Ariel

Kapitola třiadvacátá Mochita sbírá materiál

Mezi nespočetnými obyvateli rádžových paláců jen jediný člověk se na Ariela díval skrz prsty, potají na něho nevrazil. Mochita.

První dny se skutečně radoval z úspěchů svého úlovku. Ale brzy mu začalo jít proti srsti, že Siddcha-Ariel na sebe upoutal všecek rádžův zájem. Siddcha-Ariel všechny zastínil. Nevděčný Rádžkumára úplně zapomněl na Mochitu, jako by Ariel do jeho paláce doopravdy z nebes sestoupil. Teď byl rádžovým oblíbencem Ariel. Rádža ho zahrnoval drahocennými dary, s nimiž si Ariel nevěděl rady, Mochita upadl v zapomenutí a fialověl závistí. Zpočátku doufal, že se vrtkavému a vrtošivému rádžovi Ariel brzy přejí, jako dosud vždycky brzy uhasínal jeho zájem o každou novinku. Ale Arielův dar skýtal nevyčerpatelné možnosti. Výmysl střídal výmysl, novou zábavu střídala nová kratochvíle, ještě poutavější. Rádža zval k sobě sousedy, naboby, rádži, vysoké anglické hodnostáře, ale jen s tou podmínkou, že neprozradí novinářům, co viděli.

To všechno hryzlo ziskuchtivého a závistivého Mochitu. I uzrálo v něm rozhodnutí. Děj se co děj musí se Siddchou-Arielem nějak skoncovat.

Zpočátku chtěl tajně Ariela zavraždit, ale to bylo příliš riskantní. Musel si tedy vymyslet rafinovaněj ší plán.

Brzy mu přišly na pomoc okolnosti.

Jako každého, také Šjámu Ariel nadchl. A protože to byla žena,třebaže zhýčkaná, ale nicméně dobrá, bylo jí Ariela líto. Lépe než všichni ostatní chápala, jak asi musí být tomuhle vzácnému „ptáčkovi“ v Rádžkumárově zlaté kleci. Šjáma zahrnovala Ariela všemožnými pozornostmi, pečovala o něho, domlouvala manželovi, aby přál Arielovi odpočinku, rozprávěla s Arielem ve své komnatě, když býval rádža zaneprázdněn neodkladnými záležitostmi a nemohl se bavit svým novým oblíbencem. Vyptávala se Ariela na podrobnosti z jeho minulého života, pozorně čítala novinové zprávy, ve kterých se vyskytla nějaká zmínka o létajícím člověku, sbírala informace. A jak se tak postupně o Arielově minulosti stále víc dovídala, zrál v ní úmysl vypátrat jeho rodinu a vrátit ho příbuzným. Arielův pokoj byl v témž poschodí, ale dostat se z Arielovy komnaty do Šjámina pokoje nebylo nic tak jednoduchého. Člověk musel dolů po schodišti do přízemí a znovu pak vystoupit do prvního poschodí. Ariel si však mohl cestu zkrátit. Kdykoliv Šjáma vyšla na balkón a pozvala Ariela, aby si přišel s ní porozprávět, přeletoval ze svého balkónu na balkón rádžovy ženy. Šjáma nepovažovala za nutné nějak tyto schůzky tajit.

Tyto návštěvy nemohly zůstat utajeny ani Mochitovi, do jehož okruhu povinností krom všeho ostatního spadalo také špiclování v celém paláci.

V Mochitovi uzrál plán. Mochita v skrytu duše Šjámu nenáviděl, a Šjáma mu splácela stejnou. A oba měli věru proč. Mochita nenáviděl rádžovu ženu za to, že rádža respektoval jej í přání, a on by byl tolik rád měl rádžu v hrsti celého. Proto všemožně hověl těm nejnižším despotovým choutkám a sklonům. Šjáma zase nenáviděla Mochitu proto, ze věděla, jaký je zlý, malicherný a úplatný člověk. Mezi Mochitou a Šjámou už dávno existovalo trvalé napětí. Ani cítit se nemohli, a často se to neobešlo bez konfliktů.

A zde se Mochitovi naskytla příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou, zbavit se nového rádžova oblíbence a Šjámy zároveň. Pak bude Mochitův vliv na rádžu úplný. A plán mu připadal tím uskutečnitelnější, že rádža byl člověk do krajnosti samolibý a prchlivý, a Mochita dobře věděl, jak dovede žárlit. Už jednou v Paříži hrozil kvůli tomu obrovský skandál a v Indii rádžova žárlivost stála jednoho význačného sáhiba krk, a rádžu pak to stálo hezkých pár „kamínků“, aby celou záležitost ututlal.

Roznítit rádžovu žárlivost, použít tohoto starého, osvědčeného prostředku. Ale Mochita byl mazaný a opatrný. Žárlivost nemusí ještě stačit. Rádža si Ariela příliš cení. A kdyby si pak celou věc začal ověřovat a rozmýšlet, všechno by se mohlo zhatit. Šjáma vůbec není hloupá, a dovede se bránit. A kdo je Ariel? Ani čistokrevný princ ani význačný sáhib, aby na něho rádža mohl žárlit. Tady si musí Mochita počínat velmi obratně, a napřed Ariela nějak rádžovi zhanit, poštvat rádžu proti němu ještě jinak. Podaří-li se vladaře proti novému oblíbenci nějak popudit, „pak každé obvinění bude vina“. A Mochita nejen sám hlídal každé Arielovo hnutí, ale nařídil tak i všem svým špiclům. A je nutno uznat, že Mochita měl dobře zorganizovanou síť špehů. Brzy se Mochitovi podařilo sehnat materiálu ažaž. Sám viděl a jeho špiclové mu to potvrzovali, že se Ariel ve volných chvílích rád stýká se sluhy z páriů. Ano, tito sluhové mu připomínali Nizmata, Lolitu, a Šarada.

A sluhové sami se s ním rychle přátelili. Ariel miloval děti a navštěvoval je a nedělal rozdíly, i když náležely k těm nejopovrhovanějším kastám, i když to byly třeba děti metařů, sběračů koží, uklizečů ve sloních stájích. Dětem pro radost poletoval a nosíval jim ovoce a sladkosti z rádžova stolu. Obzvlášť si oblíbil jednoho nemocného chlapce, velmi podobného Šaradovi, vnoučka starého zahradníka.

Chlapec měl v kyčli vymknutou nohu a nemohl chodit, a Ariel ho často bral do náruče, nízko s ním poletoval nad rozkvetlými záhony jako na houpačce.

Chlapec býval celý u vytržení, vyhublými pažemi se držel Ariela kolem krku a radostí se mohl usmát.

Rádžovy sluhy to dojímalo k slzám. A ještě víc si Ariela oblíbili a začali si ho ještě víc považovat, když jim jednou zahradník ukázal smaragd a řekl:

„To mi dal Ariel, ať smaragd prodám a za peníze zavolám dobrého doktora z města. Náš ranhojič jenom vnoučka mučí a ne a ne ho vyléčit.“

„Kde vzal Ariel smaragd?“ ptali se překvapení sluhové.

„Rádža mu ho daroval,“ odpověděl zahradník.

Smaragd šel z ruky do ruky, třpytil se na hnědých dlaních.

„Za tenhle smaragd můžeš nejen zavolat doktora, ale i svatbu vystrojit,“ pokyvovali hlavou jedni.

„Hm, člověk věru neví, zda je to člověk nebo bůh, ale bohové nás určitě nelitují tak jako Ariel!“ A když tato neobyčejná bytost vyletovala ze své komnaty a snášela se k nim, sluhové jako děti prostoduše vyprávěli Arielovi o všem, co by potřebovali a co je souží. Rádžovy dary plynuly do rukou služebnictva.

„To je výborné,“ uvažoval Mochita. „Ariel rozhazuje plnýma rukama rádžovy dary, a komu?

Všemožným prašivým páriům! To určitě vladařovi nepůjde pod vousy. A co bych neřekl, že jsem pohřešil prsten. Jen tak, mimochodem, se zmíním. Ariel si může zaletět do kteréhokoliv poschodí, do kteréhokoliv pokoje, i když tam nikdo není. Sluhové si mu stěžují. Vidí v něm svého ochránce.'

Utěšuje je, lituje jich, a tím je popouzí. To ještě tak chybělo, aby k nám nespokojenost, ten dnešní mor, pronikla z města! Dneska si sluhové stěžují, zítra přijdou s požadavky. Tohle rádža určitě nestrpí!“

Ale Mochita stále ještě rádžovi nic neřekl. Sbíral fakta.

Brzy nato se přihodila takováhle věc.

U rádži byl návštěvou jakýsi významný cizinec. Turista, který se zajímal o exotiku, o východní zvláštnosti a podivnosti.

Rádža předváděl svému hostu boj gladiátorů. Kvůli těmto zápasům se rádža se svou ženou v poslední době často nepohodli. Šjámě se tyto krvavé zápasy znelíbily a vytýkala rádžovi, cože je to za zábavu, co si to jen Mochita vyvzpomněl. Přesto však zápasy gladiátorů byly pořádány dál. Ale už jen v nepřítomnosti rádžovy ženy.

Také tentokrát, když se Šjáma odjela projet autem, pozval rádža svého cizince na to krvavé povyražení.

Rádžu provázel Ariel, od něhož se teď rádža, když nemusel, ani na chvíli neodlučoval. Arielovo vystoupení mělo přijít až nakonec, jako dezert.Zápas gladiátorů vrcholil. Soupeři už krváceli. Rádža, s rozšířeným chřípím a rozjiskřenýma očima povzbuzoval bojovníky.

Jeden z nich těžce zranil druhého. Ten se svalil. Gladiátor napřáhl železné kopí s drápem, aby poraženého dorazil. V tom okamžiku však Ariel, před zraky ohromeného hosta přeletěl přes jeho hlavu do arény a zadržel gladiátorovi ruku. Raněný toho využil a po čtyřech se odvlekl z arény. Rádža zfialověl hněvem. Ariel svévolně zasáhl do zápasu, když to bylo nejzajímavější, nejnapínavější! A k tomu takhle nečekaně zmařil své vlastní vystoupení. Rádža vytrhl z rukou svého tělesného strážce kopí a chtěl je vrhnout po Arielovi. Ariel zahlédl napřaženou ruku a vznesl se nad arénu.

„Brut! Béte noire! Zvíře!“ vykřikla rádžova žena.

Všichni se ohlédli. V tom zmatku si nikdo nevšiml, že krátce předtím u ringu zastavil automobil. V

autě seděla rádžova žena. Už předem se Mochitovi podařilo domluvit se s řidičem. Rádža se zahryzl do rtů. Kdy už se Šjáma konečně přestane plést do jeho záležitostí? A jak se vůbec opováží kárat ho v přítomnosti cizince, a k tomu francouzsky, jazykem, kterému evropský host rozumí?!

„Nepleť se, do čeho ti nic není!“ zařval rádža a v návalu zběsilosti vrhl kopí po autu. Kopí vyrazilo ochranné sklo automobilu a řidič tak tak, že uhnul.

Velevážený host si otíral zpocené čelo navoněným kapesníkem, aby zakryl úsměv. Poštěstilo se mu. Takový obrázek exotických mravů se člověku málokdy naskytne.

Mochita si za zády rádži mnul spokojeně ruce. Poprvé se rádža s Arielem rozkmotřil! A

nikoliv poprvé se svou ženou. Kdo ví, možná, že tohleto už jen tak neprojde, že to bude už poslední roztržka. Už dříve, opatrně, kapku za kapkou vléval Mochita rádžovi do srdce jed nenávisti k manželce, mnohokrát utrousil poznámku, jak si lidé šuškaj í, že ve skutečnosti vládne rádžova žena, že je vladař pod pantoflem, co se lidé o tom všelijak navtipkují, a že by rádža opravdu dobře udělal, kdyby si co nejdříve rozvázal ruce a oženil se s patnáctiletou dcerou sousedního rádži, krasavicí jako luna v úplňku, poslušnou jako holubička.

Ale ani tentokrát ještě Mochita neukázal karty a dál vyčkával, až si Ariel ještě víc nadrobí. A dočkal se. Ani chviličku, od okamžiku, kdy se ocitl u rádži, nepřestalo se Arielovi stýskat po Šaradovi, Lolitě a Nizmatovi.

A ani radost z létání nedokázala stesk zaplašit. V noci, kdy už rádža dávno spal, vystával Ariel u okna. Všude kolem, v záplavě měsíčního světla se parky hroužily v hlubokém spánku. Listoví palem, květy lilií a lotosů u jezera, nic se ani nepohnulo. Ze všech vůní, které naplňovaly vzduch, točila se Arielovi hlava. Proč ne. Možná, že i Lolita teď na něho vzpomíná při měsíčním svitu a jejich pohledy se scházejí tam v modři oblohy na stříbrném kotouči. Lehounce, jako peříčko v nepatrném pohlazení vánku vznášíval se Ariel z podlahy a vyletoval z okna. Srdce mu plesalo, že může létat. Vznášel se, vznášel, zpočátku zvolna, pak stále rychleji, podél stěny paláce. A vida, už střecha. Zahlédl vlaštovčí hnízda, která tak dobře zná. A výš, ještě výš!. A dole, pod ním, se prostírají končiny země, země kouzelné, čarokrásné jak sen. Vztahuje ruce k měsíci, v modré prostranství oblohy, poseté hvězdami, a hned opět dolů k zemi, k rozkvetlé zemi. Dole se bělají hradby kolem rádžova sídla. Ani za mák velkoleposti nezbývalo odtamtud shůry rádžovým palácům, nic než hromádka rozmanitých kupolek a vížek, tvaru nejrůznějších ovocných plodů. Zato však tam dál, v dálce jsou lesy, a těmi vede cesta. A tam, kdesi v lesích, chudičká Lolitina chýše. Jen ještě trochu výš, a i rybník lze dohlédnout. A jenom políčko dělí rybník od chýše.

„Lolita!“ vydralo se jednou Arielovi z úst. Ale byl tak vysoko, že dole nikdo nemohl zaslechnout toto zvolání.

A tu zapomněl na všechno, zapomněl na slovo rádžovi a zapomněl i na to, že ho možná pozoruj í. A dolů! Dolů k lesu, tam, kde zanechal své srdce.

Najít chýši nebylo pro něho nic těžkého. Černala se v záplavě měsíčního světla. Lolita a Nizmat spali uvnitř. Šarad na verandě. Má se snést k chlapci, kterého zachránil? Má ho vzbudit. Teď není čas. V rádžově paláci všechno zalarmují. A znovu ho začne pronásledovat Pears. Ariel si smutně povzdechl, lehounce políbil Šarada na čelo. Ohlédl se. Zaletěl k mangovému stromu, utrhl několik plodů a položil je vedle Šarada.

Pak se v duchu s přáteli rozloučil a rozletěl se zpátky.

„Přiletěl! Škoda.“ zavrčel si pod vousy Mochita. Seděl na rovné střeše malého paláce, kde bydlel se svou rodinou. „Ale buď si, přece jen Ariel nedrží dané slovo a po nocích bůhví kudy létá. A to teď možná postačí!“