Mimozemšťané v Guslaru

O zlatých rybkách

Zverimex se v Guslaru Velikém dělí o skromné prostory s papírnictvím.

Na dvou pultech jsou pod sklem kuličkové tužky, násadky, čtverečkované sešity i linkované notýsky, modré album s bílým rackem, štětečky, tuby se sienou pálenou, ořezávátka a omalovánky.

Třetí pult vpravo ode dveří je celý dřevěný. Jsou na něm kilové pytlíky s ptačím zobem, klece pro veverky a ozdoby do akvária, v nichž jsou zacementovány všelijaké mušličky. Tato zdařilá umělecká dílka se vzdáleně podobají rozvalinám středověkých hradů a do akvárií se dávají zřejmě proto, aby se rybky cítily jako doma.

Papírnictví plní plán tržby pravidelně. Zvlášť během školního roku.

Zverimex je na tom hůř. Ten žije prakticky jen z kuřat z umělé líhně, která přivážejí dvakrát za kvatrál. To se pak táhne fronta až k náměstí. Jinak je u pultu téměř pusto. A když se někdy kluci přece jen přijdou podívat na paví očka a skaláry, stejně nic nekoupí. Proč by taky? Nakupují u Dlouhého Kolji, který jich každou sobotu přinese plnou sklenici od okurek a k tomu má ještě pytlík dafnií.

„Už je tady zase,“ říkává smutně Zinočka Věře Jakovlevně, která je vedoucí v papírnictví. Pak sedne a píše objednávku do okresního skladu ve Vologdě, aby jí poslali nějaké sušené dafnie a chovné holuby.

Že by Zinočka neměla vůbec žádné kupce se ovšem tvrdit nedá. Pár jich je. Třeba lékárník Savič. Má doma kanára a jednou týdně se zastaví pro půl kila zobu. Občas zaběhne i Saša Grubner, univerzální vynálezce, který se zajímá o všechno živé a kromě toho už léta chová marnou naději, že dříve či později přijde do prodeje i amazonský papoušek ara, kterého lze snadno naučit mluvit.

A pak přichází ještě jeden zájemce. Jenže to není zákazník. Spíš takový tragický případ. Bývalý požárník Erik. Teď je invalida. Přichází tiše a nenápadně si stoupne do kouta za akváriem a jen se dívá. Na Zinočku, ne na rybičky. Prázdný rukáv má zastrčený za opaskem a spálenou tvář vždy otočenou ke zdi. Erika zná celé město.

Předloni zapomněla jedna babka vypnout žehličku a usnula. Erik tehdy vnikl do hořícího domu první a zachránil babce život. Jenže se na něho při tom zřítil prohořelý trám. A tak se stal invalidou. Ve třiadvaceti letech!

Spoluobčané ho litovali, dali mu slušný důchod, každý si ho vážil, ale práce požárníka, kterou tak miloval, už pro něho nebyla. Pravda, v požárním sboru zůstal. Jenže jako hlídač garáží.

Naučil se psát levou rukou, ale jinak už to nebyl ten Erik jako dřív. Teď byl zamlklý, ostýchavý a ani na ulici se moc neukazoval.

Jenom do Zverimexu chodil. Vždycky po práci, a zvlášť když bylo ošklivé počasí. Přibelhá se (nohu má taky pochroumanou), stoupne si do kouta a kouká na Zinočku, do které se beznadějně zamiloval.

Jakápak taky naděje! Zinočka je krasavice, kolem níž se točí kluci z průmyslovky říčního loďstva a můžou na ní oči nechat. A Zinočka? Ta vzdychá po učiteli biologie ze střední všeobecně vzdělávací školy. Ale Erikovi neřekne křivého slova! Končil třetí kvartál…

Zinočka doufala, že z okresu pošlou nějaké zboží, protože by měli přece vědět, že když nesplní plán, nebudou na vánoce ani prémie. A na to by měli brát ohled. Dočkala se.

21. září se vyčasilo. Ani moc nepršelo. V noci přistál v Guslaru Velikém maličký AN–2 a vyložil zboží. Zinočka si přivstala, potěšila se pohledem na řeku a vyvěsila oznámení:

To se už rybky ve velkém akváriu vzpamatovaly, rozvážně plavaly sem a tam a graciézně mávaly závoji ploutviček. Bylo jich na dvě desítky a v akváriu na ně byla náramná podívaná. Hřbetní ploutve zářily jasně zlatými pablesky a bříška měla něžně růžová jako vycíděný samovar. K tomu ještě velké černé oči a karmínové boční ploutve.

Dokonce poslali i plechovku sušených dafnií.

Zinočka je vysypala do novodurové misky, kde se velice pěkně vyjímaly.

„Pánečku!“ řekla Věra Jakovlevna, když přišla do práce a uviděla rybky. „No ne — ty jsou krásné. Vždyť je to hřích je prodávat. Já bych je tady nechala jako inventář.“

„Všechny?“ podivila se Zinočka.

„Alespoň deset. No dnes to tu budeš mít jako na perském trhu, děvče!“

V té chvíli vrzly dveře a vešel děda Ložkin, pověstný mentor, který si nedal ujít jedinou příležitost otravovat lidi věčným poučováním.

Zamířil rovnou k pultu, chvíli postál, prohlédl si dafnie ze všech stran a spokojeně mlaskl:

„Pěkné dafnie,“ poznamenal. „Kapitální kousky.“

„A co rybky?“ zeptala se Zinočka.

Děda se letmo podíval na akvárium a řekl přezíravě:

„Nic zvláštního… Čínská rasa. Tam je chovají v každém bazénu. Milióny…,“ mávl rukou.

„Milióny! Prosím vás…,“ ozvala se dotčeně Věra Jakovlevna.

„Musíte studovat odbornou literaturu!“ poučoval děda Ložkin. „Konečně, podívejte se do dodacího listu. Tam to jistě bude,“ obrátil se k Zinočce.

Zinočka poslušně vytáhla dodací list.

„Nic tam o jejich čínském původu není. Podívejte! Jenom maloobchodní cena — dva a půl ruble za kus.“

„Drahé,“ řekl lakonicky děda a nasadil si cvikr. „Ukaž ten dodací list, já se kouknu.“

Vešel Saša Grubner. Vysoký, rozcuchaný, dychtivý a taky trochu zbrklý.

„Dobrý den, Zinočko,“ pozdravil s úsměvem. „Dobré jitro, Věro Jakovlevno. Tak copak tu máte nového?“

„Zlaté rybky…,“ řekla nesměle Zinočka.

„A co papouška?“ zeptal se s nepohasínající nadějí. „Papouška neposlali?“

„Ještě ne. Ale už brzo ho určitě dostanu,“ zapýřila se Zinočka.

Po pravdě řečeno, Zinočka amazonského papouška ve Vologdě ani neobjednávala. Stejně věděla, že by si o ní v okresní rozdělovně dozajista mysleli, že se zbláznila.

„Zajímavé rybky,“ pochválil je Grubner. „Ten charakteristický zlatavý odstín…“

„Co je na něm charakteristického?“ tázal se svárlivě děda Ložkin.

„Ten odstín přece. Jsou to zlaté rybky, ne?“ řekl Saša Grubner a zamával ode dveří Zinočce.

„Nekňuba!“ zabručel za ním děda Ložkin. „V dodacím listě není ani jejich latinský název,“ podíval se na Zinočku, jako by za to mohla.

Do dveří nakoukl Dlouhý Kolja. Pánbůhví proč mu vlastně říkají Dlouhý Kolja, když měřil sotva půldruhého metru. Byl však podsaditý a přesto, že mu bylo čtyřicet let, vypadal se svou bezvousou tváří jako kluk.

Normálně ho Zinočka do krámu ani nepustila. Ale dnes ji rybičky naladily smířlivěji:

„Pojď dál! Jen pojď…“

Kolja přistoupil obezřetně k pultu, neboť taková vlídnost mu byla podezřelá; nejspíš čekal nějakou čertovinu. Pytlík s dafniemi tiskl pod paží a sklenici s pavími očky skrýval za zády.

„Já bych se kouknul jen na ty zlaté rybičky,“ poprosil tiše.

„I jen se podívej.“

Kolja se však nedíval na rybičky, ale na dafnie. Ložkin si toho samozřejmě všiml a důrazně pravil:

„A jsou čtyřikrát lacinější než u všelijakejch těch šmelinářů! A taky kvalitnější.“

„Na tu kvalitu bych se ještě podíval,“ řekl Kolja nejistě a couval rychle ke dveřím, kde narazil na zadýchanou deputaci školáků, kteří se přihnali, jakmile se po městě roznesla zvěst o zlatých rybkách.

Děda Ložkin si odskočil domů.

Jednak pro sklenici a jednak pro třírublovku. Za zbytek si koupí dafnie.

Když se vrátil, byl už v krámě Erik, který se přibelhal s kytičkou aster. Položil je nenápadně vedle akvária, neboť se bál, aby se mu Zinočka nevysmála.

Kluci, kteří ilegálně opustili hodinu biologie, zatím okouněli u rybiček a vážně rokovali, kterou že tu zlatou rybku koupí do školního akvária.

Děda Ložkin chvíli důležitě vybíral, nakláněl hlavu sem a tam a pak rozhodně ukázal prstem:

„Tuhle, Zinočko!“

Zinočka vzala síťku, ponořila ji do vody a opatrně nadháněla rybky. Děda Ložkin přitiskl cvikr ke sklu, aby dirigoval kde a jak má lovit.

„Tu ne!“ povídá. „Tohle mi nepodstrkuj! Já jsem v rybách náramně sečtělý. Doleva! Rozumíš? Doleva! Zaber, povídám… Ukaž, já sám.“

„Ani nápad,“ ohradila se Zinočka. „Řekněte si kterou a já vám ji vylovím.“

„Říkám ti, že si ji chytím sám,“ trval na svém děda a tahal se se Zinočkou o síťku.

„Přestaňte, občane!“ vložil se do toho Erik. „Vidíte, že vás chce ochotně obsloužit.“

„Ty do toho nemluv!“ ohradil se děda Ložkin. „Ty tak máš co radit. Ještě to má mlíko na bradě a pořádnou rybu to nikdy nevidělo…“

Dědek byl popudlivý a když měl vztek, tak se neznal. Erik chtěl něco namítnout, ale pak se raději otočil ke zdi a mlčel.

„Takovému člověku bych rybky vůbec neprodávala,“ zlobila se z druhého kouta Věra Jakovlevna a hrozivě šermovala příložníkem.

Ložkin trochu zkrotl a přestal se hádat. Nastavil sklenici a rybka do ní vklouzla jako malé sluníčko. Zlatou ploutvičkou se otřela o sklo. Zinočka ještě odvážila Ložkinovi dafnie, mlčky vzala peníze a beze slova mu přistrčila dvě kopejky nazpět. Zkrotlý děda je chtěl nechat na pultě, ale Zinočka ho rázně vrátila ode dveří.

Dědovi se zapotil cvikr, beze slova však peníze vzal a vyběhl z obchodu.

Když vyšel na ulici a sluníčko dopadlo na sklenici se zlatou rybkou, voda zajiskřila, rozzářila se a zlatá prasátka se roztančila po celé ulici. Okna se otevírala jedno po druhém a lidé se vykláněli, cože se to děje.

Rybka pleskla ocasní ploutvičkou, až se vodní krůpěje rozletěly po chodníku. A každá kapička zářila jako zlato.

Autobus, který jel právě kolem, prudce zastavil, řidič vystrčil hlavu z okénka a křikl:

„Co to nesou, dědo?“

Ložkin se důležitě poškrábal balíčkem dafnií po vyholeném vrásčitém podbradku a důstojně odvětil:

„To je jen pro odborníky. Pro ty, co tomu skutečně rozumějí!“

Cestou domů ho hryzlo svědomí, jak hrubě se choval v obchodě. To jsem neměl, to jsem neměl! lamentoval v duchu. Copak za to ten Erik může? Takovej kluk a já na něj… A bylo mu hanba. Jenže rozpaky se pomalu vytrácely, protože se k němu mimoděk přidávalo stále víc a víc lidí, kteří vlastně ani nevěděli, proč za ním jdou. A nešetřili při tom slovy obdivu nad zlatou krasavicí ve sklenici.

„Co to zase neseš?“ zeptala se babka Ložkinová z kuchyně a ani si nevšimla, jak to vedle v pokoji zazářilo. „Není to samohonka?“

„I dej pokoj! Samá čistá voda!“ zdůraznil děda. „Ve sklenici. To budeš čubrnět.“

„No určitě,“ odsekla babka a dál se věnovala svým kastrolům a pánvím. „Zase sis už někde přihnul…“

„Co pořád máš?“ rozčertil se děda.

„Jako bych tě neznala. Pak ještě přitáhneš kdejakou pitomost.“

Děda mávl rukou a v hádce nepokračoval, protože věděl, že by stejně nevyhrál. Přerovnal na parapetu kaktusy a spiklenecky mrkl na kanáry, kteří se při pohledu na zlatou rybku překvapeně rozštěbetali. Pak vzal děda rezervní akvárium a šel do kuchyně natočit čerstvou vodu.

„Pusť vodu!“ zavelel babce, když přistrčil akvárium pod kohoutek.

Babka se podívala na Ložkina a bylo jí divné, že je dočista střízlivý. Utřela ruce do zástěry, pustila vodu a jukla do pokoje.

„Propána! Zlatá rybka. Ta nám tady ještě scházela!“

Naklonila se zvědavě nad sklenicí. Rybka vystrčila tlamičku, otevřela ji, jako by se chtěla nadechnout, a tiše řekla:

„Soudruzi, pusťte mě zpátky do řeky.“

„Co to?“ nastavila babka ucho, protože byla nedoslýchavá.

„Domluvte tomu vašemu,“ šeptala rybka. „Bez vaší přímluvy mě nepustí.“

„Co to?“ ptala se znovu babka, jako by se to rozumělo samo sebou, že rybka mluví.

Děda se vracel s akváriem a podivil se:

„S kým se to tu vybavuješ?“

„Co já vím?“ vrtěla hlavou babka.

„Tak co, je pěkná?“ zeptal se děda pyšně. „Krasavice! Co říkáš?“

„Já ti nevím…,“ váhala babka. Chvíli se odmlčela a pak dodala: „Měl bys ji pustit do řeky.“

Děda Ložkin jen vykulil oči.

„Kdoví k čemu by ti to bylo dobré…,“ naléhala babka.

„Zbláznila ses, či co? Vždyť jsem za ni dal dva a půl ruble. Ve Zverimexu!“

„Ve Zverimexu?“ divila se babka. „To ve státním obchodě prodávají takovéhle ryby?“

„Ovšem. Jenže je nikdo nekupuje. Bodejť by jo! Vždyť tomu nerozumějí. Asi se jim zdají drahé. Ale copak je dva a půl ruble nějak moc za takový zázrak?“

„Poslyš, dědku!“ začala babka z druhého konce a Ložkin cítil, že jde do tuhého. „Já ti za ni dám tři… no dobře, tak čtyři ruble. A koupím nějaké zákusky. Jen ji pusť!“

„Proč, prosím tě?“ podivil se děda.

„No — prostě se jí bojím.“

„I kuš, bábo bláznivá!“ zabručel děda Ložkin. „Teď ji pěkně přendáme do akvária…“

„Povídám pusť ji!“ naléhala babka výhružně.

„Ani mě nenapadne! Čekám na ni už celá léta a kdoví jestli v životě takovou seženu. I s Moskvou jsem si kvůli ní už dopisoval. To víš! Pro nic za nic vyhodím dva a půl ruble. Tůdle!“

„No jak myslíš,“ řekla babka a rozplakala se. Utřela slzy do zástěry a zamířila do kuchyně.

To už rybce povolily nervy:

„Nikam nechoď!“ vystrčila hlavu z vody. „Ještě nejsme hotovi. Jestli mě pustíte, splním vám tři přání.“

Děda Ložkin byl stařík čiperný a hned tak něco ho nepřekvapilo. Ale teď docela zkoprněl. Akvárium mu vyklouzlo z ruky, rozbilo se a děda vyjeveně přešlapoval po kotníky ve vodě.

„My nic nepotřebujeme,“ ozvala se babka Ložkinová. „Nic nechceme! A ty si koukej mazat do té své řeky či kam to tak spěcháš. Stejně by s tebou byly jen nepříjemnosti.“

„Móoment!“ zarazil babku Ložkin. „S kým se to tu vlastně bavíš?“

„Se mnou,“ ozvala se rybka. „Slyšel jsi dobře. A moje slovo platí.“

„Jak to, že mluvíš?“ málem se rozhořčil děda a dál přešlapoval v kaluži vody. „Ryby přece nemluví!“

„To by bylo dlouhé povídání,“ mávla rybka ploutví. „Prostě jsem takový hybrid.“

„Izotopy?“ zeptal se zasvěceně stařík.

„Taky,“ přisvědčila rybka.

„Říkám ti, abys ji vyhodil!“ trvala na svém babka.

„Počkej, počkej!“ zarazil ji Ložkin. „Ne tak zhurta! — Říkáš tři přání? Hm — mm… No tak to tě vyzkoušíme. Víš co? Ať je tady nové akvárium a ať stojí na okně a… jo — a v pokoji ať je sucho!“ dodal věcně.

„A pustíš mě potom?“

„Pustím. Čestné slovo. Ale říkala jsi tři přání…“

„Tři,“ přisvědčila rybka.

„Tak se do toho dej! Jestli to opravdu funguje, zaběhnu do krámu a koupím jich alespoň deset. Nebo…,“ zaváhal. „Nebo mluvíš jenom ty?“

„Ne, všechny jsme takové,“ přiznala rybka.

„Tak to akvárium!“

V pokoji se na okamžik setmělo, něco zašumělo, a v té chvíli stálo na okně nové akvárium plné vody.

„Koukejme,“ snažil se stařík potlačit překvapení. „Ono to funguje!“

„Zbývají ti už jen dvě přání,“ připomněla rybka.

„Tohle akvárium je malé. Že bys udělala větší? Řekněme stolitrové…? A s rostlinkami?“

Babka Ložkinová se rychle vrátila do pokoje. Ten dědek pošetilá je s to promrhat zbylá přání na lecjaké nesmysly. Já ti dám stolitrové akvárium! pomyslela si. Jako by takový nový domek se zahrádkou nebyl lepší!

„Ticho buď!“ zvolala. „Co kdyby ses nejdřív poradil s někým rozumnějším?“

„S kým se tady můžu radit?“ divil se upřímně děda Ložkin.

„Nejdřív vyzkoušej ty ostatní! Tohle ti zatím stačí, mrťafo! Akvárium, prosím tě! Co to je na takovou rybku? Takhle nový domek s pěknou zahrádkou kdyby dovedla.“

„Víš, že máš pravdu?“ zarazil se děda Ložkin. „Víš, že jó! Honem! Dej sem prachy a čistý kýbl! Než se vrátím, nespouštěj ji z očí!“

„Tak jak to bude s tím akváriem?“ ptala se rybka bez valné naděje na kulantní obchod. „Bude se dělat, nebo ne?“

„Jen žádný kvalt!“ durdil se děda. „Budete dělat pěkně v kolektivu! Nemysli si, že když jsem starý, že nemám těch přání víc než tři…“

„Dvě,“ opravila ho rybka.

„Tím spíš!“

Xenie Udalovová si šla původně vypůjčit k Ložkinovům špetku soli. Dveře byly otevřené, takže rovnou vešla. Teď už hodnou chvíli se zájmem naslouchala, co se to u Ložkinů děje.

Nikdo si jí nevšiml.

Děda Ložkin k ní stál zády a rybka, pokud ji vůbec viděla, nedala nic najevo.

Xenie už byla příliš dlouho Korneliovou ženou, aby se ještě něčemu divila. A tak stejně tiše jako vešla, zase odešla.

Snadno si spočítala, že Ložkinovům bude chvíli trvat než natočí do kyblíku vodu a než babka vyndá peníze, aby děda neviděl, kde je schovává. Seběhla rychle na dvůr, kde Kornelius hrál pod lipkou domino, a zavelela:

„Kornelie! Pojď sem!“

„Promiňte,“ omluvil se Kornelius. „Volají mě.“

„No ovšem,“ pokývl chápavě Pogosjan. „Ale hoď sebou!“

„Hned jsem zpátky.“

Xenie podala Korneliovi špatně umytou sklenici od baklažánů s desetirublovkou a burácivě zašeptala:

„Utíkej do Zverimexu, co ti nohy stačí!“

„Kam?“ divil se Udalov.

„Do Zverimexu! A nevyptávej se zbytečně! Koupíš tam dvě zlaté rybky, rozumíš? Pět rublů přineseš nazpět!“

„Cože koupím?“ kulil oči Udalov a poslušně převzal sklenici a desetirublovku.

„Zla — té—ryb — ky! A vem nějaké větší!“

„Na co, prosím tě?“

„Říkám ti, aby ses nevyptával a utíkal. Trapem! A cestou nikomu ani slovo, rozumíš! Nevybryndej vodu! Já je trochu zdržím.“

„Koho?“

„Ložkinovy. A nevyptávej se pořád!“

„Xenie, já vůbec nic nechápu,“ přiznal se Udalov a jeho pršinos se celý zapotil.

„Potom. Teď uháněj!“

Xenie uslyšela na schodech kroky a vyrazila.

„Kam tak letíš?“ ptal se Kornelia Saša Grubner. „Počkej, půjdu s tebou.“

„Tak dělej,“ řekl Kornelius, kterému z toho šla hlava kolem.

„A kam vlastně jdem?“ ptal se Saša, který si zkrátil cestu oknem.

„Do Zverimexu,“ informoval ho Udalov a když viděl jeho nechápavý pohled, dodal: „Pro zlaté rybky přece.“

„Není možná,“ podivil se Pogosjan, jenž dosud seděl u domina. „Xenie přece v životě nic podobného nekupovala. Leda tak ryby na smažení…“

Udalov ho ještě zaslechl a uklidnil se. Možná že je opravdu chce jen usmažit. Ale že by na to dala pět rublů?

„Pojďme, Sašo!“

Oba vyrazili ze dvora a hráči domina se rozesmáli, protože znali Kornelia i jeho Xenii.

Ve dvoře bylo ještě slyšet jejich kroky, když se ve dveřích znovu objevila Xenie. Ustupovala pomalu na dvůr a její obšírné boky se kolébaly, jako by čelily uragánu. Za ní bylo vidět dědu Ložkina s kýblem a jeho ženu, která odstrkovala Xenii.

„Kampak? Co ten spěch, drazí sousedé?“ vrkala nevinně Xenie. „Copak? Copak?“

„Uhni!“ naléhal děda. „Jdu pro vodu. Spěchám!“

„Pro jakou vodu? Vždyť jí máte plný kýbl.“

„Pu—úsť!“ křičel Ložkin. „Jdu pro kvas!“

„S kýblem?“ motala se mu dál pod nohama Xenie. „A to je škoda. Zrovna jsem vás chtěla poprosit o špetku soli.“

„Tak si ji tam vem třeba všechnu, jen už mě koukej pustit!“

„A nejdete náhodou do Zverimexu?“ tázala se potměšile Xenie, když už se domnívala, že má Kornelius dostatečný náskok.

„Třeba do Zverimexu!“ vřískala babka Ložkinová. „Ale ty už koukej vypadnout a nezacláněj tady!“

„Jak to víš?“ vyjel stařík na Xenii. „Jak to víš?! Že ty jsi špehovala za dveřmi?“

„Co bych špehovala za dveřmi? Stalo se něco?“

Děda vyrazil s novou silou, div Xenii neporazil, a hnal se přes dvůr ke vratům.

Babka popadla Xenii za sukni a obě se hnaly v patách za ním.

„Koukejte!“ zvolal Pogosjan. „Ten Ložkin taky utíká pro zlaté rybičky. Co se to tu děje?“

„Ale,“ máchl rukou Kac. „Žili jsme bez rybek, budeme žít zas. Míchej!“

„Ojojjoj — jój!“ zachmuřil se Pogosjan. „Ta Xenie je ženská mazaná, že člověk někdy žasne. A koukejte, běží taky. A babka Ložkinová za ní…“

„Tak hraješ nebo co?“ bručeli ostatní.

„Hrajte chvíli beze mě. Já se půjdu trochu projít po městě, chápete?“

„Valentine,“ ozvala se Kacova žena z okna v prvním patře. „Valentine, máš u sebe peníze?“

„Mám, co chceš?“ ptal se mrzutě Kac.

„Zaběhni do Zverimexu a podívej se, co tam mají!“

Předtím slyšela rozruch na dvoře, nastražila uši, takže jí uteklo jen máloco. A co neslyšela, to si domyslela.

„Ale hoď sebou!“ dodala ještě a přibouchla okno.

Za půldruhé minuty uhánělo všech čtyřicet obyvatel domu číslo šestnáct Puškinovou ulicí. Někdo se sklenicí, někdo s kbelíkem, někdo jen tak, ze zvědavosti.

Když dorazilo čelo voje k obchodu s nápisem „Dnes v prodeji zlaté rybky“, byl už přede dveřmi nával.

Guslar Veliký zase tak moc veliký není. Život je tam zaběhnutý do vyježděných kolejí, a když se stane něco neobyčejného, městem se hned valí vzrušení.

Docela jako v mraveništi. Tam se taky šíří zprávy rychlostí blesku. Mravenci k tomu mají vyvinutý šestý smysl. A něco takového mají i velkoguslařané, neboť je to neomylně přivedlo ke Zverimexu, aby se alespoň podívali na zvláštní rybky, kterým kdekdo říká zlaté. A další, sedmý smysl, rozptýlil i pochybnosti, zda mají, nebo nemají rybky kupovat.

Kupovat! pochopili velkoguslařané ve chvíli, kdy vlétli do obchodu Udalov s Grubnerem a udýchaný Kornelius podal Zinočce desetirublovku s prosbou:

„Dvě! Zlaté… Zabalit, prosím.“

„I vy, Kornelie?“ podivila se Zinočka, která bydlela ve stejné ulici jako Udalov. „To Ložkin, viďte,“ zalovila síťkou. „Chcete páreček?“

„Zinočko, neprodávejte jim ty rybky,“ ozval se za akváriem Erik.

„Mladíku!“ přerušil ho Grubner. „Jen z úcty k vaší statečné minulosti se zdržím pádné odpovědi. Zinočko, tady je sklenice. Mně taky jednu!“

Zinočce stouply slzy do očí. Vzala síťku a znovu ji ponořila do akvária. Rybky se v okamžení rozprchly.

„I ta němá tvář ví, co ji čeká,“ ozval se někdo.

Ve dveřích nastal rozruch. Děda Ložkin se tlačil s kbelíkem k pultu.

„Jen se s tím moc nemazlete, Zinočko,“ řekl Udalov. „Berte to, jak to půjde. Stejně jsou na smažení.“

„Nedávejte mu nic, barbarovi!“ vřeštěl děda Ložkin. „Já jsem seriózní chovatel. Dejte je mně! Já je smažit rozhodně nebudu.“

Ve všeobecné vřavě zanikly všelijaké nepublikovatelné výkřiky. K Zinočce se natahovaly ruce s pomačkanými bankovkami a pult byl za chvíli plný všelijakých sklenic, skleniček a kdoví čeho ještě.

Ve snaze pomoci nešťastné Zinočce, zvedl Erik berlu, praštil s ní o pult a zařval:

„Ticho bude!“

A bylo.

V té chvíli řekla v akváriu jedna rybka druhé:

„Vidíš je? Vždyť to jsou úplní indolenti. Jim už nestačí, že žerou slepice, co snášejí zlatá vajíčka! Oni jsou s to zdlábnout i nás!“

Druhá rybka rozčeřila hladinu zářícími závoji ploutviček a řekla:

„Nejdřív musíme dostat spolehlivé záruky!“

„Jaké záruky?“ pípl vyjeveně Udalov tenkým hláskem.

„Každému tři přání. A víc ani mrť! Potom nás pustíte na svobodu.“

Dav se ukázněně seřadil a zvolna se sunul k akváriu. Zvědavost a přání vidět opravdové mluvící rybky táhly jako magnet.

Za pár minut byl všemu konec.

V prázdném krámě na prázdném pultě stálo prázdné akvárium. Jen voda se v něm ještě čeřila.

Zinočka tiše plakala a přepočítávala tržbu. Erik stál ve svém koutě a zdravou rukou si ohmatával naražený bok. Pak sebral ze země kytičku aster, které se jen zázrakem nic nestalo, a položil ji na pult vedle Zinočky:

„Nic si z toho nedělejte, Zinočko,“ těšil ji. „Možná že v příštím kvartále zase nějaké přijdou. Moc mě mrzí, že se na mě nedostalo. Abych měl pro vás…“

„Proto nebrečím,“ popotahovala Zinočka. „Ale kde se v těch lidech bere taková hamižnost! Vždyť je to hanba! I ten děda Ložkin. Prý: ‛Deset kusů!’“ a znovu se rozplakala.

„Stejně je mi líto, že jsem pro vás nedostal ani jednu,“ řekl Erik a tiše se rozloučil.

Když byl krám konečně prázdný, přišla k Zinočce Věra Jakovlevna s palešskou krabičkou. Zvedla víčko a — uvnitř byly dvě rybky.

„Raději jsem vzala hned dvě,“ řekla. „Stejně mi bylo jasné, že až se ta živelná pohroma přežene, nezbyde v akváriu ani písek. Tebe samozřejmě nenapadlo, aby sis dala dva tři kousky stranou…“

„Proč?“ divila se upřímně Zinočka. „Alespoň že na vás zbylo. Taková rvačka. Vždyť ti lidé nemají rozum!“

„Jedna je pro tebe,“ prohlásila Věra Jakovlevna věcně. „Peníze mi dáš při dobírce.“

„Ale to ne,“ zdráhala se Zinočka. „To se nemá…“

„Tak ti ji dám. K narozeninám. A neblázni, prosím tě! Potřebuješ kožíšek a zima je na krku.“

„Ne, ne! Ani za nic!“ trvala na svém Zinočka.

„Tak co se tam děje?“ zeptala se rybka v palešské škatulce. „Vždyť je to přece jedno. Jednomu člověku stejně víc než tři přání nesplníme. I kdyby měl třeba hejno rybiček. A kožíšek potřebuješ, holka! Tak jakýpak copak? Chceš norkový? Nebo perzián? Či snad sobola?“

„No vidíš,“ řekla Věra Jakovlevna.

„Ale jak já k tomu přijdu?“ upejpala se Zinočka.

Do dveří nakoukla nějaká ženská:

„Nezůstaly tam ještě nějaké ty rybky?“ zeptala se.

„Došly!“ přiklapla víčko palešské krabičky Věra Jakovlevna. „A ty zavři! Stejně už nemáš co prodávat. Jaká byla tržba?“

„Já to pořád nemůžu spočítat,“ přiznala se Zinočka a vrtěla hlavou. „Stejně si myslím, že nám to sem z okresu poslali omylem.“

„To máš jedno. A tržbu spočítáš doma. Teď toho už nech!“

Zinočka poslechla. Sundala oznámení o zlatých rybkách a zametla krám. Věra Jakovlevna se rozhlédla, a když neviděla nic lepšího, vzala ještě jednu palešskou krabičku a přendala do ní rybku pro Zinočku.

A šly. Pro jistotu zadními dveřmi.

„Nevzpomínáš si, kdo všechno koupil ty rybky?“ zeptala se Věra Jakovlevna.

„Moc ne. Vždyť to byl úplný blázinec… Nejdřív děda Ložkin. Ten hned ráno. Pak ti kluci ze školy… A pak Udalov s Grubnerem a zase děda Ložkin. A taky myslím, že lékárník Savič… Pak ten dlouhán ze zdravotního střediska. Ti dostali po jedné… Já už si vážně nevzpomínám.“

„Dělá mi to trochu starosti,“ řekla zamyšleně Věra Jakovlevna. „Jenže teď už je stejně pozdě.“

Zinočka se na ni nechápavě podívala.

„Počkej za chvíli. Uvidíš!“

„Co uvidím?“ zeptala se naivně Zinočka.

„Prosím tě! Co si asi tak myslíš, že si budou přát?“

„Já nevím,“ přiznala se rozpačitě Zinočka. „Tak — různě. Nejspíš peníze.“

„Peněz dostanou jen omezenou částku,“ ozval se hlas z palešské krabičky. Byl tlumený a sotva ho bylo přes lakované víčko slyšet.

„Tak to nevím,“ řekla Zinočka, když vycházely na ulici. Ráno byla ještě nevydlážděná a plná prachu a kamení i výmolů. Teď byla po celé délce krásně vybetonovaná a podél zahrádek se táhly chodníky. Zahrádky byly upravené a přes plot se nakláněly něžné kvítky čapího nůsku.

„To pořád nic není,“ řekla Věra Jakovlevna, jež byla morálně připravena na nejhorší. „Zřejmě taky koupil rybku někdo z uličního výboru.“

„A co vy?“ zeptala se ostýchavě Zinočka a opatrně vstoupila na nový chodník.

„Já?“ zaváhala Věra Jakovlevna a mašírovala po chodníku, jako by tu byl odjakživa. „Nejspíš pořádný byt… To jen tak uvažuju, rybičko. Nespěchej! To se musí pořádně promyslet.“

Doma Zinočka vymyla velkou sklenici, přendala tam rybku ze škatulky a zamířila do kuchyně natočit vodu.

„Ještě chvilku vydrž,“ chlácholila rybku, která lapala po dechu. „Za chvíli budeš mít čistou vodičku.“

Otočila kohoutkem a čirá tekutina se řinula do sklenice.

„Necháš toho, huso!“ zaúpěla rybka. „Chceš mě zahubit? Hned ten kohoutek zavři a okamžitě mě vyndej! Auvej auvej!!“

„Co je?“ polekala se Zinočka a bezradně držela rybku v ruce. „Co se stalo?“

Kuchyní se šířila štiplavá vůně vodky.

„Vodu!“ zasípěla rybka. „Rychle vodu! Umírám…“

Zinočka zahlédla čajník. Naštěstí byl plný vody a rybka se rychle vzpamatovala. Vodka se zatím dál valila z kohoutku a charakteristická vůně v kuchyni rychle houstla.

„Kde se tady vzala vodka?“ žasla Zinočka.

„Mysli, holka, mysli!“ pravila rybka. „Zřejmě přání nějakého pitomce. Padl asi na nějakou mladou a nezkušenou. Já bych mu nakašlala. Kategoricky! Tohle přece není žádný přání, to je hloupost!“

„Ale kde pro tebe teď seženu vodu?“

„Nestarej se! Za chvíli to stejně přestane. Počkej, až někdo vysloví opačné přání.“

„A co když nevysloví?“

„Nestraš, holka. To by byl malér.“

A vodka tekla a tekla…

„Aby je čert vzal!“ ulevila si za chvíli rybka. „Vždyť je to trestuhodné znečišťování životního prostředí! Vodka teče do kanalizace, odtud do řeky… Ti vrtáci zahubí všechno živé!“

Rybka se odmlčela a vodka tekla dál…

„Zinočko,“ začala opatrně rybka. „Udělala bys pro mě něco?“

„Jistě. Copak?“

„Změň zase vodku ve vodu. Vyslov takové přání. Dostaneš za to kožíšek, jaký nemá nikdo na světě.“

„Ale takový já ani nepotřebuju,“ začervenala se Zinočka. „Co bych si s ním počala? Já bych raději takový ten bulharský. Jako má teta ve Vologdě.“

„Takže to máme dvě přání…?“

Zinočka přikývla a trošku zalitovala, že už jí zbývá jenom jedno.

Kožíšek se zmaterializoval na opěradle židle. Světle hnědý a měkoučký jako peříčko. A navíc měl bílý kožešinový límec.

„Jestli se neurazíš, tak jsem ho podšila sobolem,“ řekla rybka. „Dobrému člověku ráda posloužím. Máš nějaké třetí přání, nebo si to chceš rozmyslet?“

„Můžeme chviličku počkat?“ zeptala se Zinočka nesměle.

„I jen si to rozmysli. A zatím zavři vodu a najez se! Mně můžeš taky trochu nadrobit.“

„Jeminkote!“ začervenala se Zinočka. „Promiňte! Docela jsem zapomněla…“

Udalov s Ložkinem vešli rovnou do domu.

Grubner se zastavil na dvoře, aby se podělil o dojmy se sousedy.

Udalov s Ložkinem se mračili jeden na druhého a Kornelius vyčítal dědovi Ložkinovi:

„Zase bys chtěl všechno shrábnout pro sebe a na ostatní se vykašlat! Všechno jen sobě!“

Děda Ložkin mlčel, protože se trochu styděl.

„Celé město nic, že jo. Jen vy si budete bendit jako Rockefeller. Není vám hanba?“

„A tvoje žena slídila za dveřma,“ zmohl se konečně děda Ložkin na chabou obranu.

Kornelius chtěl něco odpovědět, jenže ho zrovna nic příhodného nenapadlo. Ale to už se objevila Xenie a vytrhla mu sklenici z ruky:

„Jak to, že máš jen jednu? Dala jsem ti na dvě! A kde máš nazpátek?“

„Druhou má Saša Grubner,“ vysvětloval Kornelius. „Šli jsme spolu…“

„No a co?! To si ji nemohl koupit sám? Je svobodný a ty máš na krku rodinu!“

„Necháš toho! Tři přání ti nestačí?“ zakoulel očima Udalov.

„Mohlo jich být šest. Koukej Ložkinovi!“

„Jen klid, občanko!“ řekla rybka. „Víc než tři přání stejně nikdo mít nemůže. Ať má rybek, kolik chce.“

„Tři přání na hlavu?“ zvídala Xenie.

„Na člověka, nebo na rodinu. Třeba na celé město. To je docela jedno.“

„Takže Ložkin vyhodil peníze zbytečně?“ zaradovala se Xenie.

„Zbytečně,“ přisvědčila rybka. „A nemohli byste si s těmi přáními trochu přichvátnout?“

„Jen žádný kvalt!“ namítla Xenie. „A ty, Kornélie, umýt a k obědu! Stejně to už všechno vystydlo.“

Kornelius šel od rybky nerad, protože se bál, že žena zatím provede nějakou nepředloženost. Taková ženská — za mák rozumu to nemá…

U umývadla ho čekalo milé překvapení.

Někoho zřejmě moudře napadlo, že by nebylo zlé, kdyby z vodovodu tekla místo vody vodka. Čile se opláchl, i když ho to trochu štípalo do očí, pak si vypláchl ústa a vykloktal, ač jindy se mu při kloktání zvedal žaludek. Nakonec — jen tak pro jistotu — zašel do kuchyně a naplnil všechny volné hrnce a kastroly, co měl při ruce.

„Co tam děláš?“ zajímala se netrpělivě Xenie.

„Už jdu, už jdu,“ řekl Kornelius bujaře, protože stejně nebyla žádná nádoba volná. Do kuchyně vstoupil děda Ložkin s ručníkem přes ramena. Začenichal, omočil prst v kastrolu s vodkou a pokýval pokrytecky hlavou:

„A ták!“ řekl významně a důstojně se vzdálil. Kornelius ještě jednou vykloktal a spokojeně vevrávoral do jídelny. Xenie blýskla hrozivě očima.

„To já ne!“ ohradil se honem Kornelius, aby nevzniklo podezření, že zbůhdarma promrhal přání.

Xenie okamžitě pochopila a přelila vodku do prázdných lahví, které pečlivě zašpuntovala a zamkla ve spíži.

„Ale stejně to musela být hlava,“ pochvaloval si spokojeně Kornelius neznámého dobrodince. „Zlatý člověk. Myslel hned na celé město… Tohle by Ložkina nenapadlo.“

„Co ty víš? Třeba to byl právě on.“

„Ten!? Nikdy! Sobec jeden.“

„Jenže jestli si bude myslet, žes to byl ty… To bys mohl mít pěknou polízanici. Ještě by tě mohli nařknout, že jsi otrávil městský vodovod.“

„To by mi to museli nejdřív dokázat,“ holedbal se Udalov, který už měl v hlavě. „A pak — co já? Přece zlatá rybka, ne?“

Ze dvora k nim dolehla bujará píseň. „Vidíš,“ zachechtal se spokojeně Kornelius. „Lid si užívá. Chtěl bych vidět, kdo by si stěžoval.“

Před tím, než zašel k Udalovovům, začal se Ložkin sprchovat.

Vodkou!

Nejdřív prskal, plival, mnul si oči a pak si uvědomil, co se stalo, a utíkal se poradit se ženou. Jenže než se vrátili s prádelním hrncem, tekla už zase jen obyčejná voda. Babka vynadala Ložkinovi, že je nešika a nekňuba, a začali se radit, jak zužitkují svých pět přání.

Dvě přání od první a tři od té druhé rybky.

Grubner vyslovil své nejvytouženější přání hned na dvoře:

„Já si přeju,“ pronesl dramatickým hlasem za napjaté účasti početných diváků. „Já si přeju brazilského papouška ara, který dovede mluvit lidskou řečí!“

„To je toho,“ řekla s despektem rybka. „To já dovedu taky.“

„Pravda,“ přisvědčil velkoryse Grubner a vytáhl hřebínek, aby se v očekávání slavnostní chvíle přičísl. „To je pravda, ale nejsi papoušek ara. A vůbec, na co čekáš?“

„Musíš počkat,“ ozvala se rybka klidně. „Z Brazílie to není jako z Vologdy. Tři, dva, jedna…“

Obrovský, nádherně vybarvený papoušek ara seděl pyšně na větvi lipky, přímo nad Grubnerovou hlavou. Chvíli seděl nehybně, pak naklonil hlavu a se zájmem si prohlížel shromáždění.

„Puť, puť, pojď sem, krasavce!“ lákal ho Saša.

Papoušek chvíli váhal, má-li se spustit ke Grubnerově natažené ruce, když vešli do dvora další majitelé zlatých rybek — Pogosjan s Kacem — za zpěvu bujarých písní. Zpívali každý jinak a jinou, ale zřejmě jim to nevadilo.

Jak se později ukázalo, byli to právě oni, kdo nezávisle na sobě změnili veškerou velkoguslarskou pitnou vodu na vodku. A uspokojeni výsledkem pokusu i kongeniální úvahou šli jako věrozvěstové hlásat lidstvu začátek nové epochy.

„Karamba!“ zavřískal poděšeně papoušek a místo ke Grubnerovi popolétl výš do koruny stromu. Pak se zvedl, zakroužil nad střechami, vyděsil indiferentní vrány a dlouho zářil duhou svých roztažených křídel. Nakonec zmizel.

„Okamžitě mi ho vrať!“ vykřikl zoufale Grubner.

„Druhé přání?“ zeptala se věcně rybka.

„Jaképak druhé přání?“ rozhořčil se Grubner. „První! Vždyť žádného papouška nemám.“

„Chtěl jsi brazilského papouška?“

„Ovšem! Ale nemám ho.“

„Když ti uletěl…“

„Tak vidíš, že ho nemám!“

„Ale měl jsi ho.“

„Jenže uletěl. Proč nebyl v kleci?“

„Tu sis neobjednal.“

Saša Grubner se zamyslel. V hloubi duše to byl člověk spravedlivý a z právního hlediska měla rybka vlastně pravdu.

„Tak dobře. Chci brazilského papouška ara s klecí.“

Druhé přání v háji, pomyslel si chmurně. Vzal klec s papouškem, sklenici s rybkou a zamířil přes dvůr domů. Cestou potkal Erika, který už obešel půl města a dosud marně sháněl zlatou rybku pro Zinočku. Netušil, chudák, že Zinočka už dostala rybku od Věry Jakovlevny.

„Dobrý den,“ řekl tiše. „Nemáte, prosím, někdo jednu zbytečnou zlatou rybku?“

Grubner sklopil oči a v rozpacích pelášil domů. Vždyť už mu zbývalo jediné přání a tolik toho ještě potřebuje! Pogosjan s Kacem vrávorali ke dveřím. Jejich rybky už byly také částečně exploatovány. Okna u Ložkinů i Udalovovů se rychle zavřela.

„To není pro mě!“ křikl zoufale Erik, který pochopil.

Ale kolem bylo ticho, pusto a prázdno.

Erik si urovnal prázdný rukáv a se sklopenou hlavou se belhal ze dvora.

„Musíme si pořádně promyslet, co vlastně máme chtít,“ řekla Xenie, když sklidila ze stolu.

„Já potřebuju nutně kolo,“ hlásil se o své Maximka.

„Mlčet!“ kázala přísně Xenie. „A ty si běž hrát ven! My si poradíme i bez tebe.“

„Koukejte, ať vám to netrvá věčně!“ rozčilovala se rybička. „Večer musím být v řece, abych to stihla domů, do Sargasového moře, ještě než začnou mrazy.“

„Koukni na ni! Taky ji to táhne domů.“

„Já nepospíchám pro legraci. Musím včas klást jikry!“

„Já chci to kolo!“ křičel ze dvora Maximka.

„Hodilo by se mu,“ naváděla rybka, aby získala čas.

„Konečně, proč ne?“ povídá Udalov.

„Takhle to dál nejde!“ rozčilila se Xenie. „Kdekdo tady do toho žvaní, každý má rozumu za deset a chtěl by honem kdovíco…“

Grubner postavil klec na stůl a kochal se nádherou papouška:

„Tak co, ty krasavče?“ řekl.

Papoušek nic.

„Co mlčíš? On neumí mluvit?“ zeptal se rybky s podezřením.

„Neumí,“ odpověděla rybka.

„Jak to že ne? Vždyť tam ten první říkal karamba.“

„To byl jiný. Tam ten byl ochočený.“

„A tenhle neumí mluvit?“

„Ne.“

„Ale co teď?“

„Máš ještě jedno přání.“

„Nic takového! Já ho to naučím sám.“

„Možná,“ nevnucovala se rybka. „A co bude dál? Nechceš elektronický mikroskop?“

Dalším, tentokrát kolektivním majitelem zlaté rybky, byli členové biologického kroužku první střední školy. Tam bylo dohadování sice demokratické, ale o to komplikovanější. Celkem snadno se shodli na zoologické zahradě v zadním traktu školy, kde měla být tygřata, mrož, slon a spousta všelijakých králíků. Pracnější a mnohem zdlouhavější bylo jednání o druhém přání. Teprve plebiscitem (při mnoha abstencích!) zvítězil návrh, aby celý týden nedostávali domácí úkoly. Na třetím přání se nesjednotili, i když se spory táhly až do pozdního večera.

Lékárník Savič cestou domů systematicky kombinoval množství variant. Téměř u vrat lékárny ho dohonil jakýsi člověk ve velké kšiltovce:

„Poslouchej!“ začal. „Chceš deset tisíc?“

„Proč?“ zeptal se překvapeně Savič.

„Dám ti deset tisíc, když mi za ně dáš rybku. Na mě se nedostalo, rozumíš.“

„A na co potřebujete rybku?“ zeptal se lékárník.

„Do toho ti nic není. Chceš peníze? Ještě dneska.“

„Nejdřív mi vysvětlete, na co potřebujete tu rybku!“ trval na svém Savič. „Já bych od ní přece taky mohl dostat peníze.“

„Ne, ne!“ zavrtěl hlavou člověk v kšiltovce. „Rybka vám tolik peněz dát nemůže.“

„Má pravdu,“ vložila se do toho rybka. „To nemůžu.“

„Patnáct tisíc!“ řekl muž v čepici a natáhl ruku po sklenici. „Víc vám nikdo nedá.“

„Ne!“ odmítl Savič rozhodně.

Chlápek šel za ním, natahoval ruku a přidával po tisícovce. Když se dostali na dvacet tisíc, Savič se vážně rozzlobil:

„Tohle už je nehoráznost! Já si tady pokojně jdu, nikomu nepřekážím a najednou se na mě přilepí nějaké individuum a vnucuje mi své pochybné obchody. Rybka stála dva ruble padesát a je moje!“

„Já ti ty dva a půl ruble dám!“ zaradoval se chlápek v čepici. „A k tomu ještě dvacet tisíc… Tak dobře, jedenadvacet.“

„Řekněte mi, na co ji potřebujete?“

Chlápek se naklonil k Savičovu uchu a zašeptal:

„Chci kupovat auto. Volhu…“

„Tak proč si ji nekoupíte, když máte tolik peněz?“ podivil se Savič.

„To není jen tak, víš? Já dostal ty peníze bokem,“ přiznal se chlápek v čepici. „Ale takhle — když na mě přijde inspektor z hospodářské kriminálky, pěkně mu rybku ukážu — prosím, tady! Jenom mi dejte účtenku, že stála dva padesát.“

„Ale už ať jste pryč, vy šejdíři!“ rozčilil se Savič.

„Proč tak zle? Dám vám třiadvacet tisíc. To nejsou špatný peníze.“

„Žeň ho pryč!“ ozvala se rybka. „Já už ho nemůžu poslouchat.“

„No prosím! Tady to slyšíte,“ dovolával se Savič rybičky.

„Tak dobře. Čtyřiadvacet tisíc…“

„Já si přeju — posloucháš dobře, rybko? — já si pře — ju, aby tenhle šejdíř okamžitě zmizel! Ale hned!“

„Je to tvoje přání?“ ujistila se rybka.

„Naléhavé,“ potvrdil Savič.

Chlápek se v tom okamžiku zatočil, začal se rozplývat, až zmizel docela. Jen kšiltovka zůstala na chodníku.

„Děkuju,“ oddychl si Savič. „Ani nevíš, jak mě ten mizera naštval. Teď půjdeme domů a poctivě rozvážíme další dvě přání…“

Ten den došlo v Guslaru Velikém k mnoha zázrakům. Některé zůstaly utajeny v kruhu rodinném, jiné se roznesly po celém Guslaru a okolí. Například zoologická zahrada. Dosud je jednou z atrakcí města. A pak samozřejmě ta záležitost s vodkou. I ona záležitost s vybetonovanou uličkou se vysvětlila. Jenom nečekaná zásilka francouzských parfémů v obchodním domě zůstala tajemstvím, jež se nikdy nepodařilo objasnit stejně jako ten tipec na proříznutém jazyce jedné místní drbny a tři překvapivé svatby a ještě…

Kvečeru, když měly být rybky vypuštěny, byla už většina přání využita. K nábřeží se valil dav. Jednak majitelé rybek, jednak zvědavci.

Šel Udalov s rodinou. Xenie ještě držela prachovku, kterou otírala křídlo značky Petroff a Maximka si pyšně vedl nové kolo. Na Kornelia zbyla jen sklenice s rybkou.

Šel i Grubner. V jedné ruce sklenici s rybkou, ve druhé klec s papouškem ara. Chtěl, aby celé město vidělo splnění jeho celoživotního snu.

Šel i děda Ložkin s babkou a za nimi v pevném objetí Pogosjan s Kacem. Každý třímal v ruce láhev, aby zbůhdarma nevyčichla.

Šla Zinočka a Savič.

Šli i ostatní.

Konečně se zastavili na břehu.

„Moment!“ řekla jedna rybka. „Chceme ještě poděkovat občanům Guslaru Velikého. Vaše přání — byť začasté dost pošetilá a bizarní — nás pobavila svou rozmanitostí, ale také potěšila ušlechtilostí a moudrostí…“

„Ne všechna!“ ohradily se rybky ve sklenicích Pogosjana a Kace.

„Dobrá, řekněme tedy, že téměř všechna. Zítra by se však mnozí z vás mohli začít trápit a soužit, že si přáli něco, co vlastně moc nechtěli, a zlobili se, že si nepřáli něco docela jiného. Nic si z toho nedělejte. Zítra nikdo nebude zklamán. To chceme, a je to naše rybí přání a přikázání.“

Shromáždění souhlasně pokývali hlavami a ozval se i sporadický potlesk.

„Pitomci! Pitomci!“ ozval se papoušek ara, jenž projevil velkého nadání pro řeč a od Saši Grubnera už leccos pochytil.

„A teď nás můžete pustit,“ zakončila rybka.

„Ne! Stůjte!!“ ozval se od města zoufalý křik.

Všichni se obrátili a strnuli úžasem. Pohled, který se jim naskytl byl krajně neobvyklý a co víc — děsivě tragický.

Ke břehu se hnal člověk s nespočetnýma rukama. Zoufale jimi mával jako tragický Sivá.

„Erik!“ vydechl kdosi.

„Erik… Erik… Erik…,“ neslo se ozvěnou a lidé se v úžasu rozestupovali.

„Co jste to se mnou provedli?“ zoufal si invalida Erik. „Kdo mi to provedl? Proč? Co jsem komu udělal?“

Jeho tvář byla čistá, bez jediné jizvičky či stopy popálenin. Až na ty ruce to byl kluk jako panna.

„Běhal jsem po městě a sháněl rybku,“ vysvětloval Erik, jehož zjev teď naháněl větší hrůzu než předtím soucit. „Když už jsem byl moc unavený, šel jsem si domů odpočinout a usnul jsem,“ gestikuloval devatenácti rukama. „A když jsem se probudil… Podívejte, co se se mnou stalo!“

„Óo!“ zaúpěla Zinočka a rozplakala se. „To já… Co jsem to provedla? Ale já to myslela dobře,“ obrátila se kolem. „Já jen chtěla, aby byl zdravý jako dřív.“

„Ale! Ty za to nemůžeš, děvče. To já…,“ přiznal se děda Ložkin a rozpačitě si koukal na špičky bot. „Říkal jsem si, že bych mu měl pomoci… Byl jsem na něho hrubý…“

„Jenže já taky,“ soukal ze sebe Grubner.

„A já taky,“ přiznal se Savič.

Kornelius raději mlčel a jen se provinile rozhlížel.

Postupně se přiznalo dalších čtrnáct zbývajících majitelů rybek.

„Ale co já teď?“ zamával Erik zoufale všema rukama.

„Co vy? Vy nám nemůžete pomoci?“ zeptal se Grubner rybek.

„Bohužel! Všechna přání jsou vyčerpána. Nezbyde, než aby se vypravil do Moskvy a nechal si ty přebytečné ploutve… é, pardon, přebytečné ruce uříznout.“

„To je tedy nadělení!“ řekl Grubner. „A co takhle…,“ zaváhal a s lítostí se podíval na svůj životní sen. „Co takhle kdybyste si vzali zpět mého papouška?“

„Pitomče,“ reagoval pohotově ara.

„Kuš!“ okřikl ho Saša.

„To nejde,“ ozvala se rybka. „To my už neumíme.“

A kolem bylo zase tragické ticho.

„Nepotřebuje někdo nějaké přání? My máme jedno nazbyt,“ ozval se důležitě mutující hlásek. „Dvě přání jsme využili, ale na třetím se ne a ne shodnout,“ přiznali se členové biologického kroužku, kteří se právě dostavili. Když si však všimli Erika, děs jim sevřel hrdlo.

„Nebojte se,“ chlácholila je jejich rybka. „Jestli proti tomu nic nemáte, tak dáme Erika zase do pořádku.“

„Co bychom měli,“ řekli kluci dokonce spisovně a náramně se jim ulevilo, že nebudou potkávat devatenáctirukého Erika.

V tom okamžení se zatmělo, zašumělo, jako když křídly mávne a najednou tu stál docela obyčejný Erik jako před oním požárem.

Zinočka si všimla, že je to docela pěkný mládenec, i když předstírala, že cudně klopí oči.

A než se lidé rozkoukali, plesklo něco o hladinu a rybky byly nenávratně pryč.

Však také měly na čase, aby stihly tření v Sargasovém moři.