Ariel

Kapitola desátá Psanci

Ariel sotva popadal dech. Dešťové kapky se slévaly s krůpějemi potu. Cítil, že s břemenem na zádech už daleko nedoletí. Musí si odpočinout.

V nočním šeru se pod nimi černal les a u něho světlalo prostranství. Asi písčina. Snesli se na břeh říčky, k fíkovníku. Kořeny stromu, splývající z větví podél kmene, splítaly se u odenku v černou změť prstenců. Kolem stromu bambusové mlází. V tomto zákoutí si mohou odpočinout. Nikdo je nevidí.

Utrmácený Ariel rozvázal ručník. Šarad seskočil a v tu chvíli ležel na břiše u Arielových nohou. Pokusil se nohy obejmout, vzdát svému zachránci poctu, jako by to byl bůh. Ariel se zarmouceně pousmál, zdvihl Šarada se země a řekl:

„Kdepak, nejsem bůh, Šarade. Oba jsme stejně ubozí psanci. Tady ulehneme a odpočineme si. Uletěli jsme hodně daleko.“

Šaráda Arielova slova dost zklamala. Mít přítele boha by nebylo špatné. Ale na nějaké přemýšlení byl příliš unaven.

Zalezli do spleti kořenů. Že by je mohl uštknout had nebo že by zde mohl být jedovatý hmyz, na to ani nepomyslili. Ariel pečlivě podestlal Šaradovi pod hlavu a chlapec okamžitě usnul, jako když ho do vody hodí.

Ariel, ten přes všechnu únavu ne a ne usnout.

Vítr rozehnal mračna. Na nebi se zatřpytily veliké hvězdy. Měsíc zapadal za černý les. Jako noční přízraky poslední lehounké bílé mráčky přeletovaly kotouč luny. Odkudsi, snad z blízké zahrady, vanula sem neznámá nasládlá kořenná vůně květin. Pronikala hluboko, hluboko v zjitřené srdce a bila na poplach při pomyšlení, že nablízku mohou být lidé.

Nový závan větru svál se země clonu mléčné mlhy.

Arielovi se sevřelo srdce. Zjistil, že vůbec nejsou v neobydleném kraji. Za písčinou se třpytila řeka jako modrá čepel. Světýlka svítilen na loďkách uvázaných v přístavu se zrcadlila v řece, rozechvělá, a všechna tma jako by teď našla útočiště v hustém listoví stromů na protěj ším břehu. Luna zmizela za lesem. A už jenom jakási veliká hvězda, asi planeta Jupiter, jako strážkyně noci mezi nesčetnými vybledlými hvězdičkami střežila spící zemi.

Obraz uklidňoval. Arielovi se začala klížit víčka. Nepustil Šaradovu teplou ruku, stulil se v hadovitém kořání fíkovníku a zdříml.

V polospánku se mu zjevovaly nové země, jakési mlhavé neznámé končiny, kde se pod čistou jasnou oblohou dny podobají široce rozevřeným očím a noci plachým stínům, rozechvělým pod spuštěnými očními řasami, kde nejsou smrtonosní hadi a lidé se navzájem nemučí a nevraždí. Četl někdy někde o něčem takovém? Ano, v knize života, a možná v bengálském básníkovi. Sen ve snu.

Něco ho píchlo do očí. Ariel je otevřel a spatřil starý džambolanový strom s listovím v průzračném šláři jitřní mlhy, prozářeným rudými paprsky vycházejícího slunce. Rosa na bambusovém mlází se třpytila jako zlato.

Odněkud zleva zazněla píseň. Ariel se ohlédl. Mezi kmeny uviděl rybník s kamennými schůdky, spuštěnými do vody. Kolem rybníka kokosové palmy.

Ve vodě nějaký tlouštík, zaujatý ranním omýváním. Rukama si zacpává uši, noří se a vynořuje, jak předpisuje obřad. Vedle něho asi brahman. Jistě se bojí, aby se ani očišťující vodou neposkvrnil, rozhrnuje kolem sebe z hladiny smetí a naráz se potápí. Třetí si ani netroufá vlézt do vody. Namočil si ručník a ždímá si z něho vodu na hlavu.

Někteří zvolna sestupují po schůdkách, jiní si brumlají jitřní modlitbu skáčou do vody z nejhořejšího schůdku. Jedni si na břehu natírají tělo, jiní se z koupacího prádla převlékají do čistých šatů a pečlivě si upravují záhyby, a tam na louce zase jiní trhají květiny. Na vzdáleném břehu rybníka loví kachny škeble pod vodou a čistí si peří. Ariel měl za to, že přistál někde v džungli, avšak hle, všude kolem jsou lidé. Včely tu bzučí, ptáci hlaholí, od řeky je slyšet zpěv. Šarad ještě spí. Ariel zdvihá z rozmáčené země hrudku hlíny a natírá si obličej, krk, ruce a nohy. V dálce, asi z nějakého chrámu, zazněl gong. Známý zvuk Šarada okamžitě probudil. Chlapec vyskočil, rozespale se rozhlédl, zřejmě nevěděl kde je, a spatřil vedle sebe usměvavého jinocha s čokoládově hnědou pletí.

Polekal se. Tak tak se nedal do pláče.

„Neboj se, Šarade, to jsem přece já!“ chlácholil ho Ariel.

Šarád padl na kolena. Včera Ariel létal, dnes se z bělocha proměnil v černého drávida. To dokáže jen bůh!

„Vstaň přece, Šarade! Podívej, natřel jsem se hlínou, abych na sebe neupozorňoval bílou barvou pleti. Pamatuj přece, oba jsme psanci, co chodí po cestách a prosí o almužnu.“

„Chodí? Pročpak nelétají? Tolik se mi líbí létat!“

„Jednoduše proto, že když budu létat, lapnou mě jako ptáka a zavřou do klece.“

„Sám je proměň v ptáky nebo psy!“ vykřikl Šarad.

Ariel se zasmál a mávl rukou.

„Pojďme, Šarade!“

Vylezli z doupěte a dali se cestou vymletou nočním lijákem. V jitřním slunci se kaluže třpytily jako dukátové zlato.

Cesta byla lemována živým trnitým seorovým plotem a za ním byl neveliký rybník s hladinou zarostlou vodním rostlinstvem. Černý vousáč stál po pás ve vodě a čistil si zuby rozžvýkaným koncem větévky. Ohlédl se na oba poutníky a klidně pokračoval v ranní toaletě. Naproti nim kráčel urostlý kabulivala, horal, v širokém dlouhém plášti. Na zádech měl pytel a v rukou nesl koše plné hroznů, čerstvých i sušených, a ořechů. Spěchal na vesnický bazar.

Ariel a Šarad odběhli z cesty po způsobu páriů. Padli na kolena a zazpívali. Kabulivala postavil jeden koš na zem a hodil směrem k žebrákům hrozen. Ariel a Šarad se poklonili až k zemi. Kabulivala šel dál. Šarad odběhl pro hrozen, vzal ho a přinesl Arielovi. Uslyšeli skřípění kol a za okamžik potkali káru taženou buvolem. Na buvolovi seděl nahý chlapec s vyholenou hlavou a střapcem vlasů na temeni. V káře ležel stařec. Uviděl žebráky a hodil Šaradovi rýžový koláč.

“Vida, a máme co jíst!“ řekl Ariel.

Posnídali a pokračovali v cestě. Vpředu, v guavovém háji spatřili chýše pokryté drnem. Stěny chýší vymazány hlínou. Na palouku před vesnicí byl bazar. Jako mraveniště. Prodavači ovoce, sýrů, chlazené vody, květinových girland, ryb a sušených bylin se překřikovali, lákali zákazníky. Polonahé děti se tlačily kolem prodavačů hraček, píšťalek z palmového listu, barevných hůlek, dřevěných chrastítek a skleněných panáčků. Pod baelovým stromem seděl Ind, kost a kůže, v obrovském turbanu, nadouval tváře a pískal na píšťalu. Před ním z ploché košatiny vyhlíželi hadi, pokyvující hlavami. V uctivé vzdálenosti od zaklínače hadů se tísnil houf diváků. Vyhublý chlapec s dřevěnou miskou v ruce se prodíral houfem a lidé mu do ní kladli drobounké mince, ne větší než anná. Rupie, kdepak, ty tu nejsou známy. Něco takového se najde jen v kapse těch nejbohatších. Poblíž seděl jiný zaklínač hadů, tlusťoch s černým vousem. Pískal na dlouhou, na jednom konci ztluštělou píšťalu a nadouval tváře až strach, že mu prasknou.

Ženy v květovaných sárí, v čadrách a se zvonivými náramky na rukou a nohou se tlačily a strkaly kolem prodavačů stuh a pestrých látek.

„Lidé dobří, slitujte se! Pomáhej vám bůh! Darujte mi přehršli své hojnosti,“ štkal slepý žebrák s dřevěnou miskou na klíně.

Akrobati metající kozelce, zpěv žebráků, pištění píšťal, víření bubnů, mečení koz, hýkání oslů, křik dětí.

„Náramky, náramky!“ vyvolával prodavač skleněných a měděných ozdůbek. Šaradovi se rozzářily oči. Táhl Ariela za ruku k houfu dětí, obdivujících neumělé hračky. Závistivě okukoval drobounké děvčátko. Zapomnělo na celý svět a pískalo a pískalo na nově koupenou červenou Píšťalku.

Také Ariela celá ta podívaná překvapila a zaujala. Po umrtvujícím tichu a jednotvárném životě v Dandaratu toto oslnivé světlo, mnohohlasý hluk, směsice jasných, jásavých barev, hemžení lidí, žhavý vítr, třepotající se stuhy, řásně sárí a čader, prapory, listí stromů, všechno ho naplňovalo neznámým vzrušením, ze všeho se mu točila hlava. Jako Šarada i jeho omámil život. Náhle odněkud z boční cesty všechen ten hluk a šum přehlušil pronikavý zvuk houkačky automobilu. Celé zablácehé, pomalu si klestící cestu davem, blížilo se k bazaru auto. V něm několik sáhibů, Angličanů v bílých, evropských oblecích.

Ariel se v mžiku vzpamatoval. Pevně stiskl Šaradovu ruku.

Auto zastavilo. Vystoupili z něho dva sáhibové s fotografickými aparáty. Dav se rychle rozestoupil, a uvolnil jim širokou uličku. Hle, míří přímo k Arielovi.

„Za námi,“ zhrozil se Ariel a vlekl za sebou Šarada k lesíku. Ale těžko se prodírali hustým zástupem lidí, a sáhibové už jsou tak blízko. A rozhlížejí se, jako by někoho hledali. Ariel uchopil Šarada a vznesl se s ním do výše.

Výbuch pekelného stroje by byl určitě nezpůsobil takový rozruch. Celý bazar jako by se naráz proměnil v jedinou živou bytost, ječící údivem a hrůzou. Mnozí padli na zem, přes hlavy přehodili oděv a oči si zakryli dlaněmi. Zaklínači hadů vypadla píšťala z rukou, spadla do košatiny, hadi se rozsyčeli a začali se rozlézat. Lazebník nechal zákazníka zákazníkem a s nůžkami i hřebenem skočil do rybníka. Lidé se tlačili a strkali, převrhávali koše a stánky a zalézali pod vozy. Děti divoce tleskaly a vřeštěly.

A sáhibové, ti všichni s ústy dokořán, vyvalenýma očima a ztuhlými obličeji civěli do vzduchu. Když se dav poněkud uklidnil, jeden ze sáhibů, pan Linton, řekl svému průvodci.

„Teď už, pane, doufám, přestanete tvrdit, že levitace neexistuje?“

„Ba věru, Indie je země zázraků a kouzel,“ odpověděl průvodce. „Ovšem. ovšem, jestli jsme nepropadli masové hypnóze. Škoda přeškoda, že se mi to nepovedlo ofotografovat. Ale ohromilo mne to tak, že.“