Kapitola třicátá Nebi i zemi cizí

Když utichl šum křídel, zaslechl Ariel zvuk pastýřské píšťaly a spatřil útěšný obraz. Na bažinatém břehu řeky se popásalo stádo buvolů. Veliký, modrý buvol se zahnutými rohy se noří po krk do bahna, ostatní buvoli se hrnou k němu a za chvíli už z bahna vyčnívaj í jen jejich ploské nosy.

Nedaleko na pahorku si hrají polonazí pasáčci, hnětou si z hlíny domečky, ohrádky, figurky buvolů, hliněným panáčkům zapichuj í do ruček hůlečky z rákosu, někteří splítaj í z trávy klícky a chytaj í do nich kobylky, jiní louskají červené a černé ořechy, chytají žáby, pískají na píšťalky, co si tu sami urobili, a prozpěvují táhlé, podivné písně.

Ariel v tom okamžiku zapomněl na hlad a žízeň a závistivě se zahleděl na hrající si děti. Jak jsou šťastné! Žijí své dětství v přírodě, nikdo je nehlídá, nikdo je nemučí, nikdo jim nenahání hrůzu, jako dětem v Dandaratu. Ariel neměl vzpomínky na dětství, měl už jen vzdálenou, časem úplně rozpadlou tříšť vzpomínek na dům v zamlženém městě, na pokoj, koberec, na hračky, na malé, světlovlasé děvčátko. Ale i tuto tříšť halil stín hrůzné postavy člověka v černém, který, ať ve snu nebo ve skutečnosti, rozšlapal jeho hračky, rozdupal jeho dětská léta.

A tu se Ariel rozpomíná na celou svou nemoc, na nedávnou horečku. Ale vždyť přece to bylo včera, nebo snad ještě dnes!.. Mezi lidmi u lůžka viděl starce, který mu tolik, tolik připomínal tvář člověka v černém, třebaže měl na sobě bílý oblek, jaký nosívají Evropané v Indii. Nebo snad to všechno ani blouznění nebylo? Tenhle strašný stařec s ostrým orlím nosem a sůvíma očima, a s Pearsem! Proč ten byl v hotelovém pokoji?. A ještě jeden člověk tam byl, vysoký, vyholený, a celou tu dobu se tak nějak nevraživě na Ariela díval. Co všichni tito lidé chtěli a co je svedlo dohromady?

Jenom ta dívka se naň dívala lítostivě. Ta asi bude dobrá jako Lolita, Nizmat, Šjáma. A vůbec, na světě je dobrých lidí tak málo!

Vzdálené zadunění hromu vrátilo Ariela skutečnosti. Vedro, dusno k nedýcháni. Znovu se ohlásila žízeň a hlad.

A jako naschvál zanechali pasáčci všech her a chystali se poobědvat. Vyndávali z brašen a košíčků rýžové placky, kokosové ořechy a hrozny.

Vyprosit si něco? Ale co když viděli, jak přiletěl na orlu? Budou se bát, a rozutekou se. Ale třeba tam nechají placky! Ariel vstal, zavinul se do prostěradla a šel k dětem. Děti uviděly neznámého bělocha a polekaly se.

„Buďte zdrávi, chlapci! Jsem chudý akrobat, a něco pěkného vám předvedu, chcete?“ zeptal se Ariel.

Ariel udělal vrbu, pak se postavil na prsty rukou, pak už jen na ukazovák levé ruky. Tak zůstal asi minutu a zase se postavil na nohy.

Děti byly u vytržení. Tohle na žádném venkovském bazaru ještě nikdy neviděly. A když Ariel vyskočil a udělal několik přemetů ve vzduchu, nadšení neznalo mezí. Hlučně, o závod mu nutily placky, sušené hrozny a kokosové ořechy. Ariel se napil vody a důkladně pojedl. Zahřmělo docela blízko. Tak rád by byl s dětmi zůstal, ale hrůza z Pearse ho hnala dál. Rozloučil se s dětmi, zašel do hustého lesíka, a když houština úplně zakryla výhled na řeku s pasáčky a stádem buvolů, vznesl se nad les a bedlivě se rozhlížel. Mraky už zahalily půl oblohy a černým stínem zakryly pole, co Ariel před chvílí přeletěl. Vítr se do něho opíral. Tím líp. Tenhle vítr, co honí po nebi mračna, pomůže mu co nejdál uletět lidem, kteří ho pronásledují. Ariel vyletěl ještě výš. Už skoro hlavou se dotýkal tmavomodrých mraků.

Znenadání Ariela uchopil uragán, napřed ho smetl hezký kus dolů, pak ale s ním zatočil a vynesl vzhůru, do samých mračen. Ariel se pokusil postavit se větru na odpor, ale hned poznal, že je to marné. A aby zbytečně nemrhal silami, svěřil se cyklonu. Konec konců není na tom pro něho nic nebezpečného. Spadnout a rozbít se, to se mu stát nemůže. Až cyklon utichne a dál už neponese, poletí sám.

Ariel zbavil své tělo tíže a v tom měl pocit, že, se vítr úplně utišil. Jak lehce se dýchalo! Ani pohlazení vánku necítil. „Jistě proto, že letím stejnou rychlostí jako cyklon,“ domyslil si Ariel. Avšak při pohledu dolů bezděky sebou trhl. Je tak vysoko, a přesto se pod ním rychle střídají pole, hory, lesy, řeky, vísky. Pohlédl vzhůru, a zatočila se mu hlava. Jako by modré hory, hnědé skály a černé propasti, propletené liánami blesků, jako by to naň všechno padalo. A vskutku padají, řítí se naň. Uchopil ho vítr. Kde je nebe, kde země?

Všechno se ztápí v sivém rmutu, všude vůkol blesky, dunění, rachot,nenadálé poryvy lijáku, hned shůry, hned zdůli a hned opět zboku. Střetné větry jím točily, převracely ho ve vzduchu, zmítaly j ím jak listem urvaným ze stromu. Voda se hrnula do uší, nosu, hlava brněla.

Nakonec jím smýkl klesající proud vzduchu. Jako by v tu chvíli ustaly déšť i vítr. Padal s nimi. Ale jen zpomalil pohyb, proud vzduchu a vody ho sevřel a níž a níž s ním. Nečekaně uviděl pod sebou zemi. Ale ne, to přece není, nemůže být země! Vždyť je to nekonečné moře, třpytí se ve světle blesků. Cyklon ho zanesl nad oceán?. Ale ne, oceán to není! V zásvitu blesku zahlédl Ariel plovoucí vršky stromů, střechy. Povodeň!

A najednou zlatý paprsek už téměř zapadajícího slunce osvětlil jakýsi ostrůvek. Tam! Děj se co děj!

Ariel se větrem prodírá k ostrůvku. Vidí chýše ubohé vsi. Mračna opět pohltila slunce, ale uragán už se vzdálil, vítr se utišil, jenom pořád ještě lije jako z konve, i když už ne tak prudce. Ariel takřka padá k besídce, zarostlé liánami. Vedle sebe slyší chrčivý dech. Od deště lesklá, namodralá srst, boky se dmou, buvol. Asi sem zdaleka připlaval a leží tu vyčerpán bojem se záplavou.

Ariel si trošičku oddechl a přes kaluže plné žab, po kolena v blátě jde vymletou cestou k lidským obydlím. V posledních poryvech větru skřípou bambusy.

Chýše. Povodeň odnesla hliněný plot a sloupky od branky. Vyvrácená tu leží opodál.

Dvorek je zarostlý trávou. Drnová střecha domku probořena. Ariel vystoupil na verandu, vyplašil ještěrku, vstupuje do domu. Po podlaze tiktik ťapkají škorpióni. Stěny domku jsou sametové plísní. Uzounké schody vedou na střechu.

Vkoutě nahý stařec, jako by ani ne člověk, spíš socha — tak nehybně sedí, oči do země, v hlubokém zamyšlení. Kostra potažená kůží, dlouhé bílé vousy.

„Saniasi!“ zavolal Ariel.

Hodnou chvíli to trvalo, než se stařec vytrhl z rozjímání, zdvihl hlavu, pohlédl na Ariela nevidomýma bledě modrýma buvolíma očima a zazpíval:

„Radost nalezení nekonečného v konečném!. “

A znovu sklopil oči.

Zde Ariel nemůže najít ani pomoc ani přístřeší. Odchází.

Zatím se úplně setmělo. Ariel prošel vesnicí a zjistil, že je polozbořená a liduprázdná. Jen v jedné chýši, osvětlené blikavým kahancem, potácely se čtyři bílé přírazky — omyvačky mrtvého. Ariela se náhle zmocnil pocit takové osamělosti a opuštěnosti, že se rozplakal, snad poprvé od dětství, když mu člověk v černém rozdupal hračky.

Přestože už začínala noc, vyletěl do výšky, rozletěl se nad zaplavenou mrtvou rovinou a snažil se nepohledět dolů.

Poslední mraky rychle mizely za obzorem.

Před Arielem, na bezedné modři noční oblohy se zatřpytila jasná hvězda. Zamířil k ní jako k majáku.

K hvězdám! Dál od země a lidí.

Загрузка...