Mlhovina v Andromedě

KAPITOLA 15. Mlhovina v Andromedě

V Severní Africe, na jih od zálivu Velká Syrta, prostírala se obrovská rovina El Chomra. Před oslabením pasátových okruhů a před změnou klimatu byla zde jen chammada, poušť bez travičky, spoutaná pancířem lesklého štěrku a trojhranných kamenů s červenaným odstínem, podle nichž dostala svůj název „rudá“. Byla mořem oslepujícího žhavého plamene za slunečního dne, a mořem studených větrů za podzimních i zimních nocí. Teď z chammady zůstal jen vítr; proháněl se po tvrdé rovině a vlnil vysokou modrostříbrnou trávu, přesazenou sem ze stepí Jižní Afriky. Svištění větru a vlnící se tráva budily ve vědomí neurčitý pocit smutku a duchovního příbuzenství se stepní přírodou, jako by se s tím člověk už kdysi setkával za nejrůznějších okolností, v hoři i radosti, při' ztrátě i objevech.

Každý odlet nebo přistání hvězdoletu zanechávaly spálený, zamořený kruh o průměru asi jednoho kilometru. Takové kruhy se ohrazovaly červenou kovovou sítí a zůstávaly uzavřeny po deset let, což víc než dvakrát převyšovalo dobu rozkladu výfukových zplodin z motorů. Po přistání nebo odletu rakety se kosmické letiště stěhovalo na jiné místo. To vtiskovalo jeho zařízení i místu pečeť provizoria a spřízňovalo jeho pracovníky s pravěkými nomády Sahary, kteří tu po celá tisíciletí kočovali na hrbatých zvířatech s prohnutými šíjemi a mozolnatými tlapami, na tak zvaných velbloudech.

Planetolet Barion při svém třináctém letu mezi stavbou družice a Zemí dopravil Dara Vetra do Arizonské stepi, která zůstala pustá, i když se změnilo podnebí, neboť se v půdě nahromadila radioaktivita. Na úsvitu objevu jaderné energie v ÉRS se tu prováděla řada pokusů a zkoušek nového způsobu techniky. Až dosud zůstala step zamořená zplodinami radioaktivního rozpadu, které jsou sice příliš slabé, aby mohly škodit člověku, ale dost silné, aby znemožnily růst stromů a keřů.

Dar Veter se opájel nejen kouzlem Země s modrou oblohou a ve svatebních šatech z bílých, nadýchaných obláčků, ale i prašnou půdou, řídkou a ostrou trávou.

Jaké štěstí, jít pevným krokem po Zemi pod zlatým Sluncem a nastavovat tvář suchému a svěžímu větru! Jen ten, kdo žil na hranici kosmických propastí, může pochopit všechnu krásu naší planety, již naši nerozumní předkové kdysi nazvali „slzavým údolím“!

Grom Orm budovatele nezdržoval, neboť sám také chtěl vyprovodit hvězdolet.

Oba přistáli na El Chomře v den odletu výpravy.

Už ze vzduchu Dar Veter zpozoroval na matné, ocelově šedé rovině dvě obrovská zrcadla. Pravé bylo téměř kulaté, levé mělo tvar dlouhé, vzadu zaostřené elipsy. Byly to stopy po nedávném odpálení raket osmatřicáté výpravy.

Z kruhu vzletěl Tintažel, mířící k hrozné hvězdě T, naložený objemnými a složitými přístroji pro úspěšné obléhání spirálového disku z hlubin vesmíru. Elipsa byla stopou po Aelle, která se zvedala povlovněji a odletěla s velkou skupinou vědců odhalit proměny hmoty na bílém trpaslíku trojité hvězdy Omikron 2 Eridana. Tam, kde energie motorů udeřila do země, změnila se kamenitá půda do hloubky půldruhého metru v popel, který zalili pojivým roztokem, aby ho vítr neroznesl. Zbývalo jen přenést hrazení ze starých startovacích ploch. To se stane, až odletí Labuť.

A tu je Labuť, v litinově šedém tepelném obalu, který shoří při probíjení atmošféry. Dále už raketa poletí v zářivém plášti, jenž odráží všechny druhy radiace. Ale její nádheru neuvidí nikdo kromě astronomických robotů, sledujících let kosmického korábu. Automaty předají lidem fotografii zářícího bodu. Zpět na Zem se raketa vrátí plná spálenin, šrámů a děr od nárazů drobných meteorů. Ale z lidí kolem už nikdo Labuť neuvidí, protože nikdo nebude žít ještě stodvaasedmdesát let, než se expedice vrátí. Sto šedesát osm roků trvá cesta, čtyři roky výzkumy na planetách, ale pro cestovatele to bude asi osmdesát roků.

Dar Veter při svém zaměstnání se nedočká ani příletu Labutě na planety zelené hvězdy. Jako v uplynulých dnech Dar se nadchl pro smělou myšlenku Rena Boze a Mvena Mase. Ať se jejich pokus nezdařil, ať otázka, dotýkající se samých základů vesmíru, zdaleka ještě není rozřešená, ať se třeba ukáže klamnou fantazií! Tito ztřeštěnci jsou velikány tvůrčí myšlenky lidstva, neboť i zavržením jejich teorie či pokusu lidské vědění ohromně postoupí!

Zamyšlený Dar málem klopýtl o značku na hranici zóny bezpečnosti, otočil se a zpozoroval u podstavce samohybné televizní věže známou čilou postavu. Byl to Ren Boz. Čechraje si nepoddajné vlasy a mhouře oči, zamířil k Darovi. Spleť jemných, skoro neviditelných jizev změnila fyzikovu tvář a zkrabatila ji do trpitelských vrásek.

„Těší mne, že vás vidím zdravého, Rene!“

„Já zas velmi nutně potřebuji vás!“

Ren vztáhl k Darovi malé ruce, poseté pihami jako dřív.

„Co tu děláte tak dlouho před odletem?“

„Vyprovázel jsem Aellu, protože nutně potřebuji údaje o gravitaci tak těžké hvězdy. Když jsem se dozvěděl, že se tu objevíte, zůstal jsem…“

Dar Veter mlčel a čekal na vysvětlení.

„Tak vy se na žádost Junije Anta vracíte na observatoř kosmických stanic?“

Dar kývl.

„Ant v poslední době zapsal několik nerozšifrovaných příjmů přes Okruh…“

„Každý měsíc se koná poslech zpráv mimo obvyklou dobu informací. A okamžik zapojení stanic se posunuje o dvě pozemské hodiny. Za rok zkouška obsáhne den a noc, za osm let celou stotisícinu galaktické vteřiny. Tak se zaplňují mezery v poslechu vesmíru. Za poslední pololetí osmiletého cyklu se začaly objevovat zprávy, které přicházejí nesporně z ohromných dálek a kterým nerozumíme.“

„Takové zprávy mě velice zajímají a prosím, abych vám mohl při nich pomáhat.“

„Raději budu pomáhat já vám. Zápisy automatických pamětí prohlédneme společně.“

„I Mven Mas?“

„Ovšem!“

„Vetře, to je skvělé! Cítím se po tom nešťastném pokusu velmi špatně — jsem tolik vinen před Radou…! Ale s vámi je mi lehko, přestože taky jste členem Rady i bývalým vedoucím a nedoporučoval jste pokus…“

„Mven Mas je také členem Rady.“

Fyzik si na cosi vzpomněl, trochu se zamyslil a tiše se rozesmál.

„Mven Mas — ten… umí vycítit mé myšlenky a snaží se je uskutečnit.“

„A není v tom uskutečňování vaše chyba?“

Ren posmutněl a převedl řeč jinam:

„Veda Kong sem také přijede?“

„Ano, čekám ji. Představte si, že div nezahynula při průzkumu jeskyně, kde bylo skladiště starobylé techniky a kde se objevily uzavřené ocelové dveře.“

„Nic jsem neslyšel.“

„Pravda, zapomněl jsem, že nemáte tak hluboký zájem o historii jako Mven Mas. Celá planeta jedná o tom, co může být za dveřmi. Milióny dobrovolníků se nabízejí na vykopávky. Veda se rozhodla, že předá otázku do Akademie Stochastiky a Předpovídání Budoucnosti.“

„Evda Nal sem nepřijede?“

„Ne, nemůže!“

„Mnoha lidem to bude líto. Veda má Evdu velmi ráda a Čara je jí úplně oddána. Pamatujete se na Čaru?“

„To je ta… jako pardál…?“

Dar Veter pozvedl ruce v žertovné hrůze.

„Vy jste mi znalec ženské krásy'. Ostatně, opakuji vytrvale chybu lidí z minulosti, kteří se vůbec nevyznali v zákonech psychofyziologie a dědičnosti. Vždycky mám sklon představovat si, že druzí myslí a cítí jako já.“

„Evda,“ řekl Ren Boz, který se nepřipojil k sebepokání, „bude sledovat odlet jako všichni lidé na planetě.“

Fyzik ukázal na řady vysokých třínožek s kamerami pro bílý, infračervený a ultrafialový příjem, rozestavěných do půlkruhu kolem hvězdoletu. Různé skupiny paprsků spektra způsobovaly, že barevný obraz dýchal opravdovým teplem a životem, stejně jako diafragmy se svrchními alikvotními tóny odstraňovaly kovový přízvuk v hlasové reprodukci.

Dar Veter pohlédl k severu, odkud se namáhavě plazily automatické elektrobusy přeplněné lidmi. Z prvního vozu vyskočila Veda Kong a utíkala, zaplétajíc se do trávy. Vrhla se v běhu Daru Vetrovi na hruď, takže její dlouhé spuštěné copy mu přeletěly přes záda.

Dar ji zlehka odsunul a zahleděl se do milované tváře, jíž nezvyklý účes dodával odstín novoty.“

„Hrála jsem ve filmu pro děti severní královnu z dob Temna, a sotva jsem se stačila převléknout,“ vysvětlovala trochu uzardělá. „Na účes mi nezbyl čas.“

Dar Veter si ji představil v dlouhých přiléhavých šatech z brokátu, ve zlaté koruně s modrými drahokamy a s popelavými copy pod kolena, s odvážným pohledem šedých očí a radostně se usmál.

„Měla jsi na hlavě korunu?“

„Měla, takovouhle,“ a Veda naznačila prstem ve vzduchu obrysy širokého kruhu se zubatými okraji v podobě trojlístku.

„Uvidím to?“

„Ještě dneska. Požádám je, aby ti film ukázali.“

Dar se chtěl zeptat, kdo jsou tajemní „oni“, ale Veda už zdravila vážného fyzika. Ren se naivně a srdečně usmál.

„Kdepak jsou hrdinové Achernaru?“ pohlédl na prázdnou plochu kolem hvězdoletu.

„Tam!“ Veda ukázala na budovu v podobě stanu z desek zeleného mléčného skla a se stříbřitě průsvitnými žebry vnějších nosníků; byl to hlavní sál kosmického letiště.

„Tak pojďme.“

„My… jsme zbyteční…“ řekla Veda tvrdě. „Přijímají od Země pozdrav na rozloučenou. Pojďme k Labuti.“

Muži se podrobili.

Kráčejíc vedle Vetra, Veda se tichounce zeptala:

„Nevypadám hrozně v tom starodávném účesu? Mohla bych…“

„Není třeba. Je to kouzelný kontrast s moderními šaty — copy delší než sukně. Nech to tak!“

„Poslouchám, můj Dare!“ šeptla Veda magická slova, při kterých se mu rozbušilo srdce a bledé tváře mírně zčervenalý.

Stovky lidí beze spěchu mířily k raketě. Usmívali se na Vedu nebo ji zdravili zvednutím ruky mnohem častěji než Dara Vetra nebo Rena Boze.

„Jste populární, Vedo,“ poznamenal Ren. „Způsobuje to práce historičky nebo vaše pověstná krása?“

„Ani jedno, ani druhé. Při svém zaměstnání a práci na veřejnosti stýkám se ustavičně a širokým okruhem lidí. Vy a Veter se buď zavřete v laboratořích, nebo pracujete intenzívně o samotě, dlouho do noci. Konáte pro lidstvo mnohem větší a významnější práci než já, ale váš obor není lidskému srdci nejbližší. Čara Nandi a Evda Nal jsou daleko známější než já…“

„Opět výtka naší technické civilizaci?“ opáčil vesele Dar Veter.

„Ne naší, ale přežitkům dřívějších osudných omylů. Naši předkové již před tisíciletími věděli, že umění a rozvoj lidských citů jsou pro společnost stejně důležité jako věda.“

„Pokud jde o vzájemné vztahy lidí?“ projevil zájem fyzik.

„Právě!“

„Kterýsi mudrc ve starověku řekl, že nejobtížnější věcí na Zemi je uchránit. radost,“ prohodil Dar Veter. „Pohleďte, tamhle je další věrný spojenec Vedy!“

Přímo k nim šel dlouhým lehkým krokem Mven Mas, upoutávaje všeobecnou pozornost svou ohromnou postavou.

„Čařin tanec skončil,“ dovtípila se Veda. „Brzy se objeví. i posádka Labutě.“

„Být na jejich místě, šel bych sem pěšky a co možná nejpomaleji,“ řekl pojednou Dar Veter.

„Začal ses bouřit?“ Veda ho vzala podpaží.

„Ovšem. Pro mne je trýznivé pomyslit si, že odcházejí navždy a že už nikdy neuvidím tuhle raketu. Něco v mém nitru protestuje proti takovému předurčení k zániku. Pravděpodobně proto, že tam budou lidé mně blízcí.“

„Proto patrně ne,“ vmísil se do rozmluvy Mven, který k nim docházel a jehož bystrý sluch zachytil z dálky Vetrova slova. „Je to věčný protest člověka proti neúprosnému času.“

„Podzimní smutek?“ zeptal se trochu posměšně Ren Boz, usmívaje se na druha očima.

„Všiml jste si, že podzim v mírných šířkách a jeho smutek milují právě lidé nejenergičtější, nejoptimističtější a hluboce cítící?“ opáčil Mven Mas a pohladil přítele po rameni.

„Správný postřeh,“ nadchla se Veda. „Velmi starý…“

„Dare Vetře, jste na nástupišti? Dare Vetře, jste na nástupišti?“ zahřmělo odkudsi z výšky po levé straně. „Volá vás Junij Ant k televizof.onu do ústřední budovy. Junij Ant vás volá. Přijďte k televizofonu do ústřední budovy…“

Ren sebou škubl a napřímil se. „Dare, mohu jít s vámi?“

„Jděte místo mne. Vy můžete odlet zmeškat. Junij Ant po starém zvyku rád ukazuje přímé pozorování, a ne zápis. V tom se shodli s Mvenem Masem.“

Kosmické letiště mělo mohutný TVF a polokulovitou obrazovku. Ren Boz vstoupil do tiché okrouhlé místnosti. Dozorčí operatér cvakl spínačem a ukázal na pravou boční obrazovku, kde se objevil vzrušený Junij Ant. Pozorně si fyzika prohlédl, pak pochopil, proč Dar Veter nepřišel sám, a pokynul Renu Bozuvi.

„Také jsem nechtěl podívat na odlet. Ale je právě průzkumný poslech mimo program v předešlém směru a na vlnovém rozsahu 62/77. Zvedněte kráter pro směrové záření a zaměřte na observatoř. Já přehodím paprsek vektoru přes Středozemní moře přímo na El Chomru. Chytejte v prázdném půlkruhu a zapněte polokulovitou obrazovku.“ Junij Ant pohlédl stranou a dodal: „Rychleji!“

Zkušený vědec vyplnil příkaz za dvě minuty. V hloubce polokulovité obrazovky se vynořil obraz gigantické galaxie, v níž oba vědci bezpečně poznali dávno známou mlhovinu v Andromedě čili M 31.

V nejbližším vnějším závitu její spirály, téměř uprostřed čočkovitého disku obrovské galaxie, zaplálo světlo. Odpojila se tam soustava hvězd, která vypadala jako nepatrné vlákénko, ale byla to nesporně obrovská větev, dlouhá jistě sto parseků. Světlo začalo růst a zároveň se zvětšovalo „vlákénko“, zatím co galaxie zmizela, neboť se rozptýlila za hranice zorného pole. Přes obrazovku se natáhl proud rudých a žlutých hvězd. Ze světelného bodu se stalo malé kolečko a svítilo na samém konci proudu. Od kraje se oddělila oranžová hvězda spektrální třídy K. Kolem ní obíhaly sotva znatelné tečky planet. Na jedné z nich se rozprostřel kroužek světla. A najednou všechno zavířilo v rudých záblescích a sršících jiskrách. Ren Boz zavřel oči…

„Výbuch,“ řekl z boční obrazovky Junit Ant. „Ukázal jsem vám pozorování z minulého měsíce podle zápisu automatické paměti. Teď přepínám na přímý záběr.“

Na obrazovce jako dříve vířily jiskry a tmavočervené čáry světla.

„Zvláštní úkaz!“ vykřikl fyzik. „Jak si ten výbuch vysvětlujete?“

„Později. Ted znovu začíná přenos. Ale co považujete za zvláštní?“

„Rudé spektrum výbuchu. Mlhovina v Andromedě má fialový posuv ve spektru, to znamená, že se k nám přibližuje.“

„Výbuch nemá k Andromedě žádný vztah. To je místní jev.“

„Myslíte si, že jejich odpalovací stanice je náhodné vysunuta pna samý kraj galaxie, do zóny, která je od centra ještě dál, než oblast Slunce v naší Galaxii?“

Junij Ant přelétl Rena skeptickým pohledem.

„Vy jste ochoten diskutovat v kterémkoli okamžiku, a zapomínáte, že s námi mluví mlhovina v Andromedě ze vzdálenosti čtyř set padesáti tisíc parseků.“

„Ach ano!“ posmutněl Ren Boz. „Lépe kdybyste řekl ze vzdálenosti půldruhého miliónu světelných let. Zpráva byla odeslána před patnácti tisíci stoletími.“

„A my teď vidíme to, co nastoupilo cestu vesmírem dávno před dobou ledovou a vznikem člověka na Zemi!“ Junij Ant viditelně zjihl.

Rudé čáry začaly vířit pomaleji, obrazovka ztemněla a vtom zaplála znovu. Ve skoupém světle se dala stěží rozeznat zšeřelá plochá rovina, posetá divnými stavbami houbovitého tvaru. Blíže k přednímu kraji viditelného úseku zářil chladně obrovský modrý kruh se zjevně kovovým povrchem. Přesně uprostřed kruhu visely nad sebou dva velké dvojvypuklé disky. Ne, nevisely, nýbrž pomalu vystupovaly stále výš. Rovina zmizela a na obrazovce zůstal jen jeden z disků, dole vypouklejší než nahoře, s hrubými spirálovými žebry po obou stranách.

„To jsou oni… oni!“ volali vědci o překot, nebol poznali, že kolos na obraze se úplně shoduje s fotografiemi a nákresy spirálového disku, který sedmatřicátá výprava objevila na planetě železné hvězdy.

Znovu zavichřily rudé čáry — a obrazovka zhasla. Ren Boz čekal, neodvažuje se ani na vteřinu odpoutat od ní zrak. První lidský pohled, který se letmo dotkl života a myšlení jiné galaxie! Ale obrazovka se už nerozsvítila. Na boční desce televizofonu promluvil Junit Ant.

„Zpráva se přerušila. Nemůžeme už déle čekat a odnímat zemskou energii. Otřáslo by to celou planetou. Musíme požádat Radu Ekonomiky, aby se mimoprogramní poslechy zdvojnásobily, ale to nebude možné dřív než za rok, po ztrátách, které vznikly vysláním Labutě. Teď víme, že hvězdolet na planetě železné hvězdy je odtud. Kdyby ho Erg Noor neobjevil, nepochopili bychom nic z toho, co jsme právě viděli.“

„A tenhle disk letěl odtamtud? Jak dlouho vlastně letěl?“ zeptal se Ren Boz jakoby pro sebe.

„Putoval mrtvý asi dva milióny let prostorem dělícím obě galaxie,“ odpověděl drsně Junij Ant, „až našel útočiště na planetě hvězdy T. Jejich hvězdolety jsou nepochybně zařízeny tak, že přistávají automaticky, bez ohledu na to, že po tisíce tisíců roků se nikdo živý nedotkl řídicích pák.“

„Možná, že» oni«žijí dlouho?“

„Ale ne milióny let, to odporuje zákonům termodynamiky,“ zdrženlivě odvětil Junij Ant. „A i když má spirálový disk opravdu kolosální rozměry, nemohl s sebou vzít lidi… myslící bytosti z celé planety. Ne, zatím ještě naše galaxie nemohou jedna druhé dosáhnout, ani si vyměňovat zprávy.“

„Budou moci!“ řekl přesvědčivě Ren Boz, rozloučil se s Junijem Antem a vydal se zpátky na startovací plochu kosmického letiště.

Dar Veter s Vedou a Čara s Mvenem Masem stáli trochu stranou dvou dlouhých řad vyprovázejících. Všechny hlavy se otočily k ústřední budově. Kolem nehlučně proletěla široká plošina, provázená máváním rukou a dokonce pozdravnými výkřiky, které si lidé ve společnosti dovolovali jen ve výjimečných případech. Bylo na ní všech dvaadvacet členů posádky Labutě.

Plošina předjela k hvězdoletu. U vysokého přenosného výtahu čekali lidé v bílých kombinézách, s obličeji pošedlými únavou; bylo to dvacet členů odletové komise, kterou tvořili hlavně inženýři pracující na kosmickém letišti. Za poslední dny a noci s pomocí soupisových strojů zkontrolovali celé vybavení expedice, a ještě jednou přezkoušeli spolehlivost rakety tenzorovými přístroji.

Podle zvyku z počátků astronautiky předseda komise podával hlášení Ergu Noorovi, který byl znovu jmenován náčelníkem hvězdoletu a výpravy na Achernar. Ostatní členové komise vyznačil své šifry na bronzové destičce s portréty a jmény, kterou věnovali Ergovi, a když se rozloučili, ustoupili stranou. V té chvíli se k raketě nahrnuli doprovázející. Lidé obstoupili cestovatele. Filmaři natáčeli každé gesto odlétajících, poslední památku, která zůstane rodné planetě.

Erg Noor z dálky uviděl Vedu, zasunul bronzový certifikát za široký astronautický pás a rychle k ní přistoupil.

„To je hezké, že jste přišla, Vedo…!“

„Copak jsem mohla jinak?“

„Jste pro mne symbolem Země… a mého mládí.“

„Nizino mládí bude s vámi navždy.“

„Neříkám, že ničeho nelituji, nebyla by to pravda. Především je mi líto Nizy, mých soudruhů, a také sebe samého… Ztráta je příliš veliká. Při posledním návratu jsem si nově zamiloval Zemi, prostěji, bezvýhradněji…“

„A přece odcházíte, Ergu?“

„Nemohu jinak. Kdybych odmítl, ztratil bych nejen vesmír, ale i Zemi.“

„Hrdinství tím obtížnější, čím větší je láska?“

„Vy jste mi vždycky dobře rozuměla, Vedo. A zde je Niza.“

Přistoupila pohublá rusovlasá dívka, zastavila se a sklopila oči.

„Je to tak těžké. Vy všichni… jste dobří, jasní… krásní… Rozloučit se, odtrhnout své živé tělo od matky Země…“ astronavigátorce se zachvěl hlas.

Veda ji něžně přitáhla k sobě a šeptala jí tichá slova útěchy.

„Zbývá devět minut do zavření příklopů,“ řekl přidušeně Erg, nespouštěje oči s Vedy.

„Tak dlouho ještě…!“ vzlykla Niza se slzami v hlase. Veda, Erg, Dar Veter, Mven Mas a ostatní pocítili s lítostí a údivem, že nemají slov. Nebylo čím vyjádřit city před hrdinstvím, konaným pro ty, kdo ještě neexistují, kdo přijdou teprve po mnoha letech. Lidé, kteří odlétali, i ti, kdo je vyprovázeli, věděli o všem — co jim mohla dát zbytečná slova? Jaká přání, jaké žerty nebo sliby se mohou dotknout duše lidí, kteří navždy opouštějí Zemi a odlétají do propastí vesmíru?

Druhá signální soustava člověka byla náhle nedokonalá a postoupila místo třetí. Hluboké pohledy, v nichž se zračily vášnivé, slovy nevypověditelné vzněty, střetaly se mlčky a intenzívně, nebo do sebe lačně vpíjely nebohatou přírodu El Chomry.

„Je čas!“ kovový hlas Erga Noora zasvištěl jako úder pastýřova biče. Začali spěchat.

Veda otevřeně zaštkala a přitiskla se k Nize. Obě ženy stály několik vteřin se zavřenýma očima, tvář na tváři, zatím co muži se loučili pohledy a stisky rukou. Výtah už ukryl v černém oválném otvoru osm astronautů. Erg Noor vzal Nizu za ruku a něco jí pošeptal. Dívka se zarděla, vytrhla se z Vedina objetí a spěchala k hvězdoletu. Než vstoupila na plošinu zdviže, střetla se s ohromýnma očima nezvykle bledé Čary.

„Čaro, smím vás políbit?“ zeptala se Niza hlasitě. „Čara neodpověděla, ale vyskočila na plošinu a celá se chvějíc objala šíji rusovlasé astronavigátorky; pak stejně mlčky seskočila a odběhla stranou.

Erg a Niza vyjeli současně.

Lidé strnuli, když se před černým otvorem na výběžku jasně osvětlené paluby Labutě zastavily na okamžik dvě postavy — vysoký muž a půvabná dívka — aby přijali poslední pozdravy Země.

Veda Kong sevřela dlaně tak silně, že Dar uslyšel; jak jf zapraštěly klouby.

Erg Noor a Niza zmizeli. Z černého jícnu se vysunula oválná deska stejné šedé barvy jako celý trup rakety. Vteřina, a sebebystřejší zrak by nepoznal, že v příkrých stěnách obrovitého trupu byl ještě před chvílí otvor.

Hvězdolet stál ve vertikální poloze na široce roztažených náraznících a něčím připomínal člověka. Snad ten dojem vzbuzovala kulovitá příti rakety, zakončená ostrým příklopem a svítící signálními světly jako očima. Nebo žebrovité rozražeče, podobné nárameníkům na rytířském brnění. Hvězdolet se tyčil na svých opěrách jako rozkročený obr, který ze své výšky přezíravě a sebejistě shlíží na lidský dav.

Pohotovostní signály zaburácely poprvé. Jako zázrakem se u rakety objevily široké samohybné plošiny a odvezly zástup vyprovázejících. Třínožky s televizofony a reflektory se posunuly blíž, rozjely se do stran, ale přitom nespustily objektivy a paprsky z rakety. Šedý trup Labutě pohasl a jako by ztratil své rozměry. Na „hlavě“ rakety zlověstně zahořela rudá světla, signál pro přípravu ke startu. Vibrace silných motorů se nesla po tvrdé půdě, hvězdolet se začal otáčet na svých podpěrách a zaujímal startovací polohu. Plošiny s vyprovázejícími odjížděly stále dál a dál, dokud nepřejely za čáru bezpečnosti, která zazářila v temnotě z návětrné strany. Zde lidé rychle seskočili a plošiny odjížděly pro další.

„Oni nás už nikdy neuvidí, nebo aspoň naše nebe?“ zeptala se Čara Mvena, který se k ní hluboko sklonil.

„Ne. Leda ve stereoteleskopech…“

Pod kýlem hvězdoletu zaplála zelená světla. Vysoko na ústřední budově zběsile zavířil radiomaják a rozesílal do všech stran upozornění, že obrovská raketa bude startovat.

„Hvězdolet dostává signál k odletu!“ zaburácel náhle kovový hlas tak silně, že Čara sebou trhla a přitiskla se k Mvenovi.

„Kdo zůstal v kruhu, ať zvedne ruce! Zvedněte ruce, jinak smrt! Zvedněte ruce, jinak…!“ křičel automat, zatím co reflektory prohledávaly plochu a pátraly, nezůstal-li někdo náhodou uvnitř nebezpečného kruhu.

Když nikoho neobjevily, zhasly. Robot zakřičel znovu, a Čaře se zdálo, že ještě zuřivěji:

„Až zazní signál zvonu, otočte se k raketě zády a zavřete oči. Neotvírejte je, dokud neuslyšíte zvon po druhé. Otočte se zády a zavřete oči!“ ječel robot poplašně a výhružně.

„To je strašné!“ zašeptala Veda svému společníkovi.

Dar Veter klidně odepjal z pasu dvě srolované polomasky s černými brýlemi, jednu nasadil Vedě a druhou sobě. Sotva si stačil zapnout přezku, už se vysokým tónem divoce rozezněl veliký zvon pod přístřeškem pro signalizační přístroje.

Zvonění ustalo a v tichu bylo slyšet jen ke všemu lhostejné cikády.

Znenadání hvězdolet vydal zuřivý jek a zhasil světla. Jednou, dvakrát, třikrát, po čtvrté letělo ztemnělou rovinou srdcervoucí vytí, a citlivějším lidem se zdálo, že to sama raketa křičí žalem z rozloučeni.

Řev stejně nečekaně ustal. Kolem rakety vyrostla stěna oslepujícího plamene. Na okamžik přestalo ve světě existovat všechno kromě tohoto kosmického ohně. Věž plamene se změnila v sloup, protáhla se v sáhodlouhou tyč a pak v oslnivě zářivou čáru. Zvon udeřil podruhé, a když se lidé obrátili, uviděli prázdnou rovinu, na níž se rděla obrovská skvrna rozžhavené půdy. Ve výšce stála veliká hvězda — Labuť se vzdalovala.

Lidé se pomalu rozcházeli k elektrobusům, ohlížejíce se hned na nebe, a hned zas na místo odletu, které najednou překvapivě zpustlo, jako by se tu právě znovu zrodila chammada El Chomra, postrach a utrpení poutníků minulých dob. —

Nad jižním horizontem zazářily známé hvězdy. Všechny pohledy se obrátily tam, kde vystupoval modrý a jasný Achernar. U této hvězdy se ocitne Labuť za osmdesát čtyři roků cesty při rychlosti devět set miliónů kilometrů za hodinu. Pro nás osmdesát čtyři, pro Labuť jen čtyřicet sedm roků. Možná že ti, kdo odletěli, vytvoří tam nový, stejně krásný a radostný svět, pod zelenými paprsky zirkoniové hvězdy.

Dar Veter s Vedou dohonili Mvena a Čaru. Afričan právě odpovídal dívce:

„Ne, není to zármutek, co dnes cítím, ale veliká a smutná hrdost. Hrdost na nás, kteří se zvedáme stále výš z vlastní planety a splýváme s vesmírem. Smutek cítím proto, že naše milá Země se stává maličkou… Je tomu nekonečně dávno, co Mayové, Indiáni Střední Ameriky, zanechali hrdý a smutný nápis. Předal jsem jej Ergu Noorovi a on jím ozdobí laboratorní knihovnu Labutě.“

Afričan se ohlédl, a když zpozoroval, že ho poslouchají docházející přátelé, pokračoval hlasitěji:

I já jsem země — každou čátečkou svého těla!“ dodal Mven Mas.

Proti nim utíkal Ren Boz a trhaně dýchal. Přátelé obstoupili fyzika, který jim několika slovy pověděl, že se poprvé setkaly myšlenky dvou obrovských hvězdných ostrovů.

„Tolik jsem si přál přijít před odletem,“ řekl rozčileně Ren, „abych to mohl sdělit Ergu Noorovi. On už na černé planetě pochopil, že spirálový disk je hvězdolet z nesmírně vzdáleného, úplně cizího světa a že ta podivná raketa putovala ve vesmíru velmi dlouho.“

„Copak se Erg Noor nikdy nedoví, že jeho spirálový disk je z tak obludných propastí vesmíru, že přiletěl z jiné galaxie, z mlhoviny v Andromedě?“ řekla Veda. „Velká škoda, že se nedočkal dnešní zprávy!“

„Dozví se to!“ řekl přesvědčeně Dar Veter. „Požádáme Radu o energii na zvláštní vysílání přes družici třicet šest. Můžeme hovořit s Labutí ještě devatenáct hodin.“