Mimozemšťané v Guslaru

Ale jak ho poznat?

Po Guslaru Velikém burácely reproduktory a městem otřásaly tóny optimistických písní. Sluníčko se prodíralo oblaky a pionýři v bílých košilkách pobíhali sem tam a kdekomu se motali pod nohama. Zástupy občanů se proudem valily pod transparenty, jež byly nataženy přes Puškinovu ulici.

Autobusy, kterými přijeli hosté, se seřadily na okraji náměstí. Kdysi tam stávaly tržní stánky. Teď tam byl parčík a plachtou zakrytý pomník cestovatelů.

Dnes, v den sedmistéhopadesátého výročí založení města, bude pomník slavnostně odhalen.

Obyvatelé domu číslo 16 seděli na dvoře a zatímco čekali, až jejich ženy dokončí zvelebování svých exteriérů, besedovali o věcech minulých i současných.

Kornelius Udalov, v bílé košili a modré kravatě, s vlasy ulíznutými na pěšinku, která měla zakrýt rozbujelou pleš, se dohadoval s Pogosjanem, který tvrdil, že jsou lepší města na světě než Guslar Veliký:

„Třeba takový Jerevan!“ argumentoval objektivně Pogosjan. „Dva tisíce let, tři tisíce let! Pět tisíc let pořád na jednom místě!“

„Ale v počtu let to přece není,“ namítal Udalov. „Takový Ivan Hrozný málem udělal z Guslaru Velikého sídelní město… Místo Moskvy!“

„Je vidět, že to nebyl žádný pitomec, když si to rozmyslel,“ trval na svém Pogosjan.

„Určitě! Opričníci mu v tom zabránili.“

„A tvrdím snad, že opričníci byli vrtáci?“

„S tebou se nedá diskutovat!“ rezignoval Udalov. „To si říkáš patriot Guslaru Velikého?“

Děda Ložkin, na svátečním saku samá medaile, se přidal k Udalovovi:

„Však také naši předkové nenazvali Guslar Veliký jen tak pronic zanic!“ máchl rukou kolem.

„Hlavně že si ho tak nazvali sami,“ hrdlil se Pogosjan. „O Jerevanu to neříkal nikdo, a přece se to rozumí samo sebou…,“ triumfoval.

Zábava se pomalu zvrtla v malicherné spory. Saša Grubner, jenž se kvůli svátku dokonce oholil a přičísl ježatou kštici, chvíli poslouchal a nakonec se jakoby bez souvislosti zeptal:

„Víte, jaké by to bylo usnout a probudit se třeba za sto let? Nebo za dvě stě! Vidět tak náš Guslar, jak vlastně bude vypadat v té vzdálené budoucnosti…“

Ostatní se přestali hádat, zamysleli se a dali Grubnerovi za pravdu.

„Když to tak vezmu,“ ozval se za chvíli šťoura Udalov, „podívat se, jak to tady vypadalo před dvěma sty lety, by taky nebylo špatné.“

„Proč ne hned před sedmi sty padesáti?“ navrhl docela vážně Vasil Vasiljevič. „Člověk by se dostal do středověku, kolem by jezdili lidé na koních, luky na zádech… Sice platili v té době daně Kyjevu…“

„Mongolským nájezdníkům!“ opravil ho Ložkin.

„Tak tedy nájezdníkům,“ nemínil se hádat Vasil Vasiljevič. „Okolo spousta medvědů. Jeleni, divočáci, turové… A medovina. Medovinu dělali!“

„To víš! A tobě by dali honem okoštovat,“ přerušil jeho snění Saša Grubner. „Prosím tě! Vždyť by hned poznali, že tam nepatříš.“

„Jak by to mohli poznat?“ divil se upřímně Vasil Vasiljevič.

Všichni kolem se rozesmáli, jen děda Ložkin vážně odpověděl:

„Podle oblečení přece. To tě nenapadlo? A pak taky podle přízvuku. Vždyť oni tehdy mluvili docela jinou řečí, Vasjo. Staroslověnsky!“

„A místo medoviny bys dostal kudlu do zad,“ vrátil se k reáliím Saša Grubner.

„To si snad myslíte, že bych se tam vypravil jen tak? Bez přípravy?“ nevzdával se Vasil Vasiljevič. „Pchá! Nejdřív bych se přece vydal na akademii věd, aby mi dali nějakého toho lektora přes staroslověnštinu, pak bych se leccos naučil, něco přečetl a tak… A v muzeu bych si sehnal nějaký ten módní střih, jak se to tehdy nosilo. Pak už by poznali starou bačkoru.“

Dívali se na něho s jistou dávkou nedůvěry. On se Vasja nezdá… Ale pak to pustili z hlavy a rozpovídali se o cestování časem vůbec. Kdosi o tom četl ve vědeckofantastické literatuře, jiný o tom sice nečetl nic, ale zase o tom někde slyšel.

A v té chvíli to Udalova napadlo:

„Za takových řekněme sto let bude cestování časem celkem běžná záležitost. Věda je mocná a nezná hranic, vážení! To už budou cestovat nejenom vědci, ale i turisté. Hromadné zájezdy a tak. Víte, jak bude život zajímavý? O tom se nám ani nezdá! Školáci budou jezdit na hodiny dějepisu třeba do starého Egypta. Učitel jen zmáčkne knoflík a už budou na návštěvě u královny Nefertiijti…“

„To jo. To je docela dobře možné,“ přisvědčil děda Ložkin. „Jenom bude třeba dodržovat dopravní předpisy. Já už jsem četl, co se stane, když se takové předpisy poruší. Jednou někde v pravěku zašlápli nějakou babočku a v Americe pak zvolili docela jiného prezidenta.“

Všichni zmlkli. S tím nejsou žádné špásy. Až po chvíli se zase ozval Saša Grubner:

„To je ovšem fakt. Kdyby se taková pravidla přísně nedodržovala, museli bychom už přece na nějaké turisty z budoucnosti dávno narazit. Povaha a zvyky se mění. A vzdělání! Stačí, aby takový člověk neznal nějakou docela zanedbatelnou maličkost, která je pro ostatní samozřejmostí a bac ho, je to venku. Odkud by třeba takový člověk věděl, na jakém místě v tabulce je náš fotbalový klub?“

„Na šestém,“ odpověděli Udalov, Pogosjan a Vasil Vasiljevič sborem.

„No prosím,“ zaradoval se Grubner. „Vám je to jasné. Jenže on bude houby vědět, protože za sto let se zachová kdejaká malichernost, ale takovéhle důležité dokumenty se určitě ztratí.“

„Ale já to taky nevím,“ ozval se děda Ložkin. „Vždyť já ani nevím, kdo tu tabulku vede.“

„Dynamo Serdobol,“ vysvětlil mu Udalov, Pogosjan a Vasil Vasiljevič jakoby jedněmi ústy.

„Ale já to nevím!“ trval na svém Ložkin. „Takže podle vás jsem nějaký poutník z budoucnosti, ne?“

„Konečně… proč ne?“ protáhl zamyšleně Pogosjan a podíval se tvrdě na dědu Ložkina. „V tomhle se nedá nikomu věřit!“

„On se zbláznil!“ zavřeštěl děda Ložkin.

„Jen klid, Ložkine!“ vložil se do toho dobrák Grubner. „Kdyby něco, tak můžeme dosvědčit, že tě už léta známe, takže se neboj!“

„Jestli je tady někdo podezřelý, pak je to Pogosjanova žena Berta,“ prohlásil Udalov. „Včera vykrákala našeho Maximku za ucho. Náš člověk,“ zdůraznil Kornelius, „náš člověk by se tak nechoval!“

„Heleď, Berta měla proč,“ řekl Pogosjan. „Ten tvůj holomek Maximka nám zase vyrazil mičudou okno. Chuligán jeden!“

„Kdybych já potkal takového hosta z budoucnosti,“ vrátil se k tématu Vasil Vasiljevič, „kdybych já ho potkal, dal bych mu dvě tři otázky a bylo by jasno.“

„Prosím tě, kde bys tady vzal hosta z budoucnosti?“ máchl pohrdavě rukou Pogosjan. „Co by tak mohlo kulturního člověka zajímat na takovéhle díře?“

„Jaké díře?!“ vzrušil se děda Ložkin. „Zrovna dneska je naše město středem pozornosti celé země. Jednak je mu právě sedm set padesát let a jednak se zde odhaluje pomník, o čemž dnes mluvili i v moskevských zprávách. Hosté se sem sjeli zdaleka široka. Dokonce sem přijeli omylem i nějací cizinci! Já být na místě našich potomků, tak při volbě exkurze neváhám ani chvíli.“

„Kornelie!“ ozvala se z okna Xenie. „Bereš si s sebou plášť?“

„Ne. Na co?“

„Na déšť to nevypadá,“ řekl děda Ložkin. „Četl jsem to v novinách. A taky tam stálo, že u příležitosti oslav přibyl do města spisovatel Pacchmurija a delegace z Kamčatky.“

„Podívejme,“ podivil se Vasil Vasiljevič.

„A taky tkadlena Fjodorovová—Davydovová. A prý čekají nějakého kosmonauta, ale jméno ještě neoznámili.“

„To je toho,“ řekl přezíravě Pogosjan, jen aby měl poslední slovo. Ve skutečnosti byl vášnivým patriotem Guslaru Velikého, jenže o tom věděli jen jeho příbuzní a známí v Jerevanu.

Babka Ložkinová vešla do dvora.

„To tady budete tvrdnout donekonečna?“ zeptala se přísně. „Nakonec začnou bez nás.“

„Vždyť už jdeme, čížku,“ uklidňoval ji Ložkin. „My si tu jen tak povídáme.“

„Jen jestli…,“ podívala se babka přísně pod stolek, neleskne-li se tam někde prázdná láhev.

A tak vyšli.

Nejdříve Ložkinovi a pak ostatní. Všichni už na cestování časem zapomněli, jen Udalovovi to dál vrtalo hlavou. Představa, že by mohl na ulici potkat hosta z daleké budoucnosti, ho zaujala do té míry, že si začal podezíravě přeměřovat každého, koho potkal. Najednou mu byly nápadné všelijaké maličkosti, kterých si dříve ani nevšiml. A přitom mohly být příznakem maskované cizorodé bytosti.

Proti němu šel lékárník Savič se ženou a vedoucím obchodního domu. Udalov už znal Saviče léta. Jenže dneska se Savičova pleš leskla docela jinak. Tak nějak cize. A ženu vedl pod paží taky nějak nepřirozeně. Co jestli sem poslali právě Saviče? Ale to už se v duchu sám okřikl, aby nebláznil. Copak by kvůli nějakému svátku vysílali do Guslaru Velikého rezidenta? Vždyť ho znám skoro dvacet let, uklidňoval se Kornelius. Jestli ho ovšem pro dnešek nevyměnili, zahlodalo v něm podezření. Ostražitě pozdravil:

„Dobrý den.“

„Dobrýtro,“ odpověděl Savič a lehce se uklonil Xenii.

Kornelius se uklidnil.

Pak šli kolem čtyři gymnasté v modrých dresech. Spěchali, aby celou tu parádu stihli. Udalova napadlo, že návštěvníci z budoucnosti by se mohli skrývat právě mezi gymnasty. Jenže tam by je těžko hledal… A tak tuto eventualitu zavrhl. V budoucnosti by takovéhle dresy stejně nesehnali. Ty jsou klubové a jsou přísně evidovány.

V Korneliovi sílilo podezření každým krokem.

Musím ho najít a důkladně si s ním popovídat. To je velmi důležité! Vždyť nikoho kolem ani nenapadlo, že by měl hledat mezi lidmi cestujícího časem.

A nový, byť v principu jednoduchý přístup k tomuto problému může vést k dalekosáhlým objevům s nedozírnými následky.

„Co je s tebou, Kornelie?“ ozvala se Xenie. „Co se tak loudáš?“

Kornelius se zadíval na Xenii novýma očima.

Ne, o ní nemůžu dost dobře pochybovat, pomyslel si. S ní je všechno v pořádku. Ale současně cítil, jak mezi ním a jeho rodinou roste zeď odcizení. Muž, jenž si vytkl tak vysoké cíle, se musí oprostit od všedních zájmů a malicherností! Pro případ se však Xenie zeptal:

„Poslyš, Xenie, nevíš náhodou, na kterém místě v tabulce je náš klub?“

„On se dočista zbláznil!“ řekla přesvědčivě Xenie a rozhlédla se, jestli někdo neposlouchá.

„Na šestém, tati. Co má být?“ zajímal se čiperný Maximka.

„Jsi chlapík, synku,“ pochválil ho Kornelius a zastyděl se za své pochybnosti.

„Co je s tebou, Kornelie? Nemáš ty horečku?“ zajímala se Xenie.

„Myslím.“

„Co? Že máš horečku?“

„Ne! Prostě přemýšlím.“

„H — mm. Mně to bylo hned divné. To se s tebou určitě něco děje,“ řekla starostlivě. „A koukej se, kam šlapeš! Ještě si ukopneš podrážku.“

Na náměstí stály kiosky se zmrzlinou, pivem a cigaretami. Tribuna se tyčila před pomníkem, jenž byl dosud přehozen plachtou. Xenie uviděla doktorku Raisu Semjonovnu a zastavila se, aby s ní prokonzultovala výsledky posledního vyšetření. Raisa Semjonovna si mrzutě rovnala brýle, ale vázána Hippokratovou přísahou, konzultaci neodmítla.

Kornelius se zatím nenápadně vzdálil, koupil si pivo a sedl si ke stolku s modrým igelitovým ubrusem. Seděli tam už dva šoféři od autobusů a srdečně nadávali na nějakého staršinu ze stopadesátého kilometru. Udalov jim nabídl cigaretu, a aby řeč nestála, zanadával si na staršinu taky, ač ho v životě ani okem nespatřil.

Ale jen malá část Udalovovy pozornosti byla zaměstnána diskusí se šoféry. Oči mu jezdily po náměstí od skupinky ke skupince. Věděl, že nesmí ztrácet čas. Když ho dneska propásnu, víckrát už takovou příležitost mít nebudu! vířilo mu hlavou.

Mezi stolky se objevil chlapík, asi tak středního věku. V jedné ruce držel láhev piva, ve druhé půllitr, pod paží tiskl aktovku a nejistě se rozhlížel, kam se posadit.

Udalova bodlo u srdce. Šestý, sedmý i osmý smysl mu neomylně velely: Udalove, klid! Klid!! To je on!

„Posaď se k nám,“ řekl Kolja, jeden ze šoférů, který jako by četl Korneliovy myšlenky.

„Srdečně děkuji,“ uklonil se rozpačitě muž a posadil se vedle Udalova.

V té chvíli Kornelia přímo udeřil do očí drobný, nicotný detail, kterého by si jindy ani nevšiml: Když si muž sedal, nepovytáhl si kalhoty, jako to dělá každý, kdo si nechce vytahat kolena. Kornelius jen zastříhal ušima.

Zadíval se do tváře příchozího.

Nic! Docela obyčejný obličej. Ani hladký, ani vrásčitý.

Prostě maska!

Na sobě měl červený svetr a pod paží černou aktovku. Kalhoty měl poněkud krátké, nevyžehlené a evidentně mu neseděly. Oči skrývaly brýle z kouřového skla.

Kornelius cítil šanci na dosah!

Díval se na jeho vyholenou tvář a čekal, až něco řekne. Přece se ho nemůže rovnou zeptat, z kterého je století.

Jenže turista upíjel pomalu pivo a mlčel.

„Tak co pivčo?“ zeptal se šofér Kolja.

„Guslarské žigulovské,“ přidal se Udalov. „To má tradici. Tady se dělalo už dávno před revolucí.“

„Já vím,“ řekl krátce muž a stydlivě se usmál. „Už jsem ho dávno chtěl ochutnat.“

„Odkudpak jste?“ zeptal se Kolja.

„Z Moskvy,“ odpověděl zdvořile tajemný turista.

Ovšemže z Moskvy! Jakpak ne, pomyslil si Kornelius. Přece neřekne, že z Vologdy. To by mohl narazit na někoho, kdo to tam zná. A Moskva? Moskva, ta je veliká…

„A co vás sem čerti nesou?“ zeptal se starší ze šoférů. „Máte snad v Moskvě vlastních pomníků málo?“

Chlapík! pomyslel si Udalov. Už ho tiskne ke zdi.

„Pomníky jsou různé, soudruzi,“ řekl muž. „Víte, já už léta studuji dějiny ruského severu, zejména Uralu a Sibiře. A tenhle pomník,“ ukázal rukou, „ten je velmi významný! Já už dávno čekám na jeho odhalení. Jenže dřív jsem jaksi neměl čas.“

„Dřív byste tady žádný pomník taky neviděl,“ namítl Udalov.

Jenže muže cestujícího časem nebylo tak snadné chytit. Odpověděl bez rozmýšlení a bez sebemenšího zaváhání:

„Já bych ho byl uviděl i dřív, protože ho měli odhalit už dávno! Takže v mých představách existoval.“

„Zajímavé,“ řekl šofér Kolja.

„Zajímavé,“ přisvědčil starší šofér. „Minulost je vůbec moc zajímavá. Já přinesu ještě pivo. Naše skupina je tu do rána, takže staršina si může trhnout nohou.“

„Děkuji, děkuji vám,“ ohradil se cizinec cestující v čase. „Já už pivo…“

Ale v očích šoférů se zračilo tak pevné rozhodnutí, že bez dalších námitek sáhl pro peníze.

Ještě ani nevstrčil ruku do kapsy a Udalov už přesně věděl, jaká ta třírublovka bude.

A taky ano! Novoučká, bez jediného faldíčku. Kdyby ji podrobili analýze, určitě by se ukázalo, že nebyla zhotovena dnes, ale kdovíkdy v budoucnosti.

Šofér si samozřejmě peníze od cestujícího časem nevzal. Přinesl tác lahví a když byli zase na dně, bylo na cizinci, aby přinesl další.

„Tak co?“ zeptal se Udalov, když se cizinec nejistým krokem vracel ke stolku. „Prodavačka si ničeho nevšimla?“

„Čeho si měla všimnout?“ zeptal se cizinec a upřel na Udalova pronikavý pohled. Udalov zrozpačitěl:

„Ale to jsem… jen tak žertoval.“

„A na jaké téma jste ráčil žertovat?“

To jsou mi nějaké netýkavky, tihle hosté z budoucnosti, pomyslel si Udalov.

„Znám takovou anekdotu,“ řekl Kornelius. „O tom, jak dva padělatelé udělali čtyřrublovku a když ji u souseda vyměnili, dostali za ni dvě dvourublovky. Chacha — cha!“

Nikdo se nezasmál. Jenom ten starší šofér se zeptal:

„Copak jsou taky čtyřrublovky?“

„Nejsou!“ řekl pevně cizinec cestující časem. „Náhodou vím, že sovětská státní banka nevydala a nevydá emise ani po čtyřech, ani po dvou rublech!“

„Tak na zdraví ministra financí!“ pozvedl sklenici Kolja. „A aby se nám to líp počítalo, ať nám dávají výplatu jen v desetirublovkách!“

„Pěkně nových,“ přidal se promyšleně Udalov.

„To máš jedno. Nové jako staré,“ řekl Kolja.

„O čem to mluvíte?“ ohradil se podezřelý cizinec nejistě. „Například já mám nových bankovek spoustu. Před odjezdem jsem bral prémie.“

Vytáhl z kapsy balíček a zašustil dvaceti novými, krásně vybarvenými papírky. „Prostě mi takové dali.“

„Kde?“ zeptal se rychle Udalov, aby ho zmátl.

„Není to jedno?“ mávl rukou Kolja. „Co je nám do toho?“

Příchozí z budoucnosti se podíval mrzutě na Udalova a zamračil se. Pokus o odhalení se mu zjevně nezamlouval. Však já se ti dostanu na kobylku! pomyslil si Udalov.

Na tribuně před pomníkem se objevili představitelé města a čestní hosté. Primátor Bělov přistoupil k mikrofonu a lidé se obrátili, aby vyslechli řeč.

„Tak já půjdu,“ ozval se cizinec. „Děkuji vám velice.“

„Půjdu s vámi,“ nabídl se Udalov čile.

„Děkuji. Já se obejdu i bez vás,“ řekl muž, blýskl brýlemi a bokem, jako krab, se tlačil k tribuně.

„I nech ho být!“ řekl Kolja. „Ať si jde.“

„Musím,“ vydechl Kornelius a rychle se sbíral. „To je cizinec…,“ ale uvědomil si, že zbytečně mluví. Šoféři měli najednou plno zájmu:

„Cizinec?“ podivil se ten starší.

„Jaký cizinec? Jak to víš?“ ptal se Kolja. „To jako myslíš, že je z Moskvy?“

„Ale ne. Mám takové podezření,“ řekl Udalov a už se tlačil davem. Najednou v hlavě cítil vypité pivo a hrozně se mu chtělo spát. Ale věděl, že nemůže. Nesmí! K odhalení tajemného cizince zbýval už jen krůček.

„Kornelie!“ zvolala Xenie, která zahlédla v davu jeho pleš. „Kam se zase cpeš?“

Naštěstí v té chvíli mávl primátor Bělov rukou, ozvala se dechovka a padající plachta odkryla bronzovou postavu cestovatele.

Udalov se prodíral davem a snažil se neztratit směr, kterým zmizel nevrlý host z budoucnosti. Znenadání vrazil přímo do něj. Cizinec si svého pronásledovatele naštěstí nevšiml, protože měl plné ruce práce. Zapisoval si něco do notesu a přitom se usilovně snažil, aby mu neupadla aktovka. Kornelius taktně posečkal, než cizinec dopíše. Stejně mu neměl kam utéct.

Pak začaly projevy.

Cizinec strčil notes do aktovky a Udalov ho lehce poklepal po rameni.

„To jste vy?“ podivil se muž bez valného nadšení. „Co si přejete?“

„Abyste se přiznal!“ udeřil Kornelius přímo.

„Poslyšte, neobtěžujte!“ ohradil se příchozí z budoucnosti a marně se snažil zmizet v davu.

Ale to už ho Udalov pevně držel za klopu saka.

„Vy mi nerozumíte!“ řekl Kornelius vemlouvavě. „Vy už tam musíte být přece velice humánní a rozumní. Tak když už jste jednou tady, snad si můžeme rozumně popovídat.“

„Proč si myslíte, že ‘my tam’, jak jste se ráčil vyjádřit, musíme být velice humánní a rozumní?“ žasl cizinec. „Kde jste se to dočetl?“

,Já jsem to nečetl. Já to předpokládám,“ vysvětlil Udalov. „Jinak by přece život neměl žádnou cenu… ani smysl.“

„Utěšená představa,“ zavrtěl hlavou cizinec. „Ale o mně to rozhodně neplatí. Já sám jsem egoista, jenž prožil větší část svého života zcela neužitečně. Kromě toho mám rád peníze a nemám rád vlastní ženu. Ujišťuji vás, že je to pravda pravdoucí.“

„Dobrá. Všude je něco,“ nevzdával se Udalov. „Ale stejně bych se k vám chtěl podívat.“

„Tak přijeďte. Co vám brání?“ řekl netrpělivě cizinec.

„Přijedu!“ rozhodl se Udalov.

„To jako myslíte, že se přestěhujete?“ ptal se opatrně cestující časem.

„Třeba. Nebo alespoň načas.“

„To by ovšem chtěl leckdo.“

„Samozřejmě! Kdyby o tom ovšem věděl,“ usmál se Kornelius.

Cizinec trochu vykulil oči a zdálo se, že začíná mít jisté podezření.

Chvíli bylo ticho. Udalov by ještě rád něco řekl, chtěl nějak projevit pohostinnost a vylepšit vzájemné vztahy. Ale jak?

„U nás je ovšem taky hezky,“ řekl opatrně. „Třeba okolí. Přímo okouzlující. Lesy, chlumy… I tetřevy tu lovíme…“

„Lov je krutost!“ prohlásil host z budoucnosti. „Zvířata se musí chránit! Snažit se je pochopit, a ne je lovit! Víte kolik druhů už vyhynulo do naší doby?“

„Správně,“ přisvědčil horlivě Udalov, který se minulý týden taky chystal na tetřevy, jenže zaspal a lovci odešli bez něho, čímž ho naštvali. „Naprosto s vámi souhlasím. Ještě tak posedět s udičkou…“

„Jaký v tom vidíte rozdíl?“ zeptal se cizinec přímo. „Myslíte, že ryba nechce žít?“

„Jéje! A jak…,“ zasmál se Kornelius.

A zase bylo ticho.

Navázat kontakt se jaksi nedařilo. Muž roztržitě naslouchal projevům z tribuny a očima bloudil kolem, jako by v davu hledal skulinku, kterou by se vytratil.

„Ale u nás jsou i slušní lidé,“ vzchopil se znovu Udalov. „I když to byli vášniví lovci. Třeba takový Turgeněv. To byl spisovatel v minulém století. Napsal Lovcovy zápisky.“

„Jo. Četl jsem to,“ řekl příchozí z budoucnosti nerudně. „Přesto je chladnokrevné vraždění živých tvorů amorální!“

„Nějaký kazatel, co?“ ozvalo se za Udalovovými zády.

Kornelius se otočil a uviděl šoféra Kolju, který puzen zvědavostí i snahou pomoci se protlačil davem a vyslechl jejich rozhovor. Tys mi tady chyběl! pomyslel si Udalov.

Cizinec blýskl brýlemi po Koljovi a dotčeně pravil:

„Zajímá-li vás, zda mám nějaké ideály, pak vám mohu říct, že ano. Máte-li však na mysli křesťanského boha, pak ne!“

„Takovýhle lidi já znám!“ řekl Kolja a zapálil si bělomorku. „Vepřovej řízeček, to jo, to si dají. Ale živočišná výroba je jim amorální.“

Dva protivníci najednou byli i na příchozího z budoucnosti moc. Obrátil se, s nečekanou čilostí se prosmýkl pod loktem jakéhosi muže a zmizel v davu. Udalov ho zahlédl ještě na kraji náměstí. Chtěl se vrhnout za ním, ale Kolja ho zadržel:

„Nech ho! Raději mi vysvětli, co je to vlastně zač. Já taky cítím, že s ním něco není v pořádku… Jenže bych asi neuměl říct proč.“

„Ale taková zvláštní záležitost,“ nevěděl honem kudy kam Udalov.

„Jen povídej,“ řekl Kolja.

Držel Kornelia pevně za ruku a lidé kolem se už po nich začali ohlížet. Aby se vyhnul skandálu, řekl Udalov:

„Pojďme odtud.“

„Tak pojď,“ souhlasil Kolja.

Konečně se vymotali z davu. Korneliovi poklesla nálada a cizince nebylo nikde vidět. Lov na člověka z budoucnosti se nepodařil, pomyslel si hořce Udalov. Jako ti tetřevi! A co! Možná že ani z budoucnosti nebyl, snažil se uchlácholit sám sebe.

Vzal si od Kolji papirosu a pověděl mu všechno o svých podezřeních.

Kolja se ukázal být kupodivu bystrým mládencem. Hlavní myšlenku pochopil okamžitě, i když se k ní stavěl dost kriticky. Měl vlastně stejné námitky jako Pogosjan:

„Proč by cestoval z budoucnosti právě do Guslaru, i když Velikého? Pro tuhle merendu?“

Z obou ještě táhlo vypité pivo.

„Vůbec nic nechápeš,“ zabručel Udalov. „Vůbec nechápeš, jakou jsme promarnili šanci. Víš, co jsme se mohli všechno dovědět?“

Kolja se podíval vážně na Udalova a řekl:

„Jen klid, příteli! Kolja to zařídí. On tě urazil… Mlč! Já to vím. Urazil tě! Ale teď ho najdeme a trochu ho zmáčknem. Mlč! Stačí, když řekneš, a Nikolaj to zařídí. Pojď!“

Kolja šel rozvážně vpředu, Kornelius se motal za ním a bručel:

„Nic nechápeš, Koljo! On mě neurazil. S ním nemůžeme takhle… Je to přece host!“

„Pojď a nezdržuj!“ řekl Kolja. „Bůhvíco si zapisoval do toho notýsku, špión… Jen pojď, všechno se dovíme. Mně se nevykroutí!“

Příchozí z budoucnosti utekl až k řece, k Dmitrijevskému chrámu. Tam si sedl v parku na zelenou lavičku a znovu otevřel notes. Na náměstí odtud nebylo vidět, a dokonce i hluk zesilovaný reproduktory sem doléhal jen nezřetelně.

Cítil se v bezpečí.

Ale poněkud křivolaká cesta náhodně zvolená Koljou a Korneliem vedla nejen do parčíku, ale přímo k zelené lavičce.

Když cizinec uviděl své pronásledovatele, zastrčil notes do aktovky a chtěl vzít nohy na ramena.

Pozdě!

„Stůj!“ křikl Kolja. „Ruce vzhůru! A nepokoušej se nám uniknout!“

Cizinec důstojně rezignoval:

„Ani mě nenapadne,“ mávl rukou. „Co chcete? Peníze? Prosím, vemte si, kolik chcete…,“ pokusil se vytáhnout balíček nových bankovek, ale Udalov ho rozhodným gestem zadržel:

„Copak jsme nějací lupiči!? Vy jste nás nepochopil.“

„Ovšemže nejsme lupiči!“ řekl přísně Kolja. „Tak snadno se nevykoupíš. My jsme tě odhalili! Ty jsi přišel z budoucnosti! Přiznej se!“

Cizinec krutě zalitoval, že to nejsou lupiči a že se jeho podezření potvrdilo.

Kornelius pohlédl vyčítavě na Kolju. Takhle to všechno zkazí.

„To není pravda,“ řekl cizinec a stále ještě doufal, že to snad přece jen budou lupiči. „To mi nemůžete dokázat!“

„My to nepotřebujeme dokazovat,“ řekl sebevědomě Kolja. „My tě teď prohledáme a co najdeme? No falešné doklady, přece!“

„Já s sebou žádné doklady nemám,“ ozval se cizinec. „Já je nechal v hotelu.“

„No ovšem! Oni s sebou raději žádné doklady nevozí, to je přece jasné,“ pokýval hlavou Kornelius. „To je také nejrozumější. Než falešné, tak raději žádné.“

„Ještě něco?“ zeptal se cizinec s lichou nadějí. „Mohu už jít?“

„Až se přiznáš, tak si jdi!“ trval na svém Kolja.

„Pochopte to konečně. Vy ztrácíte čas, my ztrácíme čas a přitom máme o vás čistě vědecký zájem,“ přidal se Udalov.

„Přesně tak!“ ozval se znovu Kolja. „Nás si jen tak nekoupíš!“

Cizinec se zachmuřil a uvažoval.

Korneliovi se zdálo, že příchozí z budoucnosti konečně pochopil bezvýchodnost svého postavení a že už nebude zapírat, ani se vzpouzet.

„No tak!“ naléhal Udalov. „Ze kterého jste století?“

Cizinec hluboce povzdychl a pod brýlemi se mu objevily slzy. V té chvíli se na schodišti chrámu objevily dvě dívenky v kalhotách a pestrých blůzičkách.

„Podívej!“ povídá jedna, která si dosud nevšimla dramatu, jež se odehrávalo opodál. „Podívej ty nádherné fresky ze sedmnáctého století! Ta exprese…!“

„A ta kachlová kamna! Vidělas ta kachlová kamna, Nelly?“

„Viděla… Podívej! Kdo je to tam dole?“

Děvčata seběhla po schodišti a zamířila k Udalovovi, Koljovi a cizinci.

„Sergeji Petroviči,“ překřikovala jedna druhou. „Měl jste úplnou pravdu. Ten Poslední soud vůbec není komponován podle obvyklého kánonu. Guslarská škola opravdu existovala! Rapport si udělal pěknou ostudu.“

Poměr sil se změnil.

Aha! Telepaticky si přivolal posilu! pomyslel si Udalov. Teď jsou tři, a my jenom dva. A ty holky? Kdoví jestli to není jejich Bezpečnost?

„Jaké štěstí!“ zvolal cizinec s úlevou. „Už jsem si myslel, že vás nikdy neuvidím.“

„Oni vám něco dělají?“ zeptala se podezíravě jedna z dívek „a podívala se přísně na Udalova.

„Ale kdeby! Vůbec ne,“ řekl Kolja a táhl Kornelia za rukáv pryč.

„Za chvíli přijdou naši,“ dodala dívka významně.

Propánakrále! Kolik jich tady vlastně je? polekal se Kornelius. Jestli jsou agresivní, tak je s námi amen.

A jako by slyšeli, co dívka povídá, objevili se ve dveřích chrámu ostatní. Bylo jich asi deset, s fotoaparáty, notesy a kamerami. Byli vysocí i malí, mladí i staří a ke všemu s nimi byla Jelena Sergejevna z městského muzea.

No maucta, to bude ostuda! pomyslel si Kornelius a poslušně ustupoval za Koljou.

„Áá! Tady jste, profesore!“ zvolal jeden z cizinců. „Skvost! Nádhera!! Nenalézám slov…“

„Koukám, že si svého profesora vážíte,“ ozval se Kolja.

„Ovšem!“ řekla dívka. „To všechno jsou jeho žáci. Toho si váží celý svět.“

Když profesor odcházel, bezpečně obklopen suitou svých žáků, mrkl na Udalova s netajenou úlevou.

Kornelius k němu pocítil úctu i vděčnost. Vždyť na ně mohl zavolat i Bezpečnost.

Na Udalova dolehla únava i vypité pivo. Zhroutil se na lavičku a složil hlavu do dlaní. Kolja se sedl vedle a řekl:

„Tak nám to nevyšlo, co? Myšlenka to ovšem byla velkolepá!“

„Nejraději bych na všechno zapomněl,“ řekl hořce Kornelius. „Jenom, prosím tě, nikomu ani slovo!“

„Neboj! To víš. Mě taky viděli. A vůbec, co sis od toho sliboval?“

„No jako že by nám třeba vyprávěl o naší budoucnosti a tak.“

„M — no jo…,“ řekl Kolja a rozpačitě se zvedl. „Tak já abych šel. Jinak jsi fajn kluk, ale trochu ti haraší na cimbuří. Člověče, už ve škole nás přece učili, že cestování časem není možné!“ Vstal, strčil něco Korneliovi do kapsičky u saka a šel. Cestou se ještě otočil, zamával a přátelsky se usmál.

Udalov s návratem nespěchal. Kdoví jestli si toho lovu na profesora někdo nevšiml a to by pak byly radosti…

Roztržitě sáhl do kapsičky, aby se podíval, co mu to tam Kolja dal. Ukázalo se, že je to kartička, jako bývají reklamní kalendáříky.

Kornelius zíral jako ve snách.

Nahoře na okraji bylo zlatými číslicemi vytištěno 2075!

Na rubu byl obrázek.

Město s velkými domy, na obloze létající stroje a zářící slunce. Obrázek byl plastický a lístečky na stromech div neševelily ve větru budoucnosti.

„Stůj!“ křikl Udalov do prázdna. Pak rezignovaně zašeptal: „Koljo, Koljo!“

Obrátil kartičku a všiml si, že pod nápisem Guslar Veliký je něco připsáno:

Kolju už Udalov samozřejmě nenašel.