Mimozemšťané v Guslaru

Pomozte!

Kornelius Udalov seděl doma docela sám.

Venku bylo prachmizerně. Pršelo a vítr honil spadané listí pustými ulicemi. Slušný člověk by psa nevyhnal. Xenie vzala syna Maximku a šla naproti k sousedce na kus řeči. Kornelius raději tupě zíral na obrazovku.

Program byl tak vzrušující, že se nedokázal přimět ani k tomu, aby televizor vypnul a šel spát. Když se konečně přinutil stisknout tlačítko vypínače, zmaterializovalo se v pokoji podivuhodné stvoření se třema nohama a červenýma očima v brýlích.

„Tobrá den,“ řeklo stvoření s lehkým přízvukem. „Vy promiňte moje výslovnost. Já učit váš jazyk v hrozná kvaltem. Neznepokojujte moje vzhled. Já mohu sedět?“

„Ovšem, ovšem. Jen se posaďte,“ pokynul Kornelius pohostinně a tvářil se mírně vyjeveně. „A co venku? Ještě prší?“ zeptal se po chvíli, aby řeč nestála, a náramně ho potěšilo, že se vyhnul problému gramatického rodu, neboť v tomto smyslu byl poněkud na rozpacích.

„Já přiletět přímo z kosmos,“ řeklo stvoření. „Letět v silové pole, rozuměno? Tam déšť nepršet.“

„Inu ovšem,“ přisvědčil Udalov. „A co jinak? Proč jste nás ráčili navštívit?“ zeptal se a ten plurál se mu zdál být docela přijatelným kompromisem.

„Já se vám nějak míchat, ne?“

„Ale ne. To máte jedno. Stejně nemám nic lepšího na práci. Dáte si čaj?“

„To pro mne rychlepůsobící jed. Vy prominout, já děkuji.“

„No, když je to nebezpečné, tak nic.“

„Já umírat na čaj v křečkách… é… totiž v křeč,“ přiznalo se ostýchavě stvoření.

„Dobrá. Obejdeme se i bez čaje,“ pokrčil tolerantně rameny Udalov.

Stvoření složilo všechny tři nohy pod sebe, trochu se zahemžilo v křesle a natáhlo před sebe tlapku se čtyřiceti drápky.

„Udalove,“ řeklo s procítěnou naléhavostí, „Udalove, je třeba pomoci!“

„Proč ne,“ neodporoval Kornelius. „Rád. Cokoliv, co bude v mých silách. Jenom bych prosil, aby s tím pokud možno nebylo moc běhání. Podívejte, jak je venku!“

„Vy musel, Udalov, i na ulici,“ řeklo stvoření.

„A sakra!“ ujelo Korneliovi, ale svého slibu nezalitoval.

,Já prosím prominutí. Ale nejdřív vy nás nechte vyslechnout,“ řeklo stvoření a vypustilo z úst (z úst? zaváhal Kornelius) růžovou bublinu pronikavé vůně.

„Nastudění,“ řekl onen tvor omluvně. „Velmi je cesta daleká. Tři tisíce světelné roky a osm set léta obráceně. Velké nepříjemnosti. Pomírají náš krupinky.“

„Ale to je mi líto,“ prohlásil Udalov nezávazně. „To jsou příbuzní?“

,Já vysvětlím, smět?“ zeptalo se stvoření.

Udalov přisvědčil. Vzal si papír a kuličkovou tužku, kdyby bylo třeba si něco poznamenat.

„Já mít jen osm minuta. Fiva jméno mé. Já z jedné planety v constelation velmi daleká. Váš astronom zná. Vy neznáte.“

Udalov neodporoval. Konečně, není přece žádný astronom, ale vedoucí stavebního odboru v Guslaru Velikém.

„My dávno přiletět k vám na Země. Sbírali zkušenosti… et les échantillons… vzorce! Trochu pomáhali ten Cheops stavět pyramida a v Indie redigovali ty eposa Mahábhárata, Rámájana a Kámasútra. Jinak se chovat ganz correct. Do cizá věc nos nešťourat. Jednou ale vzali vaše krupinky a odvezli k nám na planeta…“

„Moment!“ přerušil ho Udalov. „Co to je zač, ty krupinky?“

„Já zapomeň vaše slóvo. Taková malinký, šedé s uchama. Sedět pod jedlička a skákat. Krupinky, no…“

„A tak, zajíc,“ pokýval hlavou Kornelius.

„Ne, ne!“ zamrskalo stvoření odmítavě nožičkama. „Zajíc já znát! Králík znát, i klokana znát. Jinaká zvíře! Ale důležité není! Genetici u nás všelijaké pokusy a vykvetli nám moc veliká. Nový druh…“

„Vykvetli?“ podivil se Kornelius.

„Nebo vyrostli,“ připustilo stvoření. „Celá planeta teď na krupinkách. Každý den jíme krupinka. Hospodářsky moc důležitá. Ale krupinky teď zdechávají a začíná hospodářský krysa.“

Co to může být, ty krupinky? přemýšlel Udalov. Že by tarbíci?

„Taky ne!“ zamítlo stvoření Korneliovy úvahy. „Tarbík taky ne. Ale krupinky tři dny včera začaly nemocnět. A zdechávat. Všichni vědcové dělat pokusy, ale prostředek ne a ne! Prostředek jen u vás na Země. Dnes ráno mě volat a povídat: Leť, Fiva, zachraň naše civilizace! Já to říci rozuměle?“

„Rozuměle,“ přisvědčil zpitomělý Udalov. „Tedy srozumitelně,“ opravil se s rozpaky. „Jen ještě otázečku. Kdy jste to říkal, že jste se k nám vypravil?“

„Dneska. Snědl snídani a letěl.“

„A jak že je to daleko?“

„Tři tisíce světelná let a pár kilometrů.“

„Nesmysl!“ ohradil se Udalov. „Takové rychlosti věda vůbec nezná!“

„Když letět přímo, tak nezná,“ souhlasilo klidně stvoření. „Ale je druhej možnost. Já letět často… ée… časem.“

„M — no!“ zapochyboval Kornelius.

„Seriózno!“ ohradilo se stvoření.

„Tak pokračujte,“ řekl Udalov. Jednak se nechtěl hádat a jednak byl velmi zvědavý a věda pro něho byla pramen vody živé.

„Jedna minuta já už vyprávět. Velký krátko. Času nevelmi. My cestovat skrz čas. Mrk — tisíc roky zpátky…“

„Takže přistanete na své planetě před tisícem let?“

„Jaký naivnost! Ty nesměl číst fantastický knížka! Fantastický psavec… ne — psatel o věda nic neví a opisuje jeden od druhej. Copak tvůj Země stojí na místo?“

„Ne. Létá okolo Slunce,“ pochlubil se Kornelius všeobecným vzděláním.

„Viděl! A Slunce?“

„Taky létá. Jenže nevím okolo čeho.“

„No viděla! Obyčejná ředitel stavebního amtu a zná to. Spisovač Wallace nezná. Parnov taky nezná a Souček neznala už vůbec nic. Takovéj hanba! Ty skoč jen hodinu napřed a jsi vyskočený z komora. Pod tebou žádná Země. Ty už ve vesmíre a Země letí dál. Tak jednoduché. A když já hopsnu sto let dopředu nebo vzadu, Země za ten čas uletět daleko, daleko. A zatím na místo přiletěla jiná planeta nebo Slunce. Takže vyskočil a už na jiná planeta. Jenom je třeba hodně počitovat… ée… počítat. Hodně moc výpočetů udělat! Netrefíš se a je tam zástrčka…“

„Závora,“ opravil Kornelius hosta laskavě.

„Ne, překážka,“ upřesnilo stvoření.

„Aha,“ pokýval hlavou Udalov. Líbilo se mu, že ho tvor považoval za chytřejšího než známé spisovatele. „A dopředu se dá taky skákat?“

„Ne,“ zavrtělo stvoření něčím, co mohla být docela dobře hlava. „Čas je jako moře. Co bylo, je, co nebylo, ještě není. Ty můžeš do oceán skákat, potopíš se a zase se vytopíš. Ale počítat moc dobře! Skočit sto let zpátky — jedna planeta. Padesát let ještě na druhá strana, ještě planeta, ale jiný. Skočíš třikrát a vynoříš se na vrch oceánu už na Země. Jenom je to moc complications. Každá den se nedá skáčeš. Jindy sto let současná kolize, jindy tři skok v jedna hodina. Teď mě už chybí jen sto osmdesát sekunda. Pak už nemoci domů na naše planeta.“

„Dobrá!“ pospíšil si Udalov. „Všechno jasné. A ty krupinky, nejsou to myši?“

„Ne, myši ne,“ vrtělo to hlavou nevrle. „Budeš pomáhat?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Kornelius.

„A tvoje město?“ vyzvídalo dál to mimozemské stvoření. „Je jeden prostředek. Taková červená kytka. Roste na okno jedna babočka…“

„Babička, ne?“

„Ano, babočka. Dům tři. Ulice Merkartorova. Kvítek musíš utrhnout a nosit. Já říkat děkuju od jménem celá naše planeta. Pak letět zpátky i s pugét.“

„A proč jste si tu bylinu nekoupili sami?“

„Když ono to nejít. Babočka moc lekavá těch tři noha. Tak se mi to nepovidlo. Ty seš celá naděje!“

V té chvíli se stvoření rozplynulo, neboť čas vypršel. Zřejmě už začal hopsat časem, aby to stihl domů k večeři a oznámil, že navázal kontakt přímo s Korneliem Udalovem z Guslaru Velikého, který přislíbil pomoci.

Kornelius si protřel oči a znovu se pátravě podíval do křesla, kde před chvílí seděl mimozemšťan. Na polštáři byl dosud vysezený důlek a ve vzduchu se vznášela pronikavá vůně jeho kýchnutí.

Ne, nic se mu nezdálo! Musí skutečně pomoci. Ale co jsou ty krupinky, sakra? Že by lišky?

Udalov si vzal pršiplášť a vyšel na ulici.

Tomu mimozemšťanovi je v jeho silovém poli hej, pomyslel si, když se do něj opřel divoký vítr a studený liják. Cítil, jak mu zatéká do bot, a uvědomil si, že i když Merkartorova ulice není daleko, žádná slast to nebude.

Než se dostal k číslu tři, promokl na kůži, v botách mu čvachtalo a za krkem cítil čůrky studeného deště.

Domek byl docela malý. Do ulice se dívala dvě osvětlená okénka. Dřív než vešel na dvorek, zaklepal taktně na okno. Záclonka se poodrhnula a za sklem se objevila brunátná stařenčina tvář. Udalov se zdvořile usmál, uklonil a zamířil ke dvířkám v plotě. Přešel dvorek a u dveří se zaposlouchal. V domě bylo ticho. Jen v sousední zahradě se rozštěkal pes. Kornelius popošel k zápraží. Pes zběsile řádil u plotu.

Kornelius zaklepal.

Nic.

Vzal za kliku a dveře se skřípavě otevřely.

„Je tu někdo?“ zeptal se opatrně a vkročil do tmy. V té chvíli dopadlo na jeho hlavu něco těžkého…

Když ztrácel vědomí, byla jeho poslední myšlenka: ty krupinky jsou určitě veverky.

Přišel k sobě až ve světnici.

Konečně světlo!

Seděl na lavici a zády se opíral o teplou kachlovou pec. Proti němu stál jakýsi pořízek v pyžamu, přes které si jen tak přehodil vaťák. V ruce držel pořádný kámen. Měl červený nos a smutné oči.

Ty krupinky jsou dozajista veverky, napadlo Udalova, sotva se mu vrátilo vědomí. Pohladil si zátylek, se kterým nebylo něco v pořádku, a nahmatal bouli jako slepičí vejce.

„Musíte prominout, jestli něco jako tento,“ řekl pořízek. „Ona si mě zavolala tetka Ňuša. Na pomoc. Já myslel, že se zase vrátil tam ten. Ten v brejlích, myslím. Taky se zastavil, zaklepal na okno a hned vyhrožoval: ‛Dej sem tu kytku!’ povídá. Nějakej cizinec, ne-li přímo bandita. Ale do domu nešel. Tetka ho hnala. A pak si zavolala mě. To víte, jedinej mužskej v domě…“

Udalov si vymnul z očí barevné kruhy a vedle pořízka uviděl babku s ruměnými tvářemi.

„Sem tady sama. I vykrást by mě mohli,“ řekla.

„To jo,“ přikývl opatrně hlavou Udalov a krutě se naštval na tajemného mimozemšťana.

Takže on, mizera, nešel rovnou za mnou, pomyslel si s výčitkou Kornelius. On se nejdřív pokoušel tu kytku ukrást. A takhle to zkomplikoval! Kdyby mi to alespoň řekl, pomyslel si trpce a znovu opatrně ohmatával bouli. To jsou mi radosti! žehral v duchu. Kdoví není-li to otřes mozku? Taková rána…

„Vodu…,“ zasípěl.

„Ňušo, dejte mu vodu!“ zvolal pořízek a položil kámen na stůl.

„Ale dávej mi na něj pozor, Inokentiji!“ řekla babka, když šla do síně pro vodu.

„Musíte jí prominout,“ vysvětloval chlápek Udalovovi. „To víte, žije tu už léta sama a tak je podezřívavá. Co by si na ní kdo vzal? Ale povídejte jí to!“

Udalov se podíval k oknu, kde stály květináče. Jedna rostlinka byla obsypána červenými poupaty.

„No právě,“ všiml si jeho pohledu pořízek Inokentij. „Kvůlivá těm kytkám to celé začalo.“

Babka přinesla hrnek s vodou. Zatímco Udalov pil, prohlížela si ho od boule až k promáčeným botám. Nebylo však jasné, zda byla s výsledkem spokojena, protože podezření jí z očí stále ještě nezmizelo.

„Co jste sem lezl, pantáto?“ zeptala se.

Za jiných okolnosti by Udalov odročil konferenci na jindy, neboť na vyjednávání teď nebyla zrovna nejvhodnější doba. Jenže do návratu mimozemšťana chybělo asi tak půl hodiny a nejmíň patnáct minut potřeboval na cestu domů.

„Inu — šel jsem jen tak kolem,“ začal diplomaticky, „koukám do okna, a tak mě napadlo: zajdi tam!“

„Proč?“ zeptala se babka věcně.

„Tak já půjdu, tetka,“ řekl pořízek.

„Jen nikam nechoď, Inokentiji! Ještě počkej!“ zarazila ho babka. „Přece mě tu nenecháš samotnou.“

Pořízek si povzdychl a rozhodil rukama, jako by se Udalovovi omlouval.

„Máte tady krásné kytky,“ řekl Udalov.

„Už zase?!“

„Copak já za to můžu?“ ohradil se dotčeně Udalov. „To byla náhoda.“

„Možná,“ řekla babka. „Ale kdo ví…“

„Prosím vás! Žena má ráda květiny,“ drmolil Udalov, protože čas přímo letěl. Cizinec už jistě hopsá nazpátek. Míjí všelijaké ty hvězdokupy, vyhýbá se meteorickým rojům… „A zítra má narozeniny. Tak jsem myslel, že jí koupím něco zvláštního. Málo platné, to víte, jsme spolu už šestnáct let. Jmenuje se Xenie.“

„Kdo?“ měřila si ho nedůvěřivě babka.

„Moje žena přece. Xenie Udalovová. Já jsem taky z Guslaru Velikého. Dělám tady ředitele stavebního úřadu.“

„Slyšíte, tetka!“ ozval se Inokentij. „Když budete potřebovat, sežene vám stavební materiál.“

„V mezích zákona ovšem!“ stanovil si Kornelius podmínku.

Tetka trochu roztála:

„A co takhle prejzovou krytinu?“ zeptala se pohotově.

„Ale ano,“ zaťal zuby Udalov, protože právě s prejzovou krytinou byly věčně problémy. Jenže co je to pár prejzů proti krupinkám! Co to vlastně může být, ty krupinky?

„Jenže já kytky neprodávám,“ rozmyslela si to zase tetka. „Zajděte k sousedce. Ta má krásné čapí nůsky.“

„T — ss! Čapí nůsky máme taky,“ zhrdnul Kornelius. „Tři květináče!“

„Proč ho trápíte, tetka?“ ozval se zase Inokentij, kterého hryzlo svědomí. „Tak mu to prodejte! Co vám to udělá?“

„No a prejzová krytina…,“ přidal se Udalov. „Prodejte mi tyhle červené kytky. Zaplatím, co budete chtít,“ slíbil neprozřetelně. „Koukejte, dostal jsem kamenem do hlavy, málem jste mě zmrzačili… Ještě bych si mohl stěžovat.“

„Teda to by moh,“ pokýval vážně hlavou Inokentij. „Má tam bouli jako bramboru.“

„No tak má bouli. Udělala jsem mu ji snad já?“

„Jenže já jsem to, tetka, udělal na vaši objednávku,“ ohradil se Inokentij, kterého už debata nebavila a chtěl jít spát.

A tak se tetka roztesknila a povídá:

„No jóo! To jste vy — mladí! Ale co já? Bába nad hrobem… Než umřu, budu se chtít kvítečkem potěšit a co pak? Vždyť mám než ten jeden,“ lomila rukama. „A kromě toho se chystám za dcerou do Archangelska. To víte, to taky není zadarmo!“

„Tak kolik, tetka?“ spěchal Kornelius.

„Jaká já jsem u vás tetka, co? Vy…“

„Tak kolik?“

Babka se zamyslela a pak vybafla:

„Sto rublů!“ a čekala, co na to Udalov.

„Že se nestydíte, tetka!“ řekl Inokentij.

„Tak to já jdu raději rovnou na tu pohotovost. Dostanu neschopenku a vy budete platit,“ zatvrdil se Udalov. „A pak rovnou na Bezpečnost!“ dodal mstivě.

„Tak pětatřicet. Ale ani o kopejku míň.“

„Vy jste přímo sebevrah, tetka,“ hrozil se Inokentij.

„Co se dá dělat? Tak já jdu…,“ pokýval tragicky hlavou Kornelius.

„A kolik dáš?“ zeptala se rychle babka.

„Rubl.“

„To je málo! To stojí květináč víc.“

„Květináč si můžete nechat.“

„Co bych dělala s prázdným květináčem?“ hrozila se tetka.

Udalov se prohledal a udělal bilanci soukromé pokladny:

„Dobrá, dám dva. Ať zůstanu o žebrácké holi. Stejně s sebou víc nemám.“

„A na pohotovost nepůjdeš?“

„Ne.“

„A co ty prejzy?“

„Nějak to zařídíme.“

„Tak si ji s pánembohem vem,“ povzdychla si tetka, jako by jí rval srdce z těla.

Udalov vyndal dva ruble, položil je na stůl a popadl těžký květináč.

S Inokentijem šli až ke vrátkům.

„Poslechni, že ty sis s těmi narozeninami zalhal,“ řekl pořízek a přitáhl si vaťák. „Nepovídej, že bys po šestnácti letech jen tak vysolil dva ruble za kytku pro ženu! Jak je to? Neboj, já to nikomu neřeknu.“

„Ále,“ pronesl Udalov a nakláněl hlavu, aby viděl přes vysokou kytku na cestu. „Stejně bys mi nevěřil. Na jedné planetě chcípají krupinky a vyléčit je může jen tahle kytka. Tak za mnou přišli, abych jim pomohl.“

„To jóo,“ pokýval spokojeně hlavou Inokentij. „To je pravděpodobnější.“

A když už se Udalov brodil loužemi daleko ve tmě, ozvalo se za ním:

„A co jsou to vlastně zač, ty krupinky?“

„Já nevím,“ křikl zpátky Udalov. „Říkají, že jsou šediví, chlupatí a sedí někde pod višní.“

„Tak to jsou určitě králíci,“ hulákal Inokentij.

„Možná,“ neztrácel čas Kornelius,a uháněl domů.

Stvoření ho už čekalo před domem.

„Máš?“ zeptalo se. „Ó díky velkého rozměru tobě. Dej to sem! K vám domů jsem už nemohl. Tvůj ženská se vrátila.“

Udalov postavil květináč na zem.

„Zeptali jste se, co jsou to ty krupinky?“ vyzvídal.

„Ne. Nastačit. Taková tragika. My na vás celá spoleh… totiž naděje,“ pravilo stvoření a začalo rychle otrhávat červená poupata.

„Vy si to nevezmete s květináčem?“ divil se Udalov.

„S kytkynáč já nemohl skrz prostorově časové kontinuum. To nedělatelné.“

„To jsem je mohl otrhat taky sám a nevláčet se s tím zatraceným květináčem,“ zazněla v Korneliově hlase jemná výčitka. „Nejsou ty krupinky náhodou veverky?“

„Nejsou. Já poletěl. Velké děkuji od celá naše planeta. Víte, že na naše planeta vám bude stavět velký pamětník? V nadživotní obrovskosti. Já už dělat fotografie, jak vy jít skrz déšť a bouřka a v ruka červený kytka.“

„Děkuju,“ řekl skromně Udalov. „Ale ještě maličkost, jestli se neurazíte. Víte, totiž…,“ vrtěl se v rozpacích. „Já za tu kytku dal všechny svoje peníze. A zítra musím platit příspěvky.“

„O, jaká hanba pro naše planeta! Samozřejmý, já všechny peníze vám dát. Tady! Tři tisíce, jak se to řekne… dolar…“

„Zbláznil jste se?“ přerušil ho Kornelius. „Co budu dělat s dolary? Já potřebuji dva ruble! Jestli myslíte, že je to moc… Ale to víte, bylo to nakvap. A tak drahé to zas nebylo. Dva ruble i s květináčem…“

„Ne drahé. I sto milión rubl.“

„Jenže mně by zatím stačily dva. Já za tu kytku ani víc nedal,“ zdráhal se Udalov.

„Vem dolary!“ vrtělo se stvoření. „Jiná peníze já nemít. Za tři rok zase šikovná konjunkce. Já pak přinést ruble. Dnes vzít dolarové.“

Udalov chtěl ještě něco namítnout, ale stvoření mu vstrčilo do ruky balíček šustivých papírků a zvolalo:

„Děkování! A s ruble já přinést i fotografie ten pa — mět — ní—k…“

Poslední slovo si Udalov už jen domyslel.

Mimozemšťan zmizel.

Kornelius si povzdychl a šel domů.

Doma Xenie obcházela byt a snažila se odhadnout, co to tu je za vůni parfému.

„S kterou jsi zase byl!“ udeřila přímo.

„Ale dej pokoj!“ řekl mrzutě Udalov a napadlo ho, že ty krupinky by mohli být i leopardi. Vím já, pod kterým stromem to chlupaté vlastně sedává? Možná že pod nějakým baobabem. No jo! Ale leopardi zase nejsou malí a šediví…

„Jen vytáhnu paty z domu… Že ti není hanba! Navoněný ženský!“ děsila se Xenie. „A co to máš v ruce?“ zeptala se při pohledu na balíček dolarů.

„To? Dolary,“ řekl Kornelius a podal jí svazek bankovek.

„Dolary?!“ rozeštkala se Xenie. „Nejdřív ženský a teď ještě dolary! To jsem se dočkala věcí…“