Mlhovina v Andromedě

KAPITOLA 6. Legenda modrých sluncí

Z nemocniční kabiny vyšli lékařka Luma Lasvi a biolog Eon Tal. Erg Noor se k nim vrhl.

„Niza?“

„Žije, ale…“

„Umírá?“

„Zatím ne. Je těžce ochrnuta. Jsou zasaženy všechny kmeny míchy, parasympatická soustava, asociační centra a centra pocitová. Dech je velmi zpomalený, ale pravidelný. Srdce tepe jednou za sto vteřin. Není to smrt, nýbrž hluboký kolaps, který může trvat neurčitě dlouhou dobu.“

„Vědomí a bolest jsou vyloučeny?“

„Vyloučeny.“

„Absolutně?“ Náčelníkův pohled byl přísný a pronikavý, avšak lékařka neupadla do rozpaků.

„Absolutně!“

Erg Noor pohlédl prosebně na biologa. Ten souhlasně přikývl.

„Co hodláte dělat?“

„Udržovat ji v rovnoměrné teplotě, absolutním klidu a v slabém osvětlení. Nebude-li se kolaps prohlubovat, bude to vlastně spánek… možná až na Zem… Pak ji dopravíme do Institutu Nervových Drah. Poranění způsobil nějaký druh proudu. Skafandr byl proražen na třech místech. Dobře, že skoro nedýchala!“

„Zpozoroval jsem otvory a zalepil je náplastí,“ řekl biolog.

Erg Noor mu s němou vděčností stiskl ruku.

„Jenže,“ začala Luma, „bylo by lépe, kdybychom co nejdříve unikli zvýšené přitažlivosti… A zároveň je to nebezpečné; ani ne tak zrychlení při odletu, jak návrat k normální přitažlivé síle.“

„Chápu: máte strach, že se puls ještě více zpomalí. Ale vždyť není kyvadlo, které zrychluje svůj pohyb v zesíleném gravitačním poli?“

„Rytmus impulsů v organismu podléhá vcelku stejný zákonům. Jestli srdce bude bít dvakrát pomaleji, začne být prokrvení mozku nedostatečné, a…“

Erg Noor se tak hluboce zamyslil, že zapomněl na lidi vedle sebe, pak se vzpamatoval a silně povzdechl.

Jeho spolupracovníci trpělivě čekali.

„Nebylo by východisko v tom, že bychom vystavili organismus zvýšenému tlaku v atmosféře s větším množstvím kyslíku?“ zeptal se opatrně, a už ze spokojených úsměvů Lumy Lasvi a Eona Tala pochopil, že jeho myšlenka je správná.

„Nasytit krev plynem při velkém parciálním tlaku, to je skvělé… Ovšem, učiníme opatření proti trombóze, a pak ať si tluče srdce třeba jednou za dvě stě vteřin. Později se to vyrovná…“

Eon se usmál a jeho strohá tvář byla hned mladá a bujaře veselá.

„Organismus zůstane bezvědomý, ale živý,“ řekla ulehčeně Luma. „Pojďme připravit pokoj. Chci použít silikolové skříně, kterou jsme vezli pro Zirdu. Umístíme do ní vznášející se křeslo, které na dobu odletu přeměníme v posle. Až skončí zrychlování, upravíme Nizino lůžko definitivně.“

„Až budete hotovi, podejte zprávu do řídící kabiny. Nebudeme se tu zbytečně zdržovat ani minutu. Dosti už tmy a tíhy černého světa!“

Všichni pospíšili do různých částí rakety a každý se potýkal s tlakem černé planety, jak uměl.

Signály zahřměly vítěznou píseň odletu.

Ještě nikdy se lidé nepoddávali měkkému objetí přistávacích křesel s tak dokonalým pocitem úlevy. Ale start z těžké planety byl obtížnou a nebezpečnou záležitostí. Aby se raketa odpoutala, musila vyvinout zrychlení, které bylo na hranici lidské odolnosti, a sebemenší pilotova chyba mohla všechny zahubit.

Za ohlušujícího řevu planetárních motorů řídil Erg Noor hvězdolet po tečně k horizontu. Páky hydraulických křesel se zabořovaly pod vzrůstající přitažlivostí stále hloub a hloub. Co nevidět dojdou až k zarážkám a pod tlakem při zrychlení se křehké lidské kosti roztříští jako pod úderem kladiva. Náčelníkovy ruce na tlačítkách přístrojů ztěžkly jako balvany. Ale silné prsty pracovaly a Tantra, opisujíc pozvolný oblouk, stoupala stále výš z husté tmy k průzračné černi nekonečna. Erg Noor nespouštěl oči z rudého pásu horizontálního moderátoru, který se chvěl ve vratké rovnováze a naznačoval, že raketa může co chvíli začít klesat po oblouku dopadu. Obrovská planeta ještě nepropustila Tantru ze svého zajetí. Erg Noor se rozhodl spustit anamezonové motory, které mohly odpoutat hvězdolet z kterékoli planety. Pronikavá vibrace otřásla raketou. Rudý pruh se zvedl deset milimetrů nad nulu. Ještě nepatrně…

Periskopem pro horní výhled na trup náčelník uviděl, jak se Tantra pokryla tenkou vrstvou modravého plamene, který pomalu stékal k zadní části rakety. Prorazili atmosférou! Podle zákona o supravodivosti se trvalé elektrické proudy ve vzduchoprázdném prostoru řítí přímo po trupu rakety.

Hvězdy se znovu zaostřily v jasné body a osvobozená Tantra odlétala stále dál od hrozné planety. Každou vteřinou se zmenšovalo břímě přitažlivost. Těla se stávala lehčí a lehčí. Rozezvučel se přístroj pro umělou gravitaci a jeho obvyklá pozemská intenzita po nekonečných dnech života pod tlakem černé planety a zdála nesmírně malá. Lidé vyskočili z křesel. Ingrid, Luma a Eon se dali do krkolomného, fantastického tance. Ale brzy se dostavila nutná reakce a většina posádky se pohroužila na krátký čas do spánku, aby si odpočinula. Bděli jenom Erg Noor, Pel Lin, Pur Chiss a Luma Lasvi. Byl potřeba propočítat zatímní kurs hvězdoletu, opsat gigantický oblouk, kolmý k rovině oběhové dráhy celé soustavy hvězdy T a vyhnout se jejímu ledovému a meteorickému pásmu. Pak mohla rakety nabrat normální subsvětelnou rychlost. Lidé se pustily do zdlouhavé práce při určování správného kursu.

Lékařka pozorovala Nizin stav po startu i po návratu k normální přitažlivé síle. Brzy mohla všechny uklidnit zprávou, že pauzy mezi jednotlivými údery se ustálili na sto deset vteřin. Při zvýšeném kyslíkovém režimu nehrozila smrt. Luma Lasvi se rozhodla použít elektronového tiratronu pro povzbuzení srdeční činnosti, a neurosekrečních stimulátorů.

Padesát pět hodin úpěly stěny rakety pod vibrací anamezonových motorů, dokud počítače nevykazovaly rychlost devět set sedmdesát miliónů kilometrů za hodinu, blížící se krajní bezpečností mezi. Vzdálenost od železné hvězdy se během čtyřiadvaceti pozemských hodin zvětšila na víc než dvacet miliard kilometrů. Těžko lze vyjádřit pocit úlevy, jaký prožívalo všech třináct cestovatelů po těžký zkouškách od vymřelé planety a zkázy Algrabu až po hrůzné černé slunce. Radost z úniku však nebyla úplná, neboť čtrnáctý člen posádky, mladá Niza Krit ležela bez hnutí, napůl mrtvá v oddělené části nemocniční kabiny.

Na raketě bylo pět žen: Ingrid, Luma, druhá inženýrka elektroniky, geoložka a učitelka gymnastiky Ione Mar, která zastávala i funkci distributorky potravin, letecké manipulantky i kollektorky vědeckých materiálů. Teď se všechny sešly jako při starodávném pohřebním obřadu. Svlékly Nizino tělo z šatů, omyly je speciálními roztoky Tm a Ac a uložili na silném, ručně šitém koberci z nejjemnějších hub Středozemního moře. Koberec umístily na pneumatické matraci a dali pod kulatou báň z růžového silikolu. Citlivý a přesný thermobarooxystat mohl po celé roky udržovat uvnitř silného příklopu potřebnou teplotu, tlak i vzdušný režim. Měkké gumové výběžky udržovala Nizu ve stejné poloze, kterou Lékařka Luma Lasvi jednou za měsíc měnila. Nejdůležitější bylo zabránit odumřelým proleženinám, které se mohou objevit při absolutní nehybnosti. Proto se Luma rozhodla zavést hlídky u Nizina těla a sama se pro první dva roky cesty řekla dlouhého spánku. Niza zůstávala dál v katalaptickém stavu. Jediné, co se podařilo Lumě Lasvi dosáhnout, bylo urychlení pulsu na jeden tep na minutu. Jakkoli to byl nepatrný úspěch, mohla aspoň odstranit umělé okysličování, které škodilo plicím.

Uplynuli čtyři měsíce. Hvězdolet se nesl správným, přesně vypočteným směrem mimo oblast volných meteorů. Posádka, zmořená událostmi a vysilující prací, usnula na sedm měsíců. Tentokrát nebděli tři, nýbrž čtyři lidé; k Ergu Noorovi a Puru Chissovi se připojila lékařka Luma Lasvi s biologem Eonem Talem.

Když náčelník vyvázl z nejhorší situace, do jaké se kdy dostaly pozemské hvězdolety, cítil se opuštěný. Po prvé mu čtyři roky cesty k Zemi připadaly nekonečné. Nesnažil se klamat sám sebe, bylo to proto, že jedině na Zemi mohl doufat v záchranu své Nizy.

Dlouho odkládal prohlídku elektronových stereofilmů z Parusu, k níž by za jiných okolností přikročil hned druhý den po odletu. Erg Noor chtěl společně s Nizou uvidět a uslyšet první zprávy z překrásných světů na planetách modré hvězdy, zářící o letních nocích na obloze Země. Přál si, aby Niza byla s ním při splnění nejsmělejších snů minulosti i přítomnosti, při objevení nových hvězdných světů, příštích dalekých ostrovů lidstva…

Filmy, natočené před osmdesáti lety ve vzdálenosti osmi parseků od Slunce a ležící v otevřené raketě na černé planetě hvězdy T, uchovaly se výtečně. Polokulovitá stereoskopická obrazovka přenesla čtyři diváky z Tantry tam, kde ve výši zářila modrá Vega.

V rychlém sledu se střídaly obrazy oslnivě modrého slunce i letmé záběry ze života na raketě. U počítacího stoje pracoval velmi mladý, osmadvacetiletý náčelník výpravy; astronomové, konající pozorování, byli ještě mladší. Byl tu záběr z každodenního sportu a tance, v nichž členové výpravy dosahovali přímo akrobatické dokonalosti. Ironický hlas oznámil, že prvenství po celou cestu drží bioložka. A vskutku, dívka s krátkými lněnými vlasy prováděla nejobtížnější cviky a neuvěřitelným způsobem prohýbala své nádherně rostlé tělo.

Při pohledu na jasné, úplně reálné obrazy plastické obrazovky, která zachovávala i normální světelné odstíny, člověk zapomínal, že ty veselé, energií překypující mladé astronauty už dávno sežraly odporné příšery železné hvězdy.

Stručné záznamy ze života výpravy brzy skončily. Zesilovače světla v promítačce začaly bzučet; fialové slunce zářilo tak pronikavě, že i zde, v jeho bledém odrazu, musili si lidé zasadit ochranné brýle. Kolosální hvězda měla průměr i hmotu skoro třikrát větší než Slunce, byla silně zploštělá a rotovala se zběsilou rychlostí, která činila na rovníku tři sta kilometrů za vteřinu. Koule nepředstavitelně zářivých plynů s povrchovou teplotou jedenáct tisíc stupňů rozprostírala křídla perleťově růžového ohně na miliardy kilometrů. Zdálo se, jako by paprsky Vegy ubíjely a ničily všechno, co jim přišlo do cesty. Letěly do prostoru jako mocná kopí, dlouhá miliardy kilometrů. Hluboko v jejich záři se ukrývala nejbližší planeta modré hvězdy. Ale do ohnivého oceánu se nemohla vnořit žádná raketa Země ani jejích sousedů z Okruhu. Optické promítání vystřídal hlas, referující o vykonaných pozorováních a na obrazovce se objevily polofantastické čáry stereometrických nákresů, které ukazovaly polohu první i druhé z planet Vegy. Parus se nemohl přiblížit ani k druhé planetě, vzdálené sto miliónů kilometrů od hvězdy.

Z hlubin průzračně fialového oceánu plamenů, tvořících atmosféru hvězdy, vyletovaly obrovské protuberance a protahovaly do prostoru všespalující ruce. Energie Vegy byla tak obrovská, že hvězda vyzařovala světlo nejsilnějších kvant, to jest fialové a neviditelné části spektra. Dokonce i v lidských očích, chráněných trojitými filtry, vyvolávala pocit přízračnosti, téměř neviditelného, ale smrtelně nebezpečného přeludu… Zuřily světelné bouře, překonávající přitažlivost hvězdy. Jejich vzdálené ozvěny narážely na Parus a nebezpečně jím pohupovaly. Počítače kosmických paprsků i ostatních druhů tvrdého záření vypověděly službu. Uvnitř spolehlivě chráněné rakety začala narůstat smrtonosná ionizace. Dalo se tušit, jak zběsilá je zářivá energie, její promarněná síla o kvintilionech kilowattů se řítila mocným proudem kolem rakety do prázdného prostoru.

Náčelník Parusu opatrně zavedl hvězdolet k třetí planetě, která byla veliká, ale halila ji jen tenká slupka průzračné atmosféry. Bylo zřejmé, že ohnivý dech modré hvězdy odvál vrstvu lehkých plynů, které se táhly za planetou jako dlouhý, slabě zářící ohon po její zastíněné straně. Zhoubné výpary fluoru, jedovatý kysličník uhličitý, nehybná hustota inertních plynů — v takové atmosféře by ani na okamžik nemohlo nic pozemského existovat.

Z lůna planety čněly ostré vrcholy, hrany i kolmé zubaté stěny kamenných masivů, rudých jako čerstvé rány, nebo zase propastně černých. V náhorních lávových rovinách, ošlehaných zuřivými vichry, zely trhliny a prolákliny, v nichž teklo roztavené magma jako žíly krvavého ohně.

Do výšky se zvedala a vířila hustá oblaka popelu, na osvětlené části planety oslnivě modrá a neproniknutelně černá na straně zastíněné. Obrovské tisícikilometrové blesky bily do všech stran a svědčily o tom, že mrtvá atmosféra je prosycena elektřinou.

Strašný fialový přízrak ohromného slunce, černá obloha, zpola překrytá zářivým třpytem korony, a dole na planetě světle fialové kontrastní stíny v divoké změti skal, plamenné brázdy, zákruty a kola, ustavičná záře zelených blesků…

Stereoskopy zachytily a elektronické filmy zapsaly vše s netečnou, nelidskou přesností.

Leč za přístoji stál živý cit cestovatelů, protest rozumu proti nesmyslným silám zmaru a hromadění mrtvé hmoty, vědomí, jak nepřátelský je tento svět běsnícího kosmického ohně. A čtyři lidé, zhypnotizovaní nebývalou podívanou, povzbudivě na sebe pohlédli, když hlas oznamoval, že Parus letí ke čtvrté planetě.

Za několik vteřin už narůstala pod bočnými teleskopy rakety poslední okrajová planety Vegy, veliká asi jako Země. Parus prudce klesal. Bylo zřejmé, že se cestovatelé rozhodli stůj co stůj prozkoumat poslední planetu, poslední nadějí, že objeví svět, ne-li krásný, tedy aspoň vhodný pro život.

Erg Noor se přistihl, že v duchu připustil slůvko „aspoň“. Stejně asi uvažovali ti, kdo řídili Parus a prohledávali povrch planety mocnými teleskopy.

„Aspoň…!“ Dvě slabiky, které znamenaly konec snů o překrásných světech kolem Vegy, konec nadějím, že najdou planety jako skvostné perly na dně vesmíru, kvůli nimž se dobrovolně odhodlali k čtyčicetiletému vězení v rakety, a víc než na šedesát let opustili rodnou Zemi.

Ale Erg Noor, zaujatý podívanou, na to hned nepomyslil. V hloubi polokulovité obrazovky sledoval uhánějící povrch nesmírně vzdálené planety. K veliké lítosti cestovatelů, zemřelých i živých, planeta se podobala Marsu, blízkému sousedu Země. Tatáž tenká průzračná slupka atmosféry s černozeleným, vždy bezoblačným nebem, stejně rovné, pusté souše s řetězy zvětralých hor, Rozdíl byl jen v tom,že na Marsu panoval v noci spalující mráz a denní teploty se prudce střídaly. Byly tam močály podobné obrovským loužím, které se vypařovaly téměř do sucha, málokdy se objevil slabý déšť nebo jinovatka, živořily tam odumřelé rostliny a podivná malátná zvířata, zarytá do země.

Zde zářící plamen modrého slunce zahříval planetu tak, že celá dýchala žárem jako nejžhavější pouště na Zemi. Nepatrné množství vodních par vystupovalo k horním vrstvám ovzduší a rozsáhlé roviny stínily jen chomáče tepelných proudů, které bez ustání rozviřovaly atmosféru. Planeta se otáčela rychle jako všechny ostatní. Noční chlad rozsypal horniny v moře písku. Oranžový, fialový, zelený, blankytný a oslnivě bílý písek zaplavoval planetu v obrovských skvrnách, které z dálky vypadaly jako moře či vrstvy zdánlivého rostlinstva. Zvětralá pohoří, vyšší než na Marsu, ale stejně mrtvá, byla pokryta leskle černou nebo hnědou vrstvou. Modré slunce s mocným ultrafialovým zářením rozrušovalo minerály, odpařovalo lehké prvky.

Zdálo se, že světlé písečné pláně hoří plamenem. Erg Noor si vzpomněl, že za starých dob, kdy vědci tvořili jenom nepatrnou skupinu obyvatel Země, spisovatelé a umělci snili o lidech na jiných planetách, kteří by mohli žít při vysoké teplotě. Bylo to poetické a krásné, upevňovalo to víru v moc lidské přirozenosti. Obyvatelé planet v ohnivém dechu modrých sluncí, vítající své bratry ze Země…! Na mnoho lidí včetně Erga Noora silně zapůsobil obraz, který viděli v muzeu na východě Jižního obytného pásma: pláň ohnivě fialového písku s mlžným oparem na obzoru, bezbarvé žhavé nebe, a pod ním nevýrazné lidské postavy v ohnivzdorných skafandrech, vrhající ostré modročerné stíny. Strnulí úžasem stáli na rohu jakési kovové budovy, rozžhavené skoro do běla. Vedle bylo vidět nahou ženu s rozpuštěnými rudými vlasy. Světlá pleť v oslňujícím světle jí zářila pronikavěji než písek, fialové a malinově červené stíny zdůrazňovaly každou linii vysoké ztepilé postavy, stojící jako prapor vítězného života nad silami vesmíru.

Byl to odvážný, ale úplně nereálný sen, odporující všem zákonům biologického rozvoje, které lidé v epoše Okruhu prozkoumali mnohem hlouběji, než v době, kdy obraz vznikl.

Erg Noor sebou trhl, když se proti němu začal prudce přibližovat povrch planety. Neznámý pilot řídil Parus na sestup. Docela blízko plynuly písečné přesypy, černé skály, záplavy jakýchsi zářivých zelených krystalů. Hvězdolet metodicky oblétával planetu po spirále od pólu k pólu. Nikde ani sebemenší příznak vody nebo aspoň nejprimitivnějších forem rostlinného života. Opět „aspoň…!“

Samota vyvolávala stesk, raketa v mrtvých dálkách zapadla do moci ohnivé modré hvězdy… Erg Noor se vžíval do nadějí lidí, kteří natáčeli film, když zkoumali planetu a hledali aspoň stopy minulého života. Každý, kdo létal na pusté, mrtvé planety, kde nebyla voda ani atmosféry, dobře zná to usilovné pátrání po domnělých rozvalinách, po zbytcích měst a staveb v náhodně seskupených trhlinách, pustých skalách a stržích mrtvých hor, které nikdy nepoznaly život.

Na obrazovce rychle míjel spálený povrch cizího světa, kde vály jen prudké vichry a neexistoval sebemenší stín. Když si Erg Noor uvědomil, že je veta po dávném snu, snažil se pochopit, jak mohla vzniknout nesprávná představa o sežehlých světech modré hvězdy.

„Naši přátelé na Zemi budou zklamáni, až se to dozví,“ řekl potichu biolog, jenž se přiblížil k náčelníkovi. „Po mnohá tisíciletí se milióny pozemšťanů dívaly na Vegu. Za letních nocí všichni mladí zamilovaní a roztoužení na severní polokouli obraceli zraky k obloze. Zářivá modrá Vega stojí v létě téměř v zenitu — kdo by se jí neobdivoval? Lidé toho věděli dost o hvězdách už před několika tisíci lety. Netušili však, že planety vznikaly skoro u každé hvězdy s pomalou rotací a silným magnetickým pólem, tak jako téměř každá planeta má svou družici. Nevěděli o tomto zákonu, ale snili o spolubratřích na jiných světech, a především na planetách modrého slunce Vegy. Vzpomínám si na překlady z jakéhosi starého jazyka o lidech polobozích z modré hvězdy.“

„Po tom, co hlásil Parus, byla Vega mým snem,“ obrátil se k Eonu Talovi náčelník. „Teď je jasné, že tisíciletá touha po vzdálených a nádherných světech zastřela oči mně i spoustě rozumných a vážných lidí.“

„Jak byste dnes dešifroval Parusovu zprávu?“

„Jednoduše. Čtyři planety Vegy jsou pusté a bez života. Nic není krásnější než Země. Jaké štěstí, až se vrátíme!“

„Máte pravdu!“ zvolal biolog. „Proč to nikoho nenapadlo dřív…?“

„Možná, že napadlo, ale ne nás, astronauty, a zřejmě ani ne Radu, avšak slouží nám to jen ke cti, protože v životě vítězí smělý sen, a ne skeptická deziluze!“

Let kolem planety na obrazovce skončil. Následovaly zápisy automatické stanice, která analyzovala podmínky na povrchu planety. Pak se rozlehl mocný výbuch; to svrhli geologickou bombu. K hvězdoletu dolétlo obrovské mračno minerálních částic, Zavyla čerpadla, jež zachycovala prach do filtrů bočných sacích kanálů. Vzorky minerálního prachu z písku a hornin se ukládaly do silikolových zkumavek, zatím co vzduch horních vrstev atmosféry se lapal do křemíkových baněk. Parus se vydal na zpáteční třicetiletou cestu, ale nebylo mu souzeno, aby ji dokončil. Teď jeho pozemský druh nese lidem všechno, co se podařilo s takovými obtížemi a trpělivostí zmizelým cestovatelům získat…

Šest dalších cívek se zápisy bylo určeno pro speciální studium astronomů na Zemi a nejpodstatnější údaje k vysílání pro Veliký Okruh.

Prohlížet filmy o dalších osudech Parusu, o jeho těžkém boji s poruchou, s hvězdou T, a zvláště zvukový záznam z posledního kotouče, k tomu už nikdo z přítomných neměl chuti. Jejich vlastní prožitky byly dosud příliš silné. Rozhodli se, žer prohlídku odloží až do příštího pravidelného budíčku celé posádky. Přeplněni dojmy, členové dozorčí služby si odešli odpočinou a zanechali náčelníka v ústřední řídící kabině.

Erg Noor už nepřemýšlel o zničeném snu. Snažil se zhodnotit hořké drobty poznání z Parusovy a své výpravy, které přinesou lidstvu za cenu nesmírných obětí a úsilí. Nebo mu dobré výsledky připadají trpké jen z velikého rozčarování?

Erg Noor poprvé myslil na překrásnou rodnou planetu jako na nevyčerpatelný zdroj jemných, po poznání toužících lidí, kteří se osvobodili od těžkých starostí, od nebezpečenství přírody i primitivní společnosti. Bolesti, tápání, neúspěchy, omyly a zklamání zůstaly i v epoše Okruhu, ale přenesly se do nejvyšší tvůrčí sféry ve vědě, umění i výstavbě. Jen pohnání a tvořivé práci vděčí Země za to, že se zbavila hrůz hladu, přelidnění, infekčních nemocí na nebezpečných zvířat. Je zachráněna před vyčerpáním paliv, před nedostatkem užitečných chemických prvků i předčasné slabosti a smrti lidí. A ty nepatrné útržky znalostí, které Tantra přiveze, jsou také přínosem k mohutné myšlenkové lavině, jež s každým desetiletím postoupí úspěšně kupředu v řízení společnosti a poznávání přírody.

Erg Noor otevřel sejf cestovního žurnálu Tantry a vyňal z něho krabičku s kovem ze spirálového disku, který objevili na černé planetě. Těžký úlomek zářivého azuru přilnul pevně k dlani. Erg věděl, že na rodné planetě ani na jejích sousedech ve sluneční soustavě či na nejbližších hvězdách podobný kov neexistuje. To je další, snad nejdůležitější zpráva, kromě zvěsti o záhubě Zirdy, kterou dovezou Zemi a Okruhu.

Železná hvězda je velmi blízko Země, a vydá-li se na černou planetu speciálně připravená výprava, nebude to po zkušenostech Parusu a Tantry tak nebezpečné, i kdyby ve věčné tmě existovalo sebevíc černých křížů a medúz. Při otevírání spirálového disku sklidili nezdar. Kdyby byli měli čas, aby si celý podnik dobře promyslili, pochopili by už tenkrát, že obrovská spirálovitá roura je součásti hnacího systému rakety.

Náčelníkovi vytanuly na mysli události posledního osudného dne, Niza, která ho zaštítila, když bezmocně upadl blízko černého přízraku. Krátce trval její mladý cit, v němž se hrdinská oddanost dávnověkých žen pojila s otevřenou a rozumnou statečností soudobé epochy.

V pozadí neslyšně stanul Pur Chiss, aby vystřídal náčelníka ve službě. Erg Noor vyšel do knihovní laboratoře, ale nezamířil hlavním koridorem k spacím kabinám, nýbrž otevřel těžké dveře do nemocničního pokoje.

Rozptýlené světlo pozemského dne se chvílemi zatřpytilo na silikolových přihrádkách s léky a nástroji, odráželo se od kovu rentgenové aparatury a přístrojů pro umělé dýchání a krevní oběh. Náčelník odhrnul těžký závěs, který splýval se stropu, a ocitl se v pološeru. Slabé osvětlení připomínalo svit luny, ale růžový křišťál silikolu mu dodával teplý tón. Dva tiratronové stimulátory, zapojené pro případ nenadálého kolapsu, bzučely skoro neslyšně a podporovaly srdeční tep ochrnuté dívky. Pod příklopem v růžově stříbřitém světle ležela nehybná Niza a vypadala, jako by spala klidným, šťastným spánkem. Sto generací zdravého, čistého a sytého života předků vytříbilo do umělecké dokonalosti pružné a pevné linie Nizina těla, jež bylo nejkrásnějším výtvorem mocného pozemského života. Lidé dávno věděli, že jejich údělem se stala planeta bohatá na vodu. Voda podporovala bujný rostlinný život, a ten zas vytvářel ohromné zásoby volného kyslíku. Tehdy jako mocný příval zaplavil zemi živočišný život, který se po mnoho set miliónu let postupně zdokonaloval, až se objevila myslící bytost — člověk. Gigantický historická zkušenost s rozvojem života na nesčetných jiných planetárních soustavách ukázala, že čím obtížnější a zdlouhavější byla slepá evoluční cesta výběru, tím nádhernější byly formy nejvyšších myslících bytostí, tím propracovanější byl účelnost jejich přizpůsobení k okolním podmínkám a požadavkům života, účelnost, k níž patří i krása.

Všechno, co existuje, pohybuje a vyvíjí se po spirálovité dráze. Erg Noor si jasně představil největší spirálu obecného vzestupu ve vztahu k životu a lidské společnosti. Po prvé s překvapující jasností pochopil, že čím obtížnější jsou životní podmínky a práce organismů jako biologických strojů, čím trudnější je cesta společenského rozvoje, tím pevněji je zatočena spirála vzestupu, a tím blíže k sobě mají její „závity“, proto tím pomaleji probíhá životní proces a vznikající formy jsou běžnější, víc se sobě navzájem podobají.

Neměl pravdu, když se honil za divukrásnými planetami modrých sluncí, a špatně učil Nizu! Lidstvo nemá létat k novým světům, aby hledalo a objevovalo nějaké neobydlené planety, které se uspořádaly náhodně, samy od sebe, je třeba promyšleně, krok za krokem, po celé větvi Galaxie uskutečňovat vítězný pochod vědění a životní krásy… takové, jako je Niza…

Erg Noor v náhlém mučivém stesku klesl na kolena před Niziným sarkofágem v silikolu. Dívčin dech byl neznatelný, řasy pod pevně zavřenými víčky vrhaly nafialovělé stíny, pootevřenými rty probleskovaly úbělové zuby. Na levém rameni, na lokti a u kořene šíje bylo vidět bledé zamodralé skvrny, kam dívku zasáhl smrtonosný proud.

„Zdalipak vidíš a pamatuješ si něco ve svém snu?“ tázal se bolestně Erg Noor v návalu hoře, cítě, že jeho vůle roztává víc než vosk, dech se krátí, hrdlo stahuje.

Náčelník výpravy si stiskl propletené prsty až mu zmodraly, jak se snažil sdělit Nize své myšlenky a vášnivě ji volal do života a štěstí. Ale rusovlasá dívka zůstávala nehybná jako růžová mramorová socha, která s nejvyšší dokonalostí napodobila živý model.

Lékařka Luma Lasvi vešla tiše do nemocničního pokoje. Opatrně odhrnula závěs a uviděla náčelníka, klečícího bez hnutí jako pomník miliónů mužů, kteří musili oplakávat své milované. Nezastihla tu Erga Noora po prvé. Srdce jí zatrnulo prudkou lítostí. Erg Chmurně povstal. Luma k němu rychle přistoupila a vzrušeně zašeptala:

„Musím si s vámi pohovořit.“

Erg Noor kývl, a mhouře oči, vyšel do přední části nemocnice. Neposadil se na židli, již mu Luma nabídla, zůstal stát a opřel se o stojan houbovitého zářiče. Luma se před ním napřímila v celé své nevelké výšce, aby pro nastávající rozhovor vypadala větší a důležitější. Náčelníkův pohled jí nedopřál času na přípravu.

„Vy víte,“ začala nejistě, „že současná neurologie pronikla do procesu vzniku emocí v oblastech vědomí a podvědomí duševního života. Podvědomí napomáhá účinku tlumících léků na prastaré mozkové oblasti, které řídí chemickou regulaci soustavy včetně nervové soustavy a částečně i vyšší nervové činnosti.“

Erg Noor povytáhl obočí. Luma Lasvi pocítila, že hovoří příliš podrobně a zdlouhavě.

„Chci říci, že medicína má možnost působit na mozková centra, která řídí silné prožitky. Mohla bych…“

Záblesk pochopení svitl v Ergových očích a odrazil se v letmém úsměvu.

„Hodláte působit na mou lásku, a tak mě zbavit utrpení?“ tázal se rychle.

Lékařka sklonila hlavu.

„Nevzdám se svého citu, i kdybych měl sebevíc trpět. Utrpení, není-li nad lidské síly, vede k porozumění a porozumění k lásce — tak se kruh uzavírá. Jste hodná, Lumo, ale nechci!“

A náčelník s obvyklou rázností zmizel za dveřmi.

Se stejným spěchem jako v době nehody seřizovali inženýři a mechanikové znovu po třinácti letech obrazovky v ústřední řídící kabině a knihovně pro pozemské přenosy. Hvězdolet vplul do oblasti, v níž se daly zachytit rádiové vlny vysílané z mohutné sítě Země a rozptýlené v atmosféře.

Hlasy, zvuky, tvary a barvy rodné planety povzbuzovaly cestovatele, ale zároveň podněcovaly jejich netrpělivost, a délka kosmického putování se jim zdála stále nesnesitelnější.

Hvězdolet volal umělou družici 57 na obvyklé vlně dálkových kosmických letů a astronauti čekali každou hodinu na ohlas této mocné přestupní stanice, která spojovala Zemi s vesmírem.

Konečně volání kosmického korábu dostihlo Zemi.

Celá posádka bděla a neodtrhla se od přijímačů. Návrat do života po třinácti pozemských a devíti závislých letech, kdy neměli spojení s Otčinou! Lidé dychtivě očekávali zprávy ze Země, a prostřednictvím celosvětové sítě diskutovali o důležitých otázkách, které se jako obvykle předkládaly všem zájemcům.

Náhodně zachycený návrh půdoznalce Cheba Ura vyvolal šestitýdenní diskusi a nejsložitější výpočty.

„Diskutujte o návrhu Cheba Ura!“ hřímal hlas ze Země. „Všichni, jejichž myšlení a práce se nesou tímto směrem, všichni, kdo máte shodné názory či záporná stanoviska, řekněte své slovo!“

Jak radostně zněla cestovatelům obvyklá formule, vyzývající k rozsáhlé diskusi! Cheb podal v Radě Astronautiky návrh na systematický průzkum planet modrých a zelených sluncí. Podle jeho mínění jsou to světy s mocným silovým zářením, které může chemicky stimulovat v zemských podmínkách netečné mineralogické struktury v boji proti entropii, to znamená podněcovat je k životu. Zvláštní formy života, složené z nerostů těžších než plyny, budou aktivní při vysokých teplotách a při pronikavé radiaci hvězd vyšších spektrálních tříd. Cheb pokládal neúspěch výpravy na Síria, kde se neobjevily sebemenší známky života za zcela logický, protože rychle rotující hvězda byla podvojná a neměla silné magnetické pole. Nikdo se nepřel s Chebem Urem, že podvojné hvězdy nelze pokládat za tvůrce planetárních soustav ve vesmíru, ale podstata návrhu vyvolala živý nesouhlas mezi posádkou Tantry.

Astronomové výpravy v čele s Ergem Noorem vypracovali zprávu a vysílali ji jako názor prvních lidí, kteří viděli Vegu ve filmu natočeném posádkou Parusu.

A Pozemšťané nadšeně poslouchali hlas z blížící se rakety.

„Tantra nesouhlasí s vysláním výpravy podle návrhů Cheba Ura. Modré hvězdy opravdu vyzařují na jednotku povrchu svých planet takové množství energie, že by stačila pro života těžkých sloučenin. Ale každý živý organismus je filtr a zásobárna energie, které odporují druhému zákonu termodynamiky čili entropie vytvářením struktury složitou skladbou jednoduchých molekul nerostů a plynů. Taková skladba může vzniknout jen v nesmírně dlouhém procesu historického vývoje, při dlouhodobých a stálých fyzických podmínkách. Na planetách velmi žhavých hvězd právě stálé podmínky nejsou, protože nárazy a vichřice nejsilnějšího záření rychle rozrušují složité sloučeniny. Tam nic dlouho neexistuje a ani nemůže existovat, přestože nerosty získávají nejpevnější krystalickou strukturu a kubickou atomovou mřížkou.

Podle mínění Tantry Cheb Ur opakuje omezené představy starověkých astronomů, kteří nepochopili dynamiku planetárního vývoje. Každá planeta ztrácí své lehké látky, jež unikají do prostoru a rozptylují se. Obzvlášť velká ztráta lehkých prvků vzniká při silném zahřívání a pronikavém tlaku záření modrých sluncí.“

Tantra uvedla řadu příkladů a nakonec vyjádřila přesvědčení, že proces „zhutňování“ planet okolo modrých hvězd nedá vzniknout žádným formám života.

Družice 57 předala námitky vědců z rakety přímo do observatoře Řady.

Konečně nadešel okamžik, na který tak netrpělivě čekali Ingrid Ditra, Kej Ber a samozřejmě i všichni členové výpravy. Tantra začala zpomalovat subsvětelnou rychlost, minula ledové pásmo sluneční soustavy a blížila se k raketové stanici na Tritonu. Nepotřebovala už tak velikou rychlost — kdyby od Neptunovy družice letěla devět set miliónů kilometrů za hodinu, dostihla by Zemi za necelých pět hodin. Ale aby se hvězdolet rozjel naplno, potřeboval tolik času, že by raketa letící z Tritonu minula slunce a značně by se od něho vzdálila.

Aby neztráceli drahocenný anamezon a raketa se nezatěžovala složitým zařízením, létaly uvnitř soustavy iontové planetolety. Jejich rychlost nepřevyšovala osm set tisíc kilometrů za hodinu pro vnitřní planety a půl třetího miliónu kilometrů při letech na nejvzdálenější planety vnější. Cesta z Neptunu k Zemi trvala obvykle dva a půl až tři měsíce.

Triton byla obrovitá družice, o málo menší než gigantické Jupiterovy měsíce Ganymed a Kallisto, nebo planeta Merkur. Proto měl tenkou vrstvu atmosféry, složenou převážně z dusíku a kysličníku uhličitého.

Erg Noor přistál s hvězdoletem a určeném místě u Tritonova pólu, poblíž rozložitých kopulí staniční budovy. Na náhorní rovině vedle strmého svahu s podzemními stavbami zářilo skleněné karanténní sanatorium. Zde, v dokonalé izolaci od ostatních lidí, musili přečkat cestovatelé pět týdnů karantény. Za ten čas je odborní lékaři pečlivě vyšetří, aby nepřenesli nějakou novou infekci. Nebezpečí bylo veliké, nedalo se podceňovat. Proto každý, kdo přistál na jiných, třebas neobydlených planetách, musil se proceduře podrobit, i kdyby přebýval na hvězdoletu sebedéle. Vědečtí pracovníci sanatoria prozkoumávali i vnitřek rakety, než stanice vydala povolení k odletu na Zem. Planety jako Venuše, Mars a některé asteroidy, které lidstvo ovládlo už dávno, měl vlastní karanténní stanice.

Pobyt v sanatoriu byl příjemnější než ve hvězdoletu. Byly tu laboratoře, kde se lidé mohli zaměstnat, koncertní síně, lázně kombinované z elektřiny, hudby, vody a vlnového chvění, i každodenní procházky v lehkých skafandrech po horách v okolí sanatoria. A bylo tu konečně spojení s rodnou planetou; nebylo sice pravidelné, ale stačilo pět hodin, aby zpráva dostihla Zemi!

Nizin silikolový sarkofág přenesli se vší opatrností do sanatoria. Erg Noor a Eon Tal opustili Tantru poslední. Šlo se jim lehko, i když se zatížili, aby při chůzi nevyskakovali do výše, protože planetka měla malou přitažlivost.

Osvětlovače kolem přistávací plochy zhasly. Triton vyplul na osvětlenou stranu Neptuna. Ať světlo, které Neptun odrážel, bylo sebeponuřejší, přece gigantické zrcadlo obrovské planety, vzdálené od Tritona jen tři sta padesát tisíc kilometrů, rozptylovalo tmu a vytvářelo na družici světlý soumrak, podobný jarnímu stmívání ve vysokých zemských šířkách. Triton obíhal kolem Neptuna proti směru jeho rotace od východu k západu skoro za šest pozemských dnů a jeho „denní“ intervaly trvaly přibližně sedmdesát hodin. Za tu dobu se Neptun stačil čtyřikrát otočit kolem své osy, a právě v této chvíli běžel zřetelný stín družice pro zamlženém kotouči.

Náčelník i biolog uviděli skoro současně malou raketu daleko od kraje náhorní plošiny. Nebyl to hvězdolet s vydutou zadní polovinou a s vysokým hřebenem stabilizátoru. Soudě podle velmi ostré špice a úzkého trupu, musí to být planetolet, ale na rozdíl od známých typů měla rakety na zádi silný prstenec a nahoře dlouhý vřetenovitý nástavec.

„Ještě jedna raketa na karanténě?“ řekl polotázavě Eon Tal. „Že by Rada změnila svůj obyčej…?“

„Nevysílat nové kosmické výpravy, dokud se nevrátil dřívější?“ ozval se Erg Noor. „Opravdu, my jsme dodrželi lhůtu, ale zpráva, kterou jsme měli odeslat ze Zirdy, zpozdila se o dva roky.“

„Třeba je to výprava na Neptun?“ mínil biolog.

Ušli dva kilometry k sanatoriu a vystoupili na širokou terasu, zdobenou rudým čedičem. Na černém nebi přezařoval ostatní hvězdy malý kotouček Slunce, který byl z pólu nerotující družice dobře viditelný. Krutý stosedmdesáti stupňový mráz cítili přes výhřevné skafandry jako obvyklý chlad zemské polární zimy. Shora se pomalu sypaly těžké vločky zmrzlého čpavku či kysličníku uhličitého a v nehybné atmosféře dodávaly okolí klid a mír pozemského sněžení.

Erg Noor a Eon Tal hleděli očarovaně na padající vločky, jako kdysi jejich předkové v mírných pásmech, pro ně sníh znamenal konec zemědělských prací. I jim zdejší neobvyklý sníh oznamoval konec útrap a putování.

Biolog veden podvědomým citem vztáhl ruku k náčelníkovi:

„Skončila naše dobrodružství a jsme živí a zdraví — díky vám!“

Erg Noor učinil odmítavé gesto.

„Jak to, že jsme zdraví? A komu já vděčím za život?“

Eon Tal nepřišel do rozpaků.

„Věřím, že se Niza uzdraví. Zdejší lékaři chtějí s léčením začít hned. Dostali příkaz od vedoucího laboratoří pro komplexní ochrnutí, Grima Šara.“

„Vědí, co to je?“

„Zatím ne. Je však jasné, že Nizu ochromil proud, který mění chemismus nervových ganglií v samostatných nervových soustavách. Až poznají, jak zrušit jeho nepochopitelně dlouhé působení, pak dívku vyléčí. Přišli jsme přece na kloub trvalým psychickým paralýzám, které se tolik století pokládaly za nevyléčitelné. Tohle je něco podobného, ale podnět přišel zvenčí. Až provedou pokusy s mými zajatci, ať už živými nebo mrtvými, bude mi i ruka znovu sloužit.“

Náčelník se zahanbeně nachmuřil. Ve svém žalu zapomněl, co všechno pro něj biolog vykonal. To se pro dospělého člověka nesluší! Vztáhl k biologovi ruku, a oba si vyjádřili vzájemné sympatie mužným stiskem.

„Domníváte se, že vražedné orgány černých medúz i odporného kříže jsou stejné?“

„Nepochybuji o tom. Záruka je má ruka…“ biolog nepostřehl náhodný kalambur. „V nahromadění a modifikaci elektrické energie se projevila obecná životní přizpůsobivost černých tvorů, jejichž planeta je bohatá na elektřinu. Jsou to zjevní dravci, ale zatím nevíme, koho napadají.“

„Avšak vzpomeňte si, co se s námi všemi stalo, když Niza…“

„To je něco jiného. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Když se objevil strašlivý kříž, zazněl velmi silný ultrazvuk, který zlomil naše vědomí. V černém světě jsou i zvuky černé, neslyšitelné. Stvůra nejprve ultrazvukem potlačí vědomí, a pak působí hypnózou, která je daleko mocnější než u našich vyhynulých obrovských hadů, na příklad anakondy. To nás málem zahubilo, nebýt Nizy…“

Náčelník pohlédl na vzdálené Slunce, které teď svítí i na Zemi. Slunce, věčná naděje člověka už v dobách předhistorického živoření uprostřed nelítostné přírody. Slunce, zosobnění jasné síly rozumu, před nímž prchá tma a noční příšery. A radostná naděje provázela Erga po celý zbytek cesty…

Vedoucí stanice na Tritonu přišel za Ergem do sanatoria. Země volala náčelníka a přítomnost vedoucího v zakázaných místnostech karantény znamenala konec izolaci i blízký konec třináctiletého putování Tantry. Náčelník se brzy vrátil, ještě soustředěnější než obvykle.

„Vyletíme ještě dnes. Požádali mne, abych vzal šest lidí z planetoletu Amat, který tu nechají pro využití rudných ložisek na Plutu. Naložíme výpravu i s materiály, které na Plutu nashromáždila.“

„Jejich šestičlenná skupina vybavila obyčejný planetolet modernějším zařízením a vykonala nesmírně odvážný čin. Ponořili se na dno pekla, pod Plutovu hustou atmosféru z neonu a metanu. Letěli v bouřích amoniakového sněhu, riskujíce, že se co chvíli rozbijí ve tmě o kolosální špice ocelově tvrdého ledu. Podařilo se mi objevit oblast, kde se zdvihaly holé vrchy. Plutovo tajemství se konečně vyřešilo: planeta nepatří k naší sluneční soustavě. Slunce ji zajalo na své pouti Galaxií. Proto má Pluto mnohem větší hmotu než ostatní vzdálené planety. Výzkumníci odkryli zvláštní nerosty z úplně cizího světa. Ještě důležitější však je, že na jednom z horských hřebenů našli zbytky rozpadlých staveb, které svědčí o jakési prastaré civilizaci. Údaje pozorovatelů se musí ovšem prověřit. Je třeba mít důkazy, že svatební materiály zpracovaly rozumné bytosti… Je to však obdivuhodný čin. Jsem pyšný na to, že náš hvězdolet dopraví hrdiny na Zem, a nemohu se dočkat, až je uslyším vyprávět. Karanténa jim skončila před třemi dny…“ Erg Noor se unavil dlouho řečí a zmlkl.

„Vždyť je to úplný protimluv,“ vykřikl Pur Chiss.

„Protimluv je matkou pravdy,“ odpověděl astronomovi klidně starým příslovím Erg Noor. „Je čas připravit Tantru.“

Osvědčený hvězdolet se lehce odpoutal od Tritona a vznesl se gigantickým obloukem, kolmým k rovině ekliptiky. Přímo k Zemi letět nemohl, neboť žádná raketa by neušla zkáze v širokém pásmu meteorů a asteroidů. Byly to úlomky z rozbitého Faetona, planety, která kdysi obíhala mezi Marsem a Jupitere, a rozpadla se vlivem přitažlivosti obra sluneční soustavy. Erg Noor přidával rychlost. Nehodlal vézt hrdiny na Zem stanovených dvaasedmdesát dnů, rozhodl se, že využije ohromné síly hvězdoletu a při minimální spotřebě anamezonu doletí na Zem za padesát hodin.

Prostorem k hvězdoletu pronikaly přenosy ze Země, planeta zdravila vítěze nad tmou železné hvězdy a ledovým Plutem. Hudební skladatelé komponovali na počest Tantry i Amatu romance a symfonie.

Vesmír hřměl vítěznými melodiemi. Stanice na Marsu, Venuši a na asteroidech volaly raketu a připojovaly své akordy k společnému chóru na oslavu hrdinů.

„Tantra, Tantra“ — zazněl konečně hlas ze stanoviště Rady — „přistane na El Chomre!“

A hvězdolet se řítil prosluněnou zemskou atmosférou k severní Africe, kde místo bývalé pouště stálo ústřední kosmické letiště.