Mimozemšťané v Guslaru

Studnice moudrosti

Korneliovi Udalovovi se zjevil ve snu mimozemšťan.

„Poslyš, Kornelie,“ řekl. „My v galaxii známe tvou slabost pro kosmická přátelství.“

„To ano,“ souhlasil Kornelius. „V rámci daných možností věřím v takové kontakty…“

„Kuš!“ přerušil ho mimozemšťan. „Času je namále!“ Mimozemšťan byl zahalen do jakési přikrývky a zářil tak, že bylo těžké rozeznat jeho tvary.

Kornelius pochopil, že se mu to všechno jenom zdá, ale nijak nespěchal s probuzením. Konečně proč by si s cizincem nepopovídal?

„Poradili jsme se,“ pokračoval mimozemšťan a popolétl blíž, takže se i Kornelius dostal do sféry jeho zářivé aureoly. „Poradili jsme se a dospěli k závěru, že se nám docela hodíš. Rozumíš?“

„Rozumím,“ řekl nechápavě Kornelius.

„A tak jako výraz uznání tvých minulých i budoucích zásluh jsme se rozhodli svěřit ti dar. Ne ledajaký! Dar přímo kosmického významu. Současně tě však musím upozornit, že tento dar je také zkušebním kamenem celé vaší planety, všeho lidstva. Budeš-li si s ním vědět rady, znamená to, že lidstvo dozrálo. Ne-li, budeme muset ještě počkat.“

„A směl bych se zeptat, proč jste si vybrali zrovna mě?“ zeptal se Kornelius skromně.

„Už jsem ti to řekl: za zásluhy. A kromě toho také proto, že jsi v zásadě docela obyčejný, dalo by se říct průměrný občan Guslaru.“

„No dovolte!“ ohradil se Kornelius dotčeně.

„Nezdržuj!“ přerušil ho znovu mimozemšťan. „Spěchám. Už mi dochází energie. Na tohle telepatické spojení bylo třeba vypnout světlo na třiadvaceti planetách. Tak nezdržuj! Tady je dar a na shledanou! Jo! A pro případ, že by sis s ním nevěděl rady, stačí říct ‘dost té hry’ a všechno se vrátí na své místo. Jasné?“

Udalov nestačil odpovědět, dokonce ani pro dárek nenatáhl ruku, když se zablesklo a — on se probudil.

Bylo ještě časně ráno. A pršelo. Vedle spala Xenie a vzdychala ze sna. To bych rád věděl, jestli slyšela náš rozhovor? pomyslel si. Někde v domě zazvonil budík. Aha, půl šesté, uvědomil si Kornelius. Děda Ložkin začne ranní rozcvičku a pak nasype ptákům.

A co! Sen jako sen. Možná že tady žádný mimozemšťan ani nebyl.

Kornelius vytáhl ruku zpod přikrývky. Byla prázdná. Po daru ani stopa.

„Nesmysl,“ řekl Udalov a zase usnul. Podruhé se vzbudil v půl osmé. Syn Maximka se chystal do školy. Xenie se už otáčela v kuchyni.

„Úkoly máš?“ ptala se syna. „Včera jsi s tím Šaškou zase honil mičudu až do tmy!“

„Sme nic neměli,“ odpověděl Maxim Udalov, který svému otci jako by z oka vypadl. Stejný pršinos, stejné plavé vlasy i stejné sklony k marnému fantazírování.

„Jak to, že jste nic neměli?“ zlobila se Xenie. „Dívala jsem se do žákovské knížky a bylo tam něco o vzpouře střelců!“

„Ale to já umím,“ řekl Maximka.

„Propána!“ zaúpěla Xenie. „Kdybych já tak měla čas tě kontrolovat! Já bych tě prohnala! Ale to je domácnost…“

„Xenie!“ řekl Udalov. „Vždyť jsi mě vzbudila. A včera jsem ti říkal, že jdu do kanceláře až v jedenáct.“

„To je jedno! Vstávej!“ odsekla Xenie, která bez námahy přenesla své podráždění ze syna na otce. „Kolikrát jsem tě už prosila, abys spravil zámek v předsíni. Jednoho krásného dne nás všechny odnesou, a ty si toho ani nevšimneš. A vůbec! Tvůj syn se už zase neučil a o vzpouře střelců ví starou belu!“

„Jak to, že nic nevím?“ ohradil se vzpurně Maximka. „Já toho náhodou vím víc než vy. Vy ani nevíte, že to povstání potlačil Suvorov.“

„Dějepis jsem tedy pozapomněl, to je fakt,“ připustil Udalov senior. Ale najednou mu něco blesklo hlavou. Jako by se před jeho očima otevřela stránka učebnice. Udalov jí přečetl a s ledovým klidem dodal: „Jenže jestli vás, chlapče, učí, že povstání střelců potlačil Suvorov, tak vás to tedy učí špatně. Zejména když vezmeme v úvahu, že za tím stála starší sestra Petra Velikého, carevna Sofie a její vojevůdce kníže Golicyn. A mimochodem, Suvorov se narodil až v roce 1730, takže s povstáním střelců nemohl mít nic společného. To je snad jasné!“

Když domluvil, spustil nohy z postele, nahmatal trepky a vstal. Maximka stál u dveří jako solný sloup.

Xenie vyšla z kuchyně s vařečkou v ruce a zeptala se:

„To máš přímo z hlavy, nebo sis to někde přečetl?“

„Co by! Přímo z hlavy!“ odpověděl Kornelius. „Ty mazej do školy a příště se nepokoušej klamat otce! Hm… on si klidně řekne Suvorov…,“ pohoršoval se.

„Pojď jíst,“ zvala ho smířlivě Xenie. „Vystydne ti kaše.“

„Představ si, co se mi dneska zdálo,“ řekl Udalov a definitivně pustil Suvorova z hlavy. „No představ si, že se mi zjevil mimozemšťan a povídá: ‘Soudruhu Udalove, za tvoji pokrokovost ti předávám mimořádný dar!’ No fakt to tak povídal.“

„Ty se jednou z těch tvých Marťanů pomineš, Kornelie,“ povzdychla si Xenie. „A co ti to dal za dárek?“

„V tom to právě vězí. Já nevím. Probudil jsem se asi moc brzy.“

„No vidíš! To zase mně se včera zdálo o tanku, na kterém viselo sousedovic prádlo. To taky určitě něco znamená!“

„No to určitě!“ řekl Udalov znechuceně a bylo mu líto takového vzácného snu.

„Mimochodem,“ pokračovala Xenie, „včera přišel účet za elektřinu. Dva rubly čtyřicet dvě kopejky! To je hrůza, kolik ta lednička žere!“

„Dva rubly čtyřicet tři,“ opravil ji automaticky. „A představ si, že když se mnou ten mimozemšťan mluvil, museli prý vypnout proud na několika planetách.“

„Dva rubly čtyřicet dvě!“ řekla Xenie. „Já jsem se koukala!“

„Vždyť říkám: dva čtyřicet tři!“

„Co pořád máš? Dnes jsem ten účet uložila. To už jsi tam zase strkal nos?“

„Já jsem ten tvůj účet vůbec neviděl,“ ohradil se Kornelius. „Prostě vím, že to jsou dva ruble čtyřicet tři kopejky.“

„Tak moment!“

Xenie vyndala z komody fedoskinskou krabičku, která měla na víčku namalovanou tačanku. Kdysi ji dostali od spolužáků jako svatební dar. Otevřela ji a hned navrchu ležel modrý účet.

„No prosím!“ řekla Xenie. „Rač se pře…“

Ale účet už mu nepodala. Na lístku stálo jasně 2 rubly 43 kopejky.

„Ty jsi sem lez!“ řekla s určitostí nepřipouštějící námitky.

„Co bych tam lez? Prostě to vím,“ ohradil se Udalov.

„Nepovídej! Čmuchal jsi tady. Žárlíš! Hledáš, kam si schovávám dopisy.“

Kornelius na ni vyvalil oči:

„To bych rád věděl, kdo by ti asi tak psal!“

„Jen nech být! Takový Kolja Semjochin mi dělal lecjaké návrhy,“ zapýřila se.

„Jenže ten tvůj Kolja Semjochin si už na tebe dvacet let ani nevzpomněl.“

„Nevzpomněl…,“ zaštkala Xenie. „Ale proč si na mě nevzpomněl?! Protože jsem svoje nejkrásnější léta promarnila s tebou!“

Přejela si rukama po obšírných bocích a vzlykla.

„No tak!“ řekl Udalov a kvapem se chystal na cestu. „Vždyť přece o nic nejde…“

A protože po spěšném ústupu měl Udalov dost času, vydal se ke stavebnímu úřadu oklikou. Vzal to po nábřeží, okolo chrámu, kolem starého kupeckého domu Anučinových a nakonec přes zářijově pestrou a veselou tržnici.

Cestou uvažoval o okolnostech, které přivedly k moci Petra Velikého. Dříve ho to nikdy ani nenapadlo. Neměl na to prostě čas. Ale teď si uvědomil, jak žalostně málo toho ví. Vždyť nezná ani to, co je v učebnici. Najednou ho začala zajímat i role, kterou v tom sehrál bojar Šaklovityj. Jenže učebnice o tom téměř nic nepravila.

Kolem něho spěchaly do školy děti. Kornelius právě míjel jednu dívenku a mimoděk se zadíval na její aktovku. Najednou jí řekl:

„After morning tea I go to school.“

A řekl to dokonce víceméně se správnou výslovností.

„Prosím?“ obrátila se k němu dívenka. „A tak! Vy také probíráte tuto lekci?“

„A — a–ano,“ připustil Udalov a zrudl při nečekané lži. Ve škole se sice jazyky učil, ale učil se němčinu a později se už o ni stejně nezajímal. A tak mu bylo divné, že řekl anglickou větu a dokonce věděl, že je anglická. Ovšem větu mohl někde zaslechnout a zapamatovat si ji.

Jenže problém spočíval v něčem jiném. Udalov uměl nejen tu větu, ale uměl celou učebnici angličtiny pro pátý ročník. A to úplně celou. Na požádání mohl odříkat kteroukoliv stránku včetně tiráže, nákladu, jména korektora i data předání rukopisu do sazby.

Když o tom později přemýšlel, nedokázal pochopit, jak to, že mu nedošlo, že právě tohle byl onen kosmický dar. Ale nic nepochopil, jen se podivil a šel dál.

Na lavičce před technikou seděli budoucí kapitáni a biflovali trigonometrii. Do Korneliovy hlavy se hrnuly tangenty, exponenciální i Dirakovy funkce, které se najednou pomíchaly s vyčerpávajícím návodem na přípravu moučných jídel, neboť ze sousedního domu vyšla buclatá paní s kuchařkou v ruce.

To jsou mi věci! pomyslel si Udalov. Co všechno člověka nenapadne.

U vchodu do tržnice ležela na vratkém stolku hromada knížek v bílé obálce. Vedle v krabičce od mýdla byly drobné. Na obálce byl portrét jakési panovnice a titul Tajemství zlaté rakve. Lidé, kteří vycházeli z tržnice, se zastavovali u stolku a kupovali si knížku v naději, že je to detektivka.

Korneliův známý Míša Stendhal, redaktor místních novin, si také koupil tajemnou knížku o zlaté rakvi a obrátil se na Udalova:

„A co vy?“

„Jednak se nezajímám o archeologii a pak, tohle je hrozně nudné,“ netajil se svým názorem Kornelius.

„Občanéé!“ překřičela Kornelia prodavačka. „Kupte si nový román o tajemství Egypta! Kdo zabil Nefertiijti? Tajemství starého paláce na březích Nilu!“

Stendhal se káravě podíval na Udalova: „Málo čtete, Kornelie Ivanyči!“

„Čtu, kolik stačím,“ namítl důstojně Udalov. „Ne míň než ostatní. A tohle je příliš odborné. Tak pro specialisty…“

„Jak to můžete vědět?!“ zaječela prodavačka. „Vždyť jsme tu knížku dostali teprve dneska v noci. A tady stojím sotva patnáct minut! To jsou dneska lidi! Vymyslí si kdeco, jen aby člověka otrávili!“

„No dovolte!“ rozhorlil se Kornelius a přestal se kontrolovat. „Otevřte to vaše Tajemství na straně — řekněme na straně sto třicet! Máte to? Začínám od jedenácté řádky shora.“

Stendhal rychle listoval a okolo se zastavovali zvědavci.

„… Tady na severu hlavního města byly nalezeny šperky se jmény ostatních panovníků a panovnic.“

Kornelius přimhouřil oči a monotónně odříkával: „V omezeném počtu se tu vyskytovaly kartuše se jmény Amenhotepa IV., ve větším množství pak jména Smenchkarého, Tutanchamóna a jeho ženy Anchesenamón. Spolu s kartušemi Nefer…“

„Zadržte!“ zvolal Míša Stendhal. „To je přímo černá magie!“

„Ale jděte, Míšo,“ ohradil se Udalov vyčítavě.

Kornelius se rozhlédl po kolemstojících. To už byl okolo celý zástup. Všichni drželi v ruce bílou knížku otevřenou na straně sto třicet a němě pohybujíce rty, proměřovali Udalova.

„Víš co?“ řekl nějaký plešatý strejc ve vojenské blůze. „Přečti nám něco ze strany sto dvacet! A hned odshora! Možná že se tu stotřicátou speciálně naučil,“ upozorňoval dav zvědavců.

„Jak je libo,“ řekl Udalov. „Jenže v tom to není…“

„Jen čti! Čti!“ ozývalo se kolem a lidé začali listovat stránku sto dvacet.

„Kde to jsme, co?! Za knížku nikdo nezaplatí, obálka je bílá, kdekdo ji ušmudlá a kdo to pak koupí?“ mumlala prodavačka, ale nikdo si jí nevšímal.

„Ho,“ začal Udalov. „To je rozdělené slovo ze stránky sto devatenáct. Tedy: ho pro Réa. Anchesenamón, s přáním, aby žila věčně…!“

„Správně!“ žasl u vytržení strejc v blůze. Vytáhl z kapsy jablko, červený jonatan, a podal ho Udalovovi. „Jen si vem! Nestyď se. S takovým nadáním bys měl studovat.“

„Děkuju,“ řekl Udalov a zrozpačitěl. Uvědomil si, jak asi vypadá. U vchodu do tržnice stál jeho šéf a pod vousy si mumlal o starověké arabské republice.

„Kornelie Ivanoviči,“ řekl Stendhal, když dohonil Udalova, jenž se dal na zbabělý útěk. „Poslyšte, já s vámi musím mluvit.“

Za nimi se nesl hlas prodavačky, která se konečně vzpamatovala:

„Kupte si novou detektivku o tajemství sarkofágů! Kdo zabil královnu Nefertiijti a jejího muže! Právě dnes přišla z Moskvy!“

Stendhal ani nestačil uchopit Udalova za loket, když nové události upoutaly jeho pozornost:

Po ulici, s hlavami zvednutými k byzantským cibulkám chrámu, se šinula skupinka zahraničních turistů, což je v Guslaru Velikém zjev kromobyčejně vzácný. Větší část tvořily postarší naondulované dámy v kloboučcích, ozdobenými papírovými či nylonovými květy.

Manželé těchto dam, nepochybně zaoceánští penzisté, byli ověšeni různými polaroidy a nikony a vypadali dobromyslně.

Živě se mezi sebou bavili.

Udalov kousal červené jablko a úžasem se nemohl pohnout z místa. Rozuměl jim každé slovo! A nejen to, slovo od slova znal i obsah anglo — ruských konverzací, které vykukovaly dámám z kabelek a pánům z kapsy.

Každá jejich věta končila vykřičníkem:

„Co je to za nepořádek!“

„Pohleďte! Ta velkolepá barbarská architektura!“

„Můj bože, to mokro!“

„Missis Henry, podívejte se na toho domorodce s jablkem v puse! Jak je komický! Ta slovanská bezprostřednost!“

„Hrome, co bude s tou snídaní! Takových hodin a průvodkyně bůhvíkde!“

„Ten chrám by vypadal na pozadí Nótre — Dame de Paris velkolepě!’

„To jsou poměry! My tady platíme tvrdou valutou…“

„Ach, co to říkáte!“

„No jen se podívejte na toho domorodce s jablkem!“

Udalov konečně pochopil, že ten domorodec s jablkem je on sám. To ho dohřálo! Vykročil a s příjemným brooklynským přízvukem pravil:

„Promiňte nevzdělanému domorodci, ale zřejmě hledáte hotel Vologdu. To prosím zahnete tady nalevo a budete stát přímo před ním.“

„Ach!“ hekla missis Henry. „Promiňte, co jste to říkal?“

„Myslím, že se vyjadřuje přinejmenším stejně srozumitelně jako prezident Nixon,“ řekl její manžel. „Takže ho poslechnem a půjdeme vlevo. Díky, pane!“

Celá skupina poslušně odšuměla, jen malý turista s napomádovanými kučerami stál rozpačitě na místě.

„A co vy?“ zeptal se anglicky Kornelius. „Ach tak, vy jste Portorikánec.“

Udalov hladce přešel na španělštinu a zopakoval instrukci v Portorikáncově mateřštině.

„O gracias, seňor!“ zvolal turista. „Víte, když někdo mluví anglicky tak plynně jako vy, bohužel všemu nerozumím.“

Pak zamával šosy svého dlouhého sáčka a vyrazil za skupinou.

Stendhal se konečně vzpamatoval do té míry, že byl schopen zacvaknout sanici a zeptal se:

„Kornelie Ivanoviči, jak to, že jste mi nikdy…“

„Co jsem vám měl povídat?“ řekl Udalov. Pak mávl rukou a rychle vykročil ke stavebnímu úřadu, aby si cestou v klidu promyslel dnešní události a přijal příslušné usnesení.

Už se viděl být hlavním tlumočníkem Inturistu. Představoval si, jak se na Šeremeťjevském letišti otvírají dveře letadla a vystupují urostlí černoši.

„Vítám vás!“ osloví je plynnou svahilštinou.

Po nich přiletí obyvatelé Maledivských ostrovů:

„Buďte nám vítáni,“ pozdraví je jejich rodným jazykem.

Po schůdcích sbíhají japonské děti s praporky v rukou:

„Vítejte,“ říká jim Udalov v jazyce Země vycházejícího slunce.

Ale to už sem utíká sám nejvyšší vedoucí mezinárodního oddělení:

„Soudruhu Udalove!“ volá a hlas mu selhává vzrušením. „Soudruhu Udalove! Tady máte diplomatický pas a tamhle je vaše letadlo. Musíte okamžitě do Addis Abeby. Našli tam nějaký nápis v docela neznámém jazyce a Unesco trvá na vaší účasti!“

„Dimethylester kyseliny ftalové, osm gránů,“ proletělo Udalovovi hlavou, „vodný roztok amoniaku — nesmysl! Na co vodný roztok amoniaku?“

Udalov zvedl oči a v otevřeném okně lékárny uviděl magistra Saviče, jak něco píše do svého zápisníku.

„Vynalézáte nové léky?“ zeptal se Udalov.

„Ale, jen tak mě něco napadlo…“

„Co je to vlastně ten amoniak?“

„Čpavek,“ řekl lékárník a vykulil oči údivem. „To jsem mluvil nahlas?“

„Totiž, tedy — ano, tak nějak,“ řekl Udalov a raději spěchal dál. Hlavu měl plnou vědomostí, a to za pouhé dvě hodinky chůze.

To už Kornelius začínal chápat, že se situace komplikuje a že jeho paměť s tím nemá vůbec nic společného. On vlastně získal schopnost vstřebávat libovolné informace, ke kterým se přiblížil. A ani se nemusel namáhat otevřít knihu, nebo nahlížet do cizího notesu. Prostě stačilo, aby se přiblížil. Určitě by stačilo položit před sebe pár učebnic a za několik vteřin by je znal do posledního písmene.

To jsem blázen! řekl si Udalov. A co když to má hlava nevydrží?

V té chvíli minul novinový stánek. Jako houba do sebe nasál obsah všech novin a časopisů. Dokonce i z remitendy, která ležela v balíku pod pultem. Naštěstí tam bylo i starší číslo časopisu Zdraví, kde byl článek pojednávající o tom, že normální člověk využije v nejlepším případě jediné procento kapacity svého mozku. Ostatní buňky leží ladem.

„Aha!“ řekl Udalov a zastavil se uprostřed ulice. „Vždyť to je přece jasné. To je ten dar! To nebyl žádný sen, nýbrž fantastická skutečnost.“

Ale jestli ten lesklý mimozemšťan říkal pravdu, pak se s tím darem musí umět zacházet. Je třeba ho využít ku prospěchu lidstva a přispět tak k meziplanetárnímu přátelství a porozumění.

Jaký další krok tedy musí udělat rozumný člověk, jestliže se chce stát akademikem nebo v nejhorším případě členem korespondentem?

Jít do knihovny? Vyloučeno! Tam do sebe člověk mimoděk vstřebá tolik všelijakých nesmyslů, že na to devětadevadesát procent mozku nebude stačit.

Co se dát k dispozici medicíně? Ts! Škoda času!

Mezitím automaticky kráčel dál, až se zastavil u dveří stavebního úřadu. Ruka mimoděk otevřela dveře a ústa mechanicky pozdravila.

Už z toho byl tak zpitomělý, že když se ho účetní zeptal, má-li zveřejnit údaje o plnění plánu, odpověděl:

„Akademie věd si s tím poradí líp!“ A vykročil ke své kanceláři.

Tam se posadil za stůl, lokty položil na hromadu zpráv a hlášení a nerušené pokračoval v úvahách.

Diplomatická kariéra by taky nebyla k zahození. Černá volha před velvyslaneckou rezidencí, vážení kolegové s koktajly a whisky, dámy v hlubokých dekoltech…

Nebo co takhle kosmický program?

Taky by se ovšem dalo bádat o starých civilizacích a dovědět se třeba, existovala-li opravdu Atlantida, nebo zda je to jen výmysl. To by vedlo k tiché pracovně akademika i k bezplatným poukazům do rekreačních středisek pro čelné myslitele. Samozřejmě že ani mezinárodní kongresy a sympozia by nebyla zanedbatelná…

Ne, ne! rozhodl se Udalov. Jen žádný spěch! Kdoví zda to všechno zítra nezmizí a pak bych vypadal jako blbec.

Přes oběd zajdu na techniku a vypůjčím si pár učebnic vyšší matematiky. To nikdy nemůže škodit. Pak se zastavím v muzeu a zjistím, jak to bylo s tím bojarem Šaklovitým…

„Jdete za mnou?“ zeptal se, když zvedl hlavu.

„My jsme tady už dobře čtvrt hodiny, vážený Kornelie Ivanoviči,“ řekl muž s čokoládovýma očima, nosem boxera a žlutou aktovkou z dovozu.

„Možná i víc,“ přisvědčil drobný stařík. Děda měl brýle a jejich skla byla tak tlustá, že modré panenky a žilkované bělmo vypadaly desetkrát tak velké. Také stařík držel v ruce žlutou aktovku z dovozu.

„Aha,“ řekl Udalov a v té chvíli už znal obsah objemných aktovek do poslední řádečky. Byly tam hlavně zprávy a přehledy, vyplněné i čisté dodací listy výrobního družstva, které dodávalo stavebnímu úřadu skobičky, zámky, klíče a všelijaké jiné drobnosti.

Návštěvníci se posadili proti Udalovovi a muž s nosem boxera řekl:

„To je dneska krásně, viďte, Kornelie Ivanoviči?“

Počasí nestálo za nic. Venku bylo mlhavo, vítr a šero. Ještěže přestalo pršet. Nicméně Udalov neodporoval. Prostudoval pečlivě všechny doklady, které měli návštěvníci po kapsách. Uvědomil si, že by se mohl také stát nejslavnějším detektivem současnosti. Detektivem, kterého s přihlédnutím k jazykové kvalifikaci budou zvát do všech svazových republik, ba do všech zemí socialistického tábora, a kdoví, možná i na Západ.

Na dveřích jeho kanceláře bude jen skromná tabulka: Komisař I. stupně, vedoucí speciálního oddělení pro obzvláště důležité revize, K. I. UDALOV.

„Ano, ano, je docela pěkně,“ řekl stařík a zvětšené žilky jeho očí zřetelně zčervenaly. „A vy si na nás stěžujete. To jsme si nezasloužili.“

„Ale!“ poznamenal Udalov záhadně a zabubnoval prsty na desku stolu.

„Jaképak ale, Kornelie Ivanoviči! Takhle už to dál nejde!“ řekla ústa pod boxerským nosem. „Naše družstvo se stará, plní a překračuje plán, neustále vás zásobuje vysoce kvalitním zbožím a takový nevděk. Já si budu stěžovat výš!“

„Opravdu?“ řekl Udalov. Papírek v horní kapsičce boxerova saka ho zaujal. Přepsání dodacího listu bylo provedeno nedbale.

„Ale proč, soudruhu Udalove?“ zeptal se děda. „Všechny dokumenty máme s sebou. Na ty zástrčky jsme dali nejlepší materiál. Nasadili jsme na to nejlepší mistry. Nespali jsme celé dny a noci. A teď to máme vyhodit? A co prémie?“

„Počkej!“ přerušil ho kolega a obrátil se na Udalova: „Podívejte se, když s něčím nejste spokojen, tak proč hned tak oficiálně? Řekněte to mně, já to řeknu Porfiryčovi a Porfiryč to zařídí.“

„Zařídím, zařídím,“ řekl stařík. „Rád.“

„A zástrčky vyvrátí vítr, co!“ řekl Udalov. „Zámky se dají otevřít vidličkou, výstavba ozdravovny vázne a vy jste prodali zboží na černo! Nebo ne?“

„To ne!“ ujišťoval ho Porfiryč.

„Ne? A tři tisíce osm set rublů jste si mezi sebou nerozdělili?“

„Kolik?“ vykulil oči děda. Na čele jeho kolegy se zaperlily kapičky potu.

„Kolik jste to říkal?“

„Tři tisíce osm set! Sáhněte si do kapsy! Nemáte na tom papírku náhodou napsáno Porfiryčovi sedm set dvacet, Šurovovi tři sta a Udalovovi, když se bude vzpouzet, pár přes hubu?“

Člověk s čokoládovýma očima vyskočil a sáhl do kapsy:

„Zrada!“ zařval.

Porfiryč zůstal sedět. Jen zbledl:

„Tři tisíce osm set! A mně mizerných sedm stovek!! Ták… Ty zatracený šejdíři, tobě nedám pokoj ani v hrobě!“

„No a oznámení na Bezpečnost napíšeme hned tady,“ dodal Udalov, aby kul železo, dokud je žhavé.

„Já o ničem nevím,“ huhňal muž s čokoládovýma očima, když se pokoušel spolknout inkriminovaný kus papíru.

„To vám nepomůže,“ namítl Udalov. „Porfiryč má přece v pravé kapse u saka zfalšovaný dodací list na páskovou ocel.“

„Mám!“ řekl Porfiryč. „Ať si to odskáču, ale toho darebáka zničím!“

„To nefmíte!“ křičel muž s boxerským nosem a plnými ústy. „Já fi budu ftěfovat!“

„Jen fi ftěfuj!“ šklíbil se Porfiryč mstivě. „Jen fi ftěžuj!“

Udalov pochopil, že je třeba případ důstojně ukončit. Marně vzpomínal, jak to bylo tehdy v tom kině. Co to říkal k sakru ten detektiv?

Hlavou mu vířilo: „Vaše hra je u konce!“ To je přece pitomost! „Ruce vzhůru!“ — to už vůbec nejde! Najednou mu svitlo. Zaburácel tak strašlivě, že jemu samému hrůzou naskočila husí kůže:

„Tak dost té hry! Sednout a psát!“

Zablesklo se, zavoněl ozón a pobledlý boxer beze slova vytáhl kuličkové pero, aby spolu s Porfiryčem začali poslušně smolit přiznání.

Udalov najednou pocítil v hlavě hroznou prázdnotu. Už si nepamatoval obsah ani jednoho papírku, nedokázal si vzpomenout na jedinou goniometrickou funkci a zapomněl i recept na pelmeně! Jediné, na co si vzpomínal, byla říkanka z posledního čísla Ohníčku.

„Proč?“ zvolal. „Za co, soudruzi?“

Vyděšení družstevníci po něm vrhli zoufalé pohledy a začali psát ještě usilovněji. Když dopsali, poslal je na Bezpečnost.

Za okny znovu poprchávalo. Bylo ticho a všechno bylo docela obyčejné. Jen do vzdáleného hřmění zněla Udalovovi v uších mimozemšťanova slova: „Pro případ, že by sis nevěděl s darem rady, stačí říct ‘dost té hry’, a všechno bude jako dřív.“

„Ale já jsem nechtěl,“ zaúpěl Kornelius a bezmocně vztáhl ruce k nebi. „To je omyl! Já si s tím budu vědět rady! To byla jen náhoda!“

Udalov se vrátil domů a do večera nepromluvil ani slovo. Zahnal i Míšu Stendhala, který na něho čekal u domovních dveří. Dokonce si nevzal ani oblíbenou polévku s noky.

V kalhotách ležel na gauči a těžce prožíval nešťastný omyl. Ne proto, že mu zavřel dveře k diplomatické kariéře, ale proto, že ztratil možnost navázat přátelství s celou galaxií.

Teprve večer (a to si musel dát deci percovky) pronesl první slova, která však nikdo nepochopil:

„Možná že to zkusí znovu.“

Pak přistoupil k Maximkovu stolu a zeptal se:

„Kde máš dějepis?“

„Na co?“ podivil se Udalov junior. „My ho zítra nemáme.“

„Pitomče!“ řekl otec. „Prostě se potřebuju dovědět něco o Petru Velikém. A taky vyndej trigonometrii! Člověk se musí pořád učit. Vždyť by to byla hanba objevit se v galaxii takhle nevzdělaný.“