Ariel

Kapitola čtyřiatřicátá Zjitření myslí

Doma pastor ve své pracovně dlouho přecházel z kouta do kouta. Přitom zakopával o polní sedačky a stolky z bambusu. Jako mnoho Angličanů v Indii ani Kingsley si neopatřil trvalý nábytek. Doufal, že je tu jen na skok. A tak utíkala léta.

Pastor byl neobyčejně vzrušen. Svíral pěsti, až mu v kloubech praskalo, a chytal se za hlavu. Co to vlastně bylo? Zázrak? Jeden ze zázraků, o nichž tak výmluvně a mnohomluvně kázal? „Bůh jest!“ vzpomněl si na výkřik v kostele. Ale vždyť to není možné! Jeho praktický um Angličana dvacátého století se zpěčoval uvěřit v zázrak.

Ale nevěřím-li v zázraky, pak ani v boha nevěřím. Téhle myšlenky se polekal. Byl přesvědčen, že náboženství je zapotřebí. Byl jedním z úředníků, kteří bedlivě dbají svých povinností. Prostí lidé se neobejdou bez náboženství, bez boha, musí věřit na zázraky, jinak je s nimi těžké pořízení! A jeho hlavní povinností je utvrzovat tuto víru, to už tak velí jeho zaměstnání. A najednou kde se vzal tu se vzal holobrádek Ben a všechno převrátil vzhůru nohama, přivedl ho, pastora, do té nejhloupější situace. Samozřejmě, že ho Ben nepřinutí, aby uvěřil v zázrak boží, v zázrak stvoření. Ale co potom tohle může znamenat? Vždyť je to Proti přírodě! Jak si to vyložit? A co s tím?

Využít Bena je opravdu lákavé. Je to však nebezpečná hra. Může tím těžce zostudit jak sebe, tak misionářství, tak Angličany. Ale bylo by to opravdu výborné. To by se to obracelo na křesťanskou víru, to by se nevěřící jen hrnuli. A zpráva! To by se pak dala napsat zpráva!

Zrovna když pastor už po sté svými kroky měřil pracovnu, stála přeblažená tetička Florencie s nábožně sepjatýma rukama v Arielově pokojíčku a zbožně na něho hleděla.

„To znamená, že i hory můžeš přenášet? Prosím tě, Bene, můj milovaný, udělej mi kvůli tenhle zázrak, vidíš tamhletu horu?“ ukázala z okna. „Přenes ji trochu dál, aby mi svítilo slunce do pokoje.“

„To by mohlo zahubit lidi a zvířata, co žijí na té hoře a v okolí,“ odpověděl Ariel vyhýbavě. Tetička se zamyslila. Tolik toužila po zázracích!

„Tak učiň, ať se odstrčí tenhle stůl!. A můžeš ze mne udělat mladici? Nebo mne přenést do Anglie?. Učiň, ať rozkvete tohle zaschlé poupě. Nebo alespoň žlučových kamínků mne zbav!“

„Není nám dovoleno zbytečně zkoušet Hospodina,“ odpověděl Ariel. Už mu tetička Florencie začínala j ít na nervy.

„Jak to, zbytečně? Žlučové kamínky, ty bolesti! A operace se bojím.“

„Čili bůh vás tresce žlučovými kameny!“

Florencie zmlkla, jala se zpytovat svědomí, rozpomínala se na hříchy, pro které ji bůh mohl potrestat žlučovými kameny. Stejně je s těmihle divotvorci těžká řeč. Co takhle nějakým dárečkem si ho naklonit? A on se urazí a řekne, že je to svatokupectví, kupčení zázraky. Ale co si tak sama zaopatřit takové zrno hořčičné.

„Poslouchej, Bene, nehněvej se, ale třeba bys mi mohl vnuknout trošičku té své víry, alespoň zrníčko?“

„To záleží na vás. Věřte, a budeť podlé víry vaší!“

Tetička Florencie zavřela oči, sevřela pěsti, zčervenala námahou.

„Věřím, že se vznesu! Věřím, hospodine, věřím!“ Vystupovala na špičky. „Zdá se, už! Můj bože, opravdu? To je strašné! Zdá se, ano, vznáším se! Věřím, věřím, věřím!“ Ještě usilovněji zavřela oči. Ariela přešla trpělivost, uchopil tetičku Florencii, posadil ji nahoru na skříň a vyběhl z pokoj íčka. Na schodech div neporazil supícího pastora.

„Pojď ke mně, Bene!“

Pastor odvlekl Ariela do své pracovny, posadil ho do křesla a dlouho pobíhal po místnosti. Nakonec řekl:

„Poslouchej, Bene, jak to děláš?“ Víra má tak činí,“ skromně odpověděl Ariel. Pastor div nevybuchl, ale ovládl se.

„Ukaž nohy!“ poručil Arielovi. Kingsley se nahnul, hekal a důkladně si prohlížel Arielovy nohy. Nohy jako nohy. Po nějakých zpružinkách nebo zařízení na chodidlech ani stopy.

„Nenaučili tě levitaci fakíři?“ zeptal se pastor, třebaže vždycky tvrdíval, že levitace je holý výmysl senzacechtivých turistů. Ale teď by se mu snáz uvěřilo v zázraky fakírů — přece jen mohlo j ít o nějaký mazaný trik — než v zázrak křesťanského boha. „Nevím, co je to levitace,“ prostoduše namítl Ariel. „Inu dobrá, jestli teď klameš mne, klameš boha, a on už si tě sám potrestá, malomocenstvím tě raní. Ale neklameš-li, chceš mu prokázat službu?“

„Celý můj život náleží jen bohu divotvorci,“ odpověděl Ariel. „Dobře, můžeš jít, Bene.“ A když se za Benem zavřely dveře, řekl si pastor:

„Kostky jsou vrženy! Ať se stane, co se má stát! Stejně je to nejlepší východisko ze situace. Využiju Bena, ať je kdokoliv, obrátím na křesťanskou víru spoustu pohanů, napíšu skvělou zprávu a ujedu do Anglie jako slavný veliký misionář. A potom, ať už si tady můj nástupce s tím nějak poradí.“ Už v duchu viděl všechna vyznamenání, která za to dostane — přinejmenším ho nemine povýšení, možná, že i biskupství kápne. Do pracovny se vřítila Zuzana a mávala novinami.

„Otče, vždycky jsem ti říkala, že ten tvůj Ben je dobrodruh! Tady si to přečti! O létajícím člověku!

Samozřejmě o něm.“

„A ten člověk opravdu létá?“

„Letci také létají, mouchy létají, ale nevydávají se za divotvorce!“

„Poslyš, Zuzano! Jestli se chceš co nejdřív vrátit do Londýna, nikomu ty noviny neukazuj, s nikým o Benovi nemluv a do ničeho se nepleť. Snažně tě o to prosím. Jen pár dní to bude trvat, a pak, dávám ti čestné slovo, jedeme do Anglie, a definitivně!“

Ariel už tetičku na skříni nenašel. Zavolala si na pomoc víru, chtěla se lehce snést se skříně, ale spadla a natloukla si kolena. I vyčetla si, že přece jen té víry nebylo dost, a uchýlila se do svého pokoj íka, kam nikdy pro tu proklatou horu nezasvitlo slunce.

Zpráva o zázraku v kostele se roznesla po celém okolí. Vypadalo to, jako by Ariel připravil lidi o rozum.

Tetička nedělala nic jiného, než každou chvíli povyskočila se zavřenýma očima a hned nato vytřeštila oči na rendlík nebo nůžky a sípala: „Vzhůru! Vzhůru! Věřím!“

U kuchyně poskakoval Jones, marně se snažil udržet se ve vzduchu a pokřikoval: „Věřím! Hop!. Nestačí. Ještě víc věřím! Hop! Věřím! Hop! Už určitě víc věřím! Hop!“ Na vesnicích lidé skákali se střech, zkoušeli chodit po vodě, jako zběsilí křičeli: „Věřím!“ Spousta lidí se potloukla, utonula v bažinách.

Ale běda! U nikoho se nevyskytlo víry ani zvící zrna hořčičného. Nebo snad přece jen ta všemohoucnost víry je pouhopouhý podvod? O tom nejhlasitěji mluvili nejhůř postižení. Čas kvapil. Pastor přibil na dveře kostela oznámení, že se bude konat slavnostní bohoslužba v díkůvzdání za seslání zázraku.