Mlhovina v Andromedě

KAPITOLA 12. Rada Astronautiky

Rada Astronautiky měla odedávna vlastní budovu pro vědecká zasedání, právě tak jako velký mozek planety Rada Ekonomiky. Počítalo se s tím, že speciálně upravená a vyzdobená místnost má zaostřovat pozornost na problémy vesmíru a napomáhat lidem, aby se co nejrychleji přenesli od věcí pozemských k záležitostem mezihvězdným.

Čara Nandi ještě nikdy nebyla v hlavním sále Rady. V doprovodu Evdy Nal vstoupila vzrušena do podivného vejčitého sálu s parabolicky vydutým stropem a s eliptickými řadami sedadel. Sálem se rozlévalo zářivé, čisté světlo, které jako by ani nepřicházelo ze Slunce, ale z některé mnohem žhavější hvězdy. Všechny linie stěn, stropu i sedadel se sbíhaly v jediném ohnisku na konci sálu, kde na vyvýšeném místě byly předváděcí obrazovky, tribuna a místa pro předsedající členy Rady.

Matově nazlátlé panely stěn ohraničovaly plastické mapy planet. Po pravé straně byly mapy s planetami sluneční soustavy, po levé planety nejbližších hvězd, prozkoumané mezihvězdnými výpravami Rady. Ve druhé řadě pod blankytným výřezem stropu byla zářivými barvami narýsována schémata obydlených hvězdných systémů, získaná od sousedů z Velikého Okruhu.

Čařinu pozornost upoutal obraz nad tribunou: byl prastarý, velmi zašlý a zřejmě už mnohokrát obnovovaný.

Celou horní část obrovského plátna zabíralo černofialové nebe. Nepatrný srpek cizího měsíce vrhal bledé, mrtvé světlo na bezmocně zvednutou záď starobylého hvězdoletu, rýsující se výrazně na nachovém pozadí zapadajícího slunce. Nestvůrné rostliny, suché a tvrdé, budily dojem, že jsou z kovu. Hlubokým pískem namáhavě klopýtal člověk v lehkém ochranném skafandru. Ohlížel se na rozbitou raketu i na vynesená těla zahynulých soudruhů. Zasklené průzory jeho masky odrážely jen záblesky červánků, ale malíř v nich tajuplným způsobem vyjádřil nekonečné zoufalství z osamocení v cizím světě. Na malém pahorku vpravo lezlo po písku cosi živého, beztvarého a odporného. „Zůstal sám“ hlásal veliký nápis pod obrazem; byl stejně stručný jako výmluvný.

Dívku obraz tak zaujal, že hned nepostřehla výborný stavitelský nápad: sedadla tvořila vějířovité terasy, takže z chodeb pod řadami byl ke každému místu zvláštní příchod. Jednotlivé řady byly zespodu i shora od sebe navzájem odděleny. Jakmile s Evdou usedly, Čařinu pozornost upoutala starobylá výzdoba křesel z přírodního, perleťově šedého afrického dřeva. Dnes by nikdo nevěnoval tolik námahy něčemu, co se může odlít a vyleštit za několik minut. Snad z úcty ke starým časům připadalo Čaře dřevo útulnější a teplejší než plastická hmota. Pohladila něžně postranní opěradlo, aniž se přestala rozhlížet po sále.

Jako vždy sešlo se velmi mnoho lidí, třebaže mocné televizní vysílače věrně zachycovaly a přenášely do celé planety všechno, co se zde dělo. Tajemník Rady Mir Om jako obvykle oznamoval stručné zprávy, které se nahromadily od minulého zasedání. Mezi několika sty posluchačů v sále by se nenašla ani jedna nepozorná tvář. Citlivá pozornost ke všemu byla charakteristickým rysem lidí v epoše Okruhu. Ale Čara přeslechla první zprávu, dál si prohlížela sál a četla výroky význačných vědců pod mapami planet. Líbila se jí zvláště výzva pod Jupiterem, zaměřující pozornost k přírodním jevům: „Pohleďte, jak nás všude obklopují nepochopitelná fakta, jak bijí do očí, křičí do uší, ale my nevidíme a neslyšíme, jak veliké objevy se tají v jejich mlhavých obrysech.“ Jinde byl další nápis: „Clona neznáma se nedá jen prostě zvednout, je třeba úporné práce, ústupů a zacházek, než začneme chápat pravý smysl, než se před námi otevřou nové nedozírné perspektivy. Neutíkejte nikdy od toho, co se vám zdá zpočátku neužitečné a nevysvětlitelné!“

Pohyb na tribuně, a světlo v sále zhaslo. Klidný a zvučný hlas tajemníka Rady se vzrušeně zachvěl.

„Uvidíte to, co se ještě donedávna zdálo absolutně nemožné — snímek naší Galaxie ze strany. Více než před sto padesáti tisíci lety, to znamená před půldruhou galaktickou vteřinou, obyvatelé planetární soustavy…“ Čara nevěnovala pozornost číslům, která jí nic neříkala… „v souhvězdí Kentaura se obrátili na obyvatele Velikého Magellanova mračna, jediné mimogalaktické hvězdné soustavy v naší blízkostí, o niž je známo, že tam existují myslící světy, které by se mohly sblížit s naší Galaxií prostřednictvím Okruhu. Nemůžeme ještě přesně určit, kde se ona magellanská planetární soustava nalézá, ale zachytili jsme jejich vysílání — snímek naší Galaxie. Zde je!“

Na ohromné obrazovce zazářila vzdáleným stříbrným svitem rozsáhlá hvězdokupa se zúženými konci. Kraje obrazovky tonuly v nejhlubší tmě. Stejně černé byly i mezery mezi spirálovými rameny. Bledá záře halila prstenec kulových hvězdokup, které jsou nejstaršími hvězdnými systémy v našem vesmíru. Plochá hvězdná pole se střídala s mračny a pruhy černé vyhaslé hmoty. Snímek byl pořízen z nevýhodné pozice; Galaxie byla vidět silně zešikmená a shora, takže ústřední jádro jenom nepatrně vystupovalo jako vydutá žhavá hmota uprostřed úzké čočky. K dokonalé představě o naší hvězdné soustavě by bylo třeba vyžádat si snímek od některé z mnohem vzdálenějších galaxií, ležících ve vyšších galaktických šířkách. Ale za celou dobu existence Velikého Okruhu ještě ani jediná galaxie neprojevila známky rozumného života.

Pozemšťané nespouštěli zraky z obrazovky. Poprvé mohl člověk pohlédnout na svůj hvězdný vesmír z nesmírně vzdáleného prostoru.

Čaře se zdálo, že celá planeta zatajila dech a prohlížela si svou Galaxii v miliónech obrazovek na všech šesti pevninách i na všech oceánech, všude, kde byly rozptýlené ostrůvky lidského života a práce.

„Tím skončily nejnovější zprávy, které získala naše observatoř prostřednictvím Okruhu a neinformovala o nich dosud celosvětovou veřejnost,“ promluvil znovu tajemník. „Nyní přistoupíme k projektům, které vyžadují rozsáhlou diskusi.“

„Juta Gaj navrhuje vytvořit na Marsu umělou dýchatelnou atmosféru, a to tím způsobem, že bychom vyloučili z hlubinných hornin lehké plyny. Návrh si zaslouží pozornosti, neboť je podložen závažnými výpočty. Získá se tak vzduch dostačující k dýchání a k tepelné izolaci našich osad, které se zbaví skleníkových staveb. Před mnoha lety, po objevení naftových oceánů a hor z tvrdých uhlovodíků na Venuši, byla zapuštěna automatická zařízení pro vytváření umělé atmosféry pod gigantickými příkrovy z průzračných plastických hmot. Umožnila vysadit rostlinstvo a vybudovat závody, které v obrovském množství zásobují lidstvo nejrůznějšími produkty organické chemie.“

Tajemník odložil kovovou destičku a přívětivě se usmál.

Na konci nejbližší řady u tribuny se objevil Mven Mas v temně rudém oděvu; byl zasmušilý, slavnostní a klidný. Na znamení úcty ke shromáždění zdvihl nad hlavu zkřížené ruce a posadil se.

Tajemník sešel z tribuny a postoupil místo mladé ženě s krátkými nazlátlými vlasy a udiveným pohledem zelených očí. Předseda Rady Grom Orm se postavil vedle ní.

„Obvykle vás informujeme sami o nových návrzích. Ale teď uslyšíte skoro hotové pojednání. Materiál k odpovědnému posouzení vám — přednese sama autorka Iva Džan.“

Zelenooká žena se ostýchavě rozhovořila. Začala všeobecně známým faktem, že vegetace jižních kontinentů se vyznačuje namodralou barvou listí, která je charakteristická pro starověké formy rostlinstva. Průzkum vegetace na jiných planetách ukázal, že modré listoví je typické pro mnohem průzračnější atmosféry než má Země, anebo že vzniká tehdy, má-li nebeské těleso daleko pronikavější ultrafialové záření než Slunce.

„Naše Slunce má ustálenou červenou radiaci, modrá ani ultrafialová nejsou stabilní. Přibližně před dvěma milióny let prodělalo dlouhodobou změnu fialové radiace. Tehdy se objevily namodralé rostliny, černé zbarvení u ptáků i zvířat žijících na otevřených prostranstvích a černá vejce u ptactva, které hnízdilo na nestíněných místech. V té době, začala být osa zemské rotace labilní, protože se změnil elektromagnetický režim sluneční soustavy. Už dávno se objevily projekty na přesun moří do suchozemských proláklin, aby se narušila ustálená rovnováha a aby osa zeměkoule dostala jiný sklon. To bylo v dobách, kdy se astronomové opírali jen o elementární mechaniku přitažlivosti a naprosto opomíjeli elektromagnetickou rovnováhu, která je mnohem proměnlivější než gravitace. Je třeba, abychom začali problém řešit právě z této strany, což bude značně jednodušší, lacinější a rychlejší. Vzpomeňme, jak v začátcích astronautiky spotřebovalo vytvoření umělé přitažlivosti tolik energie, že to bylo prakticky nemožné uskutečnit. Teď, když jsme objevili rozložení mezonových sil, vybavujeme rakety jednoduchými a spolehlivými přístroji na umělou gravitaci.

Také pokus Rena Boze naznačuje oklikou podobnou cestu k účinné a rychlé změně rotačního režimu Země…“

Iva Džan se odmlčela. Účastníci hrdinné výpravy na Pluta, kteří seděli společně uprostřed sálu, začali ji zdravit se zkříženými dlaněmi. Tváře mladé ženy zahořely o zlomek vteřiny dřív než obrazovka s přízračnými konturami stereometrických nákresů.

„Vím, že otázka se dá rozšířit. Dnes můžeme dokonce pomýšlet na změnu oběžných drah planet, a částečně i na přiblížení Pluta k Slunci, abychom vzkřísili tuto kdysi obydlenu planetu cizí hvězdy. Ale v tomto okamžiku mám na mysli posunutí osy naší Země, abychom zlepšili klimatické podínky na pevninské polokouli.

Pokus Rena Boze ukázal, že inverzí lze gravitační pole měnit na elektromagnetické s následující vektoriální radiací těchto směrech…“

Útvary na obrazovce se prodlužovaly a otáčely. Iva Džan

„V tom případě rotace planety ztratí stabilitu a Země se může natočit do žádoucí polohy tak, aby na ni sluneční paprsky dopadaly co nejvýhodněji a osvětlovaly ji co nejdéle.“

Na dlouhém skle pod obrazovkou vyvstaly řady automaticky vypočítaných parametrů, a každý, kdo mohl symbolům rozumět, přesvědčoval se, že návrh Ivy Džan není rozhodně bezpodstatný.

Iva Džan zastavila pohyb nákresů a symbolů, sklonila hlavu a sešla z tribuny. Posluchači se živě dorozumívali pohledy a šeptali si. Grom Orm nepozorovaně pokynul a na tribuně se objevil mladý náčelník výpravy na Pluta.

„Je nesporné, že pokus Rena Boze povede k trigerní reakci vyvolá řadu nejzávažnějších objevů. Zdá se mi, že směřuje dálkám dříve vědě nedostupným. Stejně tomu bylo kdysi kvantovou teorií, když poprvé přicházela k pojmu repagula, čili vzájemného přechodu, a nato s objevem antičástic a antipolí. Později následoval repagulární počet, který stanul vítěz nad principem neurčitosti starověkého matematika Heisenberga. A konečně Ren Boz pokročil k analýze systému prostor-pole a došel k pojmu antigravitace a antiprostor čili, podle repagulárního zákona, k nulovému prostoru. Všechny uznané teorie se nakonec staly základem vědy!

Jménem skupiny, která prozkoumávala Pluta, navrhuji, aby to otázku projednala celosvětová veřejnost. Natočit osu naší planety, znamená zmenšit spotřebu energie na zahřívání polárních oblastí, ještě více zkrátit polární fronty a zlepšit dní rovnováhu kontinentů.

„Je otázka tak jasná, abychom mohli hlasovat?“ zeptal se Grom Orm.

V odpověď zaplálo množství zelených světel.

„Tak tedy začnem!“ řekl předseda a sáhl pod pult svého křesla.

Tam byly tři signální knoflíky počítacího automatu. Pravá značila „ano“, prostřední „ne“ a levá, „nemohu se zatím vyjádřit“.

I každý člen Rady vyslal signál, jejž ostatní nemohli pozorovat. Knoflíky stiskly i Evda Nal a Čara. Zvláštní automat sčítal mínění posluchačů, aby se ověřila správnost rozhodnutí Rady.

Za několik vteřin zaplály na předváděcí obrazovce veliké znaky. Oznamovaly, že bylo schváleno, aby otázku projednala celá planeta.

Na tribunu vystoupil Grom Orm.

„Z důvodů, o kterých mi dovolte zatím pomlčet, musíme teď vyšetřit čin bývalého vedoucího kosmických stanic Rady, Mvena Mase, a pak teprve řešit otázku třicáté osmé mezihvězdné výpravy. Důvěřuje Rada závažnosti mých pohnutek?“

Zelená světla mu byla jednoznačnou odpovědí.

„Znají všichni dopodrobna, co se přihodilo?“

Znovu zelená záplava.

„To celou věc urychlí. Prosím bývalého vedoucího kosmických stanic Mvena Mase, aby nám vyložil motivy svého činu, který vedl k tak osudným následkům: Fyzik Ren Boz se dosud nezotavil z utrpěných zranění, a proto jsme ho za svědka nevolali. Odpovědnosti nepodléhá.“

Grom Orm zpozoroval rudé světlo u křesla Evdy Nal.

„Žádám o pozornost Rady! Evda Nal chce něco dodat ke zprávě o Renu Bozovi.“

„Prosím, abych mohla vystoupit místo něho.“

„Z jakých důvodů?“

„Miluji ho!“

„Budete mít slovo po Mvenu Masovi.“

Evda Nal zhasla rudý signál a sedla si.

Na tribuně se objevil Mven Mas. Klidně, aniž se šetřil, vyprávěl o výsledcích, které od pokusu čekali, i o tom, co bylo ve skutečnosti vidinou, které ani sám nevěří. Hloupý chvat při provádění pokusu, způsobený jeho tajností a nezákonnosti, vedl k tomu, že neuvažovali o zvláštních zapisovacích přístrojích a spoléhali se na obvyklé pamětní automaty, jejichž přijímače selhaly hned v prvním okamžiku. Další chybou bylo, že prováděli pokus přes družici 57. Měli k ní připoutat starý planetolet a pokusit se instalovat na něm přístroje pro zaměření vektoru. To všechno zavinil on, Mven Mas. Ren Boz se zabýval zařízením, ale přenesení pokusu do vesmíru bylo v kompetenci vedoucího kosmických stanic.

Čara zaťala dlaně; důkazy, které proti sobě podával Mven Mas, jí připadaly velmi závažné.

„Pozorovatelé ve zničené družíci věděli, že může dojít ke katastrofě?“ zeptal se Grom Orm.

„Ano, varoval jsem je, ale oni s radostí souhlasili.“

„Neudivuje mne, že souhlasili; tisíce mladých lidí se účastní nebezpečných pokusů, které se každoročně provádějí na naší planetě. Stává se, že i zahynou… A noví nastupují se stejnou odvahou do boje s neznámem,“ namítl Grom Orm. „Ale když jste mladé vědce varoval, připouštěl jste možnost podobného výsledku. A přece jste riskantní pokus provedl…“

Mven Mas mlčky sklopil hlavu.

Čara, která z něho nespouštěla oči, potlačila těžký vzdech, když pocítila na rameni Evdinu ruku.

„Vyložte nám, jaké důvody vás k tomu přiměly,“ řekl předseda Rady po krátké přestávce.

Afričan se znovu rozhovořil, ale tentokrát s vášnivým zanícením. Vyprávěl, jak od mládí mu milióny bezejmenných hrobů připadaly jako výčitka lidí, které přemohl čas, jak nesnesitelné mu připadalo nepokusit se — poprvé za celou historii lidstva i mnoha sousedních světů — o vítězství nad prostorem a časem, vytyčit první mezník na veliké cestě, kam by se neprodleně zaměřilo úsilí statisíců nadaných mozků. Domníval se, že nemá právo odložit — možná o sto let pokus jen proto, aby několik lidí nevystavil nebezpečí a sebe odpovědnosti.

Mven Mas mluvil a Čaře tlouklo srdce stále silněji; byla hrdá na svého vyvoleného. Afričanova vina se už nezdála být tak těžká.

Mven se vrátil na místo a čekal na rozhodnutí před zraky všech shromážděných.

Evda Nal odevzdala magnetofonový zápis řeči Rena Boze. Jeho slabý, zadýchávající se hlas pomoci zesilovačů zahřměl na celý sál. Fyzik ospravedlňoval Mvena Mase. Protože neznal celou složitost problému, musil vedoucí kosmických stanic důvěřovat pouze jemu, Renu Bozovi, a ten ho přesvědčil, že se pokus určitě zdaří. Avšak ani fyzik sám se necítil vinen. „Každoročně,“ říkal, „provádějí se méně závažné pokusy, končící někdy tragicky. Věda je boj za štěstí lidstva a žádá si oběti jako každý jiný boj. Zbabělci, kteří se příliš šetří, nepoznají plný radostný život, ale zbabělí vědci nepokročí kupředu…“

Ren Boz ukončil řeč stručným rozborem pokusu i vlastních omylů a vyslovil přesvědčení, že příště se pokus zdaří. Zápis skončil.

„Ren Boz neřekl nic o svých pozorováních při pokusu,“ zvedl hlavu Grom Orm, obraceje se k Evdě. „Chtěla jste mluvit místo něho.“

„Tušila jsem, že se zeptáte, a proto jsem požádala o slovo,“ odpověděla Evda. „Ren Boz ztratil vědomí několik vteřin poté, co zapojil F stanici, a víc už nic neviděl. Než omdlel, postřehl a zapamatoval si údaje přístrojů, které dokazovaly, že se objevil nulový prostor. Zde máte zápis, který pořídil zpaměti.“

Na obrazovce se objevilo několik čísel, které si spousta lidí okamžitě opsala.

„Dovolte mi ještě pár slov jménem Akademie Hoře a Radosti,“ promluvila znovu Evda. „Statistika veřejného mínění po katastrofě ukazuje…“

Na obrazovce vyvstaly řady osmimístných čísel a rozdělovaly se na sloupce ospravedlnění, odsouzení, pochyb o správnosti vědecké metody a obvinění zchvatu. Ale celkový souhrn vyzněl jasně ve prospěch Mvena Mase a Rena Boze; tváře přítomných se rozjasnily.

Na protilehlé straně sálu se rozsvítil červený signál a Grom Orm udělil slovo astronomu třicáté sedmé mezihvězdné Puru Chissovi. Ten se hlučně a temperamentně rozhovořil, rozkládal při tom dlouhýma rukama a napínal ohryzek.

„Já a skupina soudruhů astronomů odsuzujeme Mvena Mase. Tím že provedl pokus bez svolení Rady, vzbuzuje jeho čin podezření, že Mven Mas nejednal tak nezištně, jak se zde snažili ukázat mluvčí přede mnou.“

Čara zrudla rozhořčením a na místě ji zadržel jen chladný pohled Evdy Nal.

Pur Chiss umlkl.

„Vaše obvinění jsou těžká, ale neodůvodněná,“ namítl se svolením předsedy Mven Mas, „řekněte přesněji, co míníte slovem zištnost.“

„Nesmrtelná sláva při dokonalém úspěchu, to bylo zištné pozadí vašeho činu. A zbabělost, bál jste se, že vám pokus nepovalí, proto jste jednal ve spěchu a tajně.“

Mven se široce usmál, rozhodil dětsky rukama a mlčky usedl. Celý zjev Pura Chisse vyjadřoval škodolibý triumf. Evda Nal znovu požádala o slovo.

„Výrok Pura Chisse je uspěchaný a příliš zlobný na řešení tak vážného problému. Jeho názory na tajné motivy činů nás vracejí do dob temných věků. Mluvit tímto způsobem o jakési nesmrtelné slávě mohli jen lidé v dávné minulosti. Protože ve svém současném životě nenacházeli radost a dokonalé štěstí, protože se necítili součástí všeho tvořivého lidstva, báli se neodvratné smrti a chytali se i sebemenší naděje na nesmrtelnost. Učený astronom Pur Chiss nechápe, že v paměti lidstva žijí jen ti, jejichž myšlenky, vůle a úspěchy dále působí, a jakmile přestanou účinkovat, jsou zapomenuti a mizí. kasto znovu vstávají z mrtvých jako mnozí pradávní vědci a umělci, jestliže se jejich díla stávají potřebná a začínají se znovu uplatňovat ve společnosti… zejména v mnohamiliardové společnosti! Už dávno jsem se nesetkala s tak primitivním chápáním nesmrtelnosti a slávy a udivuje mne, že se s ním setkávám u kosmického cestovatele.“

Evda Nal se napřímila v celé své výšce a obrátila se k Puru Chissovi, choulícímu se v křesle pod záplavou rudých světel.

„Nechme hlouposti stranou,“ pokračovala Evda, „a podívejme se na čin Mvena Mase a Rena Boze z hlediska štěstí lidstva. Dříve lidé často nedovedli zvážit reálnou hodnotu svých skutků a konfrontovat ji se stinnou stránkou, kterou má bezesporu každý čin, každé opatření. Od toho jsme se už dávno oprostili a dokážeme mluvit jen o skutečném významu činů.

Dneska stejně jako dřív nové cesty objevují jednotlivci, protože jen speciálně zaměřený mozek může po dlouhé přípravě rozpoznat nový směr, utajený v protichůdných faktech. Ale dnes, jakmile se vytyčí nová cesta, desetitisíce lidí se chápou jejího propracování, a lavina nových objevů se valí do nekonečna, zvětšujíc bez ustání svůj objem jako sněhová koule. Ren Boz a Mven Mas se dali nejméně známou cestou.

Nemám k tomu dostatečné znalosti, ale i mně je předčasnost jejich pokusu jasná. V tom je jejich společná vina a odpovědnost za ohromnou materiální škodu a za čtyři lidské životy. Podle zákonů Země je to očividný přečin, ale nebyl spáchán z osobních zájmů, a proto nepodléhá nejtěžší odpovědnosti.“

Evda se pomalu vrátila na své místo. O slovo se už nepřihlásil nikdo. Členové Rady žádali předsedu, aby podal závěrečný návrh. Šlachovitá postava Groma Orma se naklonila kupředu a ostrý zrak se upřel do sálu.

„Situace pro definitivní závěry je prostá. Rena Boze úplně vyjímám z odpovědnosti. Který vědec by nevyužil poskytnutých možností, zvláště je-li si jist úspěchem? Drtivý neúspěch pokusu mu bude poučením. Ale rozhodně přinese také užitek. Nahradí částečně materiální škodu, neboť experiment pomůže rozřešit spoustu otázek, o kterých v Akademii Nejvyšších Znalostí začínali teprve uvažovat.

Zavrhli jsme prospěchářské oportunistické tendence staré ekonomiky a řešíme problémy využití výrobních sil ve velkém měřítku. Ale až dosud lidé někdy nechápou moment úspěchu, protože zapomínají, že zákony vývoje jsou nezvratitelné. Zdá se jim, že stavba musí bez konce vzrůstat. Moudrost vedoucího spočívá v tom, aby si v přítomném okamžiku včas uvědomil nejvyšší stupeň, zastavil se a počkal, nebo cestu změnil. Mven Mas na svém odpovědném místě nedokázal být takovým vedoucím. Rada se při své volbě zmýlila a má v tom stejnou odpovědnost jako on. Vinen jsem především já, neboť jsem volbu Mvena Mase v Radě podporoval.

Navrhuji Radě, aby zprostila Mvena Mase viny, pokud se týká osobních motivů jeho činu, ale aby mu zakázala zastávat místa v odpovědných institucích planety. Já také musím být odvolán z funkce předsedy Rady; pojedu na stavbu nové družice, abych pomohl likvidovat následky své neopatrné volby.“

Grom Orm přelétl pohledem sál a četl v mnoha tvářích upřímný zármutek. Avšak lidé v epoše Okruhu se nepřemlouvali; vážili si navzájem svých rozhodnutí a důvěřovali jejich správnosti.

Mir Om se poradil se členy Rady a počítací automat oznámil výsledek hlasování; závěry Groma Orma se přijímaly bez námitek, ale s podmínkou, že zatím zůstane na svém místě a bude řídit práci Rady až do konce shromáždění.

Grom Orm se uklonil, ale v jeho tváři, ukované pevnou vůlí, se nic nezměnilo.

„Musím vám teď objasnit, proč jsem žádal, aby se odsunula diskuse o třicáté osmé mezihvězdné výpravě,“ pokračoval klidně předseda. „Příznivý výsledek celé záležitosti je zřejmý a doufám, že Kontrola Cti a Práva s námi souhlasí. Ale nyní mohu poprosit Mvena Mase, aby zaujal své místo v Radě, neboť nás čeká závažné jednání o mezihvězdné expedici. Znalosti Mvena Mase jsou nutné k správnému řešení otázky, a to tím spíše, že člen Rady Erg Noor se nemůže dnešní diskuse zúčastnit.“

Mven zamířil ke křeslům Rady. Sálem se přelévala zelená světla na znamení souhlasu.

Mapy planet se nehlučně zvedly a postoupily místo obrovským černým tabulím, kde různobarevná světélka hvězd spojovala modrá nit kosmických tratí, plánovaných na jedno století. Předseda Rady se úplně změnil. Zmizela chladná nezúčastněnost, teplý ruměnec mu zbarvil popelavé tváře, ocelové oči ztemněly. Grom Orm vystoupil na tribunu.

„Každá nová mezihvězdná výprava znamená dlouho hýčkaný sen, novou naději, bedlivě chovanou mnoho roků, nový stupeň na žebříku velikého vzestupu. Na druhé straně je to práce miliónů, která nesmí zůstat nesplacena, nemůže se obejít bez velkého vědeckého nebo hospodářského efektu, jinak se zastaví náš pohyb kupředu i další ovládnutí přírody. Proto tak obezřele posuzujeme, uvažujeme a počítáme, než se do mezihvězdných dálek vznese nová raketa.

Bylo naší povinností, abychom sedmatřicátou expedici věnovali Velikému Okruhu. Tím důkladněji jsme projednávali plán třicáté osmé výpravy. Ale za poslední rok se přihodilo několik událostí, které změnily situaci a nutí nás, abychom znovu přezkoumali cestu a úkoly expedice, schválené předchozími Radami i celoplanetární diskusí. Tím, že jsme objevili způsob, jak zpracovávat slitiny pod vysokým tlakem při teplotě absolutní nuly, zlepšila se pevnost trupu hvězdoletů. Zdokonalili jsme anamezonové motory, které jsou nyní hospodárnější, takže můžeme podnikat daleké lety do vesmíru s jedinou raketou. Hvězdolety Aella a Tintažel, s kterými jsme počítali pro třicátou osmou výpravu, zastaraly, srovnáme-li je s právě dokončenou raketou vertikálního typu Labuť, která má kulatý trup se čtyřmi stabilizačními kýly. Můžeme se odvážit stále delších letů.

Erg Noor, který se vrátil na Tantře ze sedmatřicáté expedice, oznámil, že se setkali s černou hvězdou spektrální třídy T, na jejíž planetě objevili hvězdolet neznámé konstrukce. Když se pokoušeli proniknout dovnitř korábu, všichni málem zahynuli, ale přece se jim podařilo získat kovový úlomek z trupu. Je to látka u nás neznámá, přestože má blízko ke čtrnáctému isotopu stříbra, objevenému na planetách velmi žhavé hvězdy třídy O 8, známé odedávna jako Dzeta Lodní Zádě.

O tvaru hvězdoletu, který se podobá dvojvypuklému disku s hrubým spirálovitým povrchem, jednala Akademie Nejvyšších Znalosti.

Junij Ant prozkoumal ze zápisů automatické paměti zprávy Okruhu za celých čtyři sta let od okamžiku, kdy jsme se do Okruhu zapojili. Při naší úrovni a vědeckém zaměření nemůžeme realizovat hvězdolety s konstrukcí tohoto typu. Neznají ho v naší Galaxii ani ty světy, s nimiž jsme si vyměňovali znalosti.

Diskový hvězdolet tak obrovských rozměrů je jistě host z nesmírně vzdálených planet; možná dokonce i z mimogalaktických světů. Mohl putovat vesmírem milióny roků a snést se na planetu železné hvězdy v naší pusté oblasti na kraji Galaxie.

Nemusím vysvětlovat, jak důležité je prozkoumat cizí kosmický koráb pomocí speciální expedice na hvězdu T.“

Grom Orm zapjal polokulovitou obrazovku a sál zmizel.

Před diváky zvolna plynuly zápisy automatických pamětí.

„Zde je zpráva, kterou jsme dostali nedávno od obyvatel z planety CR 519… — kvůli stručnosti vynechám přesné souřadnice — jejichž výprava se vydala do soustavy hvězdy Achernar.“

Poloha hvězd se zdála podivná, ani sebezkušenější zrak by v nich nepoznal dávno prozkoumaná nebeská tělesa. Plochy matně svítícího plynu, temná mračna, a konečně velké vychladlé planety s odraženým světlem úžasně zářivé hvězdy.

Achernar svítil jako dvě stě osmdesát našich sluncí a měl třiapůlkrát větší průměr. Byl neobyčejně jasnou modrou hvězdou spektrální třídy B 5. Kosmický koráb pořídil zápis a uhnul stranou. Uplynuly zřejmě desítky let cesty. Na obrazovce se objevilo jiné slunce, zeleně zářící hvězda spektrální třídy S. Narůstala a svítila stále jasněji, dokud se k ní cizí hvězdolet přibližoval. Mven si v duchu pomyslil, že nádherný odstín jejího zeleného světla by byl mnohem krásnější skrze atmosféru. Jako v odpověď na jeho myšlenky se objevil na obrazovce povrch planety. Snímky se promítaly s přestávkami, obrazovka neukazovala, že by se hvězdolet k planetě přiblížil. Před diváky znenadání vyrostla oblast vysokých hor, zahalených nejrozličnějšími odstíny zeleného světla. V hlubokých rozsedlinách a po příkrých stráních se táhly černozelené stíny, osvětlené skály byly modrozelené, údolí měla fialový nádech, na vrcholech a náhorních rovinách ležel akvamarínový sníh, místa sežehlá žhavým sluncem zářila žlutozeleně. Malachitové říčky spěchaly dolů k neviditelným jezerům a mořím, skrytým za pohořím.

Dole byla rovina, posázená oblými pahorky; rozkládala se až k moři, které z dálky vypadalo jako zářící plát zeleného železa. Modré stromy hýřily hustým listím, na loukách a pasekách rozkvétaly v purpurových pásech nebo skupinách neznámé keře a trávy. A z hloubi ametystové oblohy proudila mocná záplava zlatě zelených paprsků. Pozemštané ustrnuli. Mven Mas pátral ve své nekonečné paměti, aby přesně určil polohu zeleného slunce.

— Achernar, Alfa Eridana, vysoko na jižním nebi, vedle Tukana. Vzdálenost… jednadvacet parseků… Hvězdolet se v žádném případě nemůže vrátit s touž posádkou… letěly mu rychle hlavou pronikavé myšlenky.

Obrazovka zhasla a všem náhle připadal vzhled zavřeného sálu, zařízeného pro úvahy a porady obyvateli Země, divný.

„Zelená hvězda,“ zazněla znovu řeč předsedy, „je o něco větší než naše Slunce a má velké množství zirkonia v čarách spektra.“ Grom Orm rychle vyčíslil koordináty zirkoniového slunce.

„V její soustavě,“ pokračoval, „jsou dvě planety blíženky, rotující proti sobě v takové vzdálenosti od hvězdy, jaká odpovídá energii, kterou Země získává od Slunce.

Síla atmosféry, její složení i množství vody se shodují s podmínkami na Zemi. To jsou předběžné údaje expedice z planety CR 519. Ze zpráv vyplývá, že na blíženeckých planetách neexistují vyšší formy života. Vyšší myslící život natolik přetváří přírodu, že je patrný i při zběžném průzkumu z výšky letícího hvězdoletu. Je nutno předpokládat, že se tam buď nemohl nebo zatím nestačil rozvinout. To je neobyčejně vzácný úspěch. Kdyby se tam objevily vyšší formy života, svět zelené hvězdy by pro nás byl uzavřen. Už ve dvaasedmdesátém roce epochy Okruhu, tedy před více než tři sta lety, zahájila naše planeta diskusi o zabydlování planet s vyššími formami života, byť i nedosahovaly naší úrovně. Tehdy bylo rozhodnuto, že každé pronikání na podobné planety vede nutně k násilí následkem hlubokého vzájemného neporozumění.

Dnes víme, jak rozličné světy existují v naší Galaxii. Jsou hvězdy modré, zelené, žluté, bílé, rudé i oranžové; všechny obsahuji vodík a helium, ale protože jejich atmosféry i jádra mají různé složení, protože vysílají záření rozličného charakteru a mají teploty vysoké i nízké, říkáme jim hvězdy uhlíkové, kyanové, titanové či zirkoniové. Víme, že i planety mají nejrůznější objem, hustotu, složení a tloušťku atmosféry i hydrosféry, že jsou různě daleko od mateřské hvězdy a mají rozličné podmínky rotace. Ale víme také, že naše planeta, pokrytá z osmdesáti procent vodou a současně ležící blízko Slunce, které jí dodává mohutné zásoby energie, je dosti vzácným zdrojem mocného života, bohatého na bílkoviny a nepřetržité změny.

Proto se život u nás rozvinul dříve než v ostatních světech, kde musil zápasit s nedostatkem vody i sluneční energie nebo s malými plochami pevniny. A také dříve než na planetách s nadbytkem vody. V relacích z Okruhu jsme viděli evoluci života na silně zatopených planetách, kde se život zoufale plazí vzhůru po stéblech rostlinstva, trčícího z věčných vod.

Naše vodou bohatá planeta má také poměrně malou suchozemní plochu pro sběr sluneční energie pomocí hospodářských rostlin, dřevovin nebo jednoduše termoelektrických zařízení.

V nejstarších historických údobích se život rozvíjel pomaleji v nízkých močálovitých pevninách prvohorní éry než na vysokých kontinentech éry kenozoické, kde se vedl boj nejen o potravu, ale i o vodu.

Víme, že bohatý, mocný život potřebuje určité nejvýhodnější procento v poměru vody a souše, a naše planeta se blíží k nejpříznivějšímu koeficientu. Podobných planet není ve vesmíru příliš mnoho, a každá znamená pro lidstvo neocenitelný poklad jako nová půda k osídlení a k dalšímu zdokonalení.

Lidstvo se už dávno přestalo bát živelného přesídlování, které kdysi lekalo naše vzdálené předky, my však vytrvale směřujeme do vesmíru a stále rozšiřujeme oblasti osídlené lidmi, neboť i v tom spočívá pohyb vpřed, nevyhnutelný zákon vývoje. Bylo obtížné ovládnout planety, jejichž fyzické podmínky se velmi lišily od poměrů na Zemi, proto už dávno vznikly plány, aby lidstvo zabydlilo vesmír na speciálně zařízených obrovských stavbách, které by se podobaly mnohonásobně zvětšeným umělým družicím. Víte, že jeden takový ostrov byl vybudován vpředvečer éry Okruhu; hovořím o Nadiru, ležícím osmdesát miliónů kilometrů od Země. Dodnes tam žije nevelká osada lidí… Avšak neúspěch těsných, značně omezených prostor pro lidský život byl tak očividný, že se musíme svým předkům jen podivovat, bez ohledu na jejich smělý budovatelský záměr.

Blíženecké planety zelené zirkoniové hvězdy jsou velmi podobné naší Zemi. Křehkým obyvatelům z planety CR 519 se bud nehodí, nebo je mohou těžko osídlit; proto spěchali, aby nám o tom podali zprávu, stejně jako my jim předáváme své objevy.

Zelená hvězda je od nás v takové vzdálenosti, jakou dosud neuletěl žádný náš hvězdolet. Kdybychom dosáhli jejích planet, postoupíme daleko do vesmíru. A nikoli na malé umělé stavbě, ale na pevné základně velkých planet, kde je dost místa pro vytvoření pohodlného života a mocné techniky.

Seznámil jsem vás podrobně s planetami zelené hvězdy, protože se mi zdá neobyčejně důležité, abychom je prozkoumali. Vzdálenost sedmdesáti světelných let je dosažitelná pro hvězdolet Labuť, a možná že by se měla osmatřicátá mezihvězdná výprava vydat k Achernaru!“

Grom Orm domluvil, pohnul malou pákou na pultu tribuny a vrátil se na své místo.

Tam, kde stál dřív předseda Rady, zvedla se nevelká obrazovka, na níž se objevila známá statná postava Dara Vetra. Bývalý vedoucí kosmických stanic se usmál, když ho vítaly neslyšné pozdravy zelených světel.

„Dar Veter je teď v Arizonské radioaktivní poušti, odkud vzlétají skupiny raket do výšky padesáti sedmi tisíc kilometrů na stavbu družice,“ vysvětlil Grom Orr. „Chtěl vám říci svoje mínění jako člen Rady.“

„Navrhuji nejjednodušší řešení,“ ozval se veselý hlas, v němž zněl kovový tón přenosného vysílače. „Vypravme ne jednu, ale tři expedice!“

Členové Rady i diváci strnuli překvapením. Dar Veter nebyl řečník a nevyužil efektní pauzy.

„Původní plán vyslat dva hvězdolety osmatřicáté výpravy na trojitou hvězdu JE 7723…“

V tom okamžiku si Mven Mas představil trojitou hvězdu, která se po staru označovala jako Omikron 2 Eridana. Tato soustava žluté, modré a rudé hvězdy se rozkládala necelých pět parseků od Slunce a měla dvě pusté planety, ale k nim se neupínal zájem vědeckého bádání. Modrá hvězda soustavy byla bílým trpaslíkem, ale hmotou se rovnala polovině Slunce. Průměrná specifická váha její hmoty dva tisíce pětsetkrát převyšovala hutnost nejtěžšího pozemského kovu iridia. Přitažlivost, elektromagnetické pole i procesy při vzniku těžkých prvků na této hvězdě byly nesmírně zajímavé a důležité pro bezprostřední studium z co možná nejmenší vzdálenosti. Tím spíše, že desátá mezihvězdná výprava, která se před dávnými časy vydala na Síria, zahynula. Ale ještě před záhubou stačila upozornit na nebezpečí. Modrá podvojná hvězda Sírius měla také bílého trpaslíka. Byl však daleko větší, měl nižší teplotu než Omikron 2 Eridana, a jeho hmota byla pětadvacettisíckrát hutnější než voda. Přestože hvězda je blízkou sousedkou Slunce, nebylo možno se k ní přiblížit, protože ji obklopoval pás ohromných meteorických rojů, které se vzájemně křižovaly a byly tak rozptýlené, že se nedalo přesně určit, jak široké jsou proudy smrtících úlomků. Tehdy — před tři sta padesáti lety — začalo se uvažovat o expedici na Omikron 2 Eridana.

„…má dnes, po pokusu Mvena Mase a Rena Boze,“ říkal právě Dar Veter, „tak veliký význam, že od něho nesmíme ustoupit.

Avšak průzkum cizího hvězdoletu, objeveného sedmatřicátou výpravou, může nám dát poznatky, které daleko předstihnou objevy prvního bádání.

Mohli bychom pominout předešlá bezpečnostní pravidla a riskovat, že hvězdolety rozdělíme. Aellu můžeme poslat na Omikron Eridana a Tintažel na hvězdu T. Oba koráby jsou první velikosti jako Tantra, která si poradila s nepředstavitelnými překážkami.

„Romantika!“ vpadl mu do řeči hlučně a přezíravě Pur Chiss, ale okamžitě se stáhl, když zpozoroval nesouhlas publika.

„Ano, pravá romantika!“ zvolal bujaře Dar Veter. „Romantika je přepychem přírody, ale je nutná v dobře organizované společnosti. V každém člověku se rodí z přebytku tělesných i duševních sil touha po novém, po častých změnách. Objevuje se zvláštní vztah k životním jevům, člověk se pokouší uvidět víc než pravidelný běh všednosti a čeká od života nejvyšší míru zkoušek a dojmů.

„Vidím v sále Evdu Nal,“ pokračoval Dar Veter. „Potvrdí vám, že romantika není jen záležitost psychologie, ale i fyziologie! Avšak vraťme se k věci! Nový hvězdolet Labuť ať letí k Achernaru, protože o výsledku cesty se naše planeta dozví teprve za sto sedmdesát roků. Grom Orm má úplnou pravdu, že průzkum podobných planet je naší povinností k potomkům.“

„Hotové zásoby anamezonu stačí jen pro dvě rakety,“ namítl tajemník Mir Om. „Nechceme-li narušit ekonomiku, potřebujeme deset let, než připravíme k odletu další hvězdolet. Připomínám, že značné množství výrobních sil odčerpá stavba nové družice.“

„Pamatoval jsem na to,“ odpověděl Dar Veter. „Shledá-li Rada Ekonomiky, že je to možné, navrhuji obrátit se k obyvatelstvu naší planety. Ať každý o jeden rok odloží zábavné výlety a cesty, vypněme televizory našich akvárií v hlubinách oceánu, přestaňme prozatím dovážet drahé kameny a vzácné rostliny z Venuše a z Marsu, ať se na čas zastaví závody na výrobu šatstva a ozdob. Rada Ekonomiky stanoví lépe než já, co je třeba na určitou dobu zastavit, aby se ušetřená energie mohla použít k výrobě anamezonu. Kdo z nás by neomezil na jediný rok své potřeby, abychom darovali našim dětem dvě nové planety v životodárných paprscích zeleného slunce, tak příjemného pro oči Pozemšťana!“

Dar Veter rozevřel náruč, obraceje se k celé Zemi, neboť věděl, že ho v televizorech sledují miliardy očí, kývl hlavou a zmizel. Na obrazovce zůstala pouze modravá zář. Tam, v Arizonské poušti, pravidelný rachot otřásal zemí, kdykoli se raketa s nákladem vznesla nad modrou klenbu oblohy. Zde, v sále Rady, všichni přítomní vstali a zvednutím levé ruky projevovali naprostý souhlas s Vetrovým návrhem.

Předseda Rady se obrátil k Evdě Nal.

„Neřeknete nám svůj názor za Akademii Hoře a Radosti z hlediska lidského štěstí?“

Evda ještě jednou vystoupila na tribunu.

„Lidská psýcha není uzpůsobená k dlouhodobým a často opakovaným impulsům; tím chrání nervovou soustavu před rychlým opotřebováním. Naši vzdálení předkové málem lidstvo zahubili, neboť nebrali v úvahu, že člověk ve své fyziologické podstatě potřebuje častý odpočinek. Nás to polekalo, takže jsme dříve až příliš šetřili duševní život a nechápali, že hlavním prostředkem, jak se rozptýlit a odpočinout si z přemíry dojmů, je práce. Čím těžší práce, tím delší odpočinek, a zase: čím obtížnější, tím je radostnější, tím více a úplněji člověka zaujímá.

Můžeme mluvit o štěstí jako o nepřetržitém střídání práce a odpočinku, obtíží a uspokojení. Dlouhý věk rozšířil člověku hranice vlastního světa, zaměřil jeho úsilí do vesmíru. Pravé štěstí, to je boj za nové! V tomto směru výprava na Achernar dá lidstvu víc bezprostřední radosti než druhé dvě, expedice, jelikož planety zeleného slunce darují nový svět našim citům, zatím co výzkumy fyzických jevů vesmíru vnímá zatím jen oblast rozumu. Akademie Hoře a Radosti usiluje o rozmnožení lidského štěstí, a proto by zřejmě pokládala za nejvýhodnější výpravu na Achernar; dají-li se však uskutečnit všechny tři, nemůže být nic lepšího!“

Vzrušený sál odměnil Evdu záplavou zelených světel. Grom Orm vstal.

„Otázka i rozhodnutí Rady jsou už jasné, a mé vystoupení je zřejmě poslední. Požádáme lidstvo, aby ve čtyřstém devátém roku éry Okruhu omezilo své potřeby. Dar Veter neřekl, že historikové objevili zlatého koně z doby Rozděleného Světa. Stovky tun čistého zlata můžeme použít k výrobě anamezonu, abychom v krátké době získali potřebné zásoby k letu. Poprvé, za celou historii lidstva vypravíme expedice současně na tři hvězdné soustavy, a poprvé se pokusíme dosáhnout světy vzdálené sedmdesát světelných roků!“

Předseda ukončil zasedání a požádal členy Rady, aby neodcházeli. Bylo třeba bezodkladně sestavit dotazy k Akademii Ekonomiky i k Akademii Stochastiky a Předpovídání Budoucnosti, aby se zjistily a objasnily nejrůznější okolnosti, které mohou nastat při daleké cestě na Achernar.

Unavená Čara vyšla pomalu za Evdou, divíc se, že bledé tváře psychiatričky zůstávají svěží jako jindy. Dívka toužila být co nejdřív sama, aby mohla v klidu procítit ospravedlnění Mvena Mase. Dnes byl báječný den! Je pravda, že Mvena neověnčili jako hrdinu, jak o tom Čara tajně snila. Zbavili ho nadlouho, ne-li navždy důležité práce… Ale nechali ho ve společnosti! Otvírá se jím oběma široká a obtížná cesta vědeckého bádání, práce, lásky!

Evda Nal zavedla dívku do nejbližšího Domu Výživy. Čara tak dlouho hleděla na jídelní lístek, že se Evda rozhodla vybírat sama; oznámila do automatické hlásnice čísla jídel a index stolu. Sotva usedly k oválnému stolku pro dva, otevřel se uprostřed otvor, v němž byl malý vozík s objednanými jídly. Evda přistrčila Čaře pohár s povzbuzujícím nápojem Lia, sama s rozkoší vypila sklenici chladné vody a spokojila se s nákypem z kaštanů, ořechů a banánů se šlehačkou. Cara snědla jakýsi pokrm z třeného masa raptů a rozloučila se. Evda se za ní dívala, jak dívka s grácií, podivuhodnou i v epoše Okruhu, sbíhala po schodišti mezi sochami z černého kovu a bizarně ohnutými stojany lamp.