Mlhovina v Andromedě

KAPITOLA 1. Železná hvězda

Od stropu se odráželo matné světlo a škály přístrojů v jeho záři připomínaly galérii portrétů. Kulaté vypadaly potměšile, příčně oválné se rozplývaly v drzé samolibosti a hranaté ztuhly v tupé jistotě. Dojem ještě posilovala temně modrá, blankytná, oranžová a zelená světélka, která blikala uvnitř.

Uprostřed vypouklého pultu vynikal široký šarlatový ciferník. Před ním se v nepohodlné pozici skláněla dívka. Zapomněla, že vedle stojí křeslo, a přiblížila hlavu ke sklu. Rudý přísvit učinil mladou tvář starší a tvrdší, vyznačil ostré stíny kolem plných rtů a zaostřil mírně zvednutý nos. Široké tažené obočí úplně zčernalo a dodalo očím zasmušilý, rezignovaný výraz.

Tichou píseň chronometrů přerušilo nehlučné kovové cvaknutí. Dívka sebou trhla, napřímila se, založila dozadu štíhlé paže a rovnala si unavená záda.

Vzadu klaply dveře, objevil se veliký stín a změnil se v člověka s úsečnými, přesnými pohyby. Zaplálo zlatožluté světlo a dívčiny husté, temně rusé vlasy doslova zajiskřily. Zahořely i její oči, když je s obavami a obdivem upřela na příchozího.

„Vy jste neusnul? Nespat sto hodin…!“

„Dávám špatný příklad?“ zeptal se vstupující muž bez úsměvu, ale vesele. V hlase mu proskakovaly vysoké kovové tóny, které jako nýty spojovaly jeho řeč.

„Všichni ostatní spí,“ nesměle prohodila dívka, „…a nic nevědí,“ dodala tlumeně.

„Nebojte se mluvit, soudruzi spí, a my dva jsme v tomto okamžiku jediní lidé, kteří v kosmu bdí; od Země nás dělí padesát bilionů kilometrů, celkem tedy půldruhého parseku!“

„A anamezonu máme jenom na jeden rozjezd!“ V dívčině výkřiku se chvěly hrůza i údiv.

Náčelník sedmatřicáté mezihvězdné výpravy Erg Noor přistoupil dvěma ráznými kroky k šarlatovému ciferníku.

„Pátý kruh!“

„Ano, začali jsme pátý… a pořád nic.“ Dívka vrhla výmluvný pohled na hlásnici automatického přijímače.

„Tak vidíte, že se nedá spát. Je třeba promyslit všechny varianty, všechny možnosti. Před skončením pátého oběhu musíme najít řešení.“

„Ale zbývá ještě sto deset hodin…“

„Dobře, zdřímnu si tady v křesle, až přestane účinkovat sporamin. Vzal jsem si ho před čtyřiadvaceti hodinami.“

Dívka o něčem soustředěně přemýšlela, a konečně se rozhodla:

„Nemohli bychom zmenšit poloměr oběžné dráhy? Třeba mají poruchu na vysílači.“

„Nemůžeme! Zmenšit poloměr oběžné dráhy aniž bychom snížili rychlost to by znamenalo okamžitou zkázu rakety. Ubrat rychlost a letět potom… bez anamezonu… půldruhého parseku rychlostí pradávných měsíčních raket? To bychom se přiblížili naší sluneční soustavě za sto tisíc let.“

„Chápu… Ale nemohli oni…?

„Nemohli. V minulých dobách se lidé mohli dopouštět neopatrností nebo klamat jeden druhého. Ale ne teď!“

„Na to jsem nemyslila!“ V dívčině příkré odpovědi znělo rozhořčení. „Chtěla jsem říci, že Algrab se možná odchýlil od kursu a také nás hledá.“

„Tolik se odchýlit nemohli. Musil se vydat na cestu v přesně stanovenou dobu. Kdyby mu vypověděly obě vysílačky, což je nepravděpodobné, začal by hvězdolet bezpochyby přetínat kruh diametrálně a uslyšeli bychom jej na planetárním přijímači. Omyl je vyloučen — tohle je přece ta smluvená planeta!“

Erg Noor ukázal na zrcadlové obrazovky v hlubokých výklencích na všech čtyřech stranách řídící kabiny. V nejhlubší tmě hořelo nespočetné množství hvězd. přes levou přední obrazovku přeletěl rychle maličký šedivý kotouč; jeho slunce ho osvětlovalo jen spoře, neboť odtud, od kraje soustavy B 7336-C+87-A byl příliš daleko.

„Naše pumové majáky pracují přesně, třebaže jsme je shodili už před čtyřmi nezávislými roky.“ Erg Noor ukázal na zřetelný proužek světla pod obrazovkou na levé stěně: „Algrab tu musil být už před třemi měsíci. To znamená,“ Noor zaváhal, jako by se neodvažoval vyslovit ortel, „to znamená, že Algrab ztroskotal!“

„A co když neztroskotal, ale je poškozen meteorem a nemůže rozvinout rychlost…?“ namítla rusovlasá dívka.

„Nemůže rozvinout rychlost!“ opakoval Erg Noor. „Není to stejné, když mezi raketou a cílem narostou tisíciletí cesty? Tím hůř — smrt nepřijde hned, uplynou roky zoufalé beznaděje. Možná, že zavolají, a pak se to dozvíme… za šest let… na Zemi.“

Erg Noor vytáhl rychle skládací křeslo, umístěné pod stolem elektronového počítacího stroje. Byl to malý model MNU-11. Až dosud pro velkou váhu, rozměry a křehkost se nedal instalovat na hvězdoletech automatický elektronový mozek pro všestranné operace, jemuž by se mohlo úplně svěřit řízení. V řídící kabině musil mít stále službu navigátor, tím spíše, že přesné zaměření směru rakety na tak velké vzdálenosti nebylo možné.

Ruce náčelníka výpravy se s hbitostí pianisty zakmitaly nad páčkami a knoflíky počítacího stroje. Bledá, ostře řezaná tvář strnula v kamenné nehybnosti a vysoké čelo, skloněné nad pultem, jako by vypovídalo boj tajemným silám, ohrožujícím malý živý svět, který se vkradl do zakázaných hlubin vesmíru.

Niza Krit, mladá astronavigátorka, která se poprvé účastnila mezihvězdné výpravy, ztichla a bez dechu pozorovala soustředěného Noora. Jaký je klidný, plný energie a rozvahy, milovaný…! Milovaný už dávno, celých pět let. Nemá smyslu to před ním skrývat. A on to ví, Niza to cítí… Teď, když se stalo to neštěstí, byla ráda, že může mít službu s ním. Tři měsíce sami spolu, zatímco ostatní astronauti jsou pohrouženi v sladký hypnotický spánek. Zbývá ještě třináct dnů, pak také oni usnou — na půl roku, než se vystřídají dvě směny dozorčí služby navigátorů, astronomů a mechaniků. ti ostatní, biologové a geologové, jejichž práce začíná až na místě přistání, mohou spát ještě déle, ale astronomové musí pracovat ze všech nejusilovněji!

Erg Noor vstal a Niziny myšlenky se přetrhly.

„Zajdu teď do kabiny hvězdných map. Váš odpočinek nastane“ — podíval se na ciferník závislých hodin — „za devět hodin. Stačím se ještě vyspat, než vás vystřídám.“

„Nejsem unavena, budu zde, jak dlouho bude třeba, jen když si budete moci odpočinout!“

Erg Noor se zachmuřil, chtěl odporovat, ale ustoupil něžným slovům a zlatohnědým očím, které se k němu důvěřivě upíraly; usmál se a mlčky vyšel.

Niza se posadila do křesla, zkušeným pohledem obhlédla přístroje a hluboce se zamyslila.

Nad hlavou se jí černaly zrcadlové obrazovky, jimiž řídící kabina pozorovala bezednou hlubinu kolem rakety. Různobarevné ohníčky hvězd vypadaly jako světelné šípy, které probodávají zrak.

Hvězdolet předháněl planetu a její přitažlivá síla ho nutila, aby se pohupoval podle intenzity gravitačního pole. A zlé majestátní hvězdy na obrazovkách divoce poskakovaly. Souhvězdí se měnila s nepostřehnutelnou rychlostí.

Planeta K-2-2H-88, značně vzdálená od svého slunce, chladná, pustá a bez života, byla známá jako vhodné místo pro dostaveníčko hvězdoletů… pro setkání, které se neuskutečnilo. Pátý oběh… A Niza si představila svůj koráb, jak se sníženou rychlostí opisuje obludný kruh o poloměru miliardy kilometrů, jak ustavičně předhání planetu, která se plazí pomalu jako želva. Za sto deset hodin ukončí raketa pátý oběh… A co pak? Geniální mozek Erga Noora teď soustředil všechny síly, aby našel nejsprávnější východisko. Náčelník výpravy a velitel rakety se mýlit nesmí, jinak by se nejlepší hvězdolet Tantra, jehož posádku tvoří vynikající učenci a vědci, nikdy nevrátil z bezedných propastí vesmíru! Ale Erg Noor se nezmýlí…

Vtom Niza Krit ucítila, že je jí špatně a jdou na ni mdloby; to znamenalo, že se hvězdolet o nepostižitelný zlomek stupně vychýlil ze směru. Taková odchylka byla možná jen při snížené rychlosti, jinak by křehká lidská zátěž už nebyla mezi živými. Ještě se ani nerozplynul šedý mrak v dívčiných očích, a mdloba se opakovala — raketa zaujala dřívější kurs. To nepředstavitelně citlivé lokátory vystopovaly v černé propasti vpředu meteor — hlavní nebezpečí pro hvězdolety. Elektronové stroje, které raketu řídí — jen ty mohou provádět všechny manipulace s patřičnou rychlostí, neboť lidské nervy se pro kosmické rychlosti nehodí — v milióntině vteřiny Tantru odklonily, a když nebezpečí minulo, stejně rychle ji vrátily do dřívějšího směru.

Co asi zabránilo takovým strojům zachránit Algrab, přemítala Niza, když nabyla vědomí. Určitě se poškodil srážkou s meteorem. Erg Noor říkal, že až dosud každý desátý hvězdolet je zničen meteory, přestože byly vynalezeny tak citlivé lokátory, jako je přístroj Volla Choda, i ochranné energetické obaly, které odmršťují drobné částice. Zánik Algrabu přivedl i posádku Tantry do nebezpečné situace, když už se zdálo, že všechno správně promyslili a předvídali. Dívka si začala vzpomínat na všechny příhody od chvíle, kdy odletěli.

Cílem třicáté sedmé mezihvězdné výpravy byla planetární soustava blízké hvězdy v Hadonoši, jejíž jediná obydlená planeta Zirda se už dávno dohovořila se Zemí a s ostatními světy Velikého Okruhu. Znenadání se však planeta odmlčela. Víc než sedmdesát let z ní nepřicházelo ani jediné sdělení. Bylo povinností Země, která z planet Velikého Okruhu byla Zirdě nejblíže, aby objasnila, co se stalo. Proto s sebou raketa vezla mnoho přístrojů a několik vynikajících vědců, jejichž nervová soustava po mnoha zkouškách prokázala, že je schopná vydržet několikaleté uzavření v hvězdoletu. Zásob anamezonového paliva — látky s rozbitými mezonovými jádry, jejíž výtoková rychlost dosahovala rychlosti světla — vzali jen tak tak, ne kvůli váze, ale pro ohromný objem zásobníků, v nichž látku uskladňovali. Spoléhali na to, že zásobu anamezonu doplní na Zirdě. Pro případ, že by se s planetou stalo něco vážného, měl menší hvězdolet Algrab čekat na Tantru u oběžné dráhy planety K 2-2H-88.

Niza jemným sluchem postřehla změněný tón v ladění umělého gravitačního pole. Kotouče tří přístrojů vpravo nepravidelně zamrkaly, zapnula se elektronová sonda na pravém boku. Na rozsvícené obrazovce se objevilo hranaté těleso. Řítilo se jako střela přímo na Tantru, a to znamenalo, že je hodně daleko. Byl to gigantický úlomek hmoty, jaký se v kosmickém prostoru vyskytuje velmi zřídka, a Niza spěchala určit jeho objem, hmotu, rychlost i směr letu. Teprve když cvakla automatická cívka záznamu o pozorování, vrátila se ke svým vzpomínkám.

Nejpronikavější ze všech byla vzpomínka na temné, krvavě rudé slunce, narůstající v zorném poli obrazovek za poslední měsíce čtvrtého roku cesty: čtvrtého roku pro všechny obyvatele hvězdoletu, pohybujícího se rychlostí pěti šestin absolutní jednotky — rychlosti světla. Na Zemi zatím uplynulo asi sedm roků, tak zvaných nezávislých.

Filtry obrazovek, aby chránily lidské oči, měnily barvu i sílu paprsků kterékoli hvězdy. Ta pak vypadala, jako by zářila skrze silnou vrstvu zemské atmosféry s jejím ozónem a vodními parami. Nepopsatelné, přízračně fialové světlo velmi žhavých hvězd se zdálo modré nebo bělavé, ponuré šedorůžové hvězdy se stávaly vesele zlatožlutými, jako naše slunce. Hvězda, hořící vysokým jasně červeným ohněm, přijímala tmavě krvavý tón, v němž si pozemský pozorovatel zvykl vidět hvězdy spektrální třídy M 5. Planeta byla mnohem blíž svému slunci, než je naše Země ke svému. Jak se raketa přibližovala k Zirdě, stávalo se její slunce obrovským, světle červeným kotoučem, z něhož sálaly proudy tepelných paprsků.

Když k Zirdě zbývaly dva měsíce letu, snažila se Tantra navázat spojení s vnější kosmickou stanicí planety. Tady měli pouze jednu stanici na neveliké přirozené družici bez atmosféry, která kolem Zirdy obíhala v menší vzdálenosti než Měsíc kolem Země.

Hvězdolet opakoval výzvy i tehdy, když k povrchu planety bylo jen třicet miliónů kilometrů a obludná rychlost Tantry se zpomalila na tři tisíce kilometrů za vteřinu. Službu měla Niza, ale bděli všichni členové posádky a v napjatém tichu seděli před obrazovkami v ústřední řídící kabině.

Niza zesilovala vysílání, vrhajíc kupředu svazky paprsků.

Konečně zahlédli nepatrnou zářící tečku satelita. Hvězdolet začal opisovat dráhu kolem planety, po spirále se k ní postupně přibližoval a vyrovnával svou rychlost s rychlostí družice. Pak jako by se Tantra i satelit spojily neviditelným lanem, a hvězdolet zůstal viset nad maličkou planetkou, která rychle ubíhala po své dráze. A náhle se před posádkou Tantry otevřela nezapomenutelná podívaná:

Ohromná plochá budova ze skla hořela v záblescích krvavého slunce. Přímo pod její střecho byla jakási veliká zasedací síň. V ní bylo vidět množství bytostí strnulých jako solné sloupy; nepodobaly se Pozemšťanům, ale byli to nesporně lidé. Astronom výpravy Pur Chiss, který byl v kosmu nováčkem, neboť těsně před odletem zastoupil zkušeného pracovníka, pln vzrušení znovu a znovu prohluboval ohnisko přístroje. Řady nejasně viditelných lidí pod sklem zůstávaly úplně nehybné. Pur Chiss ještě více zvětšil obraz. Objevilo se pódium lemované pulty přístrojů; na dlouhém stole seděl se zkříženýma nohama před posluchači člověk a zděšeným očima, v nichž se zračilo šílenství, zíral upřeně do dálky.

„Jsou mrtví, zmrzlí!“ vykřikl Erg Noor.

Hvězdolet visel dál nad satelitem Zirdy a čtrnáct párů očí se nemohlo odtrhnout od skleněného hrobu — ano, byl to opravdu hrob. Kolik roků zde sedí ty mrtvoly? Před sedmdesáti lety se planeta odmlčela, a připočteme-li šest roků, než z ní doletí paprsky na Zem — jsou to tři čtvrtiny století.

Všechny pohledy se obrátily k náčelníkovi. Bledý Erg Noor se pozorně díval na bledě žlutý opar atmosféry obklopující planetu. Jen matně skrze ni prosvítaly sotva znatelné čáry pohoří, občas prokmitl záblesk moří, ale nic nedávalo odpověď, pro kterou sem přijeli.

„Stanice je zničena a za sedmdesát pět let nebyla obnovena! To znamená, že planetu postihla katastrofa. Musíme se spustit níž, proniknout od atmosféry, a možná i přistát. Jste tu všichni. Ptám se, co o tom soudí Rada…“

S námitkami začal jen astronom Pur Chiss. Niza s nevolí pozorovala jeho velký orlí nos a nízko přisedlé, nehezké uši.

„Jestli na planetě došlo ke katastrofě, pak nemáme žádné vyhlídky, že získáme anamezon. Obletíme-li planetu nízko nad povrchem — neřku-li, že bychom přistáli — vyplýtváme značnou část ze zásob planetárního paliva. Kromě toho nevíme, co se přihodilo. Třeba na planetě působí silné záření, které nás všechny zahubí.“

Ostatní členové výpravy se připojili k náčelníkovi.

„Žádné záření na planetě nemůže vážně ohrozit raketu s kosmickou záštitou. Copak tu nejsme proto, abychom objasnili, co se stalo? Co odpoví Země Velikému Okruhu? Zjistit skutečnost ani zdaleka nestačí, musíme ji vysvětlit. Odpusťte mi ty školácké úvahy!“ zahovořil Erg Noor a obvyklý kovový přízvuk v jeho slovech cinkl výsměchem. „Těžko se můžeme vyhnout tomu, co je naší nejvlastnější povinností…“

„Teplota horních vrstev atmosféry je normální!“ radostně hlásila Niza.

Erg Noor se usmál a obezřetně, závit po závitu se spouštěl, zpomaluje zároveň spirálovou dráhu hvězdoletu. Zirda byla o trochu menší než Země a při oblétnutí v malé výšce nebylo třeba velké rychlosti. Astronomové a geolog porovnávali mapy planety s tím, co zaznamenaly přístroje Tantry. Pevniny si přesně zachovaly své dřívější obrysy, moře se poklidně blyštěla v rudém slunci. Svou podobu nezměnily ani horské hřebeny — jenom planeta mlčela.

Třicet pět hodin neopouštěli astronauti svá stanoviště v pozorovatelnách

Všechny údaje o složení atmosféry i záření rudého slunce přesně souhlasily s předešlými zprávami o této planetě. Erg Noor otevřel příručku o Zirdě a vyhledal sloupec, kde byly záznamy o její stratosféře. Ukázalo se, že ionizace je vyšší než obvykle. V Noorově hlavě začala dozrávat temná, zneklidňující domněnka.

Když letadlo opisovalo šestou otočku sestupné spirály, vystoupily zřetelně obrysy velkých měst. Ale ani teď nezachytily přijímače hvězdoletu žádný signál.

Niza Krit se dala vystřídat, aby něco pojedla a trochu si zdřímla. Zdálo se jí, že spala sotva několik minut. Hvězdolet neletěl nad noční polokoulí Zirdy rychleji než obyčejný pozemský spirolet. Dole se měla rozkládat města, továrny, přístavy. Ale ať lidé sebevíc pátrali mocnými optickými stereoteleskopy, tmu tmoucí neproblesklo ani světélko. Kosmický letoun rozrážel atmosféru a otřásající rachot musilo být slyšet na desítky kilometrů.

Uplynula hodina. Nezaplálo ani jediné světlo. Úmorné čekání bylo nesnesitelné. Noor zapnul poplašné sirény. Nad černou propastí se nesl hrozný řev a Pozemšťané doufali, že ve spojení s burácejícím vzduchem dolehne až k záhadně mlčícím obyvatelům Zirdy.

Záplava oslňujícího světla setřela zlověstnou tmu — Tantra vyplula na osvětlenou část planety. Dole se dále rozprostírala sametová čerň. Rychle zvětšené snímky ukázaly, že je to souvislý koberec květů, které se podobaly sametově černým mákům na Zemi. Sametové porosty se táhly na tisíce kilometrů místo lesů, křovin, rákosí i trávy. Z černého koberce vyčnívaly ulice měst jako žebry obrovských kostlivců a zrezavělé železné konstrukce připomínaly čerstvé rány. Nikde ani jediný živý tvor, nikde stromek, jen samé černé máky.

Tantra svrhla pumovou pozorovací stanici a znovu vplula do noci. Za šest hodin oznámil automat složení vzduchu, teplotu, tlak i ostatní podmínky na povrchu Zirdy. Kromě zvýšené radioaktivity byly všechny údaje o planetě normální.

„Otřesná tragédie,“ zamumlal přiškrceným hlasem biolog Eon Tal, když zapisoval poslední hlášení ze stanice. „Zničili sami sebe a celou svoji planetu!“

„Opravdu?“ zeptala se Niza a skrývala slzy, které se jí draly do očí. „To je strašné! Vždyť ionizace není vůbec tak silná.“

„Přešlo už hezkých pár let,“ odvětil suše biolog. Přesto, že byl mlád, jeho čerkeský obličej s orlím osem vypadal mužně. Teď se tvářil hrozivě: „Takový radioaktivní rozpad je nebezpečný právě tím, že se hromadí nepozorovaně. Celkové množství záření se mohlo po staletí zvětšovat kor za korem, jak nazýváme biodozy ozařování, a pak nejednou nastal kvalitativní skot! Degenerace, neplodnost, plus epidemie ze zhoubného záření… Nestává se to poprvé. Okruhu jsou známy podobné katastrofy…“

„Třeba tak zvaná Planeta fialového slunce,“ ozval se vzadu hlas Erga Noora.

„Tragické je,“ podotkl zasmušilý Pur Chiss, „že její podivné slunce zajišťovalo obyvatelům neobyčejně silný zdroj energie při svítivosti sedmdesáti osmi našich sluncí a při spektrální třídě A nula…“

„Kde je ta planeta?“ vyptával se biolog Eon Tal. „Není to ta, kterou se Rada chystá osídlit?“

„Právě ta. Na památku po ní dostal své jméno zmizelý Algrab.“

„Hvězda Algrab čili Delta Havrana!“ vykřikl biolog. „Ale k ní je příliš daleko!“

„Čtyřicet šest parseků. Sestrojujeme přece kosmické rakety pro stále větší vzdálenosti…“

Biolog pokývl hlavou a zabručel, že nebylo zrovna vhodné nazývat hvězdolet podle zaniklé planety.

„Ale hvězda nezanikla, dokonce i planeta je celá. Než uplyne sto let, osijeme ji a zalidníme,“ odpověděl přesvědčeně Erg Noor.

Rozhodl se pro obtížný manévr; chtěl rovnoběžkovou oběžnou dráhu kosmického letadla změnit na poledníkovou, podél osy Zirdiny rotace. Jak by se mohli vzdálit od planety, aniž se přesvědčili, že opravdu všichni zahynuli? Snad ti, kdo zůstali naživu, nemohou přivolat pomoc, protože mají zničené energetické stanice a poškozené přístroje?

Nebylo to poprvé, kdy Niza viděla Erga Noora za řídícím pultem při odpovědném manévru. S neproniknutelnou tváří a s rychlými, přesnými pohyby jí připadal jako legendární hrdina.

A znovu Tantra vykonala beznadějnou pouť kolem Zirdy, tentokrát od pólu k pólu. Tu a tam, zvláště v středních šířkách, se objevily rozsáhlé oblasti holé půdy. Tam visel ve vzduchu žlutý mrak, jímž prosvítaly gigantické zvlněné brázdy rudého písku, vířícího ve větru.

A dál se opět prostíraly smuteční sametové příkrovy černých máků, jediných rostlin, které odolaly radioaktivitě, nebo které jejím vlivem změnily své vlastnosti.

Všechno bylo jasné. Hledat v mrtvých rozvalinách anamezonové palivo, které tu na doporučení Velikého Okruhu připravili pro hosty z jiných světů — Zirda měla zatím jen planetolety, a ne hvězdolety — bylo nejen marné, nýbrž i nebezpečné. Tantra začala rozvíjet letovou spirálu opačným směrem, od planety. Na ionotrigerních neboli planetárních motorech dosáhla rychlosti sedmnácti kilometrů za vteřinu, které se užívalo při meziplanetárních letech, při vzlétnutích i přistáních — a opustila vymřelou planetu. Zamířila k neobydlené soustavě, označované jen smluvenou šifrou, kde už dříve shodili pumové majáky. Tam také měl čekat Algrab. Spustili anamezonové motory. Jejich obrovská síla zvýšila za dvaapadesát hodin rychlost hvězdoletu na obvyklých devět set miliónů kilometrů za hodinu. K místu setkání zbývalo patnáct měsíců cesty, čili jedenáct podle závislého času na raketě. Kromě dozorčí služby mohla se celá posádka pohroužit do spánku.

Ale ještě šest měsíců trvaly společné diskuse, výpočty a příprava hlášení pro Radu. Z informací o Zirdě vybrali zmínky o riskantních pokusech s částečně rozpadlými atomovými palivy. Našli i projevy, v nichž přední vědci vymřelé planety upozorňovali na příznaky škodlivého vlivu na život a trvali na tom, aby pokusy byly zastaveny. Před sto osmnácti lety rozeslal Veliký Okruh stručnou výstrahu, která by měla stačit lidem s vyspělým rozumem, ale vláda na Zirdě ji patrně nebrala vážně.

Bylo zřejmé, že Zirda se zničila nahromaděním škodlivé radioaktivity po mnoha neopatrných pokusech a po nepředloženém používání nebezpečných druhů jaderné energie.

Už dávno se záhada vysvětlila, dvakrát posádka mezihvězdného korábu vystřídala tříměsíční spánek stejně dlouhým normálním životem…

A teď už mnoho dnů a nocí opisuje Tantra kruhy kolem pochmurné planety a s každou hodinou ubývá naděje na setkání s Algrabem. Blíží se něco hrozného…

Erg Noor se zastavil na prahu a hleděl na zamyšlenou Nizu. Skloněná hlava se záplavou hustých vlasů se podobala nadýchnutému zlatému kvítku…Šelmovský chlapecký profil, trochu šikmo posazené oči, které se často mhouřily potlačovaných smíchem, ale teď byly doširoka rozevřené a s obavou i odhodláním hleděly vstříc neznámým událostem.

Děvčátko ani netuší, jak mu pomáhá její obětavá láska. I když dlouhá léta zkoušek zocelila jeho vůli a city, unavuje ho postavení velitele, který musí být připraven kdykoli převzít zodpovědnost za lidi, za raketu, za úspěch výpravy. Tam, na Zemi, dávno už neleží odpovědnost na jednotlivci. Otázky řeší celá skupina lidí, kteří práci provádějí. A stane-li se něco vážného, mohou se okamžitě poradit o nejsložitějších problémech. Zde však člověk radu nedostane, a velitelé hvězdoletů mají zvláštní práva. Bylo by to lehčí, kdyby taková odpovědnost rvala dva tři roky, a ne deset až patnáct let, což je průměrná doba kosmické výpravy!

Erg Noor vstoupil do řídící kabiny.

Niza mu vyskočila vstříc.

„Sebral jsem všechen potřebný materiál a mapy,“ řekl. „Teď necháme pracovat stroj!“

Náčelník se protáhl v křesle, zvolna převracel kovové lístky a diktoval čísla souřadnic, napětí magnetických, elektrických a gravitačních polí, mohutnost rojů kosmických částic, rychlost i hustotu meteorických proudů. Niza se rozčilením celá schoulila, tiskla knoflíky a otáčela vypínače počítacího stroje. Erg Noor získal sérii odpovědí, nachmuřil čelo a zamyslil se.

„Máme v cestě silné gravitační pole, oblast nakupené tmavé hmoty ve Štíru kolem hvězdy 6555-CR + 11 PKU,“ promluvil Noor. „Abychom zbytečně neplýtvali palivem, musíme uhnout sem, k Hadu. Ve starých dobách využívali lidé gravitačních polí jako urychlovačů a létali při jejich okrajích bez motoru.“

„Můžeme použít takového způsobu?“

„Nemůžeme, na to jsou naše hvězdolety příliš rychlé. Pět šestin absolutní jednotky je dvě stě padesát tisíc kilometrů na vteřinu. Taková rychlost by v poli zemské přitažlivosti zvětšila naši váhu dvanácttisíckrát, a celá naše výprava by se pochopitelně proměnila v prach. Tak se dá létat jen v kosmickém prostoru, daleko od velkých shluků hmoty. Jakmile se mezihvězdný koráb ocitne v gravitačním poli, musí snižovat rychlost tím více, čím silnější je pole.“

„Je zde tedy rozpor,“ Niza si rukou dětsky podepřela hlavu, „čím silnější je gravitační pole, tím pomaleji se musí letět!“

„To platí jen při obrovských, subsvětelných rychlostech, kdy sám hvězdolet se podobá světelnému paprsku a může se pohybovat jen po přímce, čili po tak zvané křivce stejných napětí.“

„Jestli jsem dobře rozuměla, potřebujete zaměřit nás ‘paprsek Tantru’ přímo na sluneční soustavu.“

„V tom je právě obrovská potíž kosmických letů. Přesné zaměření na některou hvězdu je prakticky nemožné, i když používáme při výpočtech všech myslitelných oprav. Po celou dobu letu musíme propočítávat narůstající chybu, měnit kurs rakety, a proto ani nemůžeme docela zautomatizovat řízení. Jsme však v nebezpečné situaci. Teď, když jsme nabrali plnou rychlost, znamená zastávka nebo velké zpomalení totéž co smrt, protože znovu zvýšit rychlost nemáme už čím. Zde je nebezpečí, pohleďte! Oblast 344-2U je úplně neprozkoumaná. Nejsou tu hvězdy ani obydlené planety, známe jen gravitační pole; tu vidíte jeho okraj. S definitivním řešením počkáme na astronomy, po pátém oběhu všechny vzbudíme, a zatím…“ Náčelník si přejel rukou skráně a zívl.

„Sporamin přestává působit,“ hlásila Niza, „můžete si jít odpočinout!“

„Dobře, ustelu si tady v křesle. Třeba se najednou stane zázrak… kdyby aspoň jediný signál!“

Noorův hlas měl zvláštní přízvuk, a Nizino srdce se rozbušilo něhou. Zatoužila přitisknout k sobě tu umíněnou hlavu, hladit tmavé vlasy s předčasnými šedinami…

Niza vstala, složila pečlivě listiny se zprávami a ztlumila světlo; nechala jen slabé zelené osvětlení podél přední stěny s přístroji a hodinami. Hvězdolet plul úplně klidně pustým vesmírem a opisoval gigantický kruh. Rusovlasá astronavigátorka zaujala neslyšně své místo u „mozku“ obrovitého korábu. Přístroje, naladěné na určitou melodii, jako obvykle tiše bzučely. Sebemenší závada by se ozvala falešným tónem. Ale tichá melodie zněla ve správné tonalitě. Chvíli co chvíli se opakovaly nehlučné údery, podobné zvukům gongu. to se zapínal pomocný planetární motor, vyrovnávající kurs Tantry po křivce. Hrozivé anamezonové motory mlčely. Ve spícím kosmickém letounu panoval klid dlouhé noci, jako by ani neexistovalo vážné nebezpečí, které se vznášelo nad raketou a jejími obyvateli. Zdálo se, že každou chvíli zazní v hlásnici přijímače dlouho očekávaný signál, dva koráby začnou zpomalovat svůj let, budou se k sobě paralelně přibližovat, a nakonec, až přesně vyrovnají své rychlosti, ulehnou zdánlivě vedle sebe. Široká chodba spojí oba malé světy na letounech a Tantra znovu získá obří sílu.

V hloubi duše byla Niza klidná, věřila ve svého náčelníka. Pětileté putování nebylo pro ni dlouhé ani únavné… Zvláště po tom, co pocítila lásku. Ale i dříve ji úchvatná pozorování, elektronové zápisy knih, hudby a filmů dávaly možnosti, aby stále doplňovala své znalosti a necítila tolik ztrátu překrásné Země, která se jako zrnko písku propadla do nekonečné černé propasti. Spolucestující byli vynikající učenci, a když se nervy unavily dojmy nebo dlouhým pracovním vypětím, nastoupil dlouhotrvající spánek, udržovaný hypnotickým vlněním, v kterém velké časové úseky přestávaly existovat, protože uplynuly jako okamžik. A vedle milovaného muže byla Niza šťastna. Trápilo ji pouze vědomí, že ostatním je hůř, zvláště jemu, Ergu Noorovi. Kdyby jen mohla…! Ale co zmůže mladá, nevědomá astronavigátorka vedle takových lidí! Možná však, že pomáhá její ochota, vytrvalá dobrá vůle a vřelá touha učinit všechno, aby jim ulehčila namáhavou práci.

Náčelník se probudil a zvedl zmalátnělou hlavu. Monotónní melodie zněla jako dřív, stále stejně přerušovaná údery planetárního motoru. Niza Krit stála u přístrojů lehce schýlená, se stíny únavy na mladé tváři. - Erg Noor pohlédl na nezávislé hodiny, které na hvězdoletu měřily čas, a prudce vyskočil z hlubokého křesla.

„Prospal jsem čtrnáct hodin! A vy, Nizo, jste mě nevzbudila! To je ale…“ Nedomluvil, neboť se střetl s jejím radostným úsměvem. „Okamžitě si jděte odpočinout!“

„Mohla bych si zdřímnout zde, jako vy?“ zaprosila dívka; odběhla se najíst, umýt a uložila se v křesle.

Kolem zlatohnědých očí měla temné kruhy, ale zářivým pohledem pozorovala kradmo Erga Noora, jak osvěžen vlnovou koupelí zaujímá její místo u přístrojů. Náčelník zkontroloval záznamy indikátorů OES, které chránily elektronové spoje, a začal rázně přecházet sem a tam.

„Proč nespíte?“ zeptal se velitelsky astronavigátorky.

Potřásla rusými kadeřemi, které už naléhavě potřebovaly ostříhat — ženy v mimozemských výpravách nenosily dlouhé vlasy.

„Myslím na to…“ začala nerozhodně, „že vlastně i teď, na pokraji nebezpečí, obdivuji se velikosti a moci člověka, jenž pronikl daleko do hlubin vesmíru. Vám už mnohé věci připadají samozřejmé, ale já jsem v kosmu poprvé. Když si jen pomyslím, že se účastním velkolepé mezihvězdné pouti k novým světům…!“

Erg Noor se pousmál a přejel si rukou čelo.

„Musím vás zklamat, či správněji, musím vám ukázat naši moc ve správném měřítku. Pohleďte — „zastavil se u promítačky a na zadní stěně kabiny se objevila zářící spirála Galaxie.

Erg Noor ukázal na roztřepanou okrajovou větev, téměř neviditelnou uprostřed tmavého mračna. Hvězdy se v ní vyskytovaly řídce a vypadaly jalo matný poprašek.

„Tohle je pustá oblast Galaxie, periférie s nedostatkem světla i života, a v ní se nalézá naše sluneční soustava a v této chvíli i my. Vidíte, že se větev táhne od Labutě až k Lodnímu kýlu, a jako by nestačilo, že leží daleko od centrálních oblastní, ke všemu ještě vězí v temném mraku, zde… Kdyby Tantra chtěla přeletět podél této větve, trvalo by jí to asi čtyřicet tisíc let. Černý pruh pustého vesmíru mezi naší a sousední větví bychom přeťali za čtyři tisíce let. Z toho vidíte, že naše lety do nezměrných vesmírných propastí jsou pořád ještě přešlapováním na nepatrné skvrnce o průměru padesáti světelných let! Jak málo bychom věděli o světe, nebýt mocného Okruhu! Dříve či později nás dostihnou zprávy, obrazy i myšlenky z těch končin vesmíru, kam člověk pro svůj krátký život nemohl dosud proniknout, a tak poznáváme stále vzdálenější světy. Hromadíme víc a více poznatků a celá ta práce jde ustavičně dál!“

Niza ztichla.

„První mezihvězdné lety…“ pokračoval zamyšleně Erg Noor. „Nevelké rakety, jimž chyběla rychlost i mocná ochranná zařízení! A přitom naši předkové žili jen polovinu doby co my; tenkrát existovala skutečná velikost člověka!“

Niza pohodila hlavou jako vždy, když vyjadřovala nesouhlas.

„Za čas, až lidé najdou jiné způsoby, jak zvítězit nad vesmírem, aby se nemusili pouštět napříč vzduchoprázdnem, řeknou i o vás: to byli hrdinové, když dobývali kosmos tak primitivními prostředky!“

Náčelník se vesele usmál a vztáhl k ní ruku.

„I o vás to řeknou, Nizo!“

Dívka se zarděla.

„Jsem hrdá na to, že jsem zde s vámi! A chci učinit všechno, abych mohla znovu a znovu pobývat ve vesmíru…“

„Ano, já vím,“ řekl zamyšleně Erg Noor. „Ale všichni tak nesmýšlejí…!“

Dívka vycítila ženským instinktem, co tím náčelník míní.

Má v kabině dvě plastické podobizny v nádherné fialové a zlaté barvě. Na obou je ona — krásná Veda Kong, historička starověku. dívá se z obrázků průzračným pohledem a její oči pod dlouhými zahnutými brvami mají barvu pozemského nebe. Uzardělá, s oslnivým úsměvem zvedá ruku k popelavým vlasům. Na druhém obrázku sedí rozesmátá na lodním dělu, památníku dávných časů.

Erg Noor ztratil svou přísnost a posadil se proti astronavigátorce.

„Kdybyste, Nizo, věděla, co jsem ztratil, že jsme nepřistáli na Zirdě!“ řekl hluše a položil opatrně prsty na spouštěcí páku anamezonových motorů, jako by se chystal až do krajnosti zrychlit prudký let hvězdoletu.

„Kdyby Zirda nezahynula a mohli jsme dostat palivo,“ pokračoval v odpověď na němou otázku své společnice, „vedl bych výpravu dál. Tak to bylo dohodnuto s Radou. Zirda by sdělila na Zem potřebné zprávy a Tantra by letěla dál s těmi, kdo by chtěli… Ostatní by vzal na palubu Algrab, až by zde skončil službu a přivolali ho k Zirdě.“

„Ale kdo by zůstal na Zirdě? Snad ne Pur Chiss? Je to velký vědec, copak by ho netáhla touha po poznání?“

„A co vy Nizo?“

„Já? Samozřejmě bych letěla!“

„Ale… kam?“ zeptal se najednou tvrdě Erg Noor a upřeně se na ni zadíval.

„Kamkoli, třeba…“ Niza ukázala rukou na černou propast mezi dvěma rameny hvězdné spirály Galaxie, a s pootevřenými rty opětovala Noorův upřený pohled.

„Tak daleko ne! Milá Nizo, víte, že asi před osmdesáti lety se vydala na cestu třicátá čtvrtá mezihvězdná výprava, které říkali ‘Stupňovitá’. Tři hvězdolety, zásobujíce na navzájem palivem, vzdalovaly se dál a dál od Země směrem k souhvězdí Lyry. První dvě rakety letěly bez posádky; odevzdaly anamezon a vrátily se zpět. Tak si kdysi počínali alpinisté, když vystupovali k vrcholkům nejvyšších hor. Konečně třetí, Parus…“

„Ten, co se nevrátil…“ vzrušeně zašeptala dívka.

„Ano, Parus se nevrátil. Ale cíle dosáhl, zahynul na zpáteční cestě, a stačil ještě poslat zprávu. Letěl k veliké planetární soustavě modré hvězdy Vegy, které říkáme Alfa Lyry. Kolik očí nesčetných generací se kochalo pohledem na tu jasně modrou hvězdu severního nebe! Vega je vzdálena osm parseků, čili jedenatřicet roků cesty podle nezávislého času; tak daleko se lidé od Slunce ještě nedostali. Buď jak buď, Parus doletěl k cíli… Příčinu jeho zkázy neznáme. Byl to buď meteor, nebo velká poruchy. Možná že se dosud vznáší ve vesmíru a hrdinové, které pokládáme za mrtvé ještě žijí…“

„Jak je to hrozné!“

„Takový je osud každého hvězdoletu, který nemůže letět subsvětelnou rychlostí. Mezi ním a rodnou planetou narostou rázem tisíciletí cesty.“

„Co hlásil Parus?“ zeptala se rychle dívka.

„Velmi málo. Hlášení se přetrhávalo, až docela zaniklo. Pamatuji si je doslova: ‘Zde Parus, Zde Parus, letím od Vegy dvacet šest let… stačí… budu čekat… čtyři planety Vegy… nic není krásnější… jaké štěstí’“

„Volali tedy o pomoc, chtěli někde čekat!“

„Ovšem, volali o pomoc, jinak by kosmický koráb neztrácel obrovské množství energie vysíláním zprávy. Co se dalo dělat, Parus už se neozval.“

„Proletěli na zpáteční cestě dvacet šest nezávislých let. Ke Slunci zbývalo asi šest roků… Letoun musil být někde v naší oblasti nebo ještě blíže k Zemi.“

„To sotva… Ledaže by překročil normální rychlost až na samu kvantovou mez. Ale to je velmi nebezpečné!“

Erg Noor stručně objasnil číselné principy zhoubného zvratu ve skupenství hmoty při subsvětelných rychlostech, ale všiml si, že dívka poslouchá jen roztržitě.

„Už vám rozumím!“ vykřikla, jakmile náčelník ukončil výklad. „Pochopila bych to hned, ale zkáza hvězdoletu mi zatemnila myšlenky… Je to vždycky tak hrozné, člověk se s tím nemůže smířit!“

„Teprve teď jste si uvědomila na zprávě z Parusu to podstatné,“ řekl pochmurně Erg Noor. „Oni objevili divukrásné světy a já už dávno toužím opakovat Parusovu cestu. Při dnešních zdokonaleních se dá letět s jedinou raketou. Od mládí je mým nejtoužebnějším snem Vega, modré slunce s nádhernými planetami!“

„Uvidět takové světy…!“ pronesla Niza přerývaným hlasem. „Ale cesta tam a zpátky trvá šedesát pozemských čili čtyřicet nezávislých let… Tehdy to bylo… půl života.“

„Veliké cíle si žádají velikých obětí. Ale pro mne to vůbec není oběť. Můj život na Zemi, to byly jen krátké zastávky na cestách vesmírem. Vždyť já jsem se narodil na kosmickém korábu!“

„Jak se to mohlo stát?“ podivila se dívka.

„Třicátá pátá mezihvězdná výprava měla čtyři rakety. Na jedné z nich pracovala moje matka jako astronomka. Narodil jsem se na cestě k podvojné hvězdě MH 19026 + 7 AL, a tím jsem dvakrát porušil zákony. Dvakrát proto, že jsem vyrůstal a byl vychováván v kosmickém letounu u rodičů, nikoli ve škole. Nedalo se nic dělat! Když se výprava vrátila na Zem, bylo mi již osmnáct let. Abych dosáhl zletilosti, započítali mi mezi Herkulovy hrdinské činy to, že jsem se naučil mistrně řídit hvězdolet a stal se astronautem.“

„Ale přece jenom nechápu…“ řekla znovu Niza.

„Mou matku? Až budete starší, pochopíte. Serum AT Anti — Tja se tehdy ještě nemohlo delší dobu skladovat. Lékaři to neznali… Ať je to jak chce, přinesli mě sem, do stejné řídící kabiny, a já vykuloval nechápavá očka na obrazovky a pozoroval jsem, jak v nich poskakují hvězdy. Letěli jsme směrem k Thetě Vlka, kde se poblíž slunce objevila podvojná hvězda. Byli to dva trpaslíci, jeden modrý, druhý oranžový, a překrýval je černý mrak. Prvním uvědomělým zážitkem bylo mi nebe pusté planety, které jsem pozoroval pod skleněnou kupolí provizorní stanice. Na planetách podvojných hvězd obvykle neexistuje život, kvůli jejich nepravidelné oběžné dráze. Výprava vyložila potřebné přístroje a po sedm měsíců konala průzkum v horách. Pokud si vzpomínám, vyskytla se tam nesmírně bohatá ložiska platiny, osmia a iridia. Neuvěřitelně těžké iridiové kostky byly mými hračkami. A nebe, mé první nebe, bylo černé s jasnými plamínky nehybných hvězd a dvěma nádhernými slunci, z nichž tryskala tmavě modrá a jasně oranžová záře. Vzpomínám, že se někdy proudy jejich paprsků překrývaly, a pak na naši planetu dopadalo tak silné a veselé zelené světlo, že jsem křičel a zpíval nadšením!“ Erg Noor skončil a dodal: „Tak dost, nechal jsem se unést vzpomínkami a vy jste už dávno měla odpočívat.“

„Pokračujte, nikdy jsem neslyšela nic zajímavějšího,“ prosila Niza, ale náčelník byl neúprosný.

Přinesl pulzující hypnotizátor a dívka, nevědouc, zda to způsobil velitelský pohled nebo uspávací přístroj, usnula tak tvrdě, že procitla až na začátku šestého oběhu. Už z náčelníkovy strnulé tváře vyčetla Niza, že se Algrab dosud neobjevil.

„Probudila jste se právě včas,“ prohlásil, když se Niza vrátila po elektrické a vlnové koupeli. „Zapněte hudbu a budící světlo. Všem!“

Niza rychle stiskla řadu páček a v kabinách, kde spali členové výpravy, začala se střídavě rozsvěcovat světla a zazněla hudba v nízkých vibrujících akordech, které postupně sílily. Tak s zvolna a obezřetně působilo na nervovou soustavu, aby se po dlouhém klidu vrátila k normální činnosti. Za pět hodin se všichni účastníci výpravy úplně probrali, a posilnění jídlem i nervovými stimulátory, shromáždili se v ústřední řídící kabině.

Zprávu o zkáze pomocného hvězdoletu přijal každý jinak. Jak Erg Noor očekával, posádka se zachovala statečně. Žádná zoufalá slova nebo ustrašené pohledy. Pur Chiss, který se nechoval příliš udatně na Zirdě, vyslechl zprávu bez zachvění. Mladá lékařka výpravy Luma Lasvi jen trochu pobledla a po straně si olízla vyprahlé rty.

„Vzpomeneme na zemřelé soudruhy,“ řekl náčelník a zapnul promítačku. Objevil se Algrab, jehož snímky natočili, než Tantra odletěla.

Všichni vstali. Na obrazovce se pomalu střídaly vážné i veselé tváře sedmi lidí, kteří tvořili posádku Algrabu. Erg Noor každého z nich pojmenoval a cestovatelé naposled pozdravili mrtvého. Takový byl obyčej astronautů. Kosmická letadla, která odlétala společně, měla vždy kompletní soupravu fotografií všech členů výpravy. Zmizelé rakety mohly dlouho putovat vesmírem a jejich posádka mohla ještě dlouho žít. Ale to nemělo význam, protože rakety se nikdy nevracela. Hledat ji, přispět jí a pomoc, nebylo možné. Konstrukce strojů na hvězdoletech byly už tak dokonalé, že k lehkým závadám téměř nikdy nedocházelo nebo se daly snadno opravit. Vážnou poruchu na strojích se dosud nikdy ve vesmíru nepodařilo odstranit. A někdy ještě rakety stačily podat poslední zprávu jako Parus. Ale hlášení většinou nedošla svého cíle, neboť jen stěží se dala přesně zaměřit. Veliký Okruh během tisíciletého vysílání dovedl vypátrat přesné určení zprávy, mohl ji dokonce i modifikovat a vysílat z planety na planetu. Kosmická letadla se nalézala zpravidla v neprozkoumaných oblastech, kde se dal směr vysílání uhodnout jenom náhodou.

Mezi astronauty panovalo přesvědčení, že kromě jiného existují v kosmickém prostoru jakási neutrální pole čili nulové oblasti, v nich všechna záření i zprávy tonou jako kameny ve vodě. Ale astrofyzikové považovali dosud nulová pole za pustý výmysl kosmických cestovatelů, kteří mají sklon k nejpodivuhodnějším fantaziím.

Po smutném obřadu a krátké poradě zapojil Erg Noor anamezonové motory. Za dva dny a dvě noci motory zmlkly a hvězdolet se začal přibližovat k rodné planetě o jedenadvacet miliard kilometrů za dvacet čtyři hodiny. Ke Slunci zbývalo asi šest pozemských (nezávislých) roků cesty. V ústřední řídící kabině a laboratorní knihovně se plným tempem pracovalo na vypočítání a zaměřování nového kursu.

Bylo třeba proletět celých šest let a používat anamezonu jen k vyrovnávání kursu rakety. To znamenalo řídit hvězdolet tak, aby si udržel zrychlení. Všechny znepokojovala neprobádaná oblast 344+2U mezi Sluncem a Tantrou, která se nedala obejít; podél jejích okrajů až ke slunci se prostíraly zóny volných meteorů, a kromě toho by raketa při obratu ztrácela zrychlení.

Po dvou měsících byla vyčíslena čára letu a Tantra začala opisovat povlovnou křivku rovnoměrného napětí.

Velkolepý hvězdolet byl v naprostém pořádku, rychlost se držela ve stanovených mezích. Teď už ležely mezi kosmickým letounem a vlastí jen asi čtyři nezávislé roky cesty.

Erg Noor a Niza unaveni skončili službu a pohroužili se do dlouhého spánku, právě tak jako dva astronomové, geolog, biolog, lékař a čtyři inženýři. Službu nastoupila nová směna, zkušený astronavigátor Pel Lin, který prodělával druhou výpravu, astronomka Ingrid Ditra a k nim se dobrovolně připojil inženýr elektroniky Kej Ber. Ingrid se svolením Pela Lina odcházela často do knihovny vedle řídící kabiny. Psala se svým dávným přítelem Kej Berem monumentální symfonii „Zánik planety“, k níž ji inspirovala tragédie na Zirdě.

Když Pela Lina unavila melodie přístrojů a pozorování černých propastí vesmíru, usazoval za řídící pult Ingrid a sám se vášnivě zabýval luštěním tajemných nápisů z planety nejbližší hvězdné soustavy v Kentauru, kterou obyvatelé záhadně opustili. Pel věřil, že jeho nemožný podnik skončí úspěchem.

Ještě dvakrát se vystřídaly služby, hvězdolet se přiblížil k Zemi téměř na deset tisíc miliard kilometrů, a za celou dobu pracovaly anamezonové motory jen několik hodin.

Zakrátko měla skončit služba Pel Linovy skupiny, čtvrtá do chvíle, co Tantra odletěla z místa, kde marně očekávala Algrab.

Astronomka Ingrid Ditra skončila výpočty a obrátila se k Pel Linovi, který s melancholickým výrazem pozoroval ustavičné chvění rudých střelek na modře čárkované stupnici, kde se měřilo gravitační napětí. I nejzdatnější lidé podléhali v druhé polovině služby zpomaleným psychickým reakcím. Kosmické letadlo mělo automatické řízení a plulo celé měsíce a roky určeným směrem. Jakákoliv neobvyklá příhoda, která přesahovala schopnosti řídícího automatu, vedla obyčejně ke zkáze rakety, neboť ani lidé nezachránili situaci. Sebecvičenější lidský mozek nemohl reagovat s potřebnou rychlostí.

„Myslím, že jsem už dávno vletěli do neprozkoumané oblasti 344+2U. Náčelník zde chtěl držet službu sám,“ promluvila Ingrid k astronavigátorovi.

Pel Lin pohlédl na počítač dnů.

„Ještě dva dny, a pak se stejně střídáme. Zatím se nedá čekat nic pozoruhodného. Vytrváme až do konce služby?“

Ingrid souhlasně kývla. Z jídelních místností vyšel Kej Ber a zaujal své obvyklé místo v křesle vedle rovnováhových mechanismů. Pel Lin zívl a vstal.

„Zdřímnu si pár hodin,“ obrátil se k Ingrid.

Dívka poslušně přešla od svého stolu k řídícímu pultu.

Tantra bez pohnutí plula absolutní prázdnotou. Nesmírně citlivé přístroje Volla Choda neobjevily žádný, ani vzdálený meteor. Kurs hvězdoletu teď ležel trochu stranou od Slunce, přibližně půldruhého roku cesty. Prostor, který s zrcadlil na předních obrazovkách, byl neuvěřitelně černý a prázdný. Vypadalo to, jako by hvězdolet mířil přímo do srdce tmy. Jen z bočných teleskopů se zabodávaly do obrazovek světelné šípy nesčetných hvězd.

Astronomka pocítila ve všech nervech divný neklid. Vrátila se ke svým strojům a teleskopům, znovu a znovu kontrolovala jejich údaje a mapovala neznámou oblast. Všechno bylo v pořádku, a přitom Ingrid nemohla odtrhnout oči od zlověstné tmy před hvězdoletem. Kej Ber zpozoroval její neklid, dlouho poslouchal a pozorně zkoumal přístroje.

„Nic nevidím. Co se ti zdálo?“

„Sama nevím. Leká mě ta nezvyklá tma vpředu. Zdá se mi, že naše raketa letí rovnou to temné mlhoviny.“

„Tmavý mrak zde má být,“ potvrdil Kej Ber, „ale škrtneme jenom o jeho kraj. S tím jsme počítali. Napětí v poli přitažlivosti vzrůstá rovnoměrně a slabě. Na cestě touto oblastí se musíme přiblížit k nějakému gravitačnímu centru. Není to stejné, je-li tmavé nebo svítící?“

„Máš pravdu,“ řekla Ingrid klidněji.

„Čeho se tedy bojíš? Letíme po stanoveném kursu dokonce rychleji, než jsme plánovali. Když se nic nezmění, doletíme na Tritóna i s naší nedostatečnou zásobou paliva.“

Ingrid zaplavila hřejivá radost při pouhé zmínce o Tritónu, který byl Neptunovou družicí a stanicí pro mezihvězdné rakety ve vnější oblasti sluneční soustavy. Přistát na Tritónu znamenalo vrátit se domů…

„Myslil jsem, že se budeme zabývat hudbou, ale Lin si šel odpočinout. Bude spát pět nebo šest hodin, a tak si zatím promyslím instrumentaci finále druhé části, víš, to místo, kde se nám stále nedaří integrální nástup bouře. Tohle…“ Kej zazpíval několik tónů. „Pam-pa-, dam-pa, ram-pa-pa“ — vtom jako by se ozvaly i stěny řídíci kabiny. Ingrid sebou trhla, ohlédla se, ale okamžitě pochopila: vzrostlo napětí v poli přitažlivosti a přístroj pro umělou gravitaci změnil melodii.

„Komická náhoda,“ rozesmála se trochu provinile.

„Vzrostla gravitace, jak se sluší na temný mrak. Teď můžeš být úplně klidná, a Lin ať si spí.“

S těmi slovy Kej Ber opustil řídící kabinu. V jasně osvětlené knihovně usedl za maličké elektronové violonpiano a ponořil se do práce. Uplynulo několik hodiny, kdy se otevřely hermetické dveře knihovny a objevila se Ingrid.

„Keji, prosím tě, probuď Lina!“

„Co se stalo?“

„Napětí v poli přitažlivosti vzrůstá víc, než je podle výpočtů třeba.“

„A co vpředu?“

„Tma jako dřív!“ Ingrid zmizela.

Kej Ber probudil astronavigátora. Ten vyskočil a řítil se do řídící kabiny k přístrojům.

„Nic hrozného se neděje. Ale kde se vzalo takové pole přitažlivosti? Na tmavý mrak je příliš silné, a hvězdy tu nejsou…“

„Lin se zamyslil a stiskl budicí páku náčelníkovy kabiny, ještě chvíli přemýšlel a zapojil i kabinu Nizy Krit.

„Když se nic nepřihodí, tak nás prostě vystřídají,“ vysvětlil polekané Ingrid.

„A když se přihodí? Erg Noor se probudí až za pět hodin. Co máme dělat?“

„Čekat,“ odpověděl klidně astronavigátor. „Co se zde může stát za pět hodin, tak daleko od všech hvězdných soustav?“

Melodie přístrojů zněla vůčihledně v nižších a nižších tónech a hlásila, že se změnily podmínky letu. Napjaté očekávání se vleklo. Dvě hodiny připadaly lidem jako celá směna. Pel Lin zůstával na povrchu klidný, ale Ingridino vzrušení se už přeneslo na Keje Bera. Ohlížel se často ke dveřím a čekal, až se objeví rozhodný Erg Noor, i když věděl, že probouzení z dlouhodobého spánku pokračuje zvolna.

Táhlé zvonění všemi trhlo. Ingrid se zachytila Keje Bera.

„Tantra je v nebezpečí. Napětí pole je dvakrát vyšší, než má být!“

Astronavigátor zbledl. Stalo se něco neočekávaného a bylo třeba okamžitého řešení. Osud hvězdoletu byl v jeho rukou. Nezadržitelně vzrůstající přitažlivost vyžadovala zpomalení letu nejen kvůli stále větší tíži v raketě, ale i proto, že ve směru letu byly patrně obrovské shluky pevné hmoty. Ale po zpomalení nebude čím nabrat zrychlení! Pel Lin stiskl zuby, otočil páčku a zapojil iontové motory jako brzdy. Zvučné údery se slily s melodií přístrojů a přehlušily poplašný signál aparátu, který vypočítával poměr mezi přitažlivou silou a rychlostí. Zvonění utichlo a ručičky potvrdila úspěch. Nebezpečná rychlost byla opět úměrná vzrůstající gravitaci. Ale sotva Pel Lin vypnul brzdy, ozval se signál znovu. Hrozná přitažlivá síla vyžadovala další zpomalení letu. Bylo zřejmé, že hvězdolet spěje přímo k mohutnému gravitačnímu centru.

Astronavigátor se rozhodl neměnit kurs, byla to obtížná práce a vyžadovala největší přesnosti. Brzdil kosmický letoun planetárními motory, přestože chybný kurs byl už očividný, neboť vedl přes ohromné spousty neznámé hmoty.

„Pole přitažlivosti je značné,“ poznamenala tlumeně Ingrid. „Možná, že…“

„Je třeba ještě víc zpomalit let, abychom se mohli obrátit!“ zvolal astronavigátor. „Ale čím potom zvýšíme rychlost?“ V jeho slovech zněla nerozhodnost.

„Pronikli jsme už vnější vichrnou zónou,“ odvětila Ingrid. „Gravitace nepřetržitě a rychle vzrůstá!“

Hlučné údery jen pršely, neboť planetární motory se automaticky zapínaly, jakmile elektronový stroj, který hvězdolet řídil, vytušil vpředu ohromné shluky hmoty. Tantra se začala pohupovat. Ať hvězdolet zpomalil sebevíc svůj let, lidé v řídící kabině ztráceli vědomí, Ingrid klesla na kolena, Pel Lin se ve svém křesle pokoušel zvednou hlavu, těžkou jako z olova. Kej Ber pocítil nesmyslný zvířecí strach a dětskou bezmocnost.

Údery motorů zrychlily tempo a přešly v nepřetržité burácení. Elektronový mozek hvězdoletu bojoval místo svých omráčených hospodářů. Byl svým způsobem mocný, ale omezený, jelikož nemohl předvídat komplikované situace a nalézt východisko ve výjimečných případech.

Kolébání Tantry zesláblo. Šipky označující zásoby planetárních iontových náloží rychle poklesly. Pel Lin procit a pochopil, že pro podivný a velký vzrůst přitažlivosti musí učinit mimořádná opatření, aby zastavil letoun, a pak prudce změnil kurs.

Pel Lin posunul páčku anamezonových motorů. Uvnitř zasvítily čtyři vysoké válce z dusitanu boritého, viditelné zvláštním průřezem v pultu. Oslnivý zelený plamen vyrazil jako blesk a začal proudit a vířit ve čtyřech mohutných spirálách. Silné magnetické pole v přední části hvězdoletu obklopilo stěny motorových trysek a zachránilo je před okamžitou zkázou.

Astronavigátor posunul páku ještě dál. Zelenou vířivou stěnou prosvítal jako vedoucí paprsek šedavý proud částic K. Ještě jeden pohyb a podél šedého paprsku projel oslepující fialová blesk, nezvratný signál, že začal prudký výtok anamezonu. Celý trup kosmického letadla odpověděl skoro neslyšnou, těžko snesitelnou vysokofrekvenční vibrací…

Erg Noor přijal nutnou dávku potravy a vychutnával v polospánku neobyčejně příjemnou elektromasáž nervové soustavy. Mrákoty, které obestíraly jeho mozek i tělo, pomalu mizely. Budící melodie zněla pořád veseleji ve stupňujícím se rytmu.

Vtom k němu zvenku proniklo něco zlého a přervalo radost nad probuzením z devadesátidenního spánku. Erg Noor si uvědomil, že je náčelníkem výpravy a zoufale se snažil přijít k normálnímu vědomí. Konečně pochopil, že hvězdolet prudce brzdí anamezonovými motory a že se tedy něco stalo. Pokusil se vstát, ale tělo ho ještě neposlouchalo, nohy se mu podlomily a Noor upadl jako balík na podlahu kabiny. Po chvíli se mu podařilo doplazit se ke dveřím a otevřít je. Vědomí mu pronikalo mlhou spánku; v úzké chodbě se Erg Noor postavil na všechny čtyři a tak vpadl do řídící kabiny.

Lidé upřeně zírající na obrazovky se polekaně ohlédli a přiskočili k náčelníkovi. Nebyl schopen vstát a pronesl namáhavě:

„Obrazovky, přední… přepojte na infračervenou… zastavte motory!“

Borazonové válce pohasly a současně utichla i vibrace trupu hvězdoletu. Na pravé přední obrazovce se objevila obrovská hvězda, záříc matným skořicově rudým světlem. Na okamžik všichni strnuli a nespouštěli oči z ohromného disku, který se vynořil ze tmy přímo před špicí rakety.

„Já hlupák!“ vykřikl bolestně Pel Lin. „Byl jsem přesvědčen, že letíme kolem temného mračna. A tohle je…“

„Železná hvězda!“ s hrůzou vyjekla Ingrid Ditra.

Erg Noor se přidržoval křesla a vstal z podlahy. Jeho obvykle bledá tvář měla modrý odstín, ale oči mu zaplály dřívějším prudkým ohněm.

„Ano, to je železná hvězda,“ řekl zvolna. „postrach astronautů.“

Nikdo o ní v této oblasti neměl potuchy a pohledy všech se k Noorovi obrátily se strachem i nadějí.

„Myslil jsem jenom na mrak,“ řekl Pel Lin tiše a provinile.

„Temné mračno s tak silnou gravitací by se musilo skládat z tvrdých, poměrně velkých částic a Tantra by už zahynula. Je nemožné vyhnout se srážce v takovém roji,“ pevně a tiše řekl náčelník.

„A co prudká změna napětí v poli a jakési víření? Což to přímo neukazuje na mračno?“

„Nebo na to, že hvězda má planetu, možná, že víc než jednu…“

Astronavigátor sevřel tak prudce rty, že mu vytryskla krev. Náčelník povzbudivě kývl hlavou a sám stiskl knoflíky budicího zařízení.

„Rychle přineste přehled pozorování! Vyčíslíme isogravy!“

Kosmické letadlo se znovu zhouplo. Přes obrazovku se kmitlo něco ohromného, uskočilo to dozadu a zmizelo…

„Zde je odpověď… Obletěli jsme planetu. Rychleji, rychleji do práce!“

Náčelníkův pohled padl na měřiče paliva. Erg se pevněji zabořil do křesla, chtěl cosi říci a zmlkl.