Návrat Sherlocka Holmese

Prázdný dům

Vražda ctihodného Ronalda Adaira, spáchaná za velmi neobvyklých a nevysvětlitelných okolností, vzrušila na jaře 1894 vznešený svět a upoutala pozornost celého Londýna. Veřejnost je již informována o podrobnostech zločinu, které při policejním vyšetřování vyšly najevo. Mnohé z nich však zůstaly utajeny, neboť obžaloba měla v tomto případě takový nadbytek důkazů, že ani nepovažovala za nutné je všechny zveřejnit. Teprve dnes, téměř po deseti letech, smím doplnit chybějící články celého toho pozoruhodného řetězce. Zločin byl sám o sobě zajímavý, ale to nebylo nic ve srovnání s další nepředvídanou událostí, která vyvolala nejsilnější otřes a největší překvapení v mém dobrodružném životě. Dokonce ještě dnes, po tak dlouhé době, myslím na tu chvíli se vzrušením a opět cítím, jak náhle mou mysl zaplavila radost spojená s úžasem a nedůvěrou. Veřejnosti, kterou zajímají moje zápisky, v nichž jsem ji občas seznamoval s myšlenkami a činy neobyčejně pozoruhodného člověka, této veřejnosti bych rád řekl, že si nezasloužím výtky, jestliže jsem neprozradil všechno, co jsem věděl. Třebaže to jinak považuji za svou prvořadou povinnost, ponechal jsem si tentokrát informace pro sebe, neboť on svůj výslovný zákaz zrušil teprve třetího dne minulého měsíce.

Lze si představit, že moje důvěrné přátelské vztahy k Sherlocku Holmesovi mě přivedly k zájmu o kriminologii, a když Holmes zmizel, neopomenul jsem nikdy pečlivě sledovat různé případy, které pronikly na veřejnost. Nejednou jsem se snažil postupovat podle jeho metod už proto, abych některý případ rozřešil pro vlastní uspokojení, ale měl jsem nevalný úspěch. Nejvíc mě ovšem zaujala tragédie Ronalda Adaira. Když jsem pročítal zápis ze soudního vyšetřování, kde byl nakonec vynesen výrok, že jde o úkladnou vraždu spáchanou neznámým pachatelem či pachateli, uvědomil jsem si mnohem jasněji než kdy dřív, jakou ztrátu pro lidstvo znamenala smrt Sherlocka Holmese. Byl jsem přesvědčen, že nejedna stránka toho podivuhodného případu by ho obzvlášť zajímala a že bystrý mozek a vycvičené oko tohoto předního evropského detektiva by policejnímu pátrání nejen napomohly, ale dovedly je i rychle k cíli. Celý den, zatímco jsem drožkou objížděl pacienty, probíral jsem v duchu případ od začátku do konce, ale k žádnému uspokojivému výsledku jsem nedospěl. Může mi být vytknuto, že omílám staré známé věci, ale přesto zopakuji fakta, která předběžné řízení přineslo.

Ctihodný Ronald Adair byl druhorozený syn hraběte z Maynoothu, který v té době zastával úřad guvernéra jedné australské kolonie. Matka odcestovala do Anglie, aby si dala operovat šedý zákal, a spolu se synem Ronaldem a dcerou Hildou bydlela v domě číslo 427 v Park Lane. Mladík se pohyboval v nejlepší společnosti, a pokud bylo zjištěno, neměl žádné nepřátele a neholdoval žádné neřesti. Zasnoubil se s Edith Woodleyovou z Carstairsu, ale po několika měsících byly zásnuby po vzájemně dohodě zrušeny. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tento krok některého z obou snoubenců citově hlouběji dotkl. Mladý muž se pohyboval v úzkém okruhu lidí stejných společenských zvyklostí, protože neměl žádné náročně choutky ani příliš vznětlivý temperament. A právě toho bezstarostného mladého aristokrata zastihla tak prazvláštně a neočekávaně smrt mezi desátou až jedenáctou hodinou a dvaceti minutami v noci dne 30. března 1894.

Ronald Adair hrál náruživě a vytrvale karty, ale nikdy nevsadil tolik, aby se prohrou finančně zruinoval. Byl členem karetních klubů Baldwin, Cavendish a Bagatelle. Onoho osudného dne sehrál po večeři partii whistu v klubu Bagatelle, jak prokázala svědecká výpověď. V klubu hrál karty už také odpoledne. Podle výpovědi jeho spoluhráčů – pana Murrayho, sira Johna Hardyho a plukovníka Morana – byla hra téměř vyrovnaná. Adair mohl prohrát nanejvýš tak pět liber šterlinků. Vlastnil značné jmění a taková suma pro něho byla pouhý pakatel. Adair do některého z těch tři klubů denně chodil, hrál však opatrně a obvykle odcházel s výhrou. Při šetření vyšlo rovněž najevo, že Adair se svým spoluhráčem plukovníkem Moranem před několika týdny vyhráli na Godfreym Milnerovi a lordu Barmoralovi plných čtyři sta dvacet liber. Tolik o minulosti zavražděného – z toho, co zatím přineslo předběžné šetření.

V den zločinu se Adair vrátil domů přesně v deset hodin. Jeho matka a sestra byly na návštěvě u příbuzných. Služebná vypověděla, že slyšela, jak mladý pán odešel do průčelní místnosti v druhém poschodí, které obvykle používal jako obývacího pokoje. V místnosti musela nechat otevřené okno, poněvadž když zatopila v krbu, valil se z něho kouř. Z pokoje se nic neozvalo až do návratu lady Maynoothové s dcerou – přišly v jedenáct hodin dvacet minut. Chtěly Ronaldovi popřát dobrou noc, ale dveře pokoje byly zamčeny zevnitř a na své volání a klepání nedostaly žádnou odpověď. Daly proto přivolat pomoc a vypáčit dveře. Nešťastný mladík ležel poblíž psacího stolu s hlavou strašlivě zohavenou trhavou střelou, která byla vypálena z revolveru. V místnosti se však žádná zbraň nenašla. Na stole ležely dvě desetilibrové bankovky a sedmnáct liber a deset šilinků ve zlatých a stříbrných mincích narovnaných do sloupků. Vedle nich byl papír popsaný číslicemi a jmény některých Adairových přátel z klubu, což vedlo k domněnce, že se zesnulý před smrtí snažil sestavit přehled svých karetních výher a ztrát.

Důkladné ohledání místa činu zkomplikovalo případ ještě víc. Nebyl předně zjištěn důvod, proč mladík dveře zevnitř zamkl. Bylo vyloučeno, aby to udělal vrah a unikl potom oknem. Okno je dobrých sedm metrů nad zemí a pod ním se prostírá záhon rozkvetlých krokusů. Na květinách ani na záhonu se nenašly otisky šlépějí a nenašly se ani na úzkém pruhu trávníku, který odděloval dům od ulice. Dveře tudíž musel podle všeho zamknout mladý Adair. Jak ale tedy byl usmrcen? Kdyby se pachatel na okno vyšplhal, zanechal by po sobě nějaké stopy. V případě, že by střelec vypálil ránu oknem, musel by mít znamenitou mušku, jestliže dokázal smrtelnou ránu zamířit z revolveru. Mimoto je Park Lane rušná třída a sotva sto metrů od domu se nachází stanoviště drožek. Výstřel nikdo neslyšel. A přesto ležel v pokoji mrtvý muž, v hlavě střelu s useknutou špičkou, která se roztrhla do stran a přivodila zranění, po němž okamžitě následovala smrt. Okolnosti tohoto záhadného zločinu na Park Lane ještě více zatemňovalo to, že chyběl jakýkoli motiv, protože – jak jsem uvedl – mladý Adair neměl žádného nepřítele a peníze a další cenné věci zůstaly v pokoji nedotčeny.

Celý den jsem v duchu uvažoval o těchto faktech a pokoušel jsem se přijít na nějakou teorii, která by všechny zjištěné skutečnosti vysvětlovala, a zároveň jsem se snažil najít nejslabší článek, z něhož – podle názoru mého nebožtíka přítele – je nutno při každém vyšetřování vycházet. Přiznám se, že jsem žádné velké pokroky neučinil. Večer jsem se zatoulal na Oxford Street a v šest hodin jsem se octl na nároží, kde Park Lane končí. Cestu k domu, k němuž jsem měl namířeno, ukázal mi neomylně hlouček zevlounů, stojících na chodníku a zírajících do jednoho okna. Vysoký hubený muž s tmavými brýlemi, o němž jsem byl přesvědčen, že je to detektiv, rozvíjel tu jakousi teorii, zatímco ostatní se shlukli kolem, aby ho lépe slyšeli. Přiblížil jsem se rovněž k mluvčímu na doslech, ale jeho vysvětlení mi připadalo tak nesmyslné, že jsem se znechuceně odvrátil. Přitom jsem vrazil do zmrzačeného postaršího člověka, stojícího za mnou, takže mu spadlo na zem několik knih, které držel v podpaždí. Pamatuji se, že když jsem knihy zvedal, povšiml jsem si jednoho titulu – Původ uctívání stromů – a napadlo mi, že ten člověk je patrně nějaký chudý sběratel, který všelijak shání vzácné knihy, a to buď ze záliby, nebo proto aby s nimi mohl obchodovat. Pokoušel jsem se omluvit za svou neobratnost, ale knihy, s nimiž jsem tak nešťastně naložil, byly v majitelových očích zřejmě velmi cenné předměty. S pohrdavým zavrčením se ke mně otočil zády a jeho shrbená postava a bílé licousy se ztratily v tlačenici.

Průzkum domu číslo 427 na Park Lane vnesl pramálo světla do otázky, která mě zajímala. Dům oddělovala od ulice asi půldruhého metru vysoká zídka se zábradlím. Bylo proto hračkou, aby se kdokoli dostal do zahrady, ale kolem okna nevedl okap, takže vyšplhat se nahoru bylo zhola nemožné i pro sebeobratnějšího člověka. Když jsem se vracel do Kensingtonu, měl jsem v hlavě větší zmatek, než když jsem vyšel z domova. Seděl jsem v pracovně sotva pět minut, když vstoupila služebná a ohlásila, že si se mnou přeje mluvit nějaký muž. K mému překvapení nebyl návštěvník nikdo jiný než onen podivínský sběratel knih. Jeho vrásčitá, ostře řezaná tvář vykukovala zpod bílých vlasů a pod pravou paží držel dobrý tucet těch svých vzácných knih.

„Jste překvapen, že mě vidíte, pane,“ zaskřehotal.

Přiznal jsem, že překvapen jsem.

„Inu, pane, dělal jsem si výčitky, a když jsem pajdal kolem a náhodou zahlídl, že jste zašel do tohohle domu, řekl jsem si, stavíš se u toho hodného pána a omluvíš se, že ses na něho kapánek utrhl, ale žes to nemyslel nijak zle, a poděkuješ mu za to, že ty knihy zvedl.“

„To nestojí za řeč,“ řekl jsem. „Dovolíte, abych se zeptal, jak mě znáte?“

„Inu, pane, snad si to nevyložíte ve zlém, ale já bydlím v sousedství. Můj krámek s knihami najdete na nároží Church Street a vždycky vás v něm rád uvítám. Nesbíráte náhodou také knihy, pane? Mám tady Britské ptactvo a Catula a Svatou válku – samé hledané tituly. Tamhle na druhé poličce máte zrovna tak místo pro pět knih. Takhle to tam nevypadá moc pěkně, co říkáte, pane?“

Otočil jsem hlavu, abych se podíval na knihovnu. Když jsem se opět obrátil, stál před mým pracovním stolem usměvavý Sherlock Holmes. Zvedl jsem se, několik vteřin jsem na něho užasle zíral a pak jsem patrně poprvé a naposled v životě omdlel. Přinejmenším se mi před očima vznášela šedá mlha, a když se rozplynula, měl jsem límeček u krku rozepnutý a cítil jsem palčivou chuť brandy na rtech. Nade mnou se skláněl Holmes a v ruce držel čutoru.

„Milý Watsone,“ pravil hlas, který jsem tak dobře znal, „tisíckrát se vám omlouvám. Netušil jsem, že to na vás udělá takový dojem.“

Uchopil jsem ho za paži.

„Holmesi!“ zvolal jsem. „Jste to skutečně vy? Je to vůbec možné, že jste naživu? Jak jen jste se dokázal vyškrábat z té strašlivé propasti?“

„Počkejte chvilku!“ řekl. „Jste opravdu natolik v pořádku, že si o těch věcech můžeme promluvit? Zbytečně jsem vám tímhle teatrálním návratem připravil vážný nervový otřes.“

„Jsem docela v pořádku, Holmesi, a nevěřím málem vlastním očím. Namouvěru, kdo by si pomyslel, že vy – že zrovna vy – budete stát v mé pracovně!“ Znovu jsem ho uchopil za rukáv a nahmatal jeho hubenou, svalnatou paži. „Nu – rozhodně jste z masa a krve,“ řekl jsem. „Milý kamaráde, nevím, co dělat radostí, že vás tu zase mám. Posaďte se a vypravujte, jak jste vyvázl z té strašlivé skalní úžlabiny.“

Usedl naproti a zapálil si cigaretu svým starým nedbalým způsobem. Měl na sobě sice pořád oblýskaný šosatý kabát antikváře, ale ostatní propriety jeho přestrojení – bílé vlasy a licousy – ležely na stole vedle kupy knih. Holmes se teď zdál hubenější a vychrtlejší než dřív a jeho tvář s orlím nosem měla mrtvolně bledý nádech, který prozrazoval, že v poslední době nevede právě zdravý život.

„Jsem rád, že si mohu protáhnout nohy, Watsone,“ řekl. „Pro vysokého člověka to není žádná švanda, když musí na pár dlouhých hodin ubrat ze své výšky čtvrt metru. A teď, drahý příteli, bych vás rád požádal o poshovění, protože dnes v noci máme před sebou obtížnou a nebezpečnou práci. Bude snad lépe, když vám všechno vylíčím, až se zhostíme tohoto úkolu.“

„To nevydržím zvědavostí. Velice rád bych vaše zážitky slyšel hned teď.“

„Doprovodíte mě dnes v noci?“

„Kdykoli a kamkoli budete chtít.“

„Je to opravdu zas takové jako kdysi. Máme ještě čas něco povečeřet, než půjdeme. Tak tedy o té propasti. Dostal jsem se z ní docela snadno – z toho prostého důvodu, že jsem do ní nespadl.“

„Vy jste nespadl do propasti?“

„Kdepak, nespadl, Watsone. Vzkaz, který jsem vám zanechal, byl myšlen zcela upřímně. Nepochyboval jsem ani dost málo, že se má životní dráha chýlí ke konci, když jsem zahlédl na úzké stezce vedoucí do bezpečí zlověstnou postavu profesora Moriartyho. V jeho šedých očích jsem četl nezvratné odhodlání. Vyměnili jsme několik vět a on zdvořile svolil, abych napsal krátkou zprávu, kterou jste potom našel. Zatížil jsem ten papír tabatěrkou a holí a vykročil jsem po stezce; Moriarty v patách za mnou. Když jsem došel k místu, kde stezka končila, byl jsem rovněž v koncích. Moriarty u sebe neměl zbraň, ale vrhl se na mne a sevřel mě dlouhými pažemi. Věděl, že svou partii dohrál, a dychtil pouze po tom, aby se mi pomstil. Potáceli jsme se u samého kraje srázné skalní stěny. Naštěstí se trochu vyznám v baritsu, v japonském způsobu zápasu, který mi byl nejednou náramně užitečný. Vymkl jsem se mu ze sevření, on pronikavě vykřikl, několik vteřin se zoufale snažil najít oporu pro nohy a rukama zatápal do prázdna. Všechny jeho pokusy nabýt ztracené rovnováhy však byly marné a zřítil se do propasti. Ulehl jsem na zem a pozoroval, jak po dlouhém pádu se jeho tělo odrazilo od balvanu a šplouchlo do vody.“

Užasle jsem naslouchal Holmesovu vyprávění, které přerušil, jen když si potáhl z cigarety.

„Ale co ty stopy?“ zvolal jsem. „Na vlastní oči jsem viděl, že po stezce ke skalnímu útesu vedly dva páry stop, a žádné se nevracely zpátky.“

„Hned k tomu přijdu. Jakmile se profesor zřítil do propasti, blesklo mi hlavou, jakou neobyčejnou příležitost mi tu osud poskytuje. Věděl jsem, že Moriarty není jediný, kdo se zapřisáhl, že mě zabije. Nejméně tři další lidé budou po smrti svého vůdce lačnit po odvetě ještě víc. A všichni tři byli velmi nebezpeční protivníci. Co se nepodaří jednomu, to se jistě povede druhému či třetímu. Naopak ale jestliže bude svět přesvědčen o mé smrti, ti muži nabudou větší smělosti, přestanou být ostražití, a já je dřív či později zneškodním. Potom teprve nadejde vhodná doba, abych oznámil, že jsem dosud mezi živými. Všechny tyhle myšlenky mi, myslím, prolétly hlavou ještě dřív, než profesor Moriarty dopadl na dno Reichenbašských vodopádů.

Zvedl jsem se a prohlížel si skalní stěnu, u níž jsem stál. O několik měsíců později jsem četl vaše barvité líčení, jak je ta stěna kolmá. Jenže ono to tak přesně není. Našel jsem na skále několik výstupků, ba dokonce i jakousi skalní římsu. Stěna se tyčí do takové výše, že se zdálo naprosto nemožné vylézt nahoru, a po stezce jsem se rovněž nemohl vrátit, poněvadž bych byl v bahnité půdě zanechal svoje stopy. Je ovšem pravda, že jsem se mohl vrátit pozpátku, jak jsem to v obdobných situacích udělal už několikrát. Tři páry stop vedoucích jedním směrem by však rozhodně vyvolaly podezření. Nezbývalo mi tedy nic jiného než pokusit se o výstup po skalní stěně. Nebylo to nic příjemného, Watsone. Dole pode mnou hučel v hloubce vodopád. Netrpím chorobnými představami, ale dávám vám slovo, že se mi zdálo, jak z propasti slyším Moriartyho volání. Jediný chybný krok by se mi byl stal osudným. Nejednou, když povolil trs trávy, kterého jsem se chtěl přidržet, nebo když se mi na vlhké skále sesmekla noha, myslel jsem, že je se mnou amen. Namáhavě jsem lezl výš, až jsem se konečně vyšplhal na skalní římsu asi metr širokou, pokrytou hebkým zeleným mechem, kde jsem se mohl pohodlně natáhnout. Zezdola na mě nebylo vidět. Tam jsem ležel, když jste přišel vy a vaši společníci, milý Watsone, a tak starostlivě a bezvýsledně jste zkoumali okolnosti mé smrti.

Konečně jste všichni dospěli k nevyhnutelnému a naprosto mylnému závěru; vrátili jste se do hotelu a já jsem zůstal sám. Domníval jsem se, že mé dobrodružství už skončilo, ale neočekávaná příhoda mě přesvědčila, že se mohu nadít dalších překvapení. Proletěl kolem mne veliký balvan svržený seshora, dopadl na stezku a z ní se překulil do propasti. Na okamžik jsem se domníval, že jde o náhodu, ale pak jsem pohlédl vzhůru a proti kalné obloze jsem spatřil konturu lidské hlavy. Vzápětí dopadl další balvan slabého čtvrt metru od mé hlavy – na skalní římsu, kde jsem ležel. Vysvětlení ovšem bylo nasnadě: Moriarty nepřišel sám. Jeho společník – krátký pohled mi stačil, abych vytušil, jak nebezpečný je to muž – dával pozor, zatímco mě profesor přepadl. Zpovzdálí, takže jsem ho neviděl, pozoroval, jak jeho přítel přišel o život a já jsem unikl. Čekal a potom se vyšplhal na temeno skály, aby vykonal to, co se jeho druhovi nepodařilo.

Dlouho jsem se nerozmýšlel, Watsone. Jakmile se nahoře znovu objevil ten krutý obličej, bylo mi jasné, že se chystá svalit další balvan. Slezl jsem na stezku. Myslím, že s chladnou rozvahou bych to byl nedokázal. Ten sestup byl stokrát obtížnější než výstup. Neměl jsem však čas o tom přemýšlet, poněvadž když jsem se spouštěl z římsy, zasvištěl už další balvan. Asi v polovině cesty dolů jsem uklouzl, ale s pomocí boží jsem dopadl na stezku, celý poškrábaný a s potrhanými šaty. Vzal jsem nohy na ramena, ve tmě jsem urazil přes hory šestnáct kilometrů a o týden později jsem se octl ve Florencii, přesvědčen, že živá duše neví, co se se mnou stalo.

Měl jsem jen jediného důvěrníka – svého bratra Mycrofta. Velice se vám omlouvám, milý Watsone, ale záleželo především na tom, aby si lidé mysleli, že jsem po smrti. Vím s jistotou, že byste byl můj nešťastný konec nevylíčil tak přesvědčivě, kdybyste tomu sám nevěřil. V minulých třech letech jsem se nejednou chopil pera, abych vám napsal. Pokaždé mi však zadržela ruku obava, že váš láskyplný přátelský vztah by vás mohl přimět k nějaké indiskrétnosti a moje tajemství by bylo prozrazeno. Když jste do mne dnes vrazil, nedal jsem se vám poznat, protože vaše překvapení a vzrušení by mohly vzbudit pozornost a způsobit tak velikou a nenahraditelnou škodu. Mycroftovi jsem se svěřit musel, abych získal potřebné peníze. Situace v Londýně se nevyvíjela tak úspěšně, jak jsem doufal, protože při přelíčení s Moriartyho tlupou dva její nejnebezpečnější členové, právě moji nejúhlavnější nepřátelé, zůstali na svobodě. Dva roky jsem cestoval po Tibetu, navštívil jsem Lhasu a strávil několik dní u dalajlámy. Četl jste možná o pozoruhodných výzkumech norského cestovatele Sigersona, ale jistě vás nenapadlo, že to napsal vlastně váš přítel. Pak jsem procestoval Persii, odskočil si do Mekky a pobyl krátce v Chartúmu. O výsledku tohoto zajímavého pobytu jsem informoval naše ministerstvo zahraničí. Vrátil jsem se do Francie a v laboratoři v Montpellieru jsem se několik měsíců zabýval výzkumy derivátů kamenouhelného dehtu. Daný úkol jsem zdárně dokončil. Když jsem se dověděl, že v Londýně z mých nepřátel zůstal už jen jediný, chystal jsem se k odjezdu, který zpráva o záhadném zločinu v Park Lane ještě uspíšila. Případ mě zajímal, a kromě toho měl některé prazvláštní rysy, které mi připomněly jistou osobu. Neprodleně jsem se vrátil do Londýna, nepřestrojen zašel do Baker Street, kde paní Hudsonová dostala hysterický záchvat, když mě spatřila, a zjistil jsem, že Mycroft pečoval o to, aby můj byt a všechny listiny zůstaly ve stejném stavu, v jakém jsem je při svém odchodu zanechal. A tak se stalo, milý Watsone, že jsem dnes ve dvě hodiny odpoledne usedl do své staré klubovky ve svém pokoji s jediným přáním – aby v druhé klubovce, tak jako kdysi, seděl můj starý přítel Watson.“

Toto pozoruhodné vyprávění jsem vyslechl onoho dubnového večera. Nevěřil bych, že je pravdivé, kdyby je nepotvrzoval pohled na vysokou hubenou postavu a výraznou, bystrou tvář, o níž jsem již nedoufal, že ji znova uvidím. Holmes se nějak dověděl o bolestné ztrátě, která mě postihla, a projevil účast spíš svým chováním než slovy. „Smutek nejlépe vyléčíme prací, milý Watsone,“ řekl, „a dnes večer nás oba čeká jistý úkol. Když ho zdárně splníme, můžeme s uspokojením prohlásit, že jsme nežili nadarmo.“ Marně jsem se pokoušel vyzvědět na něm víc. „Do rána toho ještě uslyšíte a spatříte dost,“ odpověděl. „Tři roky jsme se neviděli, takže si máme co povídat až do půl desáté, kdy vyrazíme za pozoruhodnou záhadou prázdného domu.“

Vypadalo to opravdu jako za starých časů, když jsem v stanovenou hodinu usedl do drožky po Holmesově boku, s revolverem v kapse a vzrušený nadcházejícím dobrodružstvím. Holmes mlčel a tvářil se nepřístupně a vážně. Ve svitu pouličních luceren jsem si všiml jeho přísného výrazu a neušlo mi, že zamyšleně svraštil obočí a sevřel rty. Nevěděl jsem, jakého dravce se chystáme polapit v temné džungli londýnského podsvětí, ale z výrazu vůdce lovecké výpravy jsem správně usoudil, že toto dobrodružství nebude tak zcela bez nebezpečí, zatímco posměšný úsměv, který se chvílemi rozhostil po Holmesově zasmušilé asketické tváři, nevěstil pro tu škodnou nic dobrého.

Myslel jsem, že máme namířeno do Baker Street, ale Holmes zastavil drožku u nároží Cavendish Square. Všiml jsem si, že když vystupoval, rozhlédl se pátravě napravo a nalevo a na každém nároží se velice bedlivě přesvědčil, zda nás nikdo nesleduje. Naše cesta byla vskutku neobyčejná. Holmes se obdivuhodně vyznal v spleti londýnských uliček, a tak jsme bez váhání a rychle prošli několika postranními uličkami a průchody, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení. Posléze jsme vyšli do úzké uličky, kterou z obou stran lemovaly ponuré staré domy. Zavedla nás na Manchester Street a odtud jsme se dostali na Blandford Street. Holmes pojednou zahnul do úzkého průchodu, vešel dřevěnou brankou do opuštěného dvora a odemkl zadní dveře domu, do kterého jsme oba vstoupili, a Holmes pak za sebou dveře opět zamkl.

Uvnitř byla tma jak v pytli, ale nepochyboval jsem, že dům je prázdný. Holá prkenná podlaha praštěla a vrzala pod našimi kroky a nataženou rukou jsem se dotkl odchlíplých cárů papírových tapet na stěně. Holmes mi sevřel studenými, tenkými prsty zápěstí a vedl mě dlouhým vestibulem, dokud jsem nezahlédl matný svit v okénku nade dveřmi. Tam Holmes prudce zabočil doprava a octli jsme se v rozlehlém, prázdném čtvercovém pokoji. V koutech ležely temné stíny, ale střed místnosti slabě ozařovalo světlo z ulice. Nablízku nestála žádná lucerna a okna byla pokryta silnou vrstvou prachu, takže jsme jen stěží rozeznávali siluety svých postav. Přítel mi položil ruku na rameno a přitiskl ústa k mému uchu:

„Víte, kde jsme?“ zašeptal.

„Tohle je určitě Baker Street,“ odpověděl jsem, když jsem zašpiněným oknem vyhlédl na ulici.

„Přesně tak. Jsme v Camden House, který stojí přímo naproti našemu starému bytu.“

„Proč jsme sem ale přišli?“

„Protože je odtud znamenitý výhled na náš milounký domeček. Smím vás poprosit, milý Watsone, abyste přistoupil trochu blíž k oknu a opatrně, abyste nebyl spatřen zvenčí, podíval se nahoru k našim pokojům – v nichž začínalo nejedno naše společné dobrodružství? Přesvědčím se, jestli vás po třech letech nepřítomnosti ještě dokážu překvapit.“

Jakmile jsem se opatrně přiblížil k oknu a podíval se na známý dům, zalapal jsem po dechu a pak jsem udiveně vykřikl. Žaluzie byla zatažena a v pokoji svítilo jasné světlo. Od světlého pozadí se odrážela temná silueta muže sedícího v lenošce. Držení hlavy, vzpřímená ramena a výrazný profil – to vše mi bylo dobře povědomé. Postava měla obličej pootočený do strany a vypadala jako některý ze stínových obrázků, které si dávali rámovat naši dědečkové. Podoba byla tak věrná, že jsem musel natáhnout ruku, abych se přesvědčil, že živý Holmes stojí opravdu vedle mne. Otřásal se potlačovaným smíchem.

„Nuže?“ řekl.

„Pro pět ran!“ zvolal jsem. „Ta podoba je báječná.“

„Věřím, že mou bezmeznou vynalézavost věk nezdolá a zvyk neotupí,“ zacitoval Shakespeara a z jeho hlasu zazněla radost a hrdost umělce nad svým dílem. „Skutečně vypadá, jako by mi z oka vypadla, co říkáte?“

„Přísahal bych, že jste to vy.“

„Vyslovme uznání panu Meunierovi z Grenoblu, který tu voskovou figurínu zhotovoval několik dní. Dnes odpoledne při návštěvě v Baker Street jsem zařídil ostatní.“

„Proč jste to dělal?“

„Milý Watsone, donutily mě k tomu velmi pádné důvody. Musím přesvědčit jisté lidi o tom, že jsem doma, zatímco ve skutečnosti jsem někde jinde.“

„Domníváte se, že jste sledován?“

„Nedomnívám se, já to vím.“

„A kdo dům pozoruje?“

„Moji dávní nepřátelé, Watsone. Členové toho roztomilého spolku, jehož vůdce skončil na dně Reichenbašských vodopádů. Nezapomínejte, že jen oni vědí, že jsem zůstal naživu. A věděli rovněž, že se dřív či později vrátím domů. Pozorovali dům neustále a dnes ráno se mne konečně dočkali.“

„Jak to víte?“

„Protože jsem hlídače poznal, když jsem vykoukl z okna. Je to nějaký Parker, pouliční lupič, který přepadené rdousí a umí také podivuhodně hrát na drnkačku. Ten mě ale vůbec nezajímá. Velice mi však zato záleží na osobě, která si ho najala. Je to zlosyn velkého formátu, Moriartyho důvěrný přítel, muž, který na mě svaloval balvany, nejprohnanější a nejnebezpečnější londýnský zločinec. Ten chlap mě chce dnes večer dostat, a nemá ani zdání, že my chceme dostat jeho.“

Plán mého přítele začal nabývat jasnějších obrysů. Z téhle příhodné skrýše jsme mohli střežit hlídače a sledovat pozorovatele. Byli jsme lovci a ten stín za oknem domu na protější straně ulice sloužil jako návnada. Mlčky jsme stáli v šeru a pozorovali chodce na ulici. Holmes stál tiše a nehybně, ale věděl jsem, že je ve střehu a že upřeně sleduje proud kolemjdoucích. Byla nevlídná, sychravá noc a dlouhou ulicí hvízdal fičivý vítr. Na ulici bylo ještě hodně lidí, skoro všichni upjatí do plášťů se šálou kolem krku. Jednou či dvakrát se mi zdálo, že jsem některého toho chodce už někdy viděl, a zejména mi byli nápadní dva muži, kteří se v průchodu nedalekého domu patrně schovali před větrem. Pokoušel jsem se na ně svého společníka upozornit, Holmes však nedůtklivě něco zabrumlal a dál upřeně pozoroval ulici. Několikrát přešlápl z nohy na nohu a zabubnoval prsty na zeď. Bylo mi jasné, že Holmes začíná jevit nepokoj, protože se situace nevyvíjí přesně podle jeho očekávání. Táhlo k půlnoci a ulice už byla skoro liduprázdná, když Holmes začal rozčileně přecházet po pokoji. Chystal jsem se něco poznamenat, ale když jsem se podíval nahoru do osvětleného okna, zažil jsem málem stejný otřes jako dnes večer už jednou. Sevřel jsem Holmesovu paži a ukázal k oknu.

„Silueta změnila polohu!“ zvolal jsem.

Vosková figurína k nám byla teď obrácena zády a ne bokem jako předtím.

Ty tři roky rozhodně nezměnily nic na jeho vznětlivé povaze a neodstranily ani netrpělivost, kterou Holmes projevoval, když byl tázán na věc pro něho samozřejmou.

„Ovšemže změnila polohu,“ řekl. „Snad nemyslíte, Watsone, že jsem takový směšný břídil, abych postavil do pokoje panáka, na kterém je na první pohled znát, že je z vosku, a doufal, že tak přelstím tyhle chlapy, kteří patří k nejprohnanějším v Evropě? Čekáme tu dvě hodiny a má hospodyně paní Hudsonová zatím figurínou osmkrát pohnula, vždy po čtvrt hodině. Manipuluje s ní zepředu, aby nebylo vidět její stín. Hle!“ Prudce a vzrušeně se nadýchl. V šeru jsem spatřil, že vysunul hlavu dopředu a celé tělo mu strnulo. Na ulici nebylo vidět živé duše. Ti dva muži se snad ještě schovávali v průjezde, ale já je nezahlédl. Ticho a tma všude, jenom na zářivě žluté žaluzii protějšího domu se rýsovala silueta temné postavy. V tom mrtvém tichu jsem uslyšel Holmese zasyknout a věděl jsem, že potlačuje silné vzrušení. Vzápětí mě zatáhl do nejtemnějšího kouta místnosti a cítil jsem, jak mi varovně přitiskl prst na rty. Ruka, kterou mě svíral, se mu chvěla. Tak rozrušeného jsem svého přítele dosud neviděl. Tmavá ulice před námi však nadále zůstávala opuštěná a bez života.

Pojednou jsem zaslechl, co jeho bystřejší smysly postřehly už dřív. K mým uším dolehl slabý, kradmý šramot. Nepřicházel však z Baker Street, ale ze zadního traktu domu, v němž jsme se skrývali. Zaslechl jsem skřípot otevíraných dveří. Za okamžik se na chodbě ozvaly plíživé kroky. Vetřelec našlapoval tiše, ale jeho kroky se v prázdném domě rozléhaly. Holmes se přikrčil u zdi a já jsem následoval jeho příkladu. Sevřel jsem v kapse rukojeť revolveru. Upřel jsem zrak do okolního přítmí. V tmavém obdélníku otevřených dveří jsem rozeznal neurčité obrysy mužské postavy. Postála chvíli na prahu a pak, hrozivě přikrčena, vstoupila do pokoje. Zlověstný stín nebyl od nás vzdálen ani tři metry a chystal jsem se, jak ho přivítám, až se na mne vrhne, když vtom jsem si uvědomil, že o naší přítomnosti nemá ani tušení. Muž prošel těsně kolem nás, přikradl se k oknu a velmi opatrně, tak aby nenadělal hluk, povytáhl okno asi o dvacet centimetrů. Pak se přikrčil s hlavou na úrovni okenního rámu, takže špinavá okenní tabule už teď nebránila světlu z ulice, aby zplna dopadlo na jeho tvář. Vypadal velmi rozrušeně. Oči se mu jasně leskly a obličej měl křečovitě stažený. Byl už postarší, měl tenký vystupující nos, vysoké lysé čelo a mohutný prošedivělý knír. Cylindr na hlavě měl posunutý do týla a v rozepnutém převlečníku svítila bílá náprsenka. Snědou, vychrtlou tvář měl pokrytou hlubokými, brunátnými jizvami. Domníval jsem se, že drží v ruce hůl, ale když předmět položil na podlahu, ozval se kovový zvuk. Potom vytáhl z kapsy převlečníku jakýsi objemnější předmět, chvíli s ním manipuloval, až se rozlehlo ostré cvaknutí, jako by zaklapla nějaká pružina či uzávěr. Klečel na podlaze a vynaložil všechnu sílu, aby pohnul nějakou pákou, poněvadž se ozvalo protáhlé skřípění a později hlasité cvaknutí. Poté se muž vzpřímil a viděl jsem, že zřejmě drží v ruce pušku s podivně deformovanou pažbou. Zadní část pušky zlomil, zasunul cosi dovnitř a zámek zaklapl. Potom se sklonil, hlaveň pušky opřel o rám otevřeného okna a zahlédl jsem jeho zplihlé kníry i to, jak mu zasvítily oči, když zacílil. Spokojeně si oddechl, když opřel spodek pažby o rameno a pohlédl na skvělý terč – temnou siluetu na žlutém pozadí, kterou měl zřetelně před hledím pušky. Na okamžik strnul a stál bez hnutí. Pak jeho prst stiskl spoušť. Ozvalo se pronikavé zasvištěni a cinkot rozbitého skla. V té chvíli Holmes skočil střelci na záda jako tygr a srazil ho k zemi. Vzápětí však byl muž opět na nohou a křečovitě popadl Holmese za krk. Udeřil jsem ho pažbou revolveru do hlavy a muž znovu klesl k zemi. Vrhl jsem se na něho a držel jsem ho, zatímco můj přítel pronikavě zahvízdal na píšťalku. Na chodníku se ozval dusot bot a dva uniformovaní strážníci s detektivem v civilním obleku vběhli předními dveřmi do domu a vzápětí vpadli do místnosti.

„To jste vy, Lestrade?“ řekl Holmes.

„Ano, já, pane Holmesi. Vzal jsem si to na starost sám. Rád vás vidím znova v Londýně, pane.“

„Řekl bych, že mne budete docela potřebovat. Tři nevyřešené vraždy v jednom roce, Lestrade – to je hodně. S tím případem v Molesey jste se ale vypořádal – nu, dělal jste, co jste mohl.“

Už jsme byli všichni na nohou. Náš zajatec těžce oddechoval a dva statní strážníci ho drželi mezi sebou. Na ulici se začali shlukovat zevlouni. Holmes přikročil k oknu, zavřel je a zatáhl žaluzie. Lestrade zapálil dvě svíčky a policisté rozsvítili lucerny. Konečně jsme si mohl našeho vězně dobře prohlédnout.

Spatřili jsme neobyčejně mužnou, ale vysloveně zlověstnou tvář. Obočí myslitele a brada rozkošníka – ten muž dostal do vínku velké schopnosti konat dobro, ale i zlo. Stačilo podívat se na jeho bezcílné modré oči s pokleslými cynickými víčky, na jeho zpupný špičatý nos a hrozivě nakrčené čelo, a člověk hned porozuměl těmto varovným znamením. Nebral nás vůbec na vědomí, upíral oči na Holmesovu tvář a v tom pohledu byl stejný díl nenávisti i úžasu. „Ty ďáble,“ opakoval polohlasně, „práskaný, mazaný ďáble!“

„Ale – plukovníku!“ řekl Holmes a narovnal si pokrčený límeček. „Jak praví staré rčení – ‚Na konci cesty se milenci sejdou.‘ Nepamatuji se, že bych měl to potěšení setkat se s vámi od chvíle, co jste mě u Reichenbašských vodopádů vyznamenal svou pozorností.“

Plukovník neustále na mého přítele zíral, jako by se nemohl probrat z transu, a nezmohl se na nic jiného než na opakované: „Ty práskaný, mazaný ďáble!“

„Ještě jsem vás nepředstavil,“ řekl Holmes. „Pánové, máte před sebou plukovníka Sebastiana Morana, který sloužil v armádě v Indii, nejlepšího lovce vysoké zvěře ve východní části britské říše. Mám za to, plukovníku, že vskutku nikdo nesložil víc tygrů než vy. Co říkáte?“

Rozlícený muž neodpověděl a jenom dál zíral na mého přítele. Jeho vzteklý pohled a zježené kníry připomínaly tygra.

„Divím se, že se tak zkušený šikari[1] jako vy dal oklamat tou prostou léčkou,“ řekl Holmes. „Pro vás to nemohla být žádná novinka. Jistě jste nejednou čekal s puškou na tygra v koruně stromu, k němuž bylo přivázáno kůzle, že? Tenhle prázdný dům sehrál úlohu stromu a vy jste pro změnu dělal toho tygra. Měl jste patrně rezervní zbraň pro případ, že by jedna puška selhala nebo těch tygrů přišlo víc… A tady,“ ukázal na ostatní, „jsou zase moje rezervní zbraně. Ta metafora odpovídá až do detailů.“

Plukovník Moran zběsile zavrčel a chtěl se na Holmese vrhnout, ale strážníci ho zadrželi. Na jeho obličej, zrůzněný vztekem, byl děsivý pohled.

„Přiznávám, že jste mě překvapil aspoň v jednom bodě,“ řekl Holmes. „Nemyslel jsem, že využijete příležitosti, kterou vám poskytlo průčelní okno v tomhle prázdném domě. Předpokládal jsem, že povedete útok z ulice, a tam na vás čekal přítel Lestrade a jeho lidé. Až na tyhle maličkosti se všechno odehrálo tak, jak jsem předvídal.“

Plukovník Moran se obrátil k policejnímu detektivovi.

„Máte snad důvody k tomu, že jste mě zatkl,“ řekl, „ale mohl byste alespoň zabránit tomu, aby si ze mne ten člověk netropil posměšky. Žádám, aby se se mnou jednalo tak, jak předpisuje zákon.“

„To je rozumný požadavek,“ řekl Lestrade. „Chcete ještě něco dodat, pane Holmesi?“

Holmes zatím zvedl z podlahy vzduchovku a prohlížel si její mechanismus.

„Podivuhodná a jedinečná zbraň,“ řekl. „Nehlučná puška s razantním účinkem. Znal jsem slepého německého mechanika von Herdera, který tuhle pušku pro profesora Moriartyho zkonstruoval. Vím už o její existenci několik let, ale zatím jsem neměl příležitost, abych ji dostal do rukou. Vřele doporučuji tu pušku i náboje vaši pozornosti, Lestrade.“

„Spolehněte se, pane Holmesi. Důkladně všechno prozkoumáme,“ řekl Lestrade, zatímco oba strážníci odváděli vězně. „Máte ještě něco?“

„Jenom otázku: z čeho chcete Morana obvinit?“

„Z čeho? Nu přece – z pokusu o zavraždění Sherlocka Holmese.“

„To ne, Lestrade. Nechci, aby se mé jméno objevilo ve spojení s tímto případem. Na tomhle znamenitém úlovku máte zásluhu jen vy a nikdo jiný. Blahopřeji vám, Lestrade! Váš důvtip a odvaha vám jako vždy pomohly, abyste ho dostal.“

„Dostal? Koho, pane Holmesi?“

„Muže, po němž policie marně pátrá – plukovníka Sebastiana Morana, který třicátého minulého měsíce otevřeným oknem zastřelil trhavou střelou ze vzduchovky ctihodného Ronalda Adaira v jeho bytě, Park Lane číslo 427. Tak zní obvinění, Lestrade. A vy, Watsone, mě doprovoďte – jestli vám nevadí, že na nás potáhne rozbitým oknem – a myslím, že vás půlhodinka strávená při doutníku v mé pracovně pobaví i poučí.“

Díky dohledu Mycrofta Holmese a pečlivému úklidu paní Hudsonové zůstalo v našem bytě všechno při starém. Když jsem vešel dovnitř, zarazil mě ten neobvyklý pořádek, ale všechny staré a známé věci jsem nalezl na svém místě. V rohu stál pracovní stůl pro chemické pokusy – s deskou poleptanou na mnoha místech kyselinami. Na poličce ležela řada příruček a kupa zápisníků, které by nejeden náš spoluobčan s radostí uviděl hořet v krbu. Pracovní rozvrhy, houslové pouzdro, stojánek na dýmky – dokonce i ten perský pantoflíček na tabák – nic nechybělo. V pokoji nás s úsměvem uvítala paní Hudsonová. Na taburetu stála figurína, která sehrála dnes tak důležitou roli. Byla to věrná podoba mého přítele vyvedená ve vosku. Z ramenou jí splýval Holmesův starý župan, takže každého pozorovatele z ulice věru musela oklamat.

„Doufám, že jste dodržela všechna bezpečnostní opatření, paní Hudsonová?“ řekl Holmes.

„Ovšem, pane. Pohybovala jsem se v bytě po kolenou, přesně tak, jak jste mi řekl.“

„Výborně. Zhostila jste se svého úkolu znamenitě. Všimla jste si, kudy střela proletěla?“

„Samozřejmě. Poškodila tu krásnou bystu a rozplácla se o zeď. Našla jsem střelu na koberci. Tady je.“

„Trhavá střela do revolveru – s useknutou špičkou, jak račte vidět, Watsone,“ řekl Holmes. „Chytrý nápad – kdo by se nadál, že něco takového lze vystřelit ze vzduchovky. Z celého srdce vám děkuji za poskytnutou pomoc, paní Hudsonová. Nuže, Watsone, usedněte do svého starého křesla a já vám vysvětlím vše, co dosud není jasné.“

Shodil ze sebe ošumělý šosatý kabát, oblékl si popelavý župan, který stáhl z figuríny – a přede mnou opět stál starý známý Holmes.

„Ten indický lovec má dodnes dobré nervy a zrak jak ostříž,“ řekl se smíchem, zatímco si prohlížel roztříštěné čelo voskového dvojníka.

„Trefil přesně do týla, takže střela prolétla mozkem. V Indii proslul jako nejlepší střelec a myslím, že ani v Londýně se mu hned tak někdo nevyrovná. Slyšel jste jeho jméno už někdy předtím?“

„Neslyšel.“

„Inu, inu, světská sláva – polní tráva. Jenže jestli mě paměť neklame, vy jste neznal ani jméno profesora Jamese Moriartyho, který patřil mezi nejprohnanější mozky našeho století. Podejte mi tamhle z poličky můj index se životopisy.“

Pohodlně opřený v křesle obracel pomalu stránky a vyfukoval z doutníku obláčky kouře.

„Pod písmenem M jsou samé kapacity,“ řekl. „Moriarty by sám stačil na to, aby tomu písmenu dodal patřičný lesk. Kromě něho tu mám ještě traviče Morgana, neblaze proslulého Meridewa a Mathewse, který mi v čekárně na nádraží Charings Cross vyrazil levý špičák, a tady – taky máme našeho přítelíčka z dnešní noci.“

Podal mi tlustý sešit a já četl: Moran Sebastian, plukovník. Opustil aktivní službu. Naposled u 1. oddílu zákopníků v Bengalúru. Narodil se v Londýně roku 1840. Otec sir Augustus Moran, komandér britské říše, bývalý vyslanec v Persii. Navštěvoval Eton a Oxford. Účastnil se v afgánském tažení bojů u Kandaháru a Kábulu. Knihy: Vysoká zvěř Západního Himaláje (1881), Tři měsíce v džungli (1884). Adresa: Conduit Street. Kluby: Anglo-indický, Tankerville, karetní klub Bagatelle.“

Na okraji stálo připsáno Holmesovou rukou: „Druhý nejnebezpečnější člověk v Londýně.“

„To mě udivuje,“ řekl jsem, když jsem mu sešit vracel. „Ten člověk má za sebou počestnou vojenskou kariéru.“

„To je pravda,“ odpověděl Holmes. „Dlouhou dobu se choval zcela řádně. Plukovník měl železné nervy a vypravuje se, že jednou slezl do odvodňovacího příkopu, kde se skrýval zraněný tygr – lidožrout. Víte, Watsone, existují jisté stromy, které se prapodivně rozkošatí, jakmile dorostou do určité výše. Mnohdy se s něčím obdobným setkáváme i u lidí. Podle mé teorie formují povahu jednotlivce dědičné vlivy, a takový náhlý zvrat, kdy dobro či zlo nabude převahy, lze vysvětlit z rodokmenu. V člověku se zrcadlí dědičné vlastnosti jeho rodu.“

„Tahle teorie se mi moc nelíbí.“

„Nenutím vás, abyste s ní souhlasil. Tak či onak, jisté je, že plukovník Moran sklouzl na šikmou plochu. K veřejnému skandálu sice nedošlo, ale v Indii mu začala hořet půda pod nohama. Odešel z aktivní služby, vrátil se do Londýna a záhy si vysloužil špatnou pověst i zde. V tomhle období si ho vytipoval profesor Moriarty a jmenoval ho svým zástupcem. Štědře ho zásoboval penězi a jednou či dvakrát mu svěřil obtížné úkoly, kterých by se zločinec menšího formátu s úspěchem nezhostil. Snad si vzpomínáte, jak zemřela v roce 1887 paní Stewartová? Ne? Jsem přesvědčen, že v tom měl prsty Moran, ale nedalo se mu nic prokázat. Plukovník se pojistil tak důkladně, že nemohl být obviněn ani při likvidaci Moriartyho tlupy. Pamatujete se ještě – když jsem vás tehdy navštívil – jak jsem uzavřel okenice v pokoji z obavy před tou vzduchovkou? Nepochybně jste si myslel, že mi přeskočilo. Věděl jsem ale dobře, proč to dělám, poněvadž mi existence téhle podivuhodné zbraně byla známa, a rovněž jsem věděl, že je v rukou jednoho z nejlepších střelců na světě. Když jsme přijeli do Švýcarska, on a Moriarty nás sledovali a za těch pekelných pět minut na skalní římse u Reichenbašských vodopádů mohu poděkovat také jen jemu.

Nemusím vám snad ani říkat, že jsem ve Francii pozorně sledoval zprávy v novinách, abych nepropásl příležitost, jak se mu dostat na kobylku. Dokud by byl plukovník na svobodě, nestál by můj život v Londýně za nic. Ve dne v noci bych měl v patách jeho stín a jednou by se mu jistě naskytla příležitost, aby mě sprovodil ze světa. Co jsem měl dělat? Nemohl jsem ho zastřelit, poněvadž bych se hned dostal před soud. Nemohl jsem se obrátit na úřady, poněvadž by moje podezření považovaly za výplod chorobné fantazie. Nemohl jsem tedy nic dělat. Sledoval jsem proto zprávy o zločinech, poněvadž jsem věděl, že takhle plukovníka dřív nebo později dostanu. Pak jsem se dočetl o smrti Ronalda Adaira. Konečně nadešla má chvíle! Na základě toho, co jsem věděl, nepochyboval jsem ani dost málo, že vrahem je plukovník Moran. Hráli spolu karty, on pak sledoval Adaira až k bytu a otevřeným oknem ho zastřelil. To bylo nad veškerou pochybnost. Už jen ty střely by stačily, aby plukovníka přivedly pod šibenici. Okamžitě jsem se vrátil. Viděla mě hlídka a bylo mi jasné, že plukovník bude ihned informován o mém příjezdu. Jistě vytušil, že můj náhlý návrat a ten zločin spolu nějak souvisí, a to ho muselo vyvést z míry. Byl jsem přesvědčen, že se mě neprodleně pokusí odklidit z cesty a že k tomu použije své vražedné vzduchovky. Připravil jsem mu do okna nádherný terč a upozornil jsem policii, že je možná budu potřebovat – mimochodem, Watsone, ti muži v průjezdu vašemu bystrému oku neušli – a vybral jsem si po mém soudu výhodné místo, z něhož bylo možno Morana při činu pozorovat. Ani ve snu mě nenapadlo, že si totéž místo zvolí za střelecké stanoviště. Nuže, milý Watsone, přejete si vysvětlit ještě něco?“

„Ano,“ řekl jsem. „Neobjasnil jste mi motiv vraždy.“

„Milý Watsone, to všechno jsou nanejvýš dohady, při nichž ani nejdokonalejší logika není nic platná. Na základě známých skutečností si každý může vytvořit takovou teorii, jaká se mu líbí, a vaše domněnka může být stejně správná jako moje.“

„Vy jste si tedy o tomto zločinu vytvořil vlastní teorii?“

„Myslím, že není nijak obtížné vysvětlit fakta. Předběžným šetřením vyšlo najevo, že plukovník Moran a mladý Adair vyhráli v kartách značnou peněžní částku. A plukovník hrál dozajista falešně – to pro mne není novinkou. Domnívám se, že v den vraždy Adair zjistil, že Moran hraje podvodně. Patrně si s ním promluvil mezi čtyřma očima, požádal ho, aby okamžitě z klubu vystoupil a slíbil, že karty přestane hrát – jinak na něho hodlal všechno prozradit. Mladý Adair patrně nechtěl dělat nepříjemnosti člověku mnohem staršímu a dobře známému v lepší společnosti. Zachoval se tedy asi tak, jak jsem řekl. Kdyby se Moran členství v klubu vzdal, finančně by se zničil, neboť žil jen z výnosu své falešné hry. Proto Adaira zastřelil ve chvíli, kdy ten zrovna rozpočítával, kolik peněz hanebně získaných podvodnou hrou svého partnera by měl vrátit. Adair zamkl dveře, aby do pokoje nečekaně nevešla jeho matka či sestra a nechtěly vědět, co znamenají ty peníze a seznam jmen na stole. Co říkáte, zní to věrohodně?“

„Nepochybuji, že jste trefil hřebík na hlavičku.“

„Pravda vyjde najevo při přelíčení. Plukovník Moran nás už rozhodně v budoucnu obtěžovat nebude a proslulá van Herderova vzduchovka ozdobí kriminalistické muzeum ve Scotland Yardu. Pan Sherlock Holmes se může opět věnovat zkoumání různých zajímavých problémů, které mu složitý život velkoměsta poskytuje v tak hojné míře.“