Athéňanka Tháis

Kapitola sedmnáctá AFRODÍTÉ AMBOLOGÉRA

Tháidu překvapilo, jak rychle Alexandrie vyrůstala. Za těch několik let, po která neopouštěla Memfidu, se město rozrostlo a bylo už větší než bývalé hlavní město Egypta, dostalo krásné nábřeží, které se za večerů plnilo hlučnými veselými davy. V přístavu se pohupovala spousta lodí a opodál čněly nad mořem základy obrovitého majáku na ostrově Faru. Město nemělo egyptský ráz. Tháis v něm nacházela mnoho společného s Athénami, což možná nebylo náhodné, ale záměrné. Novou část dokonce oddělovala od malých domků Rhakótidy zeď podobná Kerameiku. I tady se na ní psala pozvání hetérám jako v Athénách, Korintu a Klazomenách. Ptolemaios budoval rychleji než ostatní stavby Múseion a knihovnu, které se tyčily nad střechami a jejich bílé kameny a nádherná jednoduchá architektura přitahovaly pohledy lidí. V zahradách a kolem domů vyrostly palmy, cedry, cypřiše a platany, svahy vyvýšené části města pokrývaly růžové keře. Ale nejnádhernější bylo zářivě modré moře. V jeho hučících vlnách se rozplývala Tháidina únava z jednotvárnosti posledních let a obava, vyvolaná nejistotou života, který měla před sebou. Teď už se s mořem nikdy nerozloučí! Přemohla touhu okamžitě se vrhnout do zelené pobřežní vody a zamířila od moře k pahorku s Alexandrovou hrobkou. Odložila všechny královské odznaky, ale přesto se kolemjdoucí ohlíželi po nevysoké ženě s neobyčejně čistou a hladkou tváří, jejíž pravidelné rysy překvapovaly i zde, v zemi, v níž nebyly nijak vzácné výrazně krásné tváře obyvatel Orientu a Helady. Cosi v její chůzi, v měďnatě opálené pleti, hloubce nesmírně velkých očí, postavě rýsující se skrze chitón z velejemného egyptského lnu nutilo chodce provázet ji očima. Pár kroků za ní pokulhával Rhoikos, těsně vedle staršího syna, oba ozbrojení a bdělí, neboť Eridě na svou čest slíbili, že ji nespustí z očí.

Tak jako před několika lety došla Athéňanka k umělému návrší z mořských oblázků stmelených vápnem, obloženému šedivou syénskou žulou. V peristylu z masivních kamenů stála stráž dekarchů v čele se setníkem (lochágem). Bronzová vrata by vydržela i nejsilnější úder obléhacího stroje. Při minulé návštěvě Ptolemaios ukazoval Tháidě důmyslné zařízení. Při vyražení výztuže by se obrovská lavina oblázků sesula a zasypala by hrob. Za jedinou noc by je pak bylo možné zalít vápnem s vaječným bílkem a zakrýt předem připravenými deskami. Tháis ukázala lochágovi prsten s královskou pečetí a ten se jí hluboce uklonil. Deset vojáků pootevřelo bronzová vrata a zapálilo lampy. Uprostřed krypty stál zlatý, basreliéfy zdobený sarkofág, který Athéňanka dobře znala. Srdce jí znovu sevřel smutek. Vzala pohár s černým vínem a lahvičku s vzácným olejem, kterou jí přinesl Rhoikos, vykonala obřad zalití stínu velkého vojevůdce a upadla do podivné strnulosti podobné snu. Slyšela šelest křídel rychle letících ptáků, šplíchání vln a tlumené dunění, jako by někde v dálce běželo tisíce koní. Tháidě se zdálo, že do těchto přízračných zvuků pronesl vladařský, jen k jejímu srdci promlouvající Alexandrův hlas jediné slovo: „Vrať se!“

Vrať se, ale kam? Na rodné břehy Helady, do Memfidy nebo sem, do Alexandrie? Zlatý sarkofág odpovídal na dotek chladem. Nedařilo se jí soustředit se na minulost. Rozloučila se pohledem na zlaté postavy basreliéfu, vyšla, sestoupila z návrší a ani jednou se neohlédla. Měla teď už trvalý pocit osvobození, jaký poprvé zažila v chrámu Eridu. Splnila poslední povinnost, teď už ji netrápilo vědomí, že něco důležitého nevykonala.

Vrátila se do bílého domu pod cedry, který jí Ptolemaios přidělil jako sídlo, když odmítla bydlet v paláci. Oblečena do královských rouch odjela s Eridou ve voze k výstavnému Ptolemaiovu domu.

Nejprve ho požádala o setkání mezi čtyřma očima. Král, jenž chystal slavnostní uvítám a hostinu, se podvolil jen nerad. Když však nubijský otrok přinesl a otevřel kožený vak se zlatou uzdou, Ptolemaios zapomněl na svou rozmrzelost.

„To je dárek, který mi tvým jménem přivezl mladý thrácký otrok,“ řekla Tháis.

„Neposlal jsem ti ho, i když mám takové mistrně udělané věcičky rád.“

„A ti dva zápasící levharti na čelence ti neříkají nic?“

Ptolemaios vycítil, že Tháis je vážná, ale přesto ji chtěl odbýt žertem.

„A neposlal ti dar některý z tvých nesčetných ctitelů? „

„Možná. Některý z těch, co by mě rádi viděli mrtvou!“

Ptolemaios rozhněvaný a udivený vyskočil.

„Nařiď, aby uzdu odnesli učeným lékařům Múseia k zjištění, jaký jed usmrtil Boanérga a ohrozil můj život, takže jsem se ocitla na pokraji propasti Tartaru. Už dávno bych tam byla, nebýt jí,“ ukázala Athéňanka na Eridu.

„A to se dělo mým jménem?“ rozkřičel se Ptolemaios a dupl nohou. Palácem se rozlehl jeho mocný hlas. Přiběhli vojáci řinčící zbraněmi.

„Nerozčiluj se zbytečně. Ani já, ani Eris jsme na jediný okamžik nepomyslely na tebe. Ale poslal ji člověk z tvého blízkého okolí, o tom nepochybuj!“

„To není možné!“

„Můj moudrý Ptolemaie, uvažuj chvíli a podívej se na zobrazení levhartů. A dále, tys určil za svého nástupce Bereníčina syna, nikoli svého staršího syna Ptolemaia řečeného Blesk. Ani mého Leontiska. Za to jsem ti vděčná; chlapec alespoň nezemře rukou nějakého vraha. Matka Ptolemaia řečeného Blesk už odešla do Hádu, naživu jsem ale ještě já a kraluju.“

„Bereníké?!“ Ptolemaiovi se zlomil hlas, jako by dostal smrtelnou ránu.

„Ne!“ zaznělo přesvědčivé slovo, a to mu vrátilo život. „Podívej se!“ podala mu Tháis destičku se jménem.

Ptolemaios pokrčil rameny.

„Zeptej se Bereníky. Myslím, že jméno bude znát, i když s tou podlostí nemá nic společného.“

Rozzuřený Ptolemaios vyšel, za chvíli se vrátil a táhl za sebou rozcuchanou Bereníku, která se zřejmě právě oblékala na hostinu. Jemnou, smrtelně bledou tvář jí hyzdil strach a černé oči těkaly z Tháidy na muže.

„Znáš ho?“ vyrval Ptolemaios Tháidě osudnou destičku. Bereníké si jméno přečetla a padla mu k nohám.

„To je můj bratranec z matčiny strany. Ale přísahám při Stygu a tmách Amenthu.“

„Nepřísahej, královno,“ Bereníké strnula, když zaslechla tento zřetelně vyslovený titul z Tháidiných úst, „my víme, že jsi nevinná.“

Athéňanka Bereníku zdvihla a ta se vedle memfidské královny zdála malá, ačkoli byla postavou vyšší.

„Rozkážu, aby toho ničemu okamžitě jali!“ vykřikl Ptolemaios a udeřil do kovového gongu.

„To je zbytečné. Jistě se schoval, když se dozvěděl, že mu úklady nevyšly. Ale zapamatuj si ho, králi!“ řekla Tháis takřka výhružně, odstoupila od Bereníky a velitelským gestem propustila sluhy, kteří před chvílí na zavolání přiběhli. „Slavnost ruším! Dnes budu rozmlouvat se svým mužem o samotě.“

Ptolemaios nenašel odvahu jí odporovat.

Eridu uložili do jednoho pokoje a hovořili spolu až do svítání. Nikdo se nedozvěděl, o čem. Ráno královna položila před Ptolemaia posvátný úreos, sundala barevné královské perly a egyptský šat, oblékla si svou oblíbenou exómidu a vzala si náhrdelník z pařátů černého noha.

Z obrovské palácové terasy byl výhled na nekonečné moře, zbarvené Eójinou růžovou zorou.

Ptolemaios sám přinesl purpurové víno krétských vinařů a nalil je do dvou křehkých číší, vybroušených z horského křišťálu ještě za prvních egyptských faraónů.

„Hygiaine, králi! Nechť tě chrání všichni bozi Helady, Egypta a Asie při tvém budovatelském a sběratelském díle! Tháis zdvihla číši, odlila z ní směrem k moři a pak ji vypila.

„Když takhle mluvíš, rve mi to srdce,“ řekl Ptolemaios, „s velkou bolestí se s tebou loučím.“

Athéňanka se čtveračivě usmála a zaťukala na pohádkově drahou nádobu na víno z rohu indického jednorožce.

„Piješ jenom z ní, aby tě nemohli otrávit?“

Ptolemaios zlehka zčervenal a neodpověděl.

„Už jsi v zralém věku. Je načase, aby sis vybral jenom jednu královnu. A ty sis ji už vybral! Proč truchlit?“

„Byla to nezapomenutelná doba, kdy jsem provázel Alexandra a tys byla s námi v Mezopotámii.“

„Byla to vskutku nezapomenutelná doba, ale jenom minulostí se žít nedá. Kdy bude připravena loď?“

„Dám rozkaz, aby okamžitě připravili širokou loď se silnou ochranou. Za dva tři dny můžeš vyplout, jenom řekni, kam má kormidelník zamířit.“

„Na Kypr, k Pafu.“

„Já myslel, že se vrátíš do Athén.“

„Poražených nebožtíkem Antipatrem, s Múnychií uzavřenou Makedonci, s čerstvým hrobem Démosthena, jenž se nedávno otrávil? Ne, dokud ty, Kassandros, Seleukos a Lýsimachos neskončíte válku proti Antigonovi, nepojedu tam. Jistě víš, že Kassandrův vojevůdce spálil v Argu zaživa pět set lidí a na oplátku Antigonův stratégos úplně vyvrátil a zpustošil posvátný Korint?“

„Nu co, taková je válka.“

„Válka divochů. Zdivočeli vojáci i jejich velitelé, když si dovolí na půdě Helady něco takového, co si nedovolili ani cizinci. Půjde-li to tak dál, nečeká Heladu nic pěkného!“

Ptolemaios se díval na Tháidu a pozorně jí naslouchal.

„Mluvíš stejně jako noví filozofové, kteří nedávno přišli do Múseia. Říkají si stoikové.“

„Vím o nich. Snaží se najít novou mravnost, spočívající na rovnosti lidí. Přeju jim při tom hodně štěstí!“

„Sotva ho budou mít! Na západě sílí římská říše, toužící podrobit si celý svět. Ze záhadných důvodů nenávidí obzvlášť Židy. Římané napodobují v umění Helény, ale v podstatě jsou suroví a spoléhají jenom na vojenskou sílu, jednají krutě s dětmi, ženami a zvířaty. Místo divadel mají obrovské cirky, kde zabíjejí zvířata a sebe navzájem pro zábavu řvoucího davu.“

„Rádi tedy přinášejí krvavé oběti?“

„Ano. Odkud to víš?“

„Znám takové proroctví. Země, v nichž lidé přinášejí krvavé oběti a dávají svým bohům podobu divokých zvířat — Helada, Řím, Kartágo — , čeká brzy zkáza, všechno, co vytvořily, bude zničeno a jejich národy zahynou.“

„O tom musíš povědět mým filozofům. Nechceš si s nimi v Múseiu pohovořit?“

„Ne. Mám málo času. Chci ještě vidět Leontiska.“

„Plaví se u libyjských břehů, ale už včera jsem za ním poslal rychlou loď, jako bych tušil tvé přání.“

„Jaká výhoda být královským synem! Ještě jednou ti děkuju, že ses rozhodl udělat z něho prostého námořníka, a ne následníka trůnu, svého místodržitele anebo spoluvladaře. Je po mně a nehodí se k takové úloze.“

„Zdědil po tobě krétskou krev s nekonečnou láskou k moři. A co by sis přála pro Irénionu?“

„Ať ji vychovává Pentanassa, má přítelkyně ze starého rodu, jehož jméno je vytesáno kyperským písmem na ostrovních pomnících. Chtěla bych z ni udělat řádnou ženu. Má tvou rozvahu, je opatrná v jednání a zdá se mi, že je i prozíravá. To, že jsi rozdělil Alexandrovu říši a ponechal sis jen Egypt, je pro mne vzorem tvé státnické moudrosti!“

„Zvolil jsem si Egypt ještě z jednoho důvodu. Tady vládnu cizím národům, vytvořím nový stát podle vlastních představ a vyberu si k tomu nejschopnější lidi. Na ty, kteří za svůj blahobytný život vděčí mně jako králi, se ve zlých dobách mohu vždycky spolehnout. Tady už nebude existovat zlovolná závist, pomluvy, bitky a soupeření mocných, ale omezených lidí z urozených rodů, což bylo příčinou toho, že Helada nedosáhla takového rozkvětu, jakého mohla dosáhnout, neboť má skvělý lid. Její nejlepší občané byli vždycky obětí pomluv a ostouzení. Urození se vynikajícím osobnostem odvděčovali popravami, vyhnanstvím, zradou a vězněním. Jen si vzpomeň na Periklea, Feidia, Sokrata, Platóna, Themistoklea, Démosthena!

Ještě jednu číši, teď tu mou, na rozloučenou!“ Ptolemaios zdvihl křišťálovou číši, ale pojednou se zarazil. „Za celá ta léta ti nemám co vytknout až na jednu věc. Chceš vědět, jakou?“

Tháis se zájmem přikývla.

„Jak jsi mohla dovolit, aby byla prodána stříbrná Anadyomené, ke které jsi stála modelem? Cožpak jsi nevěděla, jak mám rád tebe, ženskou krásu a všechno, co souvisí s tebou?“

„Nic jsem nedovolovala. Tak tomu chtěl osud. Lýsippos určil sochu pro Alexandra, ale král neměl nejdřív čas a potom brzy skonal. Tehdy jsi neměl na sochy ani pomyšlení. Ale já jsem ráda, že se socha dostala do Indie. Tam se dívají na ženskou krásu úplně jinak, za nynějších poměrů v Haladě si nejsem jista, že by se tam socha ze stříbra zachovala, i kdyby byla umístěna v chrámě.“

„Máš pravdu a já svou výtku odvolávám. Mimochodem, když u mne Seleukos hledal útočiště, mluvil o tom, že se chystá na tažení do Indie. Dal jsem mu radu, aby se své části Indie zřekl a postoupil ji Čandraguptovi. Řekl mi, že se jí zřekne, když za ni dostane pět set slonů!“

„Ten obr a sběratel obrovitých zvířat je milý!“

„Z mužského hlediska tak milý není. Sloni jsou mohutná vojenská síla, pohyblivá, lepší než falanx a těžká jízda. Seleukos nesbírá pro armádu slony zbytečně. Jsme přátelé, ale bude i jeho nástupce mít ke mně a k mým nástupcům přátelský vztah? Abych mohl čelit slonům, musím si je opatřit také. Indie je mi nedostupná, proto musím získat slony z Libye. A tak jsou pro mě vskutku neocenitelné údaje o cestách na jih, zvláště o plavbě do Puntu, které jsi shromáždila. Už jsem nařídil, aby byly postaveny lodě pro plavbu Erythrejským mořem k Mysu vůní a dál až tam, odkud Egypťané dováželi všelijaká zvířata. V Libyi jsou jiní sloni než v Indii, mají větší uši, obrovské kly a šikmý hřbet, jsou taky divočejší a hůř se krotí. Ale pro boj jsou dokonce lepší než indičtí, protože jsou zuřivější a odvážnější. Nejsou zvraty osudu prapodivné? Tys pomohla Seleukovi svou sochou získat slony, ale mně ještě víc — poznat místa, kde se vyskytují. Ještě jednou ti děkuju!“

„Rozednilo se!“ připomněla Tháis zaujatému králi. „Bereníké se trápí a já už taky musím jít.“

Ptolemaios a Tháis vykonali úlitbu bohům, objali se a políbili jako bratr a sestra. Athéňanka probudila Eridu, která za šumění vodotrysku usnula. Šly pěšky ke svému domu a vzbuzovaly při tom stejné nadšení kolemjdoucích jako před mnoha lety, Nikdo by čtyřicetileté Tháidě a pětatřicetileté černé kněžce nehádal víc než oběma dohromady padesát.

„Kdybys věděla, jak je mi lehko v exómidě!“ zvolala Tháis. „A nemusím dávat pozor na své pohyby a výraz tváře, abych nezneklidnila poddané. Teď žádné nemám a nikomu nejsem ničím povinna! Mohu zpívat, ačkoli už jsem nezpívala tak dlouho, že jsem snad ztratila hlas.“

„Jednu poddanou budeš mít vždycky,“ uklonila se asiatsky úlisně smějící se Eris.

Athéňanka se zastavila a prohlížela si ji. Eris bezradně svraštila obočí.

„Připomnělas mi jednu důležitou věc. Div jsem na ni nezapomněla.“

„Jakou?“

„Uvidíš! Já vím, je hloupé tě napínat tím, že ti něco jen napovím. Ale já si to prostě ještě úplně nepromyslila.“

Tháis unavená po nočním bdění se s požitkem vykoupala a dala se pořádně iónským způsobem namasírovat. Spala celý den až do soumraku a půl noci proseděla na terase, přemýšlejíc o setkání se synem. Leontiskovi je teď kolem patnácti let, blíží se efébskému věku. Tháis se rozhodla, že se setká se synem a s mořem najednou. Poplují na Faros, kde jí Nearchos ukazoval krétské zříceniny zarostlé křovím a zanesené pískem. Tam se za šumění vln a křiku racků potápěla na liduprázdném pobřež Teď s sebou vezme Eridu. Její vztah k moři je zatím záhadný. Bylo by špatné, kdyby je přijala jinak než ona sama. Cožpak je málo lidí, které moře odpuzuje, způsobuje jim mořskou nemoc a prostě je děs?

Athéňanka se nemusela znepokojovat. Tento den se pro ni stal skutečným svátkem. Člun bílý jako labuť rozrážel modravé vlny, a ty jím měkce a něžně pohupovaly. Leontiskos byl urostlý jako matka a měl stejně šedé oči a snědou pleť a pod nosem už chmýří; syn z ní nespouštěl nadšený pohled po celou cestu až k severnímu břehu Faru. Část pobřeží už byla obezděna přesně přitesanými kameny, položenými na obrovských balvanech někdejšího krétského přístavu. Loď ponechali u západního kotviště a Tháis s Leontiskem a Eridou se vydali k vzdálenému okraji nábřeží. Hluboká voda pod strmou zdí byla temná. Jak to viděla u Alexandra, vylila Tháis do moře směs vína a vonného oleje a Leontiskovi přikázala, aby hodil hodně daleko zlatý lékythion.

„Teď se svěříme bohyni Téthyi!“ vesele zvolala.

Leontiskos se stejně jako jeho matka nestyděl za nahotu. Svlékl se a skočil do moře. Stejnoměrně se valící vysoké vlny se poblíž ostrova tříštily na drobné, zčeřené vlnky, svítící pod vysokým sluncem jako ametystová zrcadélka.

„Mami, pojď sem!“ volal Leontiskos a mohutnými záběry plaval dál, tam, kde byly vlny pomalejší a hrozivější a jejich těžké masívy se mocně vzdouvaly. Ke koupajícím se přibližovalo hejno delfínů a vynořovalo se nad hladinu svými hranatými ploutvemi a černými hřbety. Tháis zatajila dech a skočila do čistých, houpavých vod. Konečně! Na několik okamžiků dokonce zapomněla na Eridu. Ta naklonila hlavu a upřeně se dívala do hlubiny.

„Erido, drahoušku, poplav sem!“ zvolala Tháis a až se polekala, jak bleskurychle se černá kněžka vrhla do moře. Athéňanka věděla, že Eris plave nerada, bez oné strhující radosti, která se zmocňovala ve vodě Tháidy. A tady Eris se svým bojovým pokřikem „Eryalé! Eryalé a Eris!“ plavala dohánějíc Leontiska a vůbec se nebála temného, hrozivého dunění, s nímž se obrovské vlny na otevřeném moři zdvihaly a klesaly.

„Svatá Matko bohů! Jak lehce se plave v téhle čisté vodě! Není temná a bahnitá jako v řece nebo jezeře. Moře člověka nese a laská,“ s radostí sdělovala Eris přítelkyni.

I Tháis byla nadšena.

Od východu se přihnal vítr, utlumil blysknavá zrcadla na sklonech velkých vln, otupil ostří jejich hřebenů a Tháidě to připadalo, jako by je obklopily neviditelné néreidy a pleskaly je po krku a ramenech, vyzývavě jim stříkaly do tváře a hladily jim něžnýma rukama tělo. Řekla to Leontiskovi a znovu ji udivilo, jak se za ní chlapec neustále dívá.

Eris se brzy unavila, ještě nenabyla plných sil. Tháis a Leontiskos se bez ustání potápěli, mizeli v hloubce, plavali a převalovali se jako delfíni, kteří se proháněli poblíž, pokukovali po nich přátelsky svýma maličkýma očkama a otvírali na ně usměvavé běločerné tlamy.

Konečně se unavili i oni a vylezli na hladké žulové desky. Eris polila přítelkyni sladkou vodou, smyla z ní sůl a pomohla jí rozčesat černé copy. Leontiskos, který se osušoval opodál, se nesměle přibližoval k matce, poklekl u jejích nohou a objal jí silná kolena.

„Řekni mi pravdu, jsi bohyně?“

Tháis se setkala s mlčenlivým pohledem jeho jasných šedých očí a zakroutila zamítavě hlavou.

„Ale nejsi obyčejná smrtelnice? Jsi néreida nebo nymfa, která sestoupila k mému otci. Slyšel jsem, jak si to šeptali sluhové v paláci. Neodmítej mou prosbu, pověz mi to! Musím to vědět!“

Chlapecké ruce, zesílené prací s veslem a plachtou, stiskly matce kolena ještě pevněji. Tháidě se nad chlapcovou vřelou vírou sevřelo srdce. Vzpomněla si na Alexandra. Jediný matčin náznak mu dal nezbytné sebevědomí na celý život. Ale zároveň se proti klamu bouřila její vrozená pravdomluvnost.

„Nemýlíš se, chlapče!“ řekla pojednou vedle stojící Eris. „Tvá matka není obyčejná smrtelnice, ale není ani bohyně.“

„Já to věděl. Jsi jednou z dcer Téthyie a smrtelného muže. A tenhle pásek s hvězdou, který nosíš, je symbolem smrtelného života? Jako Hippolytin pás? Ano?!“

Tháis dokázala jen zašeptat:

„Ano!

Nejsem nesmrtelná, nemám moc bohyně a nemohu tě obdarovat zázračnou silou nebo nezranitelností v boji,“ spěšně dodala, „ale dala jsem ti lásku k moři. Téthys k tobě bude vždycky milostivá.“

„Proto jsi tak nadpozemsky krásná. Je štěstí být tvým synem! Děkuju ti!“ a Leontiskos pokryl Tháidina kolena a prsty polibky.

Tháis syna pozdvihla, pohladila ho po černých kučerách a řekla:

„Jdi se obléci. Musíme už jet!“

Chlapcovu tvář zalil smutek.

„Nemůžeš mě vzít s sebou? Bylo by nám spolu dobře.“

„Nemohu, Leontisku,“ odpověděla Tháis a cítila jak se jí svírá hrdlo, „musíš být u otce, ne u matky. Jsi muž, námořník. Buď pokořitelem moře pro radost lidí, a ne pro jejich zkázu. Já a Téthys s tebou budeme pořád!“

Leontiskos se otočil a šel ke svým šatům. A právě včas, jinak by byl spatřil matčiny slzy.

Po mořské koupeli jako by byl Leontiskos povyrostl. Na zpáteční cestě držel svou hrdou hlavu s jemnými krétskými rysy v tváři ještě výš. Loď se už blížila k přístavu, když tu se přitiskl k matce a šeptem se jí zeptal, ukazuje na Eridu:

„Ona taky?“

„Ona víc než já!“ rovněž šeptem mu odpověděla Tháis.

Leontiskos vzal ruku černé kněžky, přitiskl si ji ic čelu a tváři a políbil jí dlaň. Nevýslovně překvapená Eris ho políbila na obě tváře, což byl projev přízně, jaký dosud nikomu neprokázala. Tháis si pomyslela, jak by bylo dobře, kdyby měl chlapec vedle sebe někoho tak přátelsky oddaného, jako je ona. Protože nebyla bohyní, nemohla vědět, že za pět let bude ve velké námořní bitvě u Salamíny, v hlubokém zálivu Famagusty, u východního výběžku Kypru Ptolemaios drtivě poražen — a Leontiskos bude zajat. Ale ušlechtilý vítěz, miláček Athéňanů Démétrios Poliorkétés syna Ptolemaiovi brzy vrátí a sám pak od něho utrpí porážku. Démétriův pomník vítězství — socha okřídlené Níké Samothrácké — bude po tisíciletí vzbuzovat nadšení lidí všech národů a jazyků!

Moře jako by vítalo návrat své dcery, unášelo podivuhodně klidně „Kirku“, Tháidinu loď, na severovýchod od Alexandrie, k ostrovu Kypru. Athéňanka si vzpomněla na své dřívější plavby. Každá se konala za pěkného počasí. Jak potom nevěřit ve zvláštní Téthyinu milost?

„Do Pafu na Kypru má být pět set egyptských schenů,“ vykládal Tháidě velitel lodi, sám zkušený kormidelník z Astypálaie, „ale já naměřil víc — dva tisíce osm set stadií.“

„Jak se měří moře?“ zeptala se udivená Eris.

„Existuje několik způsobů, ale za tak pěkného počasí a při malých vlnách užívám nejjednoduššího,“ Přimhouřil oči velitel lodi a díval se do dálky. „Podívej se sama!“

Na velitelův rozkaz vyšli na palubu dva starší námořníci, jeden s obrovským lukem a svazkem velmi tenkého provazu, druhý s námořní klepsydrou, zajištěnou proti kymácení. Přivázán širokým pásem naklonil se námořník nad vodou, bosýma nohama se opíral o bok lodi a vypustil střelu, která za sebou táhla provázek s přivázanými barevnými rybími měchýři. Dvakrát dopadl provázek špatně, teprve potřetí proletěl rovnou. Jakmile se příď lodi dostala k začátku provazu, kormidelník udeřil do měděného gongu a jiný námořník spustil klepsydru. Druhý úder se ozval, když příd míjela konec provazu.

„Kolik kapek?“ zvolal kormidelník.

„Třicet jedna,“ následovala odpověď.

„Vidíš,“ vysvětlil Eridě velitel, „provaz dlouhý půl stadia byl napjatý, vlny díky zkušenosti mých námořníků nijak neporušily přímý směr. Loď proplula jeho délku za jedenatřicet úderů srdce či kapek v klepsydře. Je ovšem nutné provést opravu po přihlédnutí k vlnám a k zakřivením provazu. Přibližně se dá říci, že naše Kirké pluje kolem šedesáti stadií za hodinu, což je při střední plachtě a bez vesel velmi dobrá rychlost. A teď si představ, kolik je třeba času na cestu do Pafu, ale jen pro sebe, nepohněvej Mořského starce! Aby byla vzdálenost změřena správně, musí se po celou plavbu provádět měření mnohokrát. Mění se síla větru, proudy a cesta je daleká!“

Kormidelník vybral čas, kdy etésiai, letní větry vanoucí k Egyptu, na krátký čas mění směr a dují od severozápadu. Moře potemnělo, dostalo barvu chioského vína a po jeho chmurné hladině běžely řady bělohřívých Poseidonových koní. Silný vítr unášel z jejich hřebenů pěnu, která pod bezoblačným nebem v slunci zářivě svítila. Takové moře zná každý Helén a silný vítr mořeplavce neznepokojoval, věděli, že kvečeru zeslábne, takže nehrozí to nejhorší, co by se mohlo stát — noční bouře.

Tháis a Eris, doprovázejíce se na seistron a kitharu, zpívaly na přídi nejrůznější písně: helénské — smutné a melodické; perské — táhlé a teskné; foinícké — temperamentní a rychlé; zpívaly i písně libyjských pirátů s divokým pokřikem a hvízdáním, čímž vyvolávaly nadšení námořníků a rozčilovaly velitele, protože mořeplavci byli pak nepozorní.

Tháis si chtěla s dcerou pohrát a popovídat si, proto se uchýlila do ústraní pod přístřešek na zádi paluby, chráněný proti větru a šplíchání vody rákosovými rohožemi. Při jedné takové důvěrné rozmluvě překvapila maličká Irana Tháidu přáním, že se chce stát hetérou. S dětskou naivností vyprávěla o bohatých dárcích, jaké dostávají hetéry, o hostinách s hudbou a tanci, o zbožňování mužů — stačí jediný pohled a vrhají se k hetéřiným nohám.

Čím víc se matka mračila a čím víc se usmívala Eris, tím usilovněji se dívka snažila dokázat, že má pravdu. Dokonce se nadšeně rozhovořila o polibcích a něžných objetích mužů.

Rozhněvaná Tháis se dovtípila, čí slova její dcerka opakuje, ale ovládla se a trpělivě jí vysvětlovala, že uvěřila pohádkám: v životě a zvláště v životě ženy není nic lehké a samozřejmé, ať už dělá cokoli.

„Bohové nám ženám neposkytli příliš mnoho cest do života,“ tiše vysvětlovala dceři, hladila ji po rovných kaštanových vlasech a dívala se do vážných tmavohnědých očí, „proto musíme pečlivě vybírat, znát a zvážit přitom všechny schopnosti, které nám bohové dali, i to, jak bychom je mohly zdokonalit, Povolání hetéry je jedno z nejtěžších. Podobá se dráze umělce, hudebníka či architekta. Který muž by byl tak hloupý, aby se chtěl stát hudebníkem, když nemá sluch? Ale dívky si často myslí, že kouzlo mládí, zvonivý smích a plavná chůze stačí k tomu, aby měly úspěch. Velmi se mýlí. Uplyne rok dva a všechno končí hanebným životem v opilství s hrubými, zvířeckými přivandrovalci v přístavních krčmách. Ty máš sice dokonalé tělo, krásnou tvář, nádherné vlasy a máš i pěvecký a taneční talent, ale to všechno stačí leda na podřadnou herečku, často odměňovanou ranami vedoucího družiny. Ale aby sss rnohla stát dobrou hetérou, musíš mít kromě zevnějšku a půvabu vynikající paměť, umět recitovat ve třech nářečích, mít ráda a ovládat dějiny, znát základy filozofických učení. Pak můžeš hovořit s básníky a filozofy jako rovný s rovným a méně nadané muže budeš převyšovat. Ale i to je málo. Musíš se umět vždycky vkusně oblékat, rozumět sochařství, malířství anebo dokonce sama kreslit. Musíš na první pohled odhadnout lidi, podmaňovat si muže a přitom jim nespoutávat vůli a plnit povinnosti hostitelky na symposiích. Kromě toho se musíš, věnovat také atletice, v níž bys mohla soupeřit s muži. Já se například považuju za dobrou jezdkyni a ještě líp plavu, v tom se mohu měřit s každým mužem. A to ti neříkám všechno — také musíš být odolná jako Sparťan, snášet víno jako barbar a mít zdraví jako krétský býk. Máš-li k tomu všemu předpoklady a od šesti let do třinácti projdeš školou v Korintě, a těch sedm let budeš prolévat dětské slzy nad urážkami, při zkouškách, práci a trestech, pak z tebe bude vskutku vynikající hetéra. Budeš-li mít štěstí, neonemocníš-li a tvá krása předčasně neodkvete.“

Tháis se zvrátila do opěradla proutěného křesla a zavřela oči, jako by ji unavilo vzpomínání. Ztichlá Irana dlouho mlčela, pak se přitulila k matce a řekla:

„Pochopila jsem! Už nechci být hetérou.“

„Jsi rozumná a opatrná, pravá dcera krále, který se proslavil svou obezřetností a moudrostí. Jdi se prospat, začíná horko. A pošli mi sem vychovatelku!“

Jakmile dcerka odešla, Tháis vyskočila a netrpělivě se několikrát prošla po palubě. Eris ji objala, protože dobře věděla, v jakém je rozpoložení.

„Nic se nestalo, ta dívenka je prostě zralá na vdavky a vykládá Iraně nesmysly, které jí popletly hlavu.“

„Málo jsem se dceři věnovala, když.“

„Pak je to tedy tvoje vina, a ne vychovatelky,“ usmála se Eris.

Tháis dupla nohou, ale pojednou se rozesmála.

„Máš pravdu. Ale já jí dám hetéru!“

„Začínáš pozdě s královskou přísností. Chceš-li vědět, i tady jsi něco zmeškala.“

„Co, bohyně spravedlnosti?!“

„Nevidíš, že pro to děvče je nejvyšší čas? Bude se zbytečně trápit a její pevná prsa ochabnou bez lásky. A kdo tím bude vinen? Ty, dospělá! Žije u tebe, tak jí nahraď matku.“

„To je trápení se vzdělanými dívkami z dobrých rodin. Zbytečně brzy začala číst!“

„A nedočetla se i o tvých příhodách? O Alexandrovi a o lidech kolem něho už bylo přece napsáno dost knih.“

Přiběhla vychovatelka, bystrá dívka s velkými ňadry, černýma snivýma očima a dlouhými řasami.

„Zavolej Rhoika! Řekni mu, ať přinese kousek provazu.“

Přišel starý Thessal a nechápavě hleděl na Tháidu.

„Svlékni se!“ rozkázala Athéňanka vychovatelce, která na svou paní vytřeštila udiveně oči.

Eris utajovala úsměv a rozepjala jí spony u chitónu. Jako opravdová Helénka nenosila dívka nic než svrchní šaty.

Tháis se dotkla dívčiných ňader a zeptala se:

„Natřela sis je šťávou z rozpuku? Už dávno?“

„V pyanepsiónu to bude pátý měsíc druhého roku,“ zašpitla vychovatelka.

„Ty hloupá! Proč ses neporadila se mnou?

Teď ti zůstanou takhle ztvrdlé!“

„Ať!“ osmělila se dívka.

„Má šťáva z rozpuku opravdu tak čarodějnou sílu?“ podivila se Eris.

„Malá ňadra po ní začínají růst a natrvalo zpevňují. Jenomže se to musí dělat nesmírně opatrně, ale mně se zdá, že ona to ve své hlouposti přehnala.“

„Další tvá chyba,“ přísně namítla Eris, „paní musí někdy být taky matkou.“

„Ano, máš pravdu, má spravedlivá přítelkyně,“ přiznala Tháis a kriticky si prohlédla vychovatelčino tělo v plném rozpuku mládí.

„Královno pan já nevím, čím.“

„Ale víš!“ zarazila ji Tháis a snažila se vložit do hlasu patřičnou přísnost. „Sníš o lásce, chceš se stát hetérou a svým blouzněním jsi popletla hlavu mé dcerce.“

„Paní, já jsem jí jenom vyprávěla, co jsem četla.“

„Kdepak! Taky sis pořádně vymýšlela. Já tvé touhy splním. Jdi teď tak, jak jsi, mezi námořníky. Budeš je oblažovat až do konce plavby. Tím začneš svou službu Afrodítě. Námořníci jsou po ženách celí žhaví, vášnivě líbají, mají urostlá těla a pevná objetí. Co by sis jiného přála?“

„Královno!“

„Zakázala jsem ti používat mého titulu! Zapomeň na něj!“

„Paní, smiluj se! Nemyslela jsem si nechtěla jsem.“

„Nechceš sloužit Afrodítě a zanechat svůj pás na lodi? Pak jsi mou dceru balamutila! Lhala jsi, a proto musíš být obětována Mořskému starci.“

Tháis mrkla na Thessala a přikázala mu:

„Rhoiku! Svaž jí ruce a hoď ji do moře!“

„Strýčku Rhoiku! To přece nemůžeš!“ vykřikla dívka.

„Můžu! Dej sem ruce!“ odpověděl starý voják a děsivě vycenil zuby. Dívka se vrhla Tháidě k nohám, celá se třásla a plakala.

„To stačí. Konec divadla!“ rozesmála se pojednou Athéňanka. „Vstaň. Teď si napřed všechno desetkrát rozmysli, než budeš něco Iraně vyprávět.“

„Ó paní, tys žertovala! Nezlobíš se na mne?“

„Zlobím! Ale už tě nechci dál trápit. Ani jeho,“ ukázala za přístřešek, kde stál starší Rhoikův syn, bledší než stěna, „je připraven, jen jen skočit do moře.“

„Mohu jít?“ zeptala se dívka, shýbajíc se pro chitón.

„Jdi! A tohle máš na pamětnou!“ Tháis pleskla vychovatelku, až jí na kůži vyskočily pruhy po všech pěti prstech. Dívka se rozběhla do místnosti vyhrazené ženám.

„Nestůj jako z nebe spadlý,“ obrátila se Tháis na Rhoikova syna. „Vzmuž se a jdi ji potěšit.“

Chlapec letěl jako vítr.

„Uhodilas ji tak, až jí vyhrkly slzy,“ kárala Eris Tháidu.

„Nevím, komu potečou víc,“ odpověděla Tháis a foukala si na prsty, „má tuhé tělo! A teď se, má milá Erido, budeme věnovat tobě.“

„Ty dnes kraluješ, ó lvice,“ zažertovala Eris, ale dívala se na přítelkyni s jistou obavou.

„Ve lvici se teď proměníš ty,“ varovala ji Tháis a šla s přítelkyní do své kajuty, jejíž dveře vedly na kormidelnický můstek, nikoli do místnosti na zádi, po dobu plavby určené pro ženy.

„Postav se přede mne a podrž zrcadlo. Ne, tak ne, obrať je k sobě! A zavři oči!“

Eris ji poslechla, protože dobře věděla, jakou má Tháis zálibu ve všelijakých překvapeních.

Tháis vzala pečlivě uschovanou krabičku z tepaného stříbra a vyňala z ní čelenku v podobě dvou hadů, spletených z drátů zeleného zlata. Zploštělé hlavy, jako měl had v chrámu Eridu, se křížily a každá držela v rozevřené tlamě kuličku sardonyxu, černobílého pruhovaného achátu. Athéňanka položila Eridě šperk na hlavu. Byl dodán včas a přišel právě vhod. Zhotovili ho na Tháidinu objednávku nejlepší alexandrijští mistři za tři dny. Místo čelenky či diadému vytvořili korunu jako pro nějakou etiopskou královnu.

„Teď se podívej!“

Eris neutajila udivený výkřik.

„Přála jsem si, aby oči byly ze safírů podle barvy tvých očí, ne z rubínů jako na amuletech židovských krasavic,“ řekla spokojená Tháis.

Čelenka podivuhodně ladila s Eridinými černými vlasy a temně bronzovou pletí.

„To je pro mě? Za co?“

„Přemýšlela jsem o ní už v Alexandrii. Tenkrát jsem ti o tom neřekla. Jedeme do zemí, v nichž lidé s takovou barvou kůže, jakou máš ty, jsou buď otroky, nebo hosty královského rodu. Abys tedy nebyla pokládána za otrokyni, budeš nosit tenhle šperk, který si mohou opatřit jenom vysoce postavené osoby. Pamatuj si to a chovej se jako královna. A místo barbarského náhrdelníku z jedových hadích zubů.“

„Ten nesundám! Tohle vyznamenání je vzácnější nad každé jiné.“

„Dobrá, jenom si vezmi i toto.“ Tháis vyndala z krabičky náhrdelník z blankytně modrých berylů, dala jí ho kolem krku a zapjala.

„Ty mi dáváš dar hlavní Kybeliny kněžky?“ zvolala Eris.

„Dokud ho budeš nosit, nikdo nezapochybuje o tvém postavem. Je to vskutku královský šperk!“

Konečně se objevil Kypr. Athéňanka si přitiskla ruce k hrudi, jak byla rozrušená. Loď se blížila k jejím rodným místům ve Vnitřním moři, sice vzdáleným, ale podobným ostatním ostrovům Helady. Po tolika letech prožitých v cizích zemích nastala konečně chvíle shledání s vlastí. Vrcholek trojzubého Olympu, obyčejně skrytý v mracích, jasně vystupoval nad modravým oparem hor porostlých hlubokými lesy. Na Tháidin příkaz nezamířila loď rovnou do lidnatého Pafu, ale obeplula Severní mys a vplula do Zlatého zálivu, kde byli usazeni její přátelé.

Průzračný vzduch a modrý záliv obloukovitě se vřezávající do purpurových pahorků, kamenný přístav, bílá cesta vedoucí na horu, na jejíchž úbočích byly pod cypřiši, platany a rozložitými borovicemi domky natřené růžovou hlinkou, přenesly Tháidu do rodné Attiky. Do ploché nádrže na břehu padal z výšky čistý pramenitý potůček, jenž se tříštil do drobných kapek. Nad domy se táhly temně zelené pruhy myrtových hájů, obsypaných bílými květy, svědčící o tom, že horké léto právě vrcholí. Neopakovatelná vůně mořského břehu v slunném letním dnu probouzela v Tháidě vzpomínky na léta v attické vesničce, kdy byla v péči dospělých. Poslala loď nazpět s děkovným listem Ptolemaiovi a teď jako by se vrátila do dětství.

Každý den spolu s Iranou, její vychovatelkou a Eridou plavaly na západní stranu zálivu, chráněnou dlouhým mysem vybíhajícím do moře jako dračí hřbet. Dosyta se koupaly, lezly po skalách, žvýkaly z dětství oblíbený svatojánský chléb a střílely po sobě jeho tvrdými, kovově lesklými zrnky. Tháidini přátelé měli celý houf dívek od osmi do dvanácti roků, vlastní dcery, neteře, děti sluhů a otroků. Podle starodávného zvyku si hrály společně: bujně se proháněly, pletly věnečky a ověšeny girlandami vášnivě tančily pod horkým sluncem nebo úplně nahé za svitu měsíce; potápěly se a hledaly trsy krvavě červených korálů, jež ušly pozornosti lovců. Nebo v novolunní noci závodily, která doplave dál po hladině zalité stříbrným svitem měsíce s pohárem v ruce, aby mohly provést úlitbu Téthyi, Poseidonovi a Hekatě.

Tháis a Eris se těch zábav zúčastnily, jako by jim bylo třináct a prožívaly tajemné období, kdy se v dívčích tělech dostávají do rovnováhy všechny složky a Gáia-Země v nich probouzí jasnozřivé síly a bezděčné tušení příštího osudu, kdy se upevňují vztahy s Velkou matkou, Artemidou a Afrodítou.

Někdy si Tháis a Eris vypůjčily malé, ale silné kyperské koně, kteří dobře šplhali po horách. Poté, co zahynul Boanérges, už si Tháis nechtěla opatřovat vlastního koně. Nebo jako kdysi v Ekbataně s Hésionou šly pěšky do hor po strmých stezkách, vyhledaly si vysokou skálu čnící nad propastí, a na ní se uvelebily.

Eridu výška opájela. Zakláněla hlavu a se svítícíma očima zpívala podivné písně jazykem jí samé neznámým, které se naučila v útlém dětství v chrámu a možná ještě dřív kdesi v zapomenuté rodné zemi. Smutná melodie se táhla bez začátku a konce a pojednou z ní vytryskla slovní spojení překypující vášní a hněvem a stoupala k jasné obloze jako volání po spravedlnosti. Eridě se chvělo chřípí, zuby se jí leskly a oči divoce temněly. Toto zanícení zasáhlo i Tháidino nitro. Čarovná píseň v ní vyvolala touhu postavit se na okraj útesu, doširoka rozpřáhnout ruce a vrhnout se dolů, do temné zeleně pobřežních lesů, které odtud vypadaly jako huňatá přikrývka.

Tháis se výšky nebála, ale udivovala ji Eridina chladnokrevnost, s jakou dokázala stát zády k propasti na samém okraji strže a ještě jí cosi kolem ukazovat.

Vyzbrojeny kopím vydávaly se i na delší cesty. Tháis chtěla, aby přítelkyně poznala všecko kouzlo lesů a hor na Kypru, podobném přírodě její milované Helady.

Eris viděla vůbec poprvé lesíky rozložitých borovic s dlouhým jehličím, duby s kulatými, drobně zoubkovanými a velmi temnými listy a červenou kůrou, smíšené s obrovitými kaštany, ořechy a lípami, stejně tak jako lesy vysokých, silně vonících jalovců, podobných cypřišům, nebo černé, chmurné háje jiného druhu keřovitých jalovců, které vydávaly rovněž ostrou osvěžující vůni.

Sama Tháis viděla poprvé pokácené cedrové stromy, jiné, než rostly na foiníckém pobřeží, s velmi krátkým zelenomodrým jehličím. Moře cedrových lesů se táhlo po hřebenech až na východ a na jih v tichu a šeru jako nekonečná sloupořadí. Pod nimi na úbočích skal tryskaly křišťálové prameny a rostly vrby s hustými kulovitými čapkami zeleně, podpíranými pokroucenými tmavošedými kmeny.

Tháis měla ráda sluncem zalité kamenité náhorní plošiny, porostlé temnými keři foiníckého jalovce a vonné rozmarýny, plazivými stonky tymiánu a stříbřitými trsy pelyňku. Ve vzduchu prosyceném teplou vůní spousty travin se člověku bezděky chtělo zhluboka dýchat. Slunce se přímo vlévalo do žil a odráželo se od bílých pahorků, z nichž vystupovaly v nevelkých výškách na povrch celé obrovské balvany mramoru.

Eris si lehla na záda, upřela modré oči do nebe a přiznala se, že teď už se nediví, proč je v Heladě tolik umělců i krásných žen a proč všichni lidé, které tu potkala, byli tak či onak milovníky umění. Příroda tu vytváří zářivý a svěží svět přesných tvarů, podněcující k přemýšlení, rozhovorům a činnosti. Ale zároveň tato suchá a kamenitá pobřeží neumožňovala lehký život, vyžadovala neustále tvrdě pracovat, usilovně obdělávat půdu a odvážně se plavit po moři. Lidé nebyli zhýčkáni, ale přitom nemuseli vynakládat všechen čas na obživu a ochranu před živelními pohromami. Kdyby nebylo zloby, válek a věčné hrozby otroctv Ani v této překrásné části oikumény nedokázali lidé vytvořit božsky klidný a moudře žitý život.

Eris se otočila na břicho a dívajíc se na daleké lesy nebo na tyrkysově modré moře přemýšlela o nesčetných otrocích, kteří byli tvůrci této krásy — nádherných bílých chrámů, sloupořadí, sloupových síní a schodišť, nábřeží a vlnolamů. Co přináší tato krása lidem? Zjemňuje mravy, zmírňuje násilí a krutosti, vyrůstá stále víc spravedlivých a lidských jedinců, podobných Tháidě a Lýsippovi? Kam spěje život? Nikdo neví, a zodpovědět si tuto otázku znamená vlastně pochopit, kam spěje Helada, Egypt a ostatní země. K lepšímu, k rozkvětu a spravedlnosti nebo ke krutostem a záhubě?

Tháis se obírala docela jinými myšlenkami. Poprvé za mnoho let na ní nespočívaly povinnosti a těžkosti spojené s vysokým postavením, bylo jí lhostejné, zda vzbuzuje nadšení lidí či ne, už se nemusela neustále připravovat na daleké pochody, a tak se oddala meditování, k němuž měla vždycky sklon. Všechno kolem jí bylo blízké. Tělo do sebe vpíjelo jiskřivé světlo oblohy a drsnou modř moře.

Takhle by chtěla žít celá léta, nebýt na nikom závislá a nikomu za nic zavázaná. Ale uplynulo léto, minula deštivá a větrná zima a znovu se podél cest a steziček zakývaly bílé asfodelové květy. A její živá mysl a silné tělo si vyžadovaly činnost, nové dojmy a snad i lásku.

Končila sto sedmnáctá olympiáda a Tháis poprvé pocítila celý význam slova „ametaklétos“: nemilosrdný, neodvratný a nenávratný osud. Egyptské zrcadlo jí ukázalo stříbrné nitky v hustých, jako noc černých vlasech. A na hladké pleti, připomínající leštěnou efeskou sochu, našla první vrásky tam, kde po nich dříve nebylo a ani nemohlo být potuchy. I nezdolné mladé tělo tedy podlehlo náporu vše odnášejícího času! Nikdy si nepomyslela, že ji toto zjištění tak hluboce zraní. Odložila zrcadlo a zašla mezi vavřínové keře, aby se o samotě oddala smutku a smířila se s tím, co je nevyhnutelné.

Tady ji Eris našla a odevzdala jí spěšný list od Ptolemaia. Ano, všechno dopadlo tak, jak tušila už v Babylónu, když Eridě vysvětlovala, jak nejistý je osud královských dětí.

Kassandros zajal Alexandrovu matku Olympiádu a obvinil ji z jakéhosi spiknutí, pak zajal Alexandrovu vdovu Róxanu a dvanáctiletého syna slunečného vojevůdce, dědice Makedonie, Helady a Asie, Alexandra IV. Krutý tyran dal matku velkého krále a bývalou kněžku v Pelle ukamenovat a jeho vdovu a syna nařídil zabít. Ale vojáci se neodvážili vztáhnout ruku na Alexandrovu krev. Tu Kassandros přivázal matku k synovi a sám je utopil. Celá Helada, všichni žijící diadochové a Alexandrovi vojáci byli těmito odpornými zločiny pobouřeni. Ale jak to obvykle bývá, zločinec zůstal nepotrestán. Nikdo z těch, kdo měli moc a vojenskou sílu, proti němu nepozdvihl zbraň. Kassandrovy zločiny však neskončily vyvražděním Alexandrova pokrevního příbuzenstva. Makedonský tyran se dopustil ještě mnoha dalších ukrutností.

Eris trpce litovala, že není v Kassandrově blízkosti a nežije v Makedonii. Bez rozpaků by ho zabila, ale stejně byla přesvědčena, že bozi zločince potrestají. A její předpověď o Kassandrově blízkém konci se ukázala správná. Zpráva o hanebném zločinu vyvolala u Tháidy hlubokou duševní krizi, snad proto, že se ji dozvěděla právě ve chvíli, kdy si uvědomila, že ji opouští mládí. Ted už ji všemožně zabavovala Eris: vodila ji na tajná ženská shromáždění, při nichž se tančilo za měsíčního svitu na Hekatinu počest, hledala s ní barevné kameny na východ od Zlatého zálivu, kde v horách vystupovaly na povrch neobyčejně svěží a čisté zelené a modré žilky malachitu a azuritu.

Na podzim sama Tháis usoudila, že už žila dost dlouho ve venkovské samotě, a vydala se do Pafu. Živé město, středisko obchodu s mědí, cedrem a zvláštním vláknem pro nehořlavé knoty do lampiček, bylo proslulé chrámem Afrodíty Anadyomeny. Tady, v okolí Pafu, se bohyně zrodila z mořské pěny a svitu hvězd, a proto se jí také říkalo Pafská nebo Kypris (Kypřanka).

Od chrámu vedla svatá cesta na mořské pobřeží, oddělena od přístavu zdí. Otevřený ochoz na nábřeží z velkých krychlí tmavého tvrdého kamene, dovezeného z trojzubého Olympu, lemovalo devět mramorových sloupů na počest devíti Afrodítiných ctností. Na plošinku ze stejného kamene, která byla zalita vodou, vedly dva schody. Z moře přibíhaly průzračně zelenavé vlny, na mělčině se tříštily a dlouhé pruhy bílé pěny tvořily nad rovným povrchem plošinky bizarní tvary. Z nich se kněžky bohyně, tak milé bohům i lidem, snažily vyčíst proroctví, neboť podle prastarých pověstí vyšla zlatonohá Afrodíté z pěny právě tady.

Krasavice z tohoto ostrova — ženy ze vznešených rodů, hetéry i dcery rolníků a pastýřů — se sem chodily po modlitbách v chrámě koupat, neboť věřily, že bohyně na ně přenese část své neodolatelné přitažlivosti. Pátý den v týdnu, zasvěcený Afrodítě, se zde scházeli ti, kdo netrpělivě hledali nevěstu, umělci s kreslicími potřebami a námořníci z lodí, připlouvajících z přístavů všech helénských ostrovů, z Foiníkie, Iónie, Egypta, Sicílie a dokonce i z Kartága.

Po jistém váhání se Tháis rozhodla, že také vykoná obřad. Eris si ji kriticky prohlédla a ujistila ji, že vypadá tak dobře, že se může koupat i ve dne. Tháis se šla přesto koupat v noci, hodinu před půlnocí, v čase zasvěceném Erótovi. Když obě přítelkyně po nekrvavé oběti v chrámě vstoupily do moře, úplněk právě osvěcoval hladinu nad prvním schodem, kde bylo vody jen po kolena.

Soustředěná a smutná stála Tháis v moři ozářeném měsícem, malé vlny kolem pleskaly a hladily jí ramena, jako by ji utěšovala bohyně Téthys. V náhlém vytržení zdvihla ruce k obloze a zašeptala: „Z pěny zrozená, na místě, kde ses zjevila světu, mi dej pokyn, co mám dělat dál. Zakrátko přestanu poskytovat lidem potěšení a probouzet v nich potřebu krásy a touhy po n přestanu ti sloužit! Jak krátký je život! Sotva člověk posbírá úlomky vědomostí a pozná, jak žít, jeho cesta je u konce. Snažně tě prosím, zlatonohá, naznač mi cestu, nebo mě zab! Ke všem vzácným darům, jež jsi mi poskytovala, přidej mi ještě milosrdnou smrt, aby mě tvá božská vůle doprovodila za Řeku zapomnění.“

Dlouho stála a dívala se na moře lesklé jako tmavé zrcadlo, občas zdvihla hlavu a zahleděla se na jemně ojíněnou oblohu. Všude ticho, nikde žádné znamení, jenom vlny šplounají kolem jejího těla.

Pojednou vyděsily obě udivené ženy nadšené výkřiky, víření bubínků a pleskání vody. Ocitly se v kruhu dívek a mladíků, kteří je ve veselém chorovodu táhli na nižší plošinku, kde už voda dosahovala nad ramena. Mladí umělci, básníci a jejich modelky a milenky jim pak na břehu ani nedovolili přehodit přes sebe přikrývky, ovinuli je girlandami bílých květů a přes protesty je vedli jako čestné hosty na symposion. Tháis si nějak šaty opatřila a objevila se na hostině oblečená, k rozčarování sochařů, kteří o krásných tělech Athéňanky a etiopské královny slyšeli hodně vyprávět. Potají pozorovala, kdo přitahuje víc obdivných pohledů: zda ona v jednoduchém účesu s třemi stříbrnými stužkami na hlavě a s náhrdelníkem z nohových pařátů, bez zábran a vesele se smějící, nebo uzavřená Eris s hrdě vztyčenou hlavou korunovanou strašlivými hady a s vysokou šíjí, ověnčenou modrými beryly, zářícími na její temné pokožce.

Když se jí nepodařilo zjistit, která z nich dvou by z této soutěže vyšla první, dala se do tance a zpěvu, vždyť tohle bylo po mnoha letech zase první opravdové symposion helénských básníků a umělců. Dokonce i Eris podlehla atmosféře veselí a mladé lásky a její tance vyvolaly vskutku bouřlivé nadšení hostů.

Ale Tháidina dobrá nálada netrvala dlouho. Podepřela si tvář rukou, sedla si stranou a s potěšením pozorovala mládež, ale zároveň cítila, jak je jim podivně vzdálena.

Několikrát zachytila pozorný pohled majitele domu, vysokého Ióna se silně prošedivělou kšticí vlnitých vlasů. Jako by zkoumal a chtěl pochopit, co se děje v Tháidině duši. Jeho žena, kdysi vynikající zpěvačka, řídila symposion jako zkušená hetéra. Na sotva patrné znamení svého muže vyšla mezi stoly doprostřed hodovní síně. Něco pošeptala hudebníkům, ti nasadili první akordy rytmického doprovodu a v nastalém tichu se jako osvobozený pták vznesl její hlas.

Tháis se až zachvěla, jak se melodie dotkla jejího srdce. Byla to píseň o velkém prahu na životní cestě každého muže či ženy. Položí ho na ni Kronos po letech, která jim vyměřil Osud-Ananké. Pro mnohé šťastlivce je tento práh pouze bezvýznamnou překážkou. Pokojní rolníci ho překročí a ani si to neuvědomí, rovněž staří vojáci v posledních bojích tento práh vůbec nevidí. Ale lidé žijící neklidným životem plným vzrušení — tvůrci krásy, cestovatelé, hledači nových zemí — narazí naň jako na ohradu a co je za ní, připadá chmurné i těm nejsmělejším. Buď ho vůbec nepřekročí a dožijí své dny před ním, nebo se odvážně vrhnou do neznámé budoucnosti a nechávají za sebou všechno, lásku i nenávist, štěstí i neštěst

Zpěvačka zpívala aiolským nářečím a obracela se k Tháidě, jako by na ní viděla, že právě došla ke svému prahu a stojí před ním a přemýšlí, jak se s ním čestně a beze strachu vyrovnat.

Píseň dojala i mládež, od prahu osudu ještě nesmírně vzdálenou. Jeho stín padl na bujné veselí symposia jako pokyn k ukončení slavnosti. Hosté odcházeli v párech nebo ve skupinách do měsíční noci. Lychnosy mezi peristylem vchodu a hodovní síní zhasly. Tháis a Eris se zvedly a děkovaly hostitelům.

„Jste hosty našeho města,“ řekl jim pán domu, „přijměte laskavě pohostinství pod naší střechou. Hostinec je od svaté cesty daleko a je už pozdě.“

„Šlechetný pane, ani nevíš, kdo jsme,“ odpověděla mu Athéňanka, „přišly jsme bez pozvání. Přivedli nás proti naší vůli tvoji přátelé. Byli milí a my je nechtěly urazit.“

„Mýlíš se, když si myslíš, že obyvatelé Pafu neznají Tháidu,“ usmál se pán domu, „a i kdybychom o tobě neslyšeli, stačila tvá krása a tvé chování na symposiu. Je pro mne svátkem, že jsi navštívila i se svou královskou přítelkyní můj dům. Prodluž můj svátek a přenocuj zde!“

Tháis zůstala a ani netušila, jak velkou změnu v jejím osudu jí připraví návštěva domu nedaleko břehu, na němž se zrodila Kypřanka.

Příští den, když se koupala s ženou a dcerou pána domu, dozvěděla se o svatyni Afrodíty Ambologéry. Až dosud si myslela, tak jako mnozí Athéňané, že podoba Afrodíty Odvracející stáří je jenom jedním ze symbolů této bohyně mnoha podob. Možná vůbec nejmladší její zpodobení, připomínající dívku sotva v rozpuku, z čirého rhodského růžového mramoru. Oblíbili si ji sochaři, ale přísní strážci předpisů ji zakazovali umísťovat v chrámech.

Tady na Kypru, v Afrodítině vlasti, existoval starý chrám Ambologéry, Odvracející stáří. Navštěvovali ho její ctitelé, ženy či muži, kteří se přibližovali k velkému prahu matky všech. Přinášeli jí oběti, vyposlechli si proroctví, vykročili na nové životní cesty a odcházeli domů vyrovnaní nebo sklíčení a se skloněnou hlavou.

Chrám Afrodíty Ambologéry byl tři dny chůze od Pafu, na hranici staré foinícké kolonie v jihovýchodní části ostrova. Prý ho postavili společně Heléni a Foiníčané, rovněž ctitelé Odvracející stáří. Tháis jej zatoužila navštívit.

„Nepřinese ti to klid ani štěstí,“ přesvědčovala ji Eris.

Tháis zase namítala, že nemá a nebude mít klid ani štěstí, dokud nenajde novou životní cestu.

„Cožpak ty to tak neprožíváš?“

„Ne. Mě smutek nikdy neopouštěl, a proto jsem neztratila zářné světlo před sebou,“ záhadně odpověděla Eris.

Athéňanka ji neposlechla. V doprovodu nových přátel vyrazili po klikatící se kamenité cestě a pak vystoupili do hor mezi vysoké borovicové háje a temné cedrové lesy. Nejprve jeli po rozžhaveném jižním svahu hory, kde bylo ticho a suchý vzduch voněl pryskyřicí, ale pak se dostali na stepní náhorní plošinu. Mezi stříbřitými travinami prohýbajícími se pod náporem větru čněly namodralé kameny. Vpředu se táhla pahorkatina přeťatá na polovinu širokým údolím, na jehož vyvýšenině se tyčila svatyně. Na přístupech do údolí stály kdysi budovy, ale teď byly zcela rozbořeny. Zůstaly z nich pouze široké rovné terasy, hrazené obrovskými kamennými deskami a porostlé stromy, které zasadila lidská ruka. Věkovité ořešáky, kaštany a platany tu stály ve svém podzimním purpurovém hávu a před nimi jako jakási vrata se rýsovaly siluety dvou nesmírně vysokých cedrů, jejichž rozložité vodorovné větve byly tak husté, že zadržovaly shora padající kameny.

Zlatem hořící alej vedla dál do údolí. Tháidu naplnil podivuhodný jas a klid. Lidé ztichli, mluvili polohlasem, aby nenarušili šelestění podzimních listů a šplounání údolního potůčku, jenž přes stupňovité nádrže tvořil malé vodopády a tekl mezi plochými mechovitými kameny.

Skrze stromy prosvítaly vysoké skály se staletým mechem, z něhož dýchalo kouzlo minulých časů.

Hluboko do údolí běžely příčné řady tmavých cypřišů, mezi nimi se vyjímaly svou nachovou jehlancovitou korunou topoly.

Všude se vznášela svěží, horká a zároveň suchá vuně prohřátého podzimního listí a jehličí, po prachu horských cest nebylo ani památky. Vzadu se udolí rozšiřovalo a leželo v nížině zalito večerním sluncem, mírem a teplem. Mezi rozpjatými plochými vrcholky borovic se tam vzdouvaly rudnoucí koruny dubů, jilmů a klenů.

Chrám Afrodíty Ambologéry připomínal spíš pevnost. Zdi z šedivých kamenů byly vklíněny do úžlabiny a uzavíraly horský průsmyk od západu. Přední část chrámu se sloupořadím směřovala k východu a ovládala rozlehlou náhorní plošinu s vinicemi a ovocnými stromy. Pafští přátelé je požádali, aby počkaly, sami prošli úzkým tmavým vchodem a třikrát udeřili do bronzové desky zavěšené na krátkém řetězu. Brzy se vrátili i s dvěma kněžkami, zřejmě vysoce postavenými. Ty si Tháidu i Eridu přísně a vážně prohlédly a jedna z nich v světlešedém rouchu se pojednou přívětivě usmála, dala jim oběma ruce na ramena, zlehka se uklonila Pafanům a odvedla obě ženy do chrámu.

Následoval obvyklý obřad večerního půstu, umývání a nočního mlčenlivého bdění na zemi u chrámových dveří.

Za svítání přišla starší kněžka a nařídila jim, aby snědly po jednom jablku, svlékly se, a pak odvedla obě přítelkyně k bohyni Afroditě Ambologéře — Odvracející stáří. Ani Athéňanka, ani černá kněžka, i když hodně cestovaly, ještě nikdy podobný chrám neviděly. Trojúhelníkovým průzorem ve střeše padalo jasné denní světlo na zdi, které se vpředu sbíhaly a směřovaly k východu.

Na zdi barvy slunečnicových lístků byly bronzovými hřeby připevněny obrovské, nejméně deset loktů široké desky, vyříznuté z jednoho stromu. Jenom tisícileté stromy, jako byly libanonské cedry, mohly mít tak mohutné kmeny. Na nich namaloval nějaký malíř, geniálnější než Apellés, čistými nerostnými barvami, trvalými jako na fresce, dvě bohyně.

Levá, v teplých tónech červené půdy a hořícího západu, představovala ženu v plném rozkvětu pozemské plodivé síly a zdraví. Její kypré rty, bujné poprsí a pevné boky překypovaly touhou, až se zdálo, že puknou pod mocným náporem vášně a že z nich vytryskne temná krev Velké matky, vládkyně podsvětí. V rukou napřažených vyzývavě k divákovi držela temnou růži, symbol ženskosti, a čtverhranný lékythion s hvězdou, který Tháis dobře znala.

„Lilit!“ sotva zaševelila Tháis, neschopná odtrhnout pohled od obrazu.

„Ne!“ sotva slyšitelně odporovala Eris. „Lilit je dobrá, ale tahle je smrt!“

Kněžka zaslechla šepot, zdvihla obočí a prudkým pohybem ruky ukázala na pravou zeď. A Athéňanka si bezděky ulehčeně oddechla, neboť spatřila ztělesněnou svou touhu.

Modrou škálou barev splývalo moře s oblohou a nízkým obzorem. Na tomto pozadí mělo tělo bohyně perlově žlutý odstín jitřního úsvitu, kdy velké hvězdy ještě svítí ve výši a opálové moře šplíchá na růžovém písku. Úraniá kráčela sotva se dotýkajíc země prsty bosých nohou, ruce vztyčeny k jasnící se obloze, větru a oblakům. Její tvář byla poobrácena přes rameno a zároveň se dívala do dálky a na diváka a v očích stejně šedých, jako měla Tháis, byl příslib útěchy.

Před každým obrazem dýmala na nízkém oltáříku časem zčernalá kadidelnice.

„Už jste slyšely o dvou podobách Ambologéry?“ zeptala se kněžka.

„Ano,“ odpověděly souhlasně Tháis i Eris, když si vzpomněly na večerní rozhovor s chrámovým filozofem.

„Tělesné stáří smrtelníka nemohou odvrátit Olympané ani Velká matka. Všechno na světě podléhá uplývajícímu času. Ale je možné si vybrat. Na vybranou máte i vy. Buď na prach shořet v posledním ohni služby Afroditě. Nebo přenést tento oheň do všeobsáhlé lásky otvírající nebe a sloužit Úranii tím, že budete vytrvale pečovat o štěstí dětí i dospělých. Položte před tu, pro kterou jste se rozhodly, nějakou věc, třebas lacinou, ale vám drahou.“

Tháis bez váhání přistoupila k Úranii, odepjala si řetězovitý opasek s hvězdou, Alexandrův dar, a použila ho na oltářík.

Eris zůstala nehnutě stát. Ambologéřina kněžka se na ni s údivem podívala.

„A nějaká střední cesta neexistuje?“ zeptala se Eris.

„Existuje!“ chápavě se usmála kněžka a třikrát tleskla.

Těžké veřeje mezi obrazy se pomalu rozevřely.

Nad klidným údolím s vinicemi, olivami a polem pšenice čněl vysoko polokruhovitý balkón. V svěžím ránu pracovali muži a ženy sbírající plody Gáie-Démétry. Bylo mezi nimi hodně starých lidí, šedovousých mužů a žen s tmavými pokrývkami hlavy a v upnutých šatech.

„Ušlechtilým ukončením rolníkova života je pokojná práce na půdě v tichu a usmíření posledních let.“

„Pak musí existovat i čtvrtá cesta!“ namítla Eris.

„Proč jsi přišla k Ambologéře?“ rozepjala kněžka ruce, jako by chtěla Eridě zabránit v návratu do svatyně.

Tháidě se zdálo, že černá kněžka ještě nikdy nepůsobila svou otevřeností, hrdostí a přísností tak přesvědčivě. Její modré oči se podívaly po kněžce s nesmírným sebevědomím, bez vyzývavosti nebo výsměšku, a kněžka se uklidnila.

„Proč bych urážela jinou víru?“ zeptala se Eris. „Ukázalas mi tři cesty a všechny tři jsou pro osamělé muže a ženy. Ale člověk přece opouští lidskou společnost až smrtí. Musí existovat ještě cesta sloužení lidem nejenom vlastní dokonalostí, ale bezprostřední prací v jejich prospěch.“

„Pak jsi nepochopila smysl symbolů, které jsme ti ukázaly. Střední cesta poskytuje lidem potravu, protože rolník má vždycky dost přebytků, jimiž může nasytit umělce a básníka, a tím přispět k rozmnožení krásy na světě. Cesta Úranie je pro moudrou a jemnou ženu. Projevuje se jedině láskou a pomocí lidem, tedy tím, co žena vždycky má dělat a dělá pro pokoj srdce. Proto je Úraniá symbolem žen, proto velký Platón považoval tuto bohyni za nejdůležitější pro budoucnost lidstva.“

„A zapomněl na neštěstí a vzdechy otroků, kteří obětují život jako soumaři, aby ctitelé Úranie mohli zahrnovat láskou své stejně vysoce postavené bližní “ hněvivě odpověděla Eris a Athéňanka se na ni s údivem podívala. „Ne!“ zvolala Eris a naklonila se kupředu jako socha Axiopoiny. „K nebeské lásce ani k nebeskému blaženství není možné dojít, přes mrtvoly poražených a po zádech otroků. Vy lidé Západu, kteří jste dosáhli vrcholků filozofie a pyšníte se svobodou, nevidíte prvopočáteční chybu všech svých úvah. Vidíte sílu jenom v zabíjení a v obětech. Silní a tedy i spravedliví jsou jedině ti, kteří šikovně zabíjejí. Takoví jsou vaši bohové, předobrazy vašich hrdinů, takoví jste i vy sami. To je prokletí Velké matky, které na vás bude lpět tak dlouho, dokud budou existovat národy Západu. Proto druhá podoba Ambologéry, Úraniá, je lež pro básníky a neúspěšné milovníky.“

„A ta první podoba?“ sípavě se zeptala překvapená kněžka.

„Bohyně temného Eróta! Ta je pravdivá a já jí kdysi sloužila s celou horoucností mladé víry. A je to dobrá cesta pro ty, kdo v sobě mají dost živočišné síly.“

„Pro ty, kdo ještě nechápou Úranii,“ vmísila se do sporu Tháis.

„Před tisíciletími se Velká matka zjevila lidem v týchž dvou podobách — v podobě ničení a tvoření, smrti a věčnosti. Jenomže věčnost je nám odepřena a nesmíme klamat sebe ani druhé tímto symbolem touhy našeho srdce. Tím se jenom zatajuje krutá pravda Velké matky. Všichni víme — a toto vědomí je v nás hluboko skryto — že věčné přírodní síly jsou vždycky připraveny ničit. A my si tužbami vznešenými a čistými i nízkými a temnými vytváříme spoustu bohů a bohyň, abychom se jimi jako jemným závěsem proti větru chránili před silami Velké matky. Slaboši prosí o zázrak jako žebráci o almužnu, místo aby něco dělali, aby si upravovali cestu vlastním úsilím a vůlí. Svobodný a odvážný člověk musí nést velké a smutné břemeno. Když se je nesnaží svalit na boha nebo mytického hrdinu, ale unese je sám, pak je skutečně rovný bohům a patří mu nebe a hvězdy!“

Ohromená Ambologéřina kněžka si zakryla rukama obličej.

„Existuje věčné převtělování!“ rozhodla se Tháis poodhalit jí orfické tajemství.

„S odplatou za všechno minulé, když už nemůžeš nic napravit?“ pokračovala Eris. „Mě učili v chrámě Eridu karmě a já v ni uvěřila. Proto je pro mě čtvrtá cesta tak obtížná. Mohla bych zabíjet všechny, kdo způsobují lidem utrpení, i ty kdo svým lhaním nutí lidi k ukrutnostem a prý pro blaho lidstva je učí zabíjet a ničit. Věřím, že nastane doba, kdy bude dost takových lidí jako já a každý zabije několik lumpů. Řeka lidského pokolení bude každým stoletím čistší, až nakonec bude jako křišťálový potok. Obětovala bych tomu život, ale potřebuju učitele. Ne takového, který jenom přikazuje. V tom případě bych se stala obyčejnou vražedkyní jako všichni fanatici. Učitel mi musí ukázat, co je správné a co nesprávné, co je světlo a co temnota, ale závěry si udělám sama. Cožpak je taková cesta nemožná? A taky by musel vědět, jak rozpoznat mrtvou duši od živé a kdo není hoden chodit po této zemi! Aby člověk na sebe mohl vzít těžkou odpovědnost někoho trestat, musí umět božsky přesně zacílit. Jenom vědomí nesmírné odpovědnosti podporované moudrým učitelem zabrání tomu, co provází každé násilí. Porazí se zdravý strom a trouchnivý se nechá stát, zničí se vzácné zárodky budoucích hrdinů a lidský plevel bují dál.“

Ambologéřina kněžka se neodvážila zdvihnout pod ohnivým Eridiným pohledem hlavu.

Tháis k přítelkyni přistoupila a cítila, jak v ní hraje každý sval.

„Nedokáži ti odpovědět, i když jsem poznala starou moudrost v chrámě Eridu,“ smutně se jí přiznala, „možná že ty a tobě podobní budete nástrojem karmy a neponesete tíhu odpovědnosti. Vím toho málo a nejsem příliš moudrá. Ale cítím, že s takovými lidmi, jako jsi ty, by bylo v oikuméně mnohem méně zármutku a zloby.“

„Nevím, odkud pocházíš, opálená sluncem,“ promluvila konečně Ambologéřina kněžka, „a kdo vložil do tvých úst slova, na něž neznám odpovědi. Jsi možná zvěstovatelkou nových lidí, kráčejících k nám z budoucnosti, ale možná poslední představitelka toho, co odešlo do minulosti. Tvé názory na Uranii jsou nesprávné a ohavné. Tvá přítelkyně ti poví, že ve vysokém postavení může člověk pro nebeskou lásku udělat hodně.“

„Vidím, žes nikdy neměla příliš vysoké postavení!“ pousmála se Tháis. „Vládkyně je bezmocnější než jiní. A nejenom proto, že ji omezují společenská pravidla, náboženské předpisy a zvyky a že ji od lidí vzdaluje královská nedostupnost. Stojí nad ní rádci a přesvědčují ji: — Toto je prospěšné, tohle nikoli. — Ovšem prospěšné moci, prospěšné hromadění bohatství, prospěšné válce. Ale ani slovo o tom, co je prospěšné srdci, tvému srdci i srdci ostatních. Řeklas, že žena musí napomáhat pokoji srdce. Byla jsem královnou — a jak málo jsem v tom mohla učinit! Ani své dítě jsem neuchránila před mužskou výchovou, která z chlapce dělá bojový stroj, a ne služebníka Úranie!“

Tháis si vzpomněla na Leontiska, na jeho mladickou víru v krásné néreidy, a do očí se jí vedraly slzy. Eris tiše řekla:

„Zvykli jsme si představovat si bohy jako závistivce, kteří kazí dokonalost lidí a lidských výtvorů. Ale je snad ten, kdo skutečně miluje krásu, něčeho takového schopen? Nebo to znamená, že člověk převyšuje bohy? Samozřejmě ne! Jenom to, že jsme si bohy vymysleli a obdařili je nejhoršími vlastnostmi jako odrazem veškeré falše a nedůstojnosti našeho života, v němž osud, to jest my sami, ničí dobré a chrání špatné lidi. Takový osud musíme sami změnit, a když už není možné zachránit ty dobré, pak třeba alespoň vykořenit lidskou podlost a nedovolit, aby dál bujela a prospívala.“ Ambologéřina kněžka stála v rozpacích před dvěma neobvyklými ženami, které potkala poprvé, oběma tak rozdílnými a zároveň tak si podobnými duchovní velikostí.

Hluboko se jim uklonila, což ještě nikdy před nikým neudělala, a skromně pravila:

„Vy nepotřebujete mé rady a Ambologéřinu pomoc. Račte se obléci a sejít dolů. Zavolám mudrce, přítele našeho filozofa. Nedávno sem přijel z Iónie a vyprávěl podivné věci o Kassandrově bratru Alexarchovi.“

„O bratru toho odporného vraha? Co se dá od takového člověka čekat?“ vybuchla Tháis.

„A přesto si myslím, že byste obě měly vědět o Úranopoli, Nebeském městě, kde se mohou uplatnit lidé, jako jste vy.“

A přítelkyně se dozvěděly o něčem zvláštním, co se ještě nikdy v oikuméně nevyskytlo, co nezachovaly nápisy vytesané v tvrdém kameni, lidové pověsti ani pergameny historiků. Alexarchos, syn Antipatrův a Kassandrův mladší bratr, dostal od tohoto vládce Makedonie kousek země v Chalkidice, na oné šíji za horou Athos, kde kdysi Xerxés nařídil vyhloubit průplav. Tam založil Alexarchos na ploše třiceti stadií město Úranopolis. A protože byl znalcem slovesného umění, vymyslel i zvláštní jazyk, jímž museli obyvatelé města mluvit. Nepřál si, aby byl nazýván králem, přijal jenom titul Nejvyššího rádce v radě filozofů, kteří město spravovali. Jeho vlastní bratr, který kdysi prohlásil Alexandra za šílence, označil Alexarcha za blázna. Nato Alexarchos zanechal budování města v Chalkidice a přenesl Úranopolis do Pamfýlie. Z předcházejícího města vyvezl potomky Pelasgů, kteří žili u hory Athos. K nim se připojili svobodymilovní Efesanéř Klazomeňané a Kárové. Obyvatelé Úranopole žijí všichni jako bratři a sestry, mají stejná práva a hrdě se nazývají úranidové — děti nebes. Uctívají Nebeskou pannu — Afrodítu Úranii jako Athéňané Athénskou pannu a razí její podobu na své mince. Na mincích jsou vedle nejznámějších občanů města zobrazováni i další jejich bohové: Slunce, Měsíc a hvězdná obloha. Alexarchos sní o tom, že rozšíří myšlenku lidského bratrství a lásky všech ke všem pod ochranou Úránie po celé oikuméně. A především chce odstranit rozdíly mezi různými jazyky a kulty. Píše dopisy Kassandrovi a ostatním vládcům jazykem, který vymyslel pro Nebeské město. Mudrc viděl dva takové dopisy, nikdo je nedokáže přečíst.

Takové nečekané zprávy změnily všechny Tháidiny záměry.

To bylo přece uskutečnění všeho, o čem snila v bezesných nocích v Athénách, v Egyptě, v Babylóně a Ekbataně! Jako by ji byl ovanul teplý vánek z Lykijských hor. Láska, která neslouží závistivým božstvům a netáhne se za vojský, se stala základem městského státu Afrodíty, dcery nebes, nejvyššího božstva, moudrosti a naděje.

Má zase cíl, může uplatnit své umění inspirovat umělce a básníky a své úvahy o cestách k Úranii. A tento cíl je tak blízko, jenom přes moře, na sever od Zlatého zálivu, nějakých tisíc stadií! Sláva Ambologéře! Bez ní by se byla možná nikdy nedozvěděla o existenci města svého kouzelného snu.

Po několika měsících, když Tháis naložila všechen svůj majetek a zanechala Iranu na výchovu na Kypru, vstoupila i s nerozlučnou přítelkyní na loď, směřující spěšně do širokého Adalijského zálivu. Nad obzorem lazurového moře se tyčily Lykijské hory, připomínající těžké kamenné kupole s čapkami oslnivě bílého sněhu jako příslib zvláštní čistoty. Loď pomalu obeplula ostrý útes, objevila se nevelká modrá zátoka a v její hloubi ústí bystré říčky. Na západním břehu růžověly za nízkou hradbou pod paprsky vycházejícího slunce budovy Úranopole. Podél ulic a průčelí malých domů už stačily vyrůst cypřiše a platany. Na hlavním náměstí svítila zdaleka právě otesaným bílým vápencem a podezdívkou z modravého kamene rozestavěná budova Nebeské rady.

Loď se přiblížila k přístavu.

Tháis přejela pohledem nepříliš mohutné hradby, rovné ulice a nevysoký pahorek Akropole. Před očima se jí na okamžik mihla obrovská a strašná perská města i města na foiníckém pobřeží se sedmi i devíti hradbami a egyptská města obklopená rozžhavenými pouštěmi, která dobyvatelé přesto uchvátili, vyplenili a zpustošili. Ona sama proměnila bílou vznešenou Persepoli ve spálenisko a zříceniny

Úranopolis jí pojednou připadala jako křehký oltář nebeského snu člověka, choulící se na hranici nepřátelského světa. Srdce se jí bolestně sevřelo při pomyšlení, že město je předurčeno ke zkáze, a když se podívala na Eridu, našla i v jejích očích obavy. Nebeské město nemohlo vydržet dlouho, ale Athéňanku to neodradilo a ani ji nenapadlo hledat pro sebe bezpečnější město na Kypru nebo v Alexandrii či v nějakém tichém koutku Helady. Nebeské město je ztělesněný sen a dává smysl jejímu dalšímu životu. Když už se cele oddala službě dětem nebes, co by jí zbylo, kdyby město zmizelo z povrchu zemského? Jako by odpovídala na tyto myšlenky, stiskla jí Eris pevně ruku a postrčila ji ke schůdkům.

Tháis a Eris sestoupily do přístavu. Námořníci pod Rhoikovým dohledem odnášeli těžké batohy a truhlice s cennými dary pro započaté dílo Alexarcha a Úranie.