44 Dál pojede pět

Perrin si ostražitě prohlížel vesničany a celý nesvůj popotahoval za příliš krátký kabátec s výšivkou na prsou a děrami, které ani nebyly zašité, ale nikdo se na něj i přes zvláštní směs šatů a sekery podruhé nepodíval. Hurin měl pod pláštěm kabátec s modrými spirálami na prsou a Mat baňaté kalhoty, které musel mít silně nařasené, aby je vůbec mohl zastrčit do bot. To bylo všechno, co našli v opuštěné vesnici a co se dalo použít. Perrin uvažoval, za jak dlouho bude asi opuštěná i tato dědina. Polovina domů již byla prázdná a před hostincem o kus vepředu stály tři vozy s volskými spřeženími, vysoko naložené, s nákladem zakrytým šedou plachtou a převázaným provazy, kolem nichž postávaly rodiny.

Perrin se díval, jak se drží u sebe a loučí se s těmi, kteří ještě zůstali, aspoň prozatím, a usoudil, že to není nedostatek zájmu o cizince. Vesničané se pohledu na něj a na jeho druhy přímo pečlivě vyhýbali. Tihle lidé se naučili nedávat najevo zvědavost, dokonce i když cizinci rozhodně nebyli Seanchané. Cizinci mohli být v těchto časech na Tomově Hlavě nebezpeční. Se stejným úzkostlivým nezájmem se setkali i v ostatních vesnicích. Dvacet leguí od pobřeží již bylo měst více a všechna byla nezávislá. Tedy až do chvíle, než přišli Seanchané.

„Říkám, že je čas dojít pro koně,“ prohlásil Mat, „než se začnou vyptávat. Vždycky je to jednou poprvý.“

Hurin zíral na velký zčernalý kruh země na trávníku na návsi. Vypadalo to, že je tu už delší dobu, ale nikdo s ním zatím nic neudělal. „Tak šest osm měsíců,“ zamumlal slídič, „a pořád páchne. Celá vesnická rada a jejich rodiny. Proč by někdo dělal něco takovýho?“

„Kdo ví, proč něco dělají?“ zabručel Mat. „Seanchani nepotřebují pro zabíjení lidí žádnej důvod. Aspoň já na žádnej nemůžu přijít.“

Perrin se snažil nedívat na ohořelou půdu. „Hurine, jsi si s tím Fainem jistý? Hurine?“ Od chvíle, kdy dorazili do vesnice, bylo těžké upoutat slídičovu pozornost. „Hurine!“

„Cože? Aha. Fain. Ano.“ Hurinovi se zachvělo chřípí a slídič se poškrábal na nose. „O tom není pochyb, i když je to tak dávno. Vedle něj myrddraal voní jako růže. Prošel tudy, určitě, ale myslím, že byl sám. Aspoň s ním nebyli žádní trolloci, a jestli s sebou měl nějaký temný druhy, tak toho v poslední době moc nenapáchali.“

V hostinci došlo k nějakému rozruchu, lidé křičeli a na cosi ukazovali. Ne na Perrina a ostatní, ale na něco, co Perrin neviděl, v nízkých kopcích východně od dědiny.

„Tak půjdeme už pro ty koně?“ vyjel netrpělivě Mat. „To by mohli být Seanchani.“

Perrin kývl a všichni se rozběhli k místu, kde za opuštěným domem uvázali koně. Když Mat s Hurinem zmizeli za rohem, Perrin se ohlédl k hostinci a ohromeně se zastavil. Do městečka vjížděl dlouhý zástup dětí Světla.

Perrin se vrhl za ostatními. „Bělokabátníci!“

Mat s Hurinem se jen na okamžik nevěřícně podívali k hostinci a pak už se škrábali do sedel. Držíc dům mezi sebou a hlavní ulicí, trojice odcválala na západ. Cestou se jezdci ohlíželi přes rameno, zda je někdo nesleduje. Ingtar jim nařídil, aby se vyhnuli všemu, co by je mohlo zpomalit, a bělokabátníci kladli otázky, které by je zcela jistě zdržely, i kdyby se jim podařilo odpovědět k plné spokojenosti tazatelů. Perrin si dával ještě větší pozor než ostatní dva. Měl své vlastní důvody, proč se nechtěl v žádném případě s bělokabátníky setkat. Sekera v mých rukou. Světlo, co bych dal za to, abych to mohl změnit.

Řídce zalesněné pahorky je brzy skryly před zvědavými pohledy z vesnice a Perrin zadoufal, že je snad přece jen nepronásledují. Přitáhl otěže a mávl na své společníky, aby také zastavili.

Když to udělali a zvědavě se na něho ohlédli, Perrin se zaposlouchal. Sluch měl mnohem lepší než dřív, ale dusot kopyt nezaslechl.

Váhavě se natáhl svou myslí a zapátral po vlcích. Našel je skoro vzápětí, malou smečku odpočívající přes den v kopcích nad vesnicí, kterou právě opustili. Okamžik jejich silného ohromení skoro pokládal za vlastní pocit. Tihle vlci slyšeli povídání, ale skutečně nevěřili, že existují nějací dvounožci, kteří se s nimi mohou dorozumět. Za těch pár minut, než se zdvořile představil, se Perrin celý zpotil – proti své vůli jim předal obraz Mladého Býka a podle vlčího zvyku přidal vlastní pach. Vlci si při prvním setkání hodně potrpěli na formality – ale nakonec se Perrinovi podařilo položit jim svou otázku. Dvounožci, kteří s nimi nemohli mluvit, je sice nijak zvlášť nezajímali, ale nakonec vlci přece jen odklusali blíž k vesnici, aby se podívali. Dávali si přitom pozor, aby je dvounožci se špatným zrakem nezahlédli.

Po chvíli k Perrinovi vyslali obrazy toho, co viděli. Muži v bílých pláštích se tlačili na návsi, projížděli mezi domy, objížděli vesnici, ale žádný nevyjel ven. Rozhodně ne směrem na západ. Vlci říkali, že jediné, co cestou na západ ucítili, byl on a druzí dva dvounožci se třemi vysokými tvrdotlapci.

Perrin spojení s vlky vděčně přerušil. Cítil, jak se na něj Hurin s Matem dívají.

„Nesledují nás,“ řekl.

„Jak si můžeš být jistej?“ chtěl vědět Mat.

„Jsem!“ odsekl Perrin a mírněji dodal: „Prostě jsem.“

Mat otevřel ústa, pak je zase zavřel a nakonec řekl: „No, jestli nejdou po nás, tak navrhuju, abychom se vrátili k Ingtarovi a vyrazili po Fainově stopě. Ta dýka se nepřiblíží, když tu budem jen tak postávat.“

„Nemůžeme na stopu přijít tak blízko vesnice,“ ozval se Hurin. „Leda bychom riskovali, že narazíme na bělokabátníky. A já myslím, že by se to urozenému pánu Ingtarovi moc nelíbilo, a Verin Sedai taky ne.“

Perrin kývl. „Stejně o pár mil popojedeme. Ale dávejte pozor. Už nemůžeme být moc daleko od Falme. A nijak by nám nepomohlo, kdybychom se vyhnuli bělokabátníkům a místo toho vletěli přímo do náručí seanchanský hlídce.“

Když se znovu vydali na cestu, Perrin si nemohl pomoci, pořád uvažoval, co tu asi bělokabátníci dělají.


Geofram Bornhald se rozhlížel po ulici. Seděl na koni a legie zatím osadu obklíčila. Na tom muži s mohutnými rameny, který zmizel z dohledu, mu bylo něco povědomého. Ano, ovšem. Ten mládenec, co se prohlašoval za kováře. Jak jen se jmenoval?

Byar před ním s rukou položenou na srdci přitáhl otěže. „Vesnice je zabezpečená, můj pane kapitáne.“

Vesničané v těžkých krznech neklidně šoupali nohama, když je vojáci dětí Světla sehnali dohromady u vysoko naložených povozů před hostincem. Plačící děti se držely sukní svých matek, ale nikdo nevypadal vzdorně. Dospělí se tvářili tupě a bez odporu čekali, co se stane. Za to byl Bornhald vděčný. Rozhodně netoužil dělat z někoho tady výstražný příklad, a už vůbec se mu nechtělo plýtvat časem.

Kapitán sesedl a hodil otěže jednomu ze svých dětí. „Dohlédni na to, aby muži dostali najíst, Byare. Vězně zavři do hostince a dej jim jídla a vody, kolik unesou. Pak zatluč dveře a okenice. Ať si myslí, že tu nechávám pár chlapů na stráži, ano?“

Byar se znovu dotkl srdce a otočil koně, aby mohl křičet rozkazy. Lidé byli znovu popohnáni, tentokrát je nahnali do hostince s plochou střechou, zatímco zbývající vojáci hledali v domech kladiva a hřebíky.

Bornhald se díval, jak kolem něj procházejí lidé s mrzutými výrazy, a doufal, že bude trvat aspoň dva tři dny, než některý z nich sebere dost odvahy, aby se vylámal z hostince a zjistil, že tu žádné stráže nejsou. Dva tři dny bylo vše, co potřeboval, ale zatím nehodlal riskovat a upozornit Seanchany na svou přítomnost.

Vzadu zanechal dost mužů, aby si tazatelé mysleli, že celá jeho legie je stále roztroušená po Almothské pláni, a přes tisíc dětí převedl skoro přes celou Tomovu Hlavu, aniž zatím, aspoň pokud věděl, vzbudil něčí pozornost. Tři šarvátky se seanchanskými hlídkami rychle skončily. Seanchané byli zvyklí čelit už jen poražené chátře. Děti Světla pro ně byly ošklivým překvapením. A přesto Seanchané bojovali jako Temného hordy, a Bornhald si stále připomínal jednu rvačku, kdy přišel o víc než padesát mužů. Pořád si nebyl jist, která ze dvou šípy prostřílených žen, které pak viděl, vlastně byla Aes Sedai.

„Byare!“ Jeden z mužů Bornhaldovi z vozu podal hliněný pohár s vodou. Byla ledová.

Muž s vyzáblým obličejem sesedl. „Ano, můj kapitáne?“

„Až se utkáme s nepřítelem, Byare,“ vykládal Bornhald pomalu, „ty se toho nezúčastníš. Budeš vše sledovat z povzdálí a pak doneseš mému synovi zprávu o tom, co se tu událo.“

„Ale pane kapitáne –“

„To je rozkaz, dítě Byare!“ vyštěkl kapitán. „A ty poslechneš.“

Byar se narovnal a upřel zrak přímo před sebe. „Jak přikazuješ, můj pane kapitáne.“

Bornhald si ho chvíli prohlížel. Ten muž udělá, co mu bylo nařízeno, ale bude lepší poskytnout mu další důvod, než že má jenom oznámit Dainovi, jak zemřel jeho otec. Měl sice informace, které bylo nutné sdělit do Amadoru, ale od té šarvátky s Aes Sedai – Byla to jen jedna z nich, nebo obě? Třicet seanchanských vojáků, dobrých bojovníků, a dvě ženy mě stálo dvakrát tolik obětí, než kolik bylo padlých nepřátel. – od té doby nečekal, že se dožije toho, aby mohl Tomovu Hlavu opustit. I v případě, že by to náhodou nezařídili Seanchané, postarají se o to tazatelé.

„Až najdeš mého syna – měl by být s kapitánem Eamonem Valdou u Tar Valonu – a oznámíš mu to, pojedeš do Amadoru a ohlásíš se u velícího kapitána. U Pedrona Nialla osobně, dítě Byare. Povíš mu o všem, co jsme o Seanchanech zjistili. Napíšu pro tebe zprávu. Ať je mu určitě naprosto jasné, že už nemůžeme spoléhat na to, že se tarvalonské čarodějnice spokojují jen s manipulováním událostí z dálky. Jestli otevřeně bojují po boku Seanchanů, tak se s nimi určitě střetneme i jinde.“ Zaváhal. To poslední bylo ze všeho nejdůležitější. V Dómu pravdy se museli dozvědět, že přes všechny ty přísahy, co se jimi tolik chlubí, Aes Sedai půjdou do boje. Bylo mu z toho úzko. Svět, kde Aes Sedai vládnou jedinou silou v boji. Nebyl si jist, jestli mu zase tolik vadí, že jej musí opustit. Ale do Amadoru se musela dostat ještě jedna zpráva. –“A, Byare... pověz Pedronu Niallovi, jak nás tazatelé zneužili.“

„Jak přikazuješ, pane kapitáne,“ řekl Byar, ale Bornhald si při pohledu na jeho výraz povzdechl. Ten muž nechápal. Pro Byara bylo nutné poslechnout rozkaz, byť pocházel od kapitána nebo od tazatelů, ať už byli, jací chtěli.

„Taky ti napíšu zprávu, kterou předáš Pedronu Niallovi,“ dodal. Nebyl si jist, jestli to vůbec bude k něčemu dobré. Pak ho něco napadlo. Bornhald se zamračil na hostinec, kde jeho muži hlasitě bušili kladivy, jak přibíjeli dveře a okenice. „Perrin,“ zamumlal. „Tak se jmenoval. Perrin z Dvouříčí.“

„Ten temný druh, můj kapitáne?“

„Možná, Byare.“ Sám si tím sice nebyl úplně jist, ale ten muž, který proti nim bojoval zřejmě společně s vlky, nemohl být ničím jiným. Rozhodně tento Perrin zabil dvě z dětí. „Měl jsem dojem, že jsem ho zahlédl, když jsme přijížděli, ale nepamatuji se, že by mezi zajatci někdo vypadal jako kovář.“

„Jejich kovář odešel před měsícem, pane kapitáne. Někteří si stěžovali, že by byli odešli dřív, než jsme přišli, kdyby si nebyli museli spravovat kola u vozů sami. Myslíš, že ten muž byl Perrin, můj kapitáne?“

„Ať to byl, kdo chtěl, teď tu není. A mohl by zpravit Seanchany o naší přítomnosti.“

„Temný druh by to určitě udělal, můj pane kapitáne.“

Bornhald dopil vodu a odhodil pohár. „Muži tady jíst nebudou, Byare. Nenechám se těmihle Seanchany chytit při odpočinku, ať už je varuje tenhle Perrin z Dvouříčí nebo kdokoliv jiný. Ať muži nasednou, dítě Byare!“

Vysoko nad jejich hlavami kroužil zcela nepovšimnut velký okřídlený tvor.


Na mýtině v lese, kde se utábořili, procvičoval Rand sestavy s mečem. Potřeboval něco dělat, aby nemusel přemýšlet. Mohl hledat s Hurinem Fainovu stopu. Střídali se v tom po dvojicích a trojicích, aby nepřitahovali zbytečnou pozornost, a zatím nic nenašli. Teď čekali, až se se slídičem vrátí Mat a Perrin. Už tu měli být dávno.

Loial si samozřejmě četl a nedalo se poznat, jestli se mu štětičky chvějí nad tím, co čte, nebo nad tím, že se zvědové opozdili, ale Uno a většina shienarských vojáků seděli celý napjatí, olejovali meče či hlídali, jako by čekali, že se každou chvíli objeví Seanchané. Jen Verin to zřejmě nezajímalo. Seděla na kládě u malého ohýnku, cosi si mumlala a klacíkem čmárala do hlíny. Každou chvíli zavrtěla hlavou, smazala nohou vše, co nakreslila, a začala znovu. Všichni koně byli nasedlaní a připravení vyrazit, Shienarská zvířata byla přivázána ke kopím zaraženým do země.

„Volavka brodící se sítinou,“ řekl Ingtar. Seděl zády ke stromu, obtahoval meč a pozoroval Randa. „Tím by ses neměl zatěžovat. Jsi pak úplně otevřený.“

Na chvíli Rand zůstal stát na špičce s mečem drženým obouruč napřaženým nad hlavou, pak ladně přestoupil na druhou nohu. „Lan říká, že je to dobré kvůli cvičení rovnováhy.“ Nebylo pro něj snadné udržovat rovnováhu. V prázdnotě mu často připadalo, že by se dokázal udržet na valícím se balvanu, ale prázdnotu se neodvážil přivolat. Tolik potom toužil, že si nevěřil.

„Co často cvičíš, používáš bez přemýšlení. Takhle snadno proženeš meč tělem nepřítele, ale až poté, kdy ti on vrazí meč mezi žebra. Vlastně ho tím svádíš. Myslím, že bych se nedokázal dívat, jak se někdo takhle odkrývá, aniž bych do něj vrazil meč, i když by mi bylo jasné, že on by mě pak taky mohl snáze zasáhnout.“

„Je to jenom kvůli rovnováze, Ingtare.“ Rand se na špičce zakymácel a musel se postavit na obě nohy, aby neupadl. Prudce vrátil meč do pochvy a zvedl šedý plášť, který měl kvůli převleku. Byl prožraný od molů a kolem lemů roztřepený, ale byl podšitý hustou kožešinou a od západu se zvedal vítr. „Přál bych si být zase doma.“

Jako by to přání bylo znamením, naléhavě promluvil Uno. „Blížej se zatracený jezdci, můj pane.“ Zachřestily pochvy, jak muži, kteří ještě nedrželi jílce v rukou, tasili. Někteří vyskočili do sedel a vytrhli kopí ze země.

Napětí opadlo, když Hurin lehkým klusem přivedl ostatní, a znovu se objevilo, když promluvil. „Našli jsme stopu, urozený pane Ingtare.“

„Sledovali jsme ji skoro do Falme,“ dodával Mat sesedaje. Červeň na jeho lících jako by byla výsměchem jeho zdraví. Na celé lebce měl kůži pevně napjatou. Shienarci se seběhli kolem stejně vzrušení jako on. „Je to jenom Fain, ale nikam jinam jet nemohl. Musí mít tu dýku.“

„Našli jsme taky bělokabátníky,“ ozval se Perrin a seskočil z koně. „Tak stovku.“

„Bělokabátníci?“ vykřikl Ingtar a zamračil se. „Tady? No, jestli nám nebudou dělat potíže, my nebudeme obtěžovat je. Možná když budou mít Seanchani starosti s nimi, pomůže nám to najít roh.“ Zrak mu padl na Verin, která stále seděla u ohýnku. „Teď mi asi řekneš, že jsem tě měl poslechnout, Aes Sedai. Ten muž šel do Falme.“

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ podotkla Verin klidně. „S ta’veren to, co se stane, se mělo stát. Možná vzor potřeboval těch pár dní navíc. Vzor dá všechno přesně na správné místo, a kdybychom to chtěli změnit, zvláště když jsou do toho zapletení ta’veren, tkanina se změní, aby nás vrátila zpátky do vzoru, kde jsme měli být.“ Nastalo nepříjemné ticho, kterého si Verin zřejmě nevšimla. Pořád lhostejně čmárala klacíkem. „Teď bychom si ale měli konečně udělat plán. Vzor nás konečně přivedl do Falme. Valerský roh byl odnesen do Falme.“

Ingtar si k ní dřepl. „Když dost lidí tvrdí stejnou věc, obvykle tomu uvěřím, a místní lidé říkají, že Seanchanům zřejmě nezáleží na tom, kdo do Falme přichází a kdo z něj odchází. Vezmu Hurina a pár dalších do města. Až Hurin vysleduje Fainovu stopu až k rohu... no, pak uvidíme, co bude dál.“

Verin zase smazala kolo, které načmárala do hlíny. Místo něj teď namalovala dvě krátké čáry, které se na jednom konci dotýkaly. „Ingtar a Hurin. A Mat, protože dokáže vycítit dýku, když se dostane dost blízko. Chceš jít, viď, Mate?“

Mat vypadal nejistě, ale po chvíli trhaně přikývl. „Musím, ne? Musím najít tu dýku.“

Třetí čára vytvořila kohoutí stopu. Verin se koutkem oka podívala na Randa.

„Půjdu,“ řekl. „Proto jsem přece přišel.“ Aes Sedai se zvláštně zablesklo v očích, neboť Verin dobře věděla, že ho to vyvede z míry. „Pomoct Matovi najít tu dýku,“ dodal ostře, „a Ingtarovi najít roh.“ A Faina, dodal sám pro sebe. Musím najít Faina, jestli už není příliš pozdě.

Verin naškrábla čtvrtou čáru, čímž kohoutí stopu změnila v pokřivenou hvězdu. „A kdo ještě?“ zeptala se tiše. Držela klacík nad kresbou.

„Já,“ ozval se Perrin o chviličku dříve, než se přidal i Loial: „Myslím, že bych taky rád šel,“ a Uno a ostatní Shienarci se všichni začali o překot hlásit též.

„Perrin se přihlásil první,“ odtušila Verin, jako by to tím bylo vyřešeno. Dodala pátou čáru a kolem všech pěti udělala kruh. Randovi naskočila husí kůže. To stejné kolo předtím smazala. „Dál pojede pět,“ zamumlala.

„Já bych vážně rád viděl Falme,“ hlásil se Loial. „Ještě nikdy jsem neviděl Arythský oceán. Kromě toho jestli je roh ještě pořád v truhlici, unesu ji.“

„Radši bys měl přidat i mě, můj pane,“ řekl Uno. „Budete s urozeným panem Randem potřebovat další meč, aby vám chránil záda, jestli se vás ti zatracení Seanchani pokusí zastavit.“ Ostatní vojáci mumlali něco podobného.

„Nebuď labuť,“ zarazila ho rázně Verin. Její pohled všechny umlčel. „Všichni jít prostě nemůžete. Bez ohledu na to, jak málo se Seanchané starají o cizince, dvacítky vojáků by si určitě všimli, a vy i bez brnění vypadáte na vojáky. A jeden nebo dva by stejně neznamenali žádný rozdíl. Pět je dost na to, aby se dostali do města a nepřitáhli na sebe pozornost, a je správné, aby tři z nich byli tři ta’veren, které tu máme. Ne, Loiale, ty se musíš taky držet zpátky. Na Tomově Hlavě nejsou žádní ogieři. Přitahoval bys stejně tolik očí, jako kdybyste tam jeli všichni.“

„A co ty?“ zeptal se Rand.

Verin zavrtěla odmítavě hlavou. „Zapomínáš na damane.“ Rty si jí zkřivily nechutí. „Jediný způsob, jakým bych vám mohla pomoct, by byl, kdybych usměrňovala sílu, a to by vlastně vůbec žádná pomoc nebyla, kdybych je všechny přivedla rovnou k vám. I kdyby nebyly dost blízko, aby nás zahlédly, docela dobře by mohly vycítit ženu – nebo muže, když už jsme u toho – při usměrňování, pokud by si dotyčná nedávala pozor, aby neusměrnila příliš síly najednou.“ Na Randa se ani nepodívala. Připadalo mu až příliš okaté, že to neudělala, a Mat s Perrinem náhle začali spěchat.

„Muž,“ odfrkl si Ingtar. „Verin Sedai, proč přidávat další problémy? Už tak jich máme dost i bez muže vládnoucího jedinou silou. Ale bylo by dobře, kdybys jela s sebou. Kdybychom tě potřebovali –“

„Ne, vás pět musí jet samotných.“ Znovu přejela nohou přes kresbu a částečně ji smazala. Pozorně si jednoho po druhém prohlédla a mračila se. „Dál pojede pět.“

Na chvíli se zdálo, že ji Ingtar požádá znovu, ale pak se jí podíval do očí, pokrčil rameny a otočil se k Hurinovi. „Jak je to daleko do Falme?“

Slídič se poškrábal na hlavě. „Jestli vyrazíme hned a pojedeme celou noc, zítra ráno za úsvitu bychom tam mohli být.“

„Tak to tak uděláme. Už nebudu marnit čas. Všichni do sedel. Uno, chci, abys ostatní přivedl za námi, ale držte se z dohledu a nenechte nikoho...“

Zatímco Ingtar vydával rozkazy, Rand se díval na rozmazané kolo. Teď jako by bylo rozbité, jen se čtyřmi paprsky. Z nějakého důvodu ho při tom pohledu zamrazilo. Uvědomil si, že ho Verin pozoruje, tmavé oči jasné a pátravé jako ptáček. Dalo mu práci odtrhnout od ní zrak a sbalit si věci.

Necháváš se ovlivňovat svými představami, řekl si podrážděně. Nemůže nic udělat, když tam nebude.

Загрузка...