Ariel

Kapitola čtrnáctá I bozi mohou závidět lidem

Ariel a Šarad odpočívali. Však to také potřebovali po všem tom, co prožili. Nizmat a Lolita si jich hleděli. Ariela téměř jak boha. Šarad už říkal Lolitě sestro. Brzy tu byl jako doma. Nizmat si Šarada zamiloval jako vlastního syna. „Nebe mu ho darovalo“. Lolita chlapce hýčkala jako mladšího bratra. Ano, Šarad našel domov.

Když se však Ariel zamýšlel nad budoucností Šarada, neubránil se myšlenkám na svou budoucnost. Docela dobře by mu bylo mezi těmito prostými, milými lidmi, kdyby se chovali k němu tak, jako k Šaradovi. Ze všech těch poct, takřka zbožňování a náboženského uctívání mu bylo těsno, nevěděl, co si počít. Ráno co ráno mu Lolita přinášela věnečky a květinové girlandy a klaněla se mu, jako by obětovala nějakému božstvu. Úcta smíšená s pocitem bázně zřejmě naplňovala duši ovdovělé dívčiny. Jak rád by jednou z těchto velikých, tmavohnědých očí, s dlouhými, zahnutými černými řasami vyčetl docela obyčejné, lidské přátelství. Pokoušel se zvesela dokázat jí celým vzezřením a chováním, že je úplně jako každý jiný člověk, ale Lolita se v jeho přítomnosti nikdy nepřestala tvářit vážně a stroze, a to Ariela mrzelo.

Chodil do lesa, bloumal v houštinách, uléhal do trávy a přemýšlel. Podivný a smutný osud! Rodiče nepoznal, ani lásku ani přátelství, ani opravdové dětství neprožil, kromě několika jazykům se ničemu nenaučil, nic kromě úryvků z posvátných knih neznal. A tu z něho udělali létajícího člověka. Ano, dokáže létat, a rychleji a volněji než ptáci! Není to skvělé? Co se po něčem takovém lidé natoužili! I ve snu se lidem o tom zdává! Z čeho jiného než z těchto snů a fantazií se zrodila letadla a vzducholodi? Ano, ano, stát se létajícím člověkem by nebylo špatné, kdyby to tak člověka neodcizilo ostatním. Co ho čekalo v Dandaratu? Pears a Brownlow by ho jako vždy nutili, aby plnil jejich vůli, drželi by ho jako lovčího sokola, ukazovali by ho lidem jako div přírody. A tady, tihle prostí lidé, Nizmat a Lolita, ti zase ho mají za božstvo. A nejen Nizmat a Lolita. Ale i sám Šarad. A snad i všichni, ostatní lidé se k němu tak budou chovat. A aby se tak nechovali! I kdyby nechtěli, musí se jim tahle jeho vlastnost zdát nadlidská, nadpřirozená. A má se tedy smířit s úlohou nějakého božstva? To však by znamenalo odsoudit se k věčné osamělosti, k věčnému stesku. Lolita, taková milá dívka, ještě napůl děcko. Ne, nikdy nepřestane k němu vzhlížet jako k nedosažitelné bytosti. Možná snad, možná, že se jí i líbí, ale určitě by považovala za svatokrádež už jen pomyšlení, že by Ariel pro ni mohl přestat být pouhým „božským“ ochráncem, pouhým předmětem posvátné úcty. A pak, přece je úplně vyloučeno, aby zde s nimi zůstal navždy. Hledají ho. Buď jak bud, je pro ně vzácné ptáče, které jim uletělo z klece. Nikde se nemůže trvale usadit, musí neustále měnit místo, prchat, letět, pryč, dál. A ke všemu tomu neštěstí má ještě bílou pleť, třeba už ji notně ožehly žhavé paprsky indického slunce. Stále je na Inda příliš bílý, vždycky tím bude na sebe upozorňovat. A natírat se hlínou je tak nepříjemné, a k tomu to nedrží. První déšť, a je po snědé pleti. A má se tedy vydávat za sáhiba, opatřit si evropské šaty? Anglicky umí dobře, to je pravda, ale co řekne lidem? To si musí důkladně promyslit. Létat, to nebude. Leda za tmavých nocí, před úsvitem, když všichni lidé tvrdě spí. S Šaradem, s tím se bude muset rozloučit. Létat s ním je mnohem obtížnější, a dva poznají snáz než jednoho. A o Šarada je postaráno. Tady ho budou hýčkat jako dar boží, jako syna, kterého Nizmatovi seslalo nebe.

Avšak Lolita?!. Povzdechl si. Ať jen si nalezne štěstí, pro ni vůbec možné a takřka nedostižné pro indickou vdovu, ať jen se provdá za Išvara. Je to dobrý mládenec a Lolita s ním bude šťastna. Ariel jim k tomu dopomůže. Škoda, že je Išvarova matka slepá. Podrobila by se vůli boží“, kdyby Ariela uviděla, jak se k ní snáší shůry. Ale což, však oni jí to všechno vypoví, a ona uvěří. Znenadání ohlušil Ariela pekelný vřískot. V hustém větvoví spatřil dvě bělovousé opice, velikou a menší. Rvaly se o nějaký plod. Menší vřískala, velká ji škrabala, rvala ji za uši, za ocas. Malá naříkala, jako by matku volala na pomoc. Ariel vyletěl.

Opice naráz ztichly. Sotva však k nim Ariel vztáhl ruku, jako když kámen mezi ně hodí. Pryč, z větve na větev, ze stromu na strom. Až z dálky zase spustily. Asi na poplach. Celý les se naplnil vřískotem opic a skřehotem ptáků. Ariel se trpce pousmál: „I opice se mě bojí,“ a rozhlédl se kolem. Nad hlavou hustá klenba šťavnatě zeleného listí. Kmeny všech stromů ovity popínavými rostlinami a liánami. Jen tu a tam sluneční paprsky pronikaly listovím a zlatily zemi zarostlou křovinami a trávou. Zapadlý kout. Ani lidská duše. Nikdo nikde. Vznesl se nazdařbůh.

Nezdržel se!

Nějakou chvíli si poletoval mezi liánami, pak se pomalounku snášel k zemi. Zaslechl šramot. Ohlédl se. Išvar. Jinoch upustil otep chrastí a padl na zem. Ariel se snesl k němu a řekl:

„Vstaň, Išvare, neboj se!“

Išvar poklekl. Bledý jako stěna. Ruce se mu třásly. Bůh k němu sestoupil a oslovil ho jménem!

Bozi jsou vševědoucí.

„Miluješ Lolitu, Išvare?“

„Z celého srdce, pane! Jak růže svou vůni,“ zvolal Išvar. „Je-li tato láska hříšná, odpusť mi! A neodpustíš-li, zbav mne s tou láskou i života!“

„Žehnám tvé lásce, Išvare,“ odpověděl Ariel týmž tónem. „Jdi, a pověz to své matce Taře!“

„Slova tvá naplňují radostí mé srdce, vyprahlé láskou. Ale nechť dobrota tvoje a milosrdenství tvoje po okraj naplní číš duše mé. Navrať mé matce zrak, ať může spatřit tvář svého syna přešťastnou!“

Ariel se zarazil.

„Každému, co je předurčeno, Išvare,“ odpověděl Ariel a odletěl.A Išvar ještě dlouho klečel a vzhlížel do větvoví stromů, kam zmizel Ariel.

Toho dne Ariel dlouho rozprávěl s Nizmatem.

Ke konci rozhovoru zavolal Nizmat Lolitu a řekl:

„Náš vznešený host, Lolito, žehná tvému sňatku s Išvarem. Tara musí svolit. Nemůže odepřít.“ Lolitu polil ruměnec, oči jí zazářily radostí. Vrhla se Arielovi k nohám a „políbila prach jeho šlépějí“. Ariel řekl Lolitě, ať vstane. Kolik vděčnosti se zračilo v jejích očích!

„Buď šťastna,“ řekl a pousmál se. Ale bůh se pousmál zkormouceně. I bozi mohou někdy závidět obyčejným lidem.