Athéňanka Tháis

Kapitola druhá ÉGÉSICHOŘIN HRDINSKÝ ČIN

V měsíci metageitniónu, kdy je v Attice vždycky horko, byla v posledním roce sto desáté olympiády mimořádná vedra. Obloha, jejíž čistotu a hloubku opěvali i cizinci, dostala olovnatý nádech. Průzračný vzduch, jenž všem sochám a stavbám dodával kouzelně jasné kontury, se zachvíval a vlnil a zdálo se, že zahaluje Athény clonou klamavé a vratké nejistoty, přeludů a iluzí, tak příznačných pro pouštní země na dalekých jižních pobřežích.

Tháis se ani nejezdila koupat k moři, cesta byla totiž příliš prašná. Jenom někdy za svítání si vyjela na koni, aby při prudkém cvalu alespoň na chvíli pocítila závan větru na rozpáleném těle.

Odpolední vedro město přímo mučilo. Všechno živé se poschovávalo do stínu, do chladu chrámů a kolonád a do temna domů se zavřenými okenicemi. Jenom občas zaduněla kola unaveně taženého vozu nebo zacvakala kopyta zpoceného koně s jezdcem, který se spěchal někam ukrýt.

Égésichora vstoupila jako vždycky rychle a zastavila se, oslepena přechodem ze světla do šera ložnice. Okamžitě ze sebe shodila lehký chitón a sedla si k nohám stejně nahé přítelkyně ležící na lůžku. Rozšířené chřípí a prudce se zdvihající hrud byly pro Tháidu neklamným znamením, že Sparťanka má zlost.

„Co je s tebou?“ zeptala se lenivě.

„Nevím. Všechno mě rozčiluje. Už mám po krk těch vašich Athéňanů, jsou křiklaví, užvanění a pomlouvační. Cožpak tohle jsou ti velcí stavitelé a umělci, učenci a vojáci, o nichž se s takovou pýchou psalo v Perikleově době? Nebo se od těch časů všechno změnilo?“

„Nechápu, co tě to popadlo. Nepřiotrávila ses na předvčerejším symposiu? Víno mi připadalo kyselé.“

„Tobě je kyselé víno, mně můj život! V Athénách je pořád víc lidí. Jsou popudliví z té tlačenice, hluku, křiku a věčného nedostatku vody nebo zase jídla. V tom vedru se každý dívá na druhého jako na nepřítele. I gynaikonomové bezdůvodně zuří, brzy se nebude moci krásná žena objevit večer na agoře nebo na Akropoli.“

„V tom s tebou souhlasím. V Athénách není k hnutí a v celé Attice je prý už pět set tisíc lidí.“

„Svatá matko Démétro! V celé Spartě jich není víc než sto padesát tisíc. V takové mačkanici překáží jeden druhému a lidé jsou podráždění. Vidí kolem sebe nádheru a krásu a zmocňuje se jich závist a zamořují vzduch výpary své černé žluče.“

„To není jen přelidněním, Égésichoro! Jsou to následky dřívějších válek a zvláště té loňské. Náš krásný králevic je teď makedonským králem a vlastně vládcem Helady a už ukázal vlčí zuby, ať žije Apollón Lykeios! Dodneška se prodávají na trhu otroků Thébané po sto drachmách a ženy po sto padesáti. A Théby byly setřeny z tváře Gáie. Celá Helada trne hrůzou.“

„Kromě Sparty.“

„Cožpak Sparta sama se ubrání? Situace vašeho krále Ágida je vážná, rozhodl se být sám v době, kdy by byl společný boj zajistil Řekům vítězství, a teď je osamocen proti mocnému nepříteli.“

Égésichora se zamyslila a vzdychla.

„Jsou to teprve tři roky, co k nám ti makedonští chlapci přišli.“

„Jenom makedonští? A co Kréťan?“

Sparťanka se začervenala, ale pokračovala:

„Filip byl zavražděn, Alexandr se stal králem a je po něm i hlavním vojenským náčelníkem Helady, pokořil Théby a teď se chystá do Asie proti Peršanům, aby pokračoval v díle svého otce.“

„Máš nějaké zprávy od Ptolemaia? Už dávno?“

„Jednoho zlého dne v hekatombaiónu. A od té doby nic. Posílá mi jeden dopis do roka, zprvu jich ovšem posílal ročně pět.“

„A kdy ti poslal tohle?“ Sparťanka se dotkla třetí hvězdy na Tháidině náhrdelníku.

Ta sklopila oči a po chvíli mlčení řekla:

„Ptolemaios píše, že Alexandr skutečně projevil božské nadání. Dokáže stejně jako Themistoklés v mžiku najít nové řešení situace a rozhodnout se jinak, když se dřívější rozhodnutí ukáže nevýhodné. Jenže Themistoklés mířil na západ, zatímco Alexandr táhne na východ.“

„Který postup je správnější?“

„Jak to mám vědět? Na východě jsou pohádkové poklady, nesčíslné národy a nekonečné prostory. Na západě je méně lidí a Themistoklés dokonce uvažoval o tom, že přesídlí Athéňany do Entórie, za Iónské moře, ale zemřel ve vyhnanství v thessalských horách. Teď je jeho hrob na západním mysu Peirajského návrší, kde rád sedával a díval se na moře. Byla jsem tam. Je to osamělé místo klidu a smutku.“

„Proč smutku?“

„Nevím. Mohla bys říci, proč se lidí zmocňuje v zříceninách Mykén hluboká tíseň a dokonce strach? Je to nevlídné, zapovězené a bohy prokleté místo. Na Krétě ukazují Pásifainu hrobku a tam na návštěvníky taky padá něco podobného strachu, jako by kolem přecházel stín královny se zářivým jménem a hrůznou slávou.“

„Ty bys mohla být vševědoucí, má milá,“ políbila Égésichora s nadšením přítelkyni, „pojďme spolu na Themistokleův hrob a tam si společně potruchlíme! Všechno se ve mně proti tomuhle životu bouří, potřebuju útěchu a nikde ji nenacházím.»

„Ty sama jsi thelkérios, zázračná utěšitelka, jak říkají básníci,“ namítla Tháis, „prostě jenom stárneme a vidíme už v životě jiné věci a víc od něho čekáme.“

„A co čekáš ty?“

„Nevím. Změny, cesty a možná.“

„A co láska? A Ptolemaios?“

„Ptolemaios mi nepatří. Je to thélykratés, svůdník, jenže já s ním nebudu žít jako poustevnice, nejsem athénská nebo makedonská manželka, aby mě mohli za případnou nevěru trestat rhafanidou. Mě?! Ale šla bych s ním daleko, daleko! Pojeďme na Peirajské návrší třeba hned dnes. Pošlu Klónarii s lístkem k Olorovi a Xenofilovi. Budou nám dělat společníky. Vyplujeme večer, až opadne žár, a zůstaneme tam přes celou měsíčnou noc do svítání.“

„S dvěma muži?“

„Ti dva se mají spolu tak rádi, že nás budou potřebovat jen jako přítelkyně. Jsou to vychovaní mladí muži a přitom odvážní a silní. Xenofilos zápasil jako jinoch na minulé olympiádě.“

Tháis se vrátila domů dřív, než začalo slunce rozpalovat bílé athénské ulice. Na úbočí nad Themistokleionem se jí zmocnila zvláštní zádumčivost. Seděly tam s Égésichorou, zatímco jejich dva společníci leželi dole u člunu a bavili se o chystané cestě do Parnéthu na lov divočáků. Égésichora svěřila přítelkyni tajemství. Mladší bratranec spartského krále Ágida Éositeos vyplouvá do Egypta s velkým oddílem vojáků, které si najal egyptský faraón Chabbaš jako osobní ochranu. Hodlá zřejmě vypudit ze země perského satrapu. Najednou vypluje šest lodí. Velitel Lakedaimoňanů ji zve, aby jela s ním, a předpovídá nádherné dceři Sparty v této zemi básníků a starého umění velkou slávu.

Égésichora k sobě přivinula Tháidu a začala ji přemlouvat, aby odjela do pohádkového Egypta s ní. Může se cestou zastavit na Krétě, s tak mocnou ochranou se nemusí obávat pirátů ani lupičů.

Tháis přítelkyni připomněla, co jim oběma vyprávěl Nearchos o zkáze někdejší nádhery Kréty, o zániku dřívějšího obyvatelstva a o ubohém stavu ostrova, rozvráceného neustálými nájezdy a válkami různých kmenů.

Paláce v Knóssu a Faistu se požáry a zemětřeseními obrátily v trosky, původní obyvatelé zanikli a nápisy v zapomenutém jazyce už nikdo nedokáže přečíst. Jenom z některých pahorků ještě trčí obrovité kamenné rohy, jako by zpod země vstávali býci vládce moří Poseidona, a široká schodiště klesají k prostranstvím, na nichž se konávaly posvátné hry. Občas člověk v houští překvapivě narazí na úlomky těžkých amfor, velkých jako dva dospělí muži, s hadovitým dekorem na vypouklých bocích a vedle zurčí v průsvitných nádržích voda, proudící ještě trubkami vodovodů.

Tháis sáhla po krabičce s krétskou soškou, kterou dostala od Ptolemaia, vyndala vzácnou figurku a ležíc na posteli prohlížela si ji tak upřeně, jako by ji viděla poprvé. Čas a smutné myšlenky posledních dnů jí propůjčily nové oči. Víc než tisíc roků — to je nepředstavitelný časový odstup, tehdy ještě ani nestály nádherné Athény a hrdina Théseus se ještě nevypravil do Knóssu, aby zabil Mínótaura a zničil panství této námořní velmoci. A z této nezměrné hlubiny času k ní dospěla tato živá, jemně vymodelovaná soustředěná tvář s obrovskýma upřenýma očima a maličkými smutnými ústy. Ruce ohnuté v loktech měla dlaněmi obráceny vpřed, jako by někoho zastavovala nebo varovala. Dlouhé, zlehka rozkročené a panensky štíhlé nohy se vypjaly na špičky a vyjadřovaly zřejmě okamžik výskoku pří vzletu ze země. Šaty z plátků zlata měly podobu pestré zástěry, kterou stahoval v neuvěřitelně útlém pase široký pruh. Přiléhavý živůtek přidržovaný dvěma oplečkami ponechával ňadra zcela odhalená. Na klíčních kostech, odkud se vypínala štíhlá šíje, ležel široký náhrdelník. Opravdu ležel, neboť hrudník byl mohutně vyklenut, stuha obepínající bradu přidržovala vysoký účes. Dívka-tauropolé byla velmi mladá, snad čtrnáct let, nanejvýš patnáct.

Pojednou si Tháis uvědomila, že pojmenovala neznámou krétskou dívku tauropolé — lovkyní býků, Artemidiným epitetem. Bohové jsou závistiví a na svá práva žárliví, ale té, která zmizela v minulosti nedostupné ani Diovi a skryla se v stínech Hádova podsvětí, nedokáže už bohyně ublížit. Artemis se ovšem může rozhněvat na živou Tháidu. Co má ona, hetéra, Afrodítina služebnice, společného s panenskou lovkyní?

A Tháis se už zklidněná vrátila k rozjímání nad soškou. V tváři a postavě bystré dívky nebezpečného povolání nezůstalo nic dětského. Obzvlášť dojímala Tháidu její trpká ústa a uhrančivý pohled. Ta dívka věděla, co ji čeká. Neměla dlouhý život, byl zasvěcen smrtelné hře — tanci s dlouhorohými skvrnitými býky, zosobňujícími ničivého Poseidona Zemětřesného. V tomto posvátném rituálu, jehož starý, později zapomenutý smysl spočíval ve vítězství ženského principu nad mužským, bohyně-matky nad dočasným manželem, byly hlavními jednajícími osobami tauropolské dívky. Sílu obrovitého zvířete vyčerpával bojový tanec neuvěřitelně rychlých mladých skokanek a skokanů, které speciálně pro tanec smrti cvičili znalci tohoto obřadu. Kréťané věřili, že se tím odvrací hněv bohů, jenž zvolna a neúprosně zraje v hlubinách země a moře.

Obyvatelé staré Kréty jako by tušili, že jejich vyspělá kultura zahyne v strašných otřesech země a vlnobitích. Kde se vzali tito její vzdálení předkové? Odkud přišli a kam zmizeli? Podle toho, co znala z mýtů a z toho, co oběma okouzleným posluchačkám vyprávěl Nearchos, žili nádherní, ušlechtilí lidé, umělci, mořeplavci a cestovatelé na Krétě už tehdy, když se nedaleko odtud potulovali polodivošští předci Helénů. Až neuvěřitelně dokonalá, poetická krása krétské kultury, obklopené hrubými, násilnickými kočovníky na pobřeží Vnitřního moře, se dá srovnat snad jedině s Egyptem.

Potřásajíc krátce zastřiženými tuhými vlasy vešla otrokyně Klónaria.

„Přišel ten chlap,“ zachvěl se dívčin hlas hluboce zakořeněnou nenávistí k obchodníkovi s lidským masem.

Tháis se vrátila k realitě života.

„Vezmi krabičku s penězi, odpočítej tři miny sov a dej mu je.“

Otrokyně se rozpačitě zaculila. Tháis se usmála a kývla na ni, aby k ní přistoupila blíž.

„Spočítáme to spolu. Tři miny je sto osmdesát drachem. Každá sova jsou čtyři drachmy, celkem tedy čtyřicet pět sov. Chápeš?“

„Áno, kyria. To je za Thébanku? Dost málo!“ Dívka si dovolila opovržlivé ušklíbnutí.

„Tys mě stála víc,“ souhlasila Tháis, „ale nesuď podle ceny na kvalitu. Mohou se vyskytnout různé okolnosti. I když jsi byla koupena draho, můžeš být prodána laciněji.“

Tháis ještě nedopověděla a Klónaria se přitiskla tváří k jejím kolenům.

„Kyria, neprodávej mě, jestli odjedeš. Vezmi mě s sebou!“

„Co to říkáš? Kam odjedu?“ podivila se Tháis a odhrnovala otrokyni z čela rozcuchané vlasy.

„Možná někam odjedeš. Tak jsme usoudili my, tvoji služebníci. Ani nevíš, jak bude strašné dostat se od tebe, která jsi tak hodná a krásná, k někomu jinému.“

„Cožpak je na světě málo dobrých lidí?“

„Takových, jako jsi ty, paní, je málo. Neprodávej mě!“

„Dobrá, slibuju ti to. Vezmu tě s sebou, i když se nikam nechystám. A co Thébanka?“

„Když se najedla, drhla se tak, že spotřebovala všechnu vodu z kuchyně. Teď spí, jako by nespala měsíc.“

„Jdi, obchodník čeká. A už mě neruš, zdřímnu si.“

Klónaria rychle odpočítala stříbro a vesele poskakujíc odešla z ložnice.

Tháis se otočila na záda a zavřela oči, ale po noční cestě a vzrušených rozmluvách s přítelkyní nemohla usnout.

Přistáli v Peiraeiu, když už byl přístav přímo nabit. Tháis a Égésichora ponechaly člun na starost dvěma přátelům, a využívajíce poměrně chladivého Leukonotu, „bílého“ jižního větru, jenž vyčistil oblohu, vyšly si po dlouhé stoe, kde už byl čilý obchodní ruch. U křižovatky cest falérské a přehradní peirajské bylo malé tržiště otroků. Bylo to udusané prašné náměstíčko, na jedné straně zastavěné dlouhými nízkými kolnami, které si obchodníci s otroky najímali. Hrubá dlažba a prkna prochozená nohama nesčetných návštěvníků byly náhražkou rozlehlého pódia ze světlého mramoru pod krytou kolonádou a ohrazeného ochozu, jimiž se honosilo velké otrokářské tržiště o patnáct stadií výš, v Athénách.

Obě hetéry se lhostejně vydaly na prohlídku po postranní cestě. Tháidinu pozornost upoutala skupina vyzáblých lidí na okraji tržiště, stojících na zvláštním dřevěném podstavci. Byly mezi nimi i dvě ženy, oblečené jen do nějakých cárů. Otroci byli nepochybně Heléni, nejspíše Thébané. Většina obyvatel rozbořených Théb byla odvezena do vzdálených přístavů a tam už dávno prodána. Tuto skupinu čtyř mužů a dvou žen zřejmě přihnal na přístavní trh nějaký bohatý statkář, aby se jich zbavil. Tháidu pobouřilo, jak se tu prodávají svobodní obyvatelé kdysi slavného města.

Před podstavcem se zastavil vysoký muž s napudrovaným obličejem, lemovaným nesmírně hustým, drobně kudrnatým vousem, zřejmě Syřan. Ledabylým pohybem prstu přikázal obchodníkovi, aby postrčil kupředu mladší z žen, která měla vlasy přistřiženy do týlu a jejich hustý uzel přivázán k hlavě úzkou modrou stuhou. Podle mohutného a hustého uzlu Tháis poznala, jak nádherných copů byla asi zbavena tato Thébanka, krásná, asi osmnáctiletá, nepříliš vysoká dívenka, jak Helenky bývají.

„Kolik?“ důležitě se zeptal Syřan.

„Pět min a to ji dávám zadarmo, přísahám při Athéně Alee!“

„Ty ses zbláznil! Umí na něco hrát nebo tančit?“

„Ne, ale je to panna, a moc krásná.“

„Pochybuju. Patřila přece k válečné kořisti. Podívej se na ty boky a prsa. Zaplatím minu, no dobrá, tak dvě, ale víc ne! Takovouhle otrokyni nebude nikdo prodávat v Peiraeiu, ale doveze ji do Athén. Tak ji svlékni!“

Obchodník se k tomu neměl, a tak kupující sám strhl z otrokyně poslední cár. Ta si chatrnou látku stále přidržovala a obrátila se k němu bokem. Syřan údivem hekl. Kolemjdoucí a zevlouni se hlasitě rozesmáli. Na kulaté dívčině zadnici zely čerstvé, červeně napuchlé šrámy od bičování, na některých místech už se zhojenými jizvami.

„Ach, ty podvodníku!“ vykřikl Syřan, jenž zřejmě výborně mluvil attickým nářečím. Uchopil dívku za ruku a objevil stopy po řemenech, které stahovaly tenká zápěstí. Pak nadzdvihl laciné korále zavěšené na krku, aby zakryly odřeniny po smyčce.

Obchodník se vzpamatoval a postavil se mezi Syřana a otrokyni.

„Pět min za vzdorovitou holku, kterou musíš spoutávat provazem?“ rozhořčoval se Syřan. „Mě nenapálíš. Hodí se leda za souložnici nebo ještě tak na tahání vody. Po rozboření stobranných Théb tady zlevnily i hezké holky, jsou jich plné domy ve všech přístavech Vnitřního moře.“

„Tak ji tedy dám za tři miny, ať je úplně zadarmo!“ řekl uklidněný obchodník.

„Ne, ať tratí ten, kdo se chtěl zbavit nepodařené koupě téhle sebranky,“ ukázal Syřan na Thébany, chvíli pouvažoval a pak řekl: „Dám ti polovinu, je to přece jenom devadesát drachem. Vezmu ji pro své námořníky na zpáteční cestu. Víc nedám!“ A Syřan rezolutně vykročil k druhé skupince otroků, kteří seděli na kamenné zídce několik kroků od Thébanů.

Obchodník zaváhal, ale dívka zbledla, přesněji řečeno zpopelavěla pod nánosem prachu a osmahlostí zmučené hrdé tváře.

Tháis přistoupila k podstavci a sundala si z havranově černých vlasů lehký gázový závoj, jímž se bohaté Athéňanky chránily proti prachu. Vedle ní stála zlatovlasá Égésichora, a tak se i zachmuření otroci po obou krásných ženách otáčeli.

Tmavé, zarputilé oči mladé Thébanky se rozšířily, plamen urputné nenávisti v nich pohasl a Tháis pojednou zahlédla tvář ženy znalé čtení, schopné vnímat umění a žít smysluplný život. Z této tváře vyzařovala božská oduševnělost — theonoia. Thébanka spatřila v Tháidině tváři totéž a její řasy se zachvěly. Mezi oběma ženami jako by se napjala neviditelná nit a v soustředěném pohledu Thébanky zasvitla takřka zoufalá naděje.

Obchodník se ohlížel po dvoukolce obou krasavic, škodolibý úsměv mu zkřivil rty, ale vzápětí ho vystřídal uctivý výraz. Zpozoroval dva Tháidiny společníky, kteří spěchali za svými přítelkyněmi. Vkusně oblečení a oholení podle poslední módy důležitě prošli rozestoupivším se davem.

„Dám dvě miny,“ řekla Tháis.

„Ne, já přišel dřív!“ vykřikl Syřan, který se vrátil, aby si Athéňanky prohlédl, a jak to bývá, už litoval, že zboží koupí někdo jiný.

„Tys dával jenom půldruhé miny,“ namítl obchodník.

„Dám dvě. Nač potřebuješ holku, stejně si s ní neporadíš!“

„Přestaňme se přít, zaplatím tři, jak jsi chtěl původně. Pošli si pro peníze nebo přijeď sám do Tháidina domu mezi Pahorkem nymf a Karameikem.“

„Tháis!“ s úctou zvolal opodál stojící muž a k němu se hned přidalo několik dalších hlasů:

„Tháis, Tháis!“

Athéňanka podala thébské otrokyni ruku, aby si ji odvedla z podstavce na znamení, že jí patří. Dívka se jí chytila jako tonoucí hozeného provazu, křečovitě držela podanou ruku a seskočila na zem.

„Jak ti říkají?“ zeptala se Tháis.

„Hésiona,“ vydechla Thébanka tak, že nebylo pochyb o pravdivosti její odpovědi.

„Vznešené jméno,“ pravila Tháis, „ʻMalá ísis’.“

„Jsem dcera Astyocha, filozofa starobylého rodu,“ hrdě odvětila otrokyně.

Tháis nepozorovaně usnula a probudila se, když okenice z jižní strany byly otevřeny Notovi, jižnímu větru od moře, jenž v tu dobu odnášel z athénských ulic únavný žár. Osvěžena a v dobré náladě poobědvala sama. Horko utlumilo milostný zápal Afrodítiných ctitelů, v nejbližších dnech se nemělo konat žádné symposion. V každém případě měla dva tři večery volné. Už několik dní nebyla u zdi Kerameiku přečíst si nabídky.

Uhodila dvakrát do stolní desky a nařídila, aby k ní přišla Hésiona. Vešla dívka vonící svěžestí, ale rozpačitá ze svého špinavého himationu. Poklekla u hetéřiných nohou s jakýmsi ostychem, jemuž však nechyběl půvab.

Tháis ji přiměla, aby si sundala plášť, prohlédla si dokonalé tělo své koupě a pak vybrala skromný plátěný chitón ze svého šatníku. Aby Hésionino oblečení bylo úplné, dala jí ještě tmavomodrý himation pro noční vycházky.

„Mastodeton, přepásání přes prsa, nepotřebuješ, já je taky nenosím. Dala bych ti tu veteš.“

„…abych se nelišila od ostatních,“ tiše dopověděla Thébanka. „Ale vůbec to není veteš, paní.“ Otrokyně se rychle oblékla, obratně si složila záhyby chitónu a upevnila si ho tkanicemi na ramenou. Rázem se změnila v dívku ze vzdělaných společenských vrstev, plnou důstojenství. Při pohledu na ni Tháis pochopila, jak musely nenávidět Hésionu všechny její majitelky, které neměly nic z toho, co v tak bohaté míře vlastnila otrokyně. Nynější attické hospodyně postrádaly především vědomosti, neboť musely žít uzavřeny ve své domácnosti, a záviděly hetérám jejich vzdělání.

Tháis se bezděky usmála. Záviděly jim proto, že neznaly všechny stránky jejich života, nechápaly, jak bezbranná a lehce zranitelná je něžná mladá žena, když se ocitne v moci muže, jenž se leckdy promění v nízkého živočicha. Hésiona si vysvětlila Tháidin úsměv po svém. Zarděla se a rychle přejela rukama po šatech, aby poopravila nějaký svůj nedostatek, ale neodvážila se podívat do zrcadla.

„Všechno je v pořádku,“ ubezpečila ji Tháis, „jenom mě něco napadlo. Ale zapomněla jsem,“ při těchto slovech uchopila nádherný stříbrný pás a oblékla jí ho.

Hésioně vstoupila znovu červeň do tváří, tentokrát z radosti.

„Jak ti mám poděkovat, paní? Čím se ti odvděčím za tvou laskavost?“

Tháis se směšně a šibalsky zaškaredila a Thébanka se znovu celá nastražila. Uplyne hodně času, uvažovala Tháis, než tato mladá bytost znovu nabude lidskou důstojnost a klid svobodných Helénů. Svobodných Helénů. Neodlišují se od nich barbaři odsouzení k otroctví právě tím, že jsou zcela v moci svobodných? A čím hůř se s nimi jedná, tím jsou otroci sveřepější a jejich majitele to zase dohání k ještě větším surovostem. Tyto podivné myšlenky ji napadly poprvé, dříve přijímala svět takový, jaký je. A co kdyby byli ji nebo její matku unesli piráti, o jejichž krutosti a úskočnosti tolik slyšela? Stála by teď i ona zbičována na podstavci a ohmatával by ji nějaký tlustý obchodník?

Tháis vyskočila a podívala se do zrcadla z tvrdého světle žlutého bronzu dováženého foiníckými kupci ze země, která byla jejich tajemstvím. Lehce nadzdvihla tuhé obočí a snažila se dodat si vzhled hrdé a strašlivé Lémňanky, ten ale vůbec neodpovídal veselé jiskře v jejím oku. Lehkomyslně zahnala zmatené představy a chtěla Hésionu poslat pryč. Jedna myšlenka jí však nedopřávala klid. Musela na ni najít odpověď.

Začala se tedy nové otrokyně vyptávat na strašlivé dny obléhání Théb a zajetí, snažíc se neprozradit svůj neklid: jak to, že tato hrdá a vzdělaná dívka si nevzala život a dala přednost ubohému údělu otrokyně?

Hésiona brzy pochopila, co Tháidu zajímá.

„Ano, paní, zůstala jsem naživu. Zpočátku proto, že jsem něco takového nečekala, naše velké město padlo náhle a do našeho pokojného a otevřeného domu najednou s dupotem vtrhli suroví nepřátelé a loupili a zabíjeli. Když vojáci nahánějí do houfu jako stádo bezbranné, až dosud všemi vážené občany, kteří vyrostli v úctě a slávě, když přitom nemilosrdně utloukají ty, kteří zaostali nebo se bránili, omračují je tupými konci kopí a zatlačují je štíty do ohrady jako ovce, zmocní se všech podivná otupělost nad tak nenadálým zvratem osudu.“

Hésionino tělo se zimničně zachvělo, zaštkala, ale silou vůle se ovládla a vyprávěla dál. Místo, kam je zahnali, byl ve skutečnosti dobytčí městský trh. Před jejíma očima odvlekli dva štítonoši její ještě mladou a krásnou matku, třebaže se zoufale bránila; ztratila se jí navždycky. Potom někdo odvedl mladší sestřičku. Hésiona schovaná pod krmítkem se naneštěstí odhodlala dostat se k hradbám, aby tam vyhledala otce a bratra. Neodešla ani dvě plethra od ohrady, když ji popadl voják seskočivší z koně. Chtěl ji znásilnit rovnou tam, u vchodu do nějakého zpustlého domu. Hněv a zoufalství dodaly Hésioně takovou sílu, že s ní Makedonec zprvu nic nesvedl. Ale zřejmě často řádil v obsazených městech a brzy Hésionu svázal a zkrotil tak, že nemohla kousat, načež on a jeden jeho pomocník střídavě dívku znásilňovali hluboko do noci. Ráno byla zhanobená a ztýraná Hésiona odvedena k překupníkům, kteří jako supi táhli za makedonskou armádou. Překupník ji prodal hippotrofovi z Braurónského dému a ten, když se marně pokoušel přimět ji k pokoře, a z obavy, že dívka mučením ztratí cenu, poslal ji na peirajský trh.

„Byla jsem zasvěcena bohyni Biridě a neměla jsem poznat muže do dvaadvaceti let.“

„Neznám takovou bohyni,“ řekla Tháis, „vládne snad v Biótii?“

„Všude. Tady v Athénách má chrám, ale já už do něho nesmím vstoupit. Byla to bohyně míru u Minyů, našich předků, lidu obývajícího pobřeží před nájezdem Dórů. Službou této bohyni se bojuje proti válce, ale já už patřila dvěma vojákům a ani jednoho jsem nezabila. Byla bych si vzala život už dřív, kdybych netoužila zvědět, co se stalo s otcem a bratrem, jestli jsou živi a v otroctví, stanu se přístavní nevěstkou a budu okrádat různé ničemy tak dlouho, dokud si nenašetřím dost peněz, abych mohla vykoupit otce, nejmoudřejšího a nejlepšího člověka v celé Heladě. Jen proto jsem zůstala naživu.“

„Kolik je ti let, Hésiono?“

„Osmnáct, brzy mi bude devatenáct, paní.“

„Neříkej mi paní,“ požádala ji Tháis vstávajíc, vzrušena náhlým nápadem, „nebudeš mou otrokyní, propouštím tě na svobodu.“

„Paní!“ vykřikla dívka a dusila se vzlyky. „Jsi jistě božského původu. Kdo jiný by v Heladě ještě takhle jednal? Ale dovol mi, abych zůstala v tvém domě a sloužila ti. Hodně jsem dnes jedla a spala, ale nejsem taková vždycky. To jenom po dlouhém hladovění a nepřetržitém stání na podstavci u obchodníka s otroky.“

Tháis se zamyslila a přestala ji poslouchat, dívčina vášnivá prosba ji ponechala chladnou jako bohyni. A Hésiona se opět vnitřně celá uzavřela, ale znovu se uvolnila jako rozvíjející se poupě, když zachytila hetéřin upřený a veselý pohled.

„Říkalas, že tvůj otec je vynikající filozof? A je dost proslulý, aby ho znali taky v Heladě, nejenom v stobranných Thébách?“

„Někdejších Thébách,“ hořce dodala Hésiona, „ale filozofa Astyocha zná dobře celá Helada. Jako básníka možná ne. Tys o něm, paní, neslyšela?“

„Ne. Ale já nejsem znalkyně učeností, nechme toho. Na něco jsem přišla“

A Tháis vyložila Hésioně svůj plán, který Thébanku hned silně zaujal.

Po zavraždění Filipa Makedonského opustil Aristoteles Pellu, kam ho kdysi Filip pozval, a odebral se do Athén. Alexandr mu zaopatřil peníze a filozof ze Stageiry založil v Lykeiu, v posvátném háji zasvěceném Apollónovi-Zahaněči vlků, školu, sbírku rarit a útulek žáků, kteří pod jeho vedením studovali přírodní zákony., Podle tohoto háje se Aristotelovu ústavu začalo říkat Lykeion.

Tháis hodlala využít své známosti s Ptolemaiem a Alexandrem a obrátit se na Stageiřana. Žil-li Hésionin otec, ať už kdekoli, musela zvěst o něm, o tak známém zajatci, dojít k sluchu filozofů a učenců Lykeia.

Od Tháidina obydlí do Lykeia bylo patnáct olympijských stadií, půl hodiny pěší chůze, ale Tháis se rozhodla, že pojede dvoukolkou, aby vzbudila patřičný dojem. Nařídila Hésioně, aby si na levou ruku navlékla obroučku otrokyň a nesla za ní krabičku s drahokamem, zeleným, žlutavě se blyštícím chryzolitem, dovezeným ze vzdáleného ostrova v Erythrejském moři. Tháidě ho darovali egyptští kupci. Od Ptolemaia věděla, jak je Stageiřan žádostivý všech vzácných věcí z dalekých zemí, a chtěla tímto klíčem otevřít jeho srdce.

Égésichora z nějakého důvodu nepřišla k obědu. Tháis hodlala pojíst s Hésionou, ale dívka ji uprosila, aby to nedělala, protože jinak by jí role služebné, kterou chtěla v Tháidině domě čestně plnit, připadala hraná a nemohla by mít k hetéře tak dobrý vztah jako její sluhové a otrokyně.

Posvátné sosny mlčky a nehnutě trčely svými vrcholky k rozžhavené obloze, když Tháis a Hésiona pomalu kráčely ke galérii, obklopené vysokými starými sloupy, kde starý filozof se svými žáky pěstoval filozofii. Stageiřan nebyl v dobré náladě a uvítal hetéru na širokých schodech z pokřivených prken. Stavba nových budov se teprve rozbíhala.

„Co sem přivedlo pýchu prodejných athénských žen?“ odměřeně se zeptal Aristoteles.

Tháis dala znamení, Hésiona mu podala otevřenou krabičku a v ní zasvítil na černé látce chryzolit, symbol krétské koruny. Nerudná ústa filozofa přelétl letmý úsměv. Vzal kámen do dvou prstů, a obraceje ho na různé strany, prohlížel si jeho lesk.

„Tak ty jsi Ptolemaiova přítelkyně? Byl špatným žákem, příliš se zabýval válčením a ženami. Ale ty ode mne jistě něco potřebuješ?“ vrhl na Tháidu ostrý, pronikavý pohled.

Hetéra ho klidně snesla, pokorně sklonila hlavu a zeptala se, zda ví něco o osudu thébského filozofa. Aristoteles se dlouho nerozmýšlel.

„Slyšel jsem, že buď zemřel po zranění, nebo že upadl do otroctví. Ale proč tě zajímá, hetéro?“

„A proč nezajímá tebe, velký filozofe? Cožpak osud druha, proslaveného po celé Heladě, je ti lhostejný?“ vzkypěla Tháis.

„Děvče, mluvíš příliš opovážlivě!“

„Promiň, velký Stageiřane! Mě nevzdělanou udivila tvá lhostejnost vůči osudu velkého filozofa a básníka. Mohl bys ho možná zachránit.“

„Proč? Kdo si troufá vzpěčovat se osudu, příkazu bohů? Poražený Boióťan klesl na úroveň barbara, otroka. Můžeš mít za to, že filozof Astyochos už neexistuje, a zapomenout na něj. Je mi jedno, zda byl uvržen do stříbrných dolů nebo zda mele obilí u kárských pekařů. Každý svobodný člověk je strůjcem svého osudu. Boióťan si ho taky připravil sám a bohové se do toho nebudou vměšovat.“

Vynikající učitel se obrátil a prohlížel si dál kámen proti světlu, čímž dával najevo, že rozmluva je u konce.

„Máš daleko k Anaxagorovi a Antifóntovi, Stageiřane!“ vykřikla Hésiona úplně bez sebe. „Závidíš prostě pěvci míru a krásy Astyochovi jeho slávu! Mír a krása jsou ti cizí, filozofe, a ty to dobře víš!“

Aristoteles se hněvivě otočil. Jeden žák stojící vedle a naslouchající rozmluvě udeřil Hésionu prudce do tváře. Ta vykřikla a chtěla se na urostlého vousatého násilníka vrhnout, ale Tháis ji chytila za ruku.

„Ty hanebná otrokyně, co si to dovoluješ!“ obořil se na ni žák. „Táhněte odtud, pornidionky!“

„Filozofové se pěkně ukázali,“ vyzývavě řekla Tháis, „poběžme rychle z toho sídla moudrosti!“

Po těchto slovech vyrvala Tháis obratně překvapenému Aristotelovi chryzolit, podkasala si himation a dala se do běhu po široké cestě mezi borovicemi k silnici a Hésiona za ní. Za dívkami vyrazilo několik mužů, snad rozhněvaných žáků nebo sluhů. Tháis a Hésiona skočily do vozíku, který na ně čekal, ale malý vozka se nestačil s koni rozjet, protože už je uchopili za uzdy tři postarší hřmotní chlapi a vrhli se k zadním otevřeným dvířkům, aby z vozíku obě ženy vytáhli.

„Nám neutečete, vy nevěstky! To si vypijete, prostopášnice!“ spustil nějaký muž s mohutným nepěstěným plnovousem a vztahoval ruku po Tháidě.

V tom okamžiku vyrvala Hésiona vozkovi bič a vší silou jím přetáhla útočníka po roztlemených, řvoucích ústech. Ten se svalil na zem.

Uvolněná Tháis otevřela kabelu pověšenou ve voze, popadla krabičku s pudrem a vsypala ho do očí druhému muži. Krátký odklad ale nebyl k ničemu. Vozík se nemohl hnout z místa a výstup z něho byl zatarasen.

Věc nabývala na vážnosti. Po cestě nikdo nešel a rozzuření filozofové si mohli s bezbrannými dívkami snadno poradit. Chlapec řídící spřežení, jehož vzala Tháis místo staršího stájníka, se bezmocně rozhlížel a neuměl si uvolnit cestu.

Ale Afrodíté projevila Tháidě svou milost. Na silnici se ozval hřmot kol a dusot kopyt. Ze zatáčky vyrazilo pádící čtyřpřeží se závodní dvoukolkou. Řídila je žena. Její zlaté vlasy vlály po větru jako plamen — byla to Égésichora.

„Tháido, drž se!“

Tháis si byla jista, že Sparťanka udělá něco překvapujícího, chytila se proto okraje vozíku a křikla na Hésionu, aby se taky ze všech sil přidržovala. Égésichora se v plné rychlosti prudce otočila, objela Tháidinu dvoukolku a pojednou strhla koně vpravo, svou osou se zaklesla o její. Vousáči, kteří přidržovali koně, se s křikem rozprchli, aby je nezasáhla kopyta nebo kola, někdo upadl do prachu pod koně a zaúpěl bolestí. Tháidini koně zprudka zabrali, Égésichora zastavila své čtyřpřeží a s neženskou silou rozpojila nepoškozené vozy.

„Jeď, na co čekáš!“ zakřičela Tháis a dala chlapci pořádný štulec.

Kočí se vzpamatoval a pár hnědáků vyrazil tryskem, následován Égésichořiným čtyřspřežím.

Vzadu se z mračen prachu ozývaly výkřiky, nadávky a hrozby. Hésiona to nevydržela a začala se hystericky smát. Tháis ji okřikla, neboť věděla, že dívka není po prožitém utrpení ještě úplně v pořádku.

Ani se nevzpamatovaly a už proletěly křižovatkou acharnské silnice. Zpomalily, obrátily, pak se stočily vpravo a sjížděly k Ilissu a vydaly se podél říčky k Zahradám. Až když byly ve stínu obrovitých cypřišů, Égésichora zastavila a seskočila z vozu. Tháis k ní přiběhla a vroucně přítelkyni políbila.

„Hamatrochie nám vyšla, viď? Při závodech je takové zachycení vozu o vůz velmi nebezpečné.“

„Égesichoro, ty jsi opravdu potomkyní Kynisky „. Ale kde ses tak najednou vzala na silnici? Sláva bohům!“

„Přišla jsem se na tebe podívat, ale tys odjela do Lykeia. Dovtípila jsem se, že hledáš Hésionina otce, a to mě znepokojilo. My neumíme mluvit s učenci a oni nemají hetéry příliš v lásce, zvlášť když jsou krásné a vzdělané. Podle jejich názoru je spojení těchto dvou vlastností u ženy nepřirozené a nebezpečné,“ zvonivě se zasmála Sparťanka.

„Jak jsi dokázala přijet právě včas?“

„Jela jsem od Lykeiského háje výš do hor, zastavila jsem se tam s koňmi a poslala stájníka, aby hlídal u zatáčky, až pojedeš. Přiběhl mi říci, že vás filozofové bijí. Nechala jsem ho tam a rychle vyrazila.“

„Co budeme dělat? Musíme se ukrýt, nebo nás trest nemine, vždyť jsi způsobila zranění mým nepřátelům!“

„Já pojedu k Sedmi bronzům, kde bydlí Diórés, odevzdám mu dvoukolku a potom se půjdeme koupat na naše oblíbené místo. Ať tvůj eféb jede za mnou až k zatáčce a tam čekejte!“

A odvážná Sparťanka se zběsilým čtyřpřežím vyrazila.

Dováděly, plavaly a potápěly se až do večera v opuštěném zálivu, právě tam, kde před dvěma lety vyplaval Ptolemaios.

Když se obě unavily, lehly si vedle sebe na písek. Duněl pod údery vln jako bronzový list v chrámové podlaze. Oblázky na kamenitém srázu sbíhajícím do vody se s cinkotem a harašením převalovaly sem a tam. Příjemný vítr se něžně dotýkal vedrem znavených těl. Hésiona seděla u vody. Objala si kolena a s bradou opřenou o ně prozpěvovala cosi tiše do hukotu vln.

„Uražený Stageiřan na tebe podá žalobu gynaikonomům,“ řekla Tháis, „ten nám to neodpustí.“

„Mě nezná,“ dobírala si ji Sparťanka, „ale ty ses mu představila. Spíš pošle houf žáků, aby ti rozbořili dům.“

„Budu muset poprosit své přátele, aby přenocovali v mé zahradě. Nebo bych si snad měla spíš najmout dva tři ozbrojené hlídače, to by bylo jednodušší, nesměli by se ovšem bát rozdat nějakou tu ránu,“ uvažovala Tháis, „svých athénských přátel mám až po krk.“

„Já se Stageiřana nebojím, ani kdyby se dopídil, kdo do filozofů najel,“ tvrdě pronesla Égésichora, „já už se totiž rozhodla, že odpluju se Sparťany do Egypta. To jsem ti právě chtěla na procházce povědět.“

„Tak proč jsi mi nic neřekla?“ Tháis vstala, klekla si a hned se dala do smíchu, protože pochopila, jak nesmyslná je její výtka. Po chvíli se znovu starostlivě zachmuřila.

„A ty mě tu necháš samotnou v Athénách?“

„Ne, proč?“ klidně odrazila její výpad Égésichora, „Pojedeš přece se mnou.“

„Neslíbila jsem to ani tobě, ani sobě!“

„Rozhodli tak bohové. Byla jsem u věštce, jehož jméno se nesmí vyslovovat.“

Tháis se zachvěla, zbledla a zimomřivě ohnula pružné prsty u nohou.

„Proč jsi to udělala, proč?“

„Těžko bych se s tebou loučila a musela jsem dát odpověď Eositeovi Euripontidovi.“

„Nepochází snad ze starobylého rodu spartských králů? A co jsi mu řekla?“

„Ano!“

„A co řekl ten, který vidí do budoucna?“

„Že budeš po mnoho let nesmírně daleko cestovat. Já taky, ale moje cesta bude krátká, i když s tebou budu až do jejího konce.“

Tháis se míčky dívala před sebe na kamenitou suť svahu porostlého travinami, které se větrem zachvívaly. Égésichora ji pozorovala a její plná, vášnivá ústa se v koutcích stáhla podivným smutkem.

„Kdy vyplouvají?“ zeptala se pojednou Tháis.

„Dvacátý den boédromiónu. Z Gytheia.“

„A kdy vyrazí tam?“

„Týden předtím se musí vyplout z Peiraiea. Jeho vlastní loď nás vezme na palubu s celým naším majetkem.“

„Máme málo času,“ uvažovala Tháis vstávajíc a čistila si břicho, záda a lokty od písku.

Vstala i Égésichora a rukou si pročesávala prameny kučeravých těžkých vlasů. Hésiona přiběhla k Tháidě s kusem látky, který sloužil k stírání soli z těla, a otřela svou paní. Takřka beze slov se přítelkyně vrátily do Tháidina domu. Égésichora si zahalila tvář závojem a v doprovodu silného stájníka odešla domů až za soumraku.

Příští den celá agora vzrušeně posuzovala událost u Lykeiského háje. Athéňané, velcí klepaři a pomlouvači, se předháněli v líčení toho, co se stalo. Počet „zmrzačených“ neustále vzrůstal, v poledne už jich bylo patnáct. Tháidino jméno se opakovalo někde s nadšením, jinde s rozhořčením, podle toho, jak byl mluvčí starý a jakého byl pohlaví. Ale všechny počestné ženy se shodovaly v tom, že té „métrothén Kréssa“, té Kréťance po matce je třeba dát za vyučenou, protože se ve své drzosti nerozpakovala narušit klid obydlí velkého učence. Gynaikonomové už za Tháidou vyslali svého zástupce a ten ji vyzval, aby se dostavila k soudu a podala mu vysvětlení. Tháis nebyla ovšem obžalována z žádného vážného trestného činu, a i kdyby došlo k nejhoršímu, hrozila jí leda peněžitá pokuta, ale zato přítelkyni mohl stihnout přísný trest. Svědci viděli ženu, která jela v dvoukolce, a celé město vědělo, že tethrippon, čtyřspřeží, mohla řídit jedině hetéra Égésichora. Její příznivci věc tutlali, ale pak se ukázalo, že jeden syn vlivného a vznešeného Aristodéma byl kopyty a koly zmrzačen. Také další tři Stageiřanoví žáci si žádali zadostiučinění za zpřelámaná žebra, ruce a nohy.

V „zlých dnech“ metageitniónu (tři poslední dny každého měsíce, zasvěcené zemřelým a bohům podsvětí) se Égésichora nečekaně dostavila k Tháidě v doprovodu dvou otroků a celého oddílu mladých mužů, kteří nesli batohy s jejím nejcennějším majetkem.

„A hotovo,“ prohlásila Sparťanka, „všechno ostatní jsem prodala.“

„A co koně?!“ polekala se Tháis.

Zachmuřená tvář její přítelkyně se pojednou rozzářila.

„Už jsou na lodi, v Múnychii. A já tam před svítáním už budu taky. Věštec tedy asi neměl pravdu a vůle bohů nás rozloučí!“

„Ne!“ prudce zvolala Tháis. „Já se taky rozhodla.“

„Kdy?“

„Teď.“

Lakedaimonka přítelkyni bouřlivě objala a uronila do jejích vlasů slzy, které jí radostí vytryskly.

„Ale potřebuju čas, abych si dala do pořádku své věci. Dům neprodám, nechám ho na starost věrnému Akesiovi. A zahradník s ženou tu taky zůstanou. Ostatní — Klónarii, Hésionu a stájníka — vezmu s sebou. Potřebovala bych asi tři dny.“

„Dobrá, my vyplujeme do Aigíny a za tři dny se pro tebe vrátíme.“

„Ne, raději se nevracej a čekej na mě v Hérakleii. Najdu námořníky, kteří mě rádi a nenápadně odvezou. Pospěš si, jsme dohodnuty.“

„Tháido, miláčku!“ Égésichora ji ještě jednou objala. „Teď mi teprve spadl kámen ze srdce.“

A Sparťanka prozpěvujíc si sestupovala k peirajské silnici v čele narychlo sestaveného oddílu.

Tobě spadl kámen ze srdce, ale mně na něm teď leží, pomyslila si Tháis, když se za ní dívala. Nad černými vrcholky cypřišů svítily milované hvězdy, tolikrát naslouchající jejím modlitbám k Afrodítě Úranii. Hetéry se zmocnil nebývalý smutek, jako by se s tímto velkoměstem, střediskem nesmírné krásy vytvořené desítkami generací helénských umělců, loučila navždycky.

Poslala Klónarii za Talmidem, obrovitým atletem ze sousedství. Ozbrojen dýkou a měděným obuškem provázel hetéru už víckrát, neboť se někdy ráda toulala nocí. Tháis dobře platila a Talmidés se neslyšně kradl za ni a nepřekážel jí, když chtěla být sama jen s nocí, hvězdami a sochami bohů a héroů.

Kráčela zvolna k Pelasgikonu, zdi z obrovských kamenů, kterou postavili dávní předci na úpatí Akropole. Možná i v žilách Polokréťanky koluje krev onoho mocného národa. Tyto kameny Tháidu vždycky lákaly. I teď se dotkla rukou balvanu, přitiskla se celým tělem ke kameni a vnímala skrze tenký chitón jeho nevychladlé teplo a tvrdost.

Tma bezměsíčné hvězdné noci se podobala průsvitné černé látce. Pouze v průzračném a jiskřivém vzduchu Helady bylo možné zažívat takový pocit. Noc ležela na všem kolem jako nejjemnější závoj na soše nahé Anaitidy v Korintu a zahalovala a zároveň odhalovala neznámé hlubiny tajuplných citů.

Tháis vystoupila tiše po prošlapaných schodech k chrámu Vítězství. Za štítem Pykny zasvitlo vzdálené světlo — lampička nad Barathronem, strašlivou rozsedlinou, která Athéňanům připomínala hněv Poseidona Zeměvládného. Házely se do ní obětiny krutým podsvětním bohům a Erínyím. Tháis ještě neuvažovala o Hádovi a nedopustila se ničeho, aby se musela bát bohyň pomsty. Jenomže bohové jsou závistiví! Její oslnivá krása, veselost, úspěchy a uctívání mužů, všechno to, čeho od patnácti let užila dosyta, může vyvolat jejich hněv a pak ji bude stíhat neštěstí za neštěstím. Moudří lidé si dokonce schválně přejí, aby úspěchy byly střídány neúspěchy a štěstí neštěstím, neboť se domnívají, že tím od sebe odvrátí mnohem těžší rány osudu. Tháidě to připadalo hloupé. Cožpak si člověk může štěstí vykoupit tím, že bude bohy pokorně prosit o seslání neštěstí? Lstivé ženské bohyně dokáží zasadit ránu tak krutou, že po ní každé štěstí zhořkne. Ne, je líp jako Níké vystoupit na vrcholek útesu, a když už padat dolů, pak navždycky.

Tháis odtrhla zrak od světla nad Barathronem a napadlo ji, že zítra musí Hekatě, bohyni křižovatek sršící hněvem a nepropouštějící opozdilé poutníky, upéci magis, obětní koláč. A taky musí obětovat Athéně Keleutheii, bohyni cest. A tam potom nesmí zapomenout ani na Afrodítu Euploiu, bohyni šťastné plavby. To už udělají společně s Égésichorou.

Lehké, rychlé Tháidiny kroky se rozléhaly pod kolonádou jejího oblíbeného chrámu Níké Apteros. Sedla si na schodiště a dlouho se dívala na drobná světýlka, která na některých místech jako větrem unášené světlušky blikala v ulicích milovaného města, s nímž se loučila. Viděla i maják v Peiraeiu a dvě nízké lucerny Múnychie. Loď s Égésichorou už asi vyplula do Sarónského zálivu a míří na jih, do nedaleké Aigíny.

Tháis sestoupila k agoře, a když míjela starý, zpustlý chrám Noci — Nyktóon, proletěly nad ní z pravé strany hned dvě „noční vrány“ (kalousi ušatí, dvojí šťastné znamení. Třebaže v okolí Athén i v městě samém žilo mnoho těchto posvátných ptáků bohyně Athény, taková náhoda ji potkala poprvé. Ulehčené si vydechla a pospíšila si k chmurným a masivním zdem staré svatyně Matky bohů. Po úpadku starobylého mínyjského náboženství se svatyně změnila ve státní archív Athén, ale ti, kdo dál věřili ve všemocnou Rheiu a v ženský prvek světa, sem přicházeli v noci, aby po přiložení čela k rohovému kameni se jim dostalo výstrahy o hrozícím nebezpečí. Tháis se dlouho tiskla čelem a pak zase spánky k věky vyhlazenému kameni, ale nezaslechla žádný lehký šelest ani neucítila sotva postřehnutelné chvění zdi. Rheia Kybelé mlčela, hetéře tedy v nejbližší době nic nehrozilo. Skoro běžela ke Kerameiku, ke svému domu, a to tak rychle, že Talmidés za ní nespokojeně zamručel. Hetéra na atleta počkala, vzala ho kolem krku a odměnila polibkem. Silák trochu zmaten ji zdvihl a odnesl na rukou domů, i když se se smíchem bránila.

Ten den, kdy měla Tháis odplout, nastala změna počasí. Nad horami se kupily šedivé mraky, ploužily se nízko nad městem a zbarvily zlatistý mramor soch, zdí a sloupů popelavou šedí.

Euroklydón, silný severovýchodní vítr, potvrdil, že mu právem říkají „vzdouvající mohutné vlny“, a rychle hnal malou loď k ostrovu Aigíně.

Tháis stála na zádi odvrácená od mizejícího břehu Attiky a oddala se uklidňujícímu pohupování velkých vln. Z hlavy jí nešlo včerejší setkání s neznámým mužem, vojákem, který měl na obnažené ruce jizvy a šrám na tváři, poněkud zakrytý vousy. Neznámý ji zastavil na ulici Trojnožek, u Práxitelovy sochy Satyra Periboéta (po celém světě známého).

Upřel na ni pronikavý, sovooký pohled a hetéra pocítila, že tomuto muži nemůže zalhat.

„I ty, Tháido,“ řekl drsným hlubokým hlasem, „i ty opouštíš naše Athény vzápětí za Sparťankou Chrýsokomou?“

Překvapená Tháis přikývla.

„S athénským státem je to špatné, když ho opouští krása. Krása žen, umění a řemesel. Dříve proudila sem, teď odtud odplývá.“

„Zdá se mi, neznámý muži, že moji spoluobčané se víc starají o to, aby přelstili soupeře ve válce a v obchodě. Už nemají potěšení z toho, co vytvořili jejich předkové a jejich země.“

„Máš pravdu, dívko. Pamatuj si, jsem přítel sochaře Lýsippa a sám jsem taky sochař. Brzy odjedeme do Asie, za Alexandrem. Ani ty se tomuhle cíli nevyhneš, dříve či později se tam setkáme.“

„Nevím. Asi sotva. Mě osud unáší jiným směrem.“

„Nikoli, bude to tak. Je tam Lýsippos a chce se s tebou už dávno seznámit. A já taky. Ale on má své touhy a já zase jiné.“

„Je pozdě,“ řekla hetéra a upřímně toho litovala.

Lichotilo jí, že jeden z největších sochařů Helady o ni projevil zájem. O Práxitelově lásce k Frýné a Feidiově k Aspasii se vyprávěly celé legendy.

„Netvrdím, že hned teď. Jsi moc mladá. My potřebujeme zralé tělo, ne slávu. Ale ten čas přijde a pak neodmítej! Hygiaine!“

Neznámý se ani nepředstavil a odešel širokým, důstojným krokem. Zmatená hetéra pospíšila domů