Mimozemšťané v Guslaru

Osobní styky

Seděli na dvoře a hráli domino.

Bylo léto, právě přestalo pršet a vůbec bylo velmi pěkně. Jenže den se nachyloval, blížil se čas k večeři a domino je už také trochu omrzelo. „Jsem dneska nějak unavený,“ řekl Vasil Vasiljevič, kterého vzrušovala kombinace vůní, jež se linuly z oken všech dvanácti kuchyní.

„Není divu… Po takovém horku,“ přisvědčil Valentin Kac míchaje kostky. „Tak co? Ještě jednou?“

V té chvíli vešel do dvora Kornelius Udalov. Upocený, rozcuchaný, kalhoty zamazané a sako jen tak, přes ramena. V jedné ruce nesl pikslu s bílou barvou a ve druhé malířskou štětku.

„Heleme, Kornelius!“ řekl Pogosjan. „Ty ses nám dal na lakýrníka?“

„Nesmysl!“ zabručel Udalov a šlehl očima k oknům, nedívá-li se jeho žena Xenie. Pak postavil pikslu a přisedl na lavičku.

„Tak vám se mi stala taková zvláštní věc…,“ řekl po chvíli. „Přímo fantastická…“

„Tobě se pořád dějí nějaké fantastické věci,“ prohodil přezíravě Kac. „Tak co bude?“

„A copak?“ zeptal se víceméně ze zdvořilosti Udalova Pogosjan.

Kornelius, který na tuto otázku netrpělivě čekal, se poněkud nesouvisle zeptal:

„Tu silnici podél Šmudly znáte? Myslím tu k sanatoriu.“

„A co má být?“

„Tak tam se to stalo.“

„Co?“

„Zmizela!“

„Kdo, prosím tě?“

„Silnice,“ odpověděl Udalov truchlivě, jako by byla jeho. „Dneska zmizela.“

„Nepovídej! A kam by se poděla? Přece se nehodila marod.“

„Ani nevím, jak bych vám to vlastně řekl…,“ zaváhal rafinovaně Kornelius. „Mám takový dojem, že lidstvo na to ještě není dost zralé.“

„Tak budeš mluvit?“ ozval se Vasil Vasiljevič. „Ty máš každou chvíli nějaké tajemné problémy. Kosmického významu, samozřejmě…“

„No právě, že kosmické,“ ohradil se Udalov.

„To je jasné,“ ozval se z otevřeného okna Saša Grubner, který doma vyrýval do rýžového zrnka Baladu o slepém mládenci Olegovi, ale jinak si dával dobrý pozor, aby mu něco neuteklo. „To je jasné,“ opakoval. „Američané vezli z Měsíce nějaké kamení, cestou trochu utrousili a vysypali ho rovnou na tu Korneliovu silnici.“

„Ty jsi prostě cynik,“ řekl smutně Kornelius Udalov. A všem bylo zřejmé, že Kornelius by sice hrozně rád začal vyprávět, ale — bůhvíproč — stále váhá. Jeho kulaťoučká tvář se perlila kapičkami potu.

„Ale přesto, že jsi cynik,“ pokračoval Udalov, „je až s podivem, jak ses málem strefil. Ty si ovšem nedokážeš dosah těchto událostí představit. A já jsem dal slovo… Vlastně skoro jsem se zavázal, že si to nechám pro sebe.“

„A kdo se tě prosí?“ řekl Grubner.

„Vždyť nic neříkám,“ ohradil se zapškle Udalov.

„My tak potřebujeme ty tvoje historky,“ popichoval dál Grubner, který navzdory jízlivosti byl Korneliovým nejlepším přítelem, což bylo všeobecně známo. A taky věděl jak na něho.

„Tak co bylo s tou silnicí?“ zeptal se Kac. „Za chvíli mě bude volat žena k večeři.“

„Ale! Stejně mi nebudete věřit,“ povzdychl tragicky Udalov.

„Ovšemže nebudeme,“ přisvědčil z okna Grubner.

„Cyniku!“ mávl rukou Udalov, ale už nebylo síly, která by ho dokázala zadržet. Jeho oči potemněly a na tváři se mu usadil trochu pomatený výraz, jaký kdysi mívali vypravěči bylin, když brali své gusle a obraceli tvář k samému knížeti, slunéčku jasnému, aby začali svůj dlouhý zpěv, jenž zněl současníkům pravděpodobně, ale potomci nad ním jen v úžasu vrtí hlavou: „Tak vám jdu dneska kolem Šmudly,“ začal Udalov svůj epos. „K mlékárně autobusem a pak po silnici pěšky. Za měsíc budeme na sanatoriu překládat střechu, tak jsem si to šel očíhnout…“

„A co tvůj služební vůz, Kornelie?“ zeptal se Grubner.

„Ten je přece v Potmě na generálce. A víš přece, že máme stejně jen jedno auto pro všechny. Nu, a tak jsem šel pěšky. Kam bych taky spěchal, nevíš? Cesta vede lesem, místy po břehu, ptáčci zpívali, žádný provoz, ani rekreanty nepotkáš…“

„Slyšel jsem, že sanatorium zavřeli,“ ozval se Vasil Vasiljevič.

„Jen dočasně,“ řekl rozmrzele Kornelius, protože takhle si své vyprávění nepředstavoval. „Ten slatinný pramen nějak vysychá, takže tam budeme muset vozit minerálku. No, a pak jsem je potkal…“

„Koho? Rekreanty?“

„Jaké rekreanty? Nějaké lidi v moskviči. Celá famílie. Asi turisté. Na střeše měli přivázaný stan, matrace, kočárek a tak. Ani jsem na ně nemával. Vždyť jich tam bylo pět… nejmíň.“

„Oni ti zastavili?“

„Ne. Vždyť říkám, že jsem na ně nemával.“

„A proč bys měl na ně mávat?“

„Jak to — proč? Přece aby mě vzali do sanatoria.“

„Do sanatoria? Oni nejeli proti tobě?“

„Proč by jezdili proti mně, když jeli k sanatoriu?“

„Ale říkal jsi, že jsi je potkal.“

Udalov si už málem zoufal:

„Ale Vasile Vasiljeviči! Vy to všechno zašmodrcháte. Nejdřív mě předjeli…“

„Ale říkals, žes je potkal!“

„No tak dobrá. Nejdřív jsem je nepotkal, nejdřív mě předjeli…“

„A nezastavili.“

„Nezastavili!“ zaskřípal zuby Kornelius. „Ale za chvíli se hnali zpátky. Tedy proti mně, Vasile Vasiljeviči! Děti plakaly, žena lomila rukama a ten, co byl za volantem, vystrčil hlavu z auta a mával rukou jak splašená slepice. Jako abych se vrátil. Blázen! říkám si a jdu dál. Jenže to jsem netušil, co mě čeká za zatáčkou!“

„Mrtvola!“ ozvalo se z Grubnerova okna.

„Hele, neruš!“ ohradil se Pogosjan. „Za chvíli bude večeře a já se nedovím, co bylo dál.“

„Za zatáčkou byla náhodou dopravní značka,“ oznámil Udalov.

„Cože?!“ ozvalo se sborem.

„No dopravní značka,“ podivil se Udalov jejich překvapení. „Taková ta cedule ‘Práce na silnici’. Prostě trojúhelník a na něm chlap s lopatou. To víte, nejdřív jsem se divil, co se to děje, že o tom na stavebním úřadě nic nevíme. Guslar Veliký zase není tak veliký, aby se taková věc neroznesla. Ale pak se kouknu líp, a hned jsem věděl, co mi bylo divné!“

„Neříkej!“ vykulil oči Pogosjan.

„Jo! Ta dopravní značka byla totiž náramně podivná. Umělecké pojetí bylo… jaksi… abych tak řekl… Byla prostě špatně namalovaná. Ten panák měl totiž tři nohy a vůbec byl divný!“

„To je ohromná zvláštnost,“ pochechtával se z okna Grubner. „Kdo vlastně u nás dělá dopravní značky?“

„Ty se sem vozí z Vologdy. To je záležitost Bezpečnosti. Ale o to nejde. Jestli je značka namalovaná hezky nebo ne, je mi celkem fuk. Mě udivily ty tři nohy.“

„Zase nějaké chuligánství,“ ozvala se babka Ložkinová, která už dědu Ložkina nakrmila a teď vystrčila hlavu mezi akváriem a klecí s kanáry, aby lépe slyšela.

„To mě taky napadlo,“ přisvědčil Udalov. „Ale zase mě znepokojovali ti lidé v moskviči.“

„Ony tam byly ty moskviče dva?“ podivil se Vasil Vasiljevič.

„Ale ne! Já myslím ty, co se vraceli. Čeho se vlastně tak polekali? Kdyby to byla jen ta dopravní značka, tak se spíš naštvou, ale tihle byli přímo poděšení.“

„Nějaké chuligánství! To je přece jasné,“ trvala na svém babka Ložkinová.

„Jenže značka tam stojí, já o ní nic nevím a za zatáčkou hřmotí všelijaké stavební stroje. Tak jsem ještě pár kroků popošel… Se vší opatrností, samozřejmě. A co nevidím! Přes silnici zátaras! Tedy závora s nápisem ‘Průjezd zakázán’. A hned za závorou řádí bagr nebo buldozer, či co to vlastně bylo. Alespoň to jako buldozer vypadalo. No a na tom buldozeru… já vím, vy mi to nebudete věřit, ale na tom buldozeru seděl mimozemšťan. Přímo z kosmu. A představte si, že měl čtyři ruce a tři oči.“

„Hele, hele!“ mírnil Udalova Pogosjan.

„Valjo! Stydne ti večeře,“ volala Kacova žena.

„Počkej,“ houkl Kac. „Já si to doposlechnu a hned jsem tam.“

„Co se to tam děje?“ ptala se Kacova žena babky Ložkinové přes celý dvůr. „Volám toho mýho k večeři a on nejde. Nestalo se něco?“

„Zase nějaké chuligánství,“ překřikovala babka Udalova, který opět pokračoval:

„Na hlavě měl průzračnou přilbu, jako mají kosmonauti. Trčely mu z ní všelijaké dráty a antény a kombinézu měl celou oranžovou. Když mě uviděl, ani nemrknul, zhasnul motor a seskočil. Koukám — a on vám měl tři nohy. Fakt! Na každé jinou botu. To mě tak šokovalo, že jsem pozdravil. A on na to klidně: Buďte zdráv!“

„Hele, hele!“ ozval se zase Pogosjan a obrátil se k ostatním: „On prý řekl buďte zdráv. Samozřejmě kosmický jazykem, který Kornelius, jak by ne, ovládá.“

„No ovšem. Od dětství. To nevíte?“ přisolil si Saša Grubner, který nechal baladu baladou a vystrčil se z okna, aby mu nic neuteklo.

„Houby!“ ohradil se Udalov. „On to řekl rusky.“

„A co ty na to?“ vyzvídal Vasil Vasiljevič.

„Coby? Se vší rozhodností jsem se ho zeptal, kdo mu dal příkaz opravovat silnici.“

„No samozřejmě!“ šklíbil se Grubner. „Potkáme člověka se třema nohama, hosta z dalekých galaktických světů, a místo pozdravení mu hned vlepíme ‘kdo vám dal příkaz’?“

„Ale pochop, Sašo! Vždyť říkám, že jsem z toho byl jelen,“ hájil se chabě Udalov. „Za jiných okolností by to ovšem… samozřejmě… Přece vím, co se sluší a patří. Ale takhle kách? Takhle jsem vzal býka rovnou za rohy.“

„Cože?“ podivila se babka Ložikinová. „On měl taky rohy?“

„Ale ne…,“ mrzel se Udalov.

„On to myslel obrazně,“ vysvětloval Vasil Vasiljevič.

„Já jdu večeřet,“ ozval se pohoršeně Pogosjan. „Vždyť on mě tady krmí báchorkami!“

Ale seděl dál jako přišitý a čekal, že ho budou přemlouvat, že řeknou, že to je jen žert. Ale nikdo ho nepřemlouval a o žertování nebyla taky žádná řeč. Všichni totiž věděli, že i když má Kornelius trochu bujnou fantazii a je poněkud emocionální, je přece jen krajně pravdomluvný. Hlavně proto, že za lhaní by mu Xenie utrhla hlavu.

„Tak se ho tedy ptám,“ pokračoval Udalov, „a on jen mává rukama a povídá: ‘To je skandál! Taková lajdacká práce!’“

„A byli hodně velcí, ti… no… ti cizinci?“ zeptal se Vasil Vasiljevič.

„Ani ne. Asi tak jako třeťáci,“ odpověděl Udalov.

„Já si to myslel,“ pokýval hlavou Vasil Vasiljevič. „Proč by taky měli být velcí?“

Udalov cítil, že se diskuse rozbíhá nežádoucím směrem a důrazně se ujal slova:

„Lezu pod tu závoru, ale on že ne! Mává těma rukama a stále ukazuje na závoru s nápisem, že průchod je zakázán. To mě namíchlo! Řekl jsem mu tedy, že jsem šéfem stavebního úřadu města Guslaru Velikého, v jehož obvodu provádí bez mého povolení stavební práce, a to že si vyprošuji!“

„Bože! A nevyděsil se?“ strachovala se Kacova žena. Grubner se ďábelsky zachechtal.

„On ne, ale… ale já,“ přiznal se Kornelius. „Jenže až potom. Nejdřív jsem se rozčilil. Jezdí si tu s buldozerem cizí značky, rozvrtá silnici, děsí lidi a… najednou přišel ještě jeden takový připosražený a povídá, jestli bych nebyl tak laskav a nešel si popovídat s představitelem expedice.“

Kacova žena se vyklonila z okna, div nevypadla:

„A ty jsi šel?“

„Šel,“ zaváhal chvíli Udalov. „Šel. Podlezl jsem tu závoru a za zatáčkou už mi bylo všechno jasné!“ Udalov udělal dramatickou pauzu, do které tentokrát kupodivu nikdo nevpadl nepřístojnou poznámkou. „Takových třicet metrů silnice bylo úplně zničeno. Jako by se tam přehnalo tornádo. Koukám, co se děje, a kus dál na svahu vidím havarovaný létající talíř.“

„Jaké měl výsostné znaky?“ tázal se bděle Pogosjan.

„Žádné. Oni to přece nepotřebují.“

„A co bylo dál?“

„No co? Ten talíř tam jen tak ležel a kolem se hemžila spousta těch mimozemšťanů. Jedni opravovali talíř a ostatní dávali do pořádku silnici. A té mechanizace co na to měli…! Až jsem se divil, kam se to všechno do toho rendlíku vejde.“

Grubner vylezl oknem.

„Přistoupil ke mně jeden z těch mimozemšťanů a já se ho zeptal, jestli to bylo nouzové přistání. ‘Houbelec!’ povídá. ‘Lajdáctví to bylo. Mohu vás ujistit, že navigátor dostal hned dvě napomenutí s výstrahou!’ To mě překvapilo. Proč hned tak přísně? ptám se. A on…“

V té chvíli si Udalov uvědomil — jako Šahrazád ráno, že řeč, k níž mu dovolení dáno, už chytla posluchače všemi drápky. Zarazil se, ledabyle se podíval k oknům svého bytu a přísně se zeptal:

„Xenie! Co bude s večeří?“

„Počkej, počkej! Večeře ti neuteče,“ řekl Kac. „Teď dopovíš tu svoji báchorku!“

„Pro někoho báchorka, pro jiného holá skutečnost,“ řekl blahosklonně Udalov a — kupodivu — nikdo se ani neusmál.

„Tak pokračuj!“ přidal se Vasil Vasiljevič. „Začíná být chladno a táhne mi na nohy.“

Udalov si pomalu zapálil bělomorku a pokračoval:

„Ptám se ho tedy, proč hned tak přísně? A ten hlavní mimozemšťan povídá: ‘Co jsem měl dělat? Představte si, že byste byl na mém místě! Máme jasný příkaz nenavazovat kontakty. Naším úkolem byla jen vizuální pozorování. Domorodá civilizace se musí rozvíjet podle vlastních zákonů.’ Jako že do ní nesmějí zasahovat,“ vysvětloval Udalov.

„Jaká domorodá civilizace?“ vyjel pohoršené Pogosjan.

„Naše přece,“ vysvětlil místo Udalova Grubner.

„Tak to pardon! My jsme nějací domorodci? Běháme tady snad nazí? To je urážka!“ rozčiloval se Pogosjan.

Ale Udalov jen mávl rukou a pokračoval:

„Ten hlavní mimozemšťan mi vysvětloval, že hledali nějaké tiché místečko poblíž malého městečka…“

„A to jsi k tomu mlčel?“ zuřil Pogosjan. „Copak je Guslar Veliký nějaké malé městečko? Co!?“ A Pogosjan se dopálil definitivně.

„… malého městečka, kde chtěli nasbírat nějaké vzorky půdy a flóry a udělat pár obrázků. Ale vinou toho nepozorného navigátora došlo k takovému maléru!“

„To udělal dobře,“ libovala si babka Ložkinová. „Správně ho potrestal. Představte si, že by spadli přímo do města. Já zrovna dneska pověsila prádlo.“

„Možná že ho shora tak okouzlila příroda okolo Guslaru Velikého, že se mu zachvěla ruka,“ zastala se ho Kacova žena.

„A co jejich ochranná opatření? Nějaká izolace nebo tak?“ zvídal Vasil Vasiljevič.

„To já nevím. Já jsem se jich neptal,“ zachmuřil se Udalov, kterému se zdálo, že už se nějak dlouho nedostal ke slovu a diskuse se zase stáčí nepatřičným směrem. „Heleďte, jestli vás to nezajímá, tak toho můžeme nechat. Takhle se nikam nedostaneme.“ Kolem se rozhostilo poslušné ticho. „Všichni makali, až oči přecházely. Zřejmě pospíchali, aby se o té blamáži nedoslechli zdejší. Víte, jak by to rozmázl třeba takový Míša Stendhal? Ten jejich velitel, či co to bylo, jen pokyvoval tím šturcem na hlavě, vzdychal a bědoval: ‘Pane jo! To bude ostudy. Jestli se v Galaxii dovědí, že naše loď poškodila silnici, a k tomu ještě právě u Guslaru Velikého… Já to nechci vidět! Umíte si představit, jak se budou chechtat Akarylové z planety ZUK? Jak jízlivě se budou pošklebovat ti mizerové Tumisové? A to už ani nechci pomyslet na Jikiki! Ti nás pomluví po celé Galaxii!“

„Bane! Určitě tam nějaká ochranná opatření byla. Přísnou karanténu museli dodržovat,“ vedl si svou Vasil Vasiljevič.

Grubner se na Vasila Vasiljeviče podíval poněkud nevlídně a zeptal se Udalova:

„A že sis tak zapamatoval všechna ta jména, Kornelie?“

„No dovol! Já?!“ urazil se Udalov.

„Nechte toho!“ okřikli je ostatní. „Co bylo dál?“

„Ten mimozemšťan si stále vedl svou, tak jsem mu vyjádřil svou účast. Pak k nám přišel ještě jeden v takové pruhované kombinéze a něco povídá tomu prvnímu. Jenže to jsem jim nerozuměl. Zatím jsem se rozhlížel a napadlo mě, že s tou silnicí i talířem mají co dělat, aby byli do večera hotovi. I s tou jejich technikou. A najednou ten hlavní povídá, že samo štěstí jim seslalo do cesty tak vlídného, rozumného a vzdělaného domorodce…“

„Cože? On ti řekl, že jsi domorodec?“ zděsil se Pogosjan.

„Jo…“

„Tedy tohle bych mu vytmavil! Copak jsi tam běhal v nějaké zástěrce z trávy?!“

„Ne…,“ řekl překvapeně Udalov. „V saku, jako obyčejně. Co pořád máš? Jednali se mnou jako rovný s rovným. Tak proč hned zhoršovat meziplanetární vztahy kvůli takovým prkotinám?“

„To je správné,“ přisvědčil Vasil Vasiljevič. „Oni by tě jistě na ta karanténní opatření upozornili.“

To Udalova poněkud zmátlo. A k tomu se do toho zamíchala ještě Kacova žena:

„Joj! Vždyť ono to bylo vlastně nebezpečné.“

„Ale ne,“ uklidnil je Udalov, který zase zachytil nit hovoru. „Já jim jen řekl, že jestli něco potřebují, pak já jako představitel lidstva a lidosprávy Guslaru Velikého jsem připraven jim pomoci.“

„Chlapík! Jsi chlapík, Kornelie,“ liboval si Vasil Vasiljevič. „Takhle s nimi. Pěkně po našem!“

„A on — tedy ten hlavní — že by opravdu něco potřebovali. Silnici že spraví, svůj talíř zase navedou na oběžnou dráhu, jenže jim chybí bílá barva.“

„Cože?“

„Běloba. Obyčejná bílá olejová barva,“ vysvětloval trpělivě Udalov. „Na patníky. Ty totiž musí být natřeny bílou barvou, aby nedošlo k dopravním nehodám. A tak mě prosili, abych sehnal plechovku bílé barvy. ‘Nikdy ti to nezapomeneme a královsky se ti odměníme,’ povídali. Já na to, že mi nejde o odměnu, a oni zase, že Galaxie ocení mé služby. A tak jsem uháněl do města.“

Posluchači chvíli seděli mlčky a přemýšleli, jestli Udalov už svou ságu skončil, nebo má-li ještě pokračování. Slunce se dávno sklánělo nad řekou a od lesa vál chladný vítr. U Kacových se připálila večeře, ale nikdo si toho nevšiml.

„To je všechno?“ zeptal se po chvíli Grubner.

„Skoro,“ přisvědčil Kornelius. „Tu barvu jsem sháněl celou věčnost. V krámě měli samozřejmě inventuru a hlídač u nás ve skladu byl na obědě. Když jsem se přihnal konečně zpátky, byla dopravní značka pryč. A vůbec všechno bylo pryč. Stroje, UFO, roboti… Prostě všechno bylo pryč.“

„A co silnice?“

„Ta tam byla. Opravená. Člověk by ani nepoznal, že s ní nebylo něco v pořádku.“

„Takže jsi šel domů.“

„To ne. Nejdřív jsem musel splnit svůj úkol.“

„Jaký úkol, prosím tě?“

„Musel jsem přece natřít ty patníky.“

„Ty nebyly natřeny?“

„Nebyly. Jinak to byly patníčky, jako když vysoustruhuje. Ale nenatřené. Jo — a taky tam ležel kus papíru. Chcete ho vidět?“

„Samozřejmě!“

Kornelius vytáhl z kapsy kus papíru, rozložil ho a dlaní uhladil na desce stolku. Pak začal nahlas předčítat. Ostatní se rovněž sklonili nad stolkem a opakovali po něm slovo od slova:

PŘEDEM DĚKUJEME ZA POMOC. PATNÍKY JSOU PŘIPRAVENY. JEN JE NATŘÍT. VAŠI POMOC NEZAPOMENEME. PROSÍME, ZACHOVEJTE MLČENÍ O TOM, CO SE STALO.

„Je to sice anonymní,“ řekl vážně Vasil Vasiljevič, „jenže ty jsi, Udalove, zklamal jejich důvěru. Z toho bys mohl mít při nejbližší příležitosti pěkné nepříjemnosti.“

„Jak to?“ ohradil se Udalov.

„Tady tě prosí, abys to nikomu nepovídal. A ty…? Víš, kolik bys mohl za takové porušení služebního tajemství vyfásnout?“

„Tak to zase prr!“ ozval se ukřivděně Udalov. „Já bych býval mlčel. Jenže co oni? Uletěli! Aha! A kde jsou nějaké důkazy? Já jsem se jich chtěl na leccos zeptat. Třeba se s nimi poradit, jak to ve světě zařídit s budoucností. A oni? Taky tady mohli místo kusu papíru nechat třeba ten buldozer. Víte, jak by se nám hodil? No nemám pravdu?“

A kupodivu všichni souhlasně kývali hlavou.

„Vždyť jsem si od nich nevzal ani adresu,“ pokračoval ve své obhajobě Udalov. „Vůbec nevím, ze které jsou planety a co budou dělat, kdyby tady agresoři vyvolali jadernou válku. Copak takhle jednají slušně vychovaní kosmonauti?“

A znovu všichni souhlasili, že slušně vychovaní kosmonauti se takhle vůbec nechovají.

„Máš ty vůbec nějaké důkazy, Udalove?“ zeptal se najednou Pogosjan.

„Jaké důkazy?“

„No že ses dneska setkal s mimozemšťany.“

„Dovol!“ namíchl se Kornelius. „To promiň! A co tahle piksla s barvou? S bílou barvou! Dnes jsem ji vyfasoval ve skladu na vlastní konto. Na co bych jako vedoucí činitel fasoval bílou barvu?“

„Má pravdu,“ řekl Vasil Vasiljevič. „Na co by vlastně potřeboval bílou barvu?“

„Konečně zítra je neděle, tak se můžeme jít na tu silnici podívat. Sami uvidíte, že tam není vůbec nic vidět. Jen ty čtyři čerstvě natřené patníky. A takové jste ještě neviděli. Jako z dovozu…“

„Kornelie!“ volala z okna Xenie, která o ničem nevěděla, takže se ke svému muži nechovala s náležitou úctou. „Co je s tebou? To to mám ohřívat potřetí?“

„Vždyť už jdu,“ řekl Udalov a začal se loučit.

Když odešel, prohlásil Vasil Vasiljevič:

„Co bychom tam chodili? Vždyť mu věříme.“

A věřili.

Všichni!

Teď v Guslaru Velikém čekají na přílet další mimozemské expedice. Jsou pevně přesvědčeni — alespoň ti z domu číslo 16 — že přistane právě tady. Vždyť jisté vztahy už byly navázány. Dokonce osobní. Přes ty patníky…