Súsa, stojící na kopcích a ve středu s vysokým pahorkem podobným athénské Akropoli, připomněla Tháidě vlast. Kéž by se jen jeden jediný den mohla nadýchat blahodárného vzduchu Helady, vystoupit po mramorových schodech chrámů, schovat se před sluncem v athénských krytých sloupových síních, stoách, provívaných čistým dechem moře! Minulost jí ještě víc připomněla oslava a běh s pochodněmi, které Alexandr povolil, ačkoli netrpělivě spěchal dál na jih, k Persepoli, kde byla hlavní pokladnice perské říše. Musel dorazit k Persepoli dřív, než Dáreios shromáždí vojsko a přivede je sem. A vojevůdce byl sám příkladem neúnavnosti v sedle i za pěšího pochodu a zřídka slézal z koně, aby šel jeden dva parasangy s pěšáky.
Když se vlevo na východě objevily zasněžené horské štíty a údolí začala být hlubší a členitější, narazili Makedonci na zuřivý odpor perských vojsk. V průsmyku, z obou stran sevřeném příkrými skalami a nazývaném Perské brány, jim přehradila cestu narychlo navršená, ale pevná kamenná zeď, kterou bránil oddíl Peršanů. Makedonci se ji několikrát pokusili zdolat, ale byli vždy odraženi.
Tehdy vyslal Alexandr Filótu a Koina s částí vojska po silnici v nížině, aby se zmocnili přívozu a postavili mosty přes řeku Araxés, poslední velkou překážku na pochodu k Persepoli. A sám za přátelské pomoci místních horských kmenů, kterým nejen neublížil, ale dokonce jim prominul, že zprvu Makedonce napadli, přešel po horských stezkách s hetairy, thessalskou jízdou, Agriány a krétskými lučištníky do týlu oddílu, který bránil Perské brány. Peršané napadení ze dvou stran se rozutekli. Cesta k řece byla volná.
Tháis s dvěma setninami thessalské jízdy se ocitla v předvoji Filótova oddílu, který bez zastávky rychle postupoval po kopcovitém, sluncem vyprahlém terénu a nikoho na své cestě nepotkal.
Ráno příštího dne Tháis a dva doprovázející ji setníci o něco předjeli svůj oddíl a vystoupili na vrcholek velkého povlovného pahorku. Otevřela se před nimi široká rovina, která se v dálce ztrácela v předjitřním oparu; zvedl se vítr a hned se udělalo chladno. Tháis povolila uzdu, obrátila tvář k východu a upírala zrak do světlajícího pruhu obzoru. Pojednou jako by její dva průvodce odnesl vítr. Obrátili se nazpět a bojovým pokřikem přivolávali svůj oddíl, blížící se k úpatí pahorku. Tháis hned nepochopila, proč ten poplach, a nevšimla si v první chvíli přívalu polonahých jezdců, kteří se zběsile hnali zešeřelým údolím proti nim. Jejich šedé obrysy uprostřed větrem se kymácející vysoké suché trávy byly jako vlny na řece.
Neohrožené hetéřino srdce sevřel strach. Přízračná horda, mlčky se ženoucí na Makedonce, jako by vyrazila odněkud z podsvětní Hadovy říše, oživlá čárami zdejších kněží-mágů.
Proti hrozivé vlně vyrazili Alexandrovi jezdci. K obloze se vznesl divoký povyk a hetéra se vzpamatovala. Jako v odpověď na tento ohlušující ryk proťaly obzor nad horami jitřní paprsky a osvítily až příliš reálnou bitvu. Zleva se vyřítili Thessalové, aby hordu odřízli od hor, zprava na ně zaútočili Agriánové a do středu se vrhla pěchota s obrovitými, čtrnáct loket dlouhými kopími, sarissami. Boj skončil tak jako všechny šarvátky jízdních oddílů velmi rychle. Útočníci či lépe řečeno ti, kteří se zachránili, se se zuřivým a zděšeným jekem obrátili na útěk. Makedonci ukořistili mnoho výborných, třebaže špatně zaježděných, nízkých koní.
Potom až k Araxu nenarazil už oddíl na žádnou překážku. Mosty se stavěly s mimořádným úsilím. Všichni věděli, že Alexandr se objeví každou chvíli, jen co se vypořádá s perským vojskem v průsmyku.
Zdržení se protáhlo víc, než Filótás a Koinos předpokládali. Mosty byly hotové, ale oddíly vedené Alexandrem nepřicházely. Jak se pak ukázalo, bitva na horské silnici se změnila v hromadnou řež. Peršané pronásledováni nemilosrdnými nepřáteli, padali dolů ze strmých srázů do řek, jejichž koryta byla samý kámen. Někteří se sami vrhali ze skal a volili raději dobrovolnou smrt než otroctví nebo kruté usmrcení mečem či kopím.
Přední oddíly makedonského vojska v čele s Alexandrem dorazily k řece až o půlnoci.
Alexandr neočekával tak rozhořčený odpor Peršanů a byl rozběsněn. Když však zjistil, že všechno je připraveno k přepravě, u mústů že hoří pochodně a přední oddíl už je na druhém břehu a čeká jen na rozkazy, uklidnil se. Přikázal hetairům, Thessalům a Agriánům, aby se okamžitě přepravili na druhý břeh. Sám vyjel na věrném Búkefalovi (v horském průsmyku na něm nebojoval, vzal si lehčího koně, zvyklého na strmé srázy) na vysoký břeh Araxu, odkud sledoval přepravu a nástup oddílů. Jeho pozornost upoutal drobný jezdec zahalený do pláště na dlouhoocasém a dlouhohřívém koni; stejně jako král sledoval zcela osaměle a nehnutě vojáky přecházející po mostech. Alexandr z vrozené zvědavosti popojel k jezdci a panovačně se ho zeptal:
„Kdo jsi?“
Jezdec si odhrnul plášť a odhalil kolem hlavy stočené černé copy — byla to žena. Alexandr se s údivem zadíval do jejího obličeje, na který bylo ve tmě špatně vidět, a snažil se uhodnout, jaká žena se mohla ocitnout tady, pět tisíc stadií od Babylónu a tři tisíce od Súsy.
„Tys mě nepoznal, králi?“
„Tháis!“ zvolal nesmírně udivený Alexandr. „Jak to! Vždyť jsem rozkázal, aby všechny ženy zůstaly v Babylóně!“
„Až na mě, já jsem tvým hostem, králi! Tys zapomněl, že jsi mě třikrát pozval: v Athénách, v Egyptě a v Tyru?“
Alexandr chvíli mlčel. Athéňanka pochopila, o čem uvažuje, a dodala:
„Nemysli si o mně nic špatného. Nechci zneužívat našeho eufratského setkání a neběhám za tebou, abych si vyprosila tvou přízeň.“
„Proč ses tedy vydala na tak obtížnou a nebezpečnou cestu?“
„Promiň, králi! Chtěla jsem, aby alespoň jedna žena vstoupila do srdce Persie zároveň s vítěznými vojáky a nevlekla se na vozech mezi kořistí, zásobami a otroky. Mám skvělého koně a víš přece, že dobře jezdím. Věř mi, že jsem tu jen kvůli tomu!“
Tháis neviděla Alexandrovi do obličeje, ale vycítila, že se jeho nálada změnila. Zdálo se jí, že se usmívá.
„Nu což, vzácný hoste!“ už docela jiným tónem řekl král, „pojeďme, je nejvyšší čas!“
Búkefalos a Boanérges seběhli z úbočí. Až do svítání jela Tháis vedle Alexandra, jenž přešel s Búkefalem do dlouhého klusu a neohlížel se na únavu vojáků přesvědčených, že velkého vojevůdce nic nezmůže.
Dál od řeky byly hory stále nižší a na jihovýchodě přecházely do široké roviny. Pod kopyty makedonské jízdy se rozprostírala legendární Persis. K vytoužené Persepoli, největšímu gazofylakionu, pokladnici Persie, posvátnému místu korunovací a trůnních ceremoniálů dynastie Achaimenovců, vedla pohodlná silnice uzpůsobená pro těžké povozy, které Heléni říkají leóforos.
Za svítání, kdy Makedonce dělilo jen několik hodin jízdy od Persepole, spatřili obrovský dav lidí. Naproti jim šli starci se zelenými větévkami na znamení mírumilovnosti a úcty. Byli to skvělí helénští řemeslníci a umělci, zajatí nebo podvodně vylákaní na práce v hlavním perském městě. Všichni bez výjimky byli krutě a záměrně zohaveni: jedni měli useknutá chodidla, jiní zápěstí na levé ruce, třetí měli uřezány nosy nebo uši. Byli zmrzačeni úmyslně tak, aby mohli pracovat ve svém oboru, ale nemohli odejít nazpět do vlasti v tak ubohém nebo děsivém stavu.
Alexandrovi vyhrkly slzy spravedlivého hněvu.
A když mrzáci padli na kolena před jeho koněm a prosili ho o pomoc, slezl z koně. Pozval si k sobě několik beznosých mluvčích a slíbil, že jim pomůže vrátit se domů. Předáci se poradili a znovu se vrátili k trpělivě čekajícímu Alexandrovi. Poprosili ho, aby se nemuseli vracet do vlasti, protože tam by se jim lidé posmívali nebo je litovali, ale aby se mohli společně usadit na místě, které si vyberou. Alexandr jejich rozhodnutí schválil a nařídil jim, aby šli naproti hlavním Parmeniónovým povozům a pak dál do Súsy, kde každý z nich dostane tři tisíce drachem, paterý šaty, dva volské potahy, padesát ovcí a padesát měřic pšenice. Šťastní mrzáci provolávali králi slávu a táhli dál. Alexandr se vydal k nejnenáviděnějšímu městu Asie, jak nazval Persepolis.
K Alexandrovi a Tháidě, která jela poněkud pozadu, otřesena tím, co viděla, dojel rozrušený Ptolemaios.
„Spočítal jsem je,“ řekl, „je jich asi tisíc! Zohavit tolik lidí, šikovných řemeslníků a skvělých umělců, a proč? Jak to jen mohli udělat?“
„A jak mohli Peršané pobořit nádherné Athény, chrámy, stoy a fontány? Proč?“ zeptala se zase Tháis.
Alexandr se podíval na Ptolemaia úkosem.
„Jak na to odpoví můj nejlepší pozorovatel cizích zemí a států?“
„Velmi jednoduše, velekráli!“
Hetéře neunikl neobvyklý titul.
„Velmi jednoduše,“ opakoval Ptolemaios, „krása je oporou duše národa. Když je krása rozdrcena, rozmetána a vyhlazena, jsou podkopány základy, na nichž spočívá ochota lidí bojovat a umírat za vlast. Na zaneřáděné, zdupané pustině nevyroste láska k národu a k vlastní minulosti, ani váleční hrdinové a občanské ctnosti. Národ, který zapomene na svou slavnou minulost, změní se v dav otrhanců, toužících jenom nacpat si břich!“
„Výborně, příteli!“ zvolal Alexandr. „Ty s tím snad nesouhlasíš?“ obrátil se k hetéře.
„Ptolemaios má jako obvykle pravdu, ale ne ve všem. Xerxés rozkotával města a zakládal požáry po celé Attice a spálil Akropolis. Rok poté přišel jeho satrapa Mardonios a spálil to, co se ještě zachovalo. Ptolemaios má pravdu: Mardonios vypaloval a bořil především chrámy, stoy, glyptotéky a pinakotéky. Ale moji rodáci nic neobnovovali: zřícené zdi, zčernalé sloupy, rozbité sochy a dokonce doutnající spáleniště ponechávali tak, jak byly, až do doby, než byli Peršané vyhnáni z Helady. Černé rány na naší krásné zemi podněcovaly jejich nenávist a odhodlanost v bojích s asijskými okupanty. A v bitvě u Platají je porazili — po dlouhých třiceti letech! A hned se objevil Periklés, Aspasiá, Feidiás a byl vybudován Parthenón.“
„Chceš tím říci, že nejen sama krása, ale i pohled na její potupu posiluje duši národa?“ zeptal se Alexandr.
„Právě to, králi!“ odpověděla Tháis. „Ale jenom v tom případě, chápe-li národ, jenž krásu své země vytvořil a shromáždil, oč přišel!“
Alexandr se pohroužil v mlčení.
Koně jako by tušili blízký cíl, přidali do kroku a běželi klusem po cestě, která se svažovala do hustého lesa. Tloušťka starých dubů svědčila o tom, že les byl odedávna hájen, neboť chránil persepolskou rovinu před severními větry. A když vyjeli z lesa, objevily se před nimi na ploché rovině zdaleka viditelné bílé masívy persepolských paláců. Byly vybudovány na vysokých podstavbách a vypadalo to, že plavou nad zemí uprostřed mnoha nízkých městských budov. I z velké dálky bylo vidět, jak se na slunci leskly střechy z čistého stříbra. Cesta klesala ještě níž. Zprava i zleva ubíhala obdělaná pole, pečlivě zavlažovaná horskými potoky. Pokojní rolníci, nejspíš otroci královské správy, orali zemi s mohutnými černými býky, apatickými a pomalými, kteří měli rohy zahnuté dovnitř.
Pěšáci a lučištníci se dali do běhu, aby nezůstali pozadu za jízdou. Vojsko se rozvinulo do šířky. Makedonci se rozdělili na malé oddíly a procházeli spletí zavlažovacích příkopů, zahrad a ubohých chatrčí na městské periférii. Jejich obyvatelé, jakmile vojáky spatřili, se dali buď na útěk, nebo se schovali, kde se dalo. Plán překvapivého obsazení Persepole se tedy zdařil. Nikdo z Peršanů neměl ani tušení, že se blíží velké makedonské síly. Proto Alexandr vůbec nevymýšlel nějaký bitevní plán ani bojovou sestavu a všechnu iniciativu přenechal velitelům oddílů, a dokonce i setníkům. Sám s nejvytrvalejšími hetairy a Thessaly dojel do středu města, k pokladnici, aby zabránil jejím strážcům ukrýt stříbro, zlato, drahokamy, purpurové barvivo a vonné masti.
Zatímco pěšáci bojovali ve višňových a broskvoňových zahradách s narychlo shromážděnými vojáky slabé perské městské stráže, jezdci zablácení potem smíšeným s prachem se hnali k palácům na vysokých podstavbách.
Lehké, bílé, jemně rýhované sloupy čtyřicet loktů vysoké jako hustý les skrývaly tajemné obydlí perských vládců. Schodiště vedoucí ke Xerxově bráně v severní části palácové podstavby hájili lučištníci a několik desítek „Nesmrtelných“ vybrané královské stráže v zářících pozlacených pancířích. Značná část těchto statečných vojáků zahynula u Guagamély, část odešla s Dáreiem na sever. Těch, kteří zůstali v Persepoli, bylo příliš málo, než aby mohli klást odpor prudkému útoku prvotřídní makedonské jízdy. Makedonci a Thessalové projeli na zpěněných koních nezavřenou Xerxovou bránou s obrovskými sochami okřídlených býků a pak skrze ochoz ze dvanácti kulatých sloupů vpadli do apadany — audienční síně, čtvercové místnosti s každou stěnou asi dvě stě loktů dlouhou. Její vysoká střecha byla podepřena čtverhrannými sloupy, které stály v pravidelných řadách po celé místnosti, ostatně tak jako ve všech dalších obrovitých sálech persepolských paláců.
Alexandr sesedl z koně a zůstal v chladivé spadané, ale Ptolemaios, Héfaistion a Filótás v čele svých vojáků rozháněli vyděšené palácové služebnictvo a hledali proslulé gazofylakion. Pokladnice perských králů byla za Stosloupovým a Devětadevadesátisloupovým sálem v spletitých chodbách východní části palácové podstavby. Poslední krátká bitka se rozpoutala v úzkém průchodu mezi pokladnicí a Jižním palácem. V té době dokázal Kraterův oddíl, jenž se vyznamenal při dobytí Perských bran, obsadit strážní místnosti vedle pokladnice za trůnním Stosloupovým sálem. Za několik minut byli nalezeni a přivedeni do apadany i královští pokladníci; vkleče podávali Alexandrovi důmyslné klíče, jimiž se odemykaly místnosti s pokladem. Dveře byly ihned zapečetěny a postavena k nim spolehlivá stráž.
Úplně vyčerpaní makedonští vojáci uléhali k odpočinku hned tady, v palácových sálech, a koně dali do opatrování palácovému služebnictvu. Byli tak unavení, že neměli už ani sílu drancovat. Alexandr chtěl jako v Súse místní obyvatele uchránit, třebaže se Persepolis nevzdala a nevyslala předem parlamentáře. Omlouvalo ji jenom to, že Makedonci se objevili náhle, takže na něco podobného nebylo ani pomyšlení.
Leontiskos a Krateros objeli náměstí i hlavní ulice a rozestavili stráže — opatrnosti nezbývalo, protože v městě se mohly ukrývat nemalé oddíly nepřátelských vojáků. Všude, na ulicích a v zahradách, ve stínu stromů a u zdí leželi spící Makedonci, jak se komu hodilo — na kobercích, přikrývkách a rohožích, sebraných obyvatelům Persepole.
Tháis vstoupila do tohoto spícího království až navečer, neboť vyčkávala s malým doprovodem v předměstské zahradě. Podle dohody přijela k západnímu schodišti, kde palácoví sluhové usilovně smývali krev, kterou byly bílé schody hojně potřísněny. Mrtvoly padlých obránců paláce byly už odstraněny, ale pronikavý pach krve se tu v předvečerním bezvětří stále ještě držel. První noc v Persepoli strávila Tháis v bohatém domě uprchlého dvořana, obskakovaná už beztak vyděšenými otroky a otrokyněmi. Mohli se přetrhnout samou ochotou, aby splnili každé přání této unavené, od slunce a prachu černé cizinky. Zdála se jim strašná, i když byla krásná a drobná. Strach jim zřejmě nahnala i prudká gestikulace Leontiska a Ptolemaia, kteří tady Tháidu ubytovali a hned zmizeli. A ještě víc se možná báli sousedství jízdního oddílu, který se uložil k odpočinku v zahradě a koně umístil nejen v opuštěných konírnách, ale i v domě. Když se Tháis rozloučila s makedonskými generály, cítila se uprostřed celého toho zástupu služebnictva osamocená; páni je nechali napospas osudu, ale oni svědomitě chránili jejich majetek. Ze všeho nejdřív požádala o koupel. A když jí posunky naznačili, že koupel je připravena, vešla do velké okrouhlé místnosti s dýkou, zatknutou za pasem krátkého chitónisku. Tam ji čekala stará otrokyně; Řekyně z Iónie, takže mluvila s Tháidou srozumitelným dialektem. Byla velmi rozrušená ze setkání s první svobodnou helénskou ženou za celá ta dlouhá léta, a k tomu s ženou, která přijela do srdce Persie s neporazitelným vojskem strašlivých dobyvatelů. A tak začala o Tháidu mateřsky pečovat. Po koupeli vytřela pečlivě hetéře celé tělo a zdrsnělá a odřená kolena jí namazala nějakou hnědou, ostře čpící mastí. Vysvětlila jí, že je to drahocenný lék, nad stříbro vzácný. Sbírá se v pustých horách za Persepolí, kde se vyskytuje jako výron na holých skaliscích.
„Není to snad hořlavý zelený olej?“ zeptala se Tháis.
„Ne, paní. Hořlavého oleje je na východě a na severu spousta, taky na březích Hyrkánského moře. Tohle je převzácný dar Gáie, ten vyléčí všechno, ale zvláště rány. Uvidíš, že zítra se všechny tvé odřeniny zacelí.“
„Děkuji ti. Připrav na zítřek tuto mast i pro mé prátele,“ požádala ji Tháis. V bitce u brány byli totiž lehce zraněni Ptolemaios a starý lochágos.
Otrokyně souhlasně přikývla a zahalovala Tháidu do řídké tkaniny, aby po masáži neprostydla. Pak přivolala dvě služky, které začaly hřebeny ze slonoviny Athéňance rozčesávat po umytí lesklé černé vlasy. Tháis už nic necítila. Tvrdě spala se zvrácenou hlavou a nepatrně pootevřenými malými ústy s dětským hořením rtem.
Jakmile byly služky hotové s česáním, stará otrokyně Helenku něžně přikryla jako vlastní dceru.
Příští den přijal Alexandr v zlatém pancíři, čistý a svěží jako mladý helénský bůh, kšattru či řecky satrapu Persidy a jeho blízké velmože v trůnní síni paláce, v níž ještě docela nedávno vladařil nešťastný „král králů“. Peršané přinesli seznam veškerých cenností, které byly ve městě, a poděkovali velkému dobyvateli za to, že nedovolil v Persepoli drancovat. Alexandr se záhadně usmíval a vyměňoval si pohledy se svými generály. Ti věděli, že vojákům mohla v loupení legendárního hlavního města zabránit jedině nesmírná únava, která je zdolala přímo u cíle. Teď, když pominul bojový zápal, bylo lehké pořádek udržet, a Alexandr skutečně vydal příkaz nic v městě neničit.
Makedonce jako by tento poslední prudký výpad vyčerpal, apaticky zírali na neslýchaný přepych paláců a bohatství obytných domů kněží a dvořanů. Staří vojáci, zmožení řadou pochodů a děsivých bitev, plakali štěstím, když spatřili svého božského vůdce na trůnu perských vládců. Válka skončila, jsou u cíle výpravy! Litovali kamarády, kteří zahynuli a nedožili se takové slávy.
Alexandr měl za to, že když teď ovládá Asii, může se vypravit na východ, až na konec světa. Své plány zatím tajil i před nejbližšími přáteli. Musel ještě stíhat Dáreia, protože dokud perského krále úplně nezničí, nemůže na trůn perských králů zasednout, přestože se mu lid poddal. Vždycky tu bylo nebezpečí nenadálého útoku, kdyby se Dáreiovi podařilo sehnat dost vojska. Jakmile přijde do severních hor jaro, vyrazí za ním a zároveň přenese své sídlo do Ekbatany.
Ekbatana, ležící pět tisíc stadií na sever od Persepole a výš v horách, byla příjemným letním sídlem Achaimenovců a zároveň opevněným městem, naprosto odlišným od zpupně na všechny strany otevřené Persepole. Alexandr se rozhodl, že sem převeze poklady ze tří gazofylakionů — ze Súsy, Persepole a Babylónu. Rozkázal, aby se sem taky přemístilo parmeniónovo obrovské vozatajstvo, neboť hodlal udělat z Ekbatany a Babylónu svá dvě hlavní města, a z Ekbatany navíc i tábor, kde se bude připravovat tažení na východ.
Nečekaně přijela Eris, jež předstihla dokonce i pomocné pěší sbory. Přivezla Tháidě dopis od Hésiony, která místo do Persepole odjela do Ekbatany s Nearchem. Ten se rozhodl, že tam vyčká na Alexandra a trochu si odpočine, protože při stavbě loďstva se nesmírně nadřel. Slíbil, že tam najde dům i pro Tháidu. Ptolemaios Athéňance naléhavě radil, aby v Ekbataně bydlila do té doby, než skončí výprava na východ. Hetéra tam nespěchala, ještě se docela nevzpamatovala po úmorné jízdě do Persepole.
Černá kněžka přijela na Salmaach a teď doprovázela Tháidu při projížďkách po městě ještě spolu s dvěma starými přáteli, Lykofóntem a lochágem, kteří jí byli opět přiděleni jako osobní stráž. Za-Ašt dostala za úkol připravit Tháidě v Ekbataně příbytek, ale když za Hésionou odjížděla, nerada se loučila s mladým Thessalem.
Athéňanka se s nimi dlouho potulovala obrovskými sály paláců, schodišti a pod portály, udivena tím, jak málo jsou sešlapány schody a odřeny ostré hrany na dveřích a oknech mezi čtverhrannými sloupy. Do persepolských paláců, do obrovských přijímacích a trůnních síní mělo přístup jen málo lidí, proto vypadaly úplně nové, třebaže nejstarší palácové budovy byly vystavěny skoro před dvěma staletími. Tady, u úpatí Hor milosti, vybudovali Perští vládcové zvláštní město. Nikoli pro službu bohům, nikoli pro slávu své země, ale jedině pro vlastní potěchu.
Obrovští okřídlení býci s lidskými obličeji, s kulatými, dětsky ducatými tvářemi se považovali za portréty zdravím a silou kypících králů. Nádherné basreliéfy lvů u základů severního schodiště byly oslavou statečnosti králů lovců. Vedle okřídlených bohů a lvů zobrazovaly basreliéfy také dlouhé zástupy drobně cupitajících vojáků v dlouhých nepohodlných šatech; a rovněž zajatce a poddané, někdy s vozy a velbloudy, kteří v jednotvárné řadě táhli vzdát hold „králi králů“ sedícímu na trůně. Tháis se pokusila spočítat postavy na jedné straně schodiště, došla ke sto padesáti a nechala toho. V nesmírně rozlehlých palácových síních ji udivovala přemíra sloupů: v trůnních síních jich bylo padesát, devadesát i sto, takže to připomínalo les, v němž lidé bloudili a ztráceli směr. Tháis nevěděla, byl-li to záměr, či zda Peršané jinak nedovedli podepřít střechu. Jí, dceři Helady, zvyklé na dostatek světla a prostoru v athénských chrámech a veřejných budovách, se zdálo, že přijímací síně by vyhlížely mnohem velkolepěji, kdyby nebyly tak přeplněny sloupovím. Těžké kamenné sloupy v egyptských chrámech měly jiný smysl, vytvářely atmosféru tajemství, šerosvitu a popírání světa, což nebylo možné říci o bílých, čtyřicet loktů vysokých persepolských palácích. Tháis učinila ještě jeden objev: mezi obrovskou spoustou plastik se nevyskytlo jediné zpodobení ženy. Takové záměrné opominutí poloviny lidského rodu ji znechutilo. Jako všechny země, v nichž se setkala s útlakem žen, musela se i perská říše stát zemí nevzdělanosti a rodit ustrašence. Hetéře bylo hned zřejmější, proč Alexandrova málo početná armáda tak udivujícím způsobem vítězila. Tuto zemi musel postihnout hněv bohyň, vládkyň osudů, plodnosti, radosti a zdraví. A kdesi na severu bloudící perský král a jeho nejvyšší velmožové teď tvrdě pykají za to, že muži se příliš vyvyšovali!
Persepolis nebyla městem, jak tomu rozuměli Helénové, Makedonci a Foiníčani. Nebyla ani místem svatyň, jako byly Delfy, Efesos nebo Hierápolis.
Persepolis byla budována jako město, kde vládci achaimenovské říše vyřizovali státní záležitosti a přijímali pocty. Proto také stály kolem podstaveb bílých paláců jenom domy dvořanů a budovy s hostinskými pokoji, obklopené z jižní strany polokruhem chaloupek řemeslníků, zahradníků a jiného královského služebnictva, ze severu pak konírnami a ovocnými zahradami. Podivné město, nádherné a nechráněné, pyšné a oslnivé, zprvu opuštěné perskou smetánkou a bohy, se rychle zalidňovalo. Kdovíodkud se sem sjížděli zvědavci, hledači štěstí, zbytky žoldnéřských vojsk a vyslanci z dalekých jižních a východních zemí, aby spatřili velkého a božského vítěze, mladého Alexandra, krásného jak helénský bůh.
Makedonský král neměl proti tomuto ruchu námitky. Shromáždily se zde také hlavní síly jeho armády a připravovaly se k slavnosti, kterou Alexandr slíbil uspořádat před výpravou na sever.
Tháis Ptolemaia a Leontiska takřka vůbec neviděla. Alexandrovi pomocníci byli od svítání do noci v jednom kole a neměli na odpočinek nebo zábavu čas. Někdy se u ní objevil posel s nějakým dárkem, s vzácným klenotnickým filigránem, vyřezávanou krabičkou ze slonoviny, perlovým náhrdelníkem nebo stefané (čelenkou). Jednou jí poslal Ptolemaios smutnou otrokyni z Edomu, která uměla péci chléb, a s ní celý měšec zlata. Tháis otrokyni přijala, ale zlato odevzdala lochágovi, aby je rozdal thessalským jezdcům. Ptolemaios se rozhněval a nedával o sobě vědět až do doby, kdy přijel se zvláštním Alexandrovým poselstvím. Král zval Athéňanku v neodkladné záležitosti. Přijal ji a Ptolemaia na jižní terase, lemované hustým bělorůžovým okružím kvetoucího mandlovníku. Tháis neviděla Alexandra od setkání u přepravy přes Araxés a konstatovala, ze se změnil. Z očí mu zmizel nepřirozený lesk, byly zase jako obvykle hluboké a upřeně zahleděné do dálky. Obličej pohublý po nadlidském vypětí byl zase zalit ruměncem a dostal hebkost mladistvé pleti, pohyby měl poněkud lenivé jako nasycený lev. Král hetéru vesele uvítal, posadil ji vedle sebe a nařídil, aby přinesli pamlsky, které místní mistři dělali z ořechů, datlí, medu a buvolího loje. Athéňanka se tázavě usmála. Alexandr mlčel.
„Umírám zvědavostí,“ zvolala pojednou hetéra. „K čemu mě potřebuješ? Řekni, nenapínej mě!“
Král odložil masku vážnosti. V té chvíli připomněl Ptolemaiovi onu dávnou dobu, kdy spolu prováděli dětská uličnictví.
„Ty znáš můj sen o královně Amazonek. Sama ses v Egyptě ze všech sil snažila mi ho zničit.“
„Já nic neničila!“ protestovala Tháis. „Chtěla jsem jenom říci pravdu.“
„Však já vím! Někdy člověk touží, aby se mu uskutečnil jeho sen alespoň v pohádce, písni nebo divadelním výstupu.“
„Začínám chápat,“ zvolna pronesla Tháis.
„Jenom ty, jezdkyně a umělkyně krásná jako bohyně, můžeš splnit mé přání.“
„Spatřit na vlastní oči královnu Amazonek? V divadelním výstupu? Proč?“
„Uhodlas. Ale nebudeš hrát na divadle, vůbec ne! Pojedeš se mnou zástupy lidí, kteří přijeli na slavnost. Roznesou se zvěsti, že královna Amazonek přijela za mnou, aby se stala mou ženou a poddanou. Vznikne legenda, které všichni uvěří. Statisíce očitých svědků ji roznesou po celé Asii.“
„A co dál? Kam se poděje tvá,královna’?“
„Odjede do,svého sídla’ do Thermódontu. A ty, Tháido, přijedeš ke mně na hostinu do paláce.“
Hetéra vyprskla smíchy.
„Souhlasím. Ale kde vezmu své družky Amazonky?“
„Najdi si dvě, to postačí. Vždyť pojedeš vedle mne.“
„Dobrá, vezmu si jednu, svou Eridu, bude dělat mou,vojvodkyni’. Její hrozivý vzhled přesvědčí každého.“
„Děkuji ti. Ptolemaie, zařiď, aby nejlepší mistři udělali Tháidě zlatou přílbici.“
„A Eridě stříbrnou. A kulaté štíty s obrazy hada a sokola. A luky a toulce s šípy. A krátká kopí. A malé meče se zlatými rukojeťmi. A ještě potřebujeme dobrou leopardí kůži.“
„Slyšels, Ptolemaie?“ řekl zcela spokojený Alexandr.
„Ovšem! Ale jak to bude s pancíři, ty se tak rychle nedají udělat, ani upravit pro ženy. A když nepadnou naprosto přesně na tělo, bude poznat, že jsou vypůjčené.“
„Nevadí!“ řekla Tháis. „Pojedeme jako opravdové Amazonky nahé, jenom s opasky pro meče a s řemeny pro toulce.“
„Výborně!“ zvolal Alexandr, objímaje a líbaje Tháidu.
Athéňanka a Eris s celou setninou thessalské jízdy, čestným doprovodem budoucí „královny Amazonek“, odjely na královské koupaliště na jednom z velkých jezer deset parasangů na jih od Persepole, kam ústil prudký Araxés. Kal, který sem zanesly jeho jarní vody, už klesl a modré jezero bylo opět panensky čisté a průzračné. Bílé stavby malého paláce, terasy na břehu, schodiště vedoucí k vodě i vzdálené břehy ztrácející se v modravém poledním oparu byly naprosto liduprázdné. Tady mohl být příbytek bohyně nebo boha. Jako v rodné Heladě tu stavby vybudované člověkem splývaly s okolní přírodou a stávaly se její neoddělitelnou součástí. Stavitelé paláců a chrámů v Egyptě, Babylóně a Persii se snažili od přírody distancovat. Toto byla výjimka. Na zdejším tichém jezeře pocítila Tháis zase poprvé po několika letech vnitřní klid a mír, ponořena do čistého horského vzduchu, svitu slunce, sotva slyšitelného šplouchání vln a šumu rozložitých borovic.
Obě ženy si pro sebe vyhlédly čtvercový altán. Schodiště vedoucí z něho k vodě bylo ohrazeno vysokým parapetem, takže byly zcela skryty před nepovolanými zraky. Tháis dlouho ležela na mramoru u vody, aby její měďnaté opálení získalo pravidelnost a Eris seděla poblíž na schodu, zádumčivě se dívala na vodu a naslouchala větru. Když polevilo vedro, připlul na lehkém člunu z bílého dřeva starý sluha, otrok z daleké Kadúsie.
Přivážel jim čerstvé ovoce a projížděl se s Tháidou po jezeře. Kdysi sloužíval u řeckého žoldnéře, takže se naučil mluvit jazykem koiné. Prostými a působivými slovy vyprávěl staré zkazky o jezerech, o krásných peri — nymfách ohně, lásky a moudrosti, sídlících v okolních horách, o ponurých a zlých džinech, mužských božstvech pustých úžlabin, kteří byli podřízeni nymfám.
Člun pomalu klouzal po průzračné vodě a veslo pravidelně popleskávalo. Za tichého starcova vyprávění Tháis s otevřenýma očima snila. Vzdušné a bezstarostné krasavice prozářené sluncem v lehounkých šatech se vznášely nad vodou, svůdně se v letu vlnily a vábily k výběžkům holých zvětralých skal, které jako stěna stály na stráži před sídly pouštních duchů. A Tháis zatoužila být takovou peri, ani bohem, ani člověkem, zbavit se neklidu, vášní, svárů a soupeření, které zmítají lidmi i olympijskými bohy. Když se vytrhla ze snění, se smutkem i smíchem si ohmatávala své pevné, hladké, zcela pozemské tělo a se vzdechem se vrhla do chladné jezerní hlubiny, ohnivým krasavicím nedostupné.
Šest dní rychle uplynulo a nadešel předvečer slavnosti. Athéňanka se poradila s Thessaly a rozhodla se, že se v městě objeví až večer. Do města pe vřítila zběsilá horda s pochodněmi za jekotu a hvízdotu, bušení do štítů a řinčení zbraní a postrojů, za dusotu a ržání koní a projela do severovýchodní části, kde pro ni byl předem připraven prostorný dům. Zvěst o příjezdu královny Amazonek se roznesla okamžitě po městě a vyprávěly si o tom stovky lidí, rozrušených hlučným vpádem. Považovali Thessaly za Amazonky, takže napočítali div ne tisíc ukrutných jezdkyň s vrhacími noži v zubech.
A konečně začala dlouho očekávaná slavnost. Zahájil ji sám božský vítěz nad „králem králů“, nový vládce Asie Alexandr, když vjel na zaplněné náměstí z jižní strany paláců v doprovodu slavných generálů. Prudké slunce hrálo obrovskému a nádhernému Makedonci na zlatém pancíři a přílbě v podobě lví hlavy. Na černé srsti mohutného bojového koně Búkefala, neméně slavného než jeho jezdec, se skvěle vyjímala zlatá uzda.
Po Alexandrově levé, čestné straně jela rovněž v zlaté zbroji královna Amazonek. Lidé tajili dech při pohledu na Alexandra a jeho božsky sličnou spolujezdkyni. Amazonka v cudné a samozřejmé nahotě seděla na neslýchaně krásném ryšavě zlatém koni s černým dlouhým ohonem a hřívou, které byly propleteny zlatými nitkami. Nevelký a pružný mimochodník vypadal vedle mohutného Búkefala jako ještěrka. Měďnaté tělo královny Amazonek obepínal pás ze zlatých plíšků s krátkým mečíkem a přes záda měla leopardí kůži, na níž spočíval luk a toulec, a kolem nich se vinuly dlouhé zlatisté copy, spadající zpod kroužkového závěsu na oslnivě svítící přílbě. Obličej jí stahoval silný řemínek přílby, což jí spolu s nízkým štítkem dodávalo bojový a sveřepý výraz. Na ohybu lokte levé ruky jí spočíval štít s obrazem zlatého Kirčina sokola uprostřed.
Krok za královnou jela na tmavě popelavé kobyle další Amazonka, černá, v stříbrné přílbě a stříbrné zbroji. Její štít měl ve středu svíjejícího se stříbrného hada a pod přílbou jí planuly divoké, pronikavé a uhrančivé modré oči. V pravé ruce držela krátké postříbřené kopí. Její kůň hrabal nohama, přisedával tanečním krokem a vysoko mával ohonem protkaným stříbrnými nitkami.
Alexandr s generalitou a Amazonkami rozrážel pomalu davy lidí a mířil k jižnímu okraji Persepole. Tam byly na rovném úseku stepi postaveny lavice a přístřešky, upravena hřiště pro závody atletů a vybudována scéna pro herce a tanečnice. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se sem sjeli kouzelníci, slavní hudebníci a akrobati.
Na křižovatce dvou velkých ulic na sebe hned upozornili urození Peršané pestrým oblečením a tím, že s sebou neměli ženy. Zámožné měšťky zahalené do lehkých závojů se tiskly ke zdem domů a ohradám a otrokyně, zvědavější než muži, div nevbíhaly koním pod kopyta. Perská smetánka si nadšeně prohlížela skvělé koně a vznešené jezdce královského doprovodu.
„Podívej se!“ zvolal vysoký muž. Vypadal jako voják a obracel se k příteli, jehož rysy prozrazovaly Pnměs indické krve. „Já si myslel, že mýtus o Amazonkách je vymyšlený, už jen proto, že by musely mít nohy do,o’ jako ženy Massagetů, které jezdí na koních od dětství.“
„A teď vidíš, že Amazonky sedí na koni úplně jinak.“
„Opravdu!“
„Ano, nemají nohy spuštěny, ale položí je koni na hřbet a v kolenou je hodně ohnou, takže chodidla jsou pak skoro obrácena k zádům.“
Vyjevený Poloind vyprovázel očima královnu Amazonek, vzdalující se s Alexandrem do jiné čtvrti, kde ulice byla ještě širší a bylo v ní ještě víc lidí.
„En aristera! (Zleva!)“
Prudký výkřik černé Amazonky všechny vyděsil. Královna se v mžiku kryla štítem, do něhož prudce udeřil těžký, velkou silou vržený nůž. Kůň černé Amazonky skočil vlevo a rozrazil dav. Než někdo stačil útočníka zadržet, ležel na zemi s kopím hluboce vraženým do jamky nad levou klíční kostí. Byl to smrtelný zásah. Tháis poznala výcvik Kybelina chrámu.
V příštím okamžiku se rozzuření hetairové vrhli mezi dav a jejich koně šlapali po všech, kdo včas neuhnuli. Obklíčili řetězovitě skupinu diváků kolem zabitého a zahnali ji do boční ulice. Dva muže, kteří se pokoušeli z obklíčení uniknout, na místě probodli. Na královnině tváři nebyl znát nijaký úlek, bezstarostně se na Alexandra usmála. Král prohodil několik slov k Ptolemaiovi, ten obrátil koně a odjel za hetairy.
Slavnostní průvod se nezastavil ani na okamžik. Za městem uvítaly krále početné špalíry vojáků hromovým voláním. Argyraspidové v prvních řadách začali bušit do zvonivých štítů. Zavířily bubny. Kůň černé Amazonky se dal nečekaně do tance, hrabal kopyty do taktu a ukláněl se vpravo a vlevo. Pod nohy koní letěly modré, růžové a žluté kytice. Obě Amazonky byly zasypány květinami, se smíchem se chránily štíty před voňavou záplavou, a tím vyvolávaly ještě větší nadšení.
Ptolemaios dohonil Alexandra až u improvizované divadelní scény.
„Ta černoška má přesnou a pohotovou ruku!“ řekl nespokojeně králi.
„A podařilo se zjistit příčinu útoku?“ zeptal se Alexandr, aniž se otočil. „Kdo a proč potřeboval zničit krásu, vždyť je ve válce nepoužitelná a nevyvolává ani žádné pomstychtivé vášně?“
„Národy na pomezí pouště ženami pohrdají, muži nectí krásu, a když si něco umanou, jsou schopni zavraždit kohokoli a neohlížejí se na důsledky. Přesto ale útočí zákeřně ze zálohy.“
„Co jim udělala královna Amazonek?“
„Říká se, že vržený nůž patří nějaké krasavici, kterou ti vybrali za ženu.“
„A ani se mě nezeptali,“ rozesmál se Alexandr.
„Prý ovládají zvláštní magii. Nikdo neodolá kouzlům jejich žen.“
Alexandr pohrdavě řekl:
„A jakmile spatřili královnu Amazonek, rozhodli se ji zabít, i když za to zaplatí životem?“
„Žijí hanebně a neváží si ničeho, zato fanaticky uctívají své bohy,“ pokračoval Ptolemaios. Tentokrát působil poněkud rozpačitým dojmem.
„Dej rozkaz, aby byl usmrcen každý, kdo pomáhal útočníkovi, a tu krasavici ať provdají za jednoho z koňáků u hetairů!“
Alexandr seskočil z koně a „královnu Amazonek“, která ještě seděla na Boanérgovi, chytil do náruče. Pak ji vzal za ruku a vedl do nejvyšší řady lavic pod přístřeškem z drahocenné purpurové látky, ukořistěné ve skladech Východního paláce
Alexandr opustil slavnost, když už slunce zapadalo za hory. Vraceli se společně, Tháis ještě jako Amazonka, Ptolemaios, Héfaistión a Krateros. Ostatní generálové jeli několik kroků za nimi a po stranách cválala v dvojitém řetězu ochrana hetairů.
Héfaistión něco polohlasem vyprávěl Kraterovi, ten pozorně naslouchal a pojednou se rozesmál, Tháis se po něm podívala, udivena, že vždycky vážný Krateros je najednou tak veselý.
„Vzpomínají na konec představení,“ vysvětlil jí Ptolemaios.
Ano, i Tháidě utkvěl v paměti pozoruhodný hadí tanec. Nubijka byla vysoká, štíhlá a neobyčejně pružná, Babylóňanka měla světlou pleť a bujné tvary; vznikal dojem, že spirály černého hadího těla bílou dívku skutečně ovíjejí. Zdálo se, že černý „had“ se chvílemi vynořuje za zády své „oběti“, dávaje jí hlavu na rameno, a chvílemi že se zdvíhá ze země a prolézá Babylóňance mezi nohama.
„Máš na mysli hadí tanec?“ zeptala se Tháis.
„Vůbec ne! Copak takové jemné umění může Kratera vzrušit? On vzpomíná na skupinu babylónských akrobatů, kteří předváděli pantomimu lásky.“
„Co na tom bylo hezkého?“ podivila se hetéra. „Taková ohavnost! Dívky byly sice velmi krásné, ale muži.“
„Ale jaké znají zvláštní pózy! Na něco takového by nepřišli ani kněží bohyně Kotytó!“
„Tobě se jejich vystoupení líbilo?“ chtěla vědět Tháis.
„Málo mě znáš! Nebo se tak přetvařuješ?“
Tháis lišácky přimhouřila oči a narovnávala si za zády stužku, kterou měla přivázány své „vypůjčené“ copy.
„Žádný muž se na to nemůže dívat jinak než s odporem! Něco jiného jsou eunuši!“ rozhorlil se Ptolemaios.
„To je zajímavé, proč? Mně je například proti mysli, že posvátná služba Afrodítě a Kybele — toto tajemství, které zná jen bohyně a dvojice, která se k ní povznese — se tu veřejně ukazuje, což snižuje člověka na úroveň dobytka, probouzí v něm chtíče a uráží krásu. Je to ohavné porušení příkazu bohů!“ rozhořčila se Tháis.
„Tohle dobře chápu. Ale navíc cítím, že mě okradli,“ usmál se Ptolemaios.
„Tys chtěl být na místě těch akrobatů!“ dovtípila se Tháis.
„Jistě! Ne ovšem na jevišti! Když někdo objímá a laská krásnou ženu před mýma očima, uráží mě to. Takovou podívanou nesnáším!“
Alexandr souhlasně přikyvoval.
„Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ obrátil se k Tháidě.
„Prosím, králi.“
Na jeho pokyn Athéňanka popojela těsně k němu.
„Chtěla bys být skutečnou královnou Amazonek?“ polohlasem se zeptal Alexandr.
„Pro tebe ano, pro sebe však ne! V pohádce, kterou sis vymyslel, se nedá pokračovat.“
„Asi ne. Jak to víš?“
„Pohádka se dá žít jenom se ženou. A tys mi byl ochoten věnovat pouhý jeden den.“
„Vzala sis mě celého a stejně vášnivě jako já tebe.“
„Kybelina kněžka mi jednou řekla, že krása a smrt jdou vždy nerozlučně spolu. Tenkrát jsem jí neporozuměla, ale teď.“
„Co teď?“
„Teď už ve mně polibky velkého Alexandra z oné eufratské noci zůstanou navždycky. Jedu vedle tebe, na okamžik se uskutečnil sen o tvé lásce jenže ne ke mně, ale ke královně Amazonek! A ta královna už tu není!“ A Tháis pobídla Boanérga a odjela do tmy, vůbec si nevšímajíc varovného Ptolemaiova volání.
Doma otrokyně při světle tří lamp rychle Tháidu rozčesávaly. Ráno jí totiž musely vlasy vecpat pod přílbu, aby se změnila v oslnivou Amazonku. Spoutané mohutné vlnité kadeře se jen stěží poddávaly hladkým hřebenům ze slonoviny. Athéňanka netrpělivě podupávala nohou a dívala se skrze skulinu v závěsu na osvětlenou podstavbu paláce. Alexandrovi hosté už se sešli. Je poslední noc před zahájením pochodu na sever!
A když přišel Leontiskos, aby ji doprovodil na hostinu, byla již připravena. Thessal si s údivem Prohlížel její skromné dětské šaty. Krátká sněhobílá a průhledná exómis neskrývala jedinou linii těla, obnažovala levé rameno a pevné nohy v stříbrných sandálech s vysokým vázáním nad kotníky. Černé vlasy si zapletla do dvou silných copů, které jí sahay až po kolena. Jako ozdoby měla jenom jednoduché zlaté kroužky v uších a úzkou čelenku s velkými zářivými topasy zlatisté barvy.
Rozdíl proti „královně Amazonek“ připadal Leontiskovi tak nápadný, že na Athéňanku vyjeveně zíral. Byla mu sotva nad ramena, a přece se nemohl zbavit dojmu, že se na ni dívá zdola.
Eris nedala jinak a doprovázela svou paní, schovala se kdesi ve výklenku podstavby a byla pevně rozhodnuta vyčkat tu do svítání a do konce hostiny.
Alexandr pozval na hostinu kromě svých přátel — generality, vybraných hetairů, historiků a filozofů — také osm mužů z vysoké perské společnosti.
Kupodivu kromě Tháidy nebyla do této Xerxovy trůnní síně, kde se za stolem sešlo celé velení vítězné armády, pozvána žádná jiná žena.
Třicet loktů vysoký masív podstavby s obrovskými bílými paláci se tměl pod hvězdami časné jižní noci. Skrze zubaté hrazení terasy pronikaly široké pruhy světla od vyšlehujících plamenů hořícího oleje v bronzových kotlech.
Když Tháis stoupala po širokém, bílém stostupňovitém schodišti, cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení a napětí smíšené se smutkem.
Na světlém pozadí hvězdné bezměsíčné oblohy spatřila na východě stěnu hor. Jako by před jejím vnitřním zrakem spadla opona. Přenesla se do Helady zalité zlatem slunce a vůní borovic, zaslechla šumění a zurčení čistých potoků v příkrých mechovitých stržích; viděla bílé, růžové a bronzové sochy nahých bohyň, bohů a reků, divoké čtveřice strnule vzepjatých koní, svěží barvy fresek a obrazů v stoách, pinakotékách a obytných domech. Prošla bosýma nohama po teplém prachu kamenitých cest, svažujících se k moři. Jako v dětství do mateřského objetí vrhla se do vln, které přinášeli k provoněným pestrým břehům buď milé néreidy — mořské víly. Téthyiny družky, nebo zběsilí Poseidonovi koně, jejichž zpěněné hřívy se vzdouvají v hukotu větru a dunění příboje.
„Vzpamatuj se, Tháido!“ něžně se dotkl jejího nahého ramene Leontiskos.
Athéňanka se opět vrátila do persepolských paláců pod ochranná křídla býků v Xerxově pavilónu.
Zachvěla se při myšlence, že tu dosti dlouho stála než se trpělivý Thessal odhodlal připomenout jí, že už jsou všichni shromážděni v Stosloupovém Xerxově sále prošla skrze bránu, kterou podpíraly čtyři sloupy a vytvářely tak tři vchody dvacet pět loktů vysoké, a minula vchod vpravo, k apadaně a Dáreiovým palácům. Vydala se po pěšince podél zdi, k severovýchodní části podstavby, kde byly Xerxovy paláce a klenotnice. Tady se nemusela obávat, že její sněhobílé šaty pošpiní čmoud z obrovských hořících mís. Noc byla klidná, kotouče černého kouře se vznášely kolmo vzhůru a jediná saze nepadla stranou. Leontiskos šel vpravo po pěšině dlážděné lesklým vápencem, přes nedokončenou stavbu pavilónu s čtyřmi sloupy na prostranství před Xerxovou trůnní síní. Široký ochoz s šestnácti útlými sloupy byl rovněž osvětlen. V mísách hořel beraní lůj, ten ani nezapáchal, ani nečadil a Peršané ho používali pro svítilny uvnitř budov.
Tháis vstoupila do měkkého příšeří obrovského sálu a zastavila se u jednoho ze sta sloupů, jež byly sice proporcionálně sladěny, ale bylo jich tu tolik jako palmových kmenů v háji. Západní roh sálu, jasně osvětlený a zastavěný stoly, zabral hlučný houf sluhů a hudebníků, pro něž si Tháis hned nevšimla hodovníků. Mezi sloupy se usadila skupina flétnistek. Další hudebníci se rozmístili na konci řady stolů, u krajního sloupořadí, za nímž byly vidět v průvanu se vlnící těžké záclony na vysokých trojdílných oknech. Tháis se zhluboka nadechla a se zdviženou hlavou vstoupila do světel spousty lamp a pochodní, připevněných na stěnách. Když ji opilí Alexandrovi spolubojovníci zahlédli, rozlehla se hotová bouře pozdravných výkřiků a potlesku. Tháis stala chvíli nehnutě, jako by jim všem chtěla nabídnout, aby si ji s potěšením prohlédli, aniž se nad nimi nějak nadutě vyvyšovala, což musí druhého člověka vždycky ponižovat a pokořovat. Pak stanula před hodovníky s nádherným pocitem vnitřního klidu a důstojnosti, který dovoluje přezírat urážky a nezakrývat rozpaky domýšlivostí.
Alexandrovi hosté byli přesyceni a zhýčkáni přístupností žen. Obrovské množství zajatkyň, otrokyň, prodejných hudebnic a vdov po zabitých Peršanech — nejrůznějšího věku, národnosti, barvy kůže a pro nejrůznější vkus — muselo narušit vztah k ženě jako k něčemu vzácnému, který v mužích vychovávala Helada a který pak přejímali i Makedonci. Ale Tháis, známá hetéra, byla nedostupnější než všechny ostatní ženy obklopující makedonskou armádu. Stála před lampami, takže jí prosvěcovaly jemný chitón, s úsměvem si přihladila neposlušné vlasy a pak pomalu vykročila ke Xerxovu trůnu, na němž seděl velký vojevůdce.
Její chůze prozrazovala, že je si vědoma, jak působivá je její ženská krása, že má radost z pružnosti svého těla a z ladných linií postavy, které opěvoval básník hymnu o Kallirhoé.
Vláčné křivky se jí vlnily od ramen až k patám, jako by stékaly po pevném hlazeném kameni jejího těla a byly „písní pohybu“ jako vlny Kallirhoina pramene.
Peršani, kteří Tháidu nikdy neviděli, okamžitě pochopili, že před sebou mají skvost Helady, kde si mnoho generací otužovalo zdraví těžkou rolnickou dřinou na chudém mořském pobřeží, žilo v jednotě s blízkou přírodou, a tak vytvořilo nádherný typ člověka. Netušili, že v Tháidě koluje navíc také mnohem starší, rovněž zdravá a zdatná krev obyvatel mořské Kréty, příbuzných a současníků prarodičů indických národů.
Tháis se posadila u Alexandrových nohou, vedle Ptolemaia. Hostina přerušená jejím příchodem se znovu rozproudila. Kurýr právě přinesl zprávu, že státní pokladna ukořistěná v Súse, Pasargadách a Persepoli byla šťastně dopravena do Ekbatany. Podle předběžných odhadů vlastnil nyní Alexandr více než sto padesát tisíc talantů. Ani celá Helada nemohla na takové bohatství pomyslit. Kdyby bylo převezeno do helénských zemí, Makedonie a Iónie, klesla by rázem hodnota veškerého tamního majetku a zničilo by to všechny boháče. Alexandr se rozhodl střežit kořist za sedmi ekbatanskými hradbami. A další radostná zpráva: kryptiové — zvědové — hlásili, že Dáreiovi se nepodařilo shromáždit potřebně velké vojsko. Dva tisíce žoldnéřů a tři čtyři tisíce lehkého jezdectva nebyly pro vítěznou armádu žádným nebezpečím. Dobít nepřítele a úplně zničit bývalého „krále králů“ bylo teď poměrně snadnou záležitostí.
Mladí i staří vojáci makedonské armády, opilí neslýchanými vítězstvími, nadšení nesmírnou kořistí, spoustou otroků a rozsáhlými prostorami země ležící jim pokorně u nohou, zdvíhali neustále poháry a provolávali slávu Alexandrovi, chvástali se svými vítězstvími a prolévali slzy nad padlými kamarády.
A šestadvacetiletý hrdina, vládce Egypta, Foiníkie, Sýrie, Malé a Velké Asie, opojený svou slávou, úspěchem, vínem a ještě víc velkými záměry, se laskavě díval na bujaré kamarády, mohutné ruce položeny na zlatých opěradlech trůnu strašlivého plenitele Helady, vykládaných modrým emailem. S bezstarostným úsměvem se sklonil nad Tháidou a polohlasem se jí zeptal, proč je v tak jednoduchých šatech.
„Cožpak jsi nic nepochopil? Právě jsem pohřbila.“
„Koho? Co to říkáš!“
„Královnu Amazonek a její lásku,“ sotva slyšitelné zašeptala Athéňanka.
Alexandr se zachmuřil a opřel se zády o trůn. Ptolemaios si pomyslel, že král se urazil, a aby rozmluvu přerušil, vyzval Tháidu, aby něco zatančila. „Tady není kde. Raději zazpívám,“ odpověděla
„Zpívat, zpívat, Tháis bude zpívat!“ začali všichni kolem volat.
Hluk utichl, silně podnapilé uklidnili sousedi. Tháis si vzala od hudebníka sedmistrunnou kitharu se zvonečky a zazpívala úderným hexametrem starý hymnus o perské válce, o vypálených Athénách a bojové přísaze nežít ničemu jinému než válce, dokud poslední Peršan nebude vhozen do moře. Vášnivou melodii zazpívala s tak strhujícím temperamentem, že mnoho mužů vyskákalo z míst, dupalo nohama do taktu a rozbíjelo vzácné poháry o sloupy. Brzy hřměl celý sál bojovým zpěvem. I Alexandr vstal z trůnu, aby se mohl k písni připojit. Při poslední výzvě, aby nikdy nebyla zapomenuta krutost nepřítele a zvláště satrapy Mardonia, hodila Tháis kitharu hudebníkům a usedla, zakrývajíc si obličej rukama. Alexandr ji vzal za lokty a zdvihl až ke své tváři, políbil ji a řekl obrácen k hostům:
„Jak odměníme naši krasavici Tháidu?“
Generálové jeden přes druhého navrhovali různé dary, od zlatého poháru až po válečného slona. Tháis zdvihla ruku a hlasitě oslovila Alexandra:
„Ty dobře víš, že nikdy nežádám odměnu ani dary. Ale ráda bych s tvým laskavým svolením pronesla řeč a nehněvej se, nebude-li se ti líbit.“
„Řeč! Řeči Tháis pronese řeč!“ družně křičeli vojáci.
Alexandr vesele přikývl, napil se neředěného vína a znovu se posadil na trůn. Leontiskos a Héfaistión jí připravili volné místo na stole, ale Tháis odmítla.
„Člověk nemá klást nohy tam, kde jí. To je barbarský zvyk. Dejte mi lavici!“
Úslužné ruce jí v mžiku přistavily těžkou lavici, zdobenou slonovinou. Tháis na ni vyskočila a zatleskala, aby upoutala pozornost. Nemusela to ani dělat, Zraky všech byly upřeny na ni.
Hetéra nejprve poděkovala Alexandrovi za pozvání, Ptolemaiovi a Leontiskovi za pomoc při cestě a za báječného koně. Tento kůň jí umožnil nejen projet deset tisíc stadií syrskou a foiníckou zemí až do Babylónu, ale také jako jediné helénské ženě zúčastnit se tažení do Persepole, dlouhého pět tisíc stadií.
„Toto město,“ pokračovala, „je srdcem a duší Persie. K mému velkému údivu tady kromě pokladnic a přepychových paláců nejsou ani chrámy, ani školy vědců a filozofů, ani divadla, ani gymnasia. Nebyly tu vytvořeny sochy ani namalovány obrazy oslavující krásu a statečné činy bohů, kteří na sebe vzali podobu lidí či božských reků. Není tu nic než nadutí tlamatí býci-králové přijímající dary a davy patolízalů a zajatců. Hlavice sloupů čtyřicet loktů vysokých na třicetiloktové podstavbě jsou tu jen proto, aby ponížením poddaných se nad nimi vládci ještě víc povýšili. Pro tohle se dřeli zmrzačení Helénové, Iónové, Makedonci a Thrákové, jejichž zástupy jsme potkali? Pro tohle Xerxés se svým krutým satrapou přinesl Heladě krev a smrt, dvakrát vypálil mé rodné Athény a odvlekl do zajetí tisíce a tisíce vynikajících mistrů naší země? Jsem mezi vámi jediná žena, vítězní hrdinové, kteří jste svrhli do prachu moc zlovolných vládců. Sloužím bohyni krásy a vím, že není většího zločinu než zdvihnout ruku na krásu, kterou vytvořil člověk. Cožpak krása může sloužit zlu? Cožpak existuje krása bez dobra a světla?“
Tháis vztáhla kupředu ruce, jako by se ptala celého sálu. Vojáci souhlasně a hrozivě zahučeli. Pojednou se hetéra vypjala jako spuštěná tětiva.
„Zítra odcházíte na sever a ponecháte sídlo poražené despocie nedotčené. To už jenom v mém srdci doutná spáleniště Athén? Už jenom já cítím muka zajatých Helénů, která trvají dodnes, a slzy matek, i když je prolévaly před osmdesáti lety?! A uspokojuje snad božského Alexandra to, že usedne na trůn zhoubce Helady jako sluha, který se vkrade do pánových komnat?“
Její slova pronášená vysokým a zvučným hlasem každého přímo bičovala. Alexandr vyskočil jako uštknut. Lidé ohromeně strnuli.
Alexandr mlčel a díval se na Tháidu, která sklopila hlavu, jako by čekala odněkud ránu.
„Co vlastně chceš, Athéňanko?“ zeptal se král hlasem připomínajícím zařvání lva, až se i otrlí vojáci zachvěli.
Krajně soustředěná Tháis v tu chvíli pochopila jeho velkou moc nad lidmi a magickou sílu jeho hlasu, jenž si podřizoval davy.
Zdvihla k Alexandrovi velké planoucí oči a vztyčila ruku.
„Oheň!“ hlasitě vykřikla na celý sál.
Alexandr ji chytil kolem pasu, strhl z lavice a vedl ji ke zdi.
„Tady si vezmi!“ sundal pochodeň, podal ji hetéře a sám si vzal druhou.
Tháis odstoupila a udělala uctivou úklonu.
„Já nemohu být první. Začít má ten, jehož božský rozum a síla nás sem přivedly!“
Alexandr se otočil a vedl Tháidu podél zdí za ruku. Dvě pochodně okamžitě zapálily záclony na oknech, závěsy i šňůry a lehké dřevěné ohrádky pro květiny.
Alexandrovy spolubojovníky posedlo šílenství ničení. S bouřlivým jásotem a bojovým pokřikem se vojáci zmocňovali pochodní, rozbíhali se po palácích a zapalovali všechno, co se dalo, rozbíjeli lampy a převraceli mísy s hořícím lojem a olejem.
Za chvíli byla Xerxova síň, prázdná pokladnice a strážní místnosti v jediném plameni. Hořela i apadana, odkud oheň přeskočil (nebo byl přenesen) na Dáreiovy a Xerxovy obytné paláce v jihozápadní části podstavby. Zůstat na ní déle nebylo možné. Alexandr stále držel Tháidu za ruku a sběhl po severním schodišti na persepolské náměstí. Stál obklopen generalitou a okouzleně se díval na obrovité plameny, šlehající k zčernalé obloze. Střešní a stropní trámy, po celá staletí vysušované úpalem, chytaly jako polité hořícím olejem. Listy stříbra na krovech se roztavovaly a jako tekutý kov v proudech stékaly po schodech a na desky podstavby, kde tuhly do zvonivých žhavých placek a padaly do prachu náměstí. Plameny hučely, syčely a přehlušovaly křik lidí, kteří se shromáždili na okraji náměstí a báli se jít blíž.
Zdálo se, že hvězdná obloha pohasla. Nikdo nikdy neviděl černější noc, než jaká teď obklopovala oslnivý žár obřího ohniště. Lidé zírali na požár s pověrčivým strachem, jako by to nebylo dílo Alexandrovo a drobné Athéňanky, ale jako by se na povrch Gáie vyvalily síly podsvětní říše a do ní svržených Titánů. Obyvatelé města padali na kolena v předtuše velkého neštěstí. A skutečně, ani Alexandr, ani jeho generálové nezadržovali vojáky, pro něž se požár stal signálem k loupení. Dav vyděšených měšťanů se začal rozbíhat v naději, že zachrání svůj majetek před rozběsněnými Makedonci.
Střechy se jedna za druhou s ohlušujícím rachotem propadaly a vymršťovaly do výšky vířící sloupy jisker.
Alexandr se zachvěl, a když se vzpamatoval, pustil Tháidinu ruku, která v jeho pevném sevření zvláčněla. Upřeně se na ni zadíval, jako když skončila svou řeč v sále, a pojednou zvolal:
„Odejdi!“
Tháis si dala ruku před obličej jako v sebeobraně.
„Ne!“ ještě důrazněji řekl král. „Ne navždycky. Ještě tě povolám.“
„Nepovoláš!“ odvětila Tháis.
„Jak to můžeš vědět?“
„Ty znáš své slabosti, přemáháš je, a to ti dává sílu a moc nad lidmi.“
„A jsou snad ženy mou slabostí? Tohle mi ještě nikdo neřekl.“
„Není divu. Tvé srdce nepatří ženám, tluče božskou touhou po všem nedostižném a vzdáleném. Nic není na světě nedosažitelnější než ženská krása. A ty tento beznadějný boj vzdáváš, neboť vést ho je osudem určeno jenom básníkům a umělcům. Krása před námi uniká jako čára obzoru. Ty sis vyvolil obzor a dojdeš k němu.“
„A kdy se vrátím?“
„To vědí jenom Moiry. Hygiaine velekráli!“
„Prosím tě, zůstaň zatím tady. Jenom na sebe dej pozor a nevycházej bez doprovodu. Zpráva o tom, kdo zapálil Persepolis, se roznese rychleji a dál než báje o Amazonkách!“
Tháis neodpověděla, obrátila se a pomalu odcházela do tmy. Několik kroků za ní, ostražitě se dívajíc na všechny strany, se neslyšně kradla Eris.