Athéňanka Tháis

Od autora

Román Athéňanka Tháis je založen na historické události známé z antických pramenů: na spálení jednoho z hlavních měst perské říše Persepole proslulou athénskou hetérou, která se zúčastnila taženi Alexandra Makedonského. Tuto událost buržoazní historikové jeden čas popírali, mezi nimi i vynikající znalec Alexandrovy doby W. W. Tarn.

Soudobí badatelé — mimo jiné také zcela autoritativní M. Wheeler — hodnověrnost této události znovu potvrzují. M. Wheeler v knize Plamen nad Persepolí, kterou nedávno vydal a která právě vyšla v ruštině, má pro toto zamlčování Tháidiny úlohy u W. Tarna a podobných vědců vysvětlení nepostrádající určitou dávku humoru. Tarnovy puritánské názory a pokrytecká buržoazní morálka prý mu nedovolily, aby přiznal, že „kněžka lásky“, kterou jeho doba v řeckých hetérách viděla, mohla mít tak velký význam.

Připomeňme, že dříve, na konci osmnáctého století, byly právě v Anglii názory v tomto ohledu mnohem svobodnější a historicky správnější. Svědčí o tom například obraz J. Reynoldse z roku 1781, na němž je zpodobena herečka v roli Tháidy, podpalující pochodní Persepolis.

Ve vynikajícím historickouměleckém životopise Alexandra Makedonského, který napsal G. Lamb, a v monografii A. Bonnarda se Tháidě věnuje patřičná pozornost; není důvod pochybovat o pravdivosti Plútarcha, Arriáda, Diodóra a jiných starověkých autorů, kteří o ní psali.

O Tháidině osudu po Alexandrově smrti a o jejím návratu do Egypta s Ptolemaiem nejsou takřka žádné zprávy. A. Bonnard, G. Lamb a jiní tvrdí, že Tháis „hrála úlohu vládkyně v Memfidě“.

Tuto epochu jsem si pro román nevybral náhodou, ale nebylo to ani bez vlivu podivuhodné osobnosti Alexandra Makedonského. Jeho doba mě zajímala jako přelomový dějinný okamžik, jako přechod od nacionalismu pátého a čtvrtého století před naším letopočtem k širším názorům na svět a lidi a k prvním projevům všelidské morálky, které se objevily ve třetím století u stoiků a Zenóna.

V této době dostával každý člověk podle místa narození nebo trvalého bydliště jakési druhé jméno: Athéňan, Argolidan, Boióťan, Sparťan. Proto se s takovými polopříjmeními čtenář v románě často setká.

V tomto období došlo také k velkým náboženským krizím. Všude probíhající nahrazování starých ženských božstev mužskými, stále zřejmější přežívání kultu olympských bohů a vliv indického náboženského a filozofického myšlení vedly k tomu, že se rozmáhaly tajné věrouky. Protože však se historické práce utápějí v datech, v popisech válek a střídání říší a zcela obcházejí duchovní vývoj lidstva, je dosud velmi málo prostudováno, jak se tyto věrouky stáhly „do podzemí“, ačkoli právě v nich se živoucí lidské myšlení snažilo patřičně se vyrovnat se stále rostoucími představami o vesmíru a člověku, které oficiální církve spoutávaly.

Měl jsem za to, že bude zajímavé ukázat starověké náboženské kulty a pozůstatky matriarchátu, spjaté s velkou ženskou bohyní, které v období helénismu mizejí, přesněji — ztrácejí význam. Proto jsem si za hlavní hrdinku musel vybrat ženu, jež by měla přístup k tajným obřadům ženských božstev a byla ovšem dost vzdělaná, aby netrpěla úzkoprsým náboženským fanatismem a chápala probíhající vývoj.

V Alexandrově době mohla být takovou ženou jedině hetéra z nejvyšší společnosti. Tháis jako reálná historická osoba vyhovovala tomuto záměru nejlépe. Hetéry, zvláště athénské, byly ženami vynikajícího vzdělání a schopností, důvěrnicemi největších myslitelů a umělců oné doby. Slovo „hetéra“ znamená „přítelkyně“, „družka“. Podle posledních pravidel by se vlastně mělo psát „hetaira“, ale já — aby nedošlo ke zmatkům — jsem ponechal staré označení a hetairové jsou u mne blízcí druhové Alexandra Makedonského.

Tak jako moderní japonské gejši i hetéry bavily, rozptylovaly a vzdělávaly muže a nemusely nutně prodávat své tělo, spíše štědře rozdávaly své vědomosti.

Špatnou službu prokázal hetérám Lúkiános ze Samosaty, známý starověký spisovatel, Voltaire antiky. Krutě zesměšňoval četné staré obyčeje a udělal z hetér sprosté nevěstky a z Afrodíty bohyni prostopášností. Bohužel, jeho přičiněním vznikla tradice a té se pak přidržovali i mnozí pozdější autoři.

První kapitoly románu mohou vyvolat dojem, že jsou přetíženy faktografickými detaily a starořeckými slovy, zvláště u toho, kdo zná špatně antické dějiny. Takový příval dojmů pocítí každý, kdo se poprvé octne v cizině, jejíž zvyky, jazyk a architekturu neprostudoval. Je-li však dost zvídavý, brzy překoná obtíže plynoucí z prvního seznámení a tu se pojednou nadzdvihne clona nevědomostí a otevře se mu výhled na rozmanité stránky života. Právě proto, abych ve svých dílech tuto clonu odstranil, přetěžuji vždycky první dvě tři kapitoly specifickými podrobnostmi. Když je čtenář překoná, má najednou pocit, jako by v nové zemi už kdysi byl.

Náš čtenář je dobře obeznámen se společenskou stránkou antiky a ví, že starořecké státy byly otrokářskými demokraciemi nebo despociemi.

Soudobému čtenáři by se mohlo zdát, že chrámů a soch je v románu příliš mnoho a význam umělců a básníků že je zveličen. Musíme však vědět, že veškerý duchovní život této doby se soustřeďoval kolem umění a poezie, poněkud méně kolem filozofie. Helén si nedovedl představit život, v němž by si nemohl dlouze a často dopřávat požitek z uměleckých děl a rozjímat o krásných stavbách. Něco podobného vidíme v současném Japonsku: potěšení z umělecké úpravy kamenů a květů, kontemplativní splývání s přírodou v čajovnách nad lotosovými rybníky za šumění zurčící vody a zvuku bambusových zvonečků.

Ještě větší význam mělo pro Helény potěšení z lidské krásy především u živých lidí, nejenom u soch, obrazů a fresek. Velmi mnoho času věnovali atletům, hetérám a tanečnicím. Umělci jako tvůrci krásy a jejich živé modely měli obrovský význam, který v následujících dobách a v jiných zemích — až na Indii v prvním tisíciletí našeho letopočtu — nemá obdoby.

Těžko si dovedeme představit tu obrovskou spoustu soch v chrámech a galériích, na náměstích a v zahradách, nemluvě už o bohatých soukromých domech. Každé desetiletí má vynikající umělce, kteří vytvořili stovky děl (například Lýssipos půldruhého tisíce soch, Práxitelés 600, Feidiás 800). Celkový počet uměleckých děl, převážně soch, jež se nashromáždily během oněch několika staletí rozkvětu helénského umění, je nesmírný. Jen nepatrná část tohoto obrovitého uměleckého dědictví se zachovala, a to pouze v římských mramorových kopiích. Kovové sochy přetavili v pozdějších dobách barbarští dobyvatelé na děla a koule. Například po tak plodném sochaři, jako byl Lýssipos, se nezachovala jediná původní socha, protože pracoval převážně s bronzem. Tyto zvláštnosti dějin helénského umění je třeba mít při čtení mého románu na paměti. Proslulé chrámy byly středisky kultů určitého božstva a zároveň jakýmisi školami náboženských věrouk se zvláštními mystériemi pro výchovu nových kněží a kněžek.

Čtenáři, kteří dobře znají zeměpis, se nesmějí divit, že zeměpisné popisy v románu se od současnosti liší. Ve čtvrtém a třetím století př. n. l. bylo mnohem vlhčí podnebí. A vůbec byla celá Asie méně suchá než dnes. Tím si lze také vysvětlit, že bitvy a tažení spousty lidí probíhaly tam, kde by nyní nebylo dost vody a píce ani pro jeden jezdecký pluk. V Libyjské poušti byla bohatá loviště a mohutné staré lesy Helady, Foiníkie, Kypru a maloasijského pobřeží ještě nebyly zcela vykáceny a zničeny nadměrnou pastvou koz.

Jsem přesvědčen, že obchodní a umělecké styky starověku byly mnohem rozsáhlejší, než si dnes dovedeme představit na základě neúplných historických dokladů. Nejvíc je nám na závadu špatná znalost historického zeměpisu Orientu, který Evropané teprve začínají objevovat. Každý velký archeologický objev nečekaně „prohlubuje“ obraz kultury a odhaluje složitá spojení mezi vzdálenými a těžko navzájem dostupnými oblastmi obývané pevniny — oikumény.

Obzvlášť překvapující výsledky mají metody antropologického studia nálezů koster v pohřebištích. Předčasně zesnulý antropolog a sochař M. M. Gerasimov položil základy portrétní rekonstrukce typů starověkých lidí a ihned došel k velmi zajímavým objevům. Z jednoho neolitického párového pohřebiště s pozůstatky muže a ženy rekonstruoval dva různé portréty: žena měla jemné mongoloidní rysy, byla nejspíše Číňanka, a muž byl evropoid jižního typu — armenoid. Číňanka a armenoid společně pohřbení ve Voroněžské oblasti jsou skvělým příkladem toho, k jak rozsáhlému míšení národů mohlo docházet v pradávných dobách. Spisovatelé se mohou dohadovat, kdo byli ti dva, nevolníci nebo vznešený manželský pár — muž, který si z velké dálky přivezl ženu, a mohou o tom napsat poutavou historickou novelu.

Gerasimovovy rekonstrukce z pohřebišť v jižních částech SSSR prokázaly, že se tu v období mladšího neolitu, v době bronzové a koncem prvního tisíciletí před naším letopočtem, vyskytovali lidé s drávidskými a dokonce malajskými rysy.

Předpokládám mnohem větší rozšíření drávidských národů (nejstarších národů jižní Indie), než se za to obvykle má, počítám k nim nejstarší národnosti, které kdysi osídlily Krétu, střední část dnešního Turecka, jižní oblasti naší Střední Asie, prótoindickou civilizaci. I východní Asie byla v předhistorické době nepochybně mnohem víc otevřena vzájemnému vlivu například Číny a západních pohraničních území než později, kdy se Čína sama od okolního světa izolovala.

Román se zcela přidržuje současných historických znalostí. Domyslil jsem pouze neznámý osud historických osob a vytvořil jsem některé nové postavy, například velitele thessalských jezdců Leontiska, délského filozofa, Eridu, Menedéma a Eositeza.

Jediné porušení chronologie v románu spočívá v tom, že vytvoření sochy Afrodíty Mélské (z Milétu) kladu do konce čtvrtého století př. n. l. Podle tradice vznikla ve 2. nebo 3. století, avšak přesnou dataci dosud postrádáme. Některé překvapující nálezy, dřívějším historikům neznámé, považuji pouze za první svědectví nesmírných spekulativních objevů starých civilizací. Stroj na vypočítávání oběžných drah planet skutečně existuje; křišťálové, přesně broušené čočky byly nalezeny v Mezopotámii a dokonce v Tróji; měření času u Indů, úspěchy lékařství, astronomie a psychofyziologie jsou známy z historických svědectví i ze starověkých filozofických knih.

Nejstarší svatyně Velké matky a k ní patřící předměty — zrcadla ze sopečného skla, sošky a fresky — jsem popsal podle nejnovějších objevů neolitických měst ve Střední Anatolii: Matalu-Hüjüku, Čachilary, Ališar-Hüjüku, která vznikla v desátém až sedmém tisíciletí př. n. 1. a možná ještě dříve. Chrám v Hierápoli připomínají starověcí autoři nejednou.

Některé epizody románu mohou čtenářům připadat neuvěřitelné, například obřad políbení hada. Avšak můj popis je zcela dokumentární. V třicátých letech našeho století natočil tento obřad v severní Barmě známý filmař a cestovatel Armand Denis.

Také vytrvalost a zdraví helénských a makedonských vojáků jsou pro naše moderní chápání neuvěřitelné. Stačí se podívat na sochy Doryfora, Apoxyomena, Diskobola, takzvaného „Diadocha“ (jinak „Helénského prince“) nebo připomenout vzdálenosti, které překonala makedonská pěchota nepřetržitým pochodem. Občas lze slyšet názor, že maratónský posel, Sparťan z vojska krále Leonida, klesl k zemi mrtev, když uběhl maratónskou vzdálenost, zatímco naši sportovci uběhnou víc a jsou živi a zdrávi. Sportovní znalci však zapomínají, že onen jinoch běžel svou „disciplínu“ v plné zbroji a po celodenním boji muže proti muži, v kterém obstát bylo už samo o sobě hrdinství. A den předtím, jak dosvědčují antické prameny, „zaběhl“ z Athén do Sparty a pak zase nazpět, tj. uběhl přibližně dvě stě kilometrů!

Zkrátka, přísný výběr po mnoho generací a život, v němž se tělesný rozvoj považoval vůbec za to nejdůležitější, daly vyrůst lidem ne snad příliš silným, ale neobyčejně odolným. Sám Alexandr a jeho blízcí druhové jsou pro další staletí skvělými vzory takové odolnosti vůči ranám a útrapám, životní síly v bojích a za pochodů, nemluvě už o statečnosti, ta nebyla o nic menší než legendární hrdinství Sparťanů.

Snažil jsem se vyložit některé své zvláštní názory na vylíčenou dobu nikoli proto, že bych tento román vydával za vědecké pojednání. Je to literární dílo, jež využívá materiál podle možností, jimiž disponuje.

K lepší orientaci a k pochopení termínů, jež se přímo v textu nevysvětlují, nechť slouží těchto několik vysvětlivek pro čtenáře.

I. Všechna starořecká slova a jména, až na malé výjimky, se vyslovují s přízvukem na předposlední slabice. V dvouslabičných slovech a jménech se přízvuk dává vlastně na první slabiku: Tháis, Éris.

II. Helénský Nový rok připadá na první novoluní po letním slunovratu, tj. na první dekádu července.

Kalendář podle olympiád začíná od první olympiády v r. 776 př. n. l. a každá olympiáda má čtyři roky. Roky se označují podle olympiád od prvního do čtvrtého. První rok 75. olympiády je rok 480 př. n. l. Při převádění letopočtu podle olympiády na náš letopočet je třeba mít na paměti, že každý řecký rok odpovídá druhé polovině příslušného našeho roku a první polovině roku následujícího. Musíme tedy počet uplynulých olympiád násobit čtyřmi, připočíst léta probíhající olympiády bez jedné a získaný údaj odečíst od 776, stala-li se událost na podzim nebo v zimě, a od 775, stala-li se na jaře nebo v létě.

Přehled attických měsíců:

Léto.

1. Hekatombaión (od poloviny července do poloviny srpna].

2. Metageitnión (od poloviny srpna do poloviny září).

3. Doédromión (od poloviny září do poloviny října).

Podzim.

4. Pyanepsión (od poloviny října do poloviny listopadu).

5. Maimaktérión (od poloviny listopadu do poloviny prosince).

6. Poseideón (od poloviny prosince do poloviny ledna). Zima.

7. Gamélión (od poloviny ledna do poloviny února).

8. Anthestérión (od poloviny února do poloviny března).

9. Elafébolión (od poloviny března do poloviny dubna).

Jaro.

10. Múnichión (od poloviny dubna do poloviny května).

11. Thárgélión (od poloviny května do poloviny června).

12. Skiroforion (od poloviny června do poloviny července).

III. Některé míry a peněžní jednotky.

Stadion dlouhé — 178 m; olympijské — 185 m; egyptský schen rovnající se perskému parasangu měřil 30 stadií, tedy kolem 5 km; plethron — 31 m; orgyiá — 185 cm; péchys (loket) — 0,46 m; pús (stopa) — 0,3 m; palaisté (dlaň) — kolem 7 cm; epidama rovnající se 3 palaisté — 23 cm; kondylos rovnající se 2 daktylům (palcům) kolem 4 cm.

Talanton vážilo 26,2 kg, mina 437 g; peněžní jednotky: talanton mělo 100 min, mina 60 drachem.

Rozšířené attické mince: stříbrná didrachma (dvoudrachma) se rovnala zlatému perskému dáreiku. Tetradrachma (čtyřdrachma) na líci s hlavou Athény a na rubu se sovou byla hlavní atická platební jednotka (ve stříbře, zlata se začalo užívat až v Alexandrově době, kdy hodnota talantu a drachmy prudce klesla).

Míry duté — chús (džbán) měl něco málo přes 3 litry; kotylé (pohár) byl 0,3 1.

IV. Řecký pozdrav „Chaire!“ („Raduj se!“) odpovídá našemu pozdravu „Buď pozdraven!“. Při loučení si lidé říkali buď „Chaire!“, nebo když se loučili na delší dobu, „Hygiaine!“: „Buď zdráv!“ (asi jako naše lidové „Tak se měj!“)