Mlhovina v Andromedě

KAPITOLA 9. Škola třetího cyklu

Čtyřstá desátá škola třetího cyklu byla na jihu Irska. Rozsáhlá pole, vinice i skupiny dubů se táhly od zelených vrchů k moři. Veda Kong i Evda Nal přijely v době vyučování a procházely kruhovou chodbou kolem učeben, rozmístěných po obvodu kulaté budovy. Bylo pod mrakem, drobně mžilo, a proto se vyučovalo v místnostech, nikoli na paloucích pod stromy jako obvykle. Veda si připadala zas jako malá školačka; kradla se tiše kolem a naslouchala u vchodů, které jako ve většině škol byly bez dveří, pouze výběžky stěn se kulisovitě překrývaly. Evda Nal se připojila ke hře. Obě ženy pozorně nahlížely do tříd a snažily se najít Evdinu dcerku, aniž by je někdo zpozoroval.

V první místnosti objevily vektor, nakreslený modrou křídou přes celou stěnu. Podél něho se rozvíjela spirála, kterou na dvou úsecích přetínaly elipsy s vepsanou soustavou pravoúhlých souřadnic.

„Bipolární matematika!“ zvolala Veda s žertovnou hrůzou, „Tohle je něco víc! Počkejme chvíli,“ namítla Evda.

„Když jsme se seznámili se stínovými funkcemi kochleárního čili spirálového progresivního pohybu, které vznikají po čáře vektoru,“ vysvětloval starší učitel s hluboko posazenýma, planoucíma očima, „přicházíme k pojmu» repagulární počet«. Název má původ ve starém latinském slově, které znamenalo překážku, zábranu, přesněji řečeno přechod z jednoho stavu do druhého, nazíraný z obapolného hlediska.“ Přednášející ukázal na širokou elipsu napříč spirály. „Jinými slovy, jde o matematický výzkum jevů, které se navzájem prostupují.“

Veda Kong se ukryla za výklenkem a zatahala družku za rukáv.

„To je něco nového! Něco z oblasti, o níž se zmiňoval váš Ren Boz na mořském břehu.“

„Škola vždycky učí žáky nejnovějším věcem a staré postupně odkládá. Kdyby nová generace opakovala zastaralé pojmy, jak bychom zajistili rychlý postup kupředu? Vždyť beztak padne spousta času na to, abychom předali dětem štafetu vědění. Uplynou desítky let, než dítě dosáhne úplného vzdělání, aby mohlo vykonat obrovské věci. Pulsace pokolení, při které se ujde krok dopředu a devět desetin zpátky — než doroste a vyučí se nová směna a — to je pro člověka nejtěžší biologický zákon smrti a zrodu. Mnohé z toho, co jsme se učili v matematice, fyzice a biologii, zastaralo. Něco jiného je vaše historie; ta stárne pomaleji, protože sama je už příliš stará.“

Nahlédly do další místnosti. Učitelka, stojící k ním zády, ani zaujatí žáci nic nepostřehli. Byli tu sedmnáctiletí chlapci a dívky. Naslouchali s takovým zájmem, že jim zrůžověly tváře.

„Lidstvo prodělalo nejtěžší zkoušky,“ zněl vzrušeně učitelčin hlas. „Až dosud se v historii na škole zabýváme hlavně studiem omylů lidstva a jejich následků. Prošli jsme vysilující složitostí života, abychom dospěli k největší oproštěnosti. Komplikovaný způsob života vedl k zjednodušování duchovní kultury. Zbytečné věci člověka spoutávají, kdežto v prostém životě jsou jeho vjemy a prožitky mnohem silnější a mnohostrannější. Péči o každodenní život věnují dnes nejbystřejší hlavy stejnou pozornost jako nejdůležitějším vědeckým problémům. Nastoupili jsme cestu evoluce, společnou všem živočichům, která směřuje k tomu, aby se automatizací pohybů a rozvojem reflexů v práci nervového systému osvobodilo naše vnímání. Automatizace výrobních sil společnosti vytvořila analogický reflexní systém v ekonomické výrobě a umožnila spoustě lidí, aby se věnovali vědeckému bádání, které je základem veškeré lidské činnosti. Příroda nás obdařila velkým badatelským mozkem, i když byl z počátku předurčen jenom k shánění potravy a zkoumání toho, co je a není k snědku.“

„Správně!“ zašeptala Evda, a vtom spatřila svou dceru. Nic netušící dívka hleděla zadumaně do okna z vlnitého skla, které znemožňovalo výhled.

Veda ji zvědavě srovnávala s matkou. Dcera měla tytéž dlouhé černé vlasy, však na rozdíl od ní si je propletla blankytnou stužkou a upevnila dvěma velkými smyčkami. Měla tentýž dole zúžený oválný obličej, vystouplé lícní kosti a široké čelo, které činily výraz její tváře velmi dětským. Sněhobílá blůzka z umělé vlny zdůrazňovala zasmušilou bledost pleti i čerň očí, obočí a řas. Svérázný zjev dívky vhodně doplňoval malý korálový náhrdelník.

Evdina dcera nosila široké krátké kalhoty nad kolena jako i všichni ve třídě, ale do postranních švů měla všité rudé třásně.

„Indiánská ozdoba,“ zašeptala Evda na tázavý úsměv své přítelkyně.

Evda s Vedou sotva stačily ustoupit do chodby, když učitelka vyšla ze třídy. V patách za ní se vyhrnulo několik žáků, mezi nimi i Evdina dcerka. Dívka strnula, když uviděla matku, svou pýchu a stálý příklad. Evda nevěděla, že ve škole existuje kroužek jejich ctitelů, kteří se rozhodli pro stejnou životní dráhu jako skvělá Evda Nal.

„Maminko!“ zašeptala dívka; přitiskla se k Evdě a pohlédla ostýchavě na matčinu společnici.

Učitelka se zastavila a přistoupila blíž.

„Hned to oznámím školní radě,“ pravila, nedbajíc Evdina protestu. „Musíme vašeho příjezdu využít.“

„Hleďte, z koho byste měli větší užitek!“ představila Evda Vedu.

Učitelka historie se zarděla a docela omládla.

„Výborně!“ snažila se zachovat věcný tón. „Školu brzy opustí nejstarší skupiny. Rady pro život od Evdy Nal, a k tomu přehled starověkých kultur a ras, o kterých promluví Veda Kong, budou naší mládeži velmi prospěšné! Nemám pravdu, Reo?“

Evdina dcera zatleskala. Učitelka lehce jako gymnastka pospíšila do služebních místností v dlouhém rovném přístavku.

„Reo, co kdybys vynechala zaměstnání a prošly jsme se v parku?“ navrhla Evda dceři. „Nestačím se za tebou už podívat, než si zvolíš hrdinské činy. Minule jsme se přece definitivně nerozhodly…“

Rea mlčky vzala matku za ruku. V každém ročním cyklu se střídala studia s hodinami praktického cvičení. Právě teď měla Rea svou oblíbenou hodinu broušení optických skel. Co však mohlo být zajímavější a důležitější než matčin příjezd?

Veda nechala matku s dcerou o samotě a pustila se k malé astronomické observatoři, která se tyčila v dálce.

Rea se dětsky přivinula k pevné matčině ruce a šla zamyšleně vedle ní.

„Kde máš malého Káje?“ zeptala se Evda a děvče viditelně zesmutnělo.

Káj byl jejím žákem. Starší školáci navštěvovali nedaleké školy prvního nebo druhého cyklu a bděli nad učením a výchovou zvolených svěřenců. Při bedlivé výchově byla integrální pomoc učitelům naprosto nutná.

„Káj přešel do druhého cyklu a odjel daleko. Mně je tak smutno… Proč nás převádějí každé čtyři roky z místa na místo, z cyklu do cyklu?“

„Víš přece, že duševní život se jednostrannými dojmy unavuje a otupuje.“

„Já jenom nechápu, proč se první ze čtyř cyklů nazývá nultý — vždyť výchova a výuka dětí od jednoho do čtyř roků je taky důležitý proces.“

„Název je starý a nevhodný. Ale nechceme měnit ustálené termíny, když to není krajně nutné. Vyžádá si to vždycky zbytečnou ztrátu lidské energie. A před tím je každý povinen lidstvo chránit.“

„Ale rozdělení cyklů, jejich neustálé přesuny z místa na místo — to je přece také velká ztráta sil.“

„Ta se mnohonásobně vyplatí zostřeným vnímáním a zlepšenými výsledky studia, které jinak rok od roku nutně klesají. Z vás malých se růstem a výchovou stávají rozdílné bytosti. Společný život různých věkových skupin vadí výchově a rozčiluje i samotné žáky. Snížili jsme rozdíl na minimum tím, že jsme rozdělili děti do čtyř věkových cyklů, a přece to ještě zdaleka není dokonalé. Ale nejdříve si pohovoříme o tvých touhách a plánech. Budu vám všem přednášet, a možná, že se tvé problémy vyřeší samy sebou.“

Rea začala svěřovat matce své nejtajnější myšlenky s otevřeností dítěte éry Okruhu, které nikdy nezakusilo nepochopení či urážející výsměch. Dívka byla ztělesněné mládí, které ještě nic neví o životě, ale je už plné toužícího očekávání. Když dívka dosáhla sedmnácti let, vycházela ze školy a vstupovala do tříletého údobí Herkulových hrdinských činů, které, plnila už mezi dospělými. Po nich se v mladém člověku definitivně vyhraňovaly zájmy a schopnosti. Pak následovaly dva roky vysokoškolského vzdělání, které opravňovalo k samostatné práci ve zvoleném oboru. Během dlouhého života mohl člověk získat nejvyšší vzdělání v pěti i šesti oborech a měnit způsob zaměstnání, ale na výběru Herkulových hrdinských činů velmi záleželo. Proto si je mladí lidé volili po důkladné úvaze a vždycky se radili se staršími.

„Závěrečné psychologické zkoušky už máte za sebou?“ zeptala se Evda s povytaženým obočím.

„Ano. V prvních osmi skupinách mám od dvaceti do čtyřiadvaceti, v desáté a třinácté mám osmnáct a devatenáct, a v sedmnácté skupině mám dokonce sedmnáct!“ hlásila pyšně Rea.

„To je skvělé!“ zaradovala se Evda. „Všechny cesty máš, otevřeny. Nezměnilas volbu prvního činu?“

„Ne. Budu zdravotní sestrou na ostrově Zapomenutí. A pak náš celý kroužek bude pracovat v Jutském psychologickém ústavu.“

Evda nešetřila dobromyslnými žerty na adresu horlivých psychologů, ale Rea uprosila matku, aby dělala instruktorku i ostatním členům kroužku.

„To abych tu zůstala do konce své dovolené,“ zasmála se Evda. „Co ale bude dělat Veda Kong?“

Rea si vzpomněla na matčinu společnici.

„Je hodná,“ řekla vážně, „a skoro tak hezká jako ty.“

„Je mnohem hezčí!“

„Není. Já top vím… A vůbec to neříkám proto, že jsi… moje maminka…“ trvala Rea na svém. „Možná, že se na první pohled zdá krásnější. Ale ty v sobě máš vnitřní sílu, kterou Veda Kong ještě nemá. Neříkám, že ji nebude mít. Až bude, potom…“

„Zastíní tvou matku jako luna hvězdu?“

Rea potřásla hlavou.

„Copak ty zůstaneš stát? Dostaneš se zase dál než ona!“

Evda pohlédla do dceřiny upřené tváře a pohladila ji po hladkých vlasech.

„Není už toho chválení dost, holčičko? Ztrácíme čas…!“

Veda Kong šla tiše alejí a zacházela stále hlouběji do klenového háje. Nad hlavou jí šumělo vlhké listí. Z blízkého palouku začaly se zvedat první přízraky večerní mlhy, ale vítr je okamžitě rozvál. Veda přemýšlela o hybném klidu přírody a o tom, jak šťastně se vždycky vybírají místa pro stavbu škol. Nejdůležitější stránkou výchovy je rozvoj citlivého vnímání přírody a těsného soužití s ní. Otupí-li v člověku pozornost k přírodě, je to vlastně zastávka ve vývoji, protože odvykne-li si člověk pozorovat, ztrácí schopnost zobecňovat. Myslila na umění učitelské, nejcennější schopnost v epoše, kdy lidé konečně pochopili, že vzdělání je vlastně také výchova a že jen tak lze připravit dítě pro těžkou pout člověka. Hlavní jsou ovšem vrozené vlastnosti, ale mohly by vyznít naprázdno, kdyby lidskou duši citlivě neformoval učitel.

Historička se ve vzpomínkách vrátila k dávno uprchlým dnům, kdy sama byla studentkou ve škole třetího cyklu. Jak byla tehdy plná protikladů! Hned hořela touhou, aby se mohla obětovat, hned zase posuzovala celý svět jen podle sebe, s egocentrismem zdravého mládí. — Jak mnoho tehdy vykonali učitelé! V našem světě určitě neexistuje čestnější zaměstnání!“

V učitelových rukou je žákova budoucnost, jeho úsilím se člověk pozvedá, překonává sám sebe, samolibou chtivost i bezuzdná přání a stává se stále mocnějším.

Veda zabočila k malému zálivu vroubenému borovicemi, odkud zaznívaly mladé hlasy. Brzy narazila asi na deset chlapců v zástěrách z plastické hmoty, kteří sekerami usilovně přitesávali dlouhou dubovou kládu. Mladí stavitelé historičku uctivě pozdravili a vysvětlili jí, že napodobují historické hrdiny a chtějí si postavit loď bez pomoci automatických pil, pouze s nástroji, které vynalezli už jeskynní lidé v době kamenné. Koráb určili pro plavbu k rozvalinám Kartága, kterou chtějí podniknout o prázdninách s učiteli dějepisu, zeměpisu a práce.

Veda popřála budoucím mořeplavcům hodně úspěchu a chtěla pokračovat v cestě. Z hloučku vystoupil vysoký štíhlý chlapec s úplně žlutými vlasy.

„Přijela jste společně s Evdou Nal? Mohu vám dát několik otázek?“

Veda souhlasila.

„Evda Nal pracuje v Akademii Hoře a Radosti. Probrali jsme už společenské uspořádání naší planety a některých jiných světů, ale nevyprávěli nám ještě o významu této Akademie.“

Veda jim pověděla, že Akademie vede rozsáhlou evidenci o životě společnosti, o zármutku a štěstí v životě jednotlivců i lidí různých věkových skupin. Pak rozebrala, jak se hoře a radost měnily v etapách historického vývoje společnosti. Ať byly lidské prožitky kvalitativně seberůznější, v masových součtech, zpracovaných podle metod stochastiky, přišlo se k důležitým zákonitostem. Rady, které řídily další rozvoj společnosti, vždycky se snažily dosáhnout nejlepších ukazatelů. Teprve když radost má převahu, nebo je aspoň v rovnováze s hořem, lze předpokládat, že se společnost rozvíjí úspěšně.

„Akademie Hoře a Radosti je tedy ze všech nejdůležitější?“ zeptal se chlapec s nebojácnýma uličnickýma očima.

Ostatní se rozesmáli a první Vedin společník vysvětloval:

„Ol hledá všude svrchovanost. Sní o velkých vůdcích minulosti.“

„To je nebezpečná cesta,“ usmála se Veda. „Jako historička vám mohu říci, že to byli nejspoutanější a nejzávislejší lidé.“

„Spoutávala je podmíněnost vlastního jednání?“ otázal se světlovlasý chlapec.

„Ovšem. Ale to bylo v dobách nerovnoměrného a živelného rozvoje starověkých společností ÉRS nebo ještě dříve. Dnes neexistuje svrchovaná moc, protože činnost každé jednotlivé rady není myslitelná bez ostatních rad.“

„A co Rada Ekonomiky? Bez ní nemůže nikdo nic velkého podnikat,“ namítl opatrně Ol, který se zarazil, ale nepřišel do rozpaků.

„Zajisté, protože ekonomika je jediným reálným základem naší existence. Ale mně se zdá, že nemáte úplně správnou představu o vedoucí úloze… Už jste měli citoarchitektoniku lidského mozku?“

Hoši přisvědčili.

Veda požádala o hůlku a nakreslila do písku kruhy hlavních řídících institucí.

„Zde ve středu je Rada Ekonomiky. Od ní povedeni přímé spoje k Akademii Hoře a Radosti, Akademii Výrobních Sil, k Akademii Stochastiky a Předpovídáni Budoucnosti i k Akademii Psychofyziologie Práce, které jsou jejími poradními orgány. Boční spoj vede k Radě Astronautiky, která je samostatným orgánem. Odtud jdou přímá spojení k Akademii Směrových Zářeni a ke kosmickým stanicím Velikého Okruhu. Dále…“

Veda narýsovala na písek složité schéma a pokračovala:

„Nepřipomíná vám to lidský mozek? Výzkumná a evidenční centra — to jsou centra pocitů. Rady jsou centra asociační. Víte přece, že celý život se skládá z přitažlivosti a odpudivosti, z rytmu hromadění a explozí, ze vzruchů a útlumů. Hlavním útlumovým centrem je Rada Ekonomiky, která všechno převádí na půdu reálných možností společenského organismu a jeho objektivních zákonů. Náš mozek i naše společnost je vzájemné působení protikladných sil, převedené na harmonickou práci. Kybernetika, čili nauka o řízení, dovedla převést nejsložitější vzájemné působení a přeměny na poměrně jednoduchou činnost strojů. Ale čím víc se rozvíjelo naše poznání, tím složitější se stávaly jevy a zákony termodynamiky, biologie, ekonomiky, a navždycky vymizely zjednodušené představy o přírodě nebo o procesech společenského vývoje.“

Chlapci poslouchali Vedu bez hnutí.

„Co je tedy hlavní v takovém společenském zřízení?“ obrátila se k obdivovateli vůdců.

Hoch zaraženě mlčel, ale první jinoch mu přispěl na pomoc.

„Pohyb kupředu!“ prohlásil udatně a Veda se nadchla.

„Za tak skvělou odpověď si zasloužíš odměnu!“ zvolala mladá žena. Odepjala z levého ramene emailovou sponu, představující bílého albatrosa nad blankytným mořem, a podala ji chlapci.

Mládenec se zatvářil nerozhodně.

„V upomínku na dnešní rozhovor o pohybu vpřed!“ trvala Veda na svém a hoch albatrosa přijal.

Veda si přidržovala padající ramínko blůzky a zamířila zpátky do parku. Spona byla dárkem od Erga Noora a náhlá touha zbavit se jí zahrnovala v sobě i přání skoncovat s minulostí, o níž Veda věděla, že odešla nebo že odchází.

Kulatý sál vprostřed budovy pojal všechny obyvatele školního městečka. Evda Nal v černých šatech stanula na osvětleném pódiu a klidným pohledem přelétla řady amfiteátru. Auditorium ztichlo a zaposlouchalo se do jejího nehlučného, ale jasného hlasu. Zesilovačů se užívalo jen v bezpečnostní technice. S rozvojem televizofonů ztratily velké posluchárny svůj účel.

„Sedmnáct let znamená přelom ve vašem životě. Už brzy pronesete na shromážděních Irského okruhu tradiční slova: ‚Vy, starší, kteří jste mne vyzvali na cestu práce, přijměte mou dovednost a vůli, přijměte mou práci a učte mne ve dne i v noci. Podejte mi pomocnou ruku, neboť cesta je obtížná, a já půjdu za vámi.‘ Tato starodávná formule skrývá mezi řádky mnohé, o čem vám musím dnes povědět,

Od dětství se učíte dialektické filosofii, jíž se v tajných knihách antického starověku říkalo» Tajemství Dvojího Principu«. Předpokládalo se, že jeho mocí smí vládnout jen» posvěcení«— lidé silní a intelektuálně i mravně vyspělí. Vy dnes od mládí nazíráte svět podle zákonů dialektiky, a její mohutná síla slouží každému. Narodili jste se v dobře uspořádané společnosti, kterou vytvořily miliardy neznámých pracovníků a bojovníků za lepší život. Pět set generací se vystřídalo od časů, kdy byla poprvé zavedena společenská dělba práce. Za tu dobu se smísily nejrůznější rasy a národnosti. Každý z vás má v sobě kapku krve — jak se říkalo za stara — čili dědičné mechanismy, jak my říkáme dnes — z každého národa. Bylo třeba gigantické práce, aby se dědičnost zbavila následků z neopatrného užívání záření i rozšířených chorob, které pronikly do jejích mechanismů.

Výchova člověka je jemná práce; vyžaduje individuální analýzu a velmi opatrný přístup. Nenávratně minuly doby, kdy se společnost spokojovala s ledabyle a náhodně vychovanými lidmi, jejichž nedostatky omlouvala dědičností a vrozenou lidskou přirozeností. Dnes každý špatně vychovaný člověk je vizitkou pro celou společnost, je tíživým omylem velkého lidského kolektivu.

Nezbavili jste se dosud mladického egocentrismu, máte sklon k přeceňování vlastního» já«. Ale musíte si jasně představit, jak mnoho záleží na vás samotných, do jaké míry vy sami budete tvůrci vlastní svobody a zájmů vlastního života. Máte široké možnosti výběru, ale svobodná volba jde ruku v ruce s plnou odpovědností. Dávno zmizely sny nekulturního člověka o návratu k divoké přírodě, o volnosti primitivních společností a vztahů. Lidstvo mělo na vybranou: bud se podřídit společenské kázni, dlouhé výchově a výuce, nebo zahynout. Jiné cesty neexistují, chceme-li se uživit na naší planetě, i když její příroda je dosti štědrá. Tak zvaní filosofové, kteří snili o návratu k prvotní přírodě, ve skutečnosti přírodu nechápali ani nemilovali, jinak by věděli, že je nelítostně krutá a zničí nevyhnutelně všechno, co se nepodrobí jejím zákonům.

Člověk nové společnosti musil ukáznit svá přání, vůli, myšlení. Tato cesta výchovy rozumu a vůle je pro každého z nás stejně závazná jako výchova těla. Studium zákonů přírody i společenské ekonomiky nahradilo osobní přání logickým poznatkem. Řekneme-li:»chci«, rozumíme tím:»vím, že je to možné».

Již před mnoha tisíci lety říkali staří Řekové: metron ariston čili» nejdůležitější je míra«. My jdeme dál a říkáme, že základem kultury je chápat míru ve všem.

S růstem kulturní úrovně slábla touha po hrubém vlastnickém štěstí a nenasytném hromadění majetku, která člověka rychle otupovala a naplňovala ho tíživou nespokojeností.

My vás učíme mnohem většímu štěstí odříkání, štěstí pomáhat bližnímu, opravdové radosti z práce, která zapaluje srdce. Pomáhali jsme vám, abyste se vymanili z moci malicherných přání i malicherných věcí a přenesli své radostí i strasti do vyšší tvůrčí oblasti.

Péče o fyzickou výchovu, čistý spořádaný život desítek generací, zbavily vás třetího nejhoršího nepřítele duševního života lidí, jímž je lhostejnost, prázdná, líná duše. Vstupujete do života a do práce nabití energií, s vyrovnanou, zdravou psychikou, v níž podle přirozené souvztažnosti emocí je více dobrého než zlého. Čím budete lepší, tím lepší a dokonalejší bude celá společnost, neboť to vzájemně souvisí. Jste součástmi společnosti; vytvořte dobré morální prostředí, a společnost vás povznese. Společenské prostředí je nejzávažnějším faktorem při výchově a vyučování člověka. člověk se dnes učí i vychovává celý život a vzestup společnosti rychle pokračuje.“

Evda Nal se odmlčela, uhladila si vlasy stejným pohybem jako Rea, která z ní nespouštěla oči, a znovu se rozhovořila:

„Lidé nazývali kdysi touhu po poznání skutečného světa sněním. Vy tak budete snít celý život a budete mít radost z poznání, z pohybu, z boje i práce. Nevšímejte si poklesu po duševním vzepětí, protože jsou to stejně zákonité zákruty spirály pohybu jako v ostatní hmotě. Skutečnost svobody je krutá, ale připravili jste se na ni disciplinovanou výchovou i studiem. Protože si uvědomujete odpovědnost, můžete měnit způsob zaměstnání, a to také vytváří osobní štěstí. Sny o rajské nečinnosti dějiny vyvrátily, neboť odporují přirozenosti člověka bojovníka. Každá epocha měla a má své obtíže, ale štěstím pro celé lidstvo se stal nepřetržitý a rychlý vzestup k nejvyšším metám poznání i citů, vědy a umění.“

Evda Nal ukončila přednášku a sestoupila k předním místům, kde ji Veda uvítala jako diváci Čaru na slavnosti. Také všichni přítomní vstali a opakovali její gesto, jako by vyjadřovali nadšení nad nevídaným uměním.