Athéňanka Tháis

Kapitola čtrnáctá MOUDROST ERIDU

Končila teplá babylónská zima. Blížící se léto hrozilo vedry a Alexandr o sobě stále nedával vědět, Lýsippos se rozhodl podniknout cestu do Eridu! Sochař žertoval, že Eryalé a Eris odjeli do Eridu s Erifilem. Hésiona zůstala doma, protože čekala na Nearcha, ačkoliv přísahala, že je to naposledy, nebo že ho opustí navždy. Řeka se na jihu rozdělovala na mnoho ramen, vyschlých koryt a odboček, čímž vytvářela obrovské bažiny v délce půl tisíce stadií, doslova moře rákosí a ostřice. Jenom velmi zkušení kormidelníci mohli v tomto labyrintu najít hlavní řečiště, které se stáčelo k západu, kde mazlavá hlína a solončak chránily východní okraj syrské pouštní stepi. Za tři dny propluli asi padesát parasangů neboli půldruhého tisíce stadií a ani na chvíli nepřirazili k břehu. Dál už tekl Eufrat širokým řečištěm na východ. Po dalších pětadvaceti parasanzích obtékala řeka ze severu kamenitou vyvýšenou rovinu, na níž kdysi stála prapůvodní mezopotámská města. Bažiny a solončak se rozprostřely na levém břehu k severovýchodu a východu. Nekonečné prostory tiché vody, bažin a rákosí, plné divočáků, se táhly k ústí Tygridu a pak ještě asi tisíc stadií.

Pátý den plavby přistáli k večeru u starého, napůl zničeného přístavu na pravém břehu řeky se schodištěm z obrovských kamenných desek. Odtud je široká silnice zanesená žhavým prachem zavedla nejprve k rozvalinám nesmírně starého města a potom, když je obešli, dál na jihozápad k nevelkému městečku na plochém pahorku. Mohutné zříceniny a ubohé nové domky i velký zájezdní hostinec obklopvaly tři velkolepé chrámy. Dva z nich, správněji jeden zachovalejší, připomněly Tháidě hlavní budovu Kybeliny svatyně a podobné stavby v Babylóně a Súse. Třetí chrám se stopami častého obnovování se vyznačoval zvláštní architekturou. Jeho základy podpírala cihlami obložená podstavba se zaoblenými rohy. Z jejího středu vedlo široké schodiště k ochozu ze tří sloupů s těžkou jehlancovitou střechou. Za touto budovou se tyčila obrovsky vysoká kulatá věž s několika zkosenými výstupky.

Kněží a služebníci chrámu byli o příjezdu hostí zpravení a uvítali Ekbataňany na podstavbě a klaněli se jim na důkaz úcty a pokory. Převažovali mezi nimi muži tmavé pleti, jako měli Tháidini známí Indové, kteří přijeli do Ekbatany.

Po obřadném uvítání uvedli hosty do bočního přístavku, zřejmě určeného k odpočinku a noclehům, nabídli jim ořechy, datle, med, ječné placky a mléko. Když se poutníci po umytí nasytili, vstoupil vysoký kněz v bílé říze s hustým mohutným plnovousem a přisedl si k nim na lavici, ale střežil se cizinců dotknout. Tháis si všimla, jak Lýsippos udělal ve vzduchu znamení a ukázal očima na ni. Nápadně vzrušený kněz vstal, a tu Lýsippos podruhé načrtl ve vzduchu ovál. Nato kněz vyzval gestem Tháidu a Lýsippa a odvedl je vysokým úzkým průchodem do místnosti ve věži. Cestou se k nim připojili ještě dva kněží: jeden měl pleť hodně tmavou, byl ramenatý a zřejmě nesmírně silný, druhý byl oblečen jako Babyloňané do barevných šatů a měl tupě sestřižený úzký plnovous a husté kudrnaté vlasy. Ukázalo se, že je to tlumočník. Když si mezi sebou cosi vysvětlili (Tháis pochopila, že zasvěcení orfici mají přístup k tajemstvím chrámu), vyjádřili oba ochotu dát Helénum k dispozici veškeré své znalosti.

Jako by to chtěli hned dokázat, zavedli Lýsippa a Tháidu do dlouhé chodby, po jejíž zdi byly svisle pevne napjaty stříbrné struny různé délky. Vysoký kněz se v chůzi dotýkal některých strun a ty se rozechvívaly krásným dlouhým zvukem, který se rozléhal ozvěnou po celé kamenné chodbě.

„Tohle zní v každém člověku a spojuje různá pokolení přes propast věků,“ vykládal kněz, „a šíří se dál do neznámých dálav budoucnosti. Chápete-li tento symbol, pak vám nemusím vysvětlovat druhý“ ukázal kněz na hluboké příkopy napříč chodbou překryté deskami s obrazy zvířat nebo pohádkových nestvůr. Tháis to pokládala za symbol rozdělení generací temnem a nevědomostí, za cestu k úpadku člověka. Nerozpakovala se zeptat se na to Inda. Kněz se přívětivě usmál.

„První kapky deště zemi nezavlaží, ale jsou předzvěstí plodivého lijáku,“ řekl druhý kněz s tmavou pletí, „vy taky jste takové kapky. Uchylme se k rozmluvě tam, kde je nerušený klid.“

V okrouhlém nevysokém sále hořely v držácích na čtverhranných sloupech nějaké podivné pochodně bez kouře a sazí. Na rohožích byly rozhozeny velké polštáře z měkké jemné kůže. Stály tu také dva nepříliš velké osmihranné stoly a tvrdá sedátka z tmavého dřeva, na ně oba kněží usedli.

Tháis si všimla obrazů zvířat namalovaných na zdech mezi sloupy: tygrů, nosorožců, divokých býků. Ale nejčastěji tu byly obrazy slonů, obrovitých zvířat známých v Mezopotámii a někdy přiháněných i do Babylónu, ale nikdy nikde nezobrazovaných. Z dvou bronzových kadidelnic stoupal těžký vonný dým a ležel v sále jako modravá mlha.

„O čem byste chtěli rozmlouvat?“ zeptal se kněz s tmavou pletí, zřejmě hodnostně vyšší než majestátní vysoký Ind.

„Během několika let našeho přátelství mi má žačka několikrát položila otázky, na které jsem jí nedokázal odpovědět. Možná že vy, kteří jste pronikli do tisícileté moudrosti, nás osvítíte oba,“ skromně pravil velký umělec.

„Vědění je jako majetek,“ odvětil starší kněz, „nesmí se jím ledabyle mrhat. A stejně jako bohatství nebo vojenská moc, ocitne-li se v nehodných rukou, slouží hloupému vyvyšování jednoho národa a ponižování druhého. Kromě toho, a to je velmi důležité, velké objevy, jaké například že Slunce je koule, kolem níž obíhají planety, a že také Země je kulatá, a to nikoliv plošně, a visí v prostoru, mohou rozvrátit víru v bohy vytvořené jen lidskou fantazií. Moudrému člověku poznání nijak nevyvrátí víru ve velikost světa a účelnost jeho zákonů, které tak dobře vyciťují básníci a umělci. Zato hlupák přijde o víru vůbec a zřítí se do černé propasti nesmyslného živočišného živoření. Hloupost nevědomců je ale k něčemu dobrá: zachraňuje neopatrné hledače pravdy — lidé jim prostě nevěří nebo se jim vysmívají, jak se to stalo vašemu filozofovi Anaxagorovi, když první v Heladě učil, že Slunce je rozžhavená koule. Pro tento,směšný blud’ neměla na Helény nijak významný vliv ani jeho velká myšlenka o ʻnús’, světovém rozumu, totožná s naší filozofií, ještě předtím váš myšlenkový velikán Anaximadros tvrdil, že člověk vznikl jako výsledek dlouhého vývojového řetězu pokolení zvířat z prvotních rybovitých tvorů. Dospěl k pochopem nekonečnosti vesmíru a obydlených světů. Pythagorův žák, lékař Alkmaión, objevil před dvěma staletími, že mozek je orgán rozumu a vnímání citů. Věděl také, že planety obíhají po určených drahách, ale i on byl vysmíván. Avšak orfické učení, svým duchem indické, jsme přejali my, Indové, nebo naši společní předkové, takže vy teď můžete bez překážek ovládnout toto vědění a nemusíte se hloupě vypínat nad jinými.“

„Mluvil jsi o posměchu,“ nerozhodně začala Tháis, „my máme boha Móma, zplozence Noci a propasti Tartaru, a ten všechno popírá, všemu se posmívá a narušuje dokonce i klid olympských bohů. Tady jsem se setkala s národy, pro něž je výsměch a rozklad všeho starého, velkého a krásného přímo základem jejich existence. Vysmívají se i Erótovi tím, že si vymýšlejí všelijaké odporné kejkle a snižuji božskou vášeň na zvířecký chtíč. V jejich očích jsem já prostě nevěstka, kterou se patří kamenovati.“

„Souhlasím s tebou, pokud jde o škodlivost ignorantského posměchu,“ odpověděl vysoký Ind, „ale jeho příčina není podle nás v tom, že existuje nějaký bůh výsměchu. Malé národy obývající země mezi mohutnou egyptskou a mezopotámskou říší byly vždycky porobeny. Člověk odplácí za ponížení tím, že se vysmívá tomu, kdo ho ponížil, má-li k tomu ovšem dost sil. U malých národů je lidský život nejistý a prchavý, nic u nich není trvalé, a tak se tu tedy nemůže vytvořit ani pevná víra a filozofie.“

„Mohli bychom to přirovnat k opicím,“ doplnil ho starší kněz, „v naší zemi je jich velká spousta a některé se pokládají za posvátné! Opice jsou ze všech zvířat nejlínější. Žijí si bezpečně na stromech, v lesích, kde mají dostatek ovoce, a proto neztrácejí čas a nemusí vyvíjet žádnou námahu na obživu jako ostatní zvířata — tygr, který se zuřivě honí za kořistí, nebo slon či býk, kteří musí dlouho spásat trávu, aby nasytili své obrovské tělo. Ti si proto váží času a neutrácejí ho na hlouposti. Ale zahálčivé opice se rychle nasytí a pak se baví ohavnostmi. Házejí ořechy tygrovi do očí, kálejí na hlavu slonovi a potom se jim posmívají, přičemž se v bezpečné výšce mohou popukat smíchy! Cítí svou ubohost a neužitečnost a mstí se za to na ostatních úctyhodných zvířatech.“

Heléni se zasmáli, ale Ind mluvil vážně, takže Lýsippos a Tháis v rozpacích zmlkli.

Už byl pozdní večer, ale rozmluva stále pokračovala a rozešli se až po půlnoci. Tháis došla k názoru, že se zde musí zdržet několik dní. Tušila, že už nebude mít jinou příležitost, aby poznala starou moudrost daleké země.

Eris seděla jako obvykle s nohama pod sebou a čekala na Tháidu. Athéňanka se unaveně vrhla do polštářů a upadla do spánku plného fantastických podob neznámých bohů.

V následujících dnech se Tháis dověděla o dvanácti Nidání neboli příčinách bytí. Každá z nich se považovala za následek předešlé a za příčinu následující. Velká příroda, jinak rodící síla Šakti, se jen nepatrně lišila od Velké matky předhelénských kultů s hlavním ženským božstvem. Šesté znamení zvěrokruhu Kana neboli Panna, představující Šakti — sílu přírody neboli Machamaju — velkou iluzi, ukazuje, že prvotní síly musí odpovídat číslu šest a jdou za sebou takto:

1. Parašakti — mohutná síla tepla a světla, z které se rodí všechno na zemi.

2 Džnanišakti — síla rozumu neboli moudrého vědění je dvojstranná: první strana Smriti neboli paměť je nesmírná síla, schopná oživovat dřívější představy a budoucí očekávání; druhá strana je jasnozření čili prozření skrze závěs Maji v čase, jehož všechny tři aspekty — minulost, současnost a budoucnost — tvoří jednotu a jenž je mnohem složitější než čas odpočítávající tlukot lidského srdce.

3. Iččchašakti — síla vůle, napětí proudů uvnitř těla, aby se splnila naše přání.

4. Krijašakti neboli síla myšlení, která je materiální a může svou energií vyvolávat činnost.

5. Kundalinišakti — životní princip veškeré přírody. Tato síla je pohyblivá, hadovitě se plazí a spojuje v sobě dva velké protiklady přitažlivosti a odpuzování, proto se jí také říká had. Kundalini je v životě rovnováhou vnitřního a vnějšího. Její postupný pohyb uvnitř člověka mu dává sílu Kamy-Eróta a vede k převtělování.

6. Mantrišakti neboli síla řeči a hudby, znaků a písma.

Z tohoto výčtu mateřských sil se Helénům nejvíc líbilo Kundalinišakti, pojem blízký jim oběma, duchem umělcům a básníkům, pojem příbuzný dialektice Herakleita z Efesu, Anaxagora a Antifónta. Lýsippos upozornil, že u moudrých filozofů židovských národů je had silou zla, která zničila šťastný život prvních lidí.

Oba Indové se usmáli a starší řekl:

„Naše posvátná kniha Aitareia nazývá vaši Gaii-Zemi Sarporadžini, hadí královnou, matkou všeho, co se pohybuje, neboť had je ve hře protikladných sil symbolem pohybu. Podle našich pověstí existovalo nejdříve plemeno hadovitých lidí neboli nagů, kterých nebylo víc než tisíc. Teď žije nový druh lidí, v pořadí pátý, jehož symbolem je býk a kráva. Býk je posvátné zvíře u vás na Západě, kráva u nás. Od nagů zdědil můj národ schopnost podřídit si strašlivé jedovaté indické hady. Tady v našem chrámu je nagova kněžka, která vykonává obřad políbení posvátného hada. Nikdo jiný ze smrtelníků ani nejvyšší kasty nedokáže vykonat tento obřad a zůstat naživu!“

Tháis zahořela zvědavostí a získala slib staršího kněze, že jí strašlivý obřad ukáží.

Mnoho z toho, co jim Indové vyprávěli, zůstalo pro Tháidu i Lýsippa nepochopitelné. Obrovská délka času, který počítali od stvoření světa, byla v zásadním rozporu s výpočty egyptských, foiníckých a pýthagorovských učenců. Nejkratší čas vypočítali Židé: šest tisíc let. Podle indických údajů se první skuteční lidé objevili na Zemi před osmnácti milióny šesti sty šestnácti tisíci pěti sty šestnácti lety. Se stejně úděsnou přesností vypočetli Indové hrůzné a temné období pohrom v dějinách lidstva, které nastalo po nesmírné bitvě v Indii, kdy vyhynul výkvět lidstva před dvěma tisíci sedmi sty sedmdesáti lety. Tato doba, či jak říkali Kalijuga, má trvat ještě čtyři sta dvacet devět tisíc let.

„Jiní učenci ji počítají kratčeji,“ řekl vysoký Ind, „jenom něco přes pět tisíc let.“

Lýsippos a Tháis se po sobě podívali. Takový obrovský rozdíl odporoval přesnosti předchozích ohromujících údajů. Indové si povšimli rozpaků Helénů a dál jim vyprávěli o přesných výpočtech, k nimž došli jejich matematikové. V knize „sluneční vědy“ se čas dělí zvláštním, Helénům neznámým způsobem. Jedna hodina se rovná 24 minutám Helénů a jedna minuta či vikala 24 vteřinám. Dál se čas rozděluje neustále šedesátkrát a toto dělení dospívá až ke kastě: k nepředstavitelně krátkému okamžiku, jenž trvá jednu třísetmilióntinu vteřiny. Na Lýsippovu otázku, proč byla vymyšlena čísla, která nelze změřit a dokonce ani si je představit, odpověděl Ind, že lidský rozum má dva stupně vědomí. Na vyšším stupni, nazývaném „buddhi“, je s to vnímat zcela nepatrné veličiny a poznat složení světa z nejmenších částic, středosil, věčných a naprosto pevných, i když jsou to jen částice energie.

Helénové se také dozvěděli o velkém lékaři Dživakovi jenž žil před tři sta lety a měl kámen, jímž osvětloval vnitřní orgány lidského těla, a o dalším lékaři, ten zas uměl cnránit lidi před onemocněním neštovicemi tím, že jim vtíral do malé ranky krev, kterou vzal někomu, kdo tuto nemoc přežil.

„A proč teď lékaři neužívají všude tohoto způsobu?“ zvolala Tháis. „A proč vy sami o tom vyprávíte jako o něčem skoro zapomenutém?“

Starší kněz se na ni dlouho a mlčky díval a mladší rozhořčeně vykřikl:

„Tak nesmíš mluvit, krásná zasvěcenkyně! To všechno a ještě mnoho jiného je tajemství, skryté ve starých knihách. Je-li zapomenuto, bylo to z vůle bohů v karmě. Když se my, kněží nejvyšší kasty, dozvíme, že čtení posvátných knih vyslechl někdo z nižší kasty, vlijeme mu do uší rozžhavené olovo!“

„Jak se potom snažíte rozšířit vědění?“ zeptala se s jistou jízlivostí Tháis. „Před chvíli jsem slyšela něco o neštěstí plynoucím z toho, že jsou lidé nevědomí.“

„Nesnažíme se vědění rozšiřovat, ale uchovávat pro ty, kterým je přisouzeno je ovládat!“ odpověděl vysoký kněz.

„V jedné kastě? A co ty ostatní, ty mohou žít dál v nevědomosti?“

„Ano. A plní to, co jim bylo určeno. A splní-li to dobře, narodí se v příštím životě v jiné, vyšší kastě.“

„Vědomosti chráněné v úzkém kruhu čeká nevyhnutelně úpadek a postupné zapomenutí,“ vmísil se do hovoru Lýsippos, „a uzavřené kasty se hodí k pěstování dobytčích plemen, ale ne lidí. Sparťané chtěli vytvořit odrůdu vojáků, a dokonce se jim to podařilo, ale v životě se všechno mění rychleji, než si lidé uvědomují. Vojenský způsob života dovedl Sparťany na pokraj zkázy.“

„My nemáme jednu kastu, ale mnoho kast na všechno, co je potřebné pro život člověka,“ namítl Ind.

„A přesto se mi helénský vztah k lidem zdá důslednější. Vy ve svých posvátných knihách a filozofických soustavách považujete lidi za rovné bohům, ale ve skutečnosti se na ně díváte jako na dobytek a udržujete je v nevědomosti,“ tvrdě trval na svém Lýsippos.

„A Heléni snad neuznávají ušlechtilý původ?“ zamračil se starší kněz.

„Uznávají. Rozdíl mezi námi je jen jeden, ale zato podstatný. My se domníváme, že ušlechtilý člověk se může narodit komukoliv a že je hoden znalostí i umění a mistrovství, kterého je schopen dosáhnout a užívat. Najde-li si k sobě ženu na stejné úrovni založí ušlechtilý rod a může se to stát v nějakém athénském paláci stejně jako v rolníkově chalupě někde v Chalkidice. Tam i onde může spatřit světlo světa dobro i špatnost. Obvykle se má za to, že mimořádně krásní lidé se rodí za účasti bohů nebo bohyň.“

„Ale otroky nepovažujete za lidi a ponižujete je na úroveň dobytka!“ zvolal Ind.

Tháis chtěla něco namítnout. Lýsippos ji zarazil a nenápadně jí stiskl ruku. Vstal, ponechal Athéňanku o samotě s Indy a vyšel známou cestou ke své cele a vrátil se s velkou krabicí z fialového amarantového dřeva, okovanou na růžcích zlatými plíšky. Opatrně ji postavil na osmihranný stolek a nadzvedl petličku. Objevil se podivný mechanismus — změť ozubených koleček a páček nejrůznější velikosti. Na postříbřených okrajích byla vyryta písmena a znaky.

Indové se se zájmem nad krabičkou sklonili.

„Žák pythagorejců Hérakleidés z Pontu, Aristotelův přítel, zjistil, že koule Gáie se otáčí jako vlček kolem své osy a že osa tohoto vlčka je nakloněna vůči rovině, po níž se pohybují planety a Slunce.

Tento přístroj je určen k výpočtu pohybu planet, bez čehož není možné předpovídat budoucnost ani správně plout po moři. Jeho vytvořením podal lidský rozum důkaz svého důmyslu, takže teď stačí už na všechno ostatní jenom ruce a tabulky nahrazující paměť, které jsou zakresleny na víčku. Člověk nemusí provádět zdlouhavé výpočty a může se věnovat složitým problémům.“

Překvapení kněží ztichli. Lýsippos využil jejich rozpaků a řekl:

„My Heléni, místo abychom trestali hledače vědomostí roztaveným olovem, otvíráme brány a zahrady našich akademií a filozofických škol dokořán. A vás, kteří jste začali uvažovat o světě víc než o několik tisíciletí před námi, už doháníme.“

„To je proto, že je vás málo a musíte tudíž o své žáky všemožně pečovat, aby mohli předat pochodeň vědění dál! Ale nás je moc! Kdybychom vědění veřejně vybubnovali, okamžitě ho ignoranti všelijak znesváří a zneužijí proti opravdovým učencům. V Krijašakti a Kundalini jsme našli tajemství osobní síly a velmi pečlivě chráníme techniku jejího ovládnutí a užívání. Kdyby toto vědění ovládl člověk nedokonalé karmy, přineslo by to vzápětí neštěstí!“

A Tháis se dozvěděla o zákoně karmy neboli odplaty, před nímž Nemesis, dcera Nykty (Noci), vyhlížela jako naivní, maličká a slabounká bohyně spravedlivého trestu.

Přímo v základech světa pracuje obrovitý mechanismus, karma, jemuž podléhá všechno, bozi, lidé i zvěř. Ti musí napravovat své chyby, nedokonalosti — a tím spíš zločiny — v řadě dalších převtělení, v nichž se jejich úděl buď zhoršuje, nebo zlepšuje podle osobního a společenského chování. Lež a klam, zvláště ty zaznamenané v knihách, patří ke strašlivým zločinům, protože mají škodlivé důsledky pro mnoho lidí a mohou být odčiněny až za tisíce let. Hanobení krásy patří rovněž k nejtěžším přestupkům. Ten, kdo komukoli cokoli zakáže, bere na sebe jeho karmu, ať už je jakákoli.

„To znamená, že když zakazujete nižším kastám vědění, berete na sebe jejich nevědomost? Nevědomost miliónů lidí?“ znenadání se zeptala Tháis.

Starší kněz ucouvl a z očí vysokého kněze sálal hněv.

„Vy Helénové taky nedovolíte otrokům přístup k vědění,“ odpověděl starší Ind, „vás svobodných je málo a jich je hodně a pořád víc. Proto váš svět brzy zahyne, přestože vaše výboje jsou velké.“

Lýsippos musel Athéňanku zarazit, neboť se zase chystala kněžím cosi vyvracet. Tháis si uvědomila že každá víra má své slabiny, a vzdala se námitek! Kritizovat tyto slabiny je snad vhodné ve veřejné diskusi, ale ne v přátelské besedě. Místo sporu se nakonec Athéňanka odhodlala zeptat se na něco, co ji už dlouho trápilo.

„Můj učitel, velký umělec Lýsippos, mě strašně odsoudil za jeden prohřešek a rok se mi vyhýbal. Krása je to jediné, co lidi poutá k životu a pro co si ho váží, pro co přemáhají jeho útrapy, nemoci a nebezpečenství. Lidé, kteří krásu ničí, kazí nebo se jí posmívají, nemají právo na život. Ty je třeba ubíjet jako vzteklé psy, nositele nevyléčitelné nákazy. A umělci jako kouzelníci krásu tvoří a nesou za ni větší a hlubší odpovědnost než my, nevidoucí, neboť mají pronikavý zrak. To mi řekl Lýsippos před třemi roky.“

„Tvůj učitel má naprostou pravdu a je plně ve shodě se zákonem karmy,“ prohlásil kněz s tmavou pletí.

„Z toho tedy vyplývá, že mě čeká strašlivý trest v tomto i v budoucím životě, protože jsem zničila nádherné paláce v Persepoli?“ smutně se zeptala Tháis.

„To jsi byla ty?“ Indové si se zájmem prohlíželi svou návštěvnici. Po dosti dlouhém mlčení promluvil starší kněz a jeho pádná a přesvědčivá odpověď jí přinesla ulehčení:

„Ti, kdož prahnou po moci, kladou důvěřivým lidem nástrahy. A nejenom důvěřivým, neboť my všichni, malí i velcí, toužíme po zázracích, a proto nás láká všechno neobyčejné. Ti, kdož chtějí ovládat myšlení lidí, kladou nám nástrahy svými hříčkami čísel, znaků a formulek, sfér a zvuků a vydávají je za klíč k vědomostem. Ti, kdož touží ovládat city, zvláště davu, jako jsou despotové a politici, budují obrovské paláce, které deptají lidi a ohromují jejich city. Jakmile člověk podlehne této nástraze, ztrácí svou osobnost a důstojnost. Paláce v Portipoře, jak říkáme Persepoli, jsou taková nástraha. Tys to zřejmě vycítila a stala ses nástrojem karmy, tak jako něhdy trestající zlo slouží dobru. Já bych tě Lýsippova obvinění zbavil.“

„Já už to sám pochopil a odpustil jsem jí,“ souhlasil s ním sochař. „A proč jsi mi to takhle nevysvětlil?“ vytkla mu Tháis.

„Nepochopil jsem to rozumem, ale citem, slovy nám to vysvětlili teprve oni, kteří znají karmu, naši učitelé z Indie,“ Lýsippos se uklonil a po asijském způsobu si dal ruku na čelo.

Nato se kněží uklonili ještě níž.

Ten den se Tháis dostala domů dřív než jindy.

Eris k ní přisunula stolek s jídlem, počkala, až se Athéňanka nají, a usmívajíc se pouze očima zvala ji, aby šla za ní. Nehlučně dovedla Tháidu k stupňovité chodbě z přední části chrámu do hlavní věže. Na širokém podstavci se schůdky po obou stranách stála před tmavým, hlubokým a neosvětleným výklenkem Artemis Axiopoinos. Paprsky světla padající svrchu z bočních okének se před sochou protínaly a zvýrazňovaly tmavé pozadí. Bronz se leskl, jako by Artemis právě vyšla z tmavé noci po stopách nějakého zločinu. U nohou jí seděl Echefilos a zbožně se na svůj výtvor díval. Pohřížen do myšlenek ani se nepohnul a nevycítil, že sem obě ženy přišly. Tháis a Eris tiše couvly a vrátily se do cely.

„Tys ho zničila, ty chalkeokardios (měděné srdce)!“ ostře jí vytkla Athéňanka a hněvivým pohledem sjela po černé kněžce. „Není teď schopen pracovat.“

„Mučí sám sebe,“ lhostejně řekla Eris, „chce mě modelovat, aby do mé sochy mohl vtělit svou touhu.“

„Proč jsi mu tedy dovolila.“

„Z vděčnosti za jeho umění, za krásný sen o mně!“

„Ale velký umělec přece za tebou nemůže chodit Jako nějaký služebníček.“

„To nemůže!“ souhlasila Eris.

„Co má tedy dělat?“

Eris jenom pokrčila rameny.

„Já o lásku nestojím!“

„Ale sama ji v něm rozněcuješ a pro něj je to jako meč, který ukončuje životy mužů.“

„A co mám tedy dělat, paní?“ tónem někdejší otrokyně se zeptala Eris. Athéňanka shledala v jejích modrých očích bezradnou umíněnost.

Tháis ji objala a zašeptala jí několik laskavých slov. Eris se k ní důvěřivě přitiskla jako ke starší sestře a na okamžik ztratila svůj bohorovný klid. Tháis ji pohladila po hustých nepoddajných vlasech a odešla k Lýsippovi.

Velký sochař byl vážně znepokojen smutným osudem svého žáka a odvedl Tháidu opět ke kněžím.

„Říkali jste nám,“ začal, když všichni čtyři znovu usedli v okrouhlém sále, „že ve vědění je spasení. Podle vás by nebyla ani nepatrná část toho utrpení, které je dnes ve světě, kdyby se lidé víc zamýšleli nad neštěstím způsobovaným nevědomostí. Toto naprosto správné tvrzení se u vás dobře snáší s nelidskými zákony o tajemství vědění. Ale vedle rozumu jsou také city. Co víte o nich? Co dělat s Erótem? Velký sochař, tvůrce sochy, kterou získal váš chrám, hyne láskou.“

„Máš-li na mysli bohyni noci Ratri, nepatří chrámu a je zde jenom přechodně na cestě do Indie.“

„U nás je považována za bohyni měsíce, zdraví a mladých žen, podobnou Afrodítě,“ řekla Tháis.

„Naše bohyně lásky a krásy Lakšmi je pouze jednou světlou stranou božstva. Jeho černou stranou je bohyně zkázy a smrti, trestající Káli. Dříve, v dávné minulosti, kdy každé božstvo projevovalo člověku přízeň i nepřátelství, splývaly obě strany v podobě bohyně moci Ratri, a tu uctívám já,“ vysvětlil kněz s tmavou pletí.

„Jak můžeš uctívat pouze ženskou bohyni, když vaši bozi posílají nebeské krasavice, aby zlomily přílišnou moc mudrců?“ zeptal se Lýsippos. „V tomto ohledu mi vaše náboženství připadá jednak vznešené, protože klade člověka na stejnou výši jako bohy, jednak nízké, protože jeho božstva využívají krásy jako zbraně k nedůstojnému pokoušení.“

„V takovém pokoušení není nic nedůstojného,“ smál se kněz, „člověka přece nesvádí nějaká obyčejná jakšini, démon smyslného chtíče, ale sluneční krasavice, vzdělaná v umění i vědách, asi jako ona,“ ukázal očima na Tháidu.

Rozvernost, kterou musela dlouho potlačovat, Tháidu pojednou strhla a ona vyslala ke knězi žhavý, dlouhý pohled.

„O čem jsem to mluvil?“ třel si kněz čelo ve snaze rozpomenout se.

„Existují dvě cesty zdokonalení a zušlechťování, obě jsou tajné. Jednou cestou je asketismus, naprosté zřeknutí se všech přání, hloubání, které spojuje nižší vědomí s vyšším. A především potlačení i nejmenšího pomyšlení na to, čemu vy říkáte Erós. Tady žena svým působením muže silně ohrožuje!“

„Jako u Židů, u těch je žena příčinou prvotního hříchu, vyhnání z ráje a jiných pohrom.“

„Ne, to ne. Kromě toho, jak vidět, neznáš jejich náboženství do hloubky, to si vzalo mnoho z babylónské moudrosti, a neznáš ani kabalu. Tak jako u nás ve filozofických výšinách posvátných Upanišád neexistuje osobní bůh, ale jenom Parabráhman — realita všeobsáhlého Vesmíru, tak ani v kabale neexistuje strašlivý osobní Jehova, ale En Sof, nekonečné a neohraničené bytí. Pravda se zjevuje prostřednictvím nahé ženy, skrývající se pod jménem Sefiroth. Sefiroth spolu s moudrostí Chochmou, mužským principem, a ženským rozumem Binou, tvoří trojici neboli Koronu, Kether, vrcholek Pravdy. Ženy nemají zakázán přístup do svatyň. Dívky kadešim jsou ve své nahotě posvátné, jsou zasveceny bohu stejně jako naše chrámové tanečnice, foinické a babylónské chrámové ženy, nemluvě uz o vašich služebnicích Afrodíty, Rheie a Démétry. Vsechny staré kulty pocházející ze stejného základu a směřující ke stejnému cíli mají mnoho společného.“

„A proč tedy zuřiví židovští kazatelé o nás vykřikují, že jsme modloslužebníci, a nenávidí naše zákony a ustanovení?“

„Existují spisy elohické, které se vyznačují vysokou moudrostí, a pak o pět století později sestavené spisy o všemohoucím jediném Bohu, jenž se zabývá výhradně lidskými záležitostmi jako vrchní správčí Země. Je to náboženství sledující jediný cíl: zachovat starý a nepočetný národ, obklíčený nepřáteli. Právě především u nich najdeš pojem hříchu, jaký neznáte ani vy, Heléni, ani my, Indové. Přirozené určení lásky, totiž zachovat lidský rod, je u nás posvátnou povinností člověka. Ani v nejdávnějších dobách nebyly u nás ženy nikdy odděleny od mužů a byly stejně jako oni svobodné. Tak je psáno v našich posvátných védách. Jak bychom mohli považovat za nečistou vášeň, přirozenou jako sám život, v jejímž žáru se rodí budoucí pokolení?“

„Proč potom vaši bohové pomocí vášnivých apsar, nebeských hetér, brání mudrcům, aby se povznesli do nejvyššího světa?“ ukázala Tháis vzhůru a vyvolala úsměv obou kněží.

„Nejvyšší svět se tak nazývá nikoli proto, že je někde nahoře, my tím označujeme, že je hodnotově vyšší než všechno kolem něho,“ vysvětloval kněz s tmavou pletí, „ale začal jsem ti vykládat o různých cestách k dosažení dokonalosti. První cestou, opakuju, je cesta jasného myšleni — potlačení všech tělesných tužeb, dokonce i touhy po dalším trvání života. Avšak staří obyvatelé Indie s tmavou pletí, k nimž patřím i já, vypracovali jinou cestu, která tvoří filozofický počátek veškerého indického myšlení a současné době nevědomosti, závisti a hněvu, nazývané Kalijuga, velmi dobře vyhovuje. Obsahuje nejhlubší poznání a největší umění, jak ovládat síly lidského těla. Nazývá se tantra. Její podstata je krátce vzato v tom, že člověk musí všechny hlavni životní tužby žít co nejintenzivněji, aby je co nejdříve překonal a osvobodil se od nich.“

„A ty jsi stoupenec tantry?“ zeptala se Tháis.

Kněz přikývl.

„A zbavil ses svodů a tužeb?“ Podívala se na něj tak, že všechny svaly jeho mohutného těla se napjaly. Nadechl se zhluboka a pokračoval:

„Tantra nezavrhuje tužby, zvláště ne Eróta, neboť ho považuje za hybnou sílu života a vidí v něm možnost duchovního povznesení. A my nikdy neodmítáme pomoc jinému při takovém vzestupu výš, protože máme na paměti Bráhmův příběh.“

Ind jim vyprávěl rozkošnou legendu o lásce nebeské apsary k hlavnímu bohu indické trojice Bráhmovi Jsa ponořen do rozjímání a sebezdokonalování neodpověděl na její toužebné volání. Tu ho apsara proklela a předpověděla mu, že věřící ho budou uctívat méně než ostatní bohy. Bráhma se odebral k druhému bohu trojice Višnovi a ten mu vysvětlil, že se dopustil těžkého přečinu, jehož důsledků se může zbavit jen tím, že se stane apsařiným milencem, a ještě dalšími třiceti pokáními, aby se očistil, neboť žena je největší klenot a účinné ruce přírody — Šakti. Muž, jenž odmítne vášeň kterékoli ženy, dopouští se těžkého přestupku. Proto stoupenci tantry uctívají Šakti a v Erótu jsou velmi zkušení.

„I muži i ženy?“

„Samozřejmě!“ odpověděl kněz. „Nestačí jen přání, je třeba činu. Dva, kteří se chystají k onomu obřadu, musí oba nebo alespoň jeden z nich projít dlouhou tělesnou a citovou přípravou, chtějí-li dosáhnout velkého duchovního povznesení a zbavit se nízkých prchavých žádostí.“

„My procházíme také dlouhou přípravou,“ poznamenala Tháis.

„Nevím, čemu se učíte,“ řekl kněz s tmavou pletí, „až uvidíš polibek hada, sama pochopíš, jaká je moc tantry.“

„Kdy bych ho mohla vidět?“ netrpělivě se zeptala Tháis.

„Třebas hned.“

„Mohla bych poslat pro svou přítelkyni?“

Tháis, Lysippos a Eris sestoupili po úzkém schodišti do rozlehlého podzemí pod věží. Tlumočník zůstal nahoře. Heléni obstojně rozuměli persky a Indové tímto jazykem mluvili bez obtíží.

V prostorné čtvercové místnosti prudce osvětlené bezkouřovými indickými pochodněmi je uvítaly dvě ženy se světlou pletí a jedna s pletí tmavou, malá a silná, asi třicetiletá žena podobná staršímu knězi.

„Má sestra,“ řekl, jako by věděl, co hosty napadlo „ona je naše nagini, vládkyně hadů.“

„A je zasvěcena do tantry?“ zeptala se Tháis.

„Bez toho už by dávno nežila!“ drsně odpověděl kněz. „Předvede nejen obřad, ale i všechny přípravy k němu. Sedněte si.“

Sedli si na studenou kamennou lavici u zdi. Přišla ještě čtvrtá dívka a přinášela velkou plochou misku s teplým voňavým mlékem a hrst aromatické trávy, Vládkyně hadů se svlékla. Dívka jí celé bronzové tělo vytřela trávou namočenou v mléce, vysoko jí vyčesala vlasy a uvázala jí měkkou koženou zástěru, která jí sahala od ramen až po kolena. Vládkyně hadů nevěnovala návštěvníkům pozornost, byla klidná a vážná a přistoupila k těžkým kovovým dveřím, držíc v ruce zlatou misku po okraj naplněnou mlékem. Na její pokyn spustily její pomocnice hustou mřížku, která ji oddělila od nich i hostů. Dívky si nasadily k ústům nástroje podobné flétnám. Jedna zahrála táhlou tichou melodii, druhá ji rytmickými pisklavými zvuky členila. Malá kněžka s tmavou pletí se k nim vysokým hlasem přidala, ale místo zpěvu vydávala ostrý chvějivý hvizd. Pak otevřela dveře a zkřížila před sebou ruce, přičemž neustále držela misku. Za dveřmi zel černý jícen jeskyně. Až někde na konci bylo vidět matný pruh světla, zřejmě tam byl úzký východ. Kněžka nějaký čas zpívala za doprovodu fléten, Tháidě to v napjatém očekávání něčeho hrůzyplného připadalo nekonečné. Pojednou se kněžka s tmavou pletí sehnula a postavila misku u prahu dveří. Flétnistky ztichly. Bylo zřetelně slyšet šustění těžkého těla, plazícího se po zemi. Z tmavé jeskyně se vysunula plochá hlava se značné širokým zátylkem. Tháidě se zdálo, že dvě jasné, purpurově svítící oči si pronikavě prohlédly všechny přítomné. Hlava s čtvercovitými šupinami, podobnými vojenskému pancíři, se bez zájmu ponořila do mléka. Kněžka vydala melodický svištivý zvuk Obrovitý had, asi dvacet loktů dlouhý, s černozeleným hřbetem, na bocích zbarvený sytě olivově, se vplazil celý do podzemí. Drobná Athéňanka pocítila mrazení v zádech a vyhledala Eridinu ruku a ta jí vzrušeně stiskla prsty.

Had se stočil a upřel na kněžku, která se mu uctivě poklonila, pohled neznající slitování ani strach. Kněžka zpívala dál a vysoko zdvihla nad hlavu ruce složené dlaněmi vzhůru, stoupla si na špičky a začala se pohyby boků vlnit do stran, přičemž měla nohy pevně sevřené, ale udržovala kupodivu rovnováhu. Pohupování se zrychlovalo. Obrovitý had se začal do jeho rytmu pohybovat sem a tam, kroutil se a vztyčil hlavu až ke kněžčině účesu. Teprve teď si Tháis všimla, že dívka má ve vlasech vpleteny tři stužky s několika řadami svítících leštěných hrotů. Had se kýval do rytmu s kněžkou a pomalu se k ní blížil. Ta před sebe náhle vymrštila pravou ruku, pohladila netvora po hlavě a neuvěřitelně rychle uskočila před rozevřenou tlamou, která zaútočila do místa, kde ještě před okamžikem byl její obličej.

A kněžka se znovu pohupovala a zpívala, s půvabem a uměřeností tanečnic kladla na zem jednu bosou nohu za druhou a blížila se k hadovi. Vystihla vhodný okamžik, oběma rukama ho objala kolem hlavy, políbila ho a opět odskočila. Had útočil rychlostí sotva postižitelnou, ale kněžka pokaždé uhodla jeho záměr a ještě rychleji odskočila. Třikrát políbila mladá žena hada na hlavu a s nepochopitelnou lehkostí uhýbala před jeho uštknutím nebo mu nastavila okraj své zástěry, do níž had zakusoval své dlouhé jedové zuby. Konečně se rozběsněn vysoko spirálovitě vztyčil, vrhl se na dívku, ale minul ji a nehnutě strnul, chystaje se znovu proti ní vyrazit, knezka se prohnula, tleskla dlaněmi spuštěných rukou a bleskovým skokem se na zcela kratičký mžik přitiskla ústy k hadově tlamě. Had v téže chvíli zaútočil. Tentokrát se nezastavil a hnal se za kněžkou. Nedalo se ani postřehnout, jak stačila uhnout a zmizet v úzkýcn dveřích za mřížku, kterou předtím čtvrtá dívka otevřela a hned za ní zase zavřela.

Zařinčení železa, tupý úder hadova těla a syčení rozzuřeného netvora rozbouřily Tháidiny smysly napjaté jako struny.

„Co bude teď?“ hlasitě vykřikla attickým nářečím a Indové se na ni udiveně podívali.

Lýsippos to přeložil a starší kněz se usmál.

„Nic. Odejdeme, pochodně zhasnou a nag se vrátí do své jeskyňky. Má tam udělaný plácek, na ten si zaleze a bude se vyhřívat na slunci. A mezitím zavřou dveře.“

„Je hodně jedovatý?“ zeptala se Tháis.

„Pojď za mou sestrou,“ odpověděl kněz.

S úctou a s trochou děsu se Athéňanka přiblížila k ženě, která stála bez vzrušení a pózy a se zájmem si prohlížela Helény. Tháis ucítila ostrý pach, připomínající rozetřený list kýchavice, a všimla si, že zástěra vládkyně hadů je potřísněna žlutozelenou tekutinou, která pomalu kapala na zem.

„Jed!“ vysvětlil jí kněz. „Nag ho při každém vymrštění, když chce uštknout, vystřikuje ze svých zubů.“

„A je jed silný?“ vyzvídal Lýsippos.

„Je to největší a nejjedovatější indický had. Kůň a slon umírají za minutu po uštknutí, člověk a tygr žijí o něco déle, dvě minuty podle vašeho měření času. Tohle množství by stačilo na třicet lidí.“

„Není trochu zkrocen?“ zeptala se Eris.

„Nag se nedá zkrotit! Tento tvor nezná vděčnost ani příchylnost, strach nebo neklid. Nemá takřka nic z těch citů, jaké mají teplomilní živočichové, a v tom se podobá davovým lidem nejnižšího stupně. Jenom mimořádné umění zachraňuje naši nagini před smrtí číhající na ni v každé vteřině.“

„A proč to tedy dělá?“ podívala se Tháis na kněžku, která opatrně svinovala jedem potřísněnou zástěru a byla teď velmi podobná staré bronzové soše mohutně vyvinuté ženy, zvyklé rolnické práci.

„Každý z nás cítí potřebu znovu a znovu zkoušet své umění, zvláště je-li nebezpečné a ostatní lidé je neovládají. Kromě toho ji mocně ochraňuje síla tantrické přípravy.“

„Když tantra tak mocně ovlivňuje city, srdce a tělo člověka, uměl bys vyléčit mladého umělce z přílišné a beznadějné lásky k mé přítelkyni?“

„Umělci jsou uprostřed mezi stoupenci asketismu a tantry. Básnická duše se nebojí pokušení, protože spočívá v lásce, která je touha, a toužit znamená doufat v pokračování života. Opravdová poezie odvrhuje všechno falešné, a tím se podobá askezi, ale zároveň se spaluje v Erótových plamenech lásky k milované nebo k Múze. Tato rozdvojenost umělců ztěžuje léčení. Nicméně, pokusíme se.“

„V čem spočívá léčení?“

„Každá myšlenka, soustředíme-li k ní usilovně pozornost, se projeví navenek. Silné přání má svůj nezbytný důsledek.“

„Máš na mysli setep-sa, hypnózu?“

„I tu. Avšak u umělce je nejdůležitější zaměřit jeho žádost ke Khado-Lilit, ukrytou v srdci každého muže. Tak jako vy, Heléni, i my máme báji o několika lidských pokoleních, která žila před těmi dnešními. Heléni věří v lidi zlatého, stříbrného a bronzového věku, což svědčí o jednotném původu mýtů. Ale je tu jeden podstatný rozdíl: my považujeme dřívější lidi za bytosti nebeštější, vy naopak za pozemštější, než jsou dnešní, a tudíž za méně dokonalé.“

„Nemáš pravdu, kněže,“ přerušil ho Lýsippos, „cožpak Titáni a Títánky byli horší než dnešní lidé? Prométheus a jeho druhové se obětovali, aby zbavili lidi nevědomosti.“

„A jenom jim připravili víc utrpení z poznané odpovědnosti, protože je obdařili snem o svobodné vůli, ale nezbavili je tíhy nesvobodného života,“ dodal vysoký kněz.

„Podle našich mýtů požírá Kronos své děti, které mu zrodila Rheia-Gáia. Úranos je rovněž zabíjí. Jinak řečeno, čas a nebe stírají z tváře země plody své. Znamená snad tento mýtus, že země, příroda neboli Šakti je neschopna stvořit lidi rovné bohům?“

„To znamená, že lidstvo musí koneckonců zdokonalovaním svého poznání a svého vývojového vzestupu samo sebe přetvořit. Naše staré spisy hovoří o někdejších pokoleních lidí — duchů. Nebudu mluvit o třech prvních, jsou od nás nesmírně vzdálena. Bezprostředně před námi žilo čtvrté lidské pokolení s nádhernými ženami nebeského původu. Židovská mytologie neuznává různá, po sobě jdoucí pokolení ale jen jednou stvořený pár lidí, stejných, jako jsou dnešní. Ale i podle jedné jejich báje prý první člověk, Adam, měl před lidskou ženou Evou už jinou — Lilit. Báje z ní udělala zlého démona, sice krásného ale všemožně ubližujícího Evě, až poslal Bůh tři anděly a ti vyhnali Lilit do pouště.

Indické Lilit jsou úplně jiné. Také umějí létat ve vzduchu, ale jsou k lidem bezmezně dobré. Královna všech těchto pražen, kterým říkáme khado, se jmenovala Sangie khado a byla nad pomyšlení krásná. Na rozdíl od apsar neměly khado rozum, ale jen city. A sen o krásném lidském těle a nadlidské Erótově schopnosti přetrvává u nás jako vzpomínka na tyto Lilit.“

„Slyšela jsem od Orientálců vyprávět legendu o peri, nebeských krasavicích, zrozených ohněm. Také létají ve vzduchu a občas se skloní k některým vyvoleným smrtelníkům,“ řekla Tháis, neboť si vzpomněla na svůj pobyt u jezer poblíž Persepole.

„Je to nepochybně rovněž ohlas vzpomínky na Lilit,“ souhlasil s ní starší kněz, zjevně se vůči Tháidě choval stále pozorněji. „Naším úkolem je vyvolat tuto vzpomínku v umělcově duši, ovládnout ji a všechno další už svěřit obzvlášť dovedným posvátným tanečnicím, aby ho zbavily ničivé vášně k modelce, která s ním nemíní spojit svůj osud!“

„Viděla jsem skutečnou Lilit starých Mezopotámců na Eufratu,“ prohlásila Tháis a vyprávěla o malé svatyňce na cestě přes průsmyk s obrazem okřídlené ženy ve výklenku oltáře. „Domnívám se, že ze všech starých ženských podob měla tato bohyně nejdokonalejší tělo. A mohla bych se i já podívat na ty obzvlášť dovedné tanečnice?“

Starší kněz se shovívavě usmál a udeřil do malého bronzového gongu a zároveň velitelským gestem přikázal tlumočníkovi, aby opustil sál. Babyloňan si hladil vousy a pospíchal odtud. Vybrané chrámové tanečnice se zřejmě nepředvádějí jen tak každému. Eris si pojednou na něco vzpomněla a odběhla do své cely.

Z neviditelných dven mezi obrazy slonů na zdi vyšly dvě dívky se stejnými kovovými ozdobami na opálených hladkých tělech. Měly na sobě šikmo uvázané široké zlaté pásy, náhrdelníky, nánožní náramky, velké kruhové náušnice a na tuhých krátkých vlasech čelenky, svítící velkými rubíny. Jejich tváře, nehybné jako masky, se silně šikmýma a úzkýma očima, krátkými nosy a širokými kyprými rty se navzájem podobaly, jako by byly dvojčata. Podobné si byly i podivně rostlými těly: měly úzká ramena, tenké ruce, malá, ostře trčící ňadra a štíhlý pas. Tato takřka dívčí křehkost ostře kontrastovala s dolení až těžkopádnou částí těla, masivní, s širokými a tlustými boky a silnýma nohama. Z vysvětlení staršího kněze Heléni vyrozuměli, že tyto dívky pocházejí z dalekých východních hor za Řekou písků. Jsou nejnázornějším dokladem rozdvojenosti člověka: hoření část těla je nebesky lehká a dolení masivní část překypuje temnou pozemskou silou. Tháis zapochybovala, že by mohly tančit. „Ženy malé postavy jsou vždycky mnohem pružnější než ty, které jsou jako kory anebo majestátní sochy. Vůbec neznám tyto národy z dalekých východních hor a stepí, kam nepronikli ani Alexandrovi průzkumníci.“

Krátký příkaz — a jedna z dívek si sedla se zkříženýma nohama na podlahu a rytmicky zatleskala do dlaní, cinkajíc náramky, které se ve světle pohodní třpytily. Druhá se dala do tak úchvatného tance, jaký může ovládnout pouze talent, zdokonalený mnohaletým cvičením. Na rozdíl od západních tanců byly nohy při tomto tanci takřka nehybné, zato ruce, hlava a trup prováděly úžasné pohyby a prsty se rozevíraly Jako květy.

Tháis na znamení pochvaly zatleskala. Tanečnice ustaly v tanci a na knězův pokyn odešly.

„Ty dívky jsou velmi osobité,“ uznala Tháis, „ale mně je jejich půvab cizí. Chybí jim harmonie, nemají nic z Charitek.“

„Mně je to blízké,“ prohlásil pojednou až dosud mlčenlivý Lýsippos. „Abys rozuměla, muž chápe, že v těchto dvou ženách jsou spojeny dvě protikladné Erótovy síly.“

„A líbí se ti to opravdu, učiteli?“ zapochybovala Tháis. „Proč chceš potom ve svém umění dosáhnout vždycky dokonalosti.“

„V umění zpodobujícím krásu ovšem ano,“ odpověděl Lýsippos, „ale Erótovy zákony jsou jiné.“

„Snad jsem to pochopila,“ pokrčila rameny Tháis, „a myslíš, že si to myslí i Echefilos?“

„Zdá se, že ho šikmooké dívky vyléčí,“ usmál se sochař.

„A Kleofradovi by se líbily taky? Co se s Anadyoménou natrápil, když si vybral mě. Proč?“

„Nemohu mluvit za toho, jenž překročil Řeku zapomnění. Sám si myslím, že ty nejsi Lilit, ale apsara, jak říkají Indové svým nebeským hetérám. Ovládnout tě a vzít si od tebe všechno, co jsi schopna dát, dokáže jen málokdo a jen málokomu je to souzeno. Všem ostatním stačí bezbřeze poddajné, nespoutané a vášnivé Lilit. Každý z nás se může stát jejich vyvolencem. Vědomí, že Lilit je ochotná dát se všem mužům, nás vzrušuje a nepřekonatelně nás to k nim vábí vzpomínkou na minulé věky.“

„A kdo je podle tebe Eris?“

„Určitě není Lilit. Je nelítostná vůči slabostem a neumí odpustit neschopnost. Echefilos se zamiloval do nositelky své představy. Naneštěstí se ukázalo, že představa a modelka jsou totožné.“

„I Kleofradés tvrdil, že mě miluje.“

„Pro něj by to bylo ještě horší než pro Echefila. Echefilos je aspoň mladý.“

„A podle tebe už mě nikdo nebude milovat? Díky, příteli!“

„Nesnaž se mě chytat za slovo, když se pokouším vyznat se v tobě. Dobře víš, že kdykoli se ti zachce, padne ti k nohám každý muž. I tenhle kněz, který už všechno poznal a všechno přemohl. Jak je to jednoduché pro ženu, jako jsi ty! Stačí několik pohledů a póz. Ale nereaguješ jako Lilit. V tobě tkví jako hrot kopí nějaký cit hodný apsary, který jsi prožila. Mám za to že jsi byla Alexandrovou milenkou a jemu že jsi věnovala všechnu Erótovu sílu!“

Tháidu zalil ruměnec.

„A co Ptolemaios?“

„Porodila jsi mu syna, to znamená, že jeho Erós k tobě je silnější než tvůj k němu, jinak by se byla narodila deera.“

„A kdyby to bylo napůl?“

„Pak nevím. Mohlo by to být tak i onak

Naši hostitelé už uctivě čekají, až odejdeme.“

Poděkovali kněžím, ještě jednou požádali o záchranu Echefila a odešli zešeřelým chrámem do svých cel. Čtyři v předsíni hořící pochodně zaznamenávaly, kolik času zbývá do rozednění.

„Děkuji ti, Lýsippe. Když jsi se mnou, nebojím se, že pochybím,“ řekla Tháis na rozloučenou, „to asi dělá tvá moudrost.“

„Být moudrý, Athéňanko, je málo příjemné. Moudrých proto nebývá mnoho. Moudrost pozvolna zraje v tom, kdo nepodléhá chvále a odmítá lež. Uplývají léta a ty pojednou zjišťuješ, že už nemáš někdejší touhy, a uvědomuješ si, jaké je tvé místo v životě. Člověk má menší nároky, je opatrný a váží důsledky svých činů, což znamená, že je — moudrý. To není štěstí, jak ty to poeticky chápeš, vůbec ne. Lidé s oblibou překonávají úzkost a hněv písněmi a tanci, aniž vědí cokoli o jejich podstatě. Je třeba hodně hloubat, takže pravým jazykem moudrosti je mlčení. Lidé čistého srdce to dobře vědí. Nemoudré je říkat pravdu lidem, kteří mají raději zázraky a chtějí dosáhnout cíle nejkratší cestou. Taková cesta vsak neexistuje. Je totiž jenom postupný vzestup. Ale poslouchej, co ti teď prozradím, je to jedna z největších moudrostí: obdiv zničí zaručeně a rychle každého.“

„Máš na mysli obdiv k ženám?“

„V žádném případě. To je přirozené uctívání krásy a Eróta. Já mluvím o pochlebování králům a vojevůdcům, v jejichž rukou jsou osudy lidí, lhostejno zda nadlouho nebo krátce.“

„A myslíš přitom na Alexandra?“

„Vžij se na okamžik do člověka, jehož uctívají miliony nejrůznějších lidí, pravdomluvní i lháři, duše čestné i otrocké, statečné i zbabělé. Musel by mít vskutku božskou sílu, aby nepodlehl a nezradil své sny.“

„Lze se zpronevěřit vlastnímu osudu?“

„Zrádce vlasti odsuzují všechny národy právem k smrti. Ale proč lidé nechávají bez povšimnutí zrádce vlastní duše? Takoví zpronevěřilci přece už nemají schopnost žít v pravdě. Na takového člověka se nelze v ničem spolehnout. Kráčí od špatného k horšímu a zlo v něm neustále narůstá. Kdo je nečestný, ztratí brzy všechnu důstojnost. Hodně se mluvilo o mé čestnosti. Snažím se nikdy nevyzradit tajemství a nepídím se po tom, co mi lidé nehodlají říci. Velký zločin vyrůstá z řetězu malých chyb a přestupků, a velkého, bohům rovného důstojenství dosahuje člověk tím, že dokáže být zásadně zdrženlivý a ovládá sám sebe.“

„A ty si myslíš.“

„Posuzuj jenom sebe, i to je nesmírně těžké, ale při posuzování velkých a tím spíš vynikajících lidí to přenech času a lidem. Nestačí jednat správně, je také zapotřebí vědět, kdy správný čin vykonat. Nemůžeme nasednout do loďky, která už odplula, nebo do té, která ještě nepřiplula. Vědět, co dělat, to je už půlka všeho, ale druhá půle je, víme-li, kdy svůj čin uskutečnit. Každá věc na světě má svůj čas, jenže lidé ho obvykle nevystihnou.“

„Ani Alexandr ho nevystihl?“

„Ne, myslím, že dosáhl svých cílů příliš brzy. Ale ty mě zase nutíš, abych posuzoval toho, kdo tě zajímá nejvíc na celém světě. Jdi spát!“

Tháis poslechla. Svěřila se Eridě s tím, že kněží zdejšího chrámu se pokusí odstranit z Echefilova srdce zoufalou lásku k ní. Černá kněžka nedala najevo ani radost, ani zármutek. Tháis si představila, že je na jejím místě. Byla by trochu smutná z toho, te ztratí sice nemilovaného, ale přece jen vytrvalého a oddaného ctitele. Jenže Eris myslela jenom na nagini, na vládkyni hadů. Strašlivý obřad s obrovitým a jedovatým hadem, o němž nikdy ani neslyšela, způsobil v její klidné duši hotovou bouři. Tháis byla rovněž rozrušena. Stačilo, aby zavřela oči před spaním, a už před ní vyvstala zcela názorně a jasně jako bronzová socha mladá Indka a obrovitý had v smrtelně nebezpečném tanci

Po několika dnech jejich pobytu v chrámě Eridu zavanul horký západní vítr. Tháis v té dusné noci špatně spala. Vítr ze syrské stepi dul s rozčilující jednotvárností, hvízdal skrze nesčetné otvory a okénka na chrámových půdách a způsoboval tělesnou malátnost a duševní stísněnost. Vanul i příští den, aniž zesílil nebo zeslábl. Athéňanky se zmocnila melancholie. Zdálo se jí, že žije zbytečně: pořád jen vzpomínat na ty, kdo odešli, hluboce utajovat svou lásku, nekonečně čekat na Ptolemaia, starat se o velký dům a ochraňovat společné bohatství, ve skutečnosti podíl z pokladů ukořistěných ve válce. Mohla je rozmnožit. Ale proč? Mohla mohla hodně, ale stále před ní vyvstávala otázka: proč? Unavilo ji snad její ustavičné nadšení, s nímž se do všeho vrhala, nebo její výbušná přecitlivělost? Možná že nepozorovaně zestárla a už se nedokáže jako dříve nadchnout, jezdit na koni s větrem o závod, zadržovat slzy nadšení při pohledu na krásu nebo naslouchat se zatajeným dechem vyprávění a písním.

I Eris na tom byla stejně jako Athéňanka. Obě ležely nahé na kožených přikrývkách s hlavami položenými přes zkřížené ruce a mlčky se dívaly na modře malovanou zeď.

Lýsippos zmizel někde uvnitř v chrámu a Echefila odavedli, aby z něho „vymycovali lásku“, jak se drsně vyjádřil učitel.

Uplynulo několik dní. Nebo cely měsíc? Pro Tháidu přestal existovat běžně odměřovaný čas. Mnoho z toho, co s ním souviselo v minulosti, přítomnosti i budoucnosti, pro ni ztratilo význam. V jejím vyrovnaném srdci ulehlo všechno stejně klidně, beze smutku a nadšení, naděje, radosti, drásavých vzpomínek a lítosti nad tím, co se nesplnilo

Přišel Lýsippos a čemusi se usmíval. Našel obě líně se povalující ženy vedle sebe, jak s velkou chutí pojídaly ovocné koláčky. Když se tak na ně díval nepozoroval na nich žádné změny, až na dolíčky v tvářích a vskutku olympský klid.

„Čemu se směješ, učiteli?“ lhostejně se k němu obrátila Tháis.

„Léčení bylo úspěšné!“ rozesmál se Lýsippos ještě upřímněji.

„Čí? Naše?“

„Proč by někdo léčil vás? Echefilovo! Rozhodl se, že zůstane v Eridu!“

Tháidu to okamžitě zaujalo a opřela se o loket. Eris stočila oči k Lýsippovi.

„Zůstane v Eridu a bude tady modelovat sochy těch, jak se jim, zkrátka těch šikmookých Lilit.“

„Tak ho opravdu vyléčily!“ zasmála se Tháis. „Ale pak ztratíš svého žáka, Lýsippe.“

„Hlavně že není ztracen pro umění!“ odpověděl sochař. „Mimochodem, chtějí koupit Kleofradovu Anadyomenu. Nabízejí dvakrát tolik zlata, než kolik váží. Zlato je teď dražší než stříbro. Za statér, který stál dřív dvě drachmy, se dává čtyřdrachmová sova. Hodně helénských obchodníků přichází na mizinu.“

„Tak ji prodej!“ klidně řekla Tháis. Lýsippos se na ni udiveně podíval.

„A co Alexandrovo přání?“

„Myslím, že jestli se vůbec Alexandr vrátí, bude mít jiné starosti než Anadyomenu. Jen si uvědom, kolik lidí na něj čeká v Babylónu. A kromě lidí taky celé stohy papírů, proseb a hlášení ze všech koutů jeho obrovské říše. Přibude-li k tomu ještě Indie.“

„Nepřibude!“ přesvědčivě tvrdil Lýsippos.

„Nemám potuchy, kolik může Anadyomené stát.“

„Hodně! I když za ni nedají asi tolik, kolik dali za Diadúmena mého učitele Polykleita. Po celém světě je známo, že za něj bylo zaplaceno sto talantů za starých časů, kdy peníze víc platily. Anadyomené je tak krásná, že i s cenou stříbra za ni vyplatí nejméně třicet talantů.“

„To je obrovská suma! A kolik vůbec dostávají sochaři?“ zeptala se udivená Tháis.

„Za modely a originály bere dobrý sochař dva tisíce drachem, za sochy a basreliéfy až deset tisíc.“

„To je přece půldruhého talantu!“

„Copak se dá srovnávat Kleofradovo výjimečné dílo s dobrou, ale běžnou prací?“ namítl sochař. „Tak tedy přece jen s Anadyomenou ještě posečkáme?“

„Posečkáme,“ souhlasila Tháis, myslíc na něco jiného, a Lýsippovi bylo divné, že při zmínce o Alexandrovi nebyla vůbec vzrušená jako jindy.

Athéňanka vzala stříbrný zvoneček, který jí daroval starší kněz, a zatřepala jím. Za několik minut přišel do cely on sám a zastavil se u prahu. Tháis ho vybídla, aby si sedl, a poptala se na zdraví jeho mladšího druha.

„Je vážně nemocen. Nemůže ji zasvěcovat do nejvznešenějších obřadů tantry,“ kývl k Eridě.

„Mám k tobě velkou prosbu, kněze. Je čas, abychom opustili váš chrám, ale já bych chtěla vyzkoušet sama sebe ještě v jedné věci.“

„Jen mluv!“

„Chtěla bych políbit hada jako vaše nagini.“

„Ona zešílela! Vy jste z ní udělali mainolis, zběsilou mainadu!“ zakřičel Lýsippos tak vzrušeně, že se na něj kněz vyčítavě podíval.

„Ty cítíš, že dokážeš podstoupit ten strašlivý obřrad?“ vážně se zeptal Ind

„Ano!“ přesvědčivě ho ujistila Tháis s hazardní uezstarostností, kterou Lýsippos už dávno znal.

„Ty ji zahubíš,“ obrátil se ke knězi, „jestli jí to dovolíš, budeš vrahem.“

Kněz zavrtěl hlavou.

„Tohle přání v ní nevzniklo náhodou. Před splněním životních úkolů si potřebujeme změřit své síly neboť život je pro lidi s otevřenýma očima a s čistým srdcem uměním, a ne chytračením. Je možné, že zahyne. Pak by to znamenalo, že karma určila, aby se její život přerval v tomto věku. Nezahyne-li, znásobí zkouška její síly. Staniž se!“

„Já taky,“ postavila se Eris vedle Tháidy.

„Jen jdi i ty, nepochyboval jsem, že si to budeš taky přát.“

Lýsippos ztratil strachem a rozhořčením řeč.

Tháis i Eris sestoupily do podzemí. Vládkyně hadů jim svlékla šaty a ozdoby, vytřela je mlékem a pelyňkem a opásala zástěrou. Naučit se prostému zpěvu bylo pro muzikální Athéňanku záležitostí několika minut. Eris se mu musela učit déle, ale rytmus pochytily jako tanečnice ihned obě.

Vládkyně hadů zavolala svého netvora a Tháis se první pustila do smrtelně nebezpečné hry. Když se had vztyčil a sklonil šupinatou hlavu, zaslechla Tháis nějaký šepot neznámým jazykem, přitiskla se ústy k netvorově tlamě a bleskově odskočila. Had se na ni vrhl, vystříkl jed na zástěru, ale Tháis chvějící se prožitým napětím už byla mimo nebezpečí. Had dostal napít mléka a dopředu postoupila Eris. Černá kněžka nevyčkávala, a jakmile se had vztyčil na ocase, dala mu mlaskavý polibek na nos a odskočila, takže jí ani nepotřísnil zástěru jedem. Vládkyně hadů překvapeně vykřikla a rozzuřený netvor se vrhl na ni. Indka uhnula před uštknutím a vchrstla mu do jícnu druhou misku mléka, kterou držela v rukou, odstrčila Tháidu i Eridu za mřížku a ulehčeně si oddechla. Tháis jí zlíbala a věnovala jí drahý náramek. Týž večer navlékl starší kněz Eridě neobyčejně vzácný náhrdelník z jedových zubů největších hadů, kteří kdy byli v indických lesích chyceni. Tháis dostala jiný dar: náhrdelník z drápů černého noha, pozlacených a navlečených na řetěz.

„To je ozdoba ochránkyně posvátných cest, vedoucích na východ přes hory,“ vysvětlil jí kněz.

„A můj?“

„Jak se na tebe patří, je to symbol nebojácnosti, houževnatosti a odplaty,“ odpověděl Ind, dívaje se na černou kněžku s mnohem větší úctou než dříve.

Kromě toho věnoval starší kněz Tháidě číši z průzračného chalcedonu s řezbou hadího tance.