičký ždibíček formálnosti, na jaký se zmohou.

Sloužící, jenž se s letmou úklonou natáhl pro pozvánku, sebou při každém dalším jméně trhl. U Verin mu málem vypadly oči z důlků. Pak přiškrceným hlasem vykoktal: „Vítejte v domě Damodredů, pánové. Vítej, Aes Sedai. Vítej, příteli ogiere.“ Mávl na sluhy, aby otevřeli dveře dokořán, a s úklonou zavedl Randa a ostatní dovnitř, kde spěšně předal pozvánku jinému olivrejovanému sloužícímu a cosi mu zašeptal do ucha.

Tento sluha měl velký strom a korunu na přednici zeleného kabátce. „Aes Sedai,“ pravil a s pomocí své berly se každému popořadě poklonil, až se málem dotkl hlavou kolenou. „Pánové. Příteli ogiere. Jmenuji se Ashin. Prosím, následujte mne.“

V chodbách byli jen sloužící, ale Ashin je zavedl do rozlehlého sálu plného šlechticů, kde na jednom konci žongloval kejklíř a na druhém metali akrobaté kozelce. Odjinud se ozývala hudba a hlasy prozrazující, že toto nejsou jediní hosté ani baviči. Urozenci tu postávali po dvojicích, po trojicích i čtveřicích, občas muži a ženy pospolu, jindy odděleně, ale vždy mezi nimi bylo dost místa, aby nikdo nemohl vyslechnout, co si vykládají. Hosté byli vesměs oděni do tmavých cairhienských barev, každý s pruhy jasných barev přinejmenším do poloviny hrudi, občas dokonce až do pasu. Ženy měly vlasy umně vyčesané do vysokých kuželů z kudrn, každý účes však byl jiný. Suknice měly tak široké, že dveřmi, které byly užší než vstupní brána do zámku, musely procházet bokem. Žádný z mužů neměl vyholenou hlavu vojáka – všichni měli na dlouhých loknách tmavé sametové klobouky, některé do zvonu, jiné ploché – a, podobně jako ženám, i jim nabírané krajkové volány barvy tmavé slonoviny téměř zakrývaly ruce.

Ashin udeřil berlou a zvučným hlasem je ohlásil, Verin jako první.

Obrátily se k nim všechny oči. Verin měla na ramenou svůj šál s hnědými třásněmi a vyšitými hrozny. Ohlášení Aes Sedai způsobilo, že si všechny urozené dámy a pánové začali špitat a žonglér dokonce pustil jeden z kroužků na zem, i když se na něj již nikdo nedíval. Loial přitahoval skoro stejně tolik pohledů dávno předtím, než Ashin ohlásil jeho jméno. Přes stříbrnou výšivku na límci a na rukávcích jinak neporušená čerň Randova kabátce vypadala vedle cairhienských oděvů docela nenápadně, a jeho i Ingtarův meč také nezůstaly nepovšimnuty. Nikdo z pánů zde zřejmě nebyl ozbrojen. Rand nejednou zaslechl slova „čepel s volavkou". Někteří se na něho dívali podmračeně. Rand tušil, že to jsou lidé, jež urazil, když spálil jejich pozvánky.

Přistoupil k nim štíhlý hezký muž. Měl dlouhé, stříbrem prokvetlé vlasy a na tmavošedém kabátci od krku až téměř k dolnímu okraji pruhy rozličných barev. Na Cairhieňana byl dost vysoký, jen o půl hlavy menší než Rand, a nosil se tak, že vypadal ještě vyšší. Bradu držel tak vysoko, až se zdálo, že na všechny ostatní shlíží. Oči měl jako černé oblázky. Na Verin se však díval ostražitě.

„Je mi velkou ctí, že jsi mne poctila svou návštěvou, Aes Sedai.“ Barthanes Damodred měl hluboký, sebejistý hlas. Přelétl očima k ostatním. „Nečekal jsem tak vybranou společnost. Urozený pane Ingtare. Příteli ogiere.“ Každému z nich lehce pokynul hlavou. Barthanes věděl přesně, jak je mocný. „A ty, můj mladý urozený pane Rande. Ve městě jsi vzbudil velký zájem, a mezi rody také. Třeba si dnes večer budeme moci popovídat.“ Z jeho tónu bylo zřejmé, že by mu nevadilo, kdyby k tomu nedošlo, že jeho všechny ty řeči nezajímají, ale než to napravil, sklouzly mu oči na okamžik stranou k Ingtarovi, k Loialovi a také k Verin. „Buďte vítáni.“ Potom se nechal odtáhnout jednou překrásnou ženou, která mu položila ruku plnou prstenů a téměř zakrytou krajkovím na paži, ale když odcházel, zabloudil zrakem zpět k Randovi.

Znovu se rozproudil tichý hovor a žonglér opět roztočil obruče v protáhlém oválu, až se kroužky skoro dotýkaly omítnutého stropu o dobré čtyři sáhy výš. Akrobaté vůbec nepřestali. Do vzduchu se ze sepjatých dlaní svého společníka vymrštila dívka, a když dělala salto, její naolejovaná pleť se ve světle stovek lustrů zaleskla, než dopadla do rukou muže, jenž již stál na ramennou jiného. Ten ji zvedl nad hlavu, stejně jako muž pod ním zdvihl i jeho, a dívka rozpřáhla paže, jako by čekala na potlesk. Žádný z Cairhieňanů si toho zřejmě nevšiml.

Verin s Ingtarem se vzápětí vnořili do davu. Shienarec si vysloužil několik ostražitých pohledů. Někteří lidé se s rozšířenýma očima podívali na Aes Sedai, jiní se však ustaraně mračili, jako by na dosah objevili vzteklého vlka. Tak se většinou mračili muži, několik žen však s Aes Sedai dokonce promluvilo.

Rand si uvědomil, že Mat s Hurinem už zmizeli do kuchyní, kde vyčkávali všichni sloužicí doprovázející hosty, dokud si pro ně jejich pánové neposlali. Rand doufal, že nebudou mít potíže vyklouznout.

Loial se sklonil a tiše mu promluvil do ucha. „Rande, kousek odtud je brána k Cestám. Cítím ji.“

„Chceš říct, že tohle býval ogieří háj?“ zeptal se Rand stejně tiše a Loial kývl.

„Država Tsofu ještě nebyla znovu nalezena, když jej sázeli, jinak by ogierové, kteří pomáhali budovat Al’cair’rahienallen, nepotřebovali háj k tomu, aby jim připomínal državu. Když jsem naposledy procházel Cairhienem, býval tady všude kolem les, patřící králi.“

„Barthanes ho nejspíš získal nějakou intrikou.“ Rand se nervózně rozhlížel po sále. Všichni se pořád bavili, ale nejeden host je pozoroval. Ingtara neviděl. Verin stála uprostřed hloučku žen. „Přál bych si, abychom mohli zůstat spolu.“

„Verin říkala, že to nejde, Rande. Říkala, že by to ve všech vzbudilo podezření a rozzlobilo by je to, protože by si mysleli, že se jich z nadutosti straníme. Musíme utlumit jejich podezření, dokud Mat s Hurinem něco nenajdou.“

„Slyšel jsem, co říkala, stejně jako ty, Loiale. Ale stejně, jestli je Barthanes temným druhem, tak musí vědět, proč jsme tady. Rozejít se je, jako bychom si říkali o ránu do hlavy.“

„Verin říkala, že nic neudělá, dokud nezjistí, co si má o nás myslet. Prostě udělej, co nám řekla, Rande. Aes Sedai musí vědět, co mají za lubem.“ Loial odešel mezi lidi, a než udělal deset kroků, shlukl se kolem něj kruh urozených dam a pánů.

Jiní se vydali k Randovi, jenž teď zůstal sám, ale on se obrátil na druhou stranu a odspěchal. Aes Sedai možná ví, co mají za lubem, ale já bych to taky rád věděl. Tohle se mi nelíbí. Světlo, přál bych si vědět, jestli mluvila pravdu. Aes Sedai nikdy nelžou, ale pravda, kterou slyšíš, nemusí být taková, za jakou ji považuješ.

Snažil se vyhnout hovoru se šlechtici. Bylo tu množství komnat, všechny plné urozených dam a pánů, ve všech se něco předvádělo. Byli tu tři různí kejklíři v barevných pláštích, další žongléři a akrobati, hudebníci hudoucí na flétny, citary, dulcimery a loutny a navíc na pět různých druhů houslí, šest druhů rohů, rovných, křivých i dulciánů, a deset druhů bubnů, od tamburíny po velký kotel. Rand si pár hráčů na rohy prohlédl trochu pečlivěji, zvláště ty s rohy zatočenými, ale jejich nástroje byly vyrobeny z obyčejné mosazi.

Hlupáku, Valerský roh by přece neměli tady, pokáral se v duchu. Ledaže by chtěl Barthanes předvést mrtvé hrdiny jako součást zábavy.

Byl tu dokonce bard ve stříbrem zdobených tairenských botkách a žlutém plášti. Procházel mezi sály, hrál na harfu, a občas se zastavil a začal přednášet vznešenou řečí. Na kejklíře pohlížel svrchu a v místnostech, kde nějaký byl, se zásadně nezdržoval, ale Rand mezi ním a jimi neviděl žádný větší rozdíl, snad až na oděv.

Náhle se po Randově boku objevil sám Barthanes. Olivrejovaný sluha mu okamžitě s ůklonou nabídl podnos. Barthanes si vzal sklenici z foukaného skla naplněnou vínem. Sluha před nimi s klaněním couval a nabídl podnos Randovi. Ten zavrtěl hlavou a sluha zmizel v davu.

„Vypadáš roztěkaně,“ prohodil Barthanes, upíjeje víno.

„Rád se procházím.“ Rand uvažoval, jak se držet Verininy rady, a vzpomínal, co říkala o jeho návštěvě u amyrlin. Rozhodl se pro držení těla zvané Kočka kráčí přes nádvoří. O nadutém způsobu řeči totiž nic dalšího nevěděl. Barthanes stiskl rty a Randa napadlo, jestli to snad urozenému pánovi připadá příliš naduté, ale mohl se řídit pouze Verininou radou, takže se nezastavil. „Tohle je nádherný večírek. Máš hodně přátel, a ještě nikdy jsem neviděl tolik účinkujících.“

„Mnoho přátel,“ souhlasil Barthanes. „Můžeš sdělit Galldrianovi, kolik, a kdo to je. Některá jména by ho mohla překvapit.“

„Nikdy jsem se s králem nesetkal, urozený pane Barthanesi, a ani nečekám, že bychom se viděli.“

„Ovšem. V té zapadlé díře jste byli jen čirou náhodou. A rozhodně jste nekontrolovali, jak vykopávky té sochy pokročily. To je vskutku velké podceňování.“

„Ano.“ Znovu si vzpomněl na Verin a přál si, aby mu dala víc rad, jak mluvit s člověkem, jenž předpokládá, že lže. Bez přemýšlení dodal: „Zaplétat se s věcmi z věku pověstí je nebezpečné, když nevíš, co děláš.“

Barthanes se zadíval do svého vína a přemítal, jestli snad Rand neřekl něco hlubokomyslného. „Chceš snad říci, že v této věci Galldriana nepodporuješ?“ zeptal se nakonec.

„Už jsem ti řekl, pane, s králem jsem se nikdy nesetkal.“

„Ano, ovšem. Nevěděl jsem, že Andořané hrají velkou hru tak dobře. V Cairhienu jich zase tolik nevídáme.“

Rand se zhluboka nadechl, aby mu rozzlobeně neřekl, že tu jejich hru nehraje. „Na řece je hodně bárek z Andoru.“

„Kupci a obchodníci. Kdo si takových všímá? To je jako všímat si brouků na listí.“ Barthanes zřejmě opovrhoval brouky stejnou měrou jako kupci, ale opět se zamračil, jako by snad Rand něco naznačil. „Jen málo mužů cestuje ve společnosti Aes Sedai. Na strážce vypadáš dost mladý. Předpokládám tedy, že strážcem Verin Sedai je urozený pán Ingtar?“

„Jsme tím, co o sobě tvrdíme,“ prohlásil podrážděně Rand. Kromě mě.

Barthanes si teď Randa prohlížel téměř otevřeně. „Mladý. Moc mladý, abys nosil čepel s volavkou.“

„Není mi ještě ani rok,“ odpověděl Rand automaticky, a okamžitě si přál, aby to nevyslovil. Znělo mu to hloupě, ale Verin říkala, chovej se jako před amyrlininým stolcem, a tohle byla odpověď, kterou mu tehdy poradil Lan. Hraničář považoval den, kdy dostal svůj meč, za své narozeniny.

„Aha. Andořan, ale cvičen v Hraničních státech. Nebo cvičen na strážce?“ Barthanes přimhouřil oči a pozorně si Randa prohlížel. „Pokud vím, má Morgasa jen jediného syna. Prý se jmenuje Gawyn. Musí být zhruba ve tvém věku.“

„Setkali jsme se,“ odvětil Rand opatrně.

„Ty oči. Ty vlasy. Slyšel jsem, že andorský královský rod má barvu očí i vlasů téměř aielskou.“

Rand klopýtl, i když podlahu tvořil leštěný mramor. „Já nejsem Aiel, urozený pane Barthanesi, a taky nepocházím z královského rodu.“

„Jak říkáš. Ale poskytl jsi mi hodně látky k přemýšlení. Až spolu budeme mluvit příště, doufám, že najdeme více společných témat.“ Barthanes kývl, zvedl na pozdrav poloprázdnou sklenku a otočil se k šedovlasému muži s mnoha barevnými pruhy na kabátci.

Rand potřásl hlavou a šel dál, pryč od dalších podobných rozhovorů. Špatné bylo už mluvit s jedním cairhienským pánem. Dva riskovat rozhodně nehodlal. Barthanes zřejmě nacházel hluboký význam i v těch nejobyčejnějších poznámkách. Rand si uvědomil, že se z daes dae’mar naučil právě dost na to, aby věděl, že nemá ponětí, jaká hra se tu vlastně hraje. Mate, Hurine, najděte něco a rychle, abychom odsud mohli vypadnout. Tihle lidé jsou blázni.

A pak vstoupil do další komnaty, a kejklíř na druhém konci, probírající se strunami harfy a odříkávající příběh z Velkého hledání Valerského rohu, byl Tom Merrilin. Rand se zastavil jako opařený. Tom si ho zřejmě nevšímal, i když se dvakrát podíval jeho směrem. Zdálo se, že Tom myslel vážně, co říkal. Vážný rozchod.

Rand se obrátil k odchodu, ale do cesty mu vplula jakási žena a položila mu ruku na hruď, přičemž se jí z jemného zápěstí shrnuly krajky. Nesahala mu sice ani k ramenům, ale vysoký kužel jejích kudrn měl přímo před očima. Krajkoví na vysokém límci jí spadalo pod bradu a přednici tmavomodrých šatů pod ňadry měla plnou barevných pruhů. „Jsem Alaine Chuliandred, a ty jsi ten slavný Rand al’Thor. Ve svém vlastním zámku má Barthanes asi právo mluvit s tebou jako první, ale nás všechny fascinovalo, co se o tobě povídá. Dokonce jsem se doslechla, že hraješ na flétnu. Je to pravda?“

„Hraji na flétnu.“ Jak mohla...? Caldevwin. Světlo, v Cairhienu se všichni o všem doslechnou. „Pokud mě omluvíš –“

„Slyšela jsem, že někteří cizí páni hrají na různé hudební nástroje, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Moc ráda bych tě slyšela hrát. Co kdyby sis se mnou chvíli o něčem povídal? Barthanese zřejmě váš rozhovor zaujal. Můj manžel tráví poslední dny ochutnávkou ve vlastních vinných sklepích a nechává mě úplně opuštěnou. Nikdy tu není, aby si se mnou povídal.“

„Musí ti chybět,“ prohodil Rand a snažil se protáhnout kolem její široké sukně. Alaine se zvonivě zasmála, jako by řekl tu nejlegračnější věc na světě.

Připojila se k ní další žena a také mu položila ruku na hruď. Měla stejně tolik pruhů jako Alaine a byla i stejného věku, o dobrých deset let starší než on. „Snad si nemyslíš, že si ho necháš pro sebe, Alaine?“ Obě ženy se na sebe usmívaly, jejich oči však metaly blesky. Druhá žena teď obrátila svůj úsměv na Randa. „Jsem Belavaere Osiellin. To jsou všichni Andořané tak vysocí? A k tomu tak hezcí?“

Rand si odkašlal. „Ehm... někteří jsou vysocí. Omluvte mě, ale kdybyste –“

„Viděla jsem tě mluvit s Barthanesem. Povídá se, že znáš také Galldriana. Musíš mě někdy navštívit a popovídat si se mnou. Můj manžel je na návštěvě našich statků na jihu.“

„Jsi jemná jako holčice z taverny,“ zasyčela na ni Alaine a okamžitě se usmála na Randa. „Vůbec není taktní. Žádnému muži se nemůže líbit žena s tak hrubými způsoby. Přines flétnu do mého zámku a promluvíme si. Třeba bys mě mohl naučit hrát.“

„Co naše milá Alaine považuje za takt,“ prohodila sladce jako med Belavaere, „je jenom nedostatek odvahy. Muž, který nosí čepel s volavkou, musí být chrabrý. Je to skutečná volavka, že?“

Rand se snažil vycouvat. „Musíte mě omluvit –“ Krok za krokem ho sledovaly, až narazil zády na zeď komnaty. Jejich širokánské suknice před ním vytvářely další zeď.

Když se k oběma vmáčkla třetí žena, která se již sukní dotýkala stěny, Rand nadskočil. Tato paní byla starší než druhé dvě, ale stejně hezká, a s pobaveným úsměvem, který však v nejmenším neobrušoval ostří jejího pohledu. Měla o polovinu víc pruhů než Alaine s Belavaere. Ty udělaly menší pukrlata a mrzutě se na ni mračily.

„Nesnaží se tě tyhle dvě pavoučice polapit do svých sítí?“ Starší žena se zasmála. „Polovinu času jsou samy zapletené pevněji než kdokoliv jiný. Pojď se mnou, můj milý mladý Andořane, a já ti povím o některých potížích, které by ti mohly způsobit. Například já nemám manžela. Manželé vždycky znamenají potíže.“

Nad Alaininou hlavou zahlédl Rand Toma, jenž se právě doklaněl, přestože nikdo z hostí netleskal ani si ho nevšímal. Kejklíř podmračeně sebral překvapenému sloužícímu z podnosu pohár.

„Právě jsem tady uviděl někoho, s kým musím mluvit,“ řekl Rand dámám a protáhl se mezi nimi právě ve chvíli, kdy se k němu natáhla ta třetí žena. Když chvátal za kejklířem, všechny tři za ním zíraly.

Tom si ho prohlédl přes okraj poháru a dlouze se napil.

„Tome, vím, že jsi říkal, že se už neuvidíme, ale musel jsem se zbavit těch ženských. Pořád se chtěly bavit o tom, jak mají pryč manžely, ale naznačovaly něco jiného.“ Tom se zakuckal a Rand ho pohotově plácl po zádech. „Když se napiješ moc rychle, něco se ti dostane do nesprávného otvoru. Tome, ony si myslí, že mám něco s Barthanesem, nebo snad s Galldrianem, a když řeknu, že to není pravda, stejně mi neuvěří. Prostě jsem potřeboval důvod odejít.“

Tom si hřbetem ruky uhladil kníry a zadíval se na trojici žen na druhé straně sálu. Ty pořád stály pospolu a pozorovaly je. „Ty tři znám, chlapče. Jen Breane Taborwin samotná by ti poskytla lekci, jaké by se muži mělo aspoň jednou za život dostat, pokud ji přežije. Starosti s manžely. To se mi líbí, chlapče.“ Náhle přimhouřil oči. „Říkal jsi, že ses zbavil Aes Sedai. Půlka řečí tady se vede o andorském urozeném pánovi, který se tu bez varování objevil, a o tom, že s ním putuje Aes Sedai. Barthanes a Galldrian. Tentokrát ses zase nechal Bílou věží do něčeho zatáhnout.“

„Přijela teprve včera, Tome. A jakmile bude roh v bezpečí, zase se jí zbavím. Rozhodně to zařídím.“

„Mluvíš, jako by teď nebyl v bezpečí,“ podotkl pomalu Tom. „Předtím jsi tak nemluvil.“

„Ukradli ho temní druzi, Tome. Přinesli ho sem. Barthanes je jedním z nich.“

Tom si zdánlivě prohlížel víno, ale vrhal pohledy na všechny strany, aby se ujistil, že nikdo není na doslech. Koutkem oka je totiž nepozorovaly jenom ony tři ženy, i když všichni předstírali, že se baví mezi sebou, ale všechny hloučky si držely odstup. Přesto mluvil Tom hodně potichu. „Jestli to není pravda, je nebezpečný to říkat, a ještě nebezpečnější je o tom mluvit, jestli to pravda je. Takový obvinění proti nejmocnějšímu muži království... Říkáš, že má roh? Tak to asi budeš chtít, abych ti pomohl, když ses zase zapletl s Bílou věží.“

„Ne.“ Rand se rozhodl, že Tom měl pravdu, i když kejklíř netušil proč. Nemohl do svých problémů zatahovat jiné lidi. „Jen jsem se chtěl zbavit těch ženských.“

Kejklíř si překvapeně foukl do knírů. „Aha. Ano. To je dobře. Když jsem ti naposled pomáhal, jen tak tak jsem vyvázl se zdravou kůží, a ty ses zřejmě znovu nechal přivázat na provázky z Tar Valonu. Tentokrát se z toho budeš muset dostat sám.“ Znělo to, jako by se snažil přesvědčit spíš sám sebe.

„To udělám, Tome. To udělám.“ Jakmile bude roh v bezpečí a Mat dostane zpátky tu zatracenou dýku. Mate, Hurine, kde jste?

Jako na zavolanou se v komnatě objevil Hurin a pátral mezi přítomným urozenci. Ti se dívali skrze něj. Sloužící pro ně neexistovali, pokud je právě nepotřebovali. Když našel Randa s Tomem, protáhl se slídič mezi hloučky urozených dam a pánů a uklonil se Randovi. „Můj pane, poslali mě pro tebe. Tvůj osobní sluha upadl a podvrtl si koleno. Nevím, jak moc je to zlé, můj pane.“

Rand chvíli jenom zíral, než mu to došlo. U vědomí toho, že na něj všichni přítomní upírají zrak, promluvil dost hlasitě, aby ho ti nejbližší slyšeli. „Ten neobratný hlupák. K čemu mi je, jestli neumí chodit? Asi bych se měl jít podívat, jak špatné to je.“

Tato odpověď mu připadala dostatečná. Hurinovi se zřejmě ulevilo, když se znovu uklonil a řekl: „Jak si můj pán přeje. Šel bys laskavě za mnou?“

„Toho pána teda hraješ moc dobře,“ prohodil tiše Tom. „Ale pamatuj si tohle. Cairhieňané možná hrají tu svou daes dae’mar, ale velkou hru vynalezla Bílá věž. Dávej na sebe pozor, chlapče.“ Zamračil se na přítomné šlechtice, položil prázdný pohár na podnos, jejž kolem nesl sluha, a probíraje se strunami odkráčel. Vzápětí začal recitovat Hospodyně Milli a kupec s hedvábím.

„Tak mě veď, chlape,“ vyzval Rand Hurina a cítil se přitom hloupě. Když vycházel za slídičem ze sálu, cítil na sobě pohledy všech přítomných.

Загрузка...