Kapitola jedenačtyřicátá Dva světy

Jednou, když zvítězil v jednom z nejobtížnějších čísel programu a děkoval se divoce tleskajícímu obecenstvu, zahlédl v lóži těsně u scény dívku, která netleskala, ruce měla položeny na zábradlí a shlížela. Tuhle tvář už někde viděl. Ano, je to ta dívka, kterou viděl u svého lůžka, když padl do rukou Pearsovi. Sestra! Sestra Jana? Vždyť přece jí ihned poslal telegram do Londýna, jakmile přijel do Ameriky.

Musel se dlouho děkovat. Připadalo mu to nekonečné. Nakonec přece jen mohl odejít do šatny. Že by se byl mýlil?. V zamyšlení se začal převlékat.

Vrátný mu podal vizitku. Na ní stálo vytištěno: „Lady Jana Haltonová, Londýn“ — a dole bylo tužkou připsáno pevnou, téměř mužskou rukou: „Počkám u východu. J. H.“ Matná vzpomínka kmitla v Arielově paměti. „Jana Haltonová. Ano, to je ona, moje sestra.“ Ariel chvatně dokončil převlékání a vyšel. Nával aut před cirkusem. Lidé z davu ho poznali, začaly ovace. Ariel se rozpačitě rozhlížel, mechanicky děkoval.

Tam!. Zamířil k Janě a nevěděl, jak ji pozdravit.

Jana mu první podala ruku, chladně, jako by mu chtěla dát najevo, aby se vystříhal bratrských citů. Ariel v rozpacích stiskl štíhlou ruku v glazé rukavičce. Sestra se celou tu dobu mračila.„Hned přijede auto,“ řekla.

V celé té vřavě spíš vycítil, než zaslechl její slova.

Oba chvatně nasedli do auta. A teprve když se vymotali z houkající řeky aut, obrátila se Jana k Arielovi, sotva znatelně se pousmála a zeptala se:

„Tys mne poznal, Aurelie?“

„Poznal, Jano. Bylas tam, v Indii, tak blízko u mne. Tehdy jsem to měl vědět!.“ Ariel stiskl Janě ruku, ale ta ji odtáhla a zašeptala:

„Až v hotelu si o všem povíme.“

Když vstoupili do Janina hotelového pokoje, vzala Jana bratra za ruce a zarmouceně si ho prohlížela. Pak ho políbila na čelo.

„Tak tedy konečně jsem tě našla, Aurelie!“ řekla tiše.

„A já tebe, sestro!“ odpověděl Aurelius. Sám si netroufal ji políbit. Usedli.

„Nepsala jsem ti, protože jsem se chtěla napřed informovat. Už tolikrát mne oklamali. Ale nepochybuji, že jsi můj bratr. Podívej se zde na snímek našeho otce a matky.“ Otevřela kabelku a podala Aureliovi fotografii. Spatřil mladou ženu se smutnýma očima a vedle ní samolibě se usmívajícího obtloustlého muže v plášti s řádovou stužkou. Ariel se neovládl a zvolal:

„To jednou budu takový jako otec?“

„Bylo by to špatné, kdybys nebyl,“ odpověděla Jana káravě.

„Ale těch vrásek, a bříško.“

„Stáří nikomu krásy nepřidá. Náš otec byl vážený člověk, Aurelie!“ důrazně pokračovala Jana. „A právě o to mi běží. Našemu otci neříkali jinak, než excelence. V jeho žilách tekla šlechtická krev jedné z nejlepší ch rodin v Anglii, byl vážený občan, věřící křesťan a skvělý hospodář. Odkázal ti veliké jmění, bohužel dosti zkrácené opatrovníky Bowdenem a Huzzlonem, jak tvrdí pan Dotaller.“ Aureliovi začalo svítat, kam Jana míří.

„Nu což. To znamená, že v nás proudí šlechtická krev. Mám za to, že jsem neudělal nic, co by mi mohl někdo vytknout.“ Jana si povzdechla.

„Nic ti nevyčítám. Ale mnoho věcí mne rmoutí. Co by tomu řekl náš otec, sir Thomas Halton, kdyby se dověděl, že jeho syn je cirkusák?“

Ariel vybuchl.

„Ale víš přece, Jano, jak se to všechno sběhlo. A konec konců nevidím na své práci nic ponižujícího. Je to práce poctivá a vydělám hodně peněz.“

„Cirkusáky samozřejmě nelze házet do jednoho pytle s bandity a penězokazy,“ pohoršené řekla Jana, „ale co se hodí luze, spodině společnosti, nesluší synu lorda.“ Jana nepustila Ariela k slovu a pokračovala.

„A co tvoje létání? Ted nelétáš, ale znám přece tajemství tvých úspěchů. Sama jsem viděla, jak jsi nám tehdy v Indii uletěl. Létající člověk, to je něco jako hmyz nebo pták. Je to proti všem božím a lidským zákonům. A pro nás, konec konců, se to nesluší, Aurelie!! Létající lord — to už je něco vůbec nemyslitelného! To je pohoršující!!! Prostě něco odporného! Ne, nemám výraz.“

„Vždyť přece lidé létají v letadlech!“ měl na krajíčku Ariel, jako kdysi odpověděl Lolitě. Ale Lolita ho měla za poloboha, kdežto pro Janu je to něco pohoršuj ícího, ponižuj ícího.

„Vím, co chceš říci, Aurelie,“ chvatně pokračovala Jana. „Samozřejmě, není to tvá vina, že z tebe udělali létající stvůru. Ale chyby, ať už naše nebo cizí, musíme napravovat. Naštěstí v Anglii nikdo nezná tvou historii. Všichni si myslí, že studuješ v Oxfordu, a všechno se ještě dá napravit. Ale musíš navždy, slyšíš, navždy, zapomenout na to své poletování, nelze-li tuto tvou vlastnost odstranit nějakou operací. Informovala jsem se u pana Pearse. Bohužel však ten šílený vědec, co z tebe udělal létajícího člověka. Jak se jmenuje?“

„Hyde.“

„Ano, tenhle Hyde už není. Něco se s ním stalo. Zdá se, že sám chtěl ze sebe udělat létajícího člověka, něco si namíchal, vyskočil ke stropu a rozbil si hlavu. Výron krve do mozku a smrt. Pro takového šílence smrt docela důstojná!“ V Janině hlase zazněla zloba. „Žádat o zákrok jiné vědce je nebezpečné, taková věc se neutají. A sotva kdo by si s tím věděl rady. Proto máš jediné východisko. Zapomenout tuhle svou. vadu a nikdy nelétat, i kdyby se ti před očima dítě topilo. A za druhé,“ pokračovala téměř jedním dechem, „musíš okamžitě přerušit smlouvu s cirkusem, zanechat tohohle cikánského života a odjet se mnou do Anglie.“

„Ale slíbil jsem.“

„Čest rodiny je nad všechny peníze. Mám za to, že ještě na to máme, abychom zaplatili nedodržení smlouvy.'

Ariel mlčel. Nesouhlasil s Janou. Takhle si věru nepředstavoval setkání se sestrou, takhle si Janu věru nepředstavoval.

„Myslím, že je nutno upozornit pana Chatfielda předem a svolit k několika vystoupením na rozloučenou.“ začal nejistě Ariel.

„Vyloučeno! To by byla veliká chyba. Dosud tě všichni mají za neznámého Inda. Ale už jen to, že jsem sem přijela, může vzbudit podezření, a lidé začnou slídit. Sám přece víš, jak se o tebe zajímají novináři, jak sledují každé tvé hnutí a snaží se něco nového vyslídit, jak o tobě. tak o tvé minulosti. A dovědí-li se pravdu, celý náš život zničí, tvůj i můj. Nesnesu tu potupu, kterou utrpí náš rod, a nezbude mi nic jiného, než j ít do kláštera. Musíme odjet ihned. Už jsem objednala lodní lístky. Zajeď si pro věci a přijeď sem! Těm tvým cirkusákům můžeme sdělit tvé rozhodnutí z cesty. A ostatní potom srovná pan Dotaller. To je obdivuhodně skvělý člověk!“

„Dnes mám volný večer, ale zítra vystupuji, a je vyprodáno. Na pokladně je oznámení, jako pokaždé,“ řekl pyšně Aureliu.

„Co na tom? Vrátí se lidem peníze, a hotovo! Copak nemůžeš třeba onemocnět? Už na těch tvých vystoupeních vydělali až až!“

Ariel už netoužil po ničem jiném, než aby rozmluva skončila.

„Dobrá, Jano, přijedu za tebou, jakmile se přichystám,“ řekl netrpělivě.

„Nejpozději do půlnoci,“ odpověděla Jana a podívala se na hodinky. Pak dodala: „Parník odjíždí zítra v osm. Máme ještě chvíli čas. Ráda bych tě ještě teď informovala dopodrobna o našich příbuzných a o okruhu známých, kteří budou brzy i tvými známými. A o Londýně.“ Už bylo pozdě večer, když se Ariel vracel domů. Přemýšlel o sestřině ultimátu.

Загрузка...