Mimozemšťané v Guslaru

Rozum v zajetí

Když se to tak vezme, tak jsem měl děsnou, přímo tragickou smůlu. Ale na druhou stranu zase štěstí v neštěstí.

Už na druhém seku bylo jasné, že budu muset nouzově přistát. Motor, který mě zlobil od samého začátku cesty, definitivně vysadil. A může snad být něco horšího, než když vám vysadí motor a domů to máte přes půl galaxie?

Ale jak jsem říkal — štěstí v neštěstí. Ba přímo pohádkové štěstí, neboť jsem objevil planetu s dýchatelnou atmosférou. Byla tedy ještě naděje, že když opravím motor, znovu odstartuji a vrátím se domů.

Glóbus planety se rychle blížil. Její tvář byla děsivě zohavena. Povrch byl zjizven hlubokými kaňony a krátery a nepředstavitelně vysoké štíty hor se zvedaly nad povrch atmosféry, kde jejich vrcholky bičoval ledový kosmický vichr.

Ale neměl jsem dost času studovat své dočasné — a kdoví zda ne trvalé — útočiště.

Všechno má svůj čas!

Teď bylo nejdůležitější rychle najít vhodné místo k přistání. A pokud možno bezpečné. Zvolil jsem nedohlednou náhorní planinu a rozhodl se přistát krátkou hyperbolou ve vzdálenosti desetiny seku. Ale v té chvíli vysadily i pomocné motory a loď prudce ztrácela výšku.

Právě jsem byl nad zastíněnou částí planety a stačil jsem si sotva všimnout srázných skal, jež se zvedaly tak vysoko nad hladinu atmosféry, že přistání by znamenalo jistou smrt.

Atmosféra, nebo spíš jen její zbytky, se v těchto místech uchovaly pouze v mělkých soutěskách.

Jestli teď udělám chybu, je konec!

Ve chvíli, kdy jsem už už čekal katastrofu, ukázaly přístroje hlubokou proláklinu přímo ve směru mého letu.

Loď se přehnala nad pustou skalnatou krajinou a jako meteorit se zařízla do hustých vrstev atmosféry. Průzory se zamžily a rychlost pádu se zmenšovala.

Náraz!

Takže jsem ztroskotal!

Ale žiju!!

Teď jde o to, jestli jsem tu sám, nebo zda mě sledoval nějaký zdejší rozum. A pomůže mi, nebo na mě zaútočí?

Otřel jsem zamžené průzory a vysunul biosondy.

Loď se okamžitě naježila množstvím ostrých snímačů, otevřely se oči vizuálních čidel a nastražily se uši lokátorů. Kritický okamžik prvního kontaktu s cizí planetou…

Když začalo ráno trochu nesměle svítat, leccos už jsem o kaňonu, kam jsem se zřítil, věděl. Rozumní tvorové zde zřejmě nebyli, ale primitivní život zde doslova kypěl. Byl nebezpečný, dravý a krvežíznivý. A především intolerantní! Silní jedinci požírali slabé, a ti slabí se dravě vrhali na ještě slabší.

Jenže donekonečna tu sedět nemohu!

Musel jsem opustit spolehlivý úkryt lodi a postavit se tváří v tvář neznámému světu. Odjistil jsem blaster a otevřel nouzový východ. Vzduch byl zatuchlý a nehybný, ale dýchat se přece jen dal. Potřeboval jsem se dostat k tryskám hlavního motoru a zkontrolovat je. Palubním přístrojům jsem už moc nedůvěřoval.

Pohyboval jsem se pomalu a hleděl jsem mít kryta záda spolehlivou stěnou lodního trupu. Ale udělal jsem sotva dva kroky, když se přede mnou vynořila z kypré poddajné půdy hlava kolosálního červa. Bleskově jsem zvedl svůj blaster, ale hlava v tom okamžiku zase zmizela v zemi. V němém úžasu jsem sledoval, jak se kolem objevovaly nové a nové segmenty růžového těla, svíjely se v obludných křivkách a znovu mizely v zemi. Ten červ vlastně nebyl tak veliký. Řekl bych, že sotva dosahoval třetiny mé délky. Jenže jsem viděl jen části jeho těla, takže se mi zdál být takřka nekonečný a děsivě odporný.

Musíš se trochu sebrat! pomyslel jsem si. Propadneš-li panice, je to tvůj konec! Ale čím mě ten gigantický červ mohl ohrozit? Vždyť neměl ani tlamu. Nebo jsem ji alespoň neviděl.

Pak se nade mnou znenadání mihl černý stín.

Uskočil jsem rychle zpátky a přitiskl se k lodnímu trupu a jeho chladnému pancíři.

Obrovský létající tvor nade mnou kroužil v křivkách, jež byly navzdory své eleganci příliš zlověstné. Najednou se prudce zlomil v prudkém oblouku a střemhlav se vrhl na mne. Zahlédl jsem rozevřenou tlamu posetou nesčetnými zuby a ucítil jedovatý dech dravce…

V poslední chvíli jsem vypálil dávku ze svého blasteru přímo do rozevřené tlamy.

Těžké, šupinami pancéřované tělo mě srazilo k zemi.

Když jsem se vzpamatoval, viděl jsem dlouhého zeleného tvora s řadou duhových skvrn na hřbetě, jak se svíjí na zemi. Vzdáleně mi připomínal diluviálního ptakoještěra. Jeho tělem zmítaly smrtelné křeče, ale přistoupit blíž jsem si netroufal.

Usiloval jsem zvládnout šok, který mě roztřásl, a snažil se znovu postavit na nohy. S úděsem jsem zjistil, že mě netvor při svém smrtelném pádu odhodil daleko od mé lodi a cestu zpět že mám odříznutou.

Zvolna, beze spěchu, se ke mně blížila další příšera. Postupovala pomalu, jako by věděla, že nikdo není s to ji zastavit. Špinavě zelené, bezpečně pancéřované tělo se posunovalo na bezpočtu členitých nohou a oči jí doslova visely na dlouhých stopkách. Vpředu se jí pohupovala dvě vražedná, těžkopádná klepeta. V tom okamžiku se netvor pozvedl na předních tlapách a kleště jeho zbraní se otevřely…

Bůhví že jsem nechtěl poznamenat svůj vstup na cizí planetu krveproléváním a zabíjením. I bez mého přičinění ho zde bylo dost a dost. A tak jsem ustoupil. Ten odporný tvor kroutil očima a snažil se mě poděsit, ale kupodivu nezaútočil.

Pokusil jsem se ho obejít a vrátit se k bezpečnému štítu své lodi. Neopouštěl mě nepříjemný pocit, že mi zezadu stále hrozí nějaké nebezpečí, že každý můj krok, každý můj pohyb sledují pozorné pohledy obyvatel této prolákliny.

Nespouštěl jsem oči ze zvířete, jež po mně otáčelo své smrtící zbraně, a ustupoval jsem opatrně stranou. V té chvíli se mi něco zalesklo pod nohama. Ležel tam podivný předmět z bílého kovu.

To mě překvapilo. Ten předmět byl umělý! Něco takového mohly zhotovit jen ruce rozumného tvora. Jen tvor nadaný rozumem mohl dát kovu tvar pravidelného oválu, mírně vypuklého a vybaveného jakousi ostrou, několikaramennou harpunkou. Povrch předmětu byl pečlivě opracován. Takového stupně metalurgie mohly dosáhnout jen bytosti, které už pokročily dostatečně daleko na cestě k civilizaci.

Po účelu předmětu či součástky jsem neměl čas pátrat. Nicméně mě to překvapilo. Opatrně jsem předmět zvedl. Byl těžký a já jsem si s lítostí uvědomil, že ho stěží dokážu dopravit k lodi. V cestě mi ještě stálo to odporné zvíře s klešťovitými klepety. Nemohl jsem si dovolit takové břemeno v situaci, kdy co chvíli mohu potřebovat všechen svůj um a sílu, abych se probil do bezpečí.

V té chvíli na mne znovu dopadl stín jakéhosi dlouhého, štíhlého těla. Napadlo mě, že je to nějaký další ptakoještěr, a rychle jsem zvedl hlavu i blaster. Ale nebyla to žádná podobná příšera.

Mohl bych přísahat, že to byl nějaký podivný létající stroj, nebo něco, co se mu velmi podobalo. Byl velký, skoro tak velký jako moje kosmická loď a pohyboval se velice pomalu. Nechápal jsem, jak se při tak nízké rychlosti může vůbec udržet ve vzduchu. A také mi nebylo jasné, čím a jak je poháněn. Pravidelnost jeho tvarů a imobilita jeho částí absolutně vylučovaly možnost, že by to byl živý tvor.

Možná že mě už hledají, napadlo mě. Někdo si jistě musel všimnout přistávací či vlastně havarijní trasy mého korábu a určitě jim nedalo moc práce propočítat pravděpodobné místo přistání. Určitě mě hledají!

Ale přicházejí v dobrém či…?

Podivný létající stroj se zastavil přímo nade mnou. Ta bestie s klešťovými chapadly se zjevně polekala, protože rychle ustoupila do hustého houští, jež bylo nedaleko mé havarované lodi.

Kovový předmět, jenž mě upozornil na existenci rozumných obyvatel planety, jsem stále ještě držel v ruce. Létající stroj, který tvarem připomínal vzducholoď, se vznášel na hladině atmosféry. Pohnul jsem kovovým předmětem, abych na sebe upozornil neznámé rozumné bytosti.

Ať se stane, co chce!

Stejně nemám na vybranou. Rozum, i když jsem se s podobným dosud nesetkal na žádné z planet, by měl být přátelský.

Ve vzducholodi mě zřejmě zpozorovali a z paluby se pomalu snášelo záchranné lano. Za chvíli se už kolébalo na dosah. Na jeho konci se lesklo jakési zařízení pro upevnění nákladu. To byl jasný pokyn. Zvou mě…

Rozhodl jsem se, že to risknu.

Vzal jsem s sebou i nalezený předmět podivného tvaru. Možná že ho ztratili a právě teď ho tady hledají? napadlo mě. Takové gesto dobré vůle z mé strany si rozumné bytostí vyloží určitě příznivě.

Pohlédl jsem naposledy ke svému osiřelému korábu, chytil se záchranného lana a opatrně třikrát zatáhl. Snad to pochopí jako signál, aby mě vytáhli.

V té chvíli začalo lano prudce stoupat.

„Tak se koukni, co to vlastně ukouslo mou třpytku!“ řekl naštvaný Udalov, když vytahoval udičku.

„Ty jsi mi taky rybář!“ vydechl Saša Grubner, se kterým si Kornelius vyjel za svítání trochu zarybařit. „Prosím tě, kde jsi slyšel, že by v našem jezeře žili hlavonožci?“

Poslední úsek cesty stoupalo záchranné lano už velmi rychle. Uvědomil jsem si, že za chvíli překročím hranici atmosféry. A skafandr zůstal na palubě kosmické lodi!

Vždyť zahynu! Zbláznili se?

Pokusil jsem se seskočit. Raději se rozplácnu o zem, než abych se zadusil! Jenže ostrý hák na konci záchranného lana se mi zaryl do těla.

To mi tak ještě scházelo!

Poslední vteřiny…

Ani jsem si neuvědomil, jak rychle ztrácím vědomí ve vzduchoprázdnem prostoru. Obrovské příšery ke mně vztáhly své obludné končetiny…

A pak už jen mlha…

A konec…

„Vodu!“ křikl Saša Grubner na zpitomělého Kornelia. „Podej sem tu štoudev! Nebo vědro, to je jedno! Copak nechápeš, co jsme ulovili?“

„Co blázníš?“ divil se Udalov. „Možná že tu takové potvory žijí. Co můžeš vědět? Třeba jsou plaší, takže se málokdy chytí…,“ pokračoval Kornelius, ale sám tomu moc nevěřil.

„Kde by se tu vzali, hlavo splašená?“ křičel rozčileně Saša Grubner. „Lej sem vodu! Rychle! Hlavonožci žijí jenom v mořích a oceánech!“

„To musíš tak řvát?“ ohradil se Kornelius. „Ještě poplašíš ryby. A co pak?“

„Co, co pak? Teď mám tak myšlenky na rybaření,“ bručel Saša a opatrně uvolňoval háček. „To ti nedošlo, že o nás budou psát i ve vědeckých časopisech?“

„To víš! Určitě!“ řekl Udalov, ale ta představa ho přece jen zaujala. „A…“

„Co a?“

„Tak mě napadlo, jestli tady nejsou hlavonožci hájení. Třeba je sem vysadili, takže vlastně pytlačíme.“

„Vyloučeno!“ přerušil ho Grubner. „To by tady muselo být oznámení o zákazu. Viděls něco takového?“

„No — viděl…,“ zaváhal Udalov.

To Grubnera přece jenom zarazilo:

„Kde?“

„Na břehu…“

„Ze je tady zakázáno lovit hlavonožce?“

„To přímo ne. Ale že je tady zakázáno zakládat oheň a…“

„Co má ten hlavonožec společného s ohněm, ty bambulo?“

„Nevím,“ přiznal se Kornelius.

„O hlavonožcích jsi neviděl nic?“

„Ne. Ale být by to tam mohlo. Potmě jsme to nemuseli vidět.“

„Houby!“ řekl Grubner a hodil chobotničku do vědra s vodou. „Kdyby tady byli vysazeni hlavonožci, vědělo by o tom celé město. Kromě toho si laskavě povšimni, že tahle chobotnička nemá osm, ale deset chapadel, což je nenormální. A taky je nápadně velká. Tohle by mohl být docela dobře druh, který věda dosud nezná, v což také doufám.“

„Áá, pánovi se zachtělo slávy,“ řekl jízlivě Udalov. „Nezapomeň, že pýcha předchází pád!“

Hlavonožec zatím ležel na dně vědra jako bez života. Jedno chapadlo stále ještě pevně svíralo Udalovovu třpytku.

„Sašo,“ ozval se znovu Kornelius. „Vem mu tu třpytku.“

„Proč já?“

„No kdyby byl třeba jedovatý…“

„Ty jsi dobrý!“

„Tak ji něčím vyšťourni. Přece nezahodím takovou krásnou třpytku!“

Nad smrčinou se ukázaly ranní červánky. Kolem se rozezpívali ptáci a voda ve vědru se zaleskla jako stříbro. Hlavonožec pohnul chapadly. Zdálo se, že přichází k sobě.

„Fajn,“ potěšil se Grubner. „Já už měl strach, že zdechnul.“

„A jaký by v tom byl rozdíl?“ zeptal se Udalov podrážděně.

Jeho třpytka byla stále ještě v kyblíku a další lov byl tedy vážně ohrožen. Představil si, jak vysvětluje Xenii, že místo slíbených cejnů se musí spokojit polovičkou chobotnice, která kdoví jestli je vůbec jedlá, neřku-li přímo jedovatá. A možná že mu Saša nedá ani tu polovičku. Určitě ji bude chtít studovat a možná i rozmnožovat v akváriu.

„Sašo, vyndej mi tu třpytku. Buď přece kamarád. Třeba ještě něco chytnem. Vždyť by to byla škoda se už vrátit.“

„Jsi trdlo a trdlem zůstaneš!“ usadil ho nemilosrdně Saša. „Okamžitě se jede domů!“

„A co bude s tou potvorou?“

„Co by? Tady by mohla zdechnout.“

„Tak si ji dáš do lihu.“

Jenže Grubner se už opřel do vesel a zamířil ke břehu:

„Dělej, jak rozumíš,“ řekl rezolutně. „Ale já mažu do města.“

Pomalu se mi vracelo vědomí.

Kovový válec, ve kterém jsem byl dost nepohodlně uložen, se prudce kolébal v podivném rytmu. Nahoře byl sice válec otevřen, ale atmosféra končila kousek pod jeho okrajem. Každý pokus o únik by se rovnal sebevraždě. Vnitřní stěny válce byly téměř hladké a příjemně chladné.

Jak to tak vypadá, dopadlo to se mnou pěkně mizerně, uvědomil jsem si. Ta má nepředložená důvěřivost! Rasa, jež osídlila planetu, se ukázala pěkně zákeřná a krutá. Rozum jí upřít nešlo. Stavěli vzducholodě a uměli opracovávat kov. Jenže vznešené ideje meziplanetárního přátelství, ba dokonce ani ideje vzájemné tolerance dosud nenašly cestu do jejich srdcí.

Opatrně jsem zaklepal na stěnu válce. Ale zvuk byl slabý a zřejmě ho neslyšeli. Nahmatal jsem svůj blaster, který jako zázrakem zůstal v pouzdře. V nejhorším prodám svou kůži zatraceně draho!

Pak se nad okrajem válce objevila hlava (při troše dobré vůle to skutečně mohla být hlava) jednoho z mých žalářníků. No moc krásy tedy nepobrali. Hlavně byli zbytečně velcí. Jen jeho hlava byla větší, než celé moje tělo, nepočítám-li ovšem končetiny. Modré oči se chvílemi pokrývaly nadbytečnou pokožkou, jejíž okraje byly porostlé řídkou kožešinou. Tlamu měl lemovánu nepravidelnými plochami narůžovělé kůže a uvnitř bylo vidět zažloutlé, tupé, ploché zuby.

Uvědomil jsem si, že i v tomto hrozném okamžiku jsem schopen analytického myšlení. Nejvíc mě zarazilo, že se ten tvor pohyboval ve vakuu a přísahal bych, že nebyl ve skafandru. Přitom je všeobecně známo, že žádný tvor, jenž je organizován dokonaleji než améba, nemůže žít vně atmosféry.

Příšera mě zkoumavě pozorovala. Zvedl jsem tedy dvě končetiny ve všeobecně známém gestu míru a přátelství.

„Koukej, jak hrozí,“ řekl Udalov. „Vidíš, jak mrská těmi chapadly? Kdyby nebylo té třpytky, tak se na něj vykašlu.“

Tlama té hrozivé příšery se rozevřela a uvnitř se pohnul jakýsi červený fyziologický orgán. Napadlo mě, že by mě mohli zase vytáhnout ven, ale zřejmě se nade mnou slitovali a nechali mě v tom pitomém válci se vzduchem. Nebo že by chtěli sadisticky prodlužovat moje muka?

Hlava zmizela a nad okrajem válce se objevila končetina toho tvora, která byla zakončena pěti znetvořenými neobratnými výrůstky. Pomalu se ponořila do atmosféry a blížila se ke mně.

Chce mě zardousit! napadlo mě. A já, naivní trouba, jim ještě přinesl ten kovový předmět, který jsem jim chtěl na důkaz dobré vůle darovat.

Vytáhl jsem blaster!

Tohle byla nejkritičtější — a kdo ví, možná i poslední chvíle mého života. Před očima mi defilovaly obrazy dalekého dětství, okamžiky prvních lásek, okouzlení vědeckou prací i dlouhé dny v kosmu…

Tlapa se stále přibližovala a drápy se užuž dotýkaly mého nechráněného těla.

Nahmatal jsem spoušť a vypálil dávku. Vzduch ve válci se prudce rozvlnil…

„Ježíšikriste!“ zaúpěl Udalov. „Zmije záludná! Zaškrtit ho je málo!! Viděls, jak jsem ji koupil? Stvůra jedna jedovatá!“

„Já tě varoval,“ řekl nevzrušeně Grubner a vytrvale vesloval ke břehu. „Zvířata se jenom brání. I mravenci se brání, když si nějaký mamlas sedne do jejich mraveniště.“

„To bys taky mohl tvrdit, že se brání i komáři!“

„O komárech jsem nic neříkal. U těch je to zase pud sebezáchovy, neboť se živí lidskou krví.“

„A jak víš, že se tohle lidskou krví neživí?“ odtáhl se Kornelius preventivně na druhý konec loďky.

„Vyloučeno to není.“

Loďka narazila na písčitý břeh a z vědra vyšplouchla voda. Hlavonožec se rozčileně zavrtěl.

„Vyloučeno to není,“ opakoval klidně Saša Grubner a vyskočil na břeh, aby vytáhl loďku dál z vody. „Ale můžeš mít zvířatům za zlé, jak je uzpůsobila příroda?“

„Ty máš nápady!“

„Podej sem ten kýbl, jen opatrně, ať mu neublížíš!“

„Prosím tě, co bych tomu kyblíku moh udělat?“

„Kyblíku nic, zato hlavonožci…“

„To by do tebe jeden neřekl,“ prohlásil Kornelius a sbíral pruty. „Vem si tu potvoru sám. Mně ta jedna rána stačila. A vůbec, víš co? Já tady ještě zůstanu a trochu si zachytám.“

„Bojíš se?“

„Ty ne? Víš, on je ten kyblík železný a železo je, jak známo, dobrý vodič.“

„Tak si něčím omotej ruku.“

Ale to už Udalov jako by neslyšel. Rychle se vzdaloval po břehu a volnou rukou zaháněl Grubnerova slova jako mouchy. Teprve v bezpečné vzdálenosti se otočil a křikl:

„Až budeš tu bestii vyhazovat, nezapomeň sebrat třpytku! Tady se taková nesežene. Já pro ni musel až do Vologdy.“

Grubner chvíli váhal a pak opatrně sáhl prstem na vědro. Nic. Po elektrickém výboji ani stopy. Mamlas jeden! pomyslel si pohrdavě. Kdoví co se mu zdálo.

„Budeš litovat, Kornelie!“ křikl za Udalovem. Pak hodil na záda batoh, přes rameno pruty a opatrně sebral vědro s hlavonožcem. Pomalu se vydal lesem na stanici autobusu. Šel opatrně, aby nevyšplouchal vodu a zbytečně nedráždil vzácného tvora.

Tohle putování mě bude pronásledovat i ve snách jako těžká můra. Pokud ovšem ještě někdy budu mít těžké sny, uvědomil jsem si tehdy.

Válec se kolébal a drncal a vzduch v něm vířil v prudkých turbulencích, takže jsem sotva lapal po dechu. Já sám jsem v něm poletoval sem a tam a marně jsem se snažil zachytit hladkých stěn válce. Chvílemi jsem dokonce ztrácel vědomí.

Už jsem chtěl prosit o milost. Ale koho a jak?

Moje situace se stále zhoršovala. Ještě nedávno jsem si pošetile myslel, že už to nemůže být horší. To jsem se ovšem šeredně přepočítal. Nejvíc mě děsilo vědomí, že nikdy nebudu schopen překonat vzdálenost, jež mě dělila od mé kosmické lodi. Můj žalářník mě totiž nesl ve válci téměř pustou náhorní planinou a každým krokem se vzdaloval od údolí, kde osiřela moje loď. Zapnul jsem, samozřejmě, fyziologické autogiro s kompasem a tachometrem. Současně jsem zapojil komputer, který automaticky propočítával a zaznamenával trajektorii, po níž mě unášeli. To zapracovala moje podvědomá automatiky, protože jsem pochyboval, že by mě tyto informace byly kdy co platné.

Pak nečekaně otřesy ustaly a clona, která mi stínila výhled ke hvězdám, zmizela.

Zřejmě jsme na něco nebo na někoho čekali.

Krátil jsem si dlouhou chvíli úvahami.

Obludné rozměry těch podivných tvorů jsou zřejmě důsledkem života v tak řídké atmosféře, že se vlastně rovná vakuu. Bože! Kdybych se tak vrátil domů… Věřil by mi vůbec někdo? Ty senzační zprávy o kruté rozumné rase žijící na samé periférii kosmu!

Nepředstavitelný hřmot mě málem ohlušil.

Dno válce se znovu otřáslo a žalářník uchopil válec, aby s ním vstoupil do nějaké místnosti. Nebo to nebyla místnost? Ať to bylo cokoliv, teď byly otřesy ještě strašnější a kromě vibrací mě mučil i nesnesitelný hluk.

„Co to vezeš?“ zeptal se Saši Grubnera jeden známý z mlékárny.

Grubner se posadil a položil si vědro na kolena, aby to s ním tolik neházelo.

„Koukni,“ řekl a pozvedl mokrý hadr, který byl přehozený přes vědro.

Autobus uháněl po silnici, jen borovice se míhaly kolem oken. Přesto se Grubnerovi zdálo, že se sotva vlečou. Vždyť ta potvora co chvíli lekne, strachoval se.

„Tohle neznám,“ podivil se muž. „Co to vlastně je? Pulec?“

„Pulec!“ odfrkl si Saša Grubner. „Ty jsi taky pulec. Hlavonožec!“

„Cože?“

„Hlavonožec. Něco jako sepie. Octopulus vulgaris.“

„Aha,“ řekl známý a poškrábal se pod čepicí. „To bude asi nějaká vzácnost, ne?“ A o hlavonožce se už dál nezajímal, čímž Grubnera hluboce urazil.

„Už jsi vůbec někdy takovou chobotnici viděl?“ zeptal se Grubner s despektem a v naději, že získá náležitou pozornost.

V té chvíli autobus prudce zabrzdil. Voda vyšplouchla a hlavonožec se výhružně zahoupal.

„Jo. Na obrázku,“ řekl známý bez valného zájmu. „Ale žádnou jsem ještě neulovil.“

„Taky neulovíš!“ triumfoval Grubner.

„Proč ne?“ zeptal se známý a rozevřel noviny. „Dnes ty, zítra já… Jenže mě rybaření moc netáhne.“

Z toho by se jeden zbláznil, pomyslel si Grubner. Já tady chytím v jezeře hlavonožce a každému je to docela fuk. Jako kdyby jich tady bylo jako máku.

„To vezete dětem?“ vložil se do hovoru cestující na předním sedadle. „Děti to určitě bude zajímat. Já jsem nedávno přinesl domů skřivánka. Měl něco s křídlem. Tak jsme mu ho s dětmi dali do dlah a víte, že už létá? Takový hezký ptáček…“

„Pchá! Skřivánek!“ řekl přezíravě Saša Grubner. „Já jsem chytil hlavonožce. V jezeře!“

„Na větvi se taková vodní potvora asi těžko chytá,“ usmál se cestující na předním sedadle.

„Víte, že jsem ještě neslyšel, že by tam něco takovýho bylo,“ zamíchal se do hovoru strýc, co seděl přes uličku.

„To nejste sám,“ souhlasil velkomyslně Grubner.

„Ale já už jsem hlavonožce viděl,“ řekl chlapec, který stál v uličce. „A dokonce jsem ho i jedl. Měli je v rybárně. Mražené. A taky tam měli kalmary.“

„Ty jsem viděl taky. V konzervách,“ ozval se cestující vpředu.

To je k zbláznění, taková zaostalost! zoufal si v duchu Grubner. Kdybych jim řekl, že jsem chytil na zahradě třeba brontosaura, tak by jim to bylo taky srdečně jedno.

Chobotnice zatím svíjela a roztahovala svoje chapadla.

Ty otřesy mu asi nesvědčí. No co se dá dělat. Mně se to taky dvakrát nezamlouvá, diskutoval s ním v duchu.

„Já bych dětem chobotnici nevozila,“ pravila káravě tetka, která seděla za Grubnerem a z nedostatku lepší zábavy poslouchala, o čem je řeč. Teď ji mrzelo, že téma bylo vyčerpáno. „Určitě je to nějaká příšera. A možná i jedovatá.“

„Není,“ ohradil se Grubner. „Jenom dává elektrické rány.“

„Kdo je jedovatý?“ ozval se někdo zezadu.

„Ale, nějaký blázen tady veze jedovatého hada,“ ozvalo se zepředu od řidiče.

„Žádnýho hada!“ zahřměl Grubner. „Hlavonožce!!“

„Ještě to všechny pokousá. Já žádám, abyste ho hned vysadili!“ ozval se další hysterický hlas. „Hned zastavte!“

„Neblázněte! Mám jej v kbelíku,“ chlácholil je Grubner. „Nikomu nic nehrozí.“

„Tady vezou zmije,“ neslo se autobusem od úst k ústům.

Lidé se začali od Grubnera odtahovat. Dokonce i ti, co seděli, si šli raději stoupnout ke dveřím. Řidič se otočil, co se děje, a přibrzdil:

„Co je to tam za výtržnosti?“ zeptal se přísně.

„Já žádám, abyste ho vysadil,“ domáhala se tetka, která by nikdy nepřivezla dětem chobotnici. „Vždyť nás všechny pokouše.“

„Občané! Žádám, abyste dodržovali dopravní řád!“ přikázal řidič a zajel ke krajnici. „Převážet v autobuse výbušniny je přísně zakázáno!“

„Jaké výbušniny, hergot!“ explodoval Grubner. „Tohle je vzácný tvor, který není nikomu nebezpečný. Je to muzeální vzácnost. Nikomu se nemůže nic stát. Vždyť jsou tady cestující, kteří ho dokonce jedli. Mraženého! Je to tak?“ rozhlédl se kolem.

Ale chlapec, který jedl mraženého kalmara, to licoměrně popřel:

„Ba ne. Tohle jsem nejedl, prosím. Tohle se u nás neprodává.“

„Lidi neblázněte! Každá minuta může tohoto unikátního tvora stát život. Už jste někdy slyšeli o sladkovodním hlavonožci, vy ignoranti?“

A tak Grubnera i s vědrem vysadili daleko před městem Guslarem Velikým…

Vědomí, že se kolem něco děje, je zlé. Ale nerozumí-li přitom člověk ani za mák, o co běží, je to přímo hrůza!

Obyvatelé planety děsivě hlučeli a otřesy chvílemi ustávaly, aby se za okamžik obnovily s nezmenšenou silou. Můj žalářník při tom občas vydával hromové zvuky. Asi vzájemně komunikovali. Copak se nedovedou dorozumět přijatelněji?

Usoudil jsem, že jde nejspíš o vášnivý vědecký spor mezi členy expedice, kteří byli vysláni, aby mě zajali. Zřejmě se nemohli dohodnout, odkud pocházím a kterou civilizaci zastupuji. Pak mě však napadlo, zda se ve svém divošském atavismu nebojí, že jsme vtrhli na jejich planetu s agresivními záměry. Nebudou mě považovat například za předsunutou hlídku, která má připravit invazi?

Zoufal jsem si bezmocí!

Vždyť jsem neměl nejmenší možnost informovat je o všeobecně známé mírumilovnosti svých krajanů.

Nakonec můj žalářník opustil hlučný stroj a dál jsme pokračovali zase jako dřív. Na povrchu zbytku atmosféry odrážely sluneční paprsky zlatavá prasátka. Jenže co mi to bylo platné.

Cítil jsem se čím dál hůř.

Ta troška vzduchu ve válci už byla nedýchatelná a jestli rychle nenajdou způsob jeho regenerace, zahynu udušením.

Uvědomil jsem si, že na této planetě mě pronásleduje stín smrti od prvního okamžiku…

Slunce už pěkně připalovalo a Saša Grubner zvedal každým krokem obláčky všudypřítomného prachu. Voda ve vědru se zkalila a začala dost nepříjemně páchnout. Postavil vědro na zem a pozorně si tajemného tvora prohlížel. Zdálo se mu, že se ještě trochu hýbá.

„Potvoro! Kvůli tobě abych se táhl pěšky,“ ulevil si nespravedlivě. „A ještě bys mohla chcípnout…“

Naštěstí o kus dál narazil na studnu. Voda byla čistá a chladná. Grubner ji pomalu přiléval do vědra, aby snad hlavonožec ještě nenastydl. Přece jen patří do tropických moří, pomyslel si.

Na dvůr domu číslo šestnáct vešel utrmácený, upachtěný a zalitý potem. Na dvoře bylo pusto prázdno. Dokonce i vytrvalí hráči domina, kteří každou sobotu od svítání seděli kolem stolku, se dneska stáhli někam do chládku. Grubner ani nezašel domů a rovnou zamířil do prvního patra k dědovi Ložkinovi, jenž byl vyhlášený velkoguslarský přírodozpytec a milovník ptactva.

„Copak mi neseš?“ zeptal se přísně děda Ložkin, neboť považoval Sašu Grubnera za lehkomyslného diletanta pochybných mravů.

„Dobrý den,“ pozdravil Saša vlídně, což dědu nastražilo ještě víc. „Nenašlo by se u vás nějaké zbytečné akvárium?“

,Na co ty potřebuješ akvárium?“

„Inu,“ začal Grubner nebývalé pokorně. „Chytil jsem jeden takový kousek a nevím, jestli to není něco zajímavého.“

Chytračil samozřejmě. Ale potřeboval se dovědět, co na to děda Ložkin. Co když snad přece existují nějaké jezerní chobotnice?

Děda se ještě jednou podezřívavě podíval, pak vytáhl futrál se skřipcem, nasadil si cvikr a poručil Sašovi, aby postavil vědro ke světlu. Pak začal studovat úlovek. Prohlížel si ho dlouho a stále víc a víc se mračil.

Grubner byl jako na jehlách, ale mlčel.

Konečně děda Ložkin povzdychl, jednou rukou odložil cvikr a druhou si pohladil pleš.

„Přinejmenším je to nějaký nový druh,“ poznamenal nejistě.

„Prosím?“

„Nový druh, povídám. Nebo neznámý druh hlavonožce,“ řekl děda a nespouštěl ze zajatce oči. „Možná že to je třeba jen nějaký mutant. Vidíš? Má deset chapadel. Já ti nevím… Podívej! Nech ho tady a já, až budu mít čas, tak se podívám do Brehma. Pak ti to řeknu.“

„Přece vás nemůžu takhle obtěžovat,“ pitvořil se farizejsky Grubner a v duchu si mnul ruce. Tak přece! Je to nějaká rarita. „A ono to u nás taky žije? Myslím v řece nebo v jezeře?“ ptal se ještě pro jistotu.

„M — no…,“ kroutil se znalec Ložkin. „Někdy. Ale moc vzácně. To máš ze Zverimexu?“

„Ne. Chytil jsem ho.“

„Chytil? A kde, prosím tě?“

„V jezeře.“

„Podívejme!“ žasl děda. „Nech ho tady. Ještě by ho sežral ten tvůj kocour. Já napíšu do Moskvy…“

„Kdepak kocour, ten mu nic neudělá,“ rozesmál se Grubner, kterého lidsky upřímně potěšila vzpomínka na kvílejícího Kornelia. „Ona ta mrcha dává elektrické rány.“

„Nepovídej!“ divil se děda čím dál víc a s novým zájmem nahlédl do kbelíku.

„Jen se zeptejte Udalova,“ chechtal se licoměrně Grubner.

„Korneliovi může dát elektrickou ránu i slavík. To není argument!“ Děda Ložkin se odmlčel a pak dodal: „Tak dobře. Když na tom trváš, tak já ti to akvárium půjčím. Půjčím! Rozuměls? Ale do té Moskvy napíšu sám. Tebe tam nikdo nezná a já už tam psal kolikrát…“

Kdybych si vedl deník, určitě by tam stálo: Moje situace se zlepšuje. Nebýt hladu, který mě mučí od chvíle, kdy pominul první šok, skoro bych řekl, že jsem se dostal do rukou vědců. Možná že to jsou nějací odborníci na meziplanetární kontakty. Snad dokonce nějaká komise. Z tmavého válce mě přendali do průzračné krychle, naplněné čerstvým vzduchem. Jakousi rourkou přitéká neustále nový, takže s dýcháním nemám zatím starosti.

Jenže já si deník nevedl. Spíš jsem se rozhlížel. Obrovská místnost, kde stálo moje vězení, byla plná všelijakých podivných předmětů a přístrojů.

Dole, na podlaze, obcházelo jakési černé chlupaté stvoření, jež na rozdíl od mých věznitelů chodilo po čtyřech, zatímco oni jen po dvou. (Z fyzikálního hlediska je to ovšem pozoruhodný jev!)

Ten černý tvor neustále otvíral tlamu, lízal si vousy dlouhým červeným orgánem a toužebně si prohlížel moje vězení.

V tomto směru se nabízely dvě alternativy: buď bylo moje vězení jeho dřívějším útočištěm, odkud ho vysídlili a kam se chtělo vrátit, nebo — což by bylo velmi nemilé — to byla speciální stráž, která mě měla hlídat. Jak vlastně můžu vědět že to není rozumný tvor?

Ale v zásadě mě studovaly dvě osoby. Chvílemi jsem měl dojem, že se pokoušejí navázat se mnou kontakt, jeden z domorodců, ten, který mě sem přinesl, mě sledoval téměř trvale. Druhý, asi nějaký specialista, pouze čas od času hospitoval. Asi tu byl nějaký výzkumný ústav.

Jejich tlamy se neustále otevíraly a zavíraly. Myslím, že to byl způsob jejich komunikace. Konečně, to se mi později potvrdilo.

Přede mnou však stál ošemetný úkol dokázat jim, že jsem inteligentnější než oni a přitom to udělat tak, abych je neurazil.

Ale hlavně jsem měl hlad!

„Co vlastně takový hlavonožec žere?“ zeptal se Grubner dědy Ložkina, jenž přinesl příslušný díl Brehma.,Takhle ho umoříme hlady!“

„Nejrozšířenějším druhem hlavonožců jsou chobotnice,“ citoval Ložkin Brehma. „Octopus vulgaris. Její tělo má neutrální šedou barvu, která však při podráždění přechází do hnědé, červené, nebo i žluté. Přitom se pokožka na páteřní straně pokrývá nepravidelnými bradavičnatými hrbolky.“

„Jenže mě by teď spíš zajímalo, je-li dravec, nebo býložravec,“ přerušil ho Grubner.

„Dravec,“ řekl děda Ložkin. „Určitě dravec. Vem si hůlku a pokus se ho podráždit. Podíváme se mu na ty pupínky.“

Zatímco Grubner hledal příhodnou hůlku, ujistil se Ložkin, že hlavonožci jsou opravdu dravci a dověděl se také, jak se rozmnožují. Ale to bylo zatím předčasné. Stejně pro něho neměli partnera.

„Já do něj moc šťouchat nebudu,“ upozorňoval Grubner, který se vracel s vařečkou.

„Samozřejmě! To musíš jemně. Potřebujeme se podívat, jestli se bude vybarvovat.“

„No jo! Když on ale není ani šedivý,“ zamyslel se Grubner.

„To není důležité.“

Grubner tedy ponořil do akvária obrácený konec měchačky a opatrně polechtal hlavonožce.

Po dlouhé poradě a studiu jakýchsi foliantů přinesli tyč a ponořili ji do atmosféry.

První pokus o navázání kontaktu!

Radostí jsem se začervenal.

Moje ostýchavost se stala zřejmě předmětem další diskuse mých kolegů vědců. Přemohl jsem rozpaky a třikrát lehce klepl na konec tyče. Počítat snad dovedou…

Tyč okamžitě vytáhli.

Moje nejistota nebrala konce. Rozuměli mi, nebo ne?

„Zčervenal!“ řekl spokojeně děda Ložkin. „Tak to se shoduje. To nebude nový druh, ale pravděpodobně nějaká zrůda. Něco jako dvouhlavé tele.“

Grubner vrátil do kuchyně vařečku a přinesl kus masa. Kocour běžel za ním a poskakoval v plané naději, že maso je určeno jemu.

Jenže maso hodili do akvária.

„Umyl jsi ho?“ zeptal se děda Ložkin.

„Umyl. Ve studené vodě.“

Shora na mne dopadl kus masa nasáklého krví. Co to má znamenat?

Provokace?

Přece nebudu jíst maso! Já, zapřísáhlý vegetarián.

Vzal jsem ten odporný kus masa a vyhodil ho ze své cely.

„Heleme, mlsouta!“ řekl děda Ložkin. „To znamená, že nemá hlad. V Brehmovi stojí, že je to dravec. Nejčastěji požírá škeble, drobné rybky, plankton a tak.“

„A co když jenom nechce maso? To je mi divné, proč ho vyhodil.“

Kocour, který se podobnými úvahami nezatěžoval, využil okamžiku a maso sežral. Teď si spokojeně olizoval vousy a hlavonožec ho pozorně sledoval svýma infantilníma očima.

„Budeš muset skočit pro kousek ryby,“ rozhodl děda Ložkin.

„Asi jo… Něco přece žrát musí…“

Vyklepal jsem postupně geometrické řady čísel na průzračnou stěnu své cely.

Nereagovali.

Copak nedovedou počítat?

Začal jsem tedy tím nejjednodušším. Postupně jsem začal počítat na svých končetinách, jako se to učí ve škole. Jedno chapadlo, druhé chapadlo, pak tři a nakonec čtyři najednou. Ale ani to na ně neudělalo zvláštní dojem.

Sebral jsem tedy ze dna kamínek a začal jím poklepávat po stěně.

Zase nic.

Poslední naděje. Základy geometrie musí být přece jasné každé vyšší bytosti. Začal jsem vyrývat do tvrdé průzračné stěny pravoúhlý trojúhelník…

„Je nějak neklidný,“ uvažoval děda Ložkin nahlas.

„Koukněte, dědo. vzal do chapadla kamínek. Aby si ještě něco neudělal,“ strachoval se Grubner.

„Neboj se!“ uklidňoval ho Ložkin. „Ale nevím, nevím, jestli ho udržíme naživu. Nežere… Snad bychom ho měli uspat, než ho utratíme.“

„Proč bychom ho utráceli?“ divil se Grubner.

„Budeme ho muset poslat do Moskvy. A nejlíp v lihu.“

„Vždyť je to živý tvor!“ argumentoval vášnivě Grubner.

„Živý to ano. Ale bez rozumu,“ řekl kategoricky Ložkin. „Docela primitivní organismus. Podle Brehma patří mezi bezobratlé.“

„Sašo, jsi doma?“ ozval se mezi dveřmi Udalov. „Vedu ti hosta. Míšu Stendhala z místních novin.“

„Slyšel jsem, že jste ulovili v jezeře nějakého obřího kalmara. Je to pravda?“ zeptal se Stendhal. „Je živý?“

„Copak živý je, ale obří moc není,“ řekl Saša Grubner. „A co ty, Kornelie? Co že ses tak brzy vrátil?“

„Ále,“ mávl rukou Udalov. „Za nic to už nestálo. Ani šupina. Ten tvůj hlavonožec snad sežral všechny ryby v jezeře. Jestli se tady ty potvory rozmnoží, tak maucta! Ještě ti nezdechl?“

„Ne,“ zasáhl Ložkin. „Právě ho studujeme.“

„Krásný tvor,“ řekl Míša Stendhal a navyklým pohybem si urovnal brýle. Jeho tvář v té chvíli velmi připomínala mladého Gribojedova. „A kolik má chapadel! To je přece úplná senzace. První hlavonožec v okrese uloven v Guslaru Velikém; vidíte ten titulek? Dáme to do sobotní přílohy. Kdo ho vlastně chytil?“

„Já s Grubnerem,“ pospíšil si Udalov.

„Takže si poznamenáme,“ bručel Míša Stendhal a vytáhl kuličkovou tužku: „Rybáři našeho města…“

Stendhal psal, Udalov vysvětloval a Saša Grubner se vrátil k akváriu. Vyhladovělý hlavonožec se tam všelijak svíjel, rozvíjel svá chapadla, kamínkem vrtal do skla a kroutil přitom svýma velkýma idiotskýma očima.

Veškerý arzenál argumentů, kterými jsem na sebe chtěl upozornit, selhal.

Nepochopili mě!

Proč mě dosud nikdy nenapadlo, že navázat kontakt s cizími rozumnými tvory může být tak složité? Teď stojím, já, rozumný tvor a známý vědec, tváří v tvář představitelům jiné rozumné rasy a co z toho? Je pravda, že se naše životní prostředí diametrálně liší, lišíme se i velikostí a tvarem. Ovšem já chápu, že oni jsou rozumnými tvory, zatímco oni setrvávají ve vědeckém bludu, nereagují na moje znamení, házejí po mně kousky masa a moří mě hlady?

Takhle s nimi kontakt nikdy nenavážu…

Do pokoje nahlédla Udalovova žena Xenie, podívala se na nestvůru v akváriu a řekla:

„To už jsem viděla. Víš kde, Kornelie? V kuchařce Dary moře. Jsou tam přece ty recepty, jak se mají připravovat, pamatuješ?“

Stendhal uháněl do redakce, Grubner šel do rybárny pro kus ryby, aby nakrmil vyhládlého hlavonožce, a Xenie Udalovová škodolibě přinesla kuchařku a přistoupila s ní k akváriu:

„Vidíš? Je zrovna takový.“

„Běž s tím pryč,“ řekl nevrle Ložkin.

Konečně se mi jakžtakž podařilo vyrýt do té průhledné stěny rovnoramenný trojúhelník, ač jsem původně zamýšlel pravoúhlý. Přece ho musí vidět!

Pro jistotu jsem na něj ukázal končetinou.

Na to reagoval jeden z přítomných, kterého jsem dosud neviděl, tím, že otevřel jakousi obrovskou knihu a ukázal mi obrázek. Hrůza!

Byl tam tvor, který se mi anatomicky kupodivu dost podobal. Jenže ho právě chudáka pitvali. Nebo že by ho… Vyloučeno to není.

Začínal jsem chápat.

Oni mě vůbec nepovažují za kosmonauta, který havaroval na pusté náhorní planině! Ono je to snad ani nenapadlo!

Co se taky dá očekávat od tvorů, kteří žijí v prostředí tak nevhodném k životu?

A já si dělal starosti, abych je neurazil. Vždyť takové primitivy na nejnižším vývojovém stupni nemůžu vůbec urazit!

„No dobrá,“ pohodila Xenie hlavou a zavřela kuchařku. „Jde se snídat!“ pokynula Korneliovi. „Obejdeme se bez toho vašeho hlavonožce…“

Ložkin zůstal sám.

Četl Brehma a od hlavonožců se pomalu dostal až k medúzám a ostatním obyvatelům moře.

Grubner se s rybou nevracel a děda Ložkin začal dřímat.

Jeden z těch tvorů mě vytrvale střežil, zatímco ostatní se rozešli.

Oni mě snad sežerou!

Přece se jim nevydám na milost a nemilost jen tak, bez odporu. Tím spíš, že se od nich žádné milosti čekat nedaly! Jestli se mi nepodaří včas navázat kontakt, dostanu se do bezvýchodné situace.

Děsivá představa…

Pak nezbývá, než bít se do posledního dechu, do posledního výstřelu! Ne — poslední ránu si nechám pro sebe. Kdoví čeho jsou ti sadisté schopni. Proti nim nezmůžu se svým blasterem zřejmě nic. Když jsem vystřelil na toho prvního, tak to s ním ani nehnulo. Kdoví zda vůbec něco cítil.

Ale…

Blaster se mi může ještě hodit. Když si pospíším…

Pečlivě jsem prohledal stěny a dno svého vězení. Stěny byly křehké. Zato dno bylo zhotoveno z jakéhosi měkkého kovu. Přece jen jiskřička naděje!

Přepnul jsem blaster na maximální výboj a zamířil do dna…

Vzduch se rozčeřil a já ucítil, jak se o mne opřela horká vlna. Ve dně se objevil otvor. Bez ohledu na bolest jsem ho rychle ucpal jednou ze svých deseti končetin. Pak jsem se podíval na svého strážce.

Zdálo se mi, že nevnímá.

Výborně!

Prorazil jsem do dna ještě jednu díru a ucpal ji další končetinou. Postupně jsem tak udělal šest otvorů, což by mělo stačit. Jenže v té chvíli vstoupil do místnosti můj hlavní strážce. Nesl něco v pochybně bílém materiálu s množstvím černých značek. Položil to vedle mého dočasného příbytku a s hlasitým šustěním to rozbalil. Byla tam část tvora podobného tomu, jenž mě napadl v té osudné kotlině, kde jsem havaroval. Žalářník kus odtrhnul a vhodil ho ke mně.

To víš! Tím mě vytrhneš!

„Nežere! Co budeme dělat?“ zachmuřil se Saša Gruber.

Děda Ložkin se s trhnutím probudil a oznámil, že se zatím nedá dělat nic a že jde psát Akademii a pak že se uvidí.

Grubner se podíval na hodinky:

„Proboha! Ještě přijdu pozdě do práce!“

Potom dodal, že se brzy vrátí a že se pokusí chytit v potoce raka.

„To nemá smysl,“ řekl děda Ložkin. „Dáme ho do lihu…“

Konečně jsem se dočkal okamžiku, kdy jsem zůstal v místnosti sám. Nepočítám-li ovšem toho chlupatého tvora, který předtím sežral kus krvavého masa, jež jsem vyhodil ze svého vězení.

Chlupaté stvoření předstíralo, že si mě nevšímá.

Protáhl jsem prostřelenými otvory končetiny a přidržoval jsem okraje průhledné cely, aby mi neunikal vzduch. Byl jsem připraven na těžkou a pravděpodobně tragickou cestu. Konečky svých končetin jsem narazil na výčnělky, jež podpíraly moje vězení. Znovu jsem se vzepřel a sáhl ještě dál. Pak jsem nadzvedl sebe i svou celu a dal se do pohybu. Změnil jsem tak své vězení v jakýsi improvizovaný, neohrabaný skafandr, ve kterém jsem zamířil ke kraji plošiny. Hluboko dole byla podlaha místnosti.

Co teď?

Skočit! uvědomil jsem si. Jiného východiska tak či tak není.

Chlupatý tvor s ostrými zuby zpozoroval moje počínání a zbystřil pozornost. Hustá srst se mu naježila a hřbet se prohnul v ladném oblouku.

Připravil jsem si blaster. S tebou si budu vědět rady, potvoro!

Rozhodující okamžik…

Odrazil jsem se a skočil. Důležité bylo neztratit rovnováhu, uvědomil jsem si. Náraz — a dopadl jsem na dno místnosti. Celým tělem mi projela krutá bolest. Tak tak, že jsem udržel rovnováhu. Zaťal jsem zuby, přemohl závrať a vydal se k východu.

Blaster jsem nemusel použít. Když hlídač uviděl, jak jsem i s průhlednou celou seskočil z vysoké konstrukce a zamířil k němu, zvedl chlupatý chvost a v panice vyrazil z místnosti. Ještě jsem zaslechl hlasité poděšené zvuky.

Krutí tvorové bývají vždycky zbabělí! pomyslel jsem si pohrdavě.

Teď už jsem byl odkázán jen na náhodu a spolehlivost svého biokomputeru. Směr k údolí, kde zůstala moje kosmická loď, byl dobře zakódován. Teď jen abych to stačil, než mi dojde vzduch!

Musím vydržet!!

Musím!!!

Prošel jsem dlouhou chodbou, pracně sestoupil po jakýchsi stupních, které si tam ti dvounožci kdovíproč nastavěli a které byly pohříchu vyšší než já i v tom směšně nemotorném skafandru. Konečně jsem se dostal na rovinu obklíčenou ze všech stran obludnými stavbami, které bezpochyby sloužily za příbytky těch krutých příšer. V jednom místě byla jakási soutěska. Bez váhání jsem tam zamířil.

Ale nepřešel jsem ani polovinu prašné roviny, když jsem zaslechl ohlušující křik.

Reflexívně jsem se rozhlédl.

V jednom z otvorů, které pokrývaly stěny oněch monstrózních staveb, se objevila hlava tvora, jenž mi ukazoval ten krutý obrázek ve svém foliantu.

Tvor ječel a ukazoval na mne.

Teď, nebo nikdy! uvědomil jsem si a vyrazil vpřed. Snad jsem ani nevnímal nepředstavitelnou tíhu, kterou jsem nesl na svých končetinách zesláblých hladem.

„Pro všechny svaté!“ ječela Xenie. „Co to vidím!“

„O co jde?“ zeptal se Kornelius, aniž zvedl hlavu od talíře. Léta zkušeností ho poučila, že Xenie vždycky zveličuje důležitost či tragiku celkem všedních událostí.

„Oó—hu—úaáá!“ pravila Xenie poněkud nesrozumitelně.

„Co říkáš?“ zeptal se Udalov.

„Ono to utíká na šesti nohách. Spas se, kdo můžeš!“

Tohle bylo ovšem i na Kornelia příliš. Přistoupil k oknu a nevěřil svým očím. Po dvoře uhánělo na šesti nohách akvárium.

Pod akváriem se kmitalo šest chapadel hlavonožce, jenž zbývajícími čtyřmi přidržoval okraje, aby nevyšplouchal vodu.

Kornelius zavrtěl hlavou, takže se nestrefil lžící do pusy.

Akvárium se pohybovalo dost rychle a ve vodě se hrozivě blýskala kukadla toho podivného tvora.

Udalov v rozčilení kousl do lžíce, kterou konečně zastrčil do úst, a div si při tom nevylomil zub.

Z protějšího okna se vyklonil děda Ložkin, pak se objevila Berta Pogosjanová a postupně se zaplnila všechna okna. Zírali ti, kteří už o hlavonožci něco věděli, i ti, kteří o něm v životě neslyšeli.

Pak začala vřava!

Každý to prožíval po svém. Jedni se polekali, druzí začali z recese akvárium povzbuzovat a popohánět: „Do — to — ho — do — to — ho! Přidééj!“

Ve vratech se akvárium málem srazilo s Míšou Stendhalem, který si zapomněl zapsat základní údaje o životě kalmarů a jejich životním prostředí. Vracel se proto k dědovi Ložkinovi, aby nahlédl do Brehma.

Když spatřil prchající akvárium, na okamžik strnul. Pak se vymrštil, chytil se za futro a s nohama pokrčenýma tam zůstal viset. Přitom bylo všeobecně známo, že Míša není žádný strašpytel.

Akvárium se pod Stendhalem na okamžik zarazilo, z vody se vysunulo jedno chapadlo a drobný zářivý blesk se zabodl Míšovi do hýždí. Pak akvárium vyběhlo ze vrat a zamířilo ulicí dolů.

Obyvatelé domu číslo šestnáct se konečně vzpamatovali a vrhli se za ním. Chodci na ulici se zastavovali a v němém úžasu se tiskli ke stěnám domů.

Mezitím akvárium málem vběhlo pod autobus, jenž v poslední chvíli zabrzdil. Nakonec se mu postavilo do cesty rameno zákona — okrskář Semjonov. Akvárium se ho snažilo oběhnout, ale tady hlavonožec narazil.

Semjonov stál pevně jako skála.

Akvárium či vlastně hlavonožec se tedy rozhodl, že si cestu prostřílí. Z vody se znovu vysunulo chapadlo a série zářivých blesků zasáhla Semjonova. Ale okrskář odolal.

To už se ze všech stran sbíhali lidé…

Když se mi postavil do cesty tvor v šedém obleku s nablýskanými knoflíky, pochopil jsem, že je konec.

Uhnul jsem stranou a v panice vypálil dávku z blasteru. Nic!

Cesta byla zatarasena.

Konec!!

Nejhorší bylo, že dávka, kterou jsem vystřelil, byla poslední. Blaster byl vybit.

Davy příšer se sbíhaly ze všech stran. Pro ně to bylo povyražení, pro mě — tragédie!

Rezignoval jsem. Vytáhl jsem končetiny z otvorů ve dně své cely a svět kolem potemněl. Živého mě nedostanou!

Grubner doběhl k prchajícímu akváriu ve chvíli, kdy v něm nebyla už téměř žádná voda. Lidé se dívali rozpačitě a nechápali, že hlavonožec končí svůj život sebevraždou.

„Vodu!“ vykřikl Grubner. „Okamžitě vodu!! Bez vody zemře.“

„Vodu!“ zavelel okrskář Semjonov.

Nehybné klubíčko hlavonožce spočívalo na vlhkém dně akvária jako bez života.

Někdo přinesl kastrol, někdo kbelík, někdo alespoň hrnek. Saša Grubner si vybral nejčistší kbelík a opatrně tam hlavonožce přendal.

Právě v tom okamžiku ho vyfotografoval Míša Stendhal. Jistě si vzpomínáte, že tento snímek pak oběhl stránkami novin a časopisů téměř ve všech světadílech.

Tyto řádky píšu speciálně zkonstruovaným perem na bílé listy z umělé hmoty. Musím psát hodně velkými písmeny, aby akademik Polosov, takový milý stařík, nemusel používat ke čtení mikroskopu.

Teď když skončila moje konstruktivní diskuse s Polosovem a naší sekretářkou Masenkou, přijde Xenie Udalovová a přinese mi višně. V Guslaru Velikém rostou fantastické višně! Vůbec si nedovedu představit, jak se bez nich v Moskvě obejdu. Ale můj starý přítel a zachránce Saša Grubner se zapřísahal, že jich s sebou vezme alespoň dvě kila. Já mu věřím. Je to opravdu moc milý člověk. (Člověk… jak si to divně říkají!) Saša Grubner sice není tak vzdělaný jako akademik Polosov, ale není divu. Nemá zatím vysokoškolské vzdělání. Už jsme se však dohodli, že ho připravím k obhajobě doktorské práce. Vždyť si to zaslouží! Už proto, že mě objevil.