Athéňanka Tháis

Kapitola osmá RYŠAVÝ MIMOCHODNÍK

Ptolemaios spatřil Tháidu na temně popelavém koni, když se vracel s Alexandrem, Héfaistiónem, Černým Kleitem a velitelem thessalské jízdy Leontiskem z vyjížďky k pyramidám. Alexandr byl na Búkefalovi, projížděl svého oblíbeného koně brzy ráno. Obyčejně na něm jezdil jenom v boji, protože nechtěl, aby se vraník na dalekých cestách pod žhavým asijským sluncem schvátil. Búkefalás zdvihl rozumnou hlavu se zvláštní skvrnou na širokém čele a dlouze zaržál, jak vítal kobylu. Salmaach koketně zatančila, přidržována pevnou Tháidinou rukou.

Takřka současně se ozvaly tři udivené výkřiky. Tři přátelé neomylně poznali „čtvrtou Charitku“. Thessal si užasle prohlížel drobnou, skromně oblečenou ženu, před níž se zastavili tři mocní mužové, mezi nimi dokonce sám božský vojevůdce.

„To je má vytoužená, má Athéňanka!“ zvolal Ptolemaios, seskočil z koně a chytil Salmaach za uzdu.

„Jaká sebejistota!“ výsměšně poznamenal Héfaistión. „Je tvá a přitom ty nejsi její?“

„Řekl jsem: má vytoužená!“ tvrdošíjně opakoval Ptolemaios a zkoumavě si Tháidu prohlížel.

Ta položila obě ruce na koňský záhřivek a vysoko vztyčila hlavu, přičemž se dívala pouze na Alexandra, jako by byla jeho pohledem očarována. Svraštila obočí, jednou nohou švihla dozadu a seskočila z koně po jeho levém boku. Vypadala před třemi velikány na obrovských koních úplně drobounká. Alexandr, Héfaistión a Kleitos byli celou palaistu (dlaň) nad čtyři lokte a Tháis měřila jenom tři lokty a tři palaisty. Přesto však neztrácela důstojnost a dokonce ani vyzývavou sebejistotu, jež Ptolemaios obdivoval už v Athénách. Teď ji očima přímo hltal. Byla v plném rozkvětu ženství, ztratila dřívější chlapeckost a stala se záhadně přitažlivou, nedosažitelnou a ještě žádoucnější. Tháidin kůň ustoupil stranou a Ptolemaios se na ni musel dívat proti slunci. Ohnivé zlaté paprsky pronikaly lehkým hetéřiným šatem a oblévaly její tělo planoucí září, jako by tuto nádhernou dceru Helady a Kréty vzal do svého objetí sám Hélios. Svým zvykem dívat se do dálky, jako by tam viděla něco, co jiní nevidí, mu najednou připomněla, že je vedle něho Alexandr. Ptolemaios se zachvěl a sklopil oči, aby se neprozradil.

Alexandr seskočil z koně, hodil Búkefalovu uzdu Kleitovi a přistoupil k Tháidě.

Hlavu držel ještě výš než při prvním setkání, měl hrdý a pronikavý výraz a přimhuřoval dolení oční víčka.

„Chaire!“ pozdravila Tháis a zdvihla dlaň do výše vojevůdcovy brady.

„Oč mě chceš požádat?“

„O nic, králi,“ odpověděla, oslovujíc Alexandra titulem perských vládců. „V posledních letech ses stal tak mocným, že my, prostí smrtelníci, před tebou bezděky trneme jako prosebníci.“

Alexandr uvažoval o Tháidiných slovech, ale ne, nebylo to pochlebování.

„Ať mi promine můj prarodič Achilleus, ty jsi krásnější než Tyndareova dcera Helena Trójská!“

A makedonský král si ještě jednou hetéru prohlédl, ale Athéňanka cítila v jeho zvědavosti něco jiného než u Ptolemaia.

Má oči křišťálově čisté jako Artemidin pramen, uvědomoval si Alexandr, jsou šedé, blankytně a zlatě žíhané, klidné a dobrosrdečné. Její ústa jako by byla vytesaná z purpurového kamene, tak přesnou mají konturu a stejně výrazně se klene úzké obočí nad očima. Měďnatě svítící pleť je svěží a hebká jako jemné chvění plamene na oltáři o polednách.

Po chvilce mlčení, rušeného jenom cinkotem udidel a údery koňských kopyt, Alexandr pravil:

„Pamatuješ se, co jsem ti řekl v Athénách?Budeš mým hostem, kdykoli se ti zlíbí.’ Chceš tedy?“

„Samozřejmě že chci. Zvlášť když jsi mě tak překvapil tím, že si pamatuješ naše kratičké setkání.“

„Už dlouho jsem se chystal tě pozvat,“ vmísil se mezi ně Ptolemaios, „máš k dispozici všechny naše koně, stany a otroky — toho všeho máme habaděj.“

Pod Alexandrovým pohledem se však zarazil. Vojevůdce se nedíval na svého spolubojovníka s hněvem, ale s lítostí — jak alespoň Tháidě připadalo.

„Jsem teprve na začátku cesty,“ řekl král, „ale můžeš nás na ní doprovázet. Ne v bojích a při pronásledování nepřítele, můžeš jít s mírovou částí mého vojska, s umělci, filozofy a herci. Ptolemaios se o tebe postará, v tom on se vyzná,“ lehký úsměv rozptýlil rozpaky králových průvodců.

„Děkuji ti, králi!“

„Říkej mi tak jako dřív jménem. A přijď na slavnost, kterou pořádám na počest města. Předveď tam dokonalé umění helénských žen.“

Alexandr s hbitostí na jeho mohutnou postavu překvapující usedl na svého vraníka, přes něhož byla po perském způsobu přehozena sedlová podložka připevněná třemi řemeny. Už zdálky se blyštěla zlatá perská uzda ve tvaru ležícího písmene „chí“ se zlatými růžicemi na překřížení řemenů a pod ušima. Tháis se vyšvihla na odřenou levhartí kůži a přiměla Salmaach, aby se vzepjala na zadní, obratně se otočila a vyrazila za odjíždějícími Makedonci. Potom koně znovu otočila a pomalu jela k místu, kde na ni čekala Hésiona, na několik dní odloučená od Nearcha. Velitel loďstva slíbil, že se vrátí v den velkého symposia, nedokázali být od sebe příliš dlouho.

V Memfidě vládla sváteční nálada. Lidé vítali mladého „faraóna“ Alexandra, byli nadšeni jeho krásou, silou a pocitem nadřazenosti a moci, který z božského vojevůdce vyzařoval.

Jako vždycky doufali i teď lidé ve velké osudové přeměny, které měly na pokyn velkého krále změnit jejich smutný úděl, neboť odedávna věřili v lepší budoucnost a nechápali, že běh dějin je pomalý a těžkopádný. Jenomže pro lidi žijící v té době se nic nemohlo k lepšímu změnit. Do neměnně šedivého živoření lidských davů vtrhávaly jako děsivý vpád jedině válečné pohromy, zkázy, požáry a povodně. Dějinná zkušenost byla vyhrazena jenom učencům.

Mezi těmi, kdo vítali vítězné Makedonce a Helény, bylo mnoho lidí podobných Tháidě, veselých hořčičných zrnek života s tělem a svaly jako z bronzu a s houževnatou povahou, kteří se domnívali, že mají u svých nohou celou oikuménu.

„Pomůžeš mi, Hésiono?“ zeptala se hetéra před symposiem pořádaným Alexandrem pro memfidskou smetánku v takzvaných Jižních zahradách.

„Jsi velmi odvážná, když si troufneš vystupovat před tak obrovským množstvím lidí. Nesplaší se Salmaach?“

Tháis lenivě sáhla po lahvičce z matného starého skla. Vysypala z ní do maličké sklenky špetku nazelenalého, nepříjemně páchnoucího prášku.

„Rozpustím ho ve vodě a napojím tím zítra Salmaach. Stačí jen nepatrný prášek z téhle asijské byliny a člověka i zvíře přestane spoutávat nesmělost nebo strach. Ale už při trochu větší dávce selhává srdce, a protože s tím nemám zkušenosti, dám jí ho jen malounko.“

Z kamenných nádob postavených na sloupech a naplněných smolou šlehaly plameny a k temné obloze stoupaly kotouče dýmu. Hluboký přístřešek chránil shromážděné diváky před severním větrem. Ve dvoře na hladkém dláždění hráli hudebníci a řecký sbor s herci „Tragédii“ („Zpěv kozlů“), úryvek Dionýsových dobrodružství za jeho indických cest. Tento příběh měl Alexandr obzvlášť rád.

Pololežícího velkého vítěze obklopovali jeho opilí a nadutí přátelé. Jenom Nearchos a Leontiskos si sedli trochu stranou a naslouchali skvělé tynétské zpěvačce. Vysoká a celá v peplu černém jak noc se podobala Hekatě. Pouze místo zlých psů, průvodců této bohyně, doprovázely její hluboký zpěv, jehož sílu jí mohl závidět každý velitel, dvě veselé a jak se patřilo nahé flétnistky. Široce se linoucí píseň jako moře odplavovala zármutek a vyzývala lidi, aby byli laskavější, ohleduplnější a lepší.

Zaduněly bubny. Rytmus zvýrazňovalo víření dřevených paliček. Otroci rozdmýchali kadidelnice a nad improvizovanou scénou se vznášel těžký vonný dým.

Nahé foinícké tanečnice, všechny neobyčejně štíhlé, útloboké, snědé a s drobnými ňadry, se vlnily a točily v kouři kadidelnic. Bylo jich šest. Chvílemi tančila každá odděleně, pak se vášnivě vrhaly k sobě a odvážně, hrubě a nedvojsmyslně vyjadřovaly prudkost své touhy. Oběti bohyně Kotyttó byly posedlé jediným cílem — co nejrychleji se zbavit její trýznivosti.

Ze všech stran se ozývaly chraplavé výkřiky souhlasu. Jenom Alexandr a zachmuřený Černý Kleitos neprojevovali žádné nadšení. Rovněž Nearchos s Leontiskem zůstávali klidní. Otroci donesli všem nové poháry vína. Kadidelnice zhasly, těla tanečnic se zaleskla potem a pronikavé víření ustalo. Zvuky bubnu postupně utichaly a Foiníčanky odešly.

Okamžitě, bez nejmenší přestávky byl spuštěn před scénou závěs z velmi jemné stříbřité látky, natažený od jednoho sloupu s pochodní k druhému. Za něj byla postavena velká zrcadla z postříbřených měděných plátků, která odrážela jasné světlo velkých olejových lamp.

Zadrnkaly struny, táhle zakvílely flétny a do pruhu světla, odraženého od zrcadel za závěsem, vběhlo jiných osm nahých dívek. Nebyly příliš vysoké, ale ztepilé a měly plná ňadra. Vlasy se jim neházely v tenkých hadovitých cůpcích po zádech jako Foiníčankám, měly je krátce zastřiženy jako mytické Amazonky. Jejich drobné nožky našlapovaly stejně, pohybovaly se stejnoměrně. Thessalky byly dcerami staré země kouzelnic a jejich tanec se zdál čarovnou hrou, tajemným mystériem.

Slabě se vlnící stříbřitá látka oddělovala tančící jako závoj od šera přístřešku s hodovníky. Pružná těla Thessalek se podřizovala jinému melodickému hudebnímu rytmu. Tanec byl vláčný, plavný a jeho tempo se zrychlovalo, mladé tanečnice ve stejné extázi jako Foiníčanky jako by se nesly po prostorných thessalských rovinách, po nichž se prohánějí koně. Diváci oceňovali jejich bujnou fantazii a mlčky je sledovali, oddávajíce se thymoaisthési, prožitku srdce, které bylo pro Helény totožné s duší. Leontiskos se naklonil k Nearchovi nějak posmutnělý a pošeptal mu:

„Kdysi dávno jsem viděl Thessalky tančit tanec Amazonek. Ach, to byla nádhera!“

„A chtěl bys ho vidět?“ se záhadným úsměvem se zeptal Kréťan. Hésiona se mu totiž se vším svěřila.

„Jsem ochoten zaplatit talanton té, která dokáže tanec Amazonek zatančit.“

„Nu co, tak plať,“ naprosto klidně odvětil Nearchos a nastavoval dlaň.

Velitel thessalské jízdy se udiveně zasmál. V té chvíli byl závěs stažen. Načervenalé odlesky smolných pochodní se znovu rozběhly po dláždění dvora. Dívka ve velmi krátké exómidě, která jí obnažovala levé rameno i hruď, a s rozpuštěnými vlasy se objevila u levého sloupu nesoucího pochodeň. Nearchos v ní poznal Hésionu. Zprvu si jí nikdo ani nevšiml. Thébanka zdvihla nad hlavu bubínek a prudkým tepáním upoutala pozornost hodovníků. Pak zazvonily zvonky, připevněné na obvodu bubínku, a do jasně osvětleného kruhu se vřítila Tháis na Salmaach. Kůň na sobě neměl nic než uzdu a jezdkyně pouze bojový náramek Amazonek. Kůň přešel bokem graciézními drobnými kroky od jednoho sloupu k druhému, vzepjal se na zadní, sklonil malou protáhlou hlavu na stranu a zdravil hrabáním předních kopyt. Poté Salmaach v rytmu bubínku couvala tak, že střídavě vyhazovala do strany zadek či předek, ale Tháis seděla vzpřímeně a ramena se jí ani nepohnula.

Když Athéňanka takto zatančila třikrát do kruhu, přešla pojednou v cval. Hésiona prudce zabubnovala a Makedonci, všichni výteční jezdci, vykřikovali do rytmu běhu.

Tháis si podobně jako mytické stygánory v plné jízdě klekla na jedno koleno, obrátila se tváří k ohonu, pak si lehla kobyle na hřbet a objímala její široký, vznosný krk. Potom znovu zdvihla koně na zadní, Salmaach se rychle a ladně točila a vždycky se dvakrát obrátila do různých stran. Tháis povzbuzována nadšenými výkřiky diváků pustila koně do rovnoměrného klusu, vzpřímila se na jeho hřbetě, chytila se jen za pramen jeho dlouhé hřívy a dokonale udržovala rovnováhu.

Mezitím otroci nepozorovaně rozložili na dvoře těžká palmová prkna. Tháis si znovu na koni sedla, přestala se usmívat a celá zvážněla. Hésionin bubínek se rozdrnčel rytmem hrdého tance, jeho údery se střídaly s cvakotem kopyt. Salmaach podle stisku hetéřiných kolen tepala všemi čtyřmi kopyty do dunícího dřeva. Dva, čtyři údery předníma nohama, potom úkroky vzad a opět dunivý dusot předních nohou. Dva, čtyři, osm, dvanáct — párové údery se stále zrychlovaly, kůň hned vyrážel kupředu a hned zase přidřepoval. Tháis se zakláněla a obloukovitě prohýbala a vypínala ňadra k temné obloze.

Hésiona nevydržela klidně stát, tančila na místě a ze všech sil potřásala bubínkem. Vzrušený kůň rovněž poskakoval jako při cvalu a dusal třemi kopyty najednou, přičemž vyhazoval zadek a zdvíhal hlavu.

Nečekaně Tháis z koně seskočila. Opřena pravou rukou o koně jala se tančit zvláštní obřadní tanec. Postavila se na prstech pravé nohy a vysoko vyšvihla levou, přičemž se chytila za kotníčky dopředu vytrčenou levou rukou. Obloukovitě prohnuté měďnaté hetéřino tělo vytvářelo na tmavopopelavé koňské srsti jakýsi trojúhelník, jakoby nahoře uzavřené písmeno „gamma“. Poté obě ruce vodorovně rozpažila, jak jí to dovolovalo mocně vypjaté tělo, a změnila polohu nohou. A zase vznikl na okamžik trojúhelník. Salmaach klusala v kruhu, připravena natočit se druhým bokem. Tháis se vyšvihla na hřbet a hned z druhé strany sklouzla a zopakovala trojúhelník zvláštního tance. Ptolemaios se zdál navenek klidný. Sepjal pevně ruce a tiskl si je k hrudi, dívaje se na Thessala. Dokonce i Alexandr se zdvihl a div nesrazil na zem ramenatého přihrblého muže, který stál vedle něho a sledoval Tháidin tanec, jako by na tom závisel jeho život. Poslední skok Salmaach. A opět je Tháis na jejím hřbetě; kůň se vzepjal na zadních a uklonil se na obě strany. Potom Tháis přiměla kobylu kleknout hlavou k Alexandrovi, sama seskočila na zem a za nadšených výkřiků diváků ho sama pozdravila. Dav šílel. Salmaach se polekala, vyskočila, sklopila uši a s těkajícíma očima začala couvat do pozadí „scény“. Hésiona ji chytila za uzdu.

Alexandr zval Tháidu k sobě. Ale hetéra si přehodila přes sebe egyptský plášť s třásněmi a odběhla. Musela ze sebe co nejrychleji smýt štiplavý koňský pot. A taky se obléci k hostině.

Za několik minut se objevila pod přístřeškem v oranžovém chitónu s třemi stuhami — modrou, bílou a červenou, které měla vpleteny do černých vrkočů svých vlnitých vlasů.

Dřív než stačil Ptolemaios nebo Leontiskos cokoli říci, přistoupila k Alexandrovi. Makedonský král ji vzal za obě ruce, políbil a posadil ktířínohému řeckému stolečku mezi sebe a ramenatého přihrblého muže s krátkým plnovousem v hubené tváři a s moudrým a unaveným pohledem.

„Podívej se na ni dobře, Lýsippe!“

Tháidu to ohromilo. Poprvé spatřila slavného sochaře, který opustil Heladu, aby mohl doprovázet vítěze nad Peršany. Sochař ji objal kolem ramen a prohlížel si její tvář s bezprostředností umělce nebo lékaře. Hetéra si všimla, že není vůbec přihrblý, že se to jen zdá, protože má ve zvyku naklánět se kupředu, jak si stále bedlivě prohlíží obličeje.

„Proč, králi?“ Tháis nedokázala oslovit Makedonce jménem, i když věděla, že je mu všehovšudy čtyřiadvacet let a že je tedy o pouhý rok starší než ona: ale neměla v povaze familiárnost.

„Alexandr si přeje,“ odpověděl za krále Lýsippos, „abych tě někdy vymodeloval jako královnu Amazonek. Od dětství toužil znovu vidět příběh Thésea a Hippolyty a nemile ho překvapilo, když se dozvěděl, že thermódontské jezdkyně už dávno vymizely a zbyla jen báje. Ale ty ses dnes projevila jako jejich dokonalá následnice. Podívej se, jak tě hltá očima náš hrdina Leontiskos.“

Tháis se před Alexandrem přehnaně uklonila:

„Smiluj se, ó králi! Už tři sta let zobrazují umělci statečné helénské vojáky, jak porážejí Amazonky, zabíjejí je a vlečou do zajetí. Zdalipak sis všiml, že Amazonky přitom většinou nesedí na koních, aby nijak nepřevyšovaly muže?“

„Co máš na mysli?“ vyzvídal Lýsippos.

„Je to na všech nádobách, ať s červeným nebo černým figurálním dekorem, z období první olympiády, ba dokonce před ní. Malují to všichni umělci, proslulí i neznámí: Eufronios, Eucheridés, Androkydés, Archesilaos, ale copak si člověk všechny pamatuje? A vždycky hrdinové Théseus, Héraklés a Achilleus táhnou nešťastné Amazonky za vlasy, bijí kyji ty, které klesly na kolena, a vrážejí jim kopí a meče do prsou. Neviděla jsem snad jedinou kresbu, na které by byly Amazonky na koních, jak se to patří, a vůbec už ne kresby, na kterých v boji porážejí muže.“

„Ale to je na nádobách, a k tomu starých!“ namítal Lýsippos.

„Vůbec ne! Vzpomeň si na scény únosu Antiopy na basreliéfech Apollónova chrámu! A na náš Parthenón! A cožpak jsi zapomněl na obrovský Mikónův obraz v athénské pinakotéce v levém křídle Propylají, na němž helénští vojáci nemilosrdně zabíjejí Amazonky? Byl namalován před stoletím nebo ještě dřív.“

„Co tím chceš vlastně říci?“ zamračil se Alexandr.

„Jakmile je vaše mužská hrdost uražena, začínáte si vymýšlet na své ospravedlnění báchorky. A umělci se ze všech sil snaží tuto lež vylíčit co nejpravdivěji.“

„Proč by to dělali?“ namítl Lýsippos.

„Protože jsou přece taky muži! Ani oni nesnesou pomyšlení, že by žena mohla něčím převyšovat muže.“

Leontiskos, který se nepozorovaně přiblížil, zatleskal.

„Co tě tak nadchlo?“ napadl ho Ptolemaios.

„Pronikavý rozum naší Amazonky. A pravda.“

„A v čem vidíš pravdu?“

„Třebas v tom, že jedině Amazonky po všech těch porážkách, které s takovou oblibou líčili Athéňané, neklesly na duchu jako Boióťané a Athéňané. Jejich hlavní město Themiskýru dobyl Héraklés, část Amazonek zahynula u Athén, a přece všechny přišly k trójským hradbám bojovat proti Helénům. To jim nemohou zapomenout potomci těch, koho Amazonky porážely a komu naháněly hrůzu tím, jak dovedly snášet bolest při zranění.“

Alexandr se vesele zasmál a Ptolemaios nevěděl, co Thessalovi namítnout. Lýsippos se Tháidy zeptal:

„Řekni, jak jsi přišla na to, že budeš vystupovat nahá?“

„Především to odpovídá mýtům. Skutečné Amazonky, thermódontské dívky zaslíbené Artemidě, které žily před tisíciletími, vždycky bojovaly nahé a jezdily na koních bez sedlové podložky. To, že si prý vypalovaly jedno ňadro, aby mohly střílet z luku, je hanebný výmysl, už jen proto, že neexistuje jediný starý obraz Amazonky bez ňadra. Styganory střílely buď přímo před sebe nad ušima koní, nebo když předjely nepřítele, obrátily se čelem vzad a útočily z koňského zadku. Skutečné Amazonky můžete vidět na starých klazomenských vázách a kráterech. Jsou to silné, dokonce velmi tělnaté dívky na mohutných koních v doprovodu vousatých koňáků a psů. Iónské a kárské ženy, uvyklé na svobodu, se nemohly smířit s hrubými dórskými dobyvateli. Nejodvážnější, nejsilnější a nejmladší odcházely na sever, k Euxinskému pontu, a tam založily polis Themiskýru. Nebyl to žádný národ, ale posvátné panny Artemidiny a potom Hekatiny. Nedovzdělaní historici a umělci si je popletli se skythskými ženami, které byly také skvělé bojovnice a jezdkyně. Proto se často zobrazují Amazonky oblečené od hlavy až k patě, v skythských šatech, nebo jako Kappadokijky v krátkých exómidách.“

„Ty bys měla učit dějiny v Lykeiu nebo v Akademii!“ zvolal udivený Lýsippos.

V Tháidiných očích zasvitly veselé jiskérky.

„Z Lykeia jsem se sotva dostala se zdravými údy, když jsem se tam seznámila s Aristotelem.“

„O tom mi nic neříkal,“ přerušil ji Alexandr.

„A neřekne — ze stejného důvodu, z jakého se zobrazuje ubíjení Amazonek. Ale pověz, sochaři, slyšel jsi někdy, že by žena učila dospělé lidi něčemu jinému než lásce? Snad Sapfó, ale s tou si to muži vyřídili! A my hetéry muže nejenom dobře bavíme a utěšujeme, ale také jim otvíráme oči pro to, co je v životě krásné.“

Tháis zmlkla a uklidňovala vzrušený dech. Muži se na ni dívali s netajeným zájmem.

„A dále,“ pokračovala Tháis obracejíc se k sochaři, „ty, jehož jméno ne nadarmo zní,Osvoboditel koní’, mě pochopíš, stejně jako všichni tihle,“ ukázala hetéra směrem k Leontiskovi a Makedoncům. „Když jedeš na koni po nebezpečné cestě nebo letíš prudkým cvalem, nepřekáží ti perská sedlová podložka a vůbec každá houně? Ale když mezi tebou a tělem koně není nic, tvá krev pulsuje a tvé svaly pracují v jednom rytmu s jeho. Přizpůsobíš se nejmenší změně cvalu, vyciťuješ jeho nerozhodnost nebo odvahu, víš, co dokáže

A jak přilneš k jeho srsti při nenadálém nárazu nebo prudkém zastavení, jak citlivě odpovídá kůň na příkazy prstů na tvých nohou nebo stisku kolen!“

„Sláva pravé Amazonce!“ zvolal Leontiskos. „Hej, víno na její zdraví a krásu!“ Zdvihl Tháidu jednou rukou a druhou jí podal ke rtům pohár s vzácným růžovým vínem.

Hetéra omočila rty a zabořila prsty do jeho krátce zastřižených vlasů.

Ptolemaios se strojeně rozesmál a měl co dělat, aby nedal najevo svou žárlivost.

„Umíš pěkně mluvit, já vím,“ řekl, „ale dáváš se příliš unést, než abys měla pravdu. Rád bych věděl, jak může splašený kůň vycítit stisk těchhle prstíků,“ a jakoby nenuceně se dotkl hetéřiny nohy v lehkém sandálu.

„Sundej mi sandál,“ požádala ho Tháis.

Ptolemaios to s rozpaky udělal.

„A teď mě postav na zem, Leontisku!“ A Tháis vypjala chodidlo tak, že stála na špičce jedné nohy a na hladké podlaze se zatočila.

„Už je ti to jasné?“ popíchla Ptolemaia.

„Takový paleček když silně kopne, může člověka zbavit starostí o potomstvo,“ zasmál se Leontiskos, dopíjeje víno.

Symposion trvalo do rána. Makedonci byli stále hlučnější a nevázanější., Alexandr seděl nepohnutě ve vzácném faraónově křesle z ebenového dřeva vykládaného zlatem a slonovinou. Zdálo se, že o něčem přemýšlí a že jeho upřený pohled ani nevnímá hodující hosty.

Ptolemaios natahoval chtivé ruce k Tháidě. Hetéra se po lavici posouvala k Alexandrovu křeslu, až jí velký vladař položil na rameno svou těžkou a pevnou ruku.

„Jsi unavená. Můžeš jít domů. Lýsippos tě doprovodí.“

„A ty?“ znenadání se zeptala Tháis. „Já musím zůstat tady, tak jako musím dělat mnoho věcí, ať se mi to líbí nebo ne,“ tiše a jak se zdálo rozmrzele odpověděl Alexandr. „Přál bych si něco úplně jiného.“

„Například královnu Amazonek!“ napověděl Lýsippos.

„Myslím, že Amazonky, které se zaslíbily Artemidě a jedinému cíli — zachovat si svou samostatnost, nebyly zrovna nejlepší milenky. A ty, králi, by ses s nimi jenom trápil,“ mínila hetéra.

„A s tebou ne?“ naklonil se Alexandr k Tháidě a ta se začervenala jako holčička.

„Ani já nejsem pro tebe. Ty potřebuješ královnu, vladařku, může-li se ti vůbec nějaká žena postavit po bok.“

Vítěz nad Peršany si Tháidu upřeně prohlížel a bez jediného slova jí pokynul, že může odejít.

Jakmile se ocitli ve stínu stromů, zeptal se Lýsippos tiše:

„Ty jsi zasvěcenkyně orfiků? Jak se jmenuješ jako zasvěcená? Bylo ti svěřeno hodně?“

„Jen málo,“ upřímně se přiznala hetéra. „A mé orfické jméno je Tiu.“

Když se Lýsippos dozvěděl o délském filozofovi, překonal svou nedůvěru a vyprávěl jí o tom, že daleko v Persii poznal orfikům příbuzný kult Zoroastry. Jeho vyznavači uctívají dobro v postavě mužského božstva Ormuzda, věčně bojujícího se zlem — Ahrimanem. Ormuzd je oblečen do stejných barev jako Múza: do bílé, červené a modré. Lýsippos poradil i Tháidě, aby — pojede-li do Persie — nosila tam tříbarevné stužky.

„Musím se s tebou sejít, hned jak bude Dáreios definitivně poražen a já si v Persii zařídím stálý ateliér. Ty jsi obtížný model pro výtvarníka. Máš v sobě něco nevšedního.“

„A nezestárnu do té doby?“ rozesmála se Tháis.

„Hlupáčku, to neznáš Alexandra!“ odpověděl Lýsippos. Byl přesvědčen, že definitivní vítězství nad Peršany je blízké, že Alexandr jde za tímto obrovitým cílem neústupně.

Doma ji čekala Hésiona s Nearchem. Nadšený Kréťan blahopřál Tháidě k mimořádnému úspěchu.

„Velitel thessalské jízdy byl úplně, ale úplně na hlavu poražen Erótem!“ se smíchem vzpomínala Hésiona. „Ty sis toho slavného hrdinu podmanila jako Hippolyté!“

Tháis požádala Nearcha, aby jí vyprávěl, čím se Leontiskos vyznamenal.

V bitvě u Issu na pobřežní pláni se dostala Alexandrova armáda do kleští obrovských perských sil. Jejich jízda několikrát převyšující počtem makedonskou jízdu se vrhla z planin na břeh, přebrodila říčku a zaútočila na pravé Alexandrovo křídlo, které tvořila thessalská jízda.

Thessalská jízda, ovšem s pomocí thráckých jezdců a skvělých krétských lučištníků pod velením velmi zkušeného vojevůdce Parmenióna, dokázala udržet mořský břeh až do doby, než Alexandrova osobní garda — těžká jízda „druhů“-hetairů a štítonoši — zasadila strašlivý úder středu perských sil a obrátila Dáreia na útěk, čímž zajistila Alexandrovi vítězství.

Za statečnost v bitvě na mořském pobřeží si thessalští jezdci vydobyli přednostní právo na drancování Damašku. V Damašku byly veškeré zásoby perské armády: povozy, otroci, peníze a poklady. Proto je nyní Leontiskos nesmírně bohatý. Alexandr ho kromě toho ještě s jinými, kteří se v bitvě vyznamenali, odměnil třemi tisíci talanty, ukořistěnými na bitevním poli v perském táboře.

„Ptolemaios je zřejmě ještě bohatší. Je moudrý a trpělivý, umí se v každé situaci opanovat a vyčkává. Mám za to, že si tě získá on a nikoli Leontiskos, který je stejně ohnivý jako Alexandr,“ uzavřel svůj výklad Krétan.

Hésiona se po své bývalé paní laškovně a zamilovaně podívala a Tháis na to jenom pohodila hlavou.

Ještě neuplynul první jarní měsíc — múnichión — a Tháis už zase byla na Nearchově lodi i se svou přítelkyní a Salmaach. Plavili se východním ramenem Nilu přes Búbastidu do Prvního průplavu, který dal vyhloubit Dáreios a který spojoval Egypt s Erythrejským mořem a Persii. Před tři sta lety nařídil hloubit průplav egyptský faraón Nechaó, ten Nechaó, na jehož rozkaz foiníčtí mořeplavci uskutečnili bezpříkladně hrdinský čin tím, že obepluli celou Libyi, od Egypta až k Hérakleovým sloupům a znovu se vrátili do Egypta. Avšak egyptští otroci práci nedokončili. Teprve po dvou stoletích Dáreios I., který měl k dispozici obrovské množství válečných zajatců, prorazil vodní cestu od ramene Nilu do Sukkotu, ležící u Hořkých jezer před vstupní bránou do Zátoky hrdinů, úzkého mořského ramene mezi Arabskou a Sinajskou pouští. V Sukkotě Tháis opustila Nearchovu loď a poprvé se rozloučila s Hésionou nadlouho, možná navždy. Nearchos se vypravil k Eufratu budovat loďstvo, aby se za všech okolností mohl dostat do Babylónu. V hluboce promyšlených plánech velkého vojevůdce se počítalo i s možností porážky. V tom případě nechtěl Alexandr opakovat těžkou anabazi, tažení Řeků k moři přes kappadocké a arménské hory a stepi. Řecké námezdní vojáky tehdy nikdo nepronásledoval, a přesto ztratili spoustu mužů. A tady budou mít v patách obrovskou armádu Peršanů. Alexandr považoval za nejlepší řešení ustupovat k Eufratu, nalodit vojsko a pronásledovatelům tak uniknout. Nearchos se ovšem musí dostavit do Babylónu, i kdyby Makedonci zvítězili. Také obě přítelkyně se tu chtěly sejít.

Poslední noc před Sukkotem probděly v Tháidině kajutě. Chladivý vítr od Sinaje pronikal hustými závěsy, rozechvíval blikavý plamen svítilny a nutil je, aby se tiskly k sobě co nejúže. Hésiona vzpomínala na léta prožitá u Tháidy. Obě se sdostatek vyplakaly a truchlily nad Égésichorou a ovšem také nad tím, že se musí rozloučit.

Právě když nad nízké a jednotvárné východní svahy vystoupilo oslepující slunce, byla na přístaviště vyhozena úvazná lana. Čekal je Ptolemaios ve stříbrem krumplovaném plášti, s celou skupinou přátel. Vítali příchozí hlasitými výkřiky, které Salmaach vylekaly, tak jako kdysi na memfidském symposiu. Frkající, předníma i zadníma nohama vyhazující kobylu odvedla sama Tháis na přístaviště a předala ji zkušeným stájníkům. Tháidu a Hésionu odvezli v dvoukolce po severním břehu nevelkého solného jezera, na východ, kde byl na údolním svahu stan nejvyšších Alexandrových důstojníků. Nezbytné symposion skončilo brzy, neboť Nearchos spěchal. K půlnoci Tháis s očima opuchlýma pláčem vyprovodila Hésionu a vrátila se do přepychového stanu připraveného pro ni, který předtím patřil nějakému perskému velmožovi.

Nebyla by si nikdy pomyslela, že rozloučení s bývalou otrokyní pro ni bude tak bolestné.

Rána ze ztráty Égésichory a Menedéma se ještě nezahojila. Athéňanka se cítila osamělá obzvlášť tady, na pustém svahu, před tažením do neznáma. Ptolemaios jako by vytušil její stav, zašel k ní, třebaže už bylo pozdě. Zaujal Tháidu vyprávěním o Persii a ona byla znovu okouzlena jeho rozumem, vypravěčskou pohotovostí a obdivuhodným pozorovacím talentem. Od počátku tažení si Makedonec vedl cestovní deník, do něhož stručně a přesně zaznamenával mimořádné události. Zatímco Kréťan Nearchos si všímal převážně přírody mořských pobřeží, Ptolemaios se projevoval nejen jako vynikající voják, ale i pozorovatel obyčejů a života národů v dobytých zemích. A samozřejmě že velkou pozornost věnoval ženám, milostným a manželským zvyklostem, což Tháidu také velmi zajímalo. Vyprávěl jí o podivných národech žijících ve vnitrozemí Sýrie a Arábie. Pohrdají ženami, Afrodítu Pandémos považují za bohyni neřesti a nechápou, jak velký dar přinesla lidem. Nechápou to proto, že se bojí lásky, cítí se před ní méněcenní a zřejmě i nemravní, neboť mají zvláštní stud před obnaženým tělem. Právě u nich se nesmí žena ani před vlastním mužem ukázat nahá. Před Erótem mají zábrany, ale zato jsou lační jídla a skvostů a strašně se bojí smrti, i když jejich život je ubohý a ohavný. Stačí říci, že nerozumějí vůbec kresbám a malbám a nedokáží rozpoznat, co který obraz znamená. Je marné vykládat jim o umělecké kráse.

„A zavrhují ženy úplně?“ podivila se Tháis.

„Vůbec ne! Touží jich mít co nejvíc, ale to vede zase jen ke zhovadilosti a hrubosti. Jejich ženy jsou otrokyně, a proto mohou vychovávat zase jen otroky. Tak se jim zaostalost a bázlivost jejich žen mstí.“

„Máš pravdu!“ rozohnila se Tháis. „Lakedaimoňanky jsou velmi svobodné a není statečnějšího národa nad Sparťany. Jejich statečnost je legendární, stejně jako sláva jejich žen.“

„Snad,“ neochotně připustil Ptolemaios, a když si všiml zlatého řetízku na hetéřině krku, zeptal se příkře: „Přibyly k mé hvězdičce nějaké další?“

„Samozřejmě. Ale málo, všehovšudy jedna. Zestárla jsem.“

„Kdyby všechny ženy stárly tak jako ty,“ houkl Ptolemaios, „ukaž!“ A nečekaje sám vzal řetízek do ruky.

„Dvanáct paprsků! A,mý’ uprostřed, znamená taky dvanáct, nebo je to jméno?“

„Jméno i číslice. Ale není už čas, abys šel? Nad horami začíná svítat.“

Ptolemaios odešel, ani se nerozloučil. Tháis ho ještě nikdy neviděla tak zamračeného, a když vklouzla pod lehkou teplou přikrývku, rozpačitě pokrčila rameny. Zřekla se dokonce i masáže, kterou se jí chystala udělat její nová otrokyně, Foiníčanka Za-Ašt. Byla prudká a hrdá, podobala se kněžce neznámého boha, ale dokázala si získat úctu své paní a sama jí postupně začala prokazovat přízeň. Když zachmuřené oči Za-Ašt spočinuly na Tháidě, zjevně jihly, zvláště když si paní jejího pohledu nevšimla. Celý následující den strávila Tháis ve svém stanu. Jednotvárná okolní krajina k ničemu nevábila a celý velký makedonský oddíl jízdy byl v plných přípravách na dlouhé tažení. Stále přicházely nové setniny, sestavené z Makedonců, kteří se dočasně usadili v nilské deltě na obsazených územích s úrodnou půdou.

Po staré silnici přes Edom do Damašku táhla vojska do Tyru, kde byl hlavní soustřeďovací tábor armády. Začínala první etapa cesty, která podle propočtů zkušených průvodců a průzkumníků měřila čtyři a půl tisíce stadií.

Silnice vedla přes pusté pahorkatiny a hory pokryté pralesy, přes údolí a pobřeží a pamatovala putování mnoha národů, dávné krvavé bitvy a smutné cesty lidí hnaných do zajetí. Hyksósové, Asyřané, Peršani, kdekdo se v průběhu tisíciletí snažil dostat se do úrodného a bohatého Egypta. Dokonce i Skythové z Dalekého východu, až z kavkazských držav, i ti se tudy dostali k egyptským hranicím.

Pěší oddíly nejlepších vojáků, kteří měli stovky vozů ukořistěných Peršanům, se nechtěly rozloučit se získaným bohatstvím a odeslaly už svůj majetek do Tyru a samy tam také vyrazily. Alexandr se svou příznačnou rychlostí předběhl Ptolemaia a byl už v Tyru.

Tháis řekla Ptolemaiovi, že vůz nechce. Otřásání těchto povozů po kamenitých horských silnicích, které z člověka div duši nevyrazí, by jí znepříjemnilo celou cestu. Makedonec s tím souhlasil a rozkázal připravit Salmaach, aby ji odborníci před dlouhou jízdou prohlédli. Přišel i Leontiskos, snad vůbec nejlepší znalec koní v celé Alexandrově armádě. Několik dní, i na lodi, přidávali kobyle do krmení lněné semeno, aby se jí pročistila střeva. Teď se jí hladká srst, pečlivě vyhřebelcovaná paflagonskými stájníky, leskla jako tmavé hedvábí.

Leontiskos přejel nehty Salmaach po hřbetě a silně přitlačil. Kůň sebou škubl a zvláčněl. Thessal na něj vyskočil a vyrazil po rovině. Když znalci slyšeli pravidelné údery kopyt, pochvalně pokyvovali hlavami, ale velitel thessalské jízdy se vrátil nespokojen.

„Při klusu natřásá! Podívej se, přední kopyta má sice kulatá, ale nejsou větší než zadní. Spěnky má moc tvrdé, brzy si kopyta na kamenitých syrských cestách sedře.“

Tháis přiběhla ke kobyle, objala ji kolem krku a byla připravena svou oblíbenkyni hájit.

„To není pravda! Je dobrá, sám jsi jí byl na slavnosti nadšen. Podívej se, jak stojí, jedna noha jako druhá.“

„Nohy má moc dlouhé, měla by je mít kratší.“

„A jak má širokou hruď!“

„Jistě, ale zato úzký zadek. A pak, podívej se, má dlouhé a protažené slabiny, na celou dlaň a ještě dva palce. Jsi sice lehká, ale až budeš dělat dvacet parasangů denně, nebude stačit dechem.“

„Především nebudu stačit já. Nebo myslíš, že dokážu to co ty?“

Thessal se rozesmál, kolmá vráska nad kořenem jeho nosu zmizela, nasupené tuhé obočí se zdvihlo a Athéňanka spatřila v strašlivém vojákovi docela mladého muže, takřka chlapce. Na rozdíl od Sparťanů, kteří považovali muže za zralého až ve třiceti, Makedonci začínali vojenskou službu ve čtrnácti patnácti letech a v pětadvaceti už byli zocelenými vojáky, kteří měli všechno za sebou. Velitel thessalské jízdy byl zřejmě také takový mladý zkušený voják jako mnozí Alexandrovi vysocí důstojníci.

„Promiň. Máš svého koně ráda jako opravdový jezdec. A Salmaach není vůbec špatný kůň. Ale přece jen, jestli s námi pojedeš do Asie, měla by sis opatřit jiného koně a Salmaach si ponechat třebas jen kvůli tancům.“

„A kde vezmu jiného koně?“ rozhořčila se kvůli Salmaach Tháis. „A k tomu ještě lepšího, než je má krasavice?“

Poplácala kobylu po vysoké šíji a ta se po Leontiskovi podívala nevlídným okem, jako by chápala, že o ní mluví špatně.

Leontiskos si vyměnil s Ptolemaiem pohled a Makedonec na někoho mávl.

„Hej, přiveďte koně paní Tháidě!“ Hetéra se nestačila vzpamatovat a už bylo odněkud slyšet ostrý drobný klapot. Horkokrevný ryzák s měďnatým odstínem se hnal kupředu a chlapec, který se ho snažil zkrotit, s ním stěží zastavil, musel se naklonit dozadu a silně přitáhnout uzdu.

Kůň byl celý mědnatě ryšavý, bez jediné poskvrnky, lesklý a jemně stříkaný. Přistřižená hříva, hustý, u kořene tenký ohon a úplně černé, do modra přecházející oči zvíře neobyčejné zušlechťovaly. Athéňanka ještě koně takové barvy neviděla.

Okamžitě si všimla protáhlého těla s mohutnými boky a s nohama kratšíma, než měla Salmaach, přední kopyta byla větší než zadní. I neodborníku musely být zřejmé všechny jeho přednosti, protáhlá, mírně klesající šíje, dlouhý kohoutek a široký zadek. Vzpřímená hlava a vysoko vztyčený ohon dodávaly koni neobyčejně hrdé vzezření a tlama s rozšířenými nozdrami vypadala přísná, takřka zlá. Ale stačilo se podívat zvířeti do velkých dobrých očí a obava zmizela. Tháis k němu odvážně přistoupila, vzala si od chlapce uzdu, poplácala hřebce po šíji a ryzák krátce a volně zaržál.

„Přijal tě!“ spokojeně zvolal Ptolemaios. „Nu co, máš ho mít! Už dávno jsem se pro tebe poohlížel po enetském koni, jaký se vyskytuje jen jeden mezi stovkou nejčistokrevnějších.“

„Jak se mu říká?“

„Boanérges (Dítě hromu). Je mu šest let a je dobře zajetý. Nasedni a vyzkoušej si ho.“

Tháis shodila vojenský plášť, do něhož se choulila před větrem, ještě jednou ryzáka pohladila a vyšvihla se mu na hřbet. Kůň jako by na to čekal, ihned vyrazil širokým, volným klusem a stále běh zrychloval. Zvláštní věc: Tháis na rozdíl od cvalu Salmaach skoro necítila natřásání. Kůň běžel houpavě ze strany na stranu a dopadal oběma kopyty současně. Zvídavá Athéňanka si všimla, že kůň našlapuje na obě nohy jedné strany zároveň, na přední levou a zadní levou, na přední pravou a zadní pravou. Byl to mimochodník, na němž Tháis ještě nikdy nejela.

Nadšena mimochodníkovým během se obrátila, aby vyslala úsměv k velkým znalcům koní, a bezděky silněji stiskla kolena. Citlivý kůň se vyřítil kupředu tak, že se Athéňanka zvrátila a musela se na chvíli opřít rukou o koňův zadek. Její mocně vyklenutá hruď jako by v jediném poryvu splynula s vysunutou mimochodníkovou hlavou a dlouhou hřívou. Vlny volně převázaných černých vlasů zavlály po větru nad ryzákovým ohonem. Tak si ji Leontiskos zapamatoval navždycky.

Ryšavý mimochodník jako by chtěl ukázat, co dovede, letěl s větrem o závod, trup držel v rovině a pohupoval se z boku na bok. Údery kopyt byly stále častější, ale délka kroků se nezmenšovala a Tháidě se zdálo, že země pod nohama koně sama uplývá. Citlivé ucho tanečnice nezaznamenalo jedinou chybičku v přesném rytmu, jenž připomínal tempo tance mainad při Dionýsových slavnostech: dva údery na jeden dopad kapek rychlé klepsydry, kterou se měřil čas při tancích.

Ryšavý mimochodník prudce vymršťoval přední nohy, jako by chtěl doskočit co nejdál. Tháis překypující nadšením mu hladila šíji a potom začala jeho běh opatrně zpomalovat. Boanérges vycítil umění a sílu jezdkyně a okamžitě se jí podřídil. Když šel krokem, zjistila Tháis, že mu to vyhovuje méně a tak ho pustila naplno k táboru, přiřítila se ke skupině odborníků a zastavila ho právě ve chvíli, kdy užuž chtěli odskočit stranou.

„Jak se ti líbí Boanérges?“ zeptal se Ptolemaios.

„Moc!“

„Teď už je ti jasné, jaký má být kůň na daleká tažení? Ten je schopen klusat bez přestávky třicet parasangů. I když Syřani mají přísloví, že kobyla je lepší než hřebec, neboť prý jako had nabývá síly teprve v horku, přece jen nemá takový zevnějšek.“

„Ano. Podívej se, jak má široký krk, pohleď, jak vysoko zdvihá ohon, životní energie z něho zrovna srší,“ řekl jeden znalec, „takový kůň se nekoupí ani za celé talanton, je nesmírně vzácný.“

„Tháis je taky nesmírně vzácná!“ řekl Leontiskos. „A vůbec, kdo si všiml.“

„Já,“ vystoupil kupředu mladý lochágos, „kůň i paní mají stejnou barvu! Jenom oči mají jiné!“

„Zasloužím si odpuštění?“ zeptal se Ptolemaios.

„Za co?“ podivila se hetéra. „Ostatně, jsi-li něčím vinen, víš to nejlíp sám. Ale stejně — zasloužíš si ho. Chyť mě!“ a Tháis seskočila z koně rovnou do Ptolemaiova náručí, jak to častokrát dělávala s Menedémem. Ale zatímco mohutný Sparťan stával nehnutě jako skála, Ptolemaios se přes svou sílu zapotácel a div hetéru neupustil. Udržela se v jeho náručí jen proto, že se ho pevně chytila za krk.

„Špatné znamení!“ zasmála se. „Neudržíš mě.“

„Udržím!“ sebevědomě tvrdil Ptolemaios.

Tháis se vyprostila z jeho objetí, popoběhla k mimochodníkovi, něžně ho pohladila a políbila na teplé, měkké pysky.

Boanérges několikrát přešlápl, sklonil hlavu a s krátkým přitlumeným zaržáním zlehka do Tháidy strčil. Nemohl dát zřetelněji najevo, že nová paní se mu líbí. Na Ptolemaiův pokyn podal otrok Tháidě kousek medové ječné placky, hetéra hřebci sundala uzdu a nabídla mu pochoutku. Kůň ji snědl, otřel se jí o rameno, a když ho odváděli, Tháidě se zdálo, že na ni mrkl, tak potutelně vypadala jeho tlama.

Přes všechno Ptolemaiovo úsilí se jeho dřívější vztahy s Tháidou nijak neobnovovaly. Místo vznětlivé, dovádivé a odvážné dívenky, která se mu zdála tak ideální milenkou, měl teď před sebou ženu neméně odvážnou, ale vnitřně silnější, záhadnou a nepochopitelnou. Její zájmy se neshodovaly s jeho, on byl bystrý praktik a dobrý stratégos, zatímco ona mu svou žízní po znalostech připomínala Alexandra. Ptolemaios si nadlouho zapamatoval jeden noční rozhovor, kdy chtěl Tháidu zaujmout politikou.

Rozhovořil se o Platónových a Aristotelových myšlenkách, o athénské demokracii, spartském vojenském státě a mluvil o nutnosti založit nové město, ještě skvělejší a slavnější, než jsou Athény. Alexandrovy državy už tvoří mocné impérium, které se prostírá po celém pobřeží Vnitřního moře, od Hellespontu až k libyjským břehům. Ani jediné dřívější státní zřízení, polis (městský stát), monarchie ani oligarchie této říši nevyhovuje, opravdu nic, jenom tyranie, to jest vláda jednoho muže, jenž disponuje vojenskou silou. Avšak tyranie je krátkodobá, válečné štěstí vrtkavé a ještě nejistější je život vojevůdce, zvláště tak sveřepého bojovníka, jako je Alexandr. Proto je nezbytné už teď mít přesný plán, jak vybudovat Alexandrovo impérium, ale král zatím nepomyslel ani na to, jaký dát svému státu název

Ptolemaios zpozoroval, že Tháis se nudí a naslouchá mu jenom ze slušnosti. Když jí to rozhořčeně vytkl, Tháis mu klidně odpověděla, že všechny tyhle výklady jí připadají malicherné. Není možné blouznit o budoucnosti, o něčem, co se nedá uskutečnit, ale je třeba dělat to, co prospěje lidem už teď, v tuhle chvíli.

„Lidem? Jakým lidem?“ podrážděně se jí zeptal Ptolemaios.

„Všem!“

„Jak to všem?“ Makedonec se zarazil, když spatřil pohrdavý úsměšek, který jí přeběhl po tváři, a najednou si vzpomněl, že totéž mu říkal Alexandr při svých úvahách o homonoie, rozumové rovnosti všech lidí.

Cesta směřovala neustále na sever. Mezi našedlým mořem křovin na úbočích se stále častěji objevovaly zelené ostrovy lesů. Tháis byla od dětství zvyklá na pichlavé škrábající houštiny křovinatého dubu, pistácie a myrty. Stejně jako v Heladě i zde se vyskytovaly porosty černokmenné planinky a tmavé vavřínové háje, kde bylo dusno i v chladných dnech. Tháis měla ráda vysoké rozložité borovice s dlouhými jehlinami a s měkkým kobercem chvojí, jejichž korunami pronikaly šikmé paprsky slunce. Když vedla silnice přes hřebeny a náhorní plošiny vysokých pohoří, ocitlo se vojsko v starobylé říši mohutných cedrových a jedlových lesů. Silné, drsné kmeny jedlí s rovnými větvemi, skloněnými jako u smrků, oddělovaly člověka od celého světa a vytvářely mrtvou, šerou říši ticha a cizoty. Skrze jejich lesklé, tvrdé a krátké jehličí se prudké syrské slunce sotva prodíralo. Nesmazatelný dojem zanechalo v Athéňance první setkání s libanonským cedrovým hájem. Až dosud v ní vyvolávaly pocit hluboké pokory jenom duby a velmi vysoké borovice, rostoucí na posvátných místech. V hájích a lesích, i když byly někdy stromy sebevětší, ztrácely svou osobitost, tvořily shluk, v němž oko zachytilo pouze některé rysy, které teprve vcelku vytvářely podobu stromu.

Tady však byl každý cedr „osobností“ a množství obrovitých stromů nebudilo dojem lesa. Nádherní, vzácní obři se jeden po druhém postupně přibližovali, takže mohli být vnímáni každý samostatně, a pak se skryli za ohyby cesty. Kmeny silné až deset loktů s šupinatou, hrubou, ale tenkou kůrou, která měla barvu Salmaach, jako by se vlastní tíhou rozpínaly, vnikaly do kamenité půdy svými hrbolky a vypuklinami. Cedrům vyrůstaly silné větve velmi nízko nad zemí a kroutily se do fantastických tvarů: proti oslňující obloze se rýsovali hadi, hydry a draci. Stromy připomínaly Tháidě hekatoncheiry — storuké Gáiny zplozence, kteří povstali proti nebesům.

Poněkud níž byly na svazích vidět ztepilé stromy, které se zachránily před sekyrami foiníckých stavitelů lodí a Byblanů dodávajících dříví pro Šalamounův chrám. Tito velikáni stáli zpříma, někdy se štěpili do dvou vrcholků a rozpínali mohutné větve do nesmírné šíře. Milióny malých větviček porostlých krátkým temně zeleným a někdy namodralým jehličím se rozkládaly vodorovně a vytvářely tak řadu plochých okrasných vrstev, podobajících se schodišti nějakých lesních žínek, dryád, které po nich stoupají vzhůru.

Ptolemaios jí vysvětloval, že jsou to pouze zbytky kdysi mohutných lesů. Dál na sever jsou stále rozlehlejší a velebnější, zvláště v taurském pohoří Kilíkie, v jižní Kappadokii a ve Frygii. Když Tháis uslyšela o zdejších zničených lesích, pomyslela si pojednou, třebaže měla ráda krásné lodi, že ani tyto nejdůležitější výrobky lidských rukou nestojí za to, by na ně musel být poražen jediný takový velikán. Zničit obrovské stromy jí připadalo jako svatokrádežný útok člověka na Gáiu, živitelku a dárkyni všeho. To musí jistě matka Země trestat obzvlášť nemilosrdně. Tady se trest projevoval v nesčetných sluncem spálených horských pruzích, jejichž rozžhavený kámen sálal ve dne v noci dusivý žár.

Když cesta minula cedrový háj, vyvedla makedonský oddíl na úbočí srázných hor, jejichž světlé skály byly jen skrovně porostlé rostlinstvem a protínány svislými tmavými žebry, jako by to byly výstupky na městských hradbách. Cesta se blížila k moři.

„Tady není žádná zvěř?“ zeptala se Tháis. „Nemusím se bát o koně?“

„Někde v horách se semtam vyskytnou lvi a levharti, ale už jsou vzácní, protože je lidé vytrvale loví. Před několika staletími žil v syrských rovinách a horách druh malých slonů. Egypťané je lovili. Foiníčané dodávali slonovou kost na Krétu a slony úplně vyhubili.“

Tháis lehko snášela denní pochody až tři sta stadií dlouhé. Ptolemaios nespěchal, aby ho mohly dohonit poslední oddíly z nilské delty. Leontiskos se svými Thessaly spěchal kupředu. Na rozloučenou naučil Tháidu používat perskou sedlovou podložku s širokými řemeny a bojovým náhrudníkem. Athéňanka brzy ocenila její přednosti na dalším pochodu. Daroval jí také nádobu s trestí z listů a zelených skořápek řeckého ořechu, vařených v octě, kterou se natírali koně, její zápach totiž odpuzoval bodavý hmyz. Thessal dal Tháidě návod, jak vytírat zpocené koně, a hetéra teď pečlivě dbala na to, aby stájníci koně vytírali vždycky od nohou. Byl-li kůň unavený, stydly mu uši. Leontiskos jí pověděl, jak má masírovat, aby kůň znovu nabyl svěží síly. Tháis se od Leontiska dozvěděla během těch pěti dnů, co Thessalové šli společně s Ptolemaiovým oddílem, ještě mnoho drobných, ale velmi cenných tajemství. Teď, po deseti dnech cesty, byli od egyptských hranic vzdáleni už asi tři tisíce stadií.

Překročili nepříliš vysoké hory a vyšli na rovinu. Na její východní straně se nad domky obyvatel městečka, v nepořádku se k sobě tísnícími, zřetelně tyčily rozvaliny starých masivních staveb. Byl to Harmagedón, jedno z „vozových“ měst starověkého krále Šalamouna, s konírnami, do nichž se před staletími vešlo několik set koní. Ptolemaios vyprávěl Tháidě o starém proroctví židovských mudrců. Právě tady, v harmagedonské rovině, dojde k poslední rozhodující bitvě mezi silami zla a vojem dobra. Prorokové dobu bitvy neurčili. Později se Tháis dozvěděla, že indičtí filozofové dobu rozhodující bitvy mezi Světlem a Tmou předpověděli, ale zase neurčili místo. Mělo se za to, že velký zápas, který z ješitnosti a vládychtivosti rozpoutali polobožští vládcové, zničil výkvět jejich národů a zahájil nové historické údobí soustředěné zloby a despotismu — Ka-li-jugu. Teprve po skončení Kali-jugy by mělo dojít k strašlivé bitvě.

Když si Tháis dala dohromady obě proroctví, došla k závěru, že bitva u Harmagedónu bude svedena až za třiadvacet a půl století po jejím narození, a nemohla se vynadivit, jak se mohli lidé zajímat o to, co se má stát v neuvěřitelně vzdálené budoucnosti. Pak si ale vzpomněla, že Indové jsou ještě hloubavější než orfici a věří v převtělování a postupně se stále opakující narození, takže už jí to bylo jasné: věří-li člověk, že bude přebývat na zemi nekonečně dlouho, pak se dá přece vysvětlit, proč ho zajímají události i tak vzdálené budoucnosti. Ona sama však nevěřila v možnost nekonečného převtělování. To, co jí odhalili orfikové, v ní dosud nepřekonalo helénské představy o pomíjejícnosti pozemského života, které vsála s mateřským mlékem. Nekonečné bloudění v Hadově temné říši nikoho nelákalo.

Cesta spadala k moři a vedla podél břehů až do Tyru. Ptolemaios měl najednou naspěch, a tak zbývajících čtyři sta stadií urazil za den a část měsíčné noci. Pro Tháidu, která už byla dost otužilá a měla skvělého koně, neznamenal tento poslední rychlý úsek žádné zvláštní těžkosti. Povoz se svými věcmi a Salmaach svěřila Foiníčance Za-Ašt. Když dorazili do obrovského tábora u Tyru, poznala hetéra důvod Ptolemaiova spěchu. Alexandr se poprvé dostal do velkého sporu s nejzkušenějšími a nejstaršími důstojníky svého vojska. Dáreios mu totiž poslal osobní poselství, v němž mu nabízel mír, obrovské výkupné a vzdával se pobřežní části Asie i s Egyptem. Alexandr jeho návrh odmítl s poznámkou, že dokud se sem Dáreios nedostaví sám, aby se spolu utkali v rozhodné bitvě nebo aby složil k Alexandrovým nohám své tituly, bude ho pronásledovat až na konec oikumény.

Nejstarší z Alexandrových důstojníků Parmenión, Filipův spolubojovník, začal první reptat proti tak naduté odpovědi. „Kdybych byl Alexandrem, přijal bych perské podmínky,“ řekl. „Já bych je také přijal,“ souhlasil Alexandr, „kdybych byl Parmenió-nem.“ Vyšší důstojníci se domnívali, že není možné donekonečna pokoušet válečné štěstí, zvláště když nepřítel má ještě k dispozici obrovské síly. Vzdálit se od moře a jít do vnitrozemí, do nekonečných rovin, je příliš nebezpečné. Makedonská armáda se může ocitnout mimo zásobovací cesty; není přece vůbec známo, kde Dáreios shromažďuje svá vojska a kdy se odhodlá k rozhodnému úderu. I když si armáda v zimě odpočala, je před ní horké léto a namáhavý, nesmírně dlouhý pochod. Vojsko se vyčerpá, zvláště hlavní makedonská síla, falanx a štítonoši. Říkalo se jim teď argyraspidové — „stříbrné štíty“; ono lichotivé označení dostali za neslýchanou odvahu u Issu. Úvahy, v nichž se navíc počítalo i s nevídanou kořistí, dobytým územím a zajatými otroky, byly tak pádné, že vyšší, opatrnější velitelský sbor se přiklonil na Parmeniónovu stranu. Mladí důstojníci, až na nepřítomného Ptolemaia, byli však rozhodně pro další tažení, úplné Dáreiovo rozdrcení a obsazení území až k hranicím oikumény.

Alexandrovi bylo jasné, že mladí se řídí víc svou bojechtivostí a touhou po dobrodružství než nějakými vážnými úvahami. Velký stratégos si dobře uvědomoval nebezpečí vyplývající z dalšího vedení války, ale na rozdíl od starších důstojníků věděl, že ji není možné ani ukončit. Po bitvě u Issu, zboření foiníckých měst a obsazení Egypta už se nemohl zastavit v půli cesty. Za několik let přestane být jeho skvělá armáda, rozmístěná po různých posádkách, onou spolehlivou bojovou silou, která je s to čelit obrovitému perskému vojsku. I kdyby nakrásně nedošlu k novým bitvám, třicet tisíc Makedonců se rozplyne v těchto územích jako sůl ve vodě. Alexandr neměl na vybranou. A hlavně musel s houževnatostí zděděnou po matce i po Filipovi uskutečnit svůj dávný jinošský sen: dojít na východ až tam, kde z nejzazšího kraje země a z vod oceánu stoupá na oblohu sluneční vůz, k hranicím smrtelného života, k mysu Tamaros, zakreslenému v starých mapách

Na posledním horském přechodu se před nimi otevřel výhled na spoustu roztroušených světélek makedonského tábora. Třebaže už bylo pozdě, ohně ještě hořely a ozařovaly v kruhu sedící a rozmlouvající vojáky. Jiní, kteří z nějakého důvodu ještě nejedli, čekali, až se upečou placky a osmaží maso. Na Alexandrův rozkaz bylo armádě dodáváno po celou zimu v naprosto dostatečném množství.

Ptolemaios zastavil unaveného koně a otočil se, aby byl k Tháidě obrácen tváří. Hetéra přijela až k němu, neboť poznala, že jí chce říci něco důvěrného.

„Poslyš, orfičko! Někdy míváš dar předvídavosti a umíš dobře poradit, jak se rozhodnout. Co bys doporučila Alexandrovi, aby se s Dáreiem smířil, nebo aby proti němu vytáhl?“

„Král nepotřebuje žádné rady, tím méně moje!“

„To vím líp než kdo jiný. Ale co bys řekla, kdyby se tě zeptal?“

„Odpověděla bych: vpřed, jedině vpřed! Není možné se zastavit! To by byla zkáza!“

„Já to věděl!“ nadšeně zvolal Ptolemaios. „Jsi skutečně přítelkyně, jakou potřebuje vojevůdce a možná i sám král!“

Po těchto slovech Tháidu objal a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl políbit, když vtom vykřikl a odskočil. Jeho kůň pobídnut stiskem pat vyrazil do tmy. Tháis, zaražená jeho úprkem, se rozhlédla, a když zjistila, co se stalo, dala se do hlasitého smíchu. Boanérges, jenž žárlivě střežil svou jezdkyni, Ptolemaia bolestně kousl. Za okamžik se Makedonec objevil znovu.

„Pojeďme dolů!“ a aniž pohlédl na hetéru, popustil uzdu svému koni.

V bočním přístavku Alexandrova stanu matně svítily lampy. Unavený vojevůdce ležel na širokém tvrdém lůžku a naslouchal Tháidě. Pozval ji k sobě v předvečer odchodu, hned potom, co jí zakázal tančit pro důstojníky. Tháis měla ráda jiskru dychtivé, netrpělivé zvídavosti v jeho očích pod masivním šikmým čelem, když zdvihal těžkou hlavu, položenou na lokti. Nad jeho ložem visel Achilleův štít, zčernalý časem. Alexandr se s ním nerozloučil od té doby, co si ho odnesl z chrámu v rozvalinách Tróje, kde pověsil místo něho svůj. Tíha štítu svědčila o tom, že patřil mohutnému hrdinovi, jehož makedonský králevic od dětství obdivoval. Přesto zůstalo Alexandrovi v duši trpké zklamání, které zakusil nejen on, ale před ním i četní jiní muži na vrchu Ilia. Tady prý bojovali všichni hrdinové Iliady, ale při pohledu na ten malý kopeček tomu bylo dost těžké uvěřit. Uplynulo sice skoro tisíciletí, avšak obrovité egyptské chrámy, krétské paláce a foinícká města jsou přece ještě starší! Alexandr se smířil se ztrátou dětských představ o Tróji, až když pochopil, že s každým stoletím přibývá na tváři Gáie počet lidí, rozšiřují se prostory oikumény a že vskutku velkolepé činy si vyžadují stále větší vytrvalost. Mnohonásobně splnil sen svého otce Filipa a bojovného ísokrata. Teď, podaří-li se rozdrtit Dáreia a dobýt jPersii

Tháis, jako by uhodla jeho myšlenky, položila mu otázku:

„A až porazíš Dáreia a otevřeš si cestu do Asie, co potom?“

„Dál na východ, k oceánu!“ odvětil Alexandr.

„Je to daleko?“

„Máš představu, jaká pohoří přetínají pevninu?“

„Něco o tom vím.“

„Odtud je k jejímu východnímu cípu — k mysu Tamaros na okraji pevniny — třicet tisíc stadií.“

„Iocheaira! (Artemis „metající šípy“.) A tu vzdálenost chceš překonat a přitom vést neustálé boje?“

„Není to zase tolik. Z Memfidy sem jsi ujela víc než čtyři tisíce stadií. Myslím, že až porazím Dáreia, zbude tam už jen málo vojska. Za rok či půldruhého roku dojdu k břehům oceánu, kde nestanul ještě žádný smrtelník a dokonce ani žádný z bohů, kromě Hélia.“

Pronikavý Alexandrův pohled neobjevil v Tháidině tváři očekávané nadšení. Zdálo se, že hetéra upadla do zádumčivosti.

„A to je tvůj vytoužený sen?“ tiše se zeptala se sklopenou hlavou.

„Ano! Pronásleduje mě už od mládí. Teď mám jeho uskutečnění na dosah.“

„A kolik tisíc lidí zahyne a pokryje tvou cestu mrtvolami? Stojí ten tajemný mys za to? Určitě je to holá skála na břehu mrtvého oceánu?“

Velký vojevůdce se nečekaně a radostně rozesmál.

„I ta nejchytřejší žena má jen krátký rozum. I Perikleova Aspasíá byla taková!“

„Kdyby ji byl Periklés uposlechl, nebyl by skončil život v hanbě!“

„Nebudeme připomínat chyby velikánů. Tobě je líto udupané trávy, ale nevidíš stádo, které se na ni pase!“

„Mám skutečně krátký rozum. Nechápu tě, králi!“

„A přitom je to tak jednoduché! Zabiju jenom ty, kdo budou bránit postupu mého vojska. A to projde zeměmi jako brány, které všechny lidi srovnají. Cožpak jsi netvrdila ty sama, že dobří lidé jsou všude stejní, cožpak jsi nebyla nadšena, když jsem se postavil na odpor svému učiteli Aristotelovi? Já myslím, že moudří lidé jsou všude stejně váženi a že homonoia, rovnost rozumu, musí sjednotit Persii, Indii, Heladu i Egypt, Itálii a Foiníkii. Ale dosáhnout toho je možné jen vojenskou silou.“

„Proč?“

„Protože vládci a tyrani, vojevůdci a archonti se bojí, že v novém státě přijdou o svá práva a nechtějí se rozplynout v množství stejně vysoce vážených lidí. Přinutí své národy bojovat. Přimět je k poslušnosti se podaří jen tehdy, když budou dobyty jejich pevnosti, vojevůdci pobyti a bohatství zabaveno.“

„A ty to dokážeš provést na nesmírných prostorách celé oikumény?“

„Jedině já. Bohové mě učinili až do smrti neporazitelným a oikuména není zase tak nedozírná, jak už jsem ti říkal. Dojdu k Parapamisu za Střechu světa, k Indu a dál na jih k oceánu, a Nearchos změří břehy od Babylónu až k okraji země, kde se setkáme.“

„Když tě poslouchám, začínám věřit učení židovských mudrců!“ zvolala háis. „Ti považují Sefirot čili cit, jinak srdce, Binu, za ženský princip, a rozum čili Hokmu za mužský. Díky tobě jsem pochopila, že jestli ženy představují pořádek spočívající na citové rovnováze, pak rozum, který ho rozrušuje, je opravdu mužská záležitost!“

Tháidiny filozofické úvahy přerušil příchod Černého Kleita. Podíval se po Athéňance, a když zpozoroval sotva znatelné vojevůdcovo pokynutí, pravil:

„Nějaký učenec chce mermomocí k tobě. Říká, že má důležitý aparát (tímto slovem označovali Makedonci bojové stroje) a že o něm může říci jenom tobě. A ty zítra opouštíš tábor.“

„Vida! Oni vědí všechno dřív než já! Asi je to opravdu učenec nebo velký mechanik. Ať vejde.“

Vstoupil přitloustlý nevelký muž s bystrýma očkama, hluboce se ukláněl a opatrně si prohlížel Tháidu. Dospěl zřejmě k názoru, že taková krasavice musí být hloupá jako boiótská ovce, i padl před Alexandrem na kolena.

„Jak vypadá tvůj aparát a kde je?“ zeptal se král.

„Zatím teprve tady,“ ukázal si cizinec na čelo a srdce.

„Jak ses opovážil!“

„Nehněvej se, králi! Má myšlenka je tak prostá, že aparát se dá sestrojit za půl hodiny.“ Vynálezce vytáhl ze záhybů svého šatu masivní, velmi ostrý měděný hřeb se zářezy, dlouhý asi epidamu.

„Vezmou se široká cedrová prkna a pobijí se takovými hřeby. Sto takových prken, rozložených před obhájci, zastaví i nejzběsilejší útok jízdy, a takových prken je přece možné nadělat ne sto, ale celé tisíce. Jsou lehce přenosná a dá se s nimi snadno manipulovat. Umíš si představit, jak účinná bude taková zbraň? Kůň, který na hřeb šlápne, zdvihne nohu, jenom když si vytrhne kopyto, a když na něj šlápne oběma nohama, upadne a shodí jezdce. A budou-li desky rozloženy v dost velké šířce, upadne i ten na hřeby a je s ním konec, už nikdy se z naostřených hřebů nezdvihne a zemře strašnou smrtí. Tvoji vojáci budou moci jenom sbírat zbraně a ozdoby

Velmi prostá a velmi účinná obrana!“

„Skutečně, velmi prostá a účinná,“ pomalu pronesl Alexandr a provrtával vynálezce očima.

Koutkem oka si král všiml, že Tháis má ve tváři vepsáno pohrdání a ani se nesnaží je skrýt.

„To jsi vymyslel sám? Nikdo jiný o tom neví?“

„Ne, ne, velký vítězi! Jenom já, to pro tebe

Myslel jsem, že jenom ty dokážeš ocenit význam mého vynálezu! A odměnit mě.“

„Ano odměním tě,“ zamyšleně a tiše utrousil Alexandr a najednou jeho zrak zasršel hněvem. „Jsou jisté věci, které není dovoleno překročit ani smrtelníkům, ani bohům. Skutečný osud se rozhoduje v čestném boji nejlepších s nejlepšími

Kleite!“ vykřikl tak, že vynálezce, který už povstal, znovu před králem padl na kolena.

Obr vletěl do stanu jako vichr.

„Popadni ho, zacpi mu hubu a okamžitě ho zab!“

Vynálezcovy nářky venku ustaly. V tichu, které se rozhostilo, klesla Tháis Alexandrovi k nohám, nadšeně na něj zdola zírala a hladila mu hluboké jizvy na obnažených kolenou. Alexandr jí dal ruku na šíji, pod těžký uzel vlasů, a chtěl Athéňanku zdvihnout, aby ji políbil. Za stanem se rozlehly veselé hlasy. Černý Kleitos někoho okřikl. Vstoupili Alexandrovi důvěrníci, mezi nimi i Ptolemaios.

Ukázalo se, že přijel posel od Lýsimacha se zprávou, že most přes Eufrat u Thapsaku je hotov. Přední oddíl Agriánů už přešel na levý břeh. Zprávy kryptů — zvědů — jsou zmatené a protikladné, a proto byla přeprava zastavena

Alexandr se vztyčil v celé své výšce a na Tháidu zapomněl. Hetéra vyklouzla ze stanu, zamávala na rozloučenou Černému Kleitovi, který trůnil jako socha na důkladné truhle v přední části královského stanu, a vyšla pod velké hvězdy do syrské noci. Opatrně sestupovala po sypké štěrkovité cestičce k potoku, u něhož stál její stan, a u vchodu se zamyšleně zastavila. Za-Ašt ji volala k večerní koupeli. Hetéra poslala Foiníčanku spát a sedla si na damaškový kožený polštář a naslouchala slabému šumění potoka a dívala se na oblohu. V poslední době se jí málokdy podařilo stanout o samotě pod oblohou, aby znovu nabyla duševního klidu. Vůz noci klesal za hory, když se na cestičce začaly sypat kaménky pod tvrdými těžkými Ptolemaiovými kroky.

„Přišel jsem se rozloučit!“ řekl Makedonec. „Zítra vyrazíme přede všemi na Damašek a odtud na sever, přes Hamat na eufratskou přepravu.“

„Jak je to daleko?“

„Tři tisíce stadií.“

„Ó Artemido Agrotero!“ vydralo se z jejího hrdla. Kdykoli byla něčím překvapena, vzývala Artemidu.

„Má milá, to je maličkost ve srovnání s tím, kolik je toho ještě před námi. Tebe svěřuju do ochrany náčelníka oddílu, který má na starosti přepravu. Tady počkáš na rozhodnutí osudu.“

„Kde? Ve vojenském táboře u řeky?“

„Ne. Sám Alexandr mi to poradil

Z jakýchsi důvodů se o tebe stará.“

„Cožpak jsi zapomněl, že mě pozval už v Athénách?“

„Zapomněl! Chová se, jako bys.“

„Možná že bych nebyla proti, ale není to tak. Co ti Alexandr poradil?“

„Tři sta stadií na sever od přepravy, na královské silnici z Efesu do Súsy, v borových hájích na posvátných horách leží Hierápolis se starými chrámy Afrodíty Mylitty. Odevzdáš hlavní kněžce tuto stříbrnou skříňku s Alexandrovou pečetí a budeš přijata, jako bys byla poselkyně samého boha!“

„Kdo by neslyšel o hierápolské svatyni! Díky, zítra se vydám na cestu.“

„Až k přepravě doprovod nepotřebuješ, potom se o tebe postará jednooký Gygamos, má tři sta vojáků

Ale dost už o tom, všechno je rozhodnuto! Budeš čekat na mě nebo na mého posla nebo na jinou zprávu!“

„Nechci nic slyšet o nějaké,jiné zprávě’, věřím ve vítězství!“ objala Tháis Ptolemaia a přivinula se k němu. „Potnia thérón (Vládkyně zvěře) vám bude nápomocna. Přinesu jí bohaté oběti, protože všichni jsou přesvědčeni, že je vládkyní rovin za řekou a ještě dál.“

„To bude dobře,“ souhlasil Makedonec. „Před námi je neznámo, které jedny děsí a druhé láká. Právě jsme si s Alexandrem vzpomněli, jak jsme v Libyjské poušti lovili chimairu, zvíře, které žádný Egypťan nikdy neviděl, a Libyjci z něho byli tak vyděšení, že z obavy nevyslovili ani jeho jméno. Žádnou chimairu jsme ovšem nenašli — zdalipak se nebude opakovat s Dáreiem totéž?“

Makedonec odešel od Tháidy, když už začínalo svítat a řinčení koňských postrojů se rozléhalo po celém táboře. Ptolemaios odhrnul závěs a u vchodu se zastavil; oči mu zasvítily a chřípí se roztáhlo.

„,Kinúrontai fonon chalínoi!’,“ zarecitoval hlasitě strofu známé básně: Udidla koní vyzvánějí na smrt!

Tháis mu udělala prsty ochranné znamení, závěs se uzavřel a Makedonec pospíšil k vojevůdcovu stanu, kde se scházeli jeho důvěrníci. Hetéra si podle svého zvyku lehla na lůžko; přemýšlela a naslouchala, dokud v táboře neutichl ruch a v dálce nezanikl dusot kopyt.