Návrat Sherlocka Holmese

Druhá skvrna

Původně jsem plánoval, že „Opatské sídlo“ bude posledním případem mého přítele Sherlocka Holmese, s kterým veřejnost seznámím. K tomuto rozhodnutí mě nevedl nedostatek materiálu, jelikož mám poznámky o stovkách případů, o nichž jsem se ještě nikdy nezmínil, ani je snad neovlivnil ochabující zájem mých čtenářů o vynikající osobnost a jedinečné metody tohoto pozoruhodného muže. Pravým důvodem je nelibost, kterou Holmes projevil nad dalším publikováním svých zážitků. Pokud se aktivně věnoval svému povolání, měly pro něho zápisky o jeho úspěších jistou praktickou cenu; od té doby však, co definitivně odešel z Londýna a odebral se na odpočinek do sussexského hrabství, aby se tam věnoval chovu včel a jejich studiu, jakýkoli věhlas se mu znechutil a kategoricky mě požádal, abych toto jeho přání respektoval. Teprve když jsem mu vylíčil, že jsem „Dobrodružství druhé skvrny“ slíbil uveřejnit, až k tomu bude vhodný čas, a patřičně zdůraznil, že by tato dlouhá řada příhod rozhodně měla vyvrcholit nejvýznačnějším mezinárodním případem, který kdy vyšetřoval, podařilo se mi posléze získat jeho souhlas k tomu, aby veřejnosti smělo být předloženo velmi obezřelé vypsání zmíněného případu. Budou-li se některé podrobnosti tohoto vyprávění zdát poněkud neurčité, veřejnost jistě pochopí, že mám ke své rezervovanosti pádný důvod.

Na podzim jistého roku a v desetiletí, které ponechám blíž neurčené, uvítali jsme v našem skromném pokoji v Baker Street jednoho úterního dopoledne dva návštěvníky patřící k významným evropským osobnostem. První muž – s přísným výrazem, hrdým pohledem a vystouplým nosem – vskutku impozantní osobnost – nebyl nikdo jiný než vznešený lord Bellinger, dvojnásobný britský premiér. Druhý, elegantní a snědý, s výrazně řezanými rysy a ještě ani ne ve středním věku, obdařený všemi fyzickými i duševními přednostmi, byl earl Trelawney Hope, tajemník pro evropské záležitosti, anglický státník, který udělal závratnou kariéru. Posadili se vedle sebe na pohovku, kde se válely různé papíry, a z jejich usouženého zevnějšku jsme poznali na první pohled, že je k nám přivedla nanejvýš naléhavá a důležitá záležitost. Premiérovy hubené, modře žilkované ruce pevně svíraly slonovinovou rukojeť deštníku a jeho hubená, asketická tvář se zasmušile obracela tu k Holmesovi, tu zas ke mně. Tajemník pro evropské záležitosti si nervózně popotahoval knír a neklidně si pohrával s přívěsky na řetízku od hodinek.

„Když jsem, pane Holmesi, dnes v osm hodin ráno zjistil tu ztrátu, okamžitě jsem o ní informoval ministerského předsedu. Z jeho podnětu přicházíme oba za vámi.“

„Uvědomili jste policii?“

„Nikoli, pane,“ řekl ministerský předseda svým pověstným rychlým a rozhodným tónem. „To jsme neudělali a ani to udělat nemůžeme. Uvědomit policii znamená koneckonců informovat veřejnost. A tomu se chceme vyhnout především.“

„A proč, pane?“

„Protože zmíněná listina má tak nesmírný význam, že její zveřejnění by snadno mohlo vést – dokonce je skoro jistě, že by vedlo – k nanejvýš závažným komplikacím v Evropě. Bez nadsázky vám říkám, že na ní závisí mír či válka. Pokud listinu nezískáme zpátky v naprosté tajnosti, nepotřebujeme ji vlastně získat vůbec, protože pachatelé, kteří ji odcizili, mají v úmyslu seznámit s jejím obsahem veřejnost.“

„Rozumím. A nyní vám, pane Trelawney Hope, budu velice povděčný, když mi podrobně povíte, za jakých okolností se listina ztratila.“

„Na to bude stačit pouhých pár slov, pane Holmesi. Dopis – neboť jde o dopis významného zahraničního činitele – nám došel před šesti dny. Byl tak závažný, že jsem jej neponechal ani v nedobytné pokladně, ale nosil jsem jej každý večer domů k sobě do bytu na Whitehall Terrace a tam jsem jej zamykal do ocelové skříňky ve své ložnici. Včera večer v ní ten dopis byl. To vím určitě. Otevřel jsem skříňku, když jsem se převlékal k večeři, a listinu jsem uvnitř viděl. Dnes ráno byla pryč. Skříňka stála celou noc vedle sklenice na mém nočním stolku. Mám lehký spánek a moje žena rovněž. Oba jsme ochotni odpřisáhnout, že v noci do místnosti nikdo nevkročil. Nicméně opakuji, že se listina ztratila.“

„Kdy jste večeřel?“

„O půl osmé.“

„Kdy jste se pak odebral na lože?“

„Manželka odešla do divadla a čekal jsem na ni. Do ložnice jsme šli až kolem půl dvanácté.“

„Skříňka tedy zůstala čtyři hodiny bez dozoru?“

„Nikdo nemá dovoleno do ložnice vstoupit – jedině ráno služebná a přes den můj osobní sluha či komorná mé ženy. Oba jsou spolehliví sloužící a jsou u nás zaměstnáni už dost dlouho. A navíc nikdo z nich nemohl tušit, že v mé skříňce najde něco cennějšího, než je obvyklá úřední korespondence.“

„Kdo věděl o existenci dopisu?“

„Z domácnosti vůbec nikdo.“

„Zajisté ale o něm věděla vaše paní?“

„Nikoli, ani ta. Manželce jsem nic neřekl – teprve dnes ráno, když jsem dopis nenašel.“

Premiér souhlasně kývl.

„Věděl jsem dávno, že máte mimořádně vyvinutý smysl pro služební povinnosti,“ řekl. „Jsem přesvědčen, že i v případě tajemství tak významného kladl jste povinnost nad ty nejintimnější soukromé svazky.“

Tajemník pro evropské záležitosti se uklonil.

„Vystihl jste to zcela pravdivě, pane. Až do dnešního rána jsem se o tom před svou ženou slůvkem nezmínil.“

„Nemohla si snad něco domyslet?“

„Nikoli, pane Holmesi, domyslet si to nemohla – ona ani nikdo jiný.“

„Ztratila se vám už někdy nějaká listina?“

„Nikoli, pane.“

„Kdo tedy v Anglii o existenci toho dopisu věděl?“

„Včera o něm byli informováni všichni členové kabinetu, ale ministerský předseda slavnostním varováním ještě zdůraznil příkaz zachování tajemství, který se týká každé schůze kabinetu. Dobré nebe, když si pomyslím, že o pár hodin později pak tu listinu sám ztratím!“ Hezká tvář tajemníka pro evropské záležitosti se křečovitě zkřivila v náhlém zoufalství a začal si rvát vlasy. Na okamžik jsme nahlédli do jeho nitra – byl to vznětlivý, energický a neobyčejně citlivý člověk. Vzápětí si ale zas nasadil masku aristokrata a mírným tónem pronesl: „Kromě členů vlády by se našli ještě dva nebo tři vysocí úředníci, kteří o tom dopise vědí. Jinak v celé Anglii nikdo, pane Holmesi, o tom vás ubezpečuji.“

„A v zahraničí?“

„Soudím, že ani tam – kromě pisatele – nikdo dopis nečetl. Jsem přesvědčen, že jeho ministři – že k doručení dopisu nebylo použito normální služební cesty.“

Holmes chvilku uvažoval.

„Mohu se vás otázat, pane, čeho se listina konkrétně týká a proč by její zmizení mohlo mít ty nejzávažnější důsledky?“

Oba státníci se po sobě rychle podívali a premiérovo husté obočí se zachmuřeně nasupilo.

„Dopis je v podlouhlé bledě modré obálce, pane Holmesi. Na rubu je červená pečeť se lvem vzpínajícím se ke skoku. Adresa je napsána výrazným rukopisem a…“

„Obávám se.“ řekl Holmes., „že tyhle podrobností jsou sice zajímavé a opravdu důležité, jenomže můj dotaz byl zaměřen k jádru věci. Co v tom dopise stojí?“

„Jde o krajně závažné státní tajemství, které vám bohužel nemohu prozradit, a nepovažuji to ani za nutné. Pokud s pomocí schopností, jimiž jste si vysloužil věhlas, tu obálku i s obsahem naleznete, prokážete své vlasti velkou službu a obdržíte zaslouženou odměnu.“

Sherlock Holmes se s úsměvem zvedl.

„Patříte mezi dva nejzaneprázdněnější lidi v naší zemi,“ řekl, „a já mám k vyřízení také řadu věcí. Nesmírně lituji, že vám v téhle záležitosti nemohu pomoct. Pokračovat v rozhovoru by proto znamenalo zbytečné plýtvání časem.“

Premiér vyskočil a v hluboko posazených očích se mu objevil zlověstný záblesk, před nimž se jistě krčili i členové kabinetu. „Nejsem zvyklý, aby –“ spustil, ale vzápětí své rozhořčení ovládl a znovu se posadil. Asi minutu jsme všichni seděli mlčky. Potom starý státník pokrčil rameny.

„Jsme nuceni přijmout vaše podmínky, pane Holmesi. Máte nepochybně pravdu a nebylo by od nás rozumné očekávat, že se pustíte do práce, nepoctíme-li vás svou naprostou důvěrou.“

„Souhlasím s vámi, pane,“ řekl mladší státník.

„Povím vám to tedy a plně přitom spoléhám na vaši čest i čest vašeho kolegy doktora Watsona. Mohu rovněž apelovat na vaše vlastenectví, protože si nedovedu pro naši zemi představit větší pohromu než fakt, že by celá věc vešla v obecnou známost.“

„Můžete nám naprosto důvěřovat.“

„Dopis napsal jistý cizí panovník, zneklidněný nedávným vývojem v našich koloniích. Napsal ho ukvapeně a zřejmě na svou vlastní odpovědnost. Opatrnými dotazy jsme zjistili, že jeho ministrům není o dopise nic známo. Přitom je formulován tak nešťastně a některé věty znějí tak vyzývavě, že kdyby došlo k jeho zveřejnění, vyvolalo by to v naší zemi velmi nebezpečnou a nepřátelskou náladu. Došlo by k bouřlivým projevům rozhořčení a neváhám říci, že do týdne po zveřejnění dopisu by se naše země octla ve válce.“

Holmes napsal na kousek papíru nějaké jméno a podal papírek premiérovi.

„Přesně tak. Byl to on. A tento dopis, který by nás mohl stát tisíc miliónů liber a životy jednoho sta tisíc vojáků, naprosto nevysvětlitelným způsobem zmizel.“

„Uvědomil jste o tom odesílatele?“

„Ano, pane Holmesi, odeslali jsme mu šifrovanou depeši.“

„Přeje si možná, aby byl dopis zveřejněn.“

„Nikoli, máme opodstatněné důvody k víře, že pisatel mezitím pochopil, že jednal horkokrevně a ukvapeně. Kdyby byl obsah dopisu zveřejněn, znamenalo by to pro něj a pro jeho zemi ještě těžší ránu než pro nás.“

„Kdo může ale pak mít zájem na tom, aby byl obsah dopisu vyzrazen? Proč by jej někdo chtěl krást nebo zveřejňovat?“

„Zde se, pane Holmesi, dostáváme do sfér vysoké mezinárodní politiky. Když ale uvážíte situaci v Evropě, snadno pohnutku vysledujete. Evropa je dnes jeden ozbrojený tábor. Jsou v ni dvě koalice států, jejichž vojenská síla je v rovnováze. Velká Británie hraje roli jazýčku na vahách. Kdyby byla Británie vehnána do války proti jedné koalici, nabude druhá převahy, ať už se války zúčastní nebo ne. Chápete?“

„Dokonale. Nepřátelé onoho panovníka mají zájem na tom, aby se dopisu zmocnili a uveřejnili ho, což by vedlo k rozkolu mezi jeho zemí a námi?“

„Ano, pane Holmesi.“

„A kam by byl dopis odeslán v případě, že skutečně padl do nepřátelských rukou?“

„Na kancléřství některé evropské velmoci. Patrně tam v této chvíli míří rychlostí plujícího parníku.“

Trelawney Hope sklonil hlavu na prsa a hlasitě si povzdechl, téměř zasténal. Premiér mu vlídně položil ruku na rameno.

„Je to nešťastná náhoda, milý příteli. Nikdo na vás nemůže svalovat vinu. Zachoval jste veškerou potřebnou opatrnost. Nuže, pane Holmesi, jste seznámen se všemi fakty. Co nám doporučujete podniknout?“

Holmes zamračeně zavrtěl hlavou.

„Vy tedy soudíte, že dojde k válce, nedostaneme-li tu listinu nazpět?“

„Připadá mi to velice pravděpodobné.“

„Potom se připravte na válku, pane.“

„To jsou velká slova, pane Holmesi.“

„Uvažte fakta, pane. Je nemyslitelné, že by listina byla odcizena po půl dvanácté v noci, protože jsem vyrozuměl, že ani pan Hope, ani jeho manželka od té chvíle až do doby, kdy byla ztráta zjištěna, ložnici neopustili. Listina proto musela být ukradena mezi půl osmou a půl dvanáctou večer, nejspíš ale hned zvečera, protože ten, kdo ji odcizil, věděl, že je ve skříňce uložena, a hodlal se jí přirozeně zmocnit co nejdřív. Nuže, pane, jestliže došlo k odcizení tak závažné listiny záhy zvečera, kdepak asi teď je? Nikdo nemá důvod, aby si ji ponechal u sebe. Byla rychle předána dál lidem, kteří ji potřebují. Jaké vyhlídky teď ještě máme, že listinu můžeme dostihnout nebo že vůbec vypátráme, kam zmizela? Octla se už mimo náš dosah.“

Ministerský předseda se zvedl.

„Vaše slova zní naprosto logicky, pane Holmesi. Mám pocit, že se nám ta záležitost opravdu vymkla z rukou.“

„Dejme tomu, že listinu ukradla služebná nebo váš osobní sluha…“

„Oba jsou staří a spolehliví sloužící.“

„Vyrozuměl jsem, že vaše ložnice je v druhém patře, že do ní zvenčí nevede žádný vchod a že ten, kdo by do ní vešel domem, nemohl by vstoupit nepozorovaně. Listinu tedy vzal člověk z domu. Komu ji zloděj mohl předat? Některému z těch několika mezinárodních špiónů a tajných agentů, s jejichž jmény jsem poměrně dobře obeznámen. O třech z nich lze říci, že ve své profesi patří mezi smetánku. Zahájím vyšetřování tím, že zjistím, zda jsou všichni tam, kde mají být. Kdyby někdo z nich zmizel – zejména kdyby se ztratil dnes v noci – získáme aspoň určitý náznak, kam se listina dostala.“

„Proč by někdo z nich měl zmizet?“ otázal se tajemník pro evropské záležitosti. „Stačí, když dopis odnese na některé londýnské vyslanectví.“

„Domnívám se, že to neudělal. Tihle agenti pracují na vlastní pěst a jejich vztahy k vyslanectvím bývají mnohdy napjaté.“

Ministerský předseda přikývl na souhlas.

„Máte nejspíš pravdu, pane Holmesi. Tak vzácnou kořist by agent předal na místo určení osobně. Myslím, že váš plán je výborný. Ale my, Hope, nesmíme kvůli tomu maléru zanedbávat své povinnosti. Kdyby během dneška došlo k nějakému nečekanému vývoji, spojíme se s vámi. Vy nám nepochybně rovněž sdělíte výsledek svého šetření.“

Oba státníci se uklonili a vážným krokem vyšli z pokoje. Když nás naši vznešení návštěvníci opustili, Holmes si mlčky zapálil dýmku a chvíli seděl v hlubokém zadumání. Rozevřel jsem ranní noviny a začetl se do zprávy o senzačním zločinu spáchaném v noci na dnešek v Londýně. Vtom pojednou můj přítel vyskočil a odložil dýmku na krbovou římsu.

„Ano,“ řekl, „neexistuje lepší způsob, jak na to jít. Situace vypadá zoufale, ale nikoliv beznadějně. I teď, kdybychom bezpečně věděli, který z těch tří tu listinu odcizil, zbývá nám naděje, že ji má ještě u sebe. Těm pánům jde koneckonců pouze o peníze a já mám k dispozici státní pokladnu. Bude-li ta listina na prodej, prostě ji koupím – i kdyby to mělo znamenat, že se k dani z příjmu přirazí jeden penny. Není vyloučeno, že ten člověk zatím otálí a očekává nabídku z naší strany, dřív než zkusí štěstí jinde. Jen tři muži jsou schopni hrát takhle odvážnou hru – Oberstein, La Rothiere a Eduardo Lucas. Navštívíme je jednoho po druhém.“

Nahlédl jsem do novin.

„Míníte Eduarda Lucase z Godolphin Street?“

„Ano.“

„Toho tedy nenavštívíte.“

„Proč ne?“

„V noci na dnešek byl ve svém bytě zavražděn.“

Můj přítel mě při našich společných dobrodružstvích ohromil tolikrát, že jsem s potěšením pozoroval, jak nečekané překvapení jsem mu připravil teď já. Užasle na mé zíral a pak mi vytrhl noviny z rukou. Takhle zněl článek, který jsem začal právě číst, když Holmes vyskočil z křesla:

„Nuže, Watsone, co tomu říkáte?“ zeptal se Holmes po delší odmlce.

„Překvapující náhoda.“

„Náhoda! Jeden ze tří mužů, kterého jsme jmenovali jako možného aktéra tohoto dramatu, zemře násilnou smrtí právě v kritické době, kdy – jak víme – se toto drama odehrálo. Pravděpodobnost, že šlo o náhodu, je tak mizivá, že by se číselně dala sotva vyjádřit. Nikoli, milý Watsone, obě ty události spolu navzájem souvisejí – musí spolu souviset. A je na nás, abychom tu souvislost zjistili.“

„Policie už ale teď jistě všechno ví.“

„Kdepak! Ví všechno, co uviděla v Godolphin Street. Neví nic – a nedoví se – o Whitehall Terrace. O obou událostech víme jenom my a jenom my můžeme vypátrat jejich vzájemný vztah. Nápadná je tu jedna věc, která mě ostatně přivedla na Lucase především. Z Godolphin Street ve Westminsteru se dá na Whitehall Terrace dojít za pár minut. Ti dva další tajní agenti, které jsem jmenoval, bydlí na kraji West Endu. Lucas mohl mnohem lépe než oni navázat styk nebo přijmout nějaký vzkaz z domácnosti tajemníka pro evropské záležitosti – je to ovšem maličkost, ale nahromadí-li se do krátkého časového úseku spousta událostí, může to být velice důležité. Ejhle! Copak se děje?“

Do pokoje vstoupila naše hospodyně paní Hudsonová s podnosem, na němž ležela dámská navštívenka. Holmes na ni pohlédl, povytáhl obočí a navštívenku mi podal.

„Požádejte lady Hildu Trelawney Hopeovou, aby laskavě ráčila vstoupit.“

O chvíli později byl náš skromný příbytek, poctěný jednou už po ránu, opět vyznamenán – tentokrát příchodem nejpůvabnější ženy v Londýně. Častokrát jsem slyšel o kráse nejmladší dcery vévody z Belminsteru, ale sebelepší popis ani skutečnost, že jsem viděl její nic neříkající fotografie, mě nepřipravily na oslňující zevnějšek a krásné zbarvení té aristokratické hlavy. Když jsme ji však onoho podzimního dopoledne spatřili, nepůsobila na náhodného pozorovatele svou krásou. Půvabné tváře měla bledé pohnutím, oči se jí leskly, ale byl to horečnatý lesk; citlivá ústa měla sevřena, jak se násilím snažila se ovládat. Strach – ne krása – to bylo první, čeho jsme si u krásné návštěvnice povšimli, když se na okamžik zastavila v otevřených dveřích.

„Byl u vás můj manžel, pane Holmesi?“

„Ano, madam, byl zde.“

„Úpěnlivě vás žádám, pane Holmesi, abyste mu neříkal, že jsem k vám přišla.“ Holmes se chladně uklonil a ukázal na křeslo.

„Vháníte mě do velice choulostivé situace, lady Hildo. Račte se posadit a povědět mi, co si přejete; obávám se však, že vám závazně nemohu nic slíbit.“

Plavným krokem vešla do pokoje a usedla zády k oknu. Vypadala jako královna – byla urostlá, půvabná a nadmíru ženská.

„Pane Holmesi,“ řekla – a během řeči zoufale spínala ruce v bílých rukavičkách, „hodlám s vámi mluvit zcela otevřeně – v naději, že vy budete na oplátku stejně otevřeně hovořit se mnou. Nemáme před sebou s manželem žádné tajnosti, kromě jediné věci – politiky. V tomto ohledu jsou jeho rty zapečetěny sedmerou pečetí. Nic mi neřekne. Vím, že v noci na dnešek došlo v našem domě k nanejvýš politováníhodné události. Vím, že zmizela nějaká listina. Poněvadž ale jde o politickou věc, manžel odmítl se mi svěřit. Nuže – je životně důležité – opakuji, životně důležité – abych v této věci byla zevrubně informována. Kromě politiků znáte pravdivá fakta jedině vy. Snažně vás žádám, pane Holmesi, abyste mi přesné řekl, co se stalo a jaké důsledky to může mít. Povězte mi všechno, pane Holmesi. Nemlčte z ohledu na zájem svého klienta, poněvadž vás ujišťuji, že kdyby jen to chtěl pochopit, bylo by v jeho nejvlastnějším zájmu, aby se mi se vším svěřil. Čeho se ta ukradená listina týká?“

„Madam, žádáte ode mne něco skutečně nemožného.“

Zasténala a zakryla si tvář dlaněmi.

„Musíte pochopit, že tomu je tak, madam. Jestliže váš manžel považuje za správné, aby vás o celé věci ponechával v nevědomosti, mám já, který jsem se pravdivá fakta dověděl teprve poté, když jsem slíbil, že o nich zachovám absolutní mlčení, prozradit, co vám on zatajil? Není čestné, abyste ode mne tohle žádala. Musíte se obrátit na něho.“

„Ptala jsem se ho na to. Přišla jsem za vámi jako k poslední instanci. Jestliže mi ale nepovíte nic konkrétního, pane Holmesi, prokázal byste mi velkou službu, kdybyste mi zjednal jasno aspoň v jednom bodě.“

„A to, madam?“

„Je pravděpodobné, že by ta nešťastná událost mohla ohrozit manželovu politickou kariéru?“

„Pokud nedojde k nápravě, bude mít tato událost věru velice neblahé důsledky, madam.“

„Och!“ Hlasitě se nadechla, jako by se zbavila veškerých obav.

„Ještě jeden dotaz, pane Holmesi. V prvním rozčilení po té katastrofě pronesl manžel poznámku, z níž jsem vyrozuměla, že ztráta listiny může mít strašné následky pro celou naši zem.“

„Jestliže to řekl, nemohu to zajisté popírat.“

„Následky jakého druhu?“

„Bohužel, madam, znovu ode mne chcete slyšet víc, než smím prozradit.“

„Nebudu vás už tedy připravovat o čas. Nemohu vám mít za zlé, pane Holmesi, že jste se mnou odmítl hovořit otevřeněji, a jsem přesvědčena, že ani vy mi nebudete zazlívat, že navzdory manželovu přání s ním chci sdílet jeho starosti. Znovu vás snažné prosím, abyste mu o mé návštěvě nic neříkal.“ U dveří se ještě ohlédla a naposled jsem spatřil její krásnou tvář poznamenanou strachem, její vylekané oči a pevně sevřená ústa. Potom nás opustila.

„Nu, Watsone, krásné pohlaví spadá do vaší kompetence,“ řekl Holmes s úsměvem, když její šaty zašustily naposled a já za ní zavřel dveře domu. „Copak měla ta krásná dáma za lubem? Co si vlastně přála?“

„Její slova byla jasná a její obavy naprosto přirozené.“

„Hm! Vzpomeňte si na její zevnějšek, Watsone, její chování a potlačované vzrušení, na její neklid a na to, jak houževnatě kladla otázky. A uvažte prosím, že pochází ze společenské vrstvy, která hned tak snadno neprojevuje citové pohnutí.“

„Zajisté – byla velice otřesená.“

„Vzpomeňte si rovněž, s jakou vážností nás ujišťovala, že je v zájmu jejího manžela, aby se všechno dověděla. Co tím myslela? A nepochybně jste také postřehl, Watsone, jak obratně si sedla – aby měla světlo za zády. Nepřála si, abychom z výrazu její tváře něco vyčetli.“

„Ano, vybrala si právě tohle křeslo.“

„Ženy mnohdy mívají nevyzpytatelné motivy. Vzpomínáte si na tu ženu z Margate, kterou jsem měl v podezření ze stejného důvodu? Neměla napudrovaný nos – a ukázalo se to jako správné řešení. Jak můžete stavět na tomhle pohyblivém písku? Jejich nejvšednější počin může mluvit za celé svazky a jejich nejvýstřednější chování může být závislé na vlásence nebo kulmě. Teď ale na shledanou, Watsone.“

„Vy odcházíte?“

„Ano. Ukrátím si zbytek dopoledne v Godolphin Street s našimi přáteli od policie. Řešení našeho problému závisí na Eduardu Lucasovi, i když přiznám, že nemám nejmenší tušení, jak to řešení bude vypadat. Základním omylem je teoretizovat dřív, než známe fakta. Zůstaňte tu na stráži, věrný Watsone, a přijímejte případné další návštěvy. K obědu se vrátím, když mi to vyjde.“

Celý ten den a ještě příští byl Holmes v náladě, kterou by jeho přátelé označili jako zamlklou a jiní zas jako mrzutou. Přecházel sem tam a neustále kouřil, občas si zahrál nějaký úryvek na housle, upadal do snění, v nepravidelných hodinách hltal obložené chlebíčky a sotvaže mi odpověděl na nějaký příležitostný dotaz. Bylo mi jasné, že se mu nedaří ani pátrání. O případě se nezmiňoval a jen z novin jsem se dověděl podrobnosti o soudním ohledání mrtvoly a zatčení Johna Mittona, nebožtíkova osobního sluhy, který byl zakrátko zase propuštěn na svobodu. Koronerova porota vynesla výrok o úkladné vraždě, pachatelé však zůstali neznámí. Nikdo nepředložil ani náznak nějakého motivu. V místnosti byla řada cenných předmětů, žádný však nebyl odcizen. Listiny mrtvého zůstaly netknuté. Po zevrubné prohlídce vyšlo najevo, že se nebožtík neobyčejně zajímal o mezinárodní politiku, že neúmorně shromažďoval různé klípky a zprávy, že byl pozoruhodným znalcem jazyků a také neúnavným pisatelem dopisů. Byl v důvěrném spojení s vedoucími politiky několika zemí. Mezi listinami, jimiž byly zásuvky jeho stolu přeplněny, se však nic senzačního nenašlo. Pokud šlo o ženy, měl sice řadu známostí, ale všechny se zdály jen povrchní. Měl mezi nimi řadu známých, ale málo přítelkyň a žádnou milenku. Měl pravidelné zvyky a bezúhonné, nenápadné chování. Jeho smrt byla naprostou záhadou a zdálo se, že jí zůstane. Pokud šlo o zatčení osobního sluhy Johna Mittona, bylo to východisko ze zoufalství, pouhá alternativa naprosté nečinnosti. Sluha byl osudného večera na návštěvě u přátel v Hammersmithu. Měl nevývratné alibi. Je pravda, že se vydal domů dost brzy a že mohl dorazit do Westminsteru, než byl zločin odhalen, ale jeho tvrzení, že šel část cesty pěšky, znělo pravděpodobně, neboť byla nádherná noc. Vrátil se domů o půlnoci a neočekávaná tragédie jej ohromila. Se svým zesnulým pánem vždy dobře vycházel. Mezi sluhovými věcmi bylo nalezeno několik předmětů z nebožtíkova majetku – zejména několik břitev – ale Mitton prohlásil, že mu je zesnulý daroval už dřív, a hospodyně jeho výpověď potvrdila. Mitton sloužil u Lucase tři roky. Za povšimnutí stálo, že když Lucas odjížděl do Evropy, nebral Mittona s sebou. Někdy zůstal v Paříži celé tři měsíce a Mittonovi svěřil péči o dům v Godolphin Street. Hospodyně neslyšela v noci, kdy byl zločin spáchán, vůbec nic. Jestliže k jejímu pánovi přišla nějaká návštěva, otevíral jí dveře sám.

Pokud jsem mohl sledovat, takhle asi vypadala záhada v novinách tři rána za sebou. Věděl-li Holmes něco víc, nechával si to pro sebe, ale protože mi řekl, že inspektor Lestrade ho obdařil svou naprostou důvěrou, bylo mi jasné, že bedlivě sleduje všechny nové události. Čtvrtého dne přišel z Paříže dlouhý telegram, který celý problém zřejmě vyřešil.

„Co o tom soudíte, Holmesi?“ Přečetl jsem mu článek z novin, zatímco dojídal snídani.

„Milý Watsone,“ řekl, když se zvedl od stolu a začal přecházet po pokoji, „trpíte už jistě dlouho, ale v posledních třech dnech jsem vám nic neřekl, protože vám ani nemám co povědět. Dokonce ani ta zpráva z Paříže nám teď příliš nepomůže.“

„Znamená nepochybně tečku za smrtí toho muže.“

„Jeho smrt je pouhou lapálií – bezvýznamnou epizodou – v porovnání s naším skutečným úkolem, totiž vypátrat listinu a odvrátit tak katastrofu v Evropě. Za poslední dny se přihodila jediná důležitá věc, totiž to, že se nepřihodilo nic. Téměř každou hodinu dostávám zprávy z vlády a je jisté, že nikde v Evropě nejsou stopy nějakých potíží. Kdyby se ten dopis dostal do oběhu – ale ne, to se nemohlo stát – ale když tomu tak není, kde vlastně je? Kdo ho má? Proč s ním nic nepodniká? Tato otázka se mi rozléhá v mozku jako rány kladivem. Byla to opravdu jen shoda okolností, že Lucas zemřel téže noci, kdy dopis zmizel? Dostal vůbec ještě ten dopis? A proč se tedy v tom případě nenašel mezi jeho korespondencí? Neodnesla si jej jeho šílená manželka? Není snad ten dopis v jejím pařížském bytě? Jak jej mám prohledat, abych nevyvolal podezření francouzské policie? V tomhle případě, milý Watsone, znamená pro nás zákon stejné nebezpečí jako zločinci. Kdekdo je proti nám, a přitom jsou v sázce obrovské zájmy. Kdybych tenhle případ přivedl k zdárnému konci, stane se zajisté vrcholem a chloubou mé kariéry. Ha! Zde mám poslední zprávy z bojiště!“ Spěšně pohlédl na lístek, který mu byl doručen. „Podívejme! Zdá se, že Lestrade na něco zajímavého přišel. Vemte si klobouk, Watsone, a projdeme se spolu do Westminsteru.“

Byla to má první návštěva dějiště zločinu – vysokého, mírně zchátralého domu s úzkým průčelím, pedantského, konvenčního a důkladného jako století, v němž byl postaven. Lestradova buldočí tvář na nás vykoukla z předního okna a detektiv nás vřele uvítal, když nám statný strážník otevřel domovní dveře a pustil nás dovnitř. Vešli jsme do pokoje, v němž byl Lucas zavražděn, ale kromě ošklivé, nepravidelné skvrny na koberci nic nenasvědčovalo, že tu byl spáchán zločin. Uprostřed místnosti na nádherné, staromódní podlaze z dřevěných kostek, které byly dokonale naleštěny, ležel menší čtvercovitý koberec. Nad krbem visela nádherná sbírka zbraní, z nichž jedné bylo oné tragické noci použito. Před oknem stál přepychový psací stůl a každá jednotlivost v bytě – obrazy, předložky, závěsy – svědčila o luxusním, skoro zženštilém vkusu jeho obyvatele.

„Četl jste tu zprávu z Paříže?“ zeptal se Lestrade.

Holmes kývl.

„Zdá se, že naši francouzští přátelé tentokrát udeřili hřebík na hlavičku. Nepochybně je to přesně tak, jak říkají. Zaklepala na dveře a myslím, že její návštěvu ani neočekával, protože žil dvojím životem – a jeden byl neprodyšně oddělený od druhého. Pustil ji dovnitř – nemohl ji přece nechat stát na ulici. Pověděla mu, jak ho vypátrala, vyčítala mu jeho jednání, slovo dalo slovo a s tou dýkou tak pěkně po ruce hádka záhy vyvrcholila. Nezběhlo se to ovšem v okamžiku, protože všechny ty židle byly odsunuty stranou a jednu držel v ruce – asi se tak snažil držet ženu od těla. Je to tak zřejmé, jako bychom byli svědky toho činu.“

Holmes povytáhl obočí.

„A přesto jste pro mne poslal?“

„Ach ano, to je jiná záležitost – pouhá maličkost, ale vím, že se o takové věci zajímáte – připadá mi to prostě divné, víte, dalo by se říci groteskní. Nemá to nic společného s podstatnými fakty – a ani mít nemůže, aspoň se mi zdá.“

„Oč tedy vlastně běží?“

„Víte, že u těchhle vážných zločinů dbáme zvláště na to, aby všechno zůstalo na původním místě. Ničím nebylo hnuto. Ve dne v noci hlídá dům strážník. Dnes ráno, když byl nebožtík pohřben a pátrání ukončeno – aspoň pokud jde o tuto místnost – řekli jsme si, že to tu trochu uklidíme. Ten koberec. Jak vidíte, není k podlaze připevněn, jenom na ní volně leží. Náhodou jsme ho zvedli. Zjistili jsme –“

„Ano? Zjistili jste?“

Na Holmesově tváři se zračilo vzrušení.

„Nu, myslím, že byste neuhodl ani za sto let, co jsme zjistili. Vidíte na koberci tu skvrnu? Jistě jím muselo prosáknout hodně krve, že?“

„Nepochybně.“

„Budete proto jistě překvapen, když vám povím, že na těch světlých dřevěných parketách pod kobercem odpovídající skvrnu nenajdete.“

„Žádná tam není! Ale přece –“

„Ano, to byl řekl každý. Zůstává nicméně faktem, že vespod žádná skvrna není.“

Zvedl roh koberce a viděli jsme, že na parketách opravdu žádná skvrna není.

„Na rubu koberce ale přece stopy zaschlé krve jsou. Krev musela prosáknout koberec a vsáknout do dřeva.“

Lestrade se radostně zasmál nad tím, jak slavného odborníka vyvedl z míry.

„A teď vám ukážu vysvětlení. Ta druhá skvrna tu je, jenže se neshoduje s první. Podívejte.“ Při řeči odhrnul jiný konec koberce a na hladkém světlém povrchu staromódní dřevěné podlahy jsme spatřili velikou karmínovou skvrnu. „Co o tom soudíte, pane Holmesi?“

„Nu, to je docela prosté. Obě skvrny byly na sobě, ale někdo kobercem pootočil. Protože je čtvercovitý a leží jen tak volně, šlo to celkem snadno.“

„Policie od vás nepotřebuje, pane Holmesi, abyste jí říkal, že někdo ten koberec otočil. To je naprosto zřejmé, poněvadž když koberec položíte takhle, jsou obě skvrny na sobě. Co však chceme vědět – kdo koberec přesunul a proč to udělal?“

Z Holmesovy napjaté a nehybné tváře jsem poznal, že se přímo chvěje vnitřním vzrušením.

„Poslyšte, Lestrade,“ řekl. „Ten strážník v průjezdu tu hlídkuje neustále?“

„Ano.“

„Něco vám poradím. Pořádně ho vyslechněte. Nedělejte to však v naší přítomností. Počkáme tady. Zaveďte ho do jiné místností. Spíš z něho vylákáte doznání, když s ním budete mluvit o samotě. Zeptejte se ho, jak se opovážil pustit někoho dovnitř a nechat ho v tomhle pokoji o samotě. Neptejte se ho, zda to udělal. Vycházejte z toho, jako by to byla prokázaná skutečnost. Řekněte mu, že víte, že v tom pokoji někdo byl. Použijte nátlaku. Řekněte mu, že se může vyhnout trestu jedině upřímným doznáním. A udělejte to přesně tak, jak vám říkám!“

„U všech všudy – jestli to ví, pak to z něho vymáčknu!“ vykřikl Lestrade. Vyběhl ven a za chvíli jsme slyšeli, jak se jeho burácivý hlas ozývá ze zadního pokoje.

„Teď, Watsone, teď rychle!“ zvolal Holmes v náhlém návalu horlivosti. Celá jeho démonická síla, maskovaná doposud lhostejným chováním, propukla pojednou v záchvatu energie. Smetl koberec stranou a v mžiku klečel na kolenou a pokoušel se nehty vytrhnout z podlahy dřevěné kostky. Jedna se pootočila, když zaryl nehty do jejího okraje. Pod ní byla malá tmavá dutina. Holmes do ní dychtivé strčil ruku, ale s trpkým a hněvivým výkřikem zklamání vytáhl prázdnou dlaň.

„Pospěšte si, Watsone! Všechno rychle zpátky na místo!“ Dřevěná kostka zapadla a sotva jsme koberec narovnali do původní polohy, zaslechli jsme z průjezdu Lestradův hlas. Když detektiv vešel, Holmes se netečně opíral o krb, tvářil se rezignovaně a trpělivě a snažil se potlačit zívání.

„Promiňte, že jsem vás nechal čekat, pane Holmesi. Vidím, že vás celá ta záležitost hrozně nudí. Nu – ovšemže se přiznal. Pojďte dál, MacPhersone. Povězte těmhle pánům o svém naprosto neomluvitelném chování.“

Statný strážník, celý zpocený a zkroušený, vešel kajícně do pokoje.

„Nemyslel jsem tím nic zlého, pane. Ta mladá paní přišla včera večer ke dveřím – spletla si číslo domu, opravdu. A pak jsme se spolu dali do řeči. Když tak člověk stojí celý den sám na hlídce, připadá si hrozně osamělý.“

„Nuže – co se stalo pak?“

„Chtěla si prohlédnout místo, kde k tomu zločinu došlo – říkala, že o něm četla v novinách. Byla to mladá paní, chovala se velice slušně, moc pěkně mluvila, a řekl jsem si, že se snad nestane nic zlého, když se tu porozhlídne. Jak zahlédla tu krvavou skvrnu, zhroutila se na zem a zůstala ležet v mrákotách. Běžel jsem dozadu a přinesl sklenici vody, ale nepodařilo se mi ji vzkřísit. Zaskočil jsem proto na roh k Břečťanu pro trochu brandy, ale než jsem se vrátil, ta mladá paní se vzpamatovala a byla pryč – asi se styděla sama před sebou a nechtěla se už se mnou vidět.“

„A co ten koberec?“

„No, ten byl trochu zmuchlaný, když jsem se vrátil, to je pravda. Víte, ta paní se skácela rovnou na něj a koberec leží na naleštěné podlaze volné a není ničím přichycen. Proto jsem ho narovnal.“

„Budiž vám to ponaučením, že mě nemůžete nikdy oklamat, konstáble MacPhersone,“ řekl Lestrade povýšeně. „Nepochybně jste si myslel, že nikdo na vaše porušení služební povinnosti nepřijde, ale mně stačil jediný pohled na koberec a věděl jsem, že do pokoje vešel někdo, kdo tu neměl co pohledávat. Máte štěstí, že se nic neztratilo, jinak byste se octl za mřížemi. Lituji, pane Holmesi, že jsem vás sem zval kvůli takové hlouposti, ale myslel jsem, že by vás mohlo zajímat, proč ty skvrny nejsou na sobě.“

„Nepochybně – bylo to krajně zajímavé. Byla tady ta žena jen jednou, pane strážníku?“

„Ano, jen jednou.“

„Kdo to byl?“

„Jménem ji neznám, pane. Chtěla se přihlásit na nějaký inzerát jako písařka na stroji a spletla si adresu – byla to náramně příjemná a elegantní mladá paní.“

„Vysoké postavy? Hezká?“

„Ano, byla urostlá. Myslím, že se dá říct, že byla hezká. Možná dokonce mimořádně hezká. ‚Pane strážníku, pusťte mě tam na chvilinku – jenom nakouknout!‘ povídá. Chovala se příjemně, málem až přítulně, a tak jsem myslel, že se nic nestane, když jí dovolím strčit hlavu do dveří.“

„Co měla na sobě?“

„Nic nápadného – dlouhý plášť až ke kotníkům.“

„Kolik bylo hodin?“

„Akorát se stmívalo. Když jsem se vracel s tou brandy, rozsvěceli pouliční lucerny.“

„Výborně,“ řekl Holmes. „Pojďte, Watsone, myslím, že na nás čeká mnohem důležitější práce.“

Když jsme opouštěli dům, zůstal Lestrade v předním pokoji, zatímco kajícný strážník šel s námi až k domovním dveřím, aby nám otevřel. Holmes se na prahu zastavil a podržel mu něco před očima. Strážník na to vyjeveně zíral.

„Panebože!“ zvolal a zatvářil se užasle. Holmes položil ukazováček na rty, strčil ruku do kapsy, a když jsme vyšli na ulici, dal se do hlasitého smíchu. „Výborně!“ řekl. „Pojďte, příteli Watsone, zvoní se k poslednímu dějství. S úlevou můžete vzít na vědomí, že k žádné válce nedojde, že earl Trelawney Hope nepřijde o svou skvělou kariéru, že neopatrný panovník nebude pykat za svou nerozvážnost, že ministerský předseda nebude muset řešit žádné evropské komplikace a že při jisté míře taktu a rozumného jednání z naší strany nebude nikdo nijak postižen tímhle případem, který mohl mít velice ošklivé důsledky.“

Můj obdiv k tomu mimořádnému člověku jen ještě vzrostl.

„Vy jste to rozřešil!“ zvolal jsem.

„Ještě ne docela, Watsone. Některé body zůstávají stejně nejasné jako dřív. Víme toho už ale tolik, že teď to bude jen naše vina, jestliže se nedovíme zbývající. Vydáme se na Whitehall Terrace, kde by to mělo všechno vyvrcholit.“

Když jsme došli k sídlu sekretáře pro evropské záležitosti, požádal Sherlock Holmes o rozmluvu s lady Hildou Trelawney Hopeovou. Uvedli nás do přijímacího pokoje.

„Pane Holmesi!“ zvolala lady Hilda a tvář jí zrudla hněvem, „tohle je od vás věru velice nepěkné a nefér. Vysvětlila jsem vám přece, že si přeji, abyste mou návštěvu zachoval v tajnosti, aby si můj manžel snad nemyslel, že se vměšuji do jeho záležitostí. Vy jste ale za mnou přesto přišel, abyste mě kompromitoval a dal najevo, že mezi námi jsou nějaké vztahy a společné zájmy.“

„Bohužel, madam, neměl jsem jiné východisko. Byl jsem pověřen pátráním po té nesmírně důležité listině. Musím vás proto požádat, madam, abyste mi ji laskavě odevzdala.“

Lady Hilda se prudce vztyčila a z půvabné tváře jí na okamžik zmizela všechna barva. Její oči nabyly skelného lesku. Zapotácela se a myslel jsem, že omdlí. Potom se s obrovským vypětím vůle z otřesu vzpamatovala a na tváři se jí rozestřel výraz naprostého ohromení a rozhořčení.

„Vy – vy mě urážíte, pane Holmesi.“

„Ale, ale, madam, tohle je zbytečné. Dejte mi dopis.“

Rozběhla se ke zvonku.

„Komorník vás odtud vyvede.“

„Nezvoňte, lady Hildo. Jestli to uděláte, všechno mé nemalé úsilí vyhnout se skandálu bude zmařeno. Dejte mi ten dopis a všechno bude v pořádku. Když mě poslechnete, dokážu vše urovnat. Když mě neuposlechnete, budu vás nucen odhalit.“

Stála před námi ve velkolepém vzdoru – vznešenost sama. Oči upírala na Holmese, jako by mu chtěla číst myšlenky. Ruku držela na zvonku, ale nezazvonila.

„Snažíte se mě zastrašit. To není příliš kavalírské, pane Holmesi – přijít sem a strašit slabou ženu. Říkal jste, že něco víte. Co vlastně víte?“

„Račte se posadit, madam. Ublížila byste si, kdybyste upadla. Nezačnu mluvit, dokud se neposadíte. Děkuji.“

„Povoluji vám pět minut, pane Holmesi.“

„Jedna postačí, lady Hildo. Vím o vaší návštěvě u Eduarda Lucase, o tom, že jste mu listinu předala, i o tom, že jste se včera večer s pomocí důmyslného triku do jeho pokoje vrátila a že jste dokument vyzvedla ze skrýše pod kobercem.“

Zírala na něho s popelavou tváří a dvakrát polkla, než dokázala promluvit.

„Zbláznil jste se, pane Holmesi – vy jste se zbláznil!“ vykřikla posléze.

Vytáhl z kapsy kousek kartonu. Byla na něm tvář ženy vystřižená z portrétní fotografie.

„Nosím to u sebe, poněvadž jsem si říkal, že by mi to mohlo byt užitečné,“ řekl. „Strážník tu fotografii poznal.“

Zalapala po dechu a zvrátila hlavu na opěradlo.

„Nuže, lady Hildo. Vy ten dopis máte. Všechno se ještě dá napravit. Vůbec netoužím po tom, abych vám působil nějaké potíže. Má povinnost skončí vrácením ztraceného dopisu vašemu manželovi. Dejte si poradit a buďte ke mně upřímná; je to vaše jediná možnost.“

Její statečnost byla obdivuhodná. A ani teď však ještě nechtěla přiznat porážku.

„Opakuji vám znovu, pane Holmesi, že trpíte nějakou utkvělou a zcestnou představou.“

Holmes se zvedl z křesla.

„Je mi vás líto, lady Hildo. Udělal jsem pro vás všechno, co jsem mohl; vidím však, že to bylo zbytečné.“

Zazvonil na zvonek. Vstoupil komorník.

„Je pan Trelawney Hope doma?“

„Vrátí se ve tři čtvrtě na jednu, pane.“

Holmes pohlédl na hodinky.

„Zbývá tedy čtvrt hodiny,“ řekl. „Dobře. Počkám.“

Sotva za sebou komorník zavřel dveře, poklekla lady Hilda se vztaženými pažemi u Holmesových nohou a zvedla k němu svou půvabnou tvář zalitou slzami.

„Och, ušetřte mě, pane Holmesi! Ušetřte mě!“ začala prosit a vzlykat. „Nic mu proboha neříkejte! Mám ho tak ráda! Nechci, aby na jeho život padl jediný stín, a vím dobře, že tohle by zlomilo jeho šlechetné srdce.“

Holmes lady Hildě pomohl vstát. „Madam, jsem vám vděčný, že jste se alespoň v poslední chvíli vzpamatovala! Nesmíme ztrácet ani okamžik. Kde je ten dopis?“

Rozběhla se k psacímu stolu, odemkla zásuvku a vytáhla podlouhlou modrou obálku.

„Tady jej máte, pane Holmesi. Ach bože, kdybych jej byla raději nikdy nespatřila!“

„Jak ho vrátíme?“ zabručel Holmes. „Honem – musíme něco vymyslet! Kde je ta skříňka?“

„Pořád ještě v jeho ložnici.“

„Opravdu šťastná náhoda! Rychle, madam, přineste ji.“

Odešla a za chvilku se vrátila s červenou skříňkou v ruce.

„Jak jste ji tehdy otevřela? Máte duplikát klíče? Nu ano – ovšemže máte. Odemkněte ji!“

Lady Hilda vyňala ze záňadří klíček a skříňku otevřela. Byla plná listin. Holmes zastrčil modrou obálku dospodu mezi jiné dokumenty. Pak zaklapl víko, skříňku zamkl a lady Hilda ji odnesla na původní místo.

„Teď jsme tedy připraveni,“ řekl Holmes, „a navíc nám zbývá ještě deset minut. Učiním vše, abych vás kryl, lady Hildo. Vy zas na oplátku těch několik minut využijete k tomu, abyste mi upřímně pověděla, jak k tomuhle mimořádnému případu došlo a co to má všechno znamenat?“

„Všechno vám povím, pane Holmesi,“ zvolala lady Hilda. „Och, pane Holmesi, raději bych si uřízla pravou ruku, než aby se měl jen chvíli trápit! V celém Londýně nenajdete ženu, která svého muže miluje tak vroucně jako já, a přesto – kdyby věděl, co jsem udělala – co jsem byla nucena udělat – nikdy by mi to neodpustil. Klade svou čest tak vysoko, že nikdy nikomu nedokáže odpustit či prominout nějaký prohřešek. Pomozte mi, pane Holmesi! Mé štěstí a jeho štěstí – naše životy jsou v sázce!“

„Pospěšte si, madam, nemáme mnoho času!“

„Způsobil to všechno můj dopis, pane Holmesi, indiskrétní dopis, který jsem napsala před svatbou – pošetilé psaní vznětlivé, zamilované dívky. Nemyslela jsem jím nic špatného, ale manžel by jej přesto pokládal za zločin. Kdyby to psaní četl, ztratila bych jeho důvěru navždy. Od napsání toho dopisu už uplynula řada let. Myslela jsem, že se na celou věc dávno zapomnělo. Potom mi pojednou ten člověk – Lucas – vzkázal, že se mu dopis dostal do rukou a že s ním seznámí mého manžela. Prosila jsem ho, aby se smiloval. Řekl, že mi dopis vrátí, když mu opatřím jistou listinu, kterou má manžel doma ve skříňce a kterou mi podrobně popsal. V kanceláři měl nějakého špeha, který ho o existenci dokumentu informoval. Ujistil mě, že to manžela ani v nejmenším nepoškodí. Vmyslete se do mého postavení, pane Holmesi. Co jsem měla dělat?“

„Se vším se manželovi svěřit.“

„To jsem nemohla, pane Holmesi, to jsem nemohla! Na jedné straně mi hrozila jistá katastrofa a na druhé, i když mi připadalo strašné manželovi listinu odcizit, nebyla jsem s to pochopit důsledky politických záležitostí, zatímco v otázce lásky a vzájemné důvěry mi byl výsledek až příliš jasný. Udělala jsem to, pane Holmesi! Obstarala jsem si otisk manželova klíčku a ten člověk – ten Lucas – mi opatřil duplikát. Odemkla jsem skříňku, sebrala listinu a odnesla ji do Godolphin Street.“

„A co se odehrálo tam, madam?“

„Zaťukala jsem na dveře podle úmluvy. Lucas mi otevřel. Vešla jsem k němu do pokoje, ale domovní dveře jsem nechala pootevřené, poněvadž jsem se s tím člověkem bála zůstat o samotě. Vzpomněla jsem si, že když jsem do domu vcházela, stála venku na ulici nějaká žena. Naše jednání skončilo záhy. Můj dopis už ležel na psacím stole. Podala jsem mu listinu, on mi předal dopis. V té chvíli vrzly domovní dveře. V průjezdu se ozvaly kroky. Lucas rychle odhrnul koberec, strčil listinu do jakési skrýše v podlaze a zas ji kobercem zakryl.

Co se stalo potom, připadá mi jako nějaký hrozný sen. Vidím před sebou tu snědou, zuřivou tvář a slyším ženský hlas, který vykřikoval ječivou francouzštinou: ‚Nečekala jsem nadarmo. Konečně jsem tě s ní přistihla!‘ Došlo k urputnému zápasu. Viděla jsem ho, jak popadl židli, jí se zas v ruce zablýskl nůž. Prchla jsem před tou děsivou scénou, vyběhla jsem z domu a druhý den ráno jsem se dočetla v novinách, jak hrůzné zakončení měla. Ten večer jsem byla šťastná, poněvadž jsem opět měla svůj dopis a ještě jsem netušila, co mi přinese budoucnost.

Teprve nazítří jsem si uvědomila, že jsem jen jeden malér vyměnila za druhý. Manželova úzkost nad ztrátou listiny mi sevřela srdce. Stěží jsem se ovládla, abych mu hned v té chvíli neklekla k nohám a nepověděla, co jsem provedla. To však opět znamenalo přiznat se ke své minulosti. Dopoledne jsem navštívila vás a dověděla se, jak hrozný čin jsem spáchala. Od okamžiku, kdy jsem vše pochopila, soustředila jsem se jen na to, jak listinu získat zpátky. Podle všeho byla ještě na tom místě, kde ji Lucas ukryl, poněvadž ji schoval, dřív než ta příšerná ženská do místnosti vešla. Nebýt toho, že přišla, nevěděla bych, kde jeho skrýš hledat. Jak se ale do toho pokoje dostanu? Dva dny jsem dům pozorovala, jenomže nikdo nikdy nenechal otevřené dveře. Včera večer jsem udělala poslední pokus. Jakým způsobem jsem se do domu dostala a že se mi plán zdařil – to už víte. Přinesla jsem listinu domů a uvažovala o tom, že ji zničím, poněvadž jsem nevěděla, jak ji manželovi vrátit, abych se nemusela k svému provinění přiznat. Panebože už slyším jeho kroky na schodech!“

Tajemník pro evropské záležitosti rozčileně vpadl do pokoje.

„Máte nějaké zprávy, pane Holmesi?“ zvolal.

„Mám jisté naděje.“

„Och, bohudíky!“ Tvář se mu rozzářila. „Dnes u nás obědvá ministerský předseda. Smí vaše naděje sdílet? Má sice nervy z ocele, ale vím, že od té strašné události téměř nezamhouřil oka. Jacobsi, požádejte pana ministerského předsedu, aby za námi laskavě přišel, ano? Pokud jde o tebe, miláčku, máme bohužel na programu vážnou politickou záležitost. Za pár minut za tebou přijdeme do jídelny.“

Ministerský předseda se sice choval uměřeně, ale z lesku jeho očí a neklidného poškubávání rukou jsem poznal, že není rozčilen o nic méně než jeho mladší kolega.

„Jestli jsem dobře rozuměl, máte pro nás nějaké zprávy, pane Holmesi?“

„Zatím pouze negativní,“ odpověděl můj přítel. „Pátral jsem všude, kde jen se dalo, a jsem si jist, že nebezpečí z prozrazení nehrozí.“

„To nestačí, pane Holmesi. Nemůžeme trvale žít na nevybuchlé sopce. Musíme se dovědět něco definitivního.“

„Věřím, že listinu získám. Proto jsem přišel. Čím víc o případu přemýšlím, tím víc jsem přesvědčen, že dopis vůbec nebyl odnesen z toho domu.“

„Ale – pane Holmesi!?“

„Jinak by už byl jeho obsah obecně známý.“

„Proč by ale někdo ten dopis bral jen proto, aby jej nechal v domě?“

„Nejsem si jist, že někdo dopis vzal.“

„Jak tedy mohl z té skříňky zmizet?“

„Nejsem si jist, zda ze skříňky vůbec zmizel.“

„To jsou nevhodné žerty, pane Holmesi. Mohu vás ujistit, že dopis ze skříňky zmizel.“

„Podíval jste se do skříňky od toho úterního rána?“

„Nikoli, nebylo toho zapotřebí.“

„Je možné, že jste dopis přehlédl.“

„Říkám vám, že to není možné.“

„Já si tím však nejsem tak docela jist; vím, že se podobné věci stávají. Předpokládám, že skříňka obsahuje ještě jiné listiny, ne? Dopis se mezi ně mohl zamíchat.“

„Ležel nahoře.“

„Někdo skříňkou zatřásl a dopis sklouzl na jiné místo.“

„Kdepak – prohledal jsem všechno, a důkladně.“

„To snadno rozsoudíme, milý Hope,“ řekl premiér. „Ať skříňku přinesou.“

Tajemník zatáhl za šňůru zvonku.

„Přineste skříňku z mé ložnice, Jacobsi. Je to jen směšné mrhání časem, ale když jinak nedáte, udělám, jak si přejete. Děkuji, Jacobsi; postavte skříňku na stůl. Klíček nosím jako přívěšek na řetízku od hodinek. Všechny dokumenty jsou tady, jak vidíte. Dopis od lorda Merrowa, hlášení sira Charlese Hardyho, zápis z Bělehradu, záznam o rusko-německých obilních clech, dopis z Madridu, zpráva od lorda Flowerse – dobré nebe! Copak je tohle? Lorde Bellingere! Lorde Bellingere!“

Premiér mu vyškubl z ruky modrou obálku.

„Ano, je to ten dopis! A je v pořádku! Blahopřeji vám, Hope!“

„Děkuji! Děkuji vám! Nevíte, jaký kámen mi spadl ze srdce! Vůbec to ale nechápu – to přece není možné! Vy jste kouzelník, pane Holmesi, hotový čaroděj! Jak jste mohl vědět, že dopis je ve skříňce?“

„Protože jsem věděl, že není jinde.“

„Já prostě nevěřím vlastním očím!“ Rozběhl se ke dveřím. „Kde je manželka? Musím jí to také říct!“ Slyšeli jsme, jak volá na schodech: „Hildo! Kde jsi? Hildo?“

Premiér pohlédl na Holmese a v očích se mu zablesklo.

„Poslyšte, pane Holmesi,“ řekl. „Za tím se skrývá daleko víc, než se zdá na první zdáni. Jak se ten dopis dostal zpátky do skříňky?“

Holmes se s úsměvem odvrátil před pátravým a pronikavým pohledem těch obdivuhodných očí.

„My také máme svá diplomatická tajemství,“ prohlásil, vzal si klobouk a zamířil ke dveřím.