Mimozemšťané v Guslaru

Nápoj lásky

Míšovi Stendhalovi bylo poněkud trapně, když si představil sám sebe, jak se krčí pod okny Aleny Višňakovové, ale nemohl si pomoci.

Luna už se vyhoupla nad lesem a tiše se kradla oblohou nad Guslar Veliký. Vynořila se z průzračných oblaků (cirrocumulus) a odhazovala je za sebou jako vlečku, aby obnažila před světem svou vzrušující krásu…

Tmou se nesl štěkot psů, kteří si svěřovali všelijaká tajemství. Vedle Stendhala — na druhé straně plotu ovšem, se drbala za uchem Antarktida. Dělala jakoby nic, avšak Míša moc dobře věděl, jaká je to zlomyslná čuba. Patřila Alenině tetě a zatím ani neštěkla. Zato se čas od času pokoušela prostrčit tlamu mezi plaňky a ukousnout Míšovi alespoň ruku.

Světlo za okny barvilo keře tajuplnou oranžovou září. Vzrušující dojem nemohl setřít ani fakt, že ono krásné světlo vrhalo ošumělé stínítko lampy, zavěšené nízko nad stolem. Teta seděla zády k oknu a pila čaj. Alena četla. Kdykoli obracela stránku, shrnula si z čela pramen vlasů a Míša Stendhal se opájel ladností pohybu i neopakovatelnou krásou neposlušných vlasů.

Jednou se Alena zamyšleně obrátila k oknu a Míšovi se zdálo, že se jejich pohledy konečně setkaly.

Pocítil slabost v kolenou a tak tak se zachytil plotu. Leč drsná realita života nedbala vyzývavého vábení nestoudné luny. V poslední chvíli stačil ucuknout a Antarktida zklamaně cvakla zuby naprázdno.

„Póotvoro!“ zašeptal Míša Stendhal, jenž měl se slavným jmenovcem společnou jen podobu spisovatele Gribojedova ve velmi raném mládí.

Teta pohnula hlavou a zřejmě Aleně něco řekla. Alena uhladila rozevřenou knihu, aby se jí nezaklapla, vstala a šla ke dveřím. Míša mimoděk pár kroků poodstoupil.

Alena vyšla na zápraží.

Antarktida se vykašlala na Stendhala, jenž jí zbaběle odpíral trochu povyražení, a třemi skoky se přihnala k Aleně.

„Tak co, Ando?“ popleskala ji Alena po krku. „Půjdeš se mnou k pumpě?“

Míša zbožně sledoval Aleninu siluetu a cítil, jak se ho zmocňuje horoucí cit. Uvědomil si současně, že teď přišel onen kritický okamžik, kdy je odhodlán udělat cokoli na světě. Půjde a řekne… Hrome, co to vlastně řeknu? A co s tím zatraceným psem?

Zatímco Míšou zmítaly protichůdné vášně, došla Alena k vrátkům, odstrčila petlici a její stín dopadl do obdélníku růžového světla.

Antarktida ucítila svou příležitost a jedním skokem byla u Míši Stendhala. S blaženou sveřepostí se mu zakousla do nohavice docela nových kalhot. Dost vysoko nahoře. V této prekérní situaci ho rezolutně vlekla k paničce. Vrčela pevně stisknutými zuby a Míša měl na vybranou buď obětovat kalhoty, nebo dojem. Zvolil rozvážně kompromis a vzpíral se jen tolik, aby sukno nepovolilo. Když Alena uviděla, koho Antarktida vleče, řekla:

„To jste vy, Míšo? Víte, že jsem se málem lekla? Co tu vlastně děláte tak pozdě večer?“

V takové situaci považoval Stendhal za nedůstojné diskutovat o kalhotách:

„É… jaksi…,“ začal duchaplně. „Šel jsem kolem.“

„Kampak?“ zajímala se Alena.

„Jen tady vedle. Na procházku.“

„Pusť ho, Ando!“ řekla konečně Alena a Míšovi se značně ulevilo. Tady nešlo o kalhoty. Tady bylo v sázce všechno!

Jenže ta potvora (Antarktida samozřejmě) na to měla svůj názor, na němž nechtěla nic měnit. Stendhal se tedy rozhodl využít příležitosti — kalhoty mu za to přece stojí — a pokračovat v rozhovoru.

„Chtěl jsem vás vlastně vidět,“ přiznal se a trnul, kde se v něm ta drzost bere. „Stál jsem chvíli pod vašimi okny.“

„To je ovšem nepřístojné,“ oznámila Alena. „Už včera jste mě přiváděl do rozpaků svými pohledy!“ dodala přísně.

Antarktida vycítila příležitost a kousla ho o něco výš, takže teď držela Míšu nejen za kalhoty, ale i za docela malý kousíček… no dejme tomu, hýždě.

„Promiňte,“ červenal se Míša zbytečně, protože stejně nebylo nic vidět. „Já jsem… nechtěl… cscss!“ sykl bolestí, ale víc si netroufl. „Já jsem nemohl od vás odtrhnout oči.“

„Neměl jste k tomu přece žádný důvod!“ řekla Alena přísně a začala pumpovat vodu.

„Kdybyste dovolila, já bych vám rád pomohl,“ nabídl se Míša a na chvíli zapomněl, kde má Antarktida zuby.

„Prosím,“ pravila Alena, jako by mu udělovala medaili za statečnost, a ustoupila, aby udělala Mísoví místo.

Míša tedy pumpoval a pes mu přitom škodolibě ztrpčoval život.

Alena se zatím snivě dívala na měsíc:

„Taky byste se tam chtěl podívat?“

„Taky, ale zatím by mi stačilo, kdybyste řekla tomu psovi, jestli by mě už neráčil pustit.“

Alena se rozesmála:

„To je ale psina,“ chichotala se. „Ando! Kolikrát ti to mám opakovat? Pustíš ho, nebo ne?!“

Antarktida se poslušně rozhodla, že ne.

„Vidíte, ona mě neposlechne,“ řekla Alena. „Ukažte, já to napumpuju.“

„Vědro už je dávno plné. Já tady pumpuju jen tak, abyste ještě nechodila domů,“ přiznal se Stendhal.

„Hlupáčku!“ usmála se Alena. „Ale teď už mě, prosím vás, raději pusťte domů. Kdyby si toho všimla teta, určitě by si šla na vás stěžovat a vás by vyhodili z redakce.“

„No bože!“ zahlaholil velkomyslně Stendhal, ač jinak si na svém zaměstnání náramně zakládal. „To by se toho stalo.“

Vraceli se zpátky ke vrátkům.

Stendhal vlekl v jedné ruce vědro a Antarktidu na kalhotách.

„Tak dobrou noc,“ řekla Alena. „A nemyslete si, že je Antarktida jen tak nějaký voříšek. Ta je náhodou skvělý obranář. Příště by vás mohla třeba kousnout.“

„Mně je bez vás smutno,“ řekl Stendhal poněkud nesouvisle.

Konečně ho pes pustil a zmizel za vrátky.

Míša ještě počkal, než Alena zajde do domu, a vydal se opačným směrem. Rozhodl se, že nebude nic odkládat a půjde za Glumuškou.

Glumuška žila na okraji staré mýtiny, kus za pilou. Kdysi dávno, ještě před revolucí, tu bývala hájovna. Hajný se však časem stěhoval dál a dál za lesem a teď žil dobře deset kilometrů od Guslaru Velikého. V hájovně se postupně střídali náhodní nájemníci, až nakonec nechali chaloupku napospas osudu. Právě tehdy se tam usídlila Glumuška.

Odkud přišla a co dělala předtím, nikdo nevěděl. Nuzovala v barabizně už druhý rok. Do kostela nechodila a ani na hřbitově ji nikdo nikdy neviděl.

Jen po sobotních výletnících sbírala po lese prázdné láhve a nosila je do města do Sběrných surovin, kde dostávala dvacet kopejek za kus, což zase tak špatné živobytí nebylo.

Zpočátku si Glumušky nikdo nevšímal. Jednou tam sice zašla sociální pracovnice z městského sovětu zjistit, jak to má s důchodem, ale Glumuška neměla potřebné doklady a tvrdila, že dostává měsíční podporu od neteře z Vologdy, což nebyla pravda. Vědělo se, že Glumuška ráda chodí po lesích. Často zabloudila až za Konopatovku, ba dokonce i za Sidorovská blata. Sbírala všelijaké trávy, houby a jiné byliny.

Od nikoho nic nechtěla, nikomu nepřekážela, takže by se na ni asi brzy zapomnělo.

Ale jednou vyléčila Milovidovým krávu, nad kterou už udělal veterinář kříž. Jindy zase zašla za správcem pily a upozornila ho, že mu chtějí v noci ukrást prkna i s náklaďákem. Správce sice nebral babu vážně, ale co kdyby…

A tak pila nepřišla dobře o půl kubíku palubek a správce dostal pochvalu. Večer se pak svěřil ženě, jak to s těmi prkny bylo, a pustil to z hlavy.

Ne tak jeho žena. Vyčíhala si Glumušku v lese a hned se začala vyptávat, narodí-li se její dceři holka, nebo syn. Glumuška si vyžádala dva dny na odpověď a pak řekla, že to bude syn.

Pojmenovali ho Jura — po dědečkovi a správcova žena odnesla Glumušce deset vajíček.

Tak rostla Glumuščina sláva.

Pravda, byla to reputace všelijaká a spolehnutí na ni nebylo, protože se ctiteli Glumuščina talentu se množili všelijací ti závistivci a skeptikové. A když se pak jednou rozneslo, že Glumuška svými čarami přiměla jednu dívku z Archangelska, aby si vzala plešatého Stolypina, ač měla doma vážnou známost, vyhrotily se rozpory na ostří nože. Stolypin sice vehementně popíral, že by od Glumušky dostal nějaký nápoj lásky, ale čím víc zapíral, tím méně mu věřili. Málo platné — jeho mladá žena do něj byla celá pryč. Do Stolypina! říkali si Velkoguslařané významně.

A tak si začala u Glumušky podávat dveře děvčata z obchodního domu, žačky desáté třídy i osamělé babky a často i spořádané domácí puťky. Muži se tam vydávali jen pod rouškou noci.

Glumuška tak poznenáhlu opřádala Guslar Veliký i svými tajemnými čarami a kouzly. Jenže to byly stále jen řeči, protože při činu ji nikdo nechytil a klienti, dá rozum, mlčeli jako hrob.

Když za ní přišli dva agitátoři z ateistického sdružení, aby jim za honorář připravila prostředek, který by jim pomohl zbavit se místního popa, ohradila se:

„Co vás to napadlo? Copak jsem nějaká čarodějnice? Nebo dokonce zaříkávačka? Není vám hanba? Ateisté, a takovéhle nesmysly! Koukejte mazat, nebo to oznámím vaší odborové organizaci!“

Stendhalův postoj k pověstem o Glumuščiných schopnostech byl pochopitelně skeptický, ba přímo přezíravý. Dokonce navrhl šéfredaktorovi místního listu, že v zásadním článku demaskuje Glumuščiny šarlatánské praktiky, ale šéf jen potřásl hlavou a Míšův návrh zamítl:

„Nech to být! Společnost není nijak ohrožena a my se nebudeme míchat do babských drbů.“

Nicméně Míša, hnán zvídavostí a spravedlivou touhou po vědeckém pokroku, se leckde vyptával a navštívil dokonce jednu ženu středních let, jež byla přesvědčena, že se nerozvedla jen díky Glumušce. Přitom to byla místní knihovnice, ženská vzdělaná, skoro intelektuálka a z pověrčivosti ji nikdo nemohl podezírat.

Pak se však na Glumušku začalo zapomínat. Rušný život v Guslaru Velikém pomalu zastínil Glumuščina kouzla jinými bouřlivými událostmi a kdoví, možná že by si Míša Stendhal na Glumušku už ani nevzpomněl, kdyby do Guslaru Velikého nepřijela na prázdniny Alena Višňakovová. Byla to známá tenistka, dokonce mistryně sportu a finalistka všesvazové soutěže čtyřhry žen. Navíc to byla rozkošná blondýnka s tmavýma očima a Míša se do ní okamžitě a beznadějně zamiloval.

Jenže Míša byl vysloveně nesportovní typ, který nechodil ani na plovárnu, protože si nechtěl zadat sýrovitou barvou své kůže a evidentně nedostatečnou muskulaturou. Kromě toho nosil brýle, což mu dosud bylo víceméně fuk, pokud si je někde nezapomněl.

Teď to ovšem bylo něco jiného!

Několikrát se pokusil pod různými záminkami přiblížit se k Aleně, ba dokonce k tomu účelu prostudoval příslušnou literaturu a předplatil si časopis Tenis. Takto náležitě připraven požádal Alenu o interview, který však nevyšel, neboť byly právě žně a na pořadu dne byla podmítka a mistrovství světa ve fotbalu.

Pronásledoval však Alenu vytrvale dál. Na ulici, v cukrárně a vůbec všude, kde se dalo.

A taky mu nechutnalo jíst a jeho rukopisy byly samý nesmysl.

Ač člověk jinak inteligentní, jemuž bylo transcedentálno bytostně cizí, vypsal dvě kuličkové tužky tvorbou špatných veršů a vůbec se trápil a usychal. Nakonec si už zoufal do té míry, že zmučen láskou a Antarktidou přemohl rozpaky, zavrhl logiku i zdravý rozum a vypravil se za Glumuškou.

Konečně — v životě muže přicházejí chvíle, kdy zdravý rozum musí jít stranou!

Ještě jednou se ohlédl k růžovému oknu, rozhodně si navyklými pohyby vyčistil brýle a vyrazil směrem k pile.

Tvářil se, jako když se jen tak prochází, a žasl nad vlastní pitomostí. Trapné rozpaky zaháněl vzpomínkou na Aleninu tvář ozářenou světlem měsíce.

U pily končil asfalt a dál už vedla jen lesní cesta. Ve výmolech se držela voda a v každé té louži zářil měsíc i Alenina tvář. Domky na periférii už spaly a temnými okny zíraly na osamělého poutníka. Pouliční lucerny zůstaly daleko vzadu a Míšův stín se protahoval do nepředstavitelné délky. Jen psi, vyrušení ze spánku, se rozštěkali a jejich vytí provázelo Mísu na jeho strastiplné cestě.

Srdce se mu sevřelo úzkostí!

Ne snad že by se bál tajuplné samoty, spíš představy, že by tu teď mohl potkat někoho známého.

Za posledním domkem musel uhnout z cesty a zamířit ke třem osamělým borovicím. Ještě štěstí že svítil měsíc, takže si nepolámal nohy o všelijaké kořeny, které se mu záludně stavěly do cesty. Aniž si to uvědomil, přidával stále do kroku, takže poslední metry před čarodějnou chýši už uháněl, jako by mu měl ujet vlak.

Pak se zastavil…

Stál na pasece a Glumuščina chaloupka se před ním nakláněla k jedné straně. Šindele byly zešedlé stářím a plot z pokřivených tyček mu připadal jako řada naježených kopí krutých nájezdníků. Jakže je to v té pohádce o perníkové chaloupce? napadlo ho mimoděk, ale pak si řekl, že už přehání a vykročil.

Zavřenými okenicemi prosvítalo bledé světlo. Nespí, ulevilo se Míšovi. Ale co když mě nepřijme? Anebo bude mít klienta? To by tak ještě scházelo, aby to byl někdo od nich z redakce, obešly Stendhala lehké mdloby. To by mohlo mít děsivé následky!

Přešlapoval rozpačitě na místě jako skokan, který se chystá mohutným odrazem překonat laťku. Jenže Míša se neodrazil. Našlapoval opatrně po špičkách, aby se škvírou v okenici přesvědčil, zda může bez nebezpečí vejít.

Pod oknem byla houšť kopřiv, jež ho pálily i přes ponožky Nedbal! Pak prasklo nějaké prkno a Míša se takřka po kolena propadl do jakési jámy s podezřelým obsahem.

,Zatraceně!“ nezdržel se a strnul v poněkud nepohodlné póze.

Opodál se otevřely dveře.

„Jen pojďte dál,“ ozval se hlas. „Co tam vlastně děláte v té díře?“

Míša se dotčeně zakabonil, vyhrabal se z plevelu a vyšel na zápraží. Cítil se všelijak. Co tady vlastně v noci hledá? Kdo ho nutí?

Byla to ohavná chvíle.

Připadalo mu, že zatím znesvěcuje ryzost svých citů k Aleně Višňakovové.

Za pootevřenými dveřmi bylo prázdno. Jen čisté stěny, špatně osvětlené holou žárovkou u stropu.

„Utřete si boty!“ přikázal hlas.

Poslušně šoupal podrážkami o rohožku.

Další příkazy nenásledovaly a tak tedy opatrně strčil do dveří. Otevřely se tiše a lehce. Kupodivu se cítil ošizen. Dveře přece měly podle všech pravidel hrozivě zaskřípat. Jenže v té chvíli ho oslepilo světlo a Míša měl dojem, že se octl v čekárně u zubaře. Na dveře docela zapomněl.

Byla to relativně prostorná místnost s vybílenými stěnami a s úhledně vyrovnanými lavičkami. Kolem seděli klienti a zvědavě se podívali na příchozího.

„Ale, ale! Dobrý večer, Míšo,“ řekl muž se zavázanou tváří, ve kterém Stendhal po hlase poznal Kornelia Udalova. „Copak vás sem přivádí? Sedněte si!“ udělal místo na lavičce vedle sebe. „A jaké máte pořadí?“

„Pořadí? Jaké pořadí?“ podivil se Míša. „Já… Já nemám žádné pořadí. To mám přijít až zítra?“

„Pchá! Zítra přece nepřijímá. Víte, jak dlouho jsem musel čekat? Tři dny!“

Udalov ukázal dlaň, kde byla inkoustovou tužkou namalována velká osmadvacítka.

Stendhal se zasmušil a měl se k odchodu.

„Ale jen seďte!“ uklidňoval ho Kornelius. „Když byly dveře otevřené, tak to vás přijme. Stejně je nás už jen pár.“

A protože Stendhal byl evidentně poslední a nikoho nepředbíhal, přidali se k Udalovovi i ostatní pacienti:

„Jen si sedněte, tady to jde rychle,“ ozývalo se kolem.

A tak si Míša opatrně sedl na krajíček lavičky.

V čekárně napočítal šest lidí. Příčiny, které je sem přivedly, byly zřejmě různé. Udalova například bolel zub.

„Vás taky?“ huhňal Kornalius do šátku.

„Co?“ lekl se Stendhal.

„Bolí zub.“

„Ne…

„Vidíte a já už tři noci nespal. Šel jsem k zubaři a ten rabiját povídá — vytrhnout! Umíte si to představit? Ale Xenie, tedy žena, povídá: ‛Kornelie, běž ke Glumušce! Ta ti pomůže. Pogosjanovi od nás z domu taky zaříkala zub. A ani nerv mu nemuseli trhat!’ No — a tak jsem šel…“

„A co tamhle ten?“ ptal se šeptem Míša.

„Vy ho neznáte?“ divil se Kornelius. „Ten je přece z meteorologický stanice.“

„Neříkejte, vážně?“

„Co si to tam špitáte?“ zeptal se muž naproti, kterému klobouk skrýval půl tváře a druhou půlku vyhrnutý límec. „Kategoricky žádám, aby se o tom nikde nemluvilo!“

„To je přece samozřejmé,“ uklidňoval ho Udalov. „Kterej trouba by se k tomu taky přiznal? Já jsem jen říkal, že jste z meteorologické stanice. Nic víc. Ani vaše jméno jsem mu neřekl, Nikito Valentinoviči.“

„Jenže on je z místních novin. Kdoví co tu vlastně chce,“ řekl meteorolog. „Těmhle pisálkům se nedá věřit!“

„On je od novin?“ zeptal se poplašeně tlouštík s kozlem na provaze. „To koukejte raději hned vypadnout, mladíku! Nám by se váš fejetónek moc nehodil. I bez vás máme trápení dost. A já si nemůžu takovou publicitu dovolit.“

Kozel natáhl bradatou tlamičku k tlouštíkovi, povyskočil, opřel mu kopýtka o kolena a láskyplně mu olízl tvář.

„Jedeš!“ utrhl se na něho tlouštík a v hlase mu zaznělo zoufalství.

„Jen ať si jde po svých!“ přidala se drobná žena v šedivém šátku, zatímco tlouštík pracně odstrkoval kozla. „Já tady jsem soukromě,“ ozval se konečně Stendhal. „Čestné slovo. V takové delikátní záležitosti…“ Dveře potažené bílým voskovaným plátnem se otevřely a vyšel z nich vysoký ramenatý chlapík s ruksakem na zádech. Oči mu zářily blahem a po ostatních se ani nepodíval.

Meteorolog vyskočil jako čertík a hnal se ke dveřím:

„Můžu dál, nebo zavoláte?“

„Nejdřív si laskavě sundejte klobouk!“ ozval se přísný hlas. „A pojďte dál! Přece tu nebudu až do rána.“

„Co je s ním?“ vyzvídal znovu Stendhal, když se rozhostilo ticho.

„No to víte! Předpovědi,“ vysvětloval Udalov. „Prve si tady stěžoval. Za čtrnáct dnů mu to desetkrát nevyšlo. Klima se nějak zkomplikovalo. Prostě to nevychází a nepomáhají ani meteorologické družice. Já tomu tak nerozumím…“

„A co ona s tím má společného?“ divil se Stendhal.

„Říká se, že se v tom vyzná. To víte! Jsou žně a zemědělci chtějí vědět, jak jsou na tom. Kosit, nebo počkat? Co jim má chudák říct?“

„Zvláštní,“ zamyslel se Stendhal.

„No uvidíme,“ pokýval hlavou Udalov. „A co vy? Nejste tady na reportáži, doufám?“

Stendhal zavrtěl hlavou:

„Nejsem. To je taková… A co zub? Bolí?“

„Víte, že ne? To je tak vždycky. Vlezu do ordinace a jako když utne.“

„To jsou nervy,“ řekl muž s kozlem. Kozel trhal provazem a natahoval hlavu k fíkusu.

„Zuby bolí od nervů,“ vložila se do toho žena v šedém šátku. „Žaludeční vředy taky.“

„Vy máte žaludeční vředy?“ zeptal se soucitně Stendhal.

„To ne, ale vdala se mi dcera. A on má teď na podzim narukovat. Umíte si to představit? Tak říkáte, že nejste od novin?“

„V zásadě ano, ale teď ne. Teď jsem tu soukromě,“ vysvětloval trpělivě Stendhal.

„Jestli potřebujete nápoj lásky, tak vám radím, abyste byl krajně opatrný,“ ozval se tlouštík s kozlem.

„Co vás to napadlo?“ začervenal se Míša.

„To je přece jasný!“ ozval se muž v holínkách, jenž dosud neřekl ani slova. „Zamiloval se! Koukni na něho, Váňo!“

Jeho soused v požárnické uniformě se probral z dřímoty, popošoupl si přílbu k fíkusu a přisvědčil. Za chvíli už zase spal.

„Tohle je přece kliďas,“ pravil s uznáním muž v holínkách. „Dnes je tady popáté. Ten je tu jako doma. Ale já si ne a ne zvyknout.“

„Popáté?“ užasle opakoval Stendhal.

,Jó, popáté. Teď zase ztratil hadici. Ten jim tak hospodaří s inventářem, že by hasiči za chvíli přišli na buben.“

„A to myslíte, že ji tady najde?“

„Tady ne. Ale ona ji najde docela určitě,“ řekl muž s přesvědčením. „Posledně mu našla tři minimaxy. To je vzácný člověk, ta babka. Víte, mě zase se… štvou pytláci. Oni ti pacholci vědí, kudy chodí zvěř k napajedlu. A já vím houby! Tak ji chci poprosit, aby mi to řekla taky.“

„Aha…,“ řekl Stendhal, ale dál se nedostal.

Ze dveří vyšel meteorolog a rychlými pohyby roloval synoptickou mapu.

„Tak co?“ zeptal se zvědavě Udajov.

„Od zítřka je to v suchu! Nejmíň do konce týdne. Zlatá babka! Co jsem vám povídal!“ popošoupl si klobouk do týla a rozesmátá tvář se mu leskla potem. „My jsme nebrali v úvahu anticyklon u Azorských ostrovů, představte si! Já mu povídal: pozor na to! On že ne, že to je daleko. Houby daleko!“ Ale to už byl mezi dveřmi.

Další byla na řadě žena v šedivém šátku. Jen se za ní zavřely dveře, ozval se hluk, který rychle sílil. Za okamžik bylo jasné, že určitě propukla hádka. Neuplynula ani minuta a ženská byla venku.

„… A s takovými pitomostmi mi sem už víckrát nelezte!“ křičela za ní rozzlobená vědma. „Víte, co to je občanská povinnost? Tak si nezahrávejte s ohněm!“

„Já jsem matka!“ odsekla žena v šátku. „A budu si na vás stěžovat!“

„Další!“ uťala diskusi Glumuška.

Míša sice natahoval krk jako slepice, ale Glumušku stejně nezahlédl.

„Váňo, jsi na řadě,“ šťouchl muž v holínkách do požárníka.

„Co se zase ztratilo?“ ptala se vědma otevřenými dveřmi.

Váňa si protřel oči a klidně oznámil:

„Šlauch se někam ztratil. Poručík povídá: Koukej, Sidorenkove, měl jsi ho v ruce poslední, tak ho koukej najít, nebo uvidíš!“

„Přijď ráno v půl deváté!“ řekla Glumuška. „A další!“

„Teď jsem na řadě já,“ povídá muž v holínkách, zatímco požárník už zase spokojeně podřimoval ve stínu fíkusu.

Neobvyklé zážitky rozptýlily Stendhalovy myšlenky na milovanou dívku.

V ubohé chaloupce, stojící div ne na můří nožce, kde čekal černého kocoura za pecí a štiplavou vůni všelijakého koření a lektvarů, seděl v úhledné čisté čekárně, dokonce přizdobené fíkusem.

A pak ten meteorolog, a Ivan s hadicí…

Když se zvečera vydal k vědmě, hluboce sebou opovrhoval a proklínal v duchu Alenu, kvůli které — navzdory zdravému rozumu — vydal všanc svou dobrou pověst a choval se naprosto pošetile. Ale málo platné! Právě ona šílená cesta lesem příčící se zdravému rozumu a materialistické dialektice násobila jeho zoufalství z neopětované lásky, z níž nebylo úniku.

To prý je vědma! vrtěl hlavou Stendhal v nechápavém úžasu.

Jakápak vědma? Vždyť tohle je spíš poliklinika. Neoficiální sice, ale jinak docela obyčejná poliklinika. A dost univerzální. Od té okresní se liší jen pacienty a jejich specifickými problémy.

V té chvíli si Stendhal uvědomil, že mu asi Glumuška dokáže pomoci, ale zdaleka si nebyl jist, zda o to ještě stojí.

„… A tak si povídám,“ zaslechl Míša tlouštíka s kozlem, „buď se do mě zamiluje, nebo to půjde k soudu. Takhle už to dál nejde!“

„To ne!“ řekl Udalov rozvážně.

„Dostal jsem tedy ten nápoj lásky…“

„Konečně!“ vyhrkl Stendhal.

„Prosím?“

„To nic. Já jen tak… Prostě nahlas myslím.“

„Aha!“ upokojil se tlouštík a odtáhl kozla, který zase mířil k fíkusu.

Konečně je tady člověk, který neztratil hadici, nezajímají ho cesty cyklonů ani pytláků. Konečně spřízněná duše. Zamilovaný, jenž také touží po opětované lásce.

„Jak jsem říkal, dostal jsem ten nápoj lásky a tradá domů. Samozřejmě! Čekala tam na mě, zmije jedna. Jak mě zmerčila, hned spustila bandurskou. Jen počkej! povídám si. Však poznáš, zač je toho loket! Jenže to mělo háček. Jak já do ní ten lektvar dostanu?“

Ze dveří vyšel člověk v holínkách a vesele si pohvizdoval. Zacloumal požárníkem Váňou, ten si vzal vycíděnou přilbu a šli. Teď byla řada na Udalovovi.

Tlouštík, který ztratil posluchače, se obrátil na Stendhala:

„Zajímá vás to? Mám pokračovat?“

Míšovi jeho vyprávění zatím nedávalo valný smysl a taky ten kozel ho trochu mátl. Ale rychle přisvědčil:

„Samozřejmě! Já jsem tady s — s podobným problémem,“ zapýřil se cudně.

„Cože?! Taky kvůli ní?“

„Hm… ano. Jenže já jsem neslyšel začátek vaší historie. Kdybyste se neurazil…“

„Ale pročpak? Já to zopakuju. Jedeš, potvoro! — Pardon,“ obrátil se na Stendhala. „Uhni! Budu samej chlup.“

Poslední slova patřila kozlovi, který se mu otíral o nohy jako pes.

„To bylo tak: mám sousedku. Mrcha, jakou svět neviděl. Stará panna. Vyschlá jako houžev. Jak já ji nenávidím! A řeknu vám, abych já někoho nenáviděl, to už musí být. A tahle ježibaba porazila jen za poslední měsíc náš společný plot dvakrát. Umíte si to představit? Pomyje mi vylévá zásadně pod okna a přitom se na mě kouká, jako bych měl lepru, zmije jedna!“

Stendhal byl poněkud zmatený, protože ničemu nerozuměl, a tak mlčel a jen přikyvoval hlavou.

„Co vám mám povídat. Aby ji čert vzal! Jenže ani ten ji nechce,“ pokračoval tlouštík. „Bylo mi jasné, že ještě pár dní a buď mě přivede do blázince, nebo do kriminálu. Jestli mě doopravdy naštve, tak na ni určitě vztáhnu ruku… Nebo obě. A ke všemu ještě tenhle zatracený kozel!“ ukázal prstem. Kozel rychle sklonil hlavu a dlouhým drsným jazykem mu láskyplně olízl ukazováček.

„Jedeš, bestie!“ ohnal se tlouštík a dál vysvětloval Stendhalovi:

„Vždycky, když ta sůva vedle porazila plot, pustila se tahle potvora do mojí zahrádky a celou ji okousala. Celou! Přitom vždycky nejdřív schroustala něžné výhonky těch nejvzácnějších rostlinek. Víte, že ta mrcha žere i orchideje? A tak jsem si řekl: vydáš se za Glumuškou! Dostal jsem od ní nápoj lásky, vrátil se domů a koumal, jak bych ho té ochechuli podstrčil. Myslel jsem, že se konečně začne chovat trochu lidsky a že ty různice, které hrozily krveprolitím, pominou…“

Ze dveří vyšel Udalov. Šátek, do kterého před chvílí balil tvář, měl v kapse a spokojeně se usmíval.

„Děkuju, paní doktorko, mockrát vám děkuju,“ ukláněl se ve dveřích vědmě. „Víte, já měl takový strach z toho trhání, že si to ani neumíte představit, Vždyť už takhle mám v puse čtyři můstky.“

Za Udalovem vešla do čekárny drobná vrásčitá babka v šedivých jednoduchých šatech a filcových pantoflích. Držela se však hezky zpříma a pronikavé modré oči se jí leskly jako mladici. Šedé vlasy měla sčesány pod plátěným šátkem.

„Už jenom dva?“

Stendhal měl pocit, že to spíš oznámila, že se vůbec neptala.

„Dva,“ vydechl Míša a zamrazilo ho v zádech.

„Tak pojďte oba! Beztak máte stejné problémy,“ pokynula Glumuška ke dveřím.

„Já tady na vás počkám, Míšo,“ řekl Udalov. „Vezmem to pak zpátky spolu.“

První vešel do ordinace kozel, za ním na provaze tlouštík a nakonec, trochu váhavě, i Stendhal.

„Sedněte si!“ řekla vědma. „Už jsem dneska celá umořená. A zítra ještě přijdou z toho kontrolního odboru. Jo, to má člověk za dobrotu.“

Glumuška si sedla za starý kancelářský stůl, který byl celý pocákaný inkoustem. Tlouštík si sedl proti ní a Míša se zatím vsoukal na pec.

„Vy jste tady, můj milý, přece už jednou byl. Před pár dny. Copak? Nevyšlo něco?“ zeptala se Glumuška.

„Všechno vyšlo,“ povzdychl si tlouštík. „Jenže docela jinak.“

„Tak povídejte. Ale jen žádnou epiku!“

„No — když jsem se vrátil od vás domů, ona už na mě čekala. A jako vždycky ječela na celé kolo. Za chvíli mi z toho šla hlava kolem. Tak si povídám: Quo usque tandem, potvoro jedna? Na tebe aby měl člověk nervy jako špagáty. A i na ty by mi ještě brnkala…“

„Stručně, prosím,“ přerušila ho Glumuška a kozel dupl kopýtkem, protože se mu nelíbil její tón.

„Ano, prosím. Tak tedy koumám, jak jí podstrčit ten elixír. Jenže to máte těžké. Nic mě nenapadlo. To bych ji snad musel svázat a nalít to do ní trychtýřem…“

Podíval se na Glumušku a rychle pokýval hlavou:

„Já vím, stručně… Ale řeknu vám, to nebyl život, to byl přímo očistec! Jakmile se setmělo, vyplížil jsem se opatrně z domu a přikradl se k jejímu oknu. Vzpomněl jsem si totiž, že tam mívá čajník. A byl tam! Na parapetu, jako vždycky. Tak si povídám: opatrně jí to tam přeleješ! Rychle jsem se rozhlédl a šups — už to tam bylo.

Vrátil jsem se domů a koukám, co bude.

Baba — pardon, madam — baba vyšla, vzala čajník a já už si mnul ruce, jak mi to vyšlo, když zvedla víčko, přičichla a povídá: Už je nějaký starý. Raději zavařím nový a vylila konvičku do kýble s pomyjemi. I s tím elixírem, představte si! Div jsem si nezoufal. To snad chápete. A pak ta sůva nechala stát ten kýbl na zápraží. Než jsem se vzpamatoval a mohl učinit příslušná opatření, přiloudal se k vědru tenhle zatracený kozel a vychlemtal ho málem do dna.“

Stendhal naslouchal se vzrůstajícím zájmem, i když už mu bylo všechno jasné. Ani Glumuška tlouštíka nepřerušovala,

„A ráno už na mě čekal u dveří, aby mi vyznal lásku. Já se z toho snad zblázním. Na krok se ode mne nehne! Já už zkoušel kdeco. I autobusem jsem jezdil celý den, doma se zapíral, málo platné. Když zavřu dveře, vleze mi dovnitř oknem. A k tomu ještě ta ježibaba — pardon, madam — kvičí na celou ulici, jako by té ostudy bylo málo. A já?“ zmlkl v půli věty a tiše se rozeštkal.

„To je zvláštní,“ řekla babka zamyšleně. „Tak vy říkáte, že se do vás zamiloval kozel? To je opravdu zajímavé. Z vědeckého hlediska myslím. Zamilovaný kozel…?“

„Copak to není vidět?“ zaúpěl tlouštík.

„A přitom má docela jiný metabolismus,“ uvažovala Glumuška nahlas. „Jenže já teď nevím, co s vámi… A vy se neculte, mladíku!“ obrátila se na Stendhala. „Na tom není nic k smíchu.“

„Já se nesměju,“ řekl Míša, který nebyl s to potlačit úsměv. „To je, prosím, tik.“

„I jen ho nechte,“ pravil tlouštík se slzami v očích. „Jsem směšný. Co se dá dělat. Ale já jsem nechtěl lásku té semetriky z nějaké ziskuchtivosti. Já chtěl mít jen pokoj a nesežrané kytky na zahradě.“

„Kytkám teď nic nehrozí. Kozel má jiné starosti,“ řekla vědma.

„Ježíšmarjá! Ale co s tím kozlem?“

Působí to! pomyslel si Stendhal a oči se mu zaleskly vzrušením. Hned zítra to vyzkouším! Bylo to hrozivé i krásné pomyšlení. A znovu viděl v duchu Aleninu tvář zalitou měsíčním světlem. Jenže tentokrát neříkala nic o tetě, která si na něho půjde stěžovat, ale její něžné rty vzrušeně šeptaly sladká slůvka lásky.

Zatímco se opájel touto fascinující představou, tlouštík se zdrceně šoural ke dveřím a za ním poskakoval jeho zamilovaný kozel.

Glumuška se obrátila na Stendhala:

„Tak co vy, mladíku? Do kohopak jste se nám zamiloval?“

„Do děvčete, prosím,“ přiznal se Míša.

Glumuška jen povytáhla obočí.

„No do Aleny přece. Přijela k tetě na prázdniny. Promiňte prosím, že vás s tím obtěžuji.“

„To nic, to nic. To je více méně má povinnost. Ale vy jste přece studoval, či ne?“

„Ovšem. Na leningradské univerzitě. Filozofickou fakultu s postgraduálním studiem. Teď pracuji tady v novinách jako reportér…“

„Gratuluju. Ale poslyšte, mladíku, není vám trochu hanba honit se za všelijakými lektvary? Sedněte si sem ke stolu! Nebudeme na sebe křičet přes celou světnici.“

Míša si poslušně přesedl a pod upřeným pohledem babky se cítil drobátko nesvůj. Jako u zkoušky nebo na osobním oddělení.

„Víte, že se podobáte mladému Gribojedovovi?“

„Ano, prosím. Říkali mi to,“ přitakal skromně Míša.

„A ty vaše obtíže přišly najednou, nebo je vyvolaly nějaké zvláštní okolnosti?“

„Zčistajasna, prosím. Neočekávaně,“ přiznal se Stendhal. „Jen jsem ji uviděl — a konec.“

„Musím vás však upozornit, že vyvolání opětovaných citů umělými prostředky může časem pominout, což mnohdy vede k tragickým komplikacím.“

„Chápu. Ale co mám dělat? Já už to nemůžu vydržet. Copak vy jste nikdy nebyla zamilovaná?“

„Já? Samozřejmě že byla,“ usmála se Glumuška.

„Promiňte. Nechtěl jsem vás urazit.“

„To nic. Ale přece jen — nechtěl byste to raději zkusit konzervativními prostředky? Třeba když budete pozorný, něžný, mužný…“

„Já?!“

„No vy, Míšo. Proč myslíte, že by se do vás nemohla zamilovat?“

„Ale kdy?“ zvolal Stendhal a pateticky rozhodil ruce. „Vždyť za deset dnů jede na soustředění do Kalugy. A pak už ji nikdy neuvidím!“

„Jak si přejete,“ pokrčila rameny Glumuška. „Já jsem vás varovala. Tak teď si udělám vaši fotografii a krevní obraz.“

„Na co? To je přece zbytečné. Dejte mi nápoj lásky a já půjdu.“

„Bože!“ vzdychla babka. „Copak vy, vzdělaný člověk, věříte na takové pitomosti?“

„Proč ne? Vždyť jsem viděl výsledky.“

„Plácáte nesmysly, Stendhale! Vy opravdu věříte, že dva kilometry od Guslaru Velikého žije čarodějnice? Teď ve dvacátém století?!“

„A co tedy jste?“

„Záleží na tom? Chcete-li, tak třeba experimentátor, filantrop, host ze sousedních galaxií. Nebo laureát Nobelovy ceny za genetiku. Vyberte si!“

„Nemůžete přece popřít, že jste známá vědma Glumuška.“

„Na tenhle titul jsem si nikdy nečinila sebemenší nárok. Stoupněte si ke zdi! Ne… Tam ne! Tamhle! Ták, hlavu trochu doleva…

Nikoho jsem se o nic neprosila. Klidně jsem si tu žila, prováděla vědecká pozorování, sbírala po lese prázdné láhve a prodávala je po dvaceti kopejkách. Všechno ostatní už byla náhoda… Můžete si sednout. Ukažte prst!

Kde zase mám ten líh? Á, tady. Nevíte, jestli dostali v lékárně vatu? Ne? Ale to už je vlastně jedno…

Kde jsme to přestali? Aha! Že dál už to byla náhoda. Víte, já jsem si zdejší lidi docela zamilovala. To je pak obtížné odmítnout drobné službičky a pomoc. Když dokážu víc než oni, když mohu pomoci… Copak mám morální právo odmítnout? To je také otázka etiky.

Necukejte mi tou rukou!

Vidíte, teď vás budu muset píchnout ještě jednou… No, tak držte! Že vám není hanba, takový mužský, zamilovaný a bojí se obyčejné injekční jehly.“

„Na co vůbec potřebujete mou krev?“ zeptal se Stendhal a vzpomněl si na Stockerova Draculu.

Vědma zmáčkla Míšův prst, několik kapek krve skanulo na čisté sklíčko. Glumuška k ní přidala pár kapek jakési čiré tekutiny, promíchala injekční jehlou a položila sklíčko pod mikroskop.

„Devátá skupina B–12. A trochu zvýšená hladina leukocytů.“

„Čeho?“ žasl Míša jednak nad mikroskopem, kterého si dosud nevšiml, a jednak nad určením krevní skupiny, protože si uvědomil, že zatím slyšel jen o čtyřech. „Já vám vůbec nerozumím.“

„Proč byste tomu měl rozumět? Při vašem filozofickém vzdělání?“

„Máte pravdu.“

„No vidíte. Lidi taky věřili, že jsem zaříkávačka a že vládnu magickým silám. Kdoví jestli si taky nemyslí, že lítám na koštěti,“ usmála se tak příjemně a mladě, už to Míšu ohromilo. „Měla jsem se s nimi snad hádat? Vaši krev potřebuji k tomu, abych udělala to, čemu vy říkáte nápoj lásky. Elixír musí obsahovat vaše charakteristické genotypy. Až je objekt vaší touhy stráví, trochu to pozmění jeho centrální nervový systém. Jinými slovy řečeno — stanete se do jisté míry pokrevními příbuznými. Ačkoliv, spíš se stanete duchovními blíženci. To je přesnější. Zvolený objekt k vám pocítí stejné sympatie, jaké vy cítíte k němu…“

Míša byl poněkud dotčen, že o Aleně mluví jako o nějakém indiferentním objektu.

„No, no! Jen se nehoršete! Však ono jí neubude. Vědeckou stránku tohoto problému bych vám mohla samozřejmě vysvětlit podrobněji. Jsou to celkem jednoduché genetické vzorce. Ale vy byste tomu stejně houby rozuměl při vašem humanitním vzdělání.

Kdybyste věděl, jak já jsem si už potřebovala popovídat s nějakým inteligentním, vzdělaným člověkem! A když přijde, je celý zpitomělý láskou a věří na kouzla a čáry! Vidíte, a já před takovým moulou odhaluju svá tajemství… Vidím, že je nejvyšší čas odtud zmizet. Nejvyšší čas!“

„Takže to jsou čáry?“

„To snad není možné! Já mu to tady vysvětluju a on je hluchý jako tetřev. Ti zamilovaní snad ani nejsou tak slepí jako natvrdlí. To není jinak možné. Stendhale! Čáry a kouzla nejsou a nebudou! Co vás to učili v té škole? Vždyť to všechno je jen chemie. Docela obyčejná elementární chemie.

Ale co ty leukocyty? Nemáte něco se žlučníkem?“

„Já nevím. Ale jak to bylo s tím zlodějem na pile? To byla taky chemie? Nebo s tou hasičskou hadicí? A co Udalovův zub? Taky chemie?“

„Vy mi prostě nemůžete věřit, protože tomu nerozumíte. Ale to už je tady tradice. Když na Zemi něčemu nerozumějí, tak to jsou hned kouzla a čáry. Jen mlčte! Já vím, co chcete namítnout. S požárnickým inventářem mi pomohl docela obyčejný detektor. Kdybyste se laskavě namáhal, tak stojí tamhle na pícce. A ten zloděj? Telepatický lokátor. Pravda, teď se nějak porouchal a já se v elektronice nevyznám a ani nemám náhradní díly. Je to všechno tak prosté, Stendhale, že je mi až trapné o tom mluvit. Mimochodem, bez toho telepatolokátoru jsem jako bezruká. A že pomáhám lidem? Víte, já se řídím zásadou, že pomůžu jen tomu, kdo má poctivé úmysly.“

„Prosím?“

„No jistě. Většina přání je nutně sobecká. Vždyť to jsou taky soukromá přání. Ovšem bez toho lokátoru? Kde mám jistotu, že se někdy nezmýlím?“

„Já ale mám ty nejpoctivější úmysly!“

„To sotva,“ usmála se vědma.

„No dovolte!“ ohradil se Stendhal.

„Chcete pobláznit hlavu nevinnému děvčeti. Tomu říkáte poctivé úmysly?“

„Ale já přece…“

„Nechme toho. Já už stejně musím brzy odjet.“

Glumuška rozestavila po stole nejrůznější tyglíky a křivule, míchala v nich různé ingredience a tinktury, takže to v nich kypělo a bublalo a co chvíli měnilo barvu.

„Byla bych sice raději, kdybyste sem přišel ještě alespoň jednou, ale myslím, že si podruhé už netroufnete. — Ale netroufnete!“ zatrhla rázně Míšovu výmluvu dřív, než se na nějakou vzmohl. „Budete se stydět,“ řekla shovívavě. „Vždyť ještě teď nevycházíte z údivu nad tím, co jste tady viděl. Ale žádný strach. Ten prostředek dostanete za pár minut.“

Udalov šel se Stendhalem skoro až domů, protože se sám po tmě bál. Pusa mu přitom jela jako šlejfíři:

„A ten s tím kozlem,“ povídá. „To je prostě hrůza. Vždyť takový kozel strašně smrdí. A víte, že se mi do pusy ani nekoukla? Vážně. Jen mi něco přiložila ke tváři a povídá: ‛A je to! Pár dní si vyplachujte ústa vlažnou vodou, ve které rozpustíte sodu bicarbonu.’ Chápete to? Se sodou, povídá. Vždyť to je o žloutenku. Já nemůžu sodu ani cítit.“

Měsíc zašel za mraky a lucerny se jako by ještě víc rozzářily. Když šli okolo domu, kde spala Alena, dalo Stendhalovi spoustu práce, aby se přiměl jít dál a nezůstal trčet pod okny. Sevřel v kapse lahvičku se zázračným nápojem a dlaň se mu zapotila. Jen abych ji propána ještě nerozbil! děsil se v duchu.

„Uznejte, že to je prapodivná historie,“ vedl si svou Udalov. „Žijeme ve druhé polovině dvacátého století, kolem kosmické lodě, komputery, kovralové koberce a mezi tím pozůstatky tmářské minulosti. Babka, která dovede dělat zázraky! Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych neuvěřil. Já vím, jsou to pověry, ale na světě je ještě mnoho záhad. A proto lidé odjakživa věřili čarám. Teda jako v minulosti, za cara. Ale dnes? Žijeme přece v období vědeckotechnické revoluce.“

„A co když vás vyléčila právě pomocí elektroniky?“ nadhodil Míša Stendhal.

„Chacha! Pomocí elektroniky! Nenechte se vysmát, Míšo. A co ten váš elixír lásky? No nic, já dovedu mlčet,“ uklidňoval Stendhala. „Nebo ten kozel… To byla taky elektronika?“

„Do čeho já to naleju?“ zauvažoval Míša nahlas.

„A co?“ zeptal se Kornelius popleteně, protože mu to s elektronikou nedávalo žádný smysl.

„Ale nic. To já jen tak.“

„Aha,“ snažil se Kornelius usilovně pochopit, o čem je vlastně řeč. „Vy si někam něco lejete?“ zkoušel to opatrně.

„Ne. Proč?“ podivil se Míša Stendhal, který byl myšlenkami někde docela jinde.

Korneliovi se mírně zapotila pleš:

„Tak koho vlastně máte na mysli?“

„Teď?“ lekl se Míša, protože Alenin dům byl ještě nablízku a jemu set nechtělo vysvětlovat případné souvislosti.

Diskuse se beznadějně komplikovala.

„Takže to mluvíte o sobě?“

„N — ne. O Glumušce,“ napadla Mísu spásná výmluva. „V Guslaru Velikém není náležitě využitá.“

„Jak to? Tohle je ta vaše vděčnost?“ urazil se Udalov v zastoupení vědmy. „Tak přece píšete fejeton…“

„Jaký fejeton?“ divil se upřímně Stendhal, což zmátlo Udalova ještě víc.

Konečně dospěli k domu, kde bydlel Míša v podnájmu, a oběma se náramně ulevilo.

„Tak už jste doma,“ řekl Kornelius. „Dobrou noc a hodně štěstí, Míšo!“

Stendhal mu ještě zamával a opatrně vytáhl volnou rukou klíč. Hned za dveřmi se zul, aby nevzbudil bytnou.

Byla to neklidná noc.

Míša se nepokojně převaloval a co chvíli se budil zbrocený potem. Ve snách ho tlačila můra a v děsivých vizích ho pronásledovala Glumuška, která ho nutila pít všelijaké patoky, jejichž složení vypočítala na kapesní kalkulačce. A když se zdráhal, hrozila mu kádrovými posudky.

Když se probudil, bylo krásné ráno plné pohody a slunce zářilo jako snad nikdy.

Stendhal se posadil na posteli a dlouho se nechápavě díval na lahvičku s elixírem. Konečně se rozpomněl na noční dobrodružství.

„To snad je jen šalba a mam!“ přesvědčoval sám sebe. „Šílenství! Blouznění přepracované mysli.“

Už se chystal vyhodit kompromitující lahvičku oknem, když zahlédl na protějším chodníku Alenu. Mířila na trh a vesele pohupovala nákupní taškou. Linula se z ní taková oslňující záře, že Míša s lahvičkou v ruce vyrazil k umývadlu, aby bleskově dokončil nezbytnou ranní toaletu a vydal se za Alenou.

Ale na trhu ji už nenašel. Ani v okolních ulicích nebyla a svět mu rázem potemněl. V zoufalství se už rozhodl jít k jejich domu a riskovat při tom třeba i kalhoty, když zahlédl její siluetu za výkladní skříní velkého potravinářství. Míša neváhal a vlétl do obchodu. Pak strnul.

Co teď? rozhlížel se zmateně kolem. Nejvíc lidí bylo u pultu s vínem, vodkou a koňakem. Stendhal se zařadil do fronty a krčil se za mohutnými zády nějakého bohatýra. Za chvíli byl na řadě. Ani si toho nevšiml, protože nespouštěl oči z Aleny, která s neopakovatelnou grácií nakupovala sýr a stolní olej.

„Co vy, mladíku?“ vyrušila ho prodavačka.

„Já?“ lekl se Stendhal. „Ovšem… Prosím plechovku mangového džusu,“ požádal zdvořile a oči mu stále bloudily k mléčnému pultu.

„To musíte do oddělení ovoce a zeleniny,“ odpověděla prodavačka s údivem a s neobvyklou laskavostí.

„Copak nevidíte, chlapče? Tady se přece prodává alkohol. Aby ho čert vzal!“

„Ano, děkuji,“ řekl Míša a dvorně se uklonil.

Alena se v té chvíli podívala jeho směrem a Míša div neomdlel. Bože, co si o mně pomyslí? zoufal si.

„Ňákej cvok!“ ozvalo se za ním.

„Jaký cvok? Je moudřejší než vy!“ zastala se Stendhala rázně prodavačka. „Protože pije ovocné šťávy, je cvok? A co jste vy?“ blýskala útočně očima.

Stendhal se přikrčil a plížil se do oddělení ovoce a zeleniny jako lstivý Afgánec. Právě když Alena vycházela z obchodu, podařilo se Míšovi koupit bez dalších komplikací plechovku mangové šťávy.

Sklenici ukradl v samoobsluze. Zastrčil si ji za košili a v té chvíli jako z udělání se k němu hrnul jeho kolega z redakce, z rubriky dopisů čtenářů. Tys mi tady zrovna scházel! naštval se Míša. Ale už se nedalo nic, dělat. Na břiše se mu nadouvala košile; co pod ní skrývá, bylo nabíledni. Kolega zaváhal a aniž pozdravil, soucitně si povzdechl a delikátně se odvrátil.

No prosím! pomyslel si zoufale Míša. Ke všemu ještě tohle. To mi tak scházelo, aby se o mně v redakci šuškalo, že jsem nejen alkoholik, ale že ještě kradu po samoobsluhách. Páni, to je život!

Jenže to už byl na ulici a s hrůzou si uvědomil, že všechny jeho oběti stejně přišly nazmar, protože Alena zase zmizela. Samozřejmě! zuřil Stendhal. Proč by taky měla čekat na nějakého pochybného alkoholika?

Míša se rychle rozhlédl a vyrazil vzhůru Puškinovou ulicí. Rozhlédl se po Krasnoarmejské, přitiskl nos na výlohu knihkupectví, avšak Alena jako by se do země propadla.

Míša se nahrbil ještě více než obvykle a s plechovkou mangové stavy v jedné ruce a s ukradenou sklenicí v druhé se vydal nazdařbůh, kam ho nohy nesly.

Ani nevěděl, jak se octl v městském parku. Prázdné aleje zalité ranním sluncem stínily koruny starých lip. Stendhal si našel lavičku pod rozložitým stromem, usedl a roztesknil se.

Dnešek tak krásně začínal a tak nehorázně dopadl!

Co dělat? Nejdřív půjdu vrátit sklenici, rozvažoval. A to bych se náramně divil, abych přitom zase nepotkal nějakého kolegu, ne-li celou redakci i se šéfem. Když mám z ostudy kabát, proč ne taky košili?

Ačkoliv, když už jsem jednou tady, proč bych se nenapil?

Vytáhl z kapsy nožík, prorazil do plechovky dírky a než stačil ochutnat exotický mok, uslyšel kroky.

Bezpečnost! Ti si pospíšili! rezignoval v duchu a zvedl hlavu.

K lavičce se blížila Alena Višňakovová a dívala se na Míšu Stendhala tmavýma lhostejnýma očima.

„Máte žízeň?“ zeptala se a Stendhalova ruka zajela i s plechovkou za záda, jako by ho přistihla při něčem nepřístojném.

„Proč by?“ vykoktal.

Alena se tyčila nad Stendhalem jako Junona a na slunci zářily její plavé vlasy ještě víc.

Konečně se Stendhal ovládl. Uvědomil si, že už se vlastně nemá proč bát ani Aleny, ani její oslňující krásy, neboť dnes jí její sebejistotu rázně a jednou provždy zatrhne. Já ti dám ohrnovat nade mnou ten svůj půvabný nosánek! vzbouřily se jeho zjitřené city.

„Já si sem na chvíli postavím tašku,“ řekla Alena velkomyslně, jako by mu sdělovala kdovíjakou milost. „A kde jste vzal tu sklenku? To si ji nosíte z domova?“

„Ne, tu jsem ukradl.“

Zdálo se, že to Alenu nepohoršilo.

„Jsem dnes nějaká utrmácená,“ pravila unyle. „Dáte mi taky napít?“

„Ovšem,“ odpověděl Míša velkomyslně. Samozřejmě že ti dám napít, ozval se v něm úskočný ďábel. Jen pojď, holubičko, sama mi jdeš do pasti. „Čekám tu přece na vás,“ řekl nahlas se samozřejmou drzostí.

„Opravdu?“ podívala se na něho pohledem, který by dokázal otřást trůny.

Jenže dočasného playboye Stendhala záchvat světácké drzosti přešel a rozhostilo se trapné ticho. Alena se přimhouřenýma očima podívala do slunce, jako by každou chvíli chtěla vstát a odejít. To Míšu vyděsilo. Ale ráno bylo vlídné a laskavé a Alena jako by neměla sílu odejít.

Stendhal zapomněl na svůj lektvar, přihlouple civěl na její půvabný profil a ani nedýchal.

„Škoda,“ řekla najednou Alena. „Já už budu muset jít. Ale vy jste stejně docela zapomněl, že tu s vámi sedím.“

„Ne! Počkejte! Co vás to napadlo? Já o vás náhodou moc dobře vím.“

„Tak byste snad mohl splnit svůj slib, ne?“

„Slib?“ vyjevil se Míša. „Jaký slib?“

„Poslyšte, Stendhale, nezdá se vám, že se chováte poněkud neobvykle? Já se chci trochu napít a vy schováváte plechovku za zády, jako by vám bylo líto doušku obyčejné mangové šťávy.“

„Ovšem… Totiž ne!“ vyjekl Míša a pokoušel se nalít džus do sklenice. Pramínek husté žluté šťávy však minul sklenici dobře o půl metru. Alena se usmála a natáhla ruku, aby mu pomohla.

V tom okamžení si Míša vzpomněl na svůj zázračný elixír. Ale jak ho teď naleju do sklenice? blesklo mu hlavou.

„To stačí,“ pravila Alena. „Nic vám nezbyde.“

„Okamžik!“ řekl Stendhal a odtáhl ruku se sklenicí od Aleny. Postavil plechovku na lavičku, čímž si uvolnil ruku a teď horečně šmátral v kapse a snažil se vytáhnout zátku.

Alena pobaveně sledovala jeho pošetilé počínání a nakonec se dala do smíchu.

V té chvíli zátka povolila a Míšovi se ulevilo.

„Koukněte!“ vykřikl a hlavou kývl přes její rameno.

Alena se nechápavě otočila.

Míša v mžiku vytáhl lahvičku a převrátil její obsah do sklenky.

„Co je?“ podívala se Alena nechápavě na Stendhala.

To už lahvička odlétla do křoví a Míša si s úlevou vydechl:

„Holub. Takový směšný holub. Jenže už odletěl.“

Alena zavrtěla hlavou a konečně se napila. Pak podala sklenici Stendhalovi, ten ji dolil zbytkem šťávy a napil se také. Ruka se mu ještě chvěla vzrušením a Míša si pobryndal košili, jak spěchal.

Bál se, že se Alena urazí, odejde a elixír nebude účinkovat. Stejně tomu už zase nevěřil.

„Přece jste fajn kluk, Míšo,“ usmála se Alena. „Ale proč se mě bojíte?“

„Já se vás nebojím,“ zakuckal se Míša a postavil nedopitou sklenici na lavičku.

„Ale ano. Vůbec nechápete, že moje…,“ hledala chvíli vhodné slovíčko, „že moje vztahy k vám jsou docela jiné, než si myslíte.“

Už to zabralo! rozbušilo se Stendhalovi srdce. To je ale rychlost!

„Víte, Míšo, já se hrozně ostýchám. Rozhodla jsem se až teď, vlastně už včera. Hned jak jste odešel, napsala jsem vám dopis. Nebudete se na mě zlobit?“

„Cože? Včera?!“ zeptal se připitoměle Míša.

„Ano, včera. Co je na tom divného?“

„Tak včera…,“ opakoval tupě Stendhal.

„Já… Napadlo mě… Dejte mi ještě trochu napít!“

Stendhal jí podal sklenici, Alena se napila a zbytek postavila zpět na lavičku.

Míša mátožně zamával rukama, shodil plechovku a převrhl sklenku. Zbytek šťávy se vylil na cestičku.

„Tak už včera, říkáte?“ vrtěl Stendhal hlavou v němém úžasu.

„No ano. Včera,“ dívala se na něho Alena a začínala mít strach, zda trochu nepřestřelila. „Tady je ten dopis,“ podala mu modrou obálku, popadla tašku a rozběhla se alejí.

Míša jako ve snách otevřel obálku a četl: „Míšo, promiňte, že vás obtěžuji, ale jsem hloupá a příliš důvěřivá. Takové věci se nemají psát neznámým mužům. Ale když jsem vás poprvé uviděla, pochopila jsem, že jste to vlastně vy, na koho už léta čekám. Nezlobte se, že jsem se chovala tak hloupě a snad i povýšeně. Moc jsem se bála, že poznáte, jaké city k vám chovám…“

Míša četl a mrazilo ho v zádech. Ty hlupáku! proklínal se v duchu. Vrtáku zaslepená!

Hejno vrabců a holubů se zatím slétlo u Stendhalových nohou a pilo rozlitou mangovou šťávu. Míša vyrazil za Alenou. Ke všemu se musím přiznat! uvědomil si. Hnal se jako šílenec, takže lidi na ulici před ním raději uskakovali do vozovky pod kola autobusů. Ptáci, kteří se už do Míši také zamilovali, kroužili nad jeho hlavou a snažili se mu usednout na ramena, aby mu vyjádřili své city. Mělo to ovšem i stinné stránky, neboť mu při tom znečišťovali zánovní sako.

Ale Míša nedbal.

Dohonil Alenu takřka u vrátek.

A pak tam dlouho stáli mlčky, protože Míša nemohl popadnout dech.

Antarktida běsnila za plotem. Rozčiloval ji nejenom Stendhal, ale i ptáci omámení mangovou šťávou a láskou.

A pak Míša mluvil a vysvětloval a Alena se na něho oddaně dívala tmavýma očima a docela zapomněla, že taška, kterou drží v ruce, je hrozně těžká.

Večer přemluvil Míša Alenu, aby se šli projít za pilu.

Táhlo ho to na místo činu. A i když Alena věděla o Míšově nočním dobrodružství všechno, vůbec se nezlobila, jen se smála a strašila Míšu, že se teď zamiluje sám do sebe jako Narcis a že bude sebe milovat víc než koho jiného, protože přece taky pil tu šťávu s čarovným nápojem.

Míša takovou možnost kategoricky odmítal a zoufale bojoval s narůstající sebeláskou. Málo platné, Alena měla pravdu. Ten šílený cit byl stále silnější a silnější a táhl ho k zrcadlu, aby alespoň koutkem oka pohlédl na svou spanilou tvář.

,To nevadí,“ těšila, ho Alena. „Alespoň už nebudete tak plachý jako dřív. Budete mít snazší život.“

„Budeme!“ opravil ji důrazně Stendhal.

Vešli do lesa za pilou.

Zase svítil měsíc a Alenina tvář byla ještě krásnější a záhadnější.

„To je ta chaloupka,“ řekl Stendhal. „Nejspíš je tam zase fronta. Co myslíte, neměli bychom jí poděkovat?“

,Za co?“ podivila se Alena.

,Tak. Za dobrotu třeba. Vždyť jste si mě nemusela ani všimnout.“

„Padouchu!“ řekla přísně Alena. „Vždyť vy jste se chtěl nezákonným způsobem zmocnit mých citů a omámit mě čarodějným nápojem. Kdoví jestli to není trestné!“

Ale nezlobila se. Dokonce jí lichotilo, že mladý sympatický a vzdělaný novinář se vydal kvůli ní k vědmě pro nápoj lásky.

„Proč je tam taková tma?“ divil se Stendhal.

Stáli na kraji mýtinky ve stínu borovic.

Najednou se tiše otevřely dveře chaloupky a Glumuška se rozběhla k řece. Stendhal užuž otevíral ústa, že na ni zavolá, ale Alena do něj šťouchla loktem.

„Mlč!“ zašeptala.

Vědma se zastavila na břehu, vytáhla jakýsi černý předmět a úzký zářivý paprsek zamířil k nebi.

„Podivná babka,“ zašeptala Alena.

Zatím se nic nedělo. Uplynula minuta, druhá… Pak se cosi zalesklo a na mýtinku se měkce snesl létající talíř. Zůstal viset jen pár centimetrů nad zemí.

Glumuška odhodila šedivé šaty, šátek i paruku a na pasece stála mladá víla zvláštního exotického půvabu. Míša jen vykulil oči a Alena se zatvářila nevraživě.

„Jen aby ti oči nevypadly!“ řekla žárlivě.

„Konečně!“ zaslechli Glumušku.

Mimozemšťané odpověděli cosi nesrozumitelného a pomáhali jí do podivné kosmické lodi.

„Ještě okamžik,“ řekla Glumuška, která se převlékala. Pak ukázala k chaloupce a několik kosmonautů se tam rozběhlo. Po chvíli se vraceli a pomáhali Glumušce naložit několik balíků a krabic.

„Děkuji,“ řekl Glumušce jeden mimozemšťan. Jejich řeč se nepodobala žádné z pozemských, ale Alena i Míša kupodivu rozuměli, třebaže ji vlastně neslyšeli.

„Velice vám děkuji,“ pokračoval urostlý mimozemšťan. „Ani v tak obtížných podmínkách na cizí planetě jste nezapomněla na zájmy vědy. Za ty dva roky jste shromáždila neocenitelný etnografický materiál. Doufám, že jste nikomu neprozradila svůj původ.“

Glumuška chvíli zaváhala, ale pak rozhodně řekla ne.

Kosmická loď odlétla ke své planetě stejně tiše, jako se objevila.

Alena vzala Míšu za ruku a mlčky se vraceli k městu.