Ariel

Kapitola osmadvacátá Uletěl

Ariela přivezli do hotelu v nevelikém městečku několik mil vzdáleném od rádžova sídla.

Tam ho uložili a zavolali lékaře.

Ariel blouznil. Jana se nehnula od bratrova lůžka. Dávala mu pít, smáčela mu čelo aromatickým octem, pozorovala zmučenou bratrovu tvář a říkala si: „Jen aby nezemřel!“ Dotaller si myslil: „Jen aby to nepřežil.“

Pears si umiňoval: „Už ho nepustím!“

A Bowden. ten bez sůvích očí svého společníka vůbec nebyl schopen uvažovat. „Jak na tomhle vydělat. Ale jak?“

Lékař Ariela prohlédl a řekl anglicky: „Zimnice. Možná nervová. Nějaký prudký nervový otřes.“

„A jaký!“ ozval se z kouta Pears.

„Je to nebezpečné?“ zeptala se Jana.

„Není, slečno. Jsou-li to nervy, pak ne, ale.“

Lékaře přivádělo do rozpaků, že pacient zřejmě krátce před tím krvácel z uší, nosu a úst. Neuměl si to však vysvětlit, a proto nedal rozpaky na sobě znát.

Honem napsal recept a odporoučel se.

Pears se ani na krok nevzdálil od Arielova lůžka. Celou tu dobu pozorně poslouchal Arielovo blouznění.

“Dýka. Šjáma. Zabila se. Ta podlost!. Lolita! Ale umím létat. Uletíme spolu. “„Snad proboha ne o té dívce, co nás cestou potkala?“ uvažovala Jana.

Pears řekl:

„Vidíte, slečno, sama se teď můžete přesvědčit, že váš bratr je duševně chorý. Má takovou mánii, že může létat jako pták.“

Při zvuku Pearsova hlasu Ariel sebou škubl, obličej se mu křečovitě stáhl, otevřel oči a zděšeně vykřikl:

„Pears! Bcharava! Dandarat?!“ a znovu ztratil vědomí.

„O čem to? Co ho tak vzrušilo?“ zeptala se Jana, celá polekaná, jak bratr vykřikl a jak se zatvářil.

„Co je to, ten Dandarat?“

„Lidé v horečkách vykládají všelijaké nesmysly, co se jim do hlavy připlete,“ odpověděl Pears, ale poodešel od lůžka tak, aby ho Ariel už nemohl zahlédnout.

Lékařova diagnóza byla správná. Ariel měl všeho všudy těžký nervový otřes. A jak už to někdy v takových případech bývá, klín vyrazil klín. Pearsův hlas a pohled na Pearse, domnění, že je opět v Dandaratu, to všechno v Arielovi probudilo pud sebezáchovy, vytrhlo ho z blouznivého zimničného stavu. Rychle se vzpamatoval. A protože se v Dandaratu skvěle naučil skrývat myšlenky a pocity, řekl si, že na sobě nedá znát, že už je zase při sobě a dál předstíral blouznění. Přitom bedlivě pozoroval, co se kolem něho děje.

Dívka. Pohledná. „Ošetřovatelka!“ pomyslil si. Nenápadně se porozhlédl po pokoji a s úlevou zjistil, že není v Dandaratu. Čili stále ještě může uprchnout Pearsovi, kterému se ho zřejmě podařilo vyslídit.

Ze sousedního pokoje se ozvaly vzrušené hlasy. To se Dotaller s Bowdenem hádají o Ariela. Pears neodolal a odběhl k nim. Jen dívka zůstala. Kéž by i ta odešla! Okno je otevřeno. Pears je nezavřel, určitě má Ariela za těžce nemocného. Uletět? Ale stačí mu na to síly? Stále ještě se cítí sláb, i když ho hodně posílil šálek bujónu. Ale riskuje vůbec něco? Je přece v Peársově zajetí!

Ariel se znenadání vznesl z lůžka tak, jak ležel. I s prostěradlem. Dívka zděšeně vykřikla. Obloukem k oknu. Uletěl.

Všichni přiběhli do pokoje.

„Uletěl. Nebo už také blouzním?. Aurelius, ano, smekl se z lůžka a uletěl oknem. “Pears se vrhl k oknu a spatřil Ariela vysoko nad palmami v blankytné modři.

Ten darebák mě zase obelstil!“ vztekle vykřikl. “Tak tedy je to pravda? Můj bože! Ale vždyť je to k nevíře! Cože, Aurelius létá? Můj bratr, Aurelius Halton, je létající člověk?!“

„Už je to tak!“ vykřikl Pears dívce do tváře. „Létá, a uletěl, čert aby ho vzal! To já udělal z něho létajícího člověka, ke své i vaší škodě, když už to chcete vědět!.“