Mlhovina v Andromedě

KAPITOLA 8. Rudé vlny

Na širokém balkónu observatoře se volně proháněl vítr. Přinášel přes moře ze žhavé Afriky vůně květů, vyvolávající v srdci neklidné touhy. Mvena Mase přepadly pochyby a pořád nemohl najít klid, jaký by potřeboval v předvečer odpovědného pokusu. Ren Boz mu z Tibetu oznámil, že přestavba přístroje Kora Julla skončila. Čtyři pozorovatelé z družice 57 byli ochotni riskovat životy, jen aby podpořili pokus, jaký se na planetě už dávno neprováděl.

Ale experiment se dál bez povolení Rady, bez důkladného předběžného projednání všech možností, a to dodávalo celé záležitosti příchuť zbabělého tajnůstkářství, které bylo současným lidem cizí.

Veliký cíl, který si vytkli, ospravedlňuje snad podobný postup, avšak… bylo by třeba, aby duše byla úplně čistá! Vznikal tu odvěký lidský konflikt mezi cílem a prostředky k jeho dosažení. Zkušenost tisíce generací učí, že se musí přesně určit přechodová hranice, jak se to dělá repagulárním počtem při matematických problémech. Jak ale získat podobný počet v intuici a morálce…?

Afričana znepokojovala historie Beta Lona, který byl kdysi po celé Zemi známým matematikem. Před dvaatřiceti lety objevil, že některé příznaky posuvu ve vzájemném působení mohutných silových polí se dají vysvětlit existencí paralelních rozměrů. Učinil řadu zajímavých pokusů, při kterých nechal mizet předměty. Akademie Nejvyšších Znalostí našla v jeho teoriích chybu a vysvětlila pozorované jevy zásadně jinak. Bet Lon byl hlava s úžasným mozkem, který mu hypertrofoval na úkor morálky a omezování vlastních žádostí. Byl to silný, egoistický člověk, a rozhodl se, že bude v pokusech pokračovat se stejným zaměřením. Aby získal rozhodující důkazy, našel si mladé dobrovolníky, kteří byli ochotni k jakémukoli hrdinství, jen aby posloužili vědě. Lidé při pokusech Beta Lona mizeli stejně jako předměty, ale ani jeden se neozval z „onoho světa“ druhého rozměru, jak urputný matematik předpokládal. Když tak poslal do „nebytí“ — správněji řečeno, když zničil — dvanáct lidí, byl postaven před soud. Jelikož dokázal, jak pevně byl přesvědčen, že lidé putují živí v druhém prostoru a že jednal jen se souhlasem svých obětí, byl odsouzen jen do vyhnanství. Prožil deset let na Merkuru, a pak se uchýlil do samoty na Ostrově Zapomenutí. Mvenu Masovi se zdálo, že historie Beta Lona se podobá jeho vlastní. I Bet Lon tajně provedl zakázaný pokus, založený na motivech, které věda neuznávala. Ta podobnost se Mvenovi příliš nezamlouvala.

Pozítří je pravidelné vysíláni pro Okruh, a pak bude mít osm dnů volno — pro pokus.

Mven zaklonil hlavu. Hvězdy mu připadaly zvláště zářivé a blízké. Mnohé z nich znal podle pradávných názvů jako staré přátele. Copak nebyly člověku odvěkými druhy, kteří řídí jeho cesty, povznášejí myšlenky a podněcují jeho sny?

K severnímu horizontu se kloní slabá Polárka čili Gamma Cefea. V éře Rozděleného Světa byla v Malém Voze, ale okrajová část Galaxie se sluneční soustavou se otáčí směrem k Cefeu. Nahoře v Mléčné dráze se rozkládá Labuť, jedno z nejzajímavějších souhvězdí severního nebe. Protáhla už k jihu dlouhou šíji s překrásnou podvojnou hvězdou, kterou staří Arabové nazvali Albiero. Ve skutečnosti tam jsou hvězdy tři: podvojná Albiero I, a ohromná modrá hvězda Albiero II s velkou planetární soustavou. Je od nás téměř stejně daleko jako v ocase Labutě obrovitá bílá hvězda Deneb se svítivostí čtyř tisíc osmi set našich sluncí. Při minulém vysílání náš věrný přítel 61 v Labuti zachytil výstrahu z Albiera II, která došla skoro o čtyři sta let později, ale byla neobyčejné zajímavá. Znamenitý kosmický badatel, jehož jméno znělo v pozemské řeči jako Vlichch oz Ddiz, zahynul v souhvězdí Lyry při setkání s nejhroznějším nebezpečím vesmíru, s hvězdou Ooker. Pozemští vědci ji řadili do třídy E na počest největšího starověkého fyzika Einsteina, který předpověděl existenci podobných hvězd, i když se o tom pak vedly dlouhé spory, a byla dokonce stanovena konečná mez pro hmotu hvězdy, známá jako mez Čandrasekharova. Ale pravěký astrofyzik vycházel ve svých předpokladech jen z elementární mechaniky přitažlivosti a z obecné termodynamiky, a vůbec nevzal v úvahu složitou elektromagnetickou strukturu hvězdných obrů i veleobrů. A právě elektromagnetické síly podmiňovaly existenci hvězd typu E, které svými rozměry konkurovaly rudým obrům třídy M, avšak lišily se od nich velkou hmotou, která byla přibližně stejná jako hmota Slunce. Obrovská přitažlivá síla takové hvězdy zastavila vyzařování a nedovolila světlu, aby opustilo hvězdu a unikalo do prostoru. Takové nepředstavitelně velké tajemné masy existovaly v prostoru nekonečně dlouho a pohlcovaly ve svém nehybném oceánu všechno, co zachytila neodvratná chapadla jejich přitažlivosti. Staroindická náboženská mytologie nazývala období, kdy nejvyšší božstvo odpočívalo, „Brahmovými nocemi“, po nichž následovaly „dny“ či období tvoření. Ve skutečnosti se to podobalo dlouhodobému hromadění hmoty ve hvězdě, jejíž povrch se po čase rozzářil na sto tisíc stupňů, třebaže to nemělo žádný vztah k bohu. Konečně nastala ohromná erupce, která vrhala do prostoru nové hvězdy s novými planetami. Tak se kdysi odtrhla Krabí mlhovina, jejíž průměr dnes dosahuje padesáti bilionů kilometrů. Výbuch měl takovou sílu, jako by najednou explodoval kvadrilion ničivých vodíkových bomb z ÉRS.

Černé hvězdy E se v prostoru poznaly jen podle přitažlivosti, a jestliže si hvězdolet vytyčil kurs v blízkosti takového netvora, propadl zkáze. Nebezpečím pro kosmické rakety byly i neviditelné infračervené hvězdy spektrální třídy T, tmavá mračna velkých částic, nebo úplně vychladlá tělesa třídy TT.

Mven si pomyslil, že největší revolucí pro Zemi a všechny obydlené světy s rozumnými bytostmi bylo vytvoření Velikého Okruhu. Je to především vítězství nad časem, nad krátkou dobou lidského života, která nedovolí ani nám, ani ostatním myslícím bratřím, pronikat do vzdálených končin vesmíru. Vysílání zpráv do Okruhu je vlastně poselství do libovolné budoucnosti, neboť lidská myšlenka v takové podobě bude pronikat stále dál do kosmického prostoru, dokud nedosáhne jeho nejvzdálenějších oblastí. Průzkum velmi vzdálených hvězd se stal reálnou možností, je to jen otázka času. Nedávno se k nám dostala zpráva z ohromné hvězdy Gammy Tukana, vzdálené dva tisíce osm set parseků. Letěla víc než devět tisíc let, ale je nám srozumitelná, a dešifrovali ji členové Okruhu, jejichž způsob myšlení je příbuzný našemu. Jinak je tomu se zprávami z kulových hvězdokup, které jsou starší než naše ploché soustavy, Totéž platí o středu Galaxie, kolem jejíž osy existuje hvězdné mračno s rozsáhlou oblastí života na miliónech planetárních soustav, které neznají noční tmu, protože je osvětluje záření z galaktického centra. Odtud k nám přicházejí nepochopitelné obrazy složitých struktur, které nelze našimi pojmy vyjádřit. Akademie Nejvyšších Znalostí už osm let nemůže nic rozluštit: Ale možná —… Afričanovi se zatajil dech nad nenadálou myšlenkou — že z blízkých soustav členů Okruhu k nám přicházejí zprávy o vnitřním životě každé obydlené planety, zatím co daleké, prastaré galaktické světy nám ukazují vnější, kosmický pohyb svého života i vědy. Jak přestavují planetární soustavy podle svého uvážení, „vymetají“ z prostoru meteory, které překážejí hvězdoletům, a svrhávají je i s chladnými okrajovými planetami do ústředního nebeského tělesa, aby prodloužili jeho záření, nebo záměrně zvyšují výhřevnost vlastních sluncí. Možná že ani to není pro ně dost, třeba přemisťují i sousední planetární systémy a vytvářejí na nich nejvhodnější podmínky pro život obrovských civilizací.

Mven Mas zavolal archív zápisů automatické paměti a udal šifru. Na obrazovce pomalu pluly podivné obrazy, které přišly na Zem z kulové hvězdokupy Omegy Kentaura. Byla to druhá nejbližší hvězdokupa, vzdálená od naší sluneční soustavy šest tisíc osm set parseků. Světlo jejích zářivých hvězd letělo dvaadvacet tisíc let, než je spatřilo oko pozemského člověka.

Hustá modrá mlha se rozkládala v pravidelných vrstvách s vertikálně položenými černými válci, které se dosti rychle otáčely. Obrysy válců se chvílemi skoro neznatelně smršťovaly a podobaly se nízkým kuželům se společnou základnou. V tom okamžiku se vrstvy modré mlhy roztrhávaly na ostré ohnivé srpy, které se zběsilou rychlostí rotovaly kolem os kuželů; čerň se ztrácela někam do výšky, začaly narůstat ohromné, oslnivě bílé sloupce a za jejich šikmými plochami vyčnívaly zelené broušené špice.

Mven si mnul čelo a snažil se zachytit alespoň něco, co by dávalo nějaký smysl.

Broušené špice na obrazovce se spirálovitě ovinuly kolem bílých sloupů, znenadání se rozpadly na záplavu kovově zářících koulí a utvořily široký prstenec, který začal růst do šíře i do výše.

Mven Mas se tiše zasmál, vypnul zápis a vrátil se ke svým úvahám.

— Pro nedostatek obydlených světů, lépe řečeno pro nedostatečný styk s nimi ve vysokých šířkách Galaxie, nemůžeme se vytrhnout z temného mračna kolem galaktického rovníku. Nemůžeme se povznést nad kosmický prach, v němž vězí naše Slunce i jeho sousedi. Proto poznáváme vesmír obtížněji než ostatní…

Mven pohlédl k horizontu, kde pod Honícími psy, trochu níže než je Velký vůz, leželo souhvězdí Kštice Bereniky „severní“ pól Galaxie. Tím směrem se otvírala celá šíře galaktického prostoru, stejně jako na protilehlém bodu oblohy v souhvězdí Sochař, blízko známé hvězdy Fomalhaut, leží „jižní“ pól. V okrajové oblasti, kde je Slunce, má větev galaktické spirály rozpětí asi šest set parseků. Kolmo k rovině jejího rovníku urazili bychom tři sta až čtyři sta parseků, než bychom se dostali nad povrch obrovitého hvězdného disku. Hvězdolet nemůže překonat takovou vzdálenost, ale pro vysílání Okruhu to není nic nemožného. Zatím však z hvězd, které se ve zmíněných oblastech rozkládají, nezapojila se do Okruhu ještě ani jediná planeta…

Věčné záhady a nezodpovězené otázky by přestaly existovat, kdyby se lidstvu podařilo zvítězit nad časem, překonat jakýkoli prostor v libovolném časovém intervalu a vstoupit nohou vládce do nekonečných prostor kosmu. Pak nejen naše Galaxie, ale i ostatní hvězdné ostrovy by pro nás nebyly dál, než drobné ostrůvky Středozemního moře, které teď šplouchá dole v noční tmě. V tom je ospravedlnění troufalého pokusu, který zamýšlí Ren Boz a uskuteční on, Mven Mas, vedoucí kosmických stanic Země. Kdyby mohli lépe zdůvodnit pokus a získat svolení Rady…

Světla Spirální Dráhy se změnila z oranžové na bílou. Byly dvě hodiny v noci, doba zesílené dopravy. Mven si vzpomněl, že zítra je Slavnost Plamenných Číší, na kterou ho zvala Čara Nandi. Vedoucí vnějších stanic nemohl zapomenout na seznámení na mořském břehu, na dívku s bronzově rudou pletí a s dokonale pružnými pohyby. Byla jako kvítek upřímnosti a silných vznětů, vzácný v epoše, kdy lidé přísně ovládali vlastní city.

Mven se vrátil do pracovny, zavolal Institut Metagalaxie, kde se pracovalo v noci, a požádal, aby mu na zítřejší noc poslali stereofilmy několika galaxií. Když slíbili, vyšel na střechu vnitřní fasády. Zde měl svůj přístroj pro skoky do dálky. Mven miloval tento nepopulární sport a dosáhl v něm velkého mistrovství. Připevnil si popruhy od balónu s heliem, zapojil na okamžik pomocnou vrtuli na lehký akumulátor a vznesl se pružně do vzduchu. Opsal asi šest set metrů dlouhý oblouk, přistál na výběžku Domu Výživy, a znovu skočil. Pěti skoky se dostal do nevelkého sadu pod svahem vápencové hory, odepjal si přístroj na aluminiové věži a sklouzl po tyči na zem, k tvrdému loži pod mohutným platanem, kde za šelestění listí usnul.

Slavnost Plamenných píší dostala svůj název podle známé básně historika a básníka Zana Sena; popisuje v ní staroindický obyčej, podle něhož nejkrásnější ženy přinášely odcházejícím hrdinům bojové meče a číše s planoucí aromatickou pryskyřicí. Meče a číše se už dávno nepoužívají, ale zůstaly symbolem hrdinství. Velká pracovní schopnost a houževnatost, jíž v minulosti vynikali géniové, závisela na fyzické zdatnosti a dostatku stimulačních hormonů. Péče o fyzickou sílu za celá tisíciletí způsobila, že průměrný obyvatel planety se začal podobat starověkým hrdinům, věčně dychtícím po odvážných činech, po lásce a poznání.

Slavnost Plamenných Číší se stala jarním svátkem žen. Každý rok ve čtvrtém měsíci od zimního slunovratu — čili v dubnu podle starého kalendáře — nejpůvabnější ženy Země předváděly tance, písně a gymnastiku. Smíšením nejrůznějších ras obyvatelstva vznikly jemné odstíny krásy, které tu zářily v nekonečné pestrosti jako broušené drahokamy pro radost přepracovaných vědců a inženýrů, nadšených umělců i docela mladých žáků ze škol třetího cyklu.

Stejně krásná byla na podzim mužská Slavnost Herkulova, která se konala v devátém měsíci. Dospělí jinoši prokazovali svou zralost Herkulovými hrdinskými činy. Poslední dobou se o slavnostních dnech vžily veřejné přehlídky vynikajících činů a úspěchů za celý rok. Slavnost se stala svátkem mužů i žen a rozdělila se na dny Užitečné Krásy, Vysokého Umění, Vědecké Odvahy a Fantazie. I Mven Mas byl kdysi hrdinou prvního a třetího dne…

Mven přišel do obrovského Slunečního sálu Tyrhénského stadiónu, právě když vystupovala Veda. Vyhledal devátý sektor ve čtvrtém radiu, kde seděly Evda Nal a Čara Nandi, a stanul ve stínu arkády, zaposlouchávaje se do hlubokého Vedina hlasu. Zpívala cosi radostného, a v bílých šatech, s vysoko vztyčenou světlovlasou hlavou, zdála se Afričanovi ztělesněním jara. Každý divák měl před sebou čtyři tlačítka. Podle toho, jak hodnotil výkon umělcův, stiskl jeden z knoflíků a ve stropě sálu se rozsvěcela buď zlatá, modrá, smaragdová nebo rudá světla, která nahrazovala hlučný potlesk dřívějších dob.

Veda dozpívala a byla odměněna pestrou září zlatých a modrých světel, mezi nimiž tu a tam problesklo i zelené a červené, jak se to při vzrušení stává. Připojila se k přítelkyním a v té chvíli k nim přistoupil Mven Mas.

Rozhlížel se, hledaje pohledem svého učitele a předchůdce, ale Dara Vetra nebylo vidět.

„Kam jste ukryli Dara?“ obrátil se žertovně ke všem třem.

„A kam vy jste dal Rena Boze?“ odvětila Evda Nal a Afričan rychle uhnul před jejíma zpytavýma očima.

„Veter kope pod Jižní Amerikou a dobývá titan,“ řekla milosrdnější Veda Kong a cosi jí zacukalo ve tváři.

Čara Nandi pohybem ochránkyně objala krásnou historičku a přitiskla k její líci svou tvář. Obličeje obou žen byly velmi rozdílné, ale prostupovala je stejná něha. Čara měla pod širokým čelem rovné nízké obočí, které připomínalo obrysy plachtícího ptáka a harmonovalo s dlouze vykrojenýma očima. Vedino obočí se klenulo vzhůru.

Pták máchl křídly…, pomyslil si Afričan.

Bohaté černé vlasy padaly Čaře v lesklých proudech na ramena a zdůrazňovaly střízlivou barvu Vediných hladkých, vyčesaných vlasů.

Čara pohlédla na hodiny v kupoli sálu a vstala.

Afričana překvapil její oděv. Dívka měla holou šíji a na hladkých ramenou platinový řetízek, sepnutý pod klíčními kostmi zářivým rudým turmalínem. Téměř odhalená pevná ňadra se podobala širokým převráceným číším, jež mistrně vyhloubila ruka umělce. Mezi nimi se od spony k pasu táhl úzký pruh tmavě fialové látky. Stejné proužky vedly i středem každého prsu a upevňovaly se řetízkem na holých zádech. Dívčinu štíhlou postavu obepínal bílý pás posetý černými hvězdami, s platinovou přezkou v podobě měsíčního srpku. Vzadu se k pasu připínala dlouhá bílá sukně z těžkého hedvábí, zdobená rovněž černými hvězdami. Tanečnice na sobě neměla žádné skvosty, kromě zářících sponek na malých černých pantoflíčkách.

„Brzy přijdu na řadu,“ řekla Čara nevzrušeně a zamířila k podloubí průchodu. Ohlédla se ještě na Mvena a zmizela, sledována šepotem otázek a tisíci pohledů.

Na scéně se objevila nádherně urostlá gymnastka. Nebylo jí víc než osmnáct let. Obklopila ji zlatistá záře, zazněl hudební recitativ a dívka v jeho doprovodu předváděla závratným tempem obraty, přemety, salta a výskoky, a pak v okamžicích, kdy hudba přecházela do zpěvné melodie, udržovala rovnováhu v nejfantastičtějších pozicích. Diváci ji odměnili záplavou zlatých světel. Mven si pomyslil, že pro Čaru nebude lehké vystupovat po takovém úspěchu. S lehkou obavou si prohlížel nevýraznou masu lidí proti sobě, a vtom zpozoroval ve třetím oddělení Karta Sana. Malíř se s ním pozdravil tak vesele, že to Afričanovi připadalo nevhodné. Koho by měl znepokojovat osud Čařina vystoupení víc než malíře, jemuž stála modelem pro „Dceru Středozemního moře?“

Sotva si stačil pomyslit, že až skončí pokus, pojede se na obraz podívat — světla nahoře zhasla. Průzračné pódium z organického skla malinově zazářilo jako roztavená litina. Ze dna scény se vyřinuly proudy rudých ohňů. Vířily, zmítaly se a splývaly s rytmem melodie v pronikavém zpěvu houslí a v hlubokém zvuku měděných strun. Ohromen spádem a silou hudby, Mven ani hned nezpozoroval, že se uprostřed plamenné plochy zjevila Čara a začala tančit takovým tempem, že diváci zatajili dech.

Mven trnul hrůzou, co bude, když se hudba ještě zrychlí. Netancovaly jen dívčiny ruce a nohy, celé její tělo odpovídalo na ohnivou hudbu stejně žhavým dechem života. Pomyslil si, že byly-li všechny ženy starověké Indie jako Čara, pak je básník právem přirovnával k plamenným číším a nazval podle nich svátek žen.

Čařino osmahlé tělo nabylo v odlescích scény zářivého měděného odstínu. Mvenovi divoce zabušilo srdce. Stejnou barvu pleti viděl u lidí na pohádkové planetě Epsilonu Tukana. Právě tehdy poznal, že tělo může dosáhnout takové ušlechtilosti, kdy pohyby i nejjemnější záchvěvy nádherných tvarů dovedou vyjádřit nejhlubší odstíny citů, fantazie, vášně a touhy po štěstí…

Mven Mas, zahleděný k nedostupné dálce devadesáti parseků, pochopil, že mezi nepřeberným bohatstvím krásy pozemského lidstva se mohou vyskytnout květy stejně úchvatné, jako jeho pečlivě hýčkaná vidina ze vzdálené planety. Ale touha po nesplnitelném snu nemohla zmizet tak rychle. Čara ztělesňovala rudou dívku z Epsilonu Tukana, a tím ještě posílila jeho nezvratné rozhodnutí.

Evda Nal i Veda Kong viděly Čaru tančit poprvé a její výkon je ohromil, přestože obě byly výbornými tanečnicemi. Veda, v které se ozvala antropoložka a historička starověkých ras, došla k názoru, že v daleké minulosti bylo na jihu Gondwany vždycky víc žen než mužů, kteří hynuli v bojích s nebezpečnou zvěří. Později, když se v lidnatých jižních zemích vytvořily despotické vlády, muži houfně umírali v neustálých válkách, vyvolávaných bud náboženským fanatismem, nebo náhodným rozmarem tyranů. Ženy vedly namáhavý život, při kterém se tříbila jejich dokonalost. Na severu, kde byla řídká zalidněnost a chudá příroda, neexistovala státní tyranie Temných věků. Tam se zachovalo více mužů, ženy měly větší cenu a žily důstojným životem.

Veda pozorovala každé Čařino gesto a uvědomovala si, že její pohyby jsou něžné i dravé zároveň. Něha pramenila z ladných póz neuvěřitelně pružného těla, dojem dravosti budily prudké přechody, obraty a pauzy, které dívka prováděla s nepostřehnutelnou rychlostí šelmy. Lichotivou pružnost získaly tmavé dcery Gondwany v tisíciletém boji o existenci. Ale jak harmonicky se v Čaře pojila s pevnými a drobnými rysy krétsko-řeckého obličeje! Do krátkého adagia se vmísily zrychlené disonanční tóny bicích nástrojů. Prudký rytmus vzletů i pádů lidských citů vyjadřoval tanec střídáním pohybů a téměř úplné nehybnosti, kdy se tanečnice podobala soše. Probuzení dřímajících citů, jejich bouřlivé vzplanutí, bezmocné uvadání, zánik, a znovu bouřlivý a nepoznaný zrod, život, spoutaný, i bojující s neodvratným během času, s neúprosnou samozřejmostí osudu a povinnosti. Evda Nal pocítila, jak je jí psychologická osnova tance blízká, jak jí tváře žhnou a dech se zrychluje… Mven Mas netušil, že skladatel napsal baletní suitu vysloveně pro Čaru Nandi, ale přestal se obávat závratného tempa, když viděl, jak hravě se s ním dívka vyrovnává. Rudé vlny světla obestíraly její měděné tělo, zalévaly nafialovělými záblesky silné nohy, tonuly ve tmavých záhybech sametu a růžově zářily na bílém hedvábí. Zapažené ruce jí zvolna umdlévaly nad hlavou. A náhle bez jakéhokoli finále utichlo nezkrotné znění vysokých tónů a rudé ohně zhasly. Vysoká kupole sálu zaplála obvyklým světlem. Unavená dívka sklonila hlavu a husté vlasy jí zakryly tvář. Zazářily tisíce zlatých světýlek a vzápětí bylo slyšet tichý šum. Diváci vstávali a děkovali Čaře s rukama zkříženýma nad hlavou. Byla to nejvyšší pocta, jíž se mohlo dostat umělci. A Čara, tak nebojácná před vystoupením, náhle zrozpačitěla, odhodila vlasy s tváře a prchla s pohledem obráceným k horním galériím.

Pořadatelé slavnosti ohlásili přestávku. Mven pospíšil, aby vyhledal Čaru, zatím co Veda Kong i Evda Nal vyšly na obrovské, kilometr široké schodiště z modrého smaltu, které vedlo ze stadiónu přímo do moře. Průzračný a svěží večerní soumrak lákal obě ženy, aby se vykoupaly jako tisíce ostatních návštěvníků slavnosti.

„Zbytečně Čara neupoutala hned z počátku moji pozornost,“ promluvila Evda. „Je to vynikající umělkyně. Dnes jsme viděli tanec síly života! Tohle je zřejmě Eros pravěkých národů…“

„Teď jsem pochopila Karta Sana, že krása je ve skutečnosti mnohem důležitější, než se nám zdá. Je štěstím a smyslem života, pěkně to tehdy řekl! A vaše definice je správná,“ souhlasila Veda, zouvajíc střevíce a noříc nohy do teplé šplouchající vody.

„Správná, jestliže se duševní síla zrodila ze zdravého těla, plného energie,“ pravila Evda Nal, odložila šaty a vrhla se do průsvitných vln.

Veda ji dohonila a obě plavaly k ohromnému gumovému ostrovu, jenž se třpytil půldruhého kilometru od pobřeží, kde byl stadión. Rovný povrch ostrova byl ve stejné rovině s vodní hladinou a vroubily jej řady stříšek v podobě mušlí z plastické hmoty. Leskly se jako z perleti a byly dost prostorné, aby se v nich tři až čtyři lidé mohli ukrýt před sluncem a větrem a zároveň se úplně izolovat od sousedů.

Obě ženy ulehly na měkkém, pohupujícím se dnu „lastury“ a vdechovaly věčně svěží vůni moře.

„Hezky jste se opálila od té doby, co jsme se viděly na pobřeží,“ řekla Veda, prohlížejíc si přítelkyni. „Byla jste u moře, nebo je to od pilulek snědého pigmentu?“

„Od pilulek SP,“ přiznala se Evda. „Byla jsem na slunci jen včera a dnes.“

„Opravdu nevíte, kde je Ren Boz?“ pokračovala Veda.

„Přibližně vím, a to stačí, abych neměla klid!“ odpověděla tiše Evda Nal.

„Snad nechcete…?“ Veda nedořekla svou myšlenku, ale Evda lenivě pozvedla přivřená víčka a pohlédla jí zpříma do očí.

„Ren Boz mi připadá jako bezmocný, nedospělý chlapec,“ namítla nejistě Veda, a vy jste taková vyrovnaná, moudrá, vás nezastíní žádný muž. člověk ve vás vždycky cítí přímo ocelovou vůli.“

„To mi říkal i Ren Boz. Ale posuzujete ho příliš jednostraně a nemáte pravdu, stejně jako Ren. Je to člověk smělého, mocného rozumu a ohromné pracovní schopnosti. Ani v naší době není na planetě mnoho lidí, kteří by se mu vyrovnali. Ve spojení s vynikajícími schopnostmi zdají se ostatní jeho vlastnosti zakrnělé, protože jsou stejné jako u průměrných lidí nebo ještě infantilnější. Správně jste nazvala Rena chlapcem, ale on je zároveň hrdinou v pravém významu toho slova. Dar Veter také vypadá chlapecky, ale proto, že překypuje fyzickou silou, a ne, že se mu jí nedostává jako Renu Bozovi.“

„A jak oceňujete Mvena Mase?“ zajímala se Veda. „Teď jste se s ním lépe seznámila?“

„Mven je nádhernou kombinací chladného rozumu a archaicky vášnivých popudů.“

Veda Kong se hlasitě rozesmála.

„Jak bych se kdy mohla naučit tak přesným charakteristikám!“

„Psychologie je můj obor,“ pokrčila Evda rameny. „Ale dovolte, abych vám teď já položila otázku. Víte, že Dar Veter je člověk, který mě velmi zajímá…?“

„Obáváte se polovičatých řešení?“ zarděla se Veda. „Ne, tady nedojde k tragické polovičatosti a neupřímnosti. Všechno je dokonale jasné…“ A pod zpytavým pohledem psychiatričky Veda klidně pokračovala: „Erg Noor… naše cesty se už dávno rozešly. Ale nemohla jsem se oddat novému citu, pokud byl ve vesmíru, nemohla jsem se odpoutat a přestat věřit v jeho návrat. Teď mám zase jistotu a jasnou perspektivu. Erg Noor všechno ví, ale jde vlastní cestou…“

Evda Nal objala štíhlou paží Vedina ramena. „To znamená — Dar Veter?“

„Ano!“ odpověděla pevně Veda. „A ví to?“

„Ne. Později, až tu bude Tantra… Neměly bychom se vrátit?“ zvolala Veda.

„Musím opustit slavnost,“ řekla Evda. „Dovolená mi končí. Čeká mě nová velká práce v Akademii Hoře a Radosti, ale před tím se chci ještě vidět s dcerou.“

„Máte velkou dceru?“

„Je jí sedmnáct. Syn je mnohem starší. Splnila jsem povinnost každé normálně vyvinuté ženy a porodila jsem dvě děti, o nic méně. A teď chci třetí, jenže dospělé.“

Evda Nal se usmála a soustředěnou tvář jí rozjasnila milostná něha; hluboko vykrojený horní ret se maličko pootevřel.

„A já jsem si už představila nádherného okatého kloučka… s vašimi laskavými a udivenými ústy… ale s pihami na ohrnutém nosíku,“ řekla Veda šibalsky a hleděla přímo před sebe.

Přítelkyně se odmlčela a pak se zeptala: „Nemáte ještě novou práci?“

„Ne. čekám na Tantru. Pak pojedu na dlouhou výpravu.“

„Pojeďte se mnou k dceři,“ navrhla Evda a Veda ochotně souhlasila.

Přes celou stěnu observatoře vystupovala polokulovitá obrazovka, kde se promítaly snímky a filmy, natočené mohutnými teleskopy. Mven si vybral snímek oblohy kolem severního pólu Galaxie. Byl to poledníkový pruh souhvězdí od Velkého vozu k Havranu a Kentauru. V Honících psech, Kštici Bereniky a Panně byla spousta hvězdných ostrovů, které měly podobu disků a plochých kol. Zvláště mnoho se jich objevilo ve Kštici Bereniky, kde byly vidět jednotlivě, pravidelné i nepravidelné, v rozmanitých polohách a projekcích. Některé dělila vzdálenost miliard parseků, jiné tvořily celá mračna o desetitisících galaxií. Největší galaxie dosahovaly v průměru dvacet až padesát tisíc parseků jako náš hvězdný ostrov nebo Galaxie HH 89105 + CB 23, jíž se ve starověku říkalo M 31 čili Mlhovina v Andromadě. Maličký, slabě zářící mlžný obláček bylo ze Země vidět pouhým okem. Lidé už dávno odhalili jeho tajemství. Mlhovina byla obrovskou kruhovou soustavou, jedenapůlkrát větší než naše gigantická Galaxie. Přesto, že ji od zemských pozorovatelů dělí čtyři sta padesát tisíc parseků, studium mlhoviny v Andromedě nesmírně napomohlo poznání naší vlastní Galaxie. Od dětství si Mven Mas pamatoval nádherné fotografie různých galaxií, získané elektronovou inverzí optických obrazů nebo pomocí radioteleskopů, které pronikaly ještě hlouběji do propastí vesmíru, jako například obrovské teleskopy Pamirský a Patagonský, z nichž každý měřil v průměru čtyři sta kilometrů.

Galaxie v něm vždycky budily vášnivou touhu poznat zákony jejich struktur, historii jejich vzniku i jejich budoucí osudy. Hlavní věcí, která dnes vzrušovala každého Pozemšťana, byla otázka, jak vypadá život na nesčetných planetárních soustavách vesmírných ostrovů, jaká tam hoří světla myšlení a poznání, jaké lidské civilizace existují v nekonečných dálkách kosmického prostoru.

Na obrazovce se objevily tři hvězdy, jimž staří Arabové říkali Sirach, Mirach a Almach. Byla to Alfa, Beta a Gamma Andromedy, a tvořily stoupající přímku. Po její jedné straně se rozkládala obrovská mlhovina, na druhé straně byla rudá spirála v souhvězdí Trojúhelník. Mven Mas netoužil znovu spatřit jejich známé obrysy a vyměnil kovový pásek

Objevila se galaxie v souhvězdí Honících psů, vzdálená milióny parseků. Ve starověku ji znali jako NGC 5194 čili M 51. Je to jedna z mála galaxií, které od nás vidíme na plocho, kolmo k rovině „kola“. Má hutné jádro, ve kterém září milióny hvězd, a dva spirálové závity. Jejich dlouhé konce se táhnou na desetitisíce parseků do protilehlých stran, zdají se stále slabší a mlhavější, až zaniknou v černém prostoru. Mezi hlavními větvemi se střídají shluky černé hmoty s proudy hvězdných nakupenin a mračny svítícího plynu, jejichž zahnutý tvar připomíná lopatky turbíny.

Překrásná je rozsáhlá galaxie NGC 4565 v souhvězdí Kštice Bereniky. Je vidět bokem ze vzdálenosti sedmi miliónů parseků. Kloní se na stranu jako plachtící pták a rozprostírá do široka svůj tenký disk ze spirálových závitů, v jehož středu jako zploštělá koule hoří hutné jádro. Je zřetelně vidět, jak se ploché galaxie dají přirovnat k jemnému kolečku hodinového stroje. Jejich kraje jsou nezřetelné, jako by se rozplývaly v bezedné tmě prostoru. Na stejném kraji naší Galaxie se nalézá Slunce a nepatrné zrníčko Země, která silou vědění se spojila s mnoha obydlenými světy a rozprostřela křídla lidské myšlenky nad věčností kosmu.

Mven Mas přepojil snímač napětí na galaxii NGC 4594 v souhvězdí Panny. Tato galaxie ho vždy nejvíce zajímala. Byla vidět rovněž v rovníkové poloze. Vzdálená deset miliónů parseků podobala se tlusté čočce hořící hvězdné masy, obalené vrstvou svítícího plynu. Na rovníku přetínal čočku silný pruh nakupené černé hmoty. Galaxie vypadala jako tajemná lampa zářící z propasti.

Jaké světy se ukrývaly v jejím sumárním záření, které bylo pronikavější než u ostatních galaxií a dosahovalo v průměru spektrální třídy F? Zdalipak tam existují obyvatelé na mohutných planetách a přemítají jako my o tajemstvích přírody?

Ohromné hvězdné ostrovy byly mlčenlivé a němé, že Mven až zatínal pěsti. Chápal celou absurdnost vzdálenosti — vždyť z této galaxie k nám letí světlo třicet dva milióny let! Na výměnu zpráv je zapotřebí čtyřiašedesát miliónů roků!

Mven přehraboval chvíli cívky, a pak na obrazovce vzplála veliká oblá skvrna, zářící jasně mezi ojedinělými a matnými hvězdami. Nepravidelný černý pruh roztínal skvrnu ve dví a zdůrazňoval planoucí ohnivou masu po obou stranách temného pásu, který se na koncích rozšiřoval a zatemňoval rozsáhlou část prstence žhavých plynů kolem zářivé skvrny. Tak vypadal snímek prostupujících se galaxií v souhvězdí Labuť, jejž se podařilo získat díky neuvěřitelné vynalézavosti techniky. Srážka galaxií byla už dávno známá jako nejmocnější zdroj rádiového záření v dostupné části vesmíru. Gigantické proudy plynu se pohybovaly velikou rychlostí a vytvářely elektromagnetická pole tak nepředstavitelné síly, že zpráva o titánské katastrofě letěla do všech končin kosmu. Sama hmota zde vysílala otřesná volání o pomoc vlastní radiostanicí o tisíci kvintilionech kilowatů. Galaxie však byly tak vzdálené, že zářící snímek na obrazovce ukazoval jejich starou podobu před mnoha milióny lety. Jak vypadají prostupující se galaxie dnes, to spatříme až po takové době, že není jisté, bude-li vůbec lidstvo tak dlouho existovat.

Mven Mas vyskočil a opřel se rukama o masívní stůl, až mu zapraštěly klouby.

Rozmezí miliónů let, nedostupné pro desetitisíce generací, doba, znamenající vražedné „nikdy“ i pro nejvzdálenější potomky, mohla by zmizet mávnutím čarovného proutku. Tím proutkem je objev Rena Boze a jejich společný pokus.

Nekonečně daleké body vesmíru se ocitnou na dosah ruky!

Starověcí astronomové předpokládali, že se galaxie rozbíhají na různé strany. Světlo ze vzdálených hvězdných ostrovů pronikalo do zemských teleskopů změněné, protože světelné zárení se prodlužovalo a měnilo se v rudé vlny. Zčervenání světla svědčilo o tom, že se galaxie od pozorovatele vzdalují. Lidé v minulosti si zvykli chápat jevy jednostranně a přímočaře. Vytvořili teorii rozpínajícího se vesmíru, aniž pochopili, že vidí jen jednu stranu velkého procesu zániku a vzniku. Jejich smysly i přístroje vnímaly a zachycovaly právě jen stranu rozptylováni a zániku čili přechod energie na nižší úroveň podle druhého zákona termodynamiky. Stránku sdružování a vzniku lidé vůbec nepociťovali, neboť život sám čerpal sílu z energie přicházející ze sluncí a podle toho se v lidech utvářelo vnímání okolního světa. Ale mohutný lidský mozek přece pronikl do tajemných procesů vzniku světů v našem vesmíru. Leč v oněch dávných dobách se zdálo, že čím dál je galaxie od Země, tím větší rychlostí se vzdaluje. Jak se prostor prohluboval, dospělo se ke galaxiím, jejichž rychlost byla blízká rychlosti světla. Hranicí pro viditelný vesmír se stala vzdálenost, odkud by galaxie dosahovaly světelné rychlosti. Pak by k nám skutečně nevysílaly žádné světlo a nikdy bychom je nemohli vidět. Dnes víme, proč světlo ze vzdálených galaxií rudne. Příčin je víc. Z dalekých hvězdných ostrovů k nám proniká jen světlo z jejich zářivých center. Tyto obrovské masy hmoty jsou obklopeny prstenci elektromagnetických polí, které velmi silně působí na světelné paprsky nejen svou silou, ale i rozlehlosti, v níž se světelné vlnění postupně zpomaluje, až vzniknou dlouhé rudé vlny. Astronomové už dávno věděli, že světlo z velmi hutných hvězd červená, čáry ve spektru se posunují k rudému konci a hvězda vypadá jako by se vzdalovala, na příklad v podvojném Síriu bílý trpaslík Sírius B. Čím vzdálenější je galaxie, tím soustředěnější záření k nám vysílá a tím větší je rudý posuv spektra.

Na druhé straně světelné vlny na daleké cestě prostorem se „houpají“ a kvanta světla ztrácejí část energie. Dnes víme, že rudé vlny mohou být i unavené, „staré“ vlny obyčejného světla. Vždyť i všepronikající světelné vlny stárnou, když proletí obrovskou vzdáleností. Jakou naději má člověk, že překoná podobné vzdálenosti, nezvítězí-li nad přitažlivostí jejím protikladem, jak to plyne z matematiky Rena Boze?

Ne, jeho neklid se utišil.

Má právo uskutečnit nebývalý pokus!

Mven Mas jako obvykle vyšel na balkón observatoře a jal se rychle přecházet. V unavených očích mu dosud zářily rudé vlny světla, kterými jako by vzdálené galaxie volaly o pomoc k nepřemožitelné myšlence člověka. Mven se tiše a přesvědčeně zasmál. Rudé paprsky budou člověku stejně blízko jako vlny, které rudým světlem života opřádaly tělo Čary Nandi na Slavnosti Plamenných Číší. Té Čary, která se pro něho nečekaně stala rudou dcerou z Epsilonu Tukana, dívkou jeho snů.

A Mven zaměří vektor Rena Boze na Epsilon Tukana už nejen s nadějí, že uvidí překrásný svět, ale i na počest Čary, jeho představitelky na Zemi!