KAPITOLA 2. Epsilon Tukana

Na stole se ozvalo tiché, jakoby skleněné zazvonění, provázené oranžovými a modrými světélky. Průzračná přepážka se rozzářila barevnými záblesky. Vedoucí kosmických stanic Velikého Okruhu Dar Veter dál pozoroval světlo Spirální Dráhy. Gigantzický oblouk se ve výšce skláněl a odrážel se při okrají moře jako matně žlutý pruh. Dar Veter, aniž odtrhl od ní zrak, vztáhl ruku a přesunul páčku na písmeno R na znamení, že se ještě rozmýšlí. Dnes nastávala v jeho životě důležitá změna. Ráno přiletěl z obydleného pásma na jižní polokouli Mven Mas, jehož určila Rada Astronautiky za Vetrova nástupce. Poslední vysílání pro Okruh provedou spolu a pak… Slůvko „pak“ nebylo dosud rozhodnuto.

Šest let konal svou nesmírně vysilující práci, pro niž se vybírali jen mimořádně schopní lidé, kteří vynikali skvělou pamětí a obsáhlými znalostmi ze všech oborů. Když se u něho opakovala úporné záchvaty lhostejnosti k životu i k práci, jedno z nejtěžších onemocnění člověka, vyšetřila ho znamenitá psychiatrička Evda Nal. Léčila ho po starém, osvědčeném způsobu tesknými hudebními akordy v pokoji modrých snů, kde probíhalo uklidňující vlnění. Ale nepomohlo to. Nezbývalo než změnit způsob činnosti a léčit se fyzickou prací. Jeho dobrá přítelkyně Veda Kong mu včera nabídla, aby u ní pracoval jako kopáč. Při archeologických vykopávkách nemohly stroje vykonávat všechny práce, závěrečná etapa čekala na lidské ruce. Dobrovolníků bylo dost, ale Veda mu slibovala dlouho cestu do oblastí dávných stepí, kde bude mít blízko k přírodě.

Kdyby tak Veda Kong…! Ostatně, zná všechno až do konce. Veda miluje Erga Noora, člena Rady Astronautiky a náčelník sedmatřicáté mezihvězdné výpravy. Erg Noor měl o sobě podat zprávu z planety Zirdy. Jestliže ne neozval, ačkoli plány mezihvězdných letů jsou neobyčejně přesné, nehodí se, aby Dar přemýšlel, jak získat Vedinu lásku! Může je spojovat nanejvýš „vektor přátelství“. A přece k ní pojede pracovat!

Dar Veter přesunul páku, stiskl knoflík a pokojem se rozlilo jasné světlo. Křišťálové okno tvořilo stěnu prostorné místnosti, vysoko nad zemí i nad mořem. Otočením druhé páky naklonil Dar Veter stěnu k sobě, kovovým rámem odřízl osvětlené cesty, budovy a maják dole na mořském pobřeží a místnost se otevřela hvězdnému nebi.

Ciferník galaktických hodin, rozdělený na tři soustředné kružnice, upoutal Vetrovu pozornost. Zprávy pro Veliký Okruh se vysílaly každou stotisícinu galaktické vteřiny, čili jednou za osm dnů, to znamenalo čtyřicet pětkrát do roka podle pozemského času. Doba, za kterou se Galaxie otočila kolem své osy, tvořila galaktický den a noc.

Pravidelné, a pro Dara poslední vysílání začne v devět hodin ráno podle času Tibetské observatoře, a tudíž ve dvě hodiny v noci zde, na Středozemské observatoři Rady.

Zbývalo něco přes dvě hodiny.

Přístroj na stole znovu zazvonil a zablikal. Za přepážkou se objevil člověk ve světlých šatech, které se hedvábně leskly.

„Připravili jsme se k vysílání i k poslechu,“ oznámil stručně bez jakýchkoli vnějším známek uctivosti, přestože se mu v pohled tajil obdiv k náčelníkovi.

Dar Veter mlčel, mlčel i pomocník, a jeho nenucený postoj vyjadřoval sebevědomí.

„V krychlovém sále?“ otázal se konečně Dar Veter, a když dostal kladnou odpověď, zeptal se, kde je Mven Mas.

„U aparátu jitřní svěžesti. Zotavuje se po cestě. Ke všemu se mi zdá, že je rozrušen…“

„být na jeho místě, taky bych byl rozčilen,“ pronesl smutně Dar Veter. „To bylo před šesti lety…“

Pomocník až zrudl, jak se namáhal zůstat lhostejným. V mladickém zápalu měl soucit s náčelníkem, snad si uvědomoval, že někdy sám okusí radosti i hoře namáhavé práce a veliké zodpovědnosti. Vedoucí vnějších kosmických stanic ani slůvkem nevyjádřil, co prožívá, neboť v jeho letech se to pokládalo za nevhodné.

„Jakmile se objeví Mven Mas, okamžitě ho přiveďte ke mně!“

Pomocník se vzdálil. Dar Veter přešel do rohu, kde průzračná přepážka byla od stropu až na zem začerněná, a širokým gestem rozhrnul obě dveřní křídla, zasazená do panelů z barevného dřeva. Zaplálo světlo, vycházející odněkud z hlubin obrazovky, podobné zrcadlu.

Vedoucí vnějších stanic pomocí zvláštní svorky zapojil „vektor přátelství“, který kdykoli zprostředkoval přímý styk mezi nejlepšími přáteli. Vektor spojoval několik míst, kde lidé trvale přebývali; mohl se přepnout domů, na pracoviště nebo na oblíbené míst odpočinku.

Obrazovka zazářila a na jejím pozadí se objevily známé vysoké panely, na nichž byly v nesčíslných sloupcích zakódovány značky elektronových filmů, které nahradily zastarale fotokopie. Když lidstvo přešlo k jediné abecedě, zvané lineární, protože neobsahovala složité znaky, mohly automaty filmovat i sebestarší knihy mnohem snáze a jednodušeji. Modré, zelené a rudé pruhy označovaly ústřední filmotéky, které nahrávaly vědecké práce, vydávané už dávno jen v několika desítkách exemplářů. Stačilo udat příslušný počet znaků a filmotékový archív automaticky reprodukoval úplný text zfilmované knihy. Takovou vlastní automatickou knihovnu měla i Veda. Lehké cvaknutí zhasilo obraz, a když se znovu rozsvítil, objevil se jiný pokoj, ale také prázdný. Při druhém cvaknutí a obraz přenesl do sálu se slabě osvětlenými pulty. Žena u nejbližšího pultu zvedla hlavu, a Dar Veter poznal milou úzkou tvář s velkýma šedýma očima. Směle vykreslená ústa odhalovala při úsměvu bílé zuby a zvlnila tváře jako pohorky kolem nepatrně zvednutého, dětsky zaobleného nosu; ženin obličej se tím stal ještě měkčí a přívětivější.

„Vedo, zbývají dvě hodiny. Je třeba se převléknout, a chtěl bych, abyste přišla do observatoře trochu dřív.“

Žena v obrazovce zvedla ruku k hustým popelavým vlasům.

„Podrobuji se, milý Vetře,“ tiše se rozesmála, „jdu domů.“

Dar Veter se nedal oklamat veselým tónem.

„Uklidněte se, Vedo. Každý, kdo vystupuje před Velikým Okruhem, musel jednou začít…“

„Neplýtvejte slovy, abyste mě potěšil,“ zvedla Veda Kong umíněně hlavu, „budu tam brzy.“

Obrazovka zhasla. Dar Veter přivřel obě křídla dveří a obrátil se, aby uvítal svého nástupce. Mven Mas vstoupil dlouhými kroky. Rysy obličeje i lesklá pleť skořicové barvy svědčily o tom, že jeho předkové byli černoši. Bílý plášť mu v těžkých záhybech splýval z mohutných plecí. Mven stiskl obě Vetrovy dlaně ve svých pevných hubených rukou. Oba náčelníci, bývalý i budoucí, byli vysoce urostlí. Ale Veter jehož rodokmen pocházel z ruského národa, vypadal rozložitější a mohutnější než štíhlý Afričan.

„Mám dojem, jako by se dnes mělo stát něco závažného,“ začal Mven Mas s důvěřivou upřímností, jež byla charakteristická pro lidi v éře Velikého Okruhu.

Dar Veter pokrčil rameny.

„Všichni tři dnes prožijeme závažné věci. Já předám svou práci, vy ji převezmete a Veda Kong bude hovořit s vesmírem.“

„Je velmi krásná?“ otázal se Mven Mas zpola tázavě a zpola přesvědčivě.

„Uvidíte. Ostatně, na dnešním vysílání nebude nic zvláštního. Veda bude přednášet o naší historii pro planetu KRZ 664456+BŠ 3252.“

Mven Mas to neuvěřitelně rychle vypočítal zpaměti.

„To je Hvězda Rus 614 v souhvězdí Jednorožce; její planetární soustava je známá už od nepaměti, ale obyvatelé se zatím nijak neprojevili — Mám hrozně rád staré názvy a slova,“ dodal s trochu provinilým přízvukem.

Dar Veter si pomyslil, že Rada umí vybírat lidi. Nahlas řekl:

„To si budete dobře rozumět s Junijem Antem, vedoucím elektronových záznamových strojů. Říká si vedoucí paměťových lamp. Ne podle ubohých starověkých svítilen, ale podle prvních neforemných elektronkových přístrojů ve vzduchoprázdných baňkách, které připomínaly tehdejší elektrické žárovky.“

Mven Mas propukly v tak srdečný a vesel smích, že Dar Veter pocítil, jak jeho sympatie k tomuto člověku vzrůstají.

„Paměťové lampy! A naše paměťové sítě, — kilometrové koridory z několika miliard elementárních článků!“ Náhle se zarazil: „Já tu vykládám a důležité věci jsem si neujasnil. Kdy se poprvé ozvala planeta Rus 614?“

„Před dvaapadesáti lety. Od té doby ovládají jazyk Velkého Okruhu. Jsou od nás vzdáleni čtyři parseky. Vedina přenáška je dostihne za třináct let.“

„A co bude pak?“

„Po přednášce budeme přijímat. Prostřednictvím starých přátel se dozvíme nějaké novinky z Okruhu.“

„Přes šedesátou první v Labuti?“

„Ovšem. Nebo někdy také prostřednictvím sto sedmé v Hadonoši, mám-li užít vaší starověké terminologie.“

Vstoupil muž ve stejných stříbřitých šatech, jaké měl Vetrův pomocník. Takový úbor si oblékali v Radě Astronautiky všichni. Nevysoký, temperamentní a s orlím nosem, získával sympatie bystrým pohledem očí, tmavých jako trnky. Příchozí se přejel dlaní kulatou hladkou hlavu.

„Jsem Junij Ant,“ představil se pronikavě ostrým hlasem Mvenu Masovi.

Oslovený ho uctivě pozdravil. Vedoucí paměťových strojů předčili každého učeností. Oni rozhodovali, co z obdržených zpráv se má zvěčnit v paměťových strojích a co zveřejnit nebo odeslat do paláců tvořivosti.

„Ještě jeden brevant,“ zabručel Junij Ant, potřásaje rukou novému známému.

„Co je to?“ nepochopil Mven Mas.

„Můj výmysl. V latinském jazyku. Tak jsem nazval pracovníky vnějších kosmických stanic, letce mezihvězdného letectva, techniky z továren na výrobu motorů do hvězdoletů, prostě všechny, kdo dlouho nežijí. Mezi ně počítám i nás. My také nežijeme déle než polovinu normálního lidského věku. Co se dá dělat, zato žijeme zajímavě! Kde je Veda?“

„Chtěla přijít dřív..“ začal Dar Veter.

Jeho slova zanikla ve výstražných akordech, které se rozezněly, když cvakl ciferník galaktických hodin.

„Předběžné upozornění celé Zemi,“ objasňoval Dar Veter. „platí všem energetickým ústřednám, pro všechny továrny, transportní sítě i rádiové stanice. Za půl hodiny musí přerušit dodávku energie a nahromadit jí v objemných kondenzátorech tolik, aby stačila v atmosféře prorazit směrovým zářením tunel. Vysílání odčerpá třiačtyřicet procent zemské energie. Příjem spotřebuje osm procent, protože stačí jen tunel udržovat.“

„Tak jsem si to představoval,“ kýval Mven Mas hlavou.

Vtom jeho soustředěný pohled nadšeně vzplanu. Dar Veter se ohlédl. U zářícího průsvitného sloupu stanula Veda Kong, aniž ji kdo zpozoroval. Oblékla si k vystoupení nejhezčí úbor, jaký kdy krášlil ženu a který si vymyslili lidé už před několika tisíci lety, v epoše krétské kultury.

Popelavé vlasy měla v týle vysoko zvednuté do těžkého uzlu, aby netížily pevnou štíhlou šíji. Hladká ramena byla obnažena, a hluboko odhalenou hruď podpíral živůtek z jasně modré látky. Krátká široká sukně s vyšitými modrými květy na stříbrné půdě odkrývala holé snědé nohy v pantoflíčkách višňové barvy. Šíji jí zdobil zlatý řetěz s velikými hrubě vsazenými faanty z Venuše; rudé kameny hořely na Vedině něžné pleti stejným odstínem jako vzrušením zardělé tváře a malé uši.

Mven Mas viděl historičku poprvé a hleděl na ni s neskrývaným obdivem.

Veda zvedla k Daru Vetrovi tázavě oči.

„Je to dobré,“ odvětil na němou otázku své přítelkyně.

„Mnohokrát jsem už přednášela, ale ne takhle,“ promluvila Věda Kong.

„Rada zachovává obyčej. Zprávy pro rozličné planety vždycky četly krásné ženy. Dává to představu, jaký cit pro krásu mají obyvatelé našeho světa, a vůbec to říká mnoho,“ pokračoval Dar Veter.

„Rada se nezmýlila ve výběru!“ zvolal Mven Mas.

Veda pronikavě pohlédla na Afričana.

„Vy jste svobodný?“ zeptala se tiše, a když Mven kývnutím přisvědčil, rozesmála se.

„Chtěl jste si se mnou pohovořit,“ obrátila se na Dara Vetra.

Přátelé vyšli na širokou kruhovou terasu a Veda s rozkoší vystavila obličej svěžímu mořskému větru.

Vedoucí kosmických stanic vyprávěl, že se rozhodl jet na vykopávky, i o tom, jak váhal mezi osmatřicátou mezihvězdnou výpravou, podmořskými rudnými doly v Antarktidě a archeologií.

„Ne, jenom ne mezihvězdná…!“ vykřikla Veda a Dar Veter si uvědomil, že jednal beztaktně. Uchvácen zážitky dotkl se bezděky citlivého místa Vediny duše.

Z rozpaků mu pomohla melodie výstražných akordů, která zaléhala na balkón.

„Je čas, abychom šli, za půl hodiny zapojíme Okruh!“

Dar Veter vzal Vedu opatrně za ruku. V doprovodu ostatních sjeli výtahem hluboko do podzemí, kde byla ve skále vytesaná krychlová místnost.

Nebylo zde nic kromě přístrojů. Matné panely kolem černých stěn vypadaly jako ze sametu. Do nich se vrývaly rovné křišťálové pruhy. Nazlátlá, zelená, modrá a oranžová světélka slabě osvětlovala stupnice, značky a čísla. Smaragdové hroty ručiček se chvěly u černých půlkruhů, jako by všechny ty široké stěny tonuly v napjatém rozechvělém očekávání.

Pár křesel a veliký ebenový stůl, částečně zasunutý do ohromné polokulovité obrazovky v masívním zlatém rámu, která zářila perleťovým leskem.

Dar Veter pokynem přivolal Mvena Mase a ukázal na vysoká černá křesla. Mven se přiblížil, našlapuje opatrně na špičky, jako kdysi jeho předkové v rozpálených savanách, když se přikrádali k ohromným dravým šelmám, a zatajil dech. Odtud, z nepřístupného kamenného sklepení se za chvíli otevře okno do nekonečných hlubin kosmu a lidé se myšlenkami a vědomostmi spojí se svými bratry v jiných světech. Dnes je tu pět lidí, kteří budou zastupovat lidstvo před vesmírem. Ale od zítřka on, Mven Mas, bude muset řídit spojení sám. Budou mu svěřeny všechny páky grandiózní síly. Afričanovi přeběhl po zádech lehký mráz. Teprve teď asi pochopil, jaké břímě odpovědnosti si uvalil na bedra, když dal Radě svůj souhlas. A když pohlédl na Dara Vetra, který netrpělivě pohyboval řídícími pákami, kmitl se mu v očích podobný odbiv, jaký zářil z očí mladého Dar Vetrova pomocníka.

Ozval se těžký burácivý zvuk, jako by se rozezněla masívní měď. Dar Veter se rychle obrátil a posunul dlouhou páku. Zvonění utichlo a Veda Kong uviděla, že úzký panel na pravé straně se rozsvítil po celé výšce místnosti. Stěna jako by se propadla, zmizela v nekonečné dálce. Objevily se jehlancovité obrazy horského vrcholu, ověnčeného gigantickým kamenným kruhem. Pod touto kolosální čepicí z naplaveného kamení bylo tu a tam vidět běloskvoucí ostrůvky horského sněhu.

Mven Mas poznal Kenyi, druhou nejvyšší horu v Africe.

Těžký měděný úder znovu otřásl sálem v podzemí a donutil přítomné, aby zbystřili pozornost.

Dar Veter uchopil ruku Mvena Mase a položil ji na kulatou rukojeť, kde hořelo granátové oko. Mven ji poslušně stlačil do vodorovné polohy. Veškerá síla země, všechna energie z tisíce sedmi set šedesáti mohutných elektráren se teď přenesla k rovníku, na pětikilometrovou horu. Na jejím vrcholu zavířila různobarevná záře, zhoustla v kouli a náhle se vyřítila vzhůru, pronikajíc hlubinou nebes jako kopí vržené vertikálním směrem. Nad září se vytvořil tenký sloup který vypadal jako vír větrné smršti. Kolem něho se spirálovitě ovíjela oslnivě zářící modrá mlha a proudila prudce vzhůru.

Směrové záření probíjelo zemskou atmosféru, vytvářelo souvislý tunel pro vysílání i příjem a spojovalo jako kabel vnější kosmické stanice. Tam, ve výšce třiceti šesti tisíc kilometrů na Zemí, visela družice, která udržovala stálé spojení s vnějšími stanicemi a obíhala kolem planety jednou za čtyřiadvacet hodin v rovině rovníku, takže se zdálo, jako by nehnutě stála nad Kenyí ve východní Africe. Druhá veliká družice obíhala ve výšce padesáti sedmi tisíc kilometrů podél poledníků od pólu k pólu a byla ve styku s Tibetskou vysílací a přijímací observatoří. Zde byly výhodnější podmínky pro vytvoření rozvodného kanálu, ale zato spojení nebylo trvalé. Zmíněné dvě veliké družice se spojovaly ještě s několika automatickými stanicemi, rozmístěnými kolem celé Země.

Jakmile se tunel zapojil na přijímací stanici družice, úzký panel vpravo zhasl. Rozsvítila se jiskřivě bílá obrazovka zasazená do zlata. V jejím středu se objevila fantasticky zvětšená postava, zjasněla a usmála se velikými ústy. Gur Gan, jeden z pozorovatelů denní družice, vyrostl na obrazovce v pohádkového obra. Vesele kývl hlavou, vztáhl třímetrovou ruku a zapojil všechny vnější stanice kolem planety. Spojily se dohromady v jedinou sílu, která vytryskla od Země. Citlivé oči přijímačů se upřely do všech stran vesmíru. Matně rudá hvězda v Jednorožci, z jejíchž planet došla nedávno výzva, pozorovala se líp z družice 57, a tak se s ní Gur Gan spojil. Neviditelný kontakt Země s jinou hvězdou mohl trvat nejvýše tři čtvrti hodiny. Nesměla se ztratit ani minuta drahocenného času.

Na Dar Vetrovo znamení se Veda Kong postavila před obrazovku na kruhovitou kovovou plošinku, odkud vycházela modrá záře. Shora na ni dopadala mohutná záplava neviditelných paprsků a znatelně prohloubila odstín její snědé pleti. Elektronové stroje začaly neslyšně pracovat, převádějíce Vedinu řeč do jazyka Velikého Okruhu. Za třináct let si posluchači na planetě temně rudé hvězdy zapíší vyslané vlny v obecně známých symbolech, a jestli tam hovoří, překladové stroje změní symboly na zvuky živé cizí řeči.

– Škoda, myslil si Dar Veter, že vzdálené bytosti neuslyší zvučný, měkký hlas ženy ze Země, že nezachytí jeho výraznost. Kdoví, jak jsou uzpůsobeny jejich uši. Mohou existovat různé druhy sluchu. Jenom zrak, využívající všude části elektromagnetických vln, které pronikají atmosférou, je skoro v celém vesmíru stejný, a vzdálené bytosti tedy uvidí kouzelnou, vzrušením planoucí Vedu.

Veda Kong zhuštěně a jasně vyprávěla o základních meznících v historii lidstva. Zmínila se o existenci lidstva v epochách starověku, o izolovanosti velkých i malých národů, o ekonomickém a ideovém nepřátelství, které rozdělovalo jejich země;, hovořila velmi stručně. Epochy se souhrnně nazývaly ÉRS čili éry Rozděleného Světa. Ale lidi v éře Velikého Okruhu nezajímaly jen příhody o ničivých válkách hrozných strádáních a zdánlivě velikých vládcích, jak o nich psaly starověké historické knihy a Antických věků, doby Temna či z období Kapitalismu. Mnohem důležitější byla protikladná historie rozvoje výrobních sil a formování idejí, umění, vědění i historie duchovního boje za opravdového člověka a lidstvo. Stejně důležité a nutné bylo vytváření nových přestav o světě a společenských vztazích, o povinnosti, právech a štěstí člověka, z nichž na celé planety vyrostl a rozkvetl mohutný strom komunistické společnosti.

V poslední fázi ÉRS, v tak zvané době Rozštěpu, lidé konečně pochopili, že všechno jejich utrpení pramení ze společenského systému, který se utvářel spontánně již od primitivních časů. Pochopili, že všechna síla budoucího lidstva je v práci, ve společném úsilí miliónů lidí, kteří se osvobodili z útisku, ve vědě a v přestavbě života na vědeckých základech. Uvědomili si hlavní zákony společenského vývoje, dialekticky protichůdný běh historie a nutnost vychovat v lidech přísnou společenskou kázeň, která je tím důležitější, čím vyšší je počet obyvatel na planetě.

Boj mezi starými a novými idejemi se vyhranil v době Rozštěpu a vedl k tomu, že se celý svět rozpadl na dva tábory s různým hospodářským zřízením, na tábor socialistický a kapitalistický.

V té době lidé objevili první druhy atomové energie a zavilost zastánců starého světa div nepřivedla lidstvo do nejstrašnější katastrofy.

Ale nový společenský systém musil zvítězit, třebaže se vítězství zdrželo kvůli zaostalé výchově společenského uvědomění. Přestavba světa na komunistických základech nebyla myslitelná bez podstatných změn v ekonomice, aby vymizela bída, hlad a těžká vysilující dřina. Avšak změna ekonomiky vyžadovala velmi složité řízení výroby a distribuce, a to nešlo uskutečnit bez výchovy společenského uvědomění člověka.

Do komunistické společnosti se nezapojily hned všechny národy a země. Bylo zapotřebí gigantického úsilí, než se vymýtilo nepřátelství, a zejména lži, které nakupila nepřátelská propaganda při ideovém zápase v období Rozštěpu. Nemálo chyb se stalo i při rozvíjení nových lidských vztahů. Leckde vypukla povstání, podněcovaná zaostalými přívrženci starého světa, kteří z nevědomosti chtěli křísit minulost, aby našli snadná východiska o obtíží, před nimiž lidstvo stálo. Ale nové uspořádání života se neodvratně a vytrvale šířilo po celé Zemi, až nejrozličnější národy a rasy vytvořily jedinou, přátelskou a moudrou rodinu.

Tak začala ÉSS, éra Světového Sjednocení, kterou tvořila období Svazu Zemí, Různých Jazyků, Boje za Energii a Společného jazyka.

Společenský vývoj se stále zrychloval a každá nová epocha uběhla rychleji než předešlá. Vláda člověka nad přírodou postupovala mílovými kroky.

V pradávných utopických fantaziích lidé snili o nádherné budoucnosti tak, že se člověk postupně osvobodí od práce. Spisovatelé slibovali, že krátká, dvou až tříhodinová pracovní doba zajistí lidem dokonalý blahobyt a zbývající čas že mohou věnovat šťastné zahálce.

Takové představy vznikly ve starověku z odporu k těžké a nucené práci.

Lidé brzy pochopili, že práce je štěstím, stejně jako neustálý boj s přírodou, zdolávání překážek, jak řešení nových a nových úkolů při rozvoji vědy a ekonomiky. Člověk potřebuje pracovat naplno, ale musí to být práce tvůrčí, která odpovídá jeho vrozeným schopnostem a zálibám, a také práce mnohostranná, jež se čas od času střídá. Rozvoj kybernetiky, masové vzdělání i kulturnost a vzorná fyzická výchova člověka dovolily, aby lidé měnili svá zaměstnání, aby bez konce střídali svou tvůrčí činnost, nacházejíce v ní stále větší uspokojení. Stále pokročilejší věda zachvátila celý lidský život a tvůrčí radosti objevitelů nových tajemství přírody byly dostupné ohromnému množství lidí. Umění se velkou měrou podílelo na společenské výchově a uspořádání života.

Nastala nejvelkolepější éra v historii lidstva, éra Společné práce. Tvořila ji období Zjednodušených věcí, Přestavby, Prvního Blahobytu a období Kosmu.

Vynález intenzivnější elektřiny vedl k vytvoření akumulátorů s ohromnou kapacitou i kompaktních, ale mocných elektromotorů, a byl nejdůležitější technickou revolucí nové doby. Už dříve se lidé naučili pomocí polovodičů spojovat nejsložitější slaboproudé sítě a sestrojovat samořiditelné kybernetické stroje.

Technika se stala nejpřesnější a nejjemnější záležitostí, vysokým uměním, a tím si podmanila zároveň síly v kosmických rozměrech.

Avšak snaha dát každému všechno vyvolala nutnost zjednodušit pravidelné návyky člověka. Člověk přestal být otrokem věcí, ačkoli vypracování detailních typů dovolilo vytvářet jakékoli věci i stroje z poměrně malého počtu základních stavebních prvků, podobně jako nejrozmanitější živé organismy se skládají z málo rozdílných buněk, buňky z bílkovin, bílkoviny z proteinů atd. Už jenom skutečnost, že se přestalo nehorázně plýtvat potravinami, jak se to dělo v dřívějších dobách, zajistila jídlo miliardám lidí.

Všechny síly společnosti, které se ve starověku ztrácely budování válečné mašinérie, vydržováními ohromných armád, jež nevykonávaly užitečnou práci, politickou propagandou a vnějškovou okázalostí, byly využity na organizaci života a rozvoj vědeckých znalostí.

Dar Veter na pokyn Vedy Kong stiskl knoflík a vedle historičky vyrostl veliký glóbus.

„Nejdříve jsme,“ pokračovala Veda, „úplně jinak rozmístili obytné a průmyslové oblasti planety…“

Skořicově hnědé pruhy na glóby mezi třicátými rovnoběžkami na severní i jižní polokouli označovaly nepřetržitou řadu městských sídlišť, soustředěných u břehů teplých moří, v oblasti mírného podnebí, kde neexistovala zima. Lidstvo nemusilo ztrácet obrovskou energii vytápěním obydlí ani výrobou neohrabaných oděvů. Nejhustěji zalidněná oblast byla kolem Středozemního moře, kolébky lidské kultury. Subtropické pásmo trojnásobně vzrostlo, když se rozpustily ledové čepice kolem pólů.

Na sever od severního obytného pásma se prostírá ohromná oblast luk a stepí, kde se pasou stáda domácích zvířat.

Na jihu severní polokoule i na severu polokouli jižní byly suché a žhavé pouště, které se nyní proměnily v sady. Dříve tu byla pole termoeletrických stanic, jež zachytávaly sluneční energii.

V tropických pásech se soustředila výroba rostlinné stravy a dřevovin, což je tisíckrát výhodnější, než v oblastech s chladným podnebím. Od té doby, co jsem se naučili získávat umělé uhlovodany a zejména cukr ze slunečního světla a kyseliny uhličité, přestali jsem pěstovat cukrodárné rostliny. Laciná průmyslová výroba plnohodnotných umělých bílkovin nám ještě nestačí, a proto pěstujeme na souši rostlinné kultury i plísně s vysokým obsahem bílkovin a na oceánech rozlehlá pole vodních řas. O jednoduchém způsobu, jak uměle vyrábět jedlé tuky nás poučil Veliký Okruh, nejrůznější vitamíny a hormony vyrábíme v libovolném množství z kamenného uhlí. Zemědělské hospodářství nového světa už nemusí těžce dobývat výživné plodiny jako za starých dob. Cukrů, tuků a vitamínů můžeme vyrábět prakticky neomezeně. Pro výrobu samotných bílkovin máme k dispozici ohromné rozlohy na souši i na mořích. Lidstvo už dávno přestalo mít strach z hladu, který po tisíciletí lidem vládl.

Největší radost působilo vždy člověku cestování, touha pohybovat se z místa na místo, již jme zdědili po svých kočovných předcích, kteří si lovem opatřovali skrovnou potravu. Nyní celou planetu obepíná Spirální Dráha a její obrovité mosty přes průlivy spojují všechny pevniny. — Veda objela prstem stříbřitou nit a otočila glóbus. — Po spirální Dráze jezdí nepřetržitě elektrické vlaky. Statisíce lidí se mohou velmi rychle dostat z obytné zóny do stepních, polních nebo horských oblastí, kde nejsou stálá města, nýbrž jen provizorní tábory pro mistry v oboru dobytkářském, osevů a lesního i horského průmyslu. Díky dokonalé automatizaci všech továren a energetických středisek nemusela zde být postavena města ani velká sídliště; jsou tu jen domy pro nepatrný počet pozorovatelů, mechaniků a montérů, kteří mají právě službu.

Plánovité uspořádání života učinilo konec vražedné honbě za rychlostí a stále rychlejšími a rychlejšími dopravními prostředky. Po Spirální Dráze jezdí vlaky rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu. Jenom když se přihodí nějaké neštěstí, užívá se rychlostních vozů s tisícikilometrovými rychlostmi.

Přede několika lety jsme velmi zlepšili vzhled naší planety. Už v období Rozštěpu objevili lidé energii uvnitř atomů. Ale tehdy se naučili uvolňovat z ní jen nicotnou část a přeměňovat ji na teplených výbuch, jehož ničivých vlastností se okamžitě užívalo jako válečné zbraně. Nahromadily se značné zásoby strašných bomb, které se lidé po nástupu komunismu snažili použít k výrobě energie. Pochopili, jak nebezpečné je záření i jeho vliv na život a značně omezili jadernou energetiku. Skoro současně objevili astronomové fyzikálními studiem dvě možnosti, jak získat vnitřní atomovou energii — Ku a F — která je mnohem účinnější a nezanechává nebezpečné zplodiny při rozpadu.

Obou způsobů používáme i dnes, třebaže pro mezihvězdné motory užíváme ještě jeden druhy jaderné energie, tak zvaný anamezon, který jsme poznali při pozorování velkých hvězd Galaxie prostřednictvím Velikého Okruhu.

Lidé se rozhodli zničit všechny nahromaděné zásoby starých termonukleárních materiálů, jako byli radioaktivní izotopy uranu, thoria, vodíku, kobaltu a lithia, jakmile přišli na to, jak odstranit zplodiny jejich rozpadu za hranice zemské atmosféry. V epoše Přestavby jsme zhotovili umělá slunce a ‚zavěsili‘ je nad polární oblasti.Zmenšili jsme značně ledové pokrývky, kterés utvořily na zemských pólech ve čtvrtohorní době ledové, a tím se změnilo podnebí na celé planetě. Voda v oceánech stoupla o sedm metrů, v atmosférické cirkulaci pronikavě ustoupili polární fronty a zeslábl okruh pasátních větrů, jež vysoušely poušťové oblasti na okraji tropů. Také uragány skoro ustaly; prostě — zmizely všechny prudké poruchy počasí.

Teplé stepi dosáhly až k šedesátým rovnoběžkám a louky i lesy v mírném pásu překročily sedmdesátý stupeň šířky.

Antarktida, ze tří čtvrtin zbavená ledu, stala se rudnou pokladnicí lidstva. Zachovala si netknutá nerostná bohatství, jež lidé na ostatních pevninách silně vyčerpali, když v minulosti nesmyslně plýtvali kovy v neustálých ničivých válkách. Také Antarktidu se podařilo překlenout Spirální Dráhou.

Ještě před zásadní změnou podnebí jsme vyhloubili ohromné kanály a prokopali pohoří, aby byla zajištěna rovnoměrná cirkulace vodních a vzdušných proudů na planetě. Stálá dielektrická čerpadla nám pomohla zavodnit dokonce asijské pouště, položené vysoko v horách.

Možnosti výroby potravin mnohokrát vzrostly, nové země se staly způsobilými pro život. Teplých vnitřních moří jsme začali využívat k pěstování vodních řas s bohatým obsahem bílkovin.

Staré nebezpečné a křehké planetolety přece jen dosáhly nejbližších planet naší soustavy. Zemi obklopil pás umělých družic, z nichž se lidé důkladně obeznámili s kosmem. A zde se před čtyřmi sty osmi lety přihodila důležitá událost, která znamenala novou éru v existenci celého lidstva, éru Velikého Okruhu:

Už dávno se lidské mozky mořily nad problémem, jak vysílat na veliké vzdálenosti obrazy, zvuky, energii. Statisíce učenců pracovaly ve zvláštní instituci, která se dosud nazývá Akademie Směrových Záření, než se jim podařilo uskutečnit přímý dálkový přenos energie bez jakýchkoli vodičů. To bylo možné tehdy, když oklikou poznali zákon, že tok energie je úměrný sinu úhlu rozbíhajících se paprsků. V tom případě paralelní svazky záření zajišťovaly trvalé spojení s umělými družicemi, a tedy i s celým kosmem. Ochranná clona ionosféry byla trvalou překážkou při vysílání i poslechu z vesmíru. Před dávnými časy, již na sklonku éry Rozděleného Světa, naši vědci určili, že mocné proudy rádiového záření dopadají na Zemi z kosmického prostoru. Spolu se zářením ze souhvězdí a galaxií k nám přicházely výzvy z kosmu i vysílání Velikého Okruhu, atmosféra je zkreslila a značně utlumila. Tenkrát jsme ony tajemné signály nechápali, a přestože jsme se je naučili zachycovat, považovali jsme je za záření mrtvé hmoty.

Vědce Kama Amata, původem Inda, napadlo, aby na umělých družicích prováděl pokusy s obrazovými přijímači, a pak celá desítiletí zoušel nové a nové kombinace vlnových rozsahů.

Kam Amat zachytil vysílání z planetární soustavy podvojné hvězdy, která se odedávna nazývala 61. Labutě. Na obrazovce se objevila lidem nepodobná bytost a ukázala na nápis, sestavený ze znaků Velikého Okruhu. Teprve za devadesát let se nám podařilo nápis přečíst a v jazyce Země jsme jím ozdobili pomník Kama Amata: „Zdravíme vás, bratři, kteří jsme vstoupili do naší rodiny! Třebas nás dělí prostor a čas, spojili jsme se rozumem v mocném okruhu.“ Lidstvo v té době bylo na takovém vývojovém stupni, že ze znaků, nákresů i map lehce pochopilo jazyk Velikého Okruhu. Za dvě stě let jsme už s pomocí automatických překladatelů mohli hovořit s planetárními soustavami nejbližších hvězd. Teprve nedávno jsme dostali zprávu ze čtrnácti planet, jejichž mohutným, životodárným centrem je Deneb v Labuti, kolosální hvězda o svítivosti čtyř tisíc osmi set našich Sluncí, kterou od nás dělí sto dvacet dva parseků. Myšlenkový vývoj tam postupoval jinými cestami, ale dosáhl naší úrovně.

Z kulových hvězdokup naší Galaxie i z obrovských obývaných oblastí kolem galaktického centra k nám přicházejí z nesmírných dálek podivné obrazy a výjevy, které jsme zatím nepochopili a neuměli dešifrovat. Když je automatické paměti zaregistrují, postoupíme je Akademii Nejvyšších Znalostí, neboť tak nazýváme vědeckou organizaci, která pracuje na problémech, jež se v pozemské vědě téměř nevyskytují. Snažíme se pochopit myšlenku, která k nám putovala miliardy let, a bude patrně rozdílná od našeho myšlení, díky různým cestám historického vývoje života od nejnižších organických forem až k nejvyšším, k myslícím bytostem.

Veda Kong se odvrátila od obrazovky, do níž se dívala jako hypnotizována, a vrhla tázavý pohled na Dara Vetra. Ten se usmál a pochvalně kývl. Veda pozvedla tvář, rozpřáhla ruce a otočila sek neviditelným a neznámým bytostem, které za třináct let zachytí její slova a uvidí její zjev.

„Taková je naše historie, náš těžký, složitý a dlouhý výstup k vrcholům poznání. Voláme vás, spojte se s námi ve Velikém Okruhu, abychom do všech končin nekonečného vesmíru vnesli sílu rozumu, která zvítězí nad neživou hmotou!“

Vedin hlas se jásavě rozezněl, nabývaje síly za všechna pokolení pozemšťanů, kteří nyní dospěli tak daleko, že jejich myšlenky směřují až za hranice jejich vlastní Galaxie, k jiným hvězdným ostrovům ve vesmíru.

Ozval se táhlý měděný zvuk, neboť Dar Veter pohnul pákou a vypnul tok energie potřebný k vysílání. Obrazovka zhasla. Na průzračném panelu vpravo zůstal jen svítící sloup, jímž se udržoval v atmosféře probitý tunel.

Unavená a tichá Veda se stočila do klubíčka v hlubokém křesle. Dar Veter usadil Mvena Mase za řídící stůl a sklonil se nad jeho ramenem. V naprostém tichu jen chvílemi zacvakaly pákové zarážky. Obrazovka ve zlatém rámu najednou zmizela a na jejím místě se rozevřela nepředstavitelná propast. Veda Kong hlasitě povzdechla, vidouc ten zázrak poprvé. A skutečně, taková podívaná dokázala pokaždé ohromit i člověka, který znal dobře složitou interferenci světelných vln, jíž se dosahovala taková šíře a hloubka prostoru.

Z dálky se přibližoval a každou vteřinu narůstal temný povrch cizí planety. Byla to neobyčejně vzácná soustava podvojné hvězdy, kde se dvě slunce vzájemně tak vyrovnávala, že oběžná dráhy jejich planety byla pravidelná a mohl na ní vzniknout život. Obě slunce, oranžové i fialové, byla menší než naše, a ledy zamrzlého moře v jejich záři se zdály rudé. Na úpatí plochých černých hor se rýsovala v záhadných fialových záblescích obrovská přízemní budova. Zorný paprsek se opřel do plošinky na střeše, jako by ji pronikal, a Pozemšťané uviděli člověka s šedivou pletí a kulatýma sovíma očima, obrostlýma jemným stříbřitým chmýřím. Byl vysoké postavy, ale tělo měl tenounké a dlouhé končetiny vypadaly jako tykadla. Člověk nehezky trhl hlavou, jako by se ve spěchu klaněl, upřel na obrazovku oči, lhostejně jako objektivy, a rozevřel bezertá ústa, jež přikrýval zobák ve tvaru nosu, potažený měkkou kůží. Současně zazněl melodický a něžný hlas automatického překladatele.

„Zaf Ftet, vedoucí vnější informační stanice 61. Soustavy v Labuti. Dnes vysíláme pro žlutou hvězdu COL 3388+04ŽF… Vysíláme pro…“

Dar Veter i Junij Ant na sebe pohlédli a Mven Mas na okamžik sevřel Vetrovo zápěstí. COL 3388-04ŽF — to byly galaktické poznávací značky Země, či správněji, poznávací značky sluneční planetární soustavy. Pozorovatelé z jiných světů ji kdysi pokládali za jediného satelita, který oběhne kolem Slunce za padesát devět pozemských let. Jednou za tu dobu se totiž Jupiter a Saturn dostanou za sebe na jedné straně Slunce a vychylují je tak zřetelně z jeho dráhy, že to astronomové na blízkých hvězdách mohou pozorovat. Stejného omylu se dopouštěli i naši astronomové vůči mnoha jiným planetárním soustavám, jejichž existence při různých hvězdách byla objevena už v dávných dobách.

Junij Ant s větším spěchem než na začátku vysílání přezkoumal seřízení zápisového stroje a údaje přístrojů OES, které chránily elektronové spoje. Lhostejný hlas elektronového překladatele pokračoval:

„Zachytili jsem v naprostém pořádku vysílání z hvězdy…“ znovu se ozvala sprška čísel a přerývaných zvuků, „úplně náhodou, mimo dobu, kdy vysílá Veliký Okruh. Oni ještě nedešifrovali řeč Okruhu a plýtvají zbytečně energií v hodinách, kdy vysílačky Okruhu mlčí. Odpověděli jsme jim v intervalech jejich vlastních přenosů; výsledky budou známy přibližně za tři desetiny sekundy…“ Hlas utichl. Signální přístroje hořely dál, jen malé zelené oko zhaslo.

„Poruchy při vysílání nedovedeme ještě vysvětlit. Možná, že mezi námi probíhá neutrální pole, o němž astronauti vyprávějí úplné legendy,“ poučil Vedu Junij Ant.

„Tři desetiny galaktické vteřiny, to znamená čekat asi šest set let,“ zabručel nevrle Dar Veter. „To je zajímavé, ale k čemu je nám to dobré?“

„Pokud jsem to pochopil, hvězda, s níž se spojili, je Epsilon Tukana v souhvězdí jižního nebe,“ ozval se Mven Mas. „Je vzdálena devadesát parseků, tj. blízko hranic našeho trvalého styku s ostatními světy. Dál než k Denebu naše spojení zatím nesahá.“

„Ale posloucháme přece vysílání ze středu Galaxie i z kulových hvězdokup?“ zeptala se Veda Kong.

„Jenom nepravidelně, když je náhodou zachytíme, nebo prostřednictvím záznamových strojů ostatních členů Okruhu, kteří vytvořili jakýsi protáhlý řetěz v prostoru Galaxie,“ odpověděl Mven Mas.

„Zprávy, odeslané před tisíci a desetitisíci lety, se v prostoru neztrácejí, a nakonec nás přece dostihnou,“ dodal Junij Ant.

„To ale znamená, že posuzujeme život a znalosti lidí na velmi vzdálených světech se značným zpožděním, které třeba u oblasti kolem středu Galaxie činí dvacet tisíc let?“

„Ano, ať už posloucháme vysílání prostřednictvím záznamových strojů z blízkých světů, nebo je zachytíme našimi stanicemi, vždycky vidíme vzdálené světa tak, jak vypadaly v pradávných dobách. Vidíme lidi, kteří už dávno zemřeli, a jejich svět na ně dávno a dávno zapomněl!“

„cožpak my, kteří jsme ovládli přírodu, jsme tady bezmocni?“ rozhořčila se dětsky Veda. „Což nemůžeme dostihnout vzdálené světy jinak, jinými prostředky, než fotonovým nebo vlnovým paprskem?“

„Jak vás chápu, Vedo!“ zvolal Mven Mas.

„V Akademii Nejvyšších Znalostí pracují na projektech, jak překonat prostor, čas a tíži nejhlubšími principy kosmu,“ vmísil se do řeči Dar Veter, „ale nedošli ještě do stadia pokusů a nedokázali…“

Zelené oko se znenadání rozsvítilo a Vedě se znovu zatočila hlava, když viděla, jak se obrazovka propadla do bezedné propasti vesmíru.

Přesně ohraničené kraje obrazu dokazovaly, že jde o zápis automatické paměti a ne o přímo zachycený přenos.

Zpočátku se objevil povrch planety, snímaný zřejmě z vnější kosmické stanice. Obrovské bledě fialové slunce tonulo ve fantastickém přísvitu a zalévalo pronikavými paprsky modrý oblačný příkrov atmosféry.

„Měl jsem pravdu, sluncem planety je Epsilon Tukana, velmi žhavá hvězdy třídy B 9, o svítivosti sedmdesáti osmi našich sluncí,“ zašeptal Mven Mas.

Dar Veter i Junij Ant souhlasně přikývli. Podívaná se změnila, pohled se zúžil, jako by se přenesl na samotný povrch neznámého světa.

Do výšky se zvedaly oblé vrcholy hor, jakoby odlité z mědi. Neznámá hornina či kov zrnité struktury ohnivě plála v oslnivě bílém svitu modrého slunce. I při nedokonalé reprodukci přístrojů měl neznámý svět triumfální lesk a jakousi vítěznou nádheru.

Záblesky paprsků vroubily obrysy měděných hor korunou ze stříbrné a růžové záře, jež s široko daleko zrcadlila v mírných vlnách fialového moře. Voda syté ametystové barvy se zdála být hustá a plála uvnitř rudými ohníčky, které připomínaly roje malinkých živých očí. Vlny omývaly masívní podstavec gigantické sochy, stojící daleko od břehu v hrdém osamění. Žena, vytesaná z temně rudého kamene, stála se zvrácenou hlavou a rozpřažené ruce jako v extázi vztahovala k planoucí hlubině nebes. Mohla být právě tak dobře dcerou Země, její dokonalá podobnost s lidmi byla stejně ohromující jako nevídaná krása sochařského díla. V těle, jež splňovalo všechny sny pozemských sochařů, pojila se mohutná síla s oduševnělostí v každém tahu obličeje i postavy. Socha z leštěného rudého kamene planula neznámým, a proto i tajemným a strhujícím životem.

Pět pozemšťanů mlčky hledělo na neobvyklý nový svět. Jen ze široké Mvenovy hrudi a vydral dlouhý vzdech, neboť už od prvního pohledu na sochu se každý jeho nerv napjal v radostném očekávání.

Na břehu proti soše označovaly věže z rytého stříbra začátek širokého bílého schodiště, které se volně vznášelo nad hustými korunami ztepilých stromů s tyrkysově zeleným listím.

„Ty musí znít!“ šeptal Dar Veter Vedě do ucha a ukazoval na věže. Veda přikývla.

Vysílačka nové planety dál neslyšně rozvíjela obraz za obrazem. Na okamžik se zakmitly bílé stěny se širokými výklenky a portálem z modrého kamene, a obrazovka přenesla pohled do vysoké místností zalité silným světlem. Malba rýhovaných stěn zářila perleťovým leskem a všechno v sále nezvykle zvýrazňovala. Pozornost upoutávala skupina lidí před panelem z leštěného smaragdu.

Ohnivě rudá barva jejich pleti měla stejný odstín jako socha v moři. V tom nebylo pro Pozemšťany nic neobyčejného, neboť z barevných snímků, které se uchovaly ze starověku, bylo zřejmé, že některé indiánské kmeny ve Střední Americe měly pleť jen o málo světlejší.

V sále byly dvě ženy a dva muži. Každý z obou párů byl oblečen jinak. Dvojice, stojící blíž k zelenému panelu, měla na sobě krátká zlatistá roucha, jakési nádherné kombinézy, sepnuté několika sponami. Druzí dva byli od hlavy až k patě zahaleni do plášťů, které zářily stejným perleťovým odstínem jako stěny.

Lidé u panelu se ladnými pohyby dotýkali šikmo napjatých strun při levém okraji. Stěna z leštěného smaragdu nebo skla zprůzračněla. V rytmu jejich pohybů plynuly po křišťálové desce zřetelné obrazy a výjevy. Avšak vznikaly a mizely tak rychle, že i cvičení pozorovatelé jako Junij Ant a Dar Veter chápali stěží jejich smysl.

Střídaly se obrazy měděných hor, fialového oceánu a tyrkysově zelených lesů, a v nich se obrážela historie planety. Nekonečná řada živočišných a rostlinných forem života, někdy hrůzně nepochopitelných, jindy nádherných, defilovala zde jako přízraky minulosti. Četná zvířata a rostliny se podobaly těm, jejichž pozůstatky uchovaly vrstvy zemské kůry jako listy kroniky. Zdokonalující se živá hmota prodělávala dlouhou cestu na vzestupném žebříčku životních forem. Nekonečně dlouhý vývojový proces se zdál ještě delší, obtížnější a trýznivější než rodokmen člověka na Zemi, jejž každý její obyvatel dobře zná.

V přízračném svitu přístrojů se zamíhaly nové obrazy. Objevily se vysoko planoucí vatry, hromady kamene nakupené na rovinách, bitky s dravými zvířaty, slavnostní obřady při pohřbech a bohoslužbách. Přes celý panel vyrostla postava muže, oděného do pestrobarevné kůže. Opíraje se jednou rukou o kopí, druhou zeširoka rozpřáhl ke hvězdám a šlápl na krk povalené obludě s tuhou hřívou na hřbetě a s dlouhými vyceněnými tesáky. V pozadí stála řada mužů a žen, kteří se po dvou uchopili za ruce a zdálo se,že cosi prozpěvují.

Výjev zmizel a na jeho místě se objevil povrch leštěného kamene.

Potom lidé ve zlatistých šatech ustoupili napravo a jejich místo zaujal druhý pár. Nepostřehnutelně rychlým pohybem odhodili pláště a na zářivém pozadí zahořela živým plamenem temně rudá těla. Muž vztáhl obě ruce k ženě, a ona mu odpověděla úsměvem tak hrdé a oslňující radosti, že se i Pozemšťané bezděky usmáli. A dva lidé v perleťové zářícím sále nesmírně vzdáleného světa začali pomalu tančit. Nebyl to patrně tanec pro tanec, spíš rytmické pózování. Tanečníci zřejmě chtěli ukázat dokonalost, nádherné linie a plastickou pružnost svých těl. Ale z rytmického střídání pohybu se dala zároveň uhodnout i smutná hudba jako připomínka bezejmenných a nesčíslných obětí na vzestupné cestě životního rozvoje, která vedla až k tak nádherné myslící bytosti, jako je člověk.

Mvenu Masovi se zdálo, že slyší melodii, která se jako vějíř vysokých čistých tónů opírá o zvučný a pravidelný rytmus nízkých akordů. Veda Kong stiskla ruku Daru Vetrovi, ale on to ani nezpozoroval. Junij Ant přihlížel se zatajeným dechem a na velikém čele mu vyvstaly kapky potu.

Lidé z Tukana se tolik podobali pozemšťanům, že postupně mizel dojem jiného světa. Avšak rudí lidé měli tak dokonale krásná těla, jaká na Zemi žila jen ve snech a dílech umělců a jaká ztělesňoval jenom nepatrný počet výjimečně krásných lidí.

– Čím těžší a delší byla cesta slepé živočišné evoluce k myslící bytosti, tím jsou formy života účelnější, propracovanější a tedy i krásnější, přemýšlel Dar Veter. Lidé na Zemi už dávno pochopili, že krása je vlastně instinktivně chápaná účelnost struktury a přizpůsobivosti k určitému poslání. Čím rozmanitější je poslání, tím krásnější je forma; ti krásní lidé jsou patrně daleko mnohostrannější a obratnější než my. Možná, že jejich civilizace se zaměřila víc k samotnému člověku, k rozvoji jeho duševních i fyzických sil než k technice? Naše kultura zůstávala dlouhý čas ryze technická, teprve s příchodem komunistické společnosti nastoupila definitivě cestu k zdokonalení člověka samého, a nejen jeho strojů, domů, jídla a zábavy.

Tanec ustal. Mladá rudá žena postoupila do středu sálu a zorný paprsek přístroje se soustředil jenom na ni. Zvedla rozpažené ruce a vzhlédla ke stropu sálu.

Lidé na Zemi bezděčně sledovali očima její pohled. Sál buďto vůbec neměl strop, anebo tu optická iluze vykouzlila hvězdnou oblohou s velkým počtem jasných a velkých hvězd.

Byl to asi jen obraz, neboť soustavy souhvězdí nevyvolávaly žádné známé asociace. Dívka máchla rukou a na ukazováčku levé ruky se jí objevila modrá kulička. Z ní vytryskl stříbrný paprsek a změnil se v ohromné ukazovátko. Kulatá zářící skvrnka na konci paprsku zastavovala se hned u té, hned u oné hvězdy na stropě. Současně ukazoval smaragdový panel nehnutý obraz v detailním záběru. Ukazovací paprsek se pomalu posunoval a stejně pomalu se objevovaly buď pusté, nebo obydlené planety. V parscích rudých, modrých, fialových a žlutých sluncí hořely bezútěšně kamenité plochy a písečná prostranství. Někdy paprsky zvláštní tmavošedé hvězdy vyvolávaly k životu na svých planetách ploché kupole a spirály, nasycené elektřinou, které jako medúzy plavaly v husté oranžové atmosféře nebo oceánu. Ve světě rudého slunce rostly do obrovských výšek stromy s hladkou černou kúrou, a jako v zoufalství vzpínaly k nebi miliardy křivých větví. Jiné planety zas byly úplně zality kalnou vodou… na hladině plavaly ohromné ostrovy živočichů nebo rostlin a čeřily ji nesčetnými chlupatými tykadly.

„Blízko nich nejsou planety s nejvyššími formami života,“ řekl náhle Junij Ant, nepřestávaje sledovat mapu neznámé hvězdné oblohy.

„Mýlíte se,“ odporoval Dar Veter. „Z jedné strany mají plochou hvězdnou soustavu, jeden z nejmladších útvarů Galaxie. My ale víme, že ploché a kulové soustavy, ať jsou nové nebo staré, často se mění. A skutečně, ze strany Eridana mají soustavu s myslícím životem, která se zapojila do Okruhu.

„VVR 4955+MO 3529… a tak dále…“ doplnil Mven Mas. „Ale proč o ní nevědí?“

„Soustava vstoupila do Velikého Okruhu před dvěma sty sedmdesáti pěti lety, ale zpráva, kterou slyšme, je starší,“ odpověděl Dar Veter.

Rudá dívka dalekého světa setřásla z ruky modrou kuličku, obrátila se tváří k divákům a rozpřáhla ruce, jako by se chystala obejmout někoho neviditelného před sebou. Zaklonila mírně hlavu a ramena, jak by to učinila i pozemská žena při vášnivé výzvě. Pootevřenými rty opakovala neslyšná slova. Tak zůstala stát, tichá zvoucí, vysílajíc do ledového mezihvězdného prostoru úpěnlivou prosbu a lidskou touhu po soudruzích, po lidech z jiných světů.

Pozorovatelé na Zemi znovu strnuli údivem nad její oslňující krásou. Neměla nic ze strohé bronzové tvrdosti pozemských lidí s rudou pletí. Oblá tvář s malým nosem a veliké modré oči, posazené daleko od sebe, připomínaly spíš severské národy Země. Husté černé vlasy sed měkce vlnily. Za každého tahu těla i tváře vyzařovala veselá a přirozená jistota, která bezděčně působila dojmem veliké síly.

„Copak oni nevědí nic o Velikém Okruhu?“ skoro zaúpěla Veda Kong, sklánějíc se před nádhernou sestrou z vesmíru.

„Teď už jistě vědí,“ ozval se Dar Veter. „Vždyť to, co vidíme, se odehrálo před třemi sty lety.“

„Osmdesát osm parseků,“ zaburácel nízký hlas Mvena Mase. „Osmdesát osm! Všichni lidé, které jsem viděli, jsou už dávno mrtví.“

A jako na potvrzení jeho slov zmizela vidina překrásného světa a zhasl i zelený ukazatel spojení. Vysílání z Velikého Okruhu skončilo.

Chvíli seděli všichni jako zkamenělí. První se vzpamatoval Dar Veter. Rozmrzele stiskl rty a rychle přesunul granátovou rukojeť. Vypnutí sloupce směrové energie provázelo dunivé zaburácení, které upozorňovalo inženýry v energetických ústřednách, aby mocný proud znovu rozvedli do obvyklých kanálů. Jakmile přestal manipulovat s přístroji, obrátil se vedoucí vnějších stanic ke svým soudruhům.

Junij And s vysoko vytaženým obočím přebíral popsané lístky.

„Část memonogramů i hvězdou mapu je třeba okamžitě odeslat do Institutu Jižního Nebe,“ řekl mladému Dar Vetrovu pomocníku.

Ten pohlédl na Junije Anta udiveně, jako by se probudil z neuvěřitelného snu.

Přísný vědec zadržel úsměv. Copak všechno, co viděli, nebylo jen blouznivým snem, vyslaným do prostoru před třemi sty lety? Snem, který teď přímo hmatatelně uvidí miliardy lidí na Zemi a stanicích Měsíce, Venuše a Marsu?

„Mvene,“ usmál se Dar Veter, „vaše předtucha, že se dnes přihodí něco výjimečného, byla oprávněná. Poprvé za osm set let, co víme o existenci Velikého Okruhu, ozvala se z vesmírných propastí planeta, kde máme bratry nejen po rozumu, ale i po ustrojení těla. Mám o objevu ohromnou radost! Vaše činnost začíná dobře! Pravěcí lidé by to pokládali za šťastné znamení čili, jak říkají naši psychologové, nastala shoda okolností, působící příznivě na jistotu a rozmach v další práci…“

Dar Veter se zarazil, uvědomil si, že pod vlivem nervové reakce se příliš rozpovídal. Zbytečné řeči se v éře Velikého Okruhu pokládaly za jeden z nejhorších nedostatků člověka, a vedoucí vnějších kosmických stanic zmlkl, aniž dokončil větu.

„Ano, ano,“ odpověděl roztržitě Mven Mas.

Junij Ant postřehl z jeho hlasu i pomalých pohybů, že je duchem nepřítomen, a zpozorněl. Veda Kong lehce přejela prstem po ruce Dara Vetra a kývla na Afričana.

Možná, že je příliš citlivý? Blesklo Daru Vetrovi hlavou a pohlédl upřeně na svého nástupce.

Mven vycítil skryté rozpaky společníků, napřímil se a zase to byl dřívější pozorný znalec ve svém oboru. Pohyblivé schody j dopravily a povrch k širokým oknům a hvězdnému nebi, které bylo znovu tak vzdálené, jako po celých třicet tisíc let existence člověka, správněji druhu Homo sapiens čili Člověka moudrého.

Mven Mas a Dar Veter musili zůstat.

Veda Kong pošeptala Daru Vetrovi, že na tu noc nikdy nezapomene.

„Připadala jsem si tak ubohá,“ dodala, a vzdor smutným slovům se usmála.

Dar Veter pochopil, co má na mysli a záporně potřásl hlavou.

„Jsem přesvědčen, že kdyby vás ta krásná žena viděla, byla by hrdá na svou sestru. A právem, neboť naše Země není horší než jejich svět!“ Vetrova tvář se zamilovaně rozjasnila.

„Tak to vidí jen vaše oči, milý příteli,“ zasmála se Veda. „Jen se optejte Mvena Mase!“ Zakryla si žertovně oči dlaní a zmizela za ohybem stěny.

Když Mven Mas konečně osaměl, bylo už k ránu. V chladném svěžím vzduchu se rozléval šedavý úsvit, moře i nebe zprůzračněly jako křišťál, ale zatím co moře se stříbřitě lesklo, obloha měla růžový nádech.

Mven dlouho stál na balkónu observatoře, pohlížeje upřeně na poloznámé obrysy budovy. Opodál na nevysoké náhorní plošině strměl do výše gigantický oblouk, přeťatý devíti rovnoběžnými řadami aluminiových pruhů, oddělených opálově krémovými a stříbřitě bílými plochami z plastického skla. Byla to budova Rady Astronautiky. Před ní stál pomník prvních lidí, kteří se vydávali na pouť vesmírem. Příkrý horský sráz se ztrácel v oblacích a končil kosmickým plavidlem prastarého typu; mělo rybovitý tvar a mířilo zašpičatělou přední částí do výšek, lidem tehdy ještě nedostupných. Ohromný podstavec pomníku ovíjela spirálově šňůrka lidí z řad astronautů, fyziků, a astronomů, biologů i smělých autorů fantastických románů, a všichni s nesmírným úsilím šplhali nahoru, navzájem se podpírajíce… Rozbřesk už rudě barvil trup starobylé rakety i lehké průsvitné kontury budov, ale Mven Mas pořád ještě přecházel dlouhými kroky po balkónu. Ještě nikdy nezažil takový otřes. Byl vychován podle obecných pravidel éry Velikého Okruhu, prošel tvrdou školou tělesného otužování a splnil úspěšně Herkulovy hrdinské činy. Tak se na památku překrásných mýtů starého Řecka nazývaly obtížné úkoly, jež vykonávali všichni mladí lidé na konci školního období. Když se mladý člověk dobře vyrovnal s hrdinskými činy, mohl přejít k nejvyššímu stupni vzdělání.

Mven Mas zavedl vodu do rudného dolu v západní Tibetu, vysázel araukáriový les na náhorní rovině Nachebta v Jižní Americe a vyhubil žraloky, kteří se znovu vyskytli u australských břehů. Životní otužilost i vynikající schopnosti mu pomohly vydržet mnoho roků vytrvalého studia a připravit se k těžké a odpovědné činnosti. Dnes, hned v první hodině své nové práce, zažil setkání se světem, blízce příbuzným s naší Zemí. A v jeho duši se objevilo cosi nového. Mven Mas pln zmatku cítil, že se v něm rozevřela propast, nad kterou dosud celý svůj život chodil, nemaje o její existenci ani tušení. Tak silná a palčivá byla jeho touha setkat se znovu s planetou Epsilon Tukana, uvidět svět, do něhož jakoby se vtělily nejkrásnější pohádky pozemského lidstva. Nezapomena na rudou dívku, na její otevřenou zvoucí náruč a něžně pootevřené rty…

Fantastická vzdálenou dvou set devadesáti světelných let se vymyká jakýmkoli možnostem pozemské techniky a dělí ho od divukrásného světa, ale to v něm jen posiluje horoucí sen.

V srdci Mvena Mase vyklíčilo něco, co se nedalo kontrolovat vůlí ani rozumem. Afričan ještě nikdy nemiloval, pohroužil se téměř poustevnicky do práce a nezakusil ještě podobný neklid i nebývalou radost, jako v jeho srdci zanítilo dnešní setkání na ohromný rozestup prostoru a času.

Загрузка...