Athéňanka Tháis

Kapitola první ZEMĚ A HVĚZDY

Západní vítr sílil. Těžké, pod večerní oblohou olejnaté vlny duněly, jak se tříštily o břeh. Nearchos s Alexandrem a Héfaistiónem uplavali hodně daleko, ale Ptolemaios, který plaval hůř a byl těžší, začal ztrácet síly, zvlášť když ho Kóliadský mys přestal chránit před větrem. Zlobil se na své přátele, že ho opustili, protože se neodvážil vzdálit od břehu a bál se přiblížit k běsnící bílé tříšti u hrozivě temných skal. Mlčenlivý a nepřístupný Kréťan Nearchos byl nepřekonatelný plavec a bouře se vůbec nebál, proto ho asi ani nenapadlo, že přeplavat Falérský záliv od mysu k mysu je v takovém počasí pro Makedonce, kteří s mořem nesrostli, nebezpečné. Ale Alexandr a jeho věrný Héfaistión, Athéňan, oba muži železné vůle, chtěli Nearcha dohnat a úplně na svého druha, ztraceného ve vlnách, zapomněli.

„Poseidónův býk“, obrovská vlna, vzal Ptolemaia na své „rohy“. Z této výšky zpozoroval Makedonec maličký záliv, přehrazený ostrými balvany. Vzdal se, uvolnil ztěžklá ramena a rukama si kryl hlavu. Sjel pod vlnu a úpěnlivě prosil Dia-Ochránce, aby ho vedl do průrvy mezi skalami a nevrhl ho na ně.

Vlna se s ohlušujícím hukotem roztříštila a vynesla ho na písek mnohem dál než vlna obyčejná. Ptolemaios byl oslepen, ohlušen a úplně schvácený, popolezl několik loktů, opatrně si klekl a konečně potácivě vstal a třel si hlavu, v níž mu hučelo. Zdálo se, že vlny do něho buší dál i na zemi.

Skrze hukot příboje zaslechl kratičké zasmání. Otočil se tak prudce, že znovu klesl na kolena. Smích zazvonil docela blízko.

Před ním stála nepříliš vysoká dívka, zřejmě právě vyšla na břeh. Voda jí ještě stékala po hladkém, opáleném těle, z hustých, mokrých havranově černých vlasů se řinuly pramínky, plavkyně sklonila hlavu na stranu a rukou si ždímala vlnité kadeře.

Ptolemaios povstal v celé své obrovité výšce a pevně se zapřel nohama do země. Pohlédl dívce do tváře a spatřil veselé a smělé šedé oči.

Černé nenalíčené řasy, neboť bouřlivé vlny Egejského moře by byly každé líčidlo smyly, se nesklopily a nezachvěly pod žhavým, panovačným pohledem Lagova syna, v čtyřiadvaceti letech už známého dobyvatele žen v hlavním makedonském městě Pelle.

Ptolemaios nebyl s to odtrhnout oči od neznámé ženy; náhle se tu objevila jako bohyně vystoupivší za hukotu z moře a z jeho pěny. Překvapil ho zjev zcela neobvyklý u Athéňanky: tvář jako měď, šedé oči a havranově černé vlasy. Později pochopil, že s takto měděně osmahlou kůží se dívka nemusela bát slunce, které athénské krásky děsilo. Athéňanky se totiž opálily příliš temně, takže vypadaly jako fialově bronzové Etiopky, a proto se nerady vystavovaly slunci. Ale tato měďnotělá je jako Kirké nebo jako jedna z legendárních Mincových dcer se sluncem v krvi a stojí před ním s důstojností kněžky. Ne, tato drobná, zcela mladičká dívka není ovšem ani bohyně, ani kněžka. V Attice a vůbec v celé Heladě přece kněžky vybírají z nejurostlejších světlovlasých krasavic. Ale odkud bere svou klidnou sebejistotu a plavnost pohybů, jako by byla v chrámu a nestála před ním na pustém břehu nahá, cožpak i ona zanechala veškerý svůj oděv na vzdáleném Thoontově mysu? Charitky, které propůjčují ženám magickou přitažlivost, se sice převtělovaly do dívek malé postavy, ale ty zase tvořily věčně nerozlučnou trojici, a tahle je sama!

Zatímco Ptolemaios takto uvažoval, vyšla zpoza skály otrokyně v rudém chitónu, obratně dívku zahalila do hrubé osušky a jala se jí třít tělo a vlasy.

Ptolemaios se zimomřivě zachvěl. Boj s vlnami ho rozehřál a teď začal prochládat — vítr byl dnes nepříjemný i pro tvrdě vychovaného Makedonce.

Dívka si odhodila z obličeje vlasy a pojednou klukovsky hvízdla skrze zuby. Hvízdnutí připadalo Ptolemaiovi hrubé a nevhodné, vůbec se nehodilo k její dívčí kráse.

Odněkud přiběhl chlapec a ostražitě se postavil za Ptolemaia. Makedonec si všiml, jak dětské prsty uchopily rukojeť krátké dýky, trčící ze záhybů šatů. Dívka řekla potichu něco, co příboj přehlušil, a chlapec odběhl. Vzápětí se vrátil a už důvěřivě přistoupil k Ptolemaiovi a podával mu krátký plášť. Ptolemaios se do něho zahalil a na dívčinu mlčenlivou prosbu se otočil k moři. Za chvíli se za ním ozvalo na rozloučenou „chaire!“. Ptolemaios se obrátil a pospíšil k neznámé, která si utahovala pásek ne pod hrudí, ale po krétsku — kolem pasu. Měla ho tak neuvěřitelině štíhlý jako někdejší obyvatelky pohádkového ostrova.

Nenadálá vzpomínka ho přiměla zvolat:

„Kdo jsi?“

Veselé šedé oči se přimhouřily zadržovaným smíchem.

„Já tě poznala hned, i když jsi vypadal jako zmoklá slepice. Ty jsi sluha makedonského krále. Kde jsi nechal jeho a ty ostatní?“

„Nejsem jeho sluha, ale přítel,“ vyrazil Ptolemaios hrdě, opanoval se však, protože by byl mohl prozradit důležité tajemství. „Ale jak jsi nás mohla vidět?“

„Všichni čtyři jste stáli před zdí v Kerameiku a četli nabídky na schůzky. Tys mě vůbec nezpozoroval. Jsem Tháis.“

„Tháis? Ty jsi Tháis?“ Ptolemainos nevěděl, co říci.

„Co tě tak překvapilo?“

„Dočetl jsem se tam, že jakýsi Filopatros nabízí Tháidě talanton, cenu jedné trojveslice, a ona přesto schůzku odmítla. Pustil jsem se do hledání té bohyně.“

„Vysoké, zlatovlasé, s modrýma očima Tritónidy, která loupí srdce?“

„Ano, ano, jak jsi to uhodla?“

„Nejsi první, ani zdaleka ne. Ale ještě jednou buď zdráv, mí koně už příliš dlouho stojí.“

„Počkej!“ zvolal Ptolemaios, chtěje dívku zadržet. „Kde bydlíš? Smím tě navštívit? I s přáteli?“

Tháis se na Makedonce zkoumavě a vážně podívala. Její oči ztratily veselý lesk a potemněly.

„Přijď,“ odpověděla po krátkém rozmýšlení, „řekl jsi, že znáš Kerameikos a Královskou stou? Mezi Kerameikem a Pahorkem nymf, na východ od Hamaxitu, jsou velké zahrady. Na jejich okraji najdeš můj dům, stojí před ním dvě olivy a dva cypřiše!“ Pojednou zmlkla, kývla mu na pozdrav a zmizela mezi skalami. Vyšlapaná cestička vedla do kopce.

Ptolemaios se sklonil, vytřásl si z vyschlých vlasů písek, pomalu se vydal k cestě a brzy se ocitl poblíž dlouhých zdí múnychijských. K lesnatým horským svahům, na které už padala modravá večerní mlha, se táhl chvost prachu za Tháidinou dvojkolkou. Mladá hetéra měla pár skvělých koní a její vozík zrovna letěl.

Hrubý výkřik přiměl Ptolemaia, aby odskočil. Kolem něho projel jiný vozík, řízený obrovitým Boióťanem. Když se stojící, švihácky oblečený mladík s povlávajícími kadeřavými vlasy dostal až k němu, uchechtl se a švihl Ptolemaia bičem s dlouhou rukojetí. Bič se bolestně zařízl do chatrně oblečeného Makedoncova těla. Hrubián netušil, že má co dělat s vycvičeným vojákem. V mžiku popadl Ptolemaios kámen, válelo se jich tu po obou stranách cesty spousta, hodil ho za vozíkem a trefil Athéňana do krku hned pod týlem. Rychle jedoucí dvoukolka úder ztlumila, ale přesto by byl výtržník sklesl a vypadl z vozu, kdyby ho byl nezachytil vozka a nezastavil koně. Zahrnul Ptolemaia nadávkami a křičel, že zabil bohatého občana Filopatra a že ho trest nemine. Rozzuřený Makedonec odhodil plášť, zdvihl nad hlavu ohromný kámen a vrhl se k dvoukolce. Vozka dostal z Makedoncových mohutných svalů respekt a ztratil chuť ke rvačce. Podpíraje svého pána, který už přicházel k sobě, rychle odjel, ale mistrně z plna hrdla klel a vyhrožoval.

Ptolemaios se uklidnil a odhodil kámen, sebral svůj plášť a rychle vykročil po pobřežní cestičce šikmo na terasy, byla zkratkou široké serpentiny silnice. Něco mu vrtalo hlavou, a tu si vzpomněl, že vozka přece křičel „Filopatros“ — snad to není ten, který napsal na zeď Kerameiku svou nabídku Tháidě? Ptolemaios se s uspokojením usmál: ten drzý chlap je tedy taky jeho sokem! Nemohl samozřejmě jako Filopatros nabídnout hetéře za kratičkou schůzku talanton stříbra. Leda tak několik min. Slyšel už o Tháidě tolik, že se jí nemohl tak lehce zříci. Třebaže jí bylo teprve sedmnáct roků, byla v Athénách proslulá. Pro její taneční umění, vzdělanost a osobní kouzlo se jí říkalo „čtvrtá Charitka“.

Hrdý Makedonec by si neřekl o peníze rodičům. Ani Alexandr jako syn zavržené ženy krále Filipa by nemohl příteli vypomoci. Válečná kořist po bitvě u Chairóneie nebyla velká. Filip ve starostlivé péči o vojáky ji rozdělil tak, že králevicovi přátelé nedostali víc než poslední pěšák. A k tomu ještě poslal Ptolemaia s Nearchem do vyhnanství, aby je vzdálil od syna. Setkali se až tady, v Athénách, Alexandr se jim sám ozval, otec ho sem totiž vypravil s Héfaistiónem, aby se Athéňanům předvedl. A třebaže zdejší vtipálkové tvrdili, že „jablko nespadne daleko od stromu“, Alexandrova nesporná helénská krása a vynikající rozum vzbudily patřičný dojem i u občanů „Světla Helady“ a „Matky umění a krasořečnictví“, kteří byli na něco zvyklí.

Ptolemaios se považoval za Alexandrova nevlastního bratra. Jeho matka, známá hetéra Arsinoé, byla jeden čas Filipovi blízká, a ten ji provdal za kmenového vůdce Lága (Zajíce), muže, jenž byl sice urozeného rodu, ale ničím se neproslavil. Ptolemaios už patřil navždycky k rodu Lágů. Zpočátku Alexandrovi hodně záviděl a snažil se ho v dětských hrách a vojenských cvičeních všemožně předstihnout. V dospělosti však musel uznat, že králevic má výjimečné schopnosti, a tak byl ještě víc pyšný na tajnou spřízněnost, o níž mu matka pod přísnou přísahou pověděla.

A Tháis? Nu což, Alexandr mu navždycky postoupil první místo, pokud jde o Erótovy záležitosti. Ptolemaiovi to lichotilo, ale musel si přiznat, že kdyby Alexandr chtěl, mohl být první i v řadách nesčetných ctitelů Afrodítiných. Toho však ženy nijak nezajímaly, a to znepokojovalo jeho matku Olympiádu, božsky krásnou Démétřinu kněžku, považovanou za čarodějnici, svůdkyni a moudrou vládkyni posvátných hadů. Filip byl sice statečný, odvážný a věčně hýřil s nějakými náhodnými ženami, ale své nádherné manželky se poněkud bál a v žertu říkával, že má obavy, aby jednou nenašel v posteli mezi ní a sebou strašlivého hada. Přitom se vytrvale šířily řeči, které nepochybně podporovala sama Olympias, že Alexandr vůbec není synem jednookého Filipa, ale nejvyššího božstva, jemuž se oddala v noci v chrámu.

Po bitvě u Chairóneie se Filip cítil sebejistější. Těsně předtím, než byl v Korintě zvolen vojenským velitelem spolku helénských států, rozvedl se s Olympiádou a. vzal si za ženu mladou Kleopatru, neteř velkého makedonského kmenového vůdce. Bystrá a protřelá Olympias se přece jen dopustila omylu a teď sklízela jeho plody.

Když se v Alexandrovi v šestnácti letech probudil muž, vzplanul první láskou ke zcela neznámé otrokyni z pobřeží Euxinského pontu. Snivý jinoch, jenž měl plnou hlavu Achilleových dobrodružství, hrdinských činů Argonautů a Thésea, žil v přesvědčení, že potkal mytickou Amazonku. Světlovlasá dívka, jen lehce přioděná krátkou exómidou, nosila koše s hrdě vztyčenou hlavou. Kráčela po rozlehlých zahradách královského paláce v Pelle, jako by ani nebyla otrokyně, ale bojovná princezna.

Alexandrovy schůzky se neutajily, na Olympiadin příkaz ho totiž sledovali špehové, kteří jí podávali hlášení o každém jinochově kroku. Panovačná matka, toužící po ještě větší moci, nemohla připustit, aby si její jediný syn vybral sám svou milou, navíc pocházející z nepoddajných barbarských pontských kmenů, neznalých helénského jazyka. To nikdy! Ona sama mu musí najít dívku, která bude poslušně plnit její vůli, aby i skrze lásku mohla syna ovlivňovat a mít ho v moci. Rozkázala, aby dívka byla chycena, ustřiženy jí vrkoče, na otrokyni nepatřičně dlouhé, a aby byla odvezena na trh otroků v dalekém městě Meliboi v Thessalii.

Neznala však dost svého syna. Snivému jinochovi se pod tímto těžkým úderem zhroutil chrám jeho první lásky, mnohem vážnější, než bývá obvykle první vztah urozeného mladíka a pokorné otrokyně. Alexandr se na nic neptal, všechno pochopil a matka ztratila navždycky onu možnost, které obětovala lásku i dívku. Syn jí neřekl jediné slovo, ale od té doby ho nezajímala žádná žena, ani krásné otrokyně, ani hetéry, ani urozené dívky. Olympias nevěděla o žádném synově vzplanutí.

Ptolemaios bez obav, že by mu Alexandr mohl být sokem, se rozhodl, že přijde k Tháidě s přáteli, a to i s lehkomyslným Héfaistiónem, který znal kdekterou athénskou hetéru a jehož víc bavily hazardní hry a dobré pití než Erótovy kratochvíle.

S Ptolemaiem tomu bylo naopak. Každé setkání s neznámou kráskou v něm vždycky vyvolalo potřebu sblížení, bylo mu příslibem dosud neznámých rozkoší a nespatřených tělesných krás, prostě celého vesmíru svěžích a nových dojmů. Očekávání se obvykle nesplnilo, ale neúnavný Erós ho znovu a znovu vrhal do náručí veselých přítelkyň.

Vítězem v boji o srdce proslulé hetéry nebude Filopatrův talanton stříbra, ale on, Ptolemaios. A aťsi nabídne Filopatros třebas deset talantů!

Je to přece jenom zbabělý ubožák!

Makedonec si přejel rukou šrám po švihnutí, táhnoucí se po celém rameni, a ohlédl se.

Nalevo vbíhal od břehu do neklidného pěnícího se moře krátký, na okrajích písečnatý mys, místo, k němuž plavala celá čtveřice Makedonců

Nikoliv, pouze trojice — on přece ze soutěže vypadl a přišel sem tedy dříve. Po souši dospěje dobrý chodec k cíli vždycky rychleji než plavec v moři, zvláště když jsou velké vlny a vítr.

Otroci čekali na plavce s šatstvem a byli udiveni, když spatřili Ptolemaia, jak sbíhá ze svahu. Smyl ze sebe písek a prach, oblékl se a pečlivě složil ženský plášť, který mu dal malý Tháidin sluha.

Pod pahorkem svítily stříbrem dvě prastaré olivy a stínily nevelký dům s oslnivě bílými zdmi. Zdál se pod nesmírně vysokými cypřiši docela nízký. Makedonci vystoupili po krátkém schodišti do maličké zahrady, v níž kvetly pouze růže, a spatřili na modré nadedveřní římse tri obvyklá písmena, pečlivě napsaná purpurovou barvou: „ómega“, „ksí“, „epsílon“ a pod nimi slovo „kochlion“ (spirálová lastura). Ale na rozdíl od domů jiných hetér nebylo nad vchodem Tháidino jméno a ani v předsíni nebylo obvyklé provoněné příšeří. Doširoka otevřené okenice poskytovaly výhled na řadu bílých domů Kerameiku a v dálce za Akropolí se tyčila jako ženská hruď hora Lykabéttos, zarostlá hustým temným lesem, až donedávna útočištěm vlků. Jako žlutá bystřina v temné soutěsce cypřišů sbíhala dolů kolem hory k athénskému přístavu peirajská silnice.

Tháis uvítala čtveřici přátel přívětivě. Nearchos byl neobyčejně krásný, jako každý Helén či Kréťan byl střední postavy a vypadal proti dvěma urostlým Makedoncům a obrovitému Héfaistiónovi malý a útlý.

Hosté se opatrně usadili na drobná křesla s nožkami v podobě dlouhých rohů krétských býků. Vysoký Héfaistión dal přednost masivnímu taburetu a mlčenlivý Nearchos lavici s opěradlem.

Tháis seděla vedle přítelkyně Nanniony, štíhlé a snědé jako Egypťanka. Nannion si dala přes jemný iónský chitón modrý himation, který měl na spodním okraji obvyklé lemování, stylizované klikaté vlnovky obšité zlatem. Hetéra ho měla podle orientální módy přehozen přes pravé rameno, odkud jí spadal po zádech a na levém boku byl uchycen sponou.

Tháis byla v chitónu z růžové průsvitné látky dovezené z Persie či z Indie, její měkké záhyby na ramenou měla sešpendleny pěti stříbrnými jehlicemi. Šedivý himation s lemem z modrých narcisů ji zahaloval od pasu až po kotníky malých nožek, obutých do sandálů s úzkými postříbřenými řemínky. Na rozdíl od Nanniony neměla Tháis přibarveny ani rty, ani oční víčka. Na tváři, která se nebála opálení, nebylo stopy pudru.

Se zájmem naslouchala Alexandrovi, čas od času vyslovila nějakou námitku nebo souhlas. Ptolemaios trochu žárlil, viděl svého přítele králevice poprvé tak zaujatého ženou.

Héfaistión se zmocnil drobných Nannioniných rukou a učil ji chaldejské hře prstů: tři a pět. Ptolemaios pozoroval Tháidu a nebyl s to se soustředit na rozhovor. Dvakrát netrpělivě trhl rameny. Tháis si toho všimla, usmála se a upřela na něj přimhouřené výsměšné oči.

„Netrap se, mořeplavče, hned tady bude.“

„Kdo?“ zamručel Ptolemaios.

„Bohyně přece, světlovlasá a světlooká bohyně, o níž jsi snil na břehu Halipedonu.“

Ptolemaios chtěl něco namítnout, ale vtom vpadla do pokoje vysoká dívka v rudozlatém himationu a vnesla sem vůni prosluněného větru a magnólií. Měla neobyčejně rychlé pohyby, které jemní znalci mohli označit za příliš prudké ve srovnání s hadím vlněním egyptských a asijských harfenic. Muži ji přátelsky přivítali. K všeobecnému údivu se vždycky klidný Nearchos zdvihl z lavice v stinném koutě pokoje.

„To je Égésichora, Sparťanka, má nejlepší přítelkyně,“ představila ji krátce Tháis a vrhla na Ptolemaia kradmý pohled. „Égésichora, píseň poutnická,“ řekl zamyšleně Alexandr. „V tomto případě je lakonská výslovnost hezčí než atická.“

„My nepovažujeme atické nářečí za příliš krásné,“ namítla Sparťanka, „má na počátku každého slova přídech, jaký dělají také Asiaté, my vyslovujeme otevřeně.“

„A jste vůbec otevření a nádherní,“ zvolal Nearchos.

Alexandr, Ptolemaios a Héfaistión se po sobě podívali.

„Pro mne znamená jméno mé přítelkyně,První tanečnice’,“ řekla Tháis, „hodí se na ni ne]víc.“

„Mám raději píseň než tanec,“ prohlásil Alexandr.

„Pak tedy s námi ženami nebudeš šťastný,“ odvětila Tháis a makedonský králevic se zachmuřil.

„Přátelství Sparťanky a Athéňanky je něco neobvyklého,“ pravil. „Sparťané přece považují Athéňanky za loutky bez mozku, za polootrokyně, které jsou uvězněny jako v Orientě doma a nemají naprosto žádné pochopení pro mužovy zájmy. Athéňanky zase nazývají Lakedaimoňanky chlípnicemi lehkých mravů, rodící tupé vojáky.“

„A přitom jsou oba názory naprosto mylné,“ zasmála se Tháis.

Égésichora se mlčky usmívala a byla skutečně podobná bohyni. Vzklenutá hruď, široká rovná ramena a přímé držení pevné hlavy jí dodávaly ve vážné chvíli vzhled kory u Erechtheionu. Ale její tvář sršící veselím a mladistvým zápalem se měnila.

Tháidu udivilo, když lakedaimonská krasavice okouzlila nikoli Ptolemaia, ale Nearcha.

Otrokyně jim předložila velmi prosté jídlo. Číše na víno a vodu, zdobené černými a bílými linkami, připomínaly krétské nádoby, které se cenily nad zlato.

„Cožpak Athéňané jedí jako Thessalové?“ zeptal se Nearchos a lehce ulil ze své číše bohům a zdvihl ji vstříc Égésichoře.

„Jsem Athéňanka jenom zpoloviny,“ odvětila Tháis, „má matka byla Protokréťanka ze starého rodu a prchla před piráty na ostrov Théru pod ochranu Sparty. Tam se v emporionu potkala s otcem a narodila jsem se já, ale…„

„Mezi rodiči nebyla epigamie, takže manželství bylo neplatné,“ dopověděl Nearchos, „proto máš tak starobylé jméno.“

„Nestala jsem se nevěstou ʻpřinášející býky’, ale dostala jsem se do školy hetér v chrámu Afrodíty Korintské.“

„A proslavila jsi Athény!“ zvolal Ptolemaios zdvihaje číši.

„A co Égésichora?“ otázal se Nearchos.

„Jsem starší než Tháis. Můj život se roztodivně klikatil a nemůže zajímat každého,“ přezíravě pronesla Sparťanka.

„Teď už vím, proč jsi tak zvláštní,“ řekl Ptolemaios, „vypadáš jako opravdová dcera Kréty.“

Nearchos se krátce a škodolibě usmál.

„Co ty víš o Krétě, Makedonče! Kréta je hnízdem pirátů a přivandrovalců ze všech konců Helady, Iónie, Sicílie a Foiníkie. Lůza rozvrátila a zaneřádila zemi, zničila starou slávu Mínóových dětí.“

„Já měl ale na mysli právě onen skvělý lid, ovládající moře, který už dávno odešel do říše stínů.“

„Máš pravdu, Nearchu, předložili nám skutečně thessalské jídlo,“ vmísil se do sporu Alexandr, „můžeme-li ovšem věřit tomu, že Kréťané jsou příbuzní Thessalů a ti zase Pelasgů, jak o tom psal Hérodotos.“

„Jenže Kréťané byli pokořiteli moře a Thessalové jsou jezdci,“ namítl Nearchos.

„Ale nejsou kočovníci, nýbrž rolníci a chovatelé koní,“ ozvala se pojednou Tháis, „básníci přece už odedávna opěvovali,pahorkatou Fthíi v Heladě, v níž krásné ženy se rodí.“

„A roviny dunící cvalem koní,“ dodal Alexandr.

„Potomci pokořitelů moře jsou podle mne Sparťané,“ vrhl Nearchos pohled na Égésichoru.

„Jenom podle zákonů, Nearchu! Podívej se na Égésichořiny zlaté vlasy, co mají společného s Krétou?“

„Když už je řeč o moři — viděl jsem Kréťanku koupat se za bouře, kdy by se toho žádná jiná žena neodvážila,“ pravil Ptolemaios.

„Ale kdo spatřil Tháidu na koni, ten spatřil Amazonku,“ prohlásila Égésichora.

„Spartský básník Alkmáu přirovnával lakedaimonské dívky k enetským koním,“ rozesmál se Héfaistión. Měl už v sobě notnou dávku chutného temně modrého vína.

„Opěvá jejich krásu, když tanečním krokem a za zpěvu písní přinášejí oběť bohyni, nahé a s rozpuštěnými vlasy, hustými jako hříva zlatavě ryšavých paflagonských kobyl,“ poznamenala Égésichora.

„Obě jste velmi vzdělané!“ podivil se Alexandr.

„Patří to k jejich povolání, nenabízejí přece jenom Erós, ale i vědomosti, kultivovanost, umění a ušlechtilé city,“ řekl znaleckým tónem Héfaistión. „Víte vůbec,“ dobíral si své přátele, „čím vším je hetéra z nejvyšších kruhů v tomto městě umění a poezie, nejproslulejším po celé oikuméně? Je nejvzdělanější mezi vzdělanými ženami, nejskvělejší tanečnice, recitátorka, inspirátorka umělců a básníků, má neodolatelný půvab ženstv vizte Égésichoru!“

„A co Tháis?“ přerušil ho Ptolemaios.

„V sedmnácti letech už si získala skvělou pověst. V Athénách zastíní mnoho velkých vojevůdců, vládců a filozofů okolních zemí. Nedosáhla by toho, kdyby ji bohové neobdařili neomylným citem, kdyby od dětství neuměla pronikat do srdcí a duší lidí, kdyby nebyla mimořádně vnímavá a neměla mnohem hlubší smysl pro skutečnou krásu než většina lidí.“

„Mluvíš o ní jako o bohyni,“ namítl Nearchos nespokojený tím, že Héfaistión si cenil Sparťanky méně než Tháidy, „jen se podívej, ona sama se tak necítí.“

„To je právě důkaz duševní ušlechtilosti,“ řekl pojednou Alexandr a zamyslil se, „dlouhá hříva…“

Sparťančina slova v něm totiž vyvolala vzpomínku na černého Búkefala s bílou lysinou, „a tady Athéňané stříhají koním hřívu, aby jim trčela jako chochol na helmici.“

„Aby koně nemohli soupeřit s Athéňankami, které mají jen zřídka husté vlasy,“ zažertovala Égésichora.

„Tobě se to mluví,“ ozvala se pojednou dosud mlčenlivá Nannion, „když vlasy Sparťanek stejně jako jejich svoboda jsou všude příslovečné.“

„Kdyby čtyřicet pokolení tvých předků chodilo s obnaženými boky a v plátěných peplech a chitónech po celý rok, neměla bys vlasy o nic horší.“

„Proč vám říkají,fainoméris’ — obnažující boky?“ divil se Ptolemaios.

„Ukaž jim, jak se má oblékat Sparťanka podle zvyků své země,“ obrátila se Tháis na Égésichoru, „tvůj starý peplos visí u mě v opisthocelle od té doby, co jsme spolu hrály scénu z pověstí o Kadmovi.“

Égésichora odešla mlčky do zadní části domu. Nearchos se za ní díval, dokud nezmizela za závěsem.

„,Spoustu roztodivných darů posílá nám osud,’“ zazpíval posměváček Héfaistión mrkaje na Ptolemaia.

Objal ostýchavou Nannionu a něco jí šeptal. Hetéra se začervenala a poslušně mu nastavila rty k polibku. Jakmile Alexandr odešel od Tháidy ke stolu, Ptolemaios si k ní přisedl a pokusil se ji obejmout.

„Posečkej chvíli, uvidíš svou bohyni,“ odstrčila ho.

Ptolemaios ji uposlechl a nemohl se vynadivit, jak ho dokáže tahle mladinká dívka okouzlovat a zároveň ovládat.

Égésichora na sebe nenechala dlouho čekat a objevila se v bílém dlouhém peplu, který byl na bočích zcela otevřen a držel jenom tím, že byl kolem pasu stažen úzkou pletenou tkanicí. Pod hladkou kůží jí hrály svaly. Rozpuštěné vlasy jí splývaly po zádech jako zlatý proud, pod koleny se tvořily husté prstence, takže musela vypínat hlavu ještě výš a hrději, čímž vynikly její pevné čelisti a silná šíje. Tančila „tanec vlasů“ — „kométiké“ —, přičemž sama zpívala, stoupala vysoko na špičky a připomínala tak nádherné Kallimachovy sochy — spartské tanečnice zachvívající se jako plamen a vnukající pocit, že co chvíli v extatickém vytržení vzlétnou.

Égésichoře, která plavně kroužila vědoma si své krásy, vzdávali všichni nadšený hold.

„Básník měl pravdu!“ Héfaistión se odpoutal od Nanniony. „Kolik je v tom společného s krásou a silou ušlechtilého koně!“

„Andrapodisté, únosci svobodných lidí, chtěli jednou Égésichoru unést. Byli dva, oba zralí muži.

Domnívali se, že mají co dělat s něžnou dcerou Attiky, která musí žít v ženské polovině domu, jenže Sparťanky se umějí bít,“ vyprávěla Tháis.

Égésichora, ani po tanci nezardělá, si k ní přisedla, objala přítelkyni a vůbec ji neuvedlo do rozpaků, jak si Nearchos žádostivě prohlíží její nohy.

Alexandr se jen nerad zdvihl.

„Chaire, Kréťanko! Rád bych se s tebou sblížil a rozmlouval, jsi neobyčejně moudrá, ale musím jít do Kynosargu, Hérakleovy svatyně. Otec mi nařídil, abych se dostavil do Korintu, kde se sejde velké shromáždění. Má být zvolen hlavním vojenským náčelníkem Helady, nového spolku městských států, samozřejmě bez vzdorné Sparty.“

„Zase se odtrhují!“ zvolala Tháis.

„Co míníš slovem,zase’? Už se to stalo několikrát.“

„Měla jsem na mysli Chairóneiu. Kdyby se byli Sparťané spojili s Athénami, pak by tvůj otec.“

„Prohrál bitvu a uprchl by do makedonských hor. A já bych se s tebou nesešel,“ zasmál se Alexandr.

„A co ti dalo toto setkání?“ zeptala se Tháis.

„Připomnělo mi krásu!“

„Nosíš sovy do Athén? Cožpak je v Pelle málo žen?“

„Neporozumělas mi. Mluvím o ženě, jaká by měla být! O takové, která přináší životní smír, útěchu a jas. Vy, Helénové, jí říkáte,astrofaés’ — hvězdojasná.“

Tháis se v mžiku svezla z křesla a usedla na podušku u Alexandrových nohou.

„Jsi ještě velmi mladý, ale řekls mi něco, na co se nezapomíná,“ a zdvihnuvši králevicovu velkou ruku přitiskla si ji k tváři.

Alexandr zvrátil její černou hlavu a řekl se stínem smutku v hlase:

„Pozval bych tě do Pelly, ale k čemu by ti to bylo? Tady tě zná celá Attika, třebaže nejsi zanesena do Éóí, Seznamu žen, a já jsem jenom syn rozvedené královy ženy.“

„Cítím, že budeš hrdinou.“

„Dobrá, můžeš mě navštívit, kdy se ti zlíbí.“

„Díky, nezapomenu na to. A nezapomeň ani ty, že Ergon a Logos (Čin a Slovo) jedno jsou, jak tvrdí mudrci.“

Héfaistión s lítostí opustil Nannionu, ale stačil si s ní ještě smluvit schůzku na večer. Nearchos a Égésichora se někam ztratili. Ptolemaios nemohl a ani nechtěl odložit návštěvu Kynosargu. Vzal Tháidu za ruku, pozdvihl ji z podušky a přitiskl k sobě.

„Ty a jen tys mě uchvátila. Jsi volná a chceš, abych k tobě znovu přišel?“

„Není vhodné bavit se o tom na prahu. Přijď ještě jednou a pak uvidíme. Nebo snad odjedeš také do Korintu?“

„Co bych tam dělal? Pojede tam Alexandr s Héfaistiónem.“

„A tisíce hetér z chrámu Afrodíty Korintské, že? Slouží bohyni a nevyžadují odměnu.“

„Už jsem řekl a teď ti opakuju — jedině ty!“

Tháis přimhouřila šibalsky oči.

Trojice Makedonců vyšla do suchého větru a oslnivě bílých ulic.

Tháis a Nannion zůstaly samy a každá se oddala vlastním myšlenkám.

„Jak podivuhodní muži,“ řekla Nannion, „jsou ještě úplně mladí, ale už naprosto zralí. Obrovitému Héfaistiónovi je všehovšudy jedenadvacet roků a králevici devatenáct. A kolik lidí už oba pozabíjeli!“

„Alexandr je krásný. Je vzdělaný a moudrý jako Athéňan, otužilý jako Sparťan, jenom…“ Tháis se zamyslela.

„Není jako ostatní, je docela jiný, ale neumím to vyjádřit,“ doplnila ji Nannion.

„Člověk se na něj dívá a cítí jeho sílu i to, že je duchem někde daleko od nás a že přemýšlí o tom, co nám vůbec nepřijde na mysl. Proto zůstává osamocen i mezi věrnými přáteli, třebaže ani oni nejsou bezvýznamní a obyčejní lidé.“

„A Ptolemaios? Pozorovala jsem, že se ti líbí.“

„Ano. Je starší než králevic, je mi bližší a zcela pochopitelný.“

Za ohybem cestičky, která se vinula kolem pahorku Barathron, se objevily obrovské cypřiše. Ptolemaiovo srdce naplnila dříve nikdy nepoznaná radost. To je tedy její dům, jenž mu teď, po deseti dnech strávených v Athénách, připadá na pohled chudý a prostý. Poryv větru jako by ho nadnesl, tak prudce vběhl na protilehlý svah. U ohrady z velkých kamenů se zastavil, aby si oddechl, a byl zase už klidný, jak se patří na vojáka. Stříbřitě zelené listí oliv mu ševelilo nad hlavou. V tu dobu se okraj města s domy roztroušenými uprostřed zahrad zdál liduprázdný. Všichni, od nejmenších až po dospělé, odešli na slavnost, na agoru, k Akropoli a k chrámu Démétry, bohyně úrody, ztotožněné s Gáiou Pandórou, Zemí plodonosnou.

Slavnosti na její počest, thesmoforie, se konaly jako vždy v první úplňkové noci, kdy začínalo období podzimního setí. Dnes se slavilo ukončení orby, jeden z nejstarších svátků rolnických předků Athéňanů, kteří už nyní většinou nejčestnější práce — obdělávání Gáiny tváře — zanechali.

Ráno vzkázala Tháis po Égésichoře a Nearchovi Ptolemaiovi, že k ní má zajít při západu slunce. Ptolemaios pochopil, co pozvání znamená, a byl vzrušen tak, až to Nearcha udivilo, neboť už dávno uznával, že ve věcech lásky je jeho přítel mnohem zkušenější. I Nearchos se po setkání se spartskou krasavicí změnil. Zmizela jeho zachmuřenost, která ho provázela od dětství, a pod maskou sebevědomého klidu z dob mládí, kdy se ocitl v cizině jako rukojmí, začala v něm nabývat vrchu potměšilá nezbednost vlastní jeho lidu. Kréťani byli považováni za podvodníky a lháře, protože uctívali Velkou bohyni a přitom byli přesvědčeni o smrtelnosti mužských bohů. Když ukazovali Helénům Diův hrob, dopouštěli se přece hrozného rouhačství. Soudě podle Nearcha, byli ale Heléni prolhanější než Kréťani, v celé Pelle nebylo totiž muže věrnějšího a spolehlivějšího, než byl Nearchos. A vzkaz, který vyřídil od Tháidy, nebyl zřejmě pouhým žertem.

Slunce pomalu zapadalo. Ptolemaiovi se zdálo nevhodné stát u vrátek Tháidiny zahrady, ale chtěl její přání splnit přesně. Pomalu si lehl na ještě vlahou zemi, opřel se zády o kamennou zeď a čekal s nevyčerpatelnou trpělivostí vojáka. Na vrcholku Aigalea pohasl poslední odlesk sluneční záře a temné kmeny oliv se rozplývaly v soumraku. Ohlédl se přes rameno na zavřené dveře, sotva viditelné pod výstupem peristylu, a rozhodl se, že už je načase. Předtucha nebývalých dojmů ho rozechvívala jako chlapce, jenž se krade na první schůzku s hezkou povolnou otrokyní. Ptolemaios vyběhl po schodišti, zaklepal na dveře, a když se nedočkal odpovědi, otevřel je, neboť nebyly zamčeny.

Tháis v tmavé exómidě, tak krátké, jako nosívaly Amazonky, stála v průchodu pod lampou s dvěma svícny, zavěšenou na bronzovém řetězu. I v slabém světle olejové lampičky si Ptolemaios všiml, jak tváře mladé ženy planou a jak se jí záhyby látky na vysoké hrudi zdvíhají vzrušeným dechem. Oči, v temné tváři skoro černé, se na něj dívaly upřeně. Makedonec do nich pohlédl a zachvěl se. Stužka stejné barvy jako chitón jí stahovala na temeni tuhé kadeře. Úplná Athéna z Lémnu, pomyslil si Ptolemaios a v tu chvíli byl přesvědčen, že Tháis, vážná a soustředěná jako voják před bitvou, s upřeným pohledem a skoro hrozivým sklonem hrdé hlavy, je skutečně podobná strašné Lémňance.

„Čekám na tebe, miláčku,“ řekla prostě; nazvala tak Makedonce poprvé a vložila do tohoto slova tolik něhy, že z Ptolemaia se vydral vzrušením vzdech a zatápal po ní vztaženýma rukama.

Tháis na půl kroku odstoupila, kdesi za výstupkem dveří nahmátla široký himation, rozmáchla se jím a zhasla lampičku. Ptolemaios se ve tmě bezradně zastavil, ale mladá žena proběhla k vchodu. Její ruka našla jeho, pevně ji stiskla a táhla ho za sebou.

„Pojďme!“

Vyšli boční brankou v keřích a vydali se po cestičce dolů k říčce Ilissu, protékající skrze Zahrady od Lykeia a Hérakleovy svatyně až k soutoku s Kéfísem. Cestu jim osvěcoval nízký půlměsíc.

Tháis šla rychle, skoro běžela bez jediného ohlédnutí a její vážnost přešla na Ptolemaia. Sledoval ji mlčky a kochal se její vzpřímenou chůzí se svobodně uvolněnými rameny, dodávala její nevelké postavě vznešenosti. Ladná šíje nesla hrdě hlavu s těžkým uzlem vlasů v týlu. Zahalila se pevně do tmavého himationu, při každém kroku se jí hned na jedné a hned na druhé straně ovíjel kolem boků a zdůrazňoval pružnost jejího těla. Malé nožky se kladly na zem lehce a bezpečně a periskelidy — nánožní náramky — na jejích kotnících stříbrně zvonily. Na cestu ulehly stíny obrovitých platanů. Za touto temnou stěnou zazářilo studené světlo plošinky z bílého mramoru, kterou tvořil polokruh hladkých dlaždic. Na vysokém podstavci stála bronzová socha bohyně. Dole sotva slyšitelně šplouchal Ilissos.

Bohyně měla přikloněnou hlavu, shrnovala si z ramen jemný závoj a pohled jejích očí ze zelených svítících kamenů člověka fascinoval. Zvláštní, při zobrazování božstev málo se vyskytující výraz soucitu a upřímnosti byl podivuhodně sladěn s tajemnou hloubkou vševědoucího pohledu. Bohyně jako by se skláněla k smrtelníkům, aby jim v tichu a liduprázdnu hvězdné noci odhalila nějaké tajemství — každému to jeho. Ve vztažené levé ruce — byla to v celém helénském světě proslulá Afrodíté Úraniá v Zahradách — měla velkou růži, symbol ženskosti, květinu Afrodíty a lásky. Mohutné tělo, zahalené do záhybů peplu, strnulo v klidné entazi. Roucho, na rameni nezvykle rozevřené podle starého asijského či krétského zvyku, odhalovalo vysoká, blízko sebe posazená a jako vinné krátery velká ňadra, která svou smyslností byla v rozporu s oduševněle tajemnou tváří a přísnou pózou Nebeské Afrodíty.

Ze všech umělců Helady dokázal až Alkamenés sloučit starou, prudce smyslnou krásu s duchovní ušlechtilostí a vytvořil náboženský symbol neodolatelného půvabu, z něhož vyzařoval příslib nekonečného Štěstí. Bohyně byla Matka a Úraniá zároveň.

Tháis zbožně přistoupila k bohyni a cosi šeptajíc objala nohy skvělého Alkamenova výtvoru. Strnula u podnoží sochy a pojednou odskočila zpět k nehnutě stojícímu Ptolemaiovi. Opřela se o jeho mohutné rámě a mlčky a zkoumavě se mu zadívala do tváře, čekajíc na patřičnou reakci. Ptolemaios cítil, že Tháis od něho něco čeká, ale stál dále mlčky a rozpačitě se usmíval. A ona se stejně nečekaně, jediným skokem ocitla znovu uprostřed mramorové plošinky. Tleskla třikrát dlaněmi a zazpívala výrazně rytmický hymnus Afrodítě, který se zpívá v jejích chrámech před vstupem posvátných tanečnic..“

Na milé tváři má věčně jen úsměv a kvítek její je půvabu pln,“ přiblížila se Tháis opět k Ptolemaiovi plavným tanečním krokem.

„Bohyně, přijmi hymnus a rozplameň v Tháidě žár vášně,“ mohutným hlasem zvolal pojednou Ptolemaios a strhl dívku k sobě.

Tentokrát se mu nevymkla. Objala ho kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Himation se jí svezl na zem a skrze tenkou látku chitónu cítil Ptolemaios horké, pevné tělo.

„Vojáku, ty znáš Afrodítiny hymny?! Ale nemusíš prosit bohyni o žár pro mne, dej si pozor, abys v něm neshořel,“ zašeptala dívka.

„Pak tedy

“ Ptolemaios našel Tháidiny rty a oba strnuli. Nečekaně se mladá hetéra vší silou vzepřela o Ptolemaiovu širokou hruď a vytrhla se mu.

„Půjdeme dál,“ řekla vzrušena, „čekala jsem právě na tento den. Dnes odvedli býky do hor.“

„A co má být?“ nepochopil Ptolemaios.

Tháis si stoupla na špičky a přitiskla ústa k jeho uchu.

„Chci být tvá. A podle dávného obyčeje athénských rolníků na právě zoraném poli.“

„Na poli? A proč?“

„V noci, na třikrát zoraném poli, abych do sebe vsála plodonosnou Gáinu sílu, abych ji probudila.“

Ptolemaios objal v mlčenlivém souhlasu Tháidu kolem ramen a ta zamířila dolů podél toku říčky a poté se obrátila na sever ke svaté eleusínské cestě.

V údolí Ilissu ležela hluboká tma, měsíc se schoval za vrcholek hory a hvězdy svítily stále jasněji.

„Jak můžeš vidět na cestu?“ zeptal se Ptolemaios. „Ty ji znáš?“

„Znám. Jdeme na Skironské pole. Tam slaví ženy v noci za úplňku svátek Démétry Zákonodárné.“

„Cožpak hetéry se smějí zúčastnit Thesmoforií? A jaký obřad se vlastně provádí na Skironském poli? Rád bych se tam podíval, jestli zůstanu v Athénách do úplňku.“

„Nedostaneš se tam. V noci Thesmoforií tam mají přístup pouze ženy a jedině mladé a až po běhu s pochodněmi. Ale hetéry nikoliv!“

„A jak to, že se tedy vyznáš v cestě?“

„Znám ji ještě z doby, kdy jsem nebyla hetérou. Po běhu s pochodněmi mě Démétřiny kněžky vybraly mezi dvanáct vyvolených. A když skončily svátky pro nezasvěcené, my nahé jsme běžely hlubokou nocí oněch třicet stadií, které je pole vzdáleno od chrámu.“

„A co dál?“

„To nesmím vyzradit. Je to ženské tajemství a nás všechny váže strašlivá přísaha. Ale na něco takového se nezapomíná po celý život. Ani na běh po poli. Běžíš pod jasným vysokým měsícem v mlčenlivé noci vedle svých rychlonohých krásných družek. Sotva se země dotýkáme, tělo je napjato jako struna, kterou má rozechvít bohyně. Větve nás jemně šlehají, lehký vánek nám ovívá rozpálené tělo. A když pak proběhneš strašlivým rozcestím s Hekatinými strážemi…“ Tháis zmlkla.

„Pokračuj, umíš tak pěkně vyprávět,“ netrpělivě ji pobízel Ptolemaios.

„Ovládne tě pocit naprostého osvobození. Zastavíš se a srdce ti v hrudi buš rozpřáhneš ruce, zhluboka se nadechneš a zdá se ti: ještě okamžik a pohltí tě dálky, vůně travin, lesa a moře. Rozplyneš se v měsíčním světle jako sůl vhozená do vody, jako kouř ohniště v nebeské výši. Mezi tebou a matkou Zemí nestojí nic. Ty jsi ona a ona je ty!“

Tháis přidala do kroku, který při vyprávění zvolnila, a stočila se vlevo. Vpředu se objevil temný pás stromů ohraničujících pole ze severu.

Kolem bylo naprosté ticho, jen vítr povíval a přinášel vůni tymiánu. Ptolemaios zřetelně rozpoznával Tháidu, ale kolem sebe neviděl vůbec nic. Okamžik postáli a naslouchali noci, pak sešli z cestičky na pole. Mnohokrát zoraná půda byla kyprá, sandály do ní hluboko zapadaly. Konečně se Tháis zastavila, vzdychla si, odhodila himation a naznačila Ptolemaiovi, aby učinil totéž. Vztyčila se s rukama zdviženýma k hlavě, sundala si stužku a rozpustila vlasy. Mlčela. Prsty rukou svírala a hned zase rozevírala a vískala Ptolemaiovy ivlasy.

Z vlahé, teplé, nedávno zorané země stoupala svěží vůně. Zdálo se, že sama věčně mladá Gáia, překypující plodonosnými šťávami země, se před nimi rozprostřela v nádherném sladkém zmalátnění.

Ptolemaios v sobě ucítil sílu Titána. Každý sval jeho mohutného těla ztvrdl na bronz. Vzal Tháidu do náruče, pozdvihl ji k zářícím hvězdám a její krásou vyslal výzvu lhostejné věčnosti.

Uplynulo drahně času, než se vrátili do světa kolem nich, na Skironské pole. Ptolemaios se skláněl nad tváří své milované a šeptal verš oblíbené básně. V té chvíli litoval, že jich zná ve srovnání s Alexandrem tak málo.

„Asperos eisaugaso aster eimos!“ („Na hvězdy pohlížíš, Hvězdo ty má!“)

Tháis pomalu otočila hlavu a zadívala se na Ptolemaia.

„Miláčku, ty jsi vzdělaný. Moji spoluobčané jsou hlupáci, když si myslí, že Makedonci jsou divošští horalé. Ale pochopila jsem, že Úraniá je ti cizí, jsi raději s Gáiou.“

Ptolemaios spatřil její řasy, kadeře vlasů na čele a tmavé kruhy pod očima. Rozhlédl se. Okraje pole, které se ve tmě zdálo nekonečné, byly docela blízko. Dlouhá noc z počátku podzimku končila. Tháis se nadzdvihla a okouzleně zírala na zář, stoupající nad Hyméttem. Dole, v prosvítajících keřích, se ozval bekot ovcí. Tháis pomalu vstala a vystavila se celá prvním slunečním paprskům, které ještě víc zdůrazňovaly načervenalý, měďnatý nádech jejího opáleného těla. Zdvihla ruce k vlasům odvěkým gestem ženy, ochránkyně i nositelky krásy, trýznící i vábící, unikající i znovu se obnovující, pokud bude existovat lidský rod. Oblékla si himation, jako by jí bylo chladno, a zvolna šla vedle hrdého Ptolemaia, zamyšlená, se skloněnou hlavou.

Když vyšli na eleusínskou cestu, Tháis se vydala k chrámu Afrodíty Úranie rovnou přes Kerameikos.

„Zase už jdeš ke své nebeské královně lásky,“ zasmál se Ptolemaios, „jako bys ani nebyla Athéňanka. Aristoteles tvrdí, že Úranii pod jménem Anaity začali uctívat staří národové, snad Asyřané či kdo.“

„Na Krétě ji uctívali ještě dřív a potom na Kythéře, kde stojí Úraniá ozbrojená, ještě později založil Théseův otec Aigeus její chrám v Athénách,“ neochotně promluvila Tháis, „ale ty se mnou nesmíš. Jdi za svými přáteli

Ne, počkej, stoupni si nalevo ode mne.“ A Tháis, aniž se ohlížela na kolemjdoucí, se přitiskla k Ptolemaiovi a pravou rukou udělala zažehnávající Hekatino znamení.

Makedonec se tím směrem zadíval a spatřil jenom staré, zpustlé obětiště, které bylo sice kdysi vybudováno nádherně, ale jehož masivní obruba z tmavého kamene působila ponuře.

„Co tak dokáže vystrašit neohroženou Tháidu, vždyť se nebojí noci, hvězdného nebe ani hrůzyplných rozcestí, jimž vládne Hekaté.“

„To je obětiště Anteróta, boha protilásky, strašlivého a ukrutného protikladu lásky. Když se sama Afrodíté bojí všemocného Eróta, tím spíš se bojíme my, její služebnice, Anteróta. Ale mlč, pojďme raději rychle odtud.“

„Řekni mi něco o Anterótovi,“ požádal ji Ptolemaios, když vstoupili do mramorového jasu náměstí a chrámů nad Kerameikem a Stoou.

„Až jindy! Hygiaine!“ Tháis zdvihla ruku k přátelskému pozdravu a vyběhla po bílém schodišti chrámu Úranie.

Ptolemaios podal Tháidě prostou cedrovou krabičku a přitiskl se k jejímu kolenu. Hetéra seděla v zahradě, těšila se z pozdních bledých růží a halila se do himationu, aby se chránila před chladným větrem. Suché větve šelestily, jako by se přízraky opatrnými kroky kradly ke svým neznámým cílům.

Podívala se tázavě na Makedonce.

„To je můj anakalypterión,“ řekl vážně, ale odpověděl mu zvonivý smích.

„Jak se můžeš tak smát?“ ostře jí vytkl Ptolemaios.

„Proč ne? Přinesls mi dárek, který dává muž nevěstě, když jí po uzavření sňatku sejme z hlavy závoj. Ale ty mi svůj anakalypterión dáváš v den loučení a poté, co jsi ze mne sňal všechny závoje nesčetněkrát. Není to nějak pozdě?“

„Pochop mě, Athéňanko či Kréťanko, nevím ani, kdo vlastně jsi.“

„A není to jedno? Nebo sníš o dívce, jejíž předkyně byly zaneseny do Éóí a která je v Soupisu žen?“

„Jestli tomu rozumím, každá skutečná Kréťanka je z mnohem staršího rodu než všechny athénské prabáby,“ bránil se Ptolemaios, „ale mně je to jedno. Za druhé: nikdy jsem ti nic nedal, což je ostuda. Jenže co mám já v porovnání s hroudami stříbra tvých ctitelů? Ale tahle

“ Ptolemaios se posadil na podlahu a otevřel krabičku na Tháidiných kolenou. Soška ze slonoviny a zlata byla zřejmě velmi stará; nejméně tisíciletí uplynulo od doby, kdy neopakovatelné umění krétského sochaře zvěčnilo účastnici tauromachie, posvátné a smrtelně nebezpečné hry se zvláštní odrůdou býků vypěstovaných na Krétě a nyní už vyhynulých. ‘

Tháis ji opatrně vzala do rukou, pohladila ji, vzdychla nadšením a pojednou se rozesmála tak nakažlivě, že tentokrát se usmál i Ptolemaios.

„Miláčku, tahle věcička stojí právě ty hroudy stříbra, po kterých toužíš. Kdes k ní přišel?“

„Ve válce,“ stručně odvětil Ptolemaios.

„A proč jsi ji nevěnoval svému příteli Nearchovi, je z vás jediný skutečným synem Kréty?“

„Chtěl jsem. Ale on mi řekl, že to patří ženě a že muži přináší neštěstí! Nemůže se pořád zbavit starých pověr své země. Kdysi tam věřili, že ženská bohyně-matka je první mezi nebešťany.“

Tháis se zamyšleně podívala na Makedonce.

„I tady tomu hodně lidí věřilo a dosud věří,“ přesvědčovala ho.

„Snad ne i ty?“

Tháis neodpověděla, zavřela krabičku, vstala a vedla Ptolemaia do vnitřního pokoje, do tepla a vůně psaistionů. Toto ječné pečivo s medem, smažené na oleji, uměla Tháis, která někdy sama vařila, připravovat výtečně.

Usadila hosta a dala se do práce u stolu, chystajíc víno a ostrou omáčku k masu. Věděla už, že Makedonci nemají rádi oblíbené athénské jídlo — rybu.

Ptolemaios sledoval, jak se tiše pohybuje. V průzračně stříbrném chitónu aiolského střihu z nejjemnější látky, dovážené z Persie, vypadala Tháis uprostřed pokoje stíněného zelenými závěsy jako zalita měsíčním světlem a byla podobna Artemidě. Rozpustila si vlasy jako peirajská dívka, svázala je v týlu prostou šňůrkou a byla přímo zosobněním veselého, vyzývavého a houževnatého mládí. Podivuhodně k tomu patřila i zmoudřelá zkušenost ženy, vědomé si své krásy a schopné bránit se nástrahám osudu — právě tohle z ní dělalo proslulou hetéru nejskvělejšího města Helady. Byl to až bolestně působivý kontrast a Ptolemaios si zaryl nehty do dlaně, div nezaúpěl. Jejich rozloučení nebude jistě krátké. Spíše asi ztrácel Tháidu navždycky.

„Musím odjet. Králevicovo postavení je povážlivé, znovu propukly spory s otcem a on utekl s matkou do Épeiru. Bojím se, že jeho život je ohrožen. Alexandr matku neopustí a ona usiluje o moc, což je pro bývalou královu ženu nebezpečné.“

„Cožpak ti něco vyčítám?“

„Ne, a to mě právě mrzí,“ plaše a smutně se usmál Ptolemaios.

Tháidě se tohoto mladého a zoceleného vojáka zželelo. Přisedla si k němu a jako obvykle mu hladila jeho tuhé kadeřavé vlasy, po vojensku krátce zastřižené. Ptolemaios natáhl krk, aby ji políbil, a všiml si nového náhrdelníku. Tenký řetízek z tmavého zlata prazvláštní práce byl uprostřed spojen dvěma zářícími hvězdami ze světležlutého elektronu.

„Nový? Filopatrův dárek?“ nedokázal Makedonec potlačit žárlivost,

Odpovědělo mu Tháidino typické krátké a tiché zasmání.

„Filopatros a každý jiný muž si teprve musí zasloužit právo, aby mi mohl věnovat ještě jednu hvězdičku.“

„Nerozumím ti. Jaké právo? Každý daruje to, co chce a co může.“

„V tomto případě nikoli. Podívej se pozorněji,“ Tháis sundala řetízek a podala ho Ptolemaiovi.

Každá hvězda o průměru jednoho daktylu měla deset úzkých žebrovitých paprsků a vprostřed písmeno „kappa“, které rovněž označovalo číslici deset. Ptolemaios vrátil náhrdelník Tháidě a nechápavě pokrčil rameny.

„Promiň, zapomněla jsem, že jsi z Makedonie a že asi neznáš zvyky hetér, i když tvou matkou byla Arsinoé.“

„Počkej, už si vzpomínám! To je něco jako výraz vděku?“

„Za lásku.“

„A co znamená,kappa’?“

„Nejenom číslici, ale také jméno bohyně Kotytó. Je uctívána v Thrákii a Korintu a na jižním pobřeží Euxeinského pontu. Můžeš sem přidat třetí hvězdu.“

„Afrodíto Migónitis! Nevěděl jsem to a už ti ji nestačím dát.“

„Udělám to sama.“

„Ne. Pošlu ti ji z Pelly, jestli budou bohové milostiví Alexandrovi i mně, naše osudy jsou nerozlučně spjaty. Bud se dostaneme na konec oikumény, nebo se propadneme do podsvětí, ale společně.“

„Uvěřila jsem v Alexandra. Nevíme, za jakým jde cílem, ale má v sobě sílu, jaké se obyčejným smrtelníkům nedostává.“

„Já ne?“

„Takovou ne, a já jsem ráda. Tys můj silný, moudrý, odvážný voják a můžeš se stát dokonce králem a já tvou královnou.“

„Přísahám u Hérakleova Bílého psa, že budeš královnou!“

„Možná někdy. Jsem připravena,“ Tháis se přimkla k Ptolemaiovi a oba se přestali pídit po svém příštím neznámém osudu.

Z nekonečné dálky budoucnosti je zaplavoval svým pozvolným tokem čas a nezadržitelně a neúprosně zapadal do nenávratné minulosti. Skončila i jejich schůzka. Tháis už stála na prahu, ale Ptolemaios neměl sílu odtrhnout se od své přítelkyně a nerozhodně přešlapoval, neboť ho volala povinnost, musel spěšně do Kydathénaia k Nearchovi, kde čekali na koně. Nevěděl ovšem, že přesný a vždy spolehlivý Kréťan sám kráčel jako tělo bez duše uličkami Kerameiku po rozloučení s Égésichorou.

„Neřekls mi, co bude, zůstane-li Alexandr naživu a stane se po otcově smrti králem,“ zvídala Tháis.

„Nastane nám dlouhé cestování, válka a zase tažení, buď nám nápomocna Athéna Keleutheia, bohyně cest. On sní o tom, že dojde k hranicím světa, sídlu bohů, tam, kde vychází slunce. Stageiřan Aristoteles v něm tuto touhu po hrdinském činu všemožně rozněcuje.“

„A půjdeš s ním?“

„Až do konce. A šla bys se mnou ty? Ne jako s vojákem, ale jako s vojevůdcem.“

„Vždycky jsem snila o dalekých zemích, ale my ženy můžeme cestovat jenom ve vozech vítězů. Staň se vítězem, a budu-li ti pak ještě milá.“

Ptolemaios už dávno zašel za vzdálený dům, ale Tháis se za ním ještě dlouho dívala, až ji ze zamyšlení vyrušil dotek otrokyně, která jí připravila vodu ke koupeli.

Ptolemaios se snažil potlačit v sobě lásku, která ho přemáhala, kráčel rychle a neodvážil se ohlédnout na rozloučenou za Tháidou — ohlížet se při rozchodu bylo považováno za špatné znamení. Nepodíval se dokonce ani na její podobu v mramoru — na jednu z dívek na balustrádě chrámu Níké Bezkřídlé. Tam mu jeho milenku živě připomínala jedna z Nik v jemném starém peplu, s hlavou zvrácenou dozadu, jako by se chystala vzlétnout nebo se vrhnout v nepřekonatelné touze vpřed. Makedonec k vlastnímu údivu si vždycky zašel k chrámu, aby se na basreliéf podíval.