Návrat Sherlocka Holmese

Šest Napoleonů

Nebylo nikterak neobvyklé, že se u nás večer občas zastavil pan Lestrade ze Scotland Yardu a Sherlock Holmes jeho návštěvy jen vítal, neboť se tak dovídal všechno, co se dělo na policejním velitelství. Jako protihodnotu za zprávy, které Lestrade přinášel, vyslechl Holmes vždycky ochotně a pozorně podrobnosti každého případu, na němž detektiv pracoval, a třebaže sám do záležitosti nezasahoval, občas mu mohl pomoci nějakou radou či návrhem, které čerpal ze svých rozsáhlých znalostí a zkušeností.

Tohoto večera Lestrade nejdřív probral počasí a zprávy v tisku. Nato se odmlčel a zamyšleně pokuřoval doutník. Holmes si ho změřil ostrým pohledem.

„Máte něco pozoruhodného?“ zeptal se.

„Kdepak, pane Holmesi, nic zvláštního.“

„Tak mi o tom povězte.“

Lestrade se zasmál.

„Víte, pane Holmesi, proč bych to zapíral, opravdu mám něco na srdci. Je to věc tak pošetilá, že jsem vás tím nechtěl obtěžovat. Na druhé straně, třebaže triviální, je nepochybně divná a vím, že máte rád všechno nezvyklé. Podle mého mínění je to však spíš případ pro doktora Watsona než pro vás.“

„Nemoc?“ otázal jsem se.

„Šílenství. A přitom podivná forma šílenství. Sotva by vás napadlo, že v dnešní době může žít člověk, který do té míry nenávidí Napoleona, že rozbije každé jeho zpodobení, jakmile je spatří.“

Holmes se pohodlně usadil v křesle.

„To není nic pro mne,“ prohlásil.

„Tak jest. To jsem také říkal. Jenomže když se ten muž dopustí vloupání, aby rozbíjel sochy, které mu nepatří, přestává to být jen věcí lékaře a přechází do sféry policie.“

Holmes se opět napřímil.

„Vloupání! To zní mnohem zajímavěji. Povězte mi podrobnosti.“

Lestrade vytáhl úřední zápisník a listováním v něm si osvěžoval paměť.

„První případ byl hlášen před čtyřmi dny,“ řekl. „Došlo k němu na Kennington Road v obchodě Morse Hudsona, který prodává obrazy a sochy. Prodavač na chvíli odešel z prodejní místnosti, ale vtom zaslechl silnou ránu, a jakmile přispěchal, uviděl napadrť rozbitou sádrovou bystu Napoleona, která předtím s několika jinými uměleckými výtvory stála na pultě. Vyřítil se na ulici, ale přestože několik kolemjdoucích prohlásilo, že si povšimli, jak z krámu vybělil nějaký muž, prodavač nikoho neviděl a nepodařilo se mu zjistit, kdo byl ten darebák. Zdálo se, že jde o nesmyslný vandalský kousek, jaký se občas přihází, a tak to také ohlásil strážníkovi, který měl ve čtvrti službu. Sádrový odlitek měl hodnotu pouhých několika šilinků a celá záležitost vypadala příliš dětinsky, než aby stála za zvláštní vyšetřování.

Druhý případ však byl vážnější a také podivnější. Odehrál se teprve v noci na dnešek.

Na Kennington Road, několik set kroků od obchodu Morse Hudsona, bydlí velmi známý praktický lékař, doktor Barnicot, který má jednu z nejrozvětvenějších praxí na jižním břehu Temže. Byt a hlavní ordinaci má na Kennington Road, ale filiální ordinaci a výdejnu léků v Lower Brixton Road, což je odtamtud dvě míle. Zmíněný doktor Barnicot je nadšeným obdivovatelem Napoleona a jeho dům je plný knih, portrétů a památek na francouzského císaře. Přednedávnem koupil u Morse Hudsona dva sádrové odlitky Napoleonovy hlavy od francouzského sochaře Devina. Jednu z nich postavil v hale domu na Kennington Road a druhou na krbovou římsu ordinace v Lower Brixton Road. Když doktor Barnicot dnes ráno vyšel z ložnice, s úžasem zjistil, že se v noci někdo vloupal do domu, ale kromě sádrové hlavy v hale nic neodcizil. Pachatel vynesl bystu ven a vztekle ji rozbil o zahradní zeď, u které byly sádrové úlomky nalezeny.“

Holmes si zamnul ruce.

„To je rozhodně něco nového,“ řekl.

„Myslel jsem si, že se vám to bude zamlouvat. Ale ještě jsem neskončil. Doktor Barnicot přišel o dvanácté hodině do své filiální ordinace a dokážete si jistě představit, jak byl ohromen, když viděl, že v noci někdo otevřel okno a že střepy jeho druhé bysty jsou rozházené po celé místnosti. Někdo ji rozbil napadrť tam, kde stála. Ani v jednom případě jsme nenalezli stopy, které by nám poskytly vodítko, kde hledat zločince nebo šílence, jenž tyto zlovolné činy spáchal. Nuže, pane Holmesi, teď znáte fakta.“

„Jsou neobyčejná, neřkuli groteskní,“ řekl Holmes. „Smím se otázat, zda obě bysty rozbité u doktora Barnicota byly přesnými kopiemi té, která byla zničena v obchodě Morse Hudsona?“

„Byly to odlitky pořízené z téže formy.“

„Tento fakt rozhodně odporuje teorii, že muž, který je rozbíjí, byl ovlivněn nějakou povšechnou nenávistí vůči Napoleonovi. Když uvážíme, kolik set soch slavného císaře v Londýně existuje, bylo by věru až příliš nápadnou shodou okolností, kdyby nevyběravý obrazoborec zahájil své dílo ničením tří odlitků téže bysty.“

„Nu, to jsem si také myslel,“ řekl Lestrade. „Jenže Morse Hudson má jediný obchod s bystami v téhle části Londýna a několik let měl v krámě jedině tyto tři Napoleonovy bysty. A třebaže se podle vašich slov v Londýně vyskytují stovky císařových soch, je velmi pravděpodobné, že se v tomhle okrese nalézaly pouze ty tři. Proto místní fanatik začal s nimi. Co o tom soudíte, doktore Watsone?“

„Projevy monomanie jsou neomezené,“ odpověděl jsem. „Existuje porucha, kterou moderní francouzští psychologové nazvali idée fixe[7]; ve své podstatě může být zcela nevinná a může být provázena jinak naprostou normalitou. U člověka, který o Napoleonovi mnoho četl nebo který trpí nějakou dědičnou rodinnou nemocí v důsledku ‚velké války‘, může se vyvinout idée fixe a on se pak pod jejím vlivem může dopustit fantastických činů.“

„To se mi nějak nezdá, milý Watsone,“ řekl Holmes a zavrtěl hlavou, „poněvadž žádná idée fixe by vašemu zajímavému monomaniakovi nepomohla zjistit, kde se podobné bysty nalézají.“

„Nu, jak si to tedy vysvětlujete vy?“

„Ani se o to nepokouším. Chci pouze poznamenat, že ve výstředním počínání toho pána je jistá metoda. Kupříkladu u doktora Barnicota, kde by hluk mohl probudit rodinu, vynesl pachatel bystu před dům a potom teprve ji rozbil, zatímco v ordinaci, kde mu podobné nebezpečí nehrozilo, rozbil ji na místě. Na první pohled se celá ta věc zdá směšně malicherná, ale netroufám si tvrdit o ničem, že je to triviální, uvážím-li, že některé z mých nejklasičtějších případů začínaly stejně málo slibně. Vzpomínáte si, Watsone, že na ten hrozný případ Abernattyho rodiny mě nejprve upozornilo to, jak hluboko se petržel za dusného dne ponořila do másla. Proto si nemohu dovolit vysmívat se vašim třem rozbitým bystám, Lestrade. Budu vám neobyčejně zavázán, jestliže mi oznámíte jakýkoli další vývoj v tomto neobyčejném sledu událostí.“

K vývoji, o jehož oznámeni můj přítel žádal, došlo rychleji a měl nekonečně tragičtější podobu, než si Holmes dokázal představit. Druhý den ráno jsem se oblékal v ložnici, když se ozvalo zaklepání na dveře a vešel Holmes s telegramem v ruce. Přečetl jej nahlas:

„Co to znamená?“ zeptal jsem se.

„Nevím – může to být cokoli. Mám ale podezření, že jde o pokračování té historky se sochami. Vypadá to, že náš přítel obrazoborec zahájil činnost v další londýnské čtvrti. Káva je na stole, Watsone, a přede dveřmi čeká drožka.“

Za půl hodiny jsme dorazili do Pitt Street, poklidné uličky v těsném sousedství jedné z nejrušnějších tepen londýnského života. Dům číslo 131 stál v řadě navzájem si podobných nanicovatých, úctyhodných a naprosto neromantických obydlí. Když jsme se přiblížili, spatřili jsme, že se u zábradlí před domem tísní zástup zvědavců. Holmes si hvízdl.

„Namouvěru, tohle bude přinejmenším pokus o vraždu. Nic menšího pozornost londýnského poslíčka neupoutá. Nakloněná ramena a natažený krk tamhletoho chasníka jasně prozrazují, že běží o násilný čin. Co to, Watsone? Horní schod je umytý a ostatní schody jsou suché. Ale je tu beztak dosti šlápot. Hle, Lestrade stojí u průčelního okna a zakrátko se dovíme všechno.“

Policista nás přijal s velmi vážnou tváři a uvedl nás do obývacího pokoje, v němž sem tam přecházel velmi neupravený a rozčilený starší pán ve flanelovém županu. Představil nám ho jako majitele domu – pana Horace Harkera z Centrálního tiskového syndikátu.

„Jde zas o Napoleonovu bystu,“ řekl Lestrade. „Včera večer jsem měl dojem, že vás to zajímá, a myslel jsem, že asi teď, kdy celá záležitost vzala mnohem vážnější obrat, budete docela rád přítomen.“

„A k čemu se vlastně obrátila?“

„K vraždě. Pane Harkere, vypravujte laskavě těmto pánům, co se přesně stalo.“

Muž v županu k nám otočil nanejvýš melancholickou tvář.

„Je zvláštní,“ řekl, „že celý život sbírám zprávy o jiných lidech, a teď kdy se mi naskytla opravdu závažná zpráva, jsem z toho natolik zmatený a utrápený, že nedokážu dát dohromady dvě slova. Kdybych sem byl přišel jako žurnalista, napsal bych rozhovor sám se sebou a v kterémkoli večerníku bych dostal dva sloupce. Takhle jen plýtvám cenným materiálem, poněvadž tuhle historku vykládám znovu a znovu řadě lidí, a sám ji nedokážu zpracovat. Znám ale vaše jméno, pane Sherlocku Holmesi, a kdybyste mi jen dokázal tu podivnou záležitost vysvětlit, odměnil byste mě tím za námahu, že vám tu historku vypovím.“

Holmes usedl a naslouchal.

„Všechno se zřejmě točí kolem Napoleonovy bysty, kterou jsem si koupil do tohoto pokoje asi před čtyřmi měsíci. Dostal jsem ji levně v prodejně u Harding Brothers, druhé dveře od stanice podzemní dráhy v High Street. Své novinářské práci se věnuji většinou v noci a často píšu až do ranních hodin. Tak tomu bylo i dnes. Seděl jsem ve svém doupěti, vzadu v poschodí, a asi kolem třetí hodiny se mi zdálo, že zezdola slyším nějaký hluk. Naslouchal jsem, ale hluk se neopakoval, a dospěl jsem k závěru, že ke mně zalehl zvenčí. Potom pojednou, asi pět minut nato, ozval se hrozný výkřik – zvuk tak strašný, že jsem něco podobného jaktěživ neslyšel. Do smrti mi bude znít v uších. Chvíli jsem seděl zkamenělý hrůzou. Potom jsem uchopil pohrabáč a sešel dolů. Když jsem vstoupil do tohoto pokoje, okno bylo dokořán a okamžitě jsem si povšiml, že bysta zmizela z krbové římsy. Nedovedu pochopit, proč lupič kradl takovou věc, vždyť to byl pouhý sádrový odlitek a neměl žádnou cenu.

Sám vidíte, že komukoli, kdo se chce tím otevřeným oknem dostat ven, stačí udělat delší krok a došlápne na nejhořejší schod. To také zřejmě učinil lupič, a proto jsem šel otevřít dveře. Vykročil jsem do tmy a téměř jsem klopýtl o mrtvého muže, který tam ležel. Běžel jsem zpět pro svítilnu a zjistil jsem, že jde o nešťastníka s hlubokou, zející ranou v krku. Všude kolem bylo plno krve. Ležel na zádech, s koleny přitaženými k tělu a se strašně otevřenými ústy. O tom se mi ještě dlouho bude zdávat. Stačil jsem jenom hvízdnout na policejní píšťalku a potom jsem patrně ztratil vědomí, poněvadž víc nevím o ničem, jenom tolik, že když jsem se v hale probral, stál nade mnou strážník.“

„A kdo byl ten zavražděný?“ zeptal se Holmes.

„Nic nám neprozrazuje, kdo to byl,“ řekl Lestrade. „Mrtvolu uvidíte v márnici, ale zatím jsem o ní nic nezjistil. Je to vysoký opálený muž statné postavy, asi třicetiletý. Je nuzně oděný, ale nezdá se, že by to byl dělník. Vedle něho ležel v kaluži krve kapesní nůž s rukojetí z rohoviny. Zda je to zbraň, kterou byl zločin spáchán, nebo zda patřila nebožtíkovi, to nevím. Na šatech nebylo žádné jméno a v kapsách měl zavražděný jenom kousek provázku, jablko, laciný plán Londýna a fotografii. Tady je.“

Zřejmě to byla momentka z nějakého malého aparátu. Zobrazovala čilého muže, trochu podobného opici, s ostře řezanou tváří, hustým obočím a velmi podivným výčnělkem na spodní polovině tváře, která připomínala čenich paviána.

„A co se stalo s tou bystou?“ zeptal se Holmes, když si fotografii důkladně prohlédl.

„Obdrželi jsme o ní hlášení těsně před vaším příchodem. Byla nalezena v zahradě před prázdným domem na Campden House Road. Rozbitá napadrť. Jdu se tam teď podívat. Půjdete se mnou?“

„Zajisté. Jen se tu ještě porozhlédnu.“ Prozkoumal koberec a okno. „Ten muž měl buď velmi dlouhé nohy, nebo byl tělesně neobyčejně zdatný,“ pravil. „Při té vzdálenosti to vůbec nebyla maličkost dosáhnout na okenní římsu a okno otevřít. Návrat byl poměrně jednoduchý. Půjdete se s námi podívat na pozůstatky vaší bysty, pane Harkere?“

Zdrcený novinář usedl za psací stůl.

„Musím se pokusit něco sesmolit,“ řekl, „třebaže nepochybuji, že první vydání večerníků už určitě vyšlo se všemi podrobnostmi. Já prostě mám takovou smůlu. Vzpomínáte si, jak se zřítila ta tribuna v Doncasteru? No – a já byl jediný žurnalista na tribuně, a jenom moje noviny o tom neuveřejnily žádnou zprávu, protože jsem byl příliš otřesen, než abych ji mohl napsat. A teď zas přijdu pozdě – s vraždou spáchanou u mého vlastního domu.“

Když jsme odcházeli z pokoje, slyšeli jsme, jak jeho pero skřípavě zadrhává po papíře.

Místo, kde se nalezly úlomky bysty, bylo vzdáleno pouze několik set kroků. Náš zrak nejprve spočinul na sošce slavného císaře, který zřejmě vzbuzoval v mysli neznámého tak divokou a ničivou nenávist. Ležela na trávě rozmetána na drobné střepy. Holmes jich několik zvedl a pozorně si je prohlížel. Podle jeho napjaté tváře a cílevědomého počínání jsem usoudil, že konečně nalezl stopu.

„Nuže?“ zeptal se Lestrade.

„Jsme teprv na začátku,“ pravil. „Ale nicméně – nicméně máme několik faktů, které nám poskytují jisté náznaky, o něž se můžeme při dalším postupu opřít. Vlastnictví bezcenné bysty znamenalo pro toho podivného zločince víc než lidský život. To za prvé. A k tomu navíc přistupuje zvláštní skutečnost, že ji nerozbil v domě nebo v jeho těsném sousedství – pokud ovšem pachateli záleželo pouze na zničení bysty.“

„Setkání s druhým mužem ho rozrušilo, a tak se unáhlil. Sotva si byl vědom, co činí.“

„Nu, zdá se to pravděpodobné. Obzvlášť vás ale chci upozornit na polohu tohoto domu i zahrady, v níž byla bysta rozbita.“

Lestrade se rozhlédl kolem sebe.

„Je to prázdny dům, takže pachatel věděl, že ho v zahradě nikdo nevyruší.“

„Ano, ale nad ním stojí v ulici jiný neobydlený dům, kolem kterého musel pachatel projít, než došel sem. Proč nerozbil bystu tam, když se každým krokem zvyšovalo nebezpečí, že ho někdo potká?“

„Vzdávám se,“ řekl Lestrade.

Holmes ukázal na pouliční svítilnu nad našimi hlavami.

„Tady na svou práci viděl, kdežto u druhého domu ne. V tom je ten důvod.“

„U všech všudy, máte pravdu!“ zvolal detektiv. „Když o tom teď uvažuji, bysta v ordinaci doktora Barnicota byla rozbita také poblíž nočního světla. Nu, pane Holmesi, co si počneme s tímhle faktem?“

„Zapamatujeme si jej – zapíšeme do paměti. Později můžeme přijít na něco, co s nim bude souviset. Jaké kroky navrhujete teď podniknout, Lestrade?“

„Podle mého názoru bude nejpraktičtější zjistit totožnost toho mrtvého. To by nemělo působit žádné obtíže. Jakmile vypátráme, kdo to je a s kým se stýkal, máme dobrý začátek, z něhož postupně přijdeme na to, co dnešní noci v Pitt Street pohledával, s kým se tam sešel a kdo ho na prahu domu pana Horace Harkera zabil. Nemyslíte?“

„Nepochybně, nicméně já bych k řešení přistoupil poněkud jinak.“

„Co byste tedy dělal?“

„No, nedejte se mnou ovlivňovat. Navrhuji, abyste postupoval podle své metody a já zas podle své. Později můžeme své poznatky porovnat a vzájemně doplnit.“

„Výborně,“ řekl Lestrade.

„Jestliže se vracíte do Pitt Street, mohl byste se zastavit u pana Horace Harkera. Vyřiďte mu, že jsem dospěl k přesvědčení, že jeho dům navštívil nebezpečný vraždící šílenec, trpící napoleonským fantasem. Bude to užitečné pro jeho článek.“

Lestrade vypadal užasle.

„Snad tomu vážně nevěříte?“

Holmes se usmál.

„Že ne? Nu – snad ne. Jsem si ale jist, že to bude zajímat pana Horace Harkera a předplatitele Centrálního tiskového syndikátu. Věru, Watsone, dneska nás očekává dlouhá a dost složitá práce. Byl bych rád, Lestrade, kdybyste se s námi mohl sejít v šest hodin večer v Baker Street. Do té doby bych si rád ponechal fotografii nalezenou v kapse mrtvého. Je možné, že vás požádám o doprovod a přispění při menší výpravě, na kterou se dnes večer vydáme, pokud se ukáže, že mé vývody byly správné. Prozatím se s vámi loučím a přeji sám sobě mnoho zdaru.“

Sherlock Holmes a já jsme společně odešli do High Street a tam jsme se zastavili v obchodě Harding Brothers, kde byla bysta zakoupena. Mladý prodavač nám sdělil, že pan Harding přijde až odpoledne a že on sám je v obchodě teprve krátce, takže nám nemůže poskytnout žádné informace. Na Holmesově tváři se objevil výraz zklamání a rozmrzelosti.

„Nu, nemůžeme čekat, že nám vždycky vyjde všechno tak, jak si přejeme, Watsone,“ řekl posléze. „Musíme se tu zastavit odpoledne, když zde pan Harding dřív nebude. Jak jste asi vytušil, snažím se vypátrat původ těch byst, abych zjistil, zda nepřijdu na něco neobvyklého, co by jejich pozoruhodné osudy vysvětlilo. Zastavíme se u pana Morse Hudsona na Kennington Road a uvidíme, zda nám tento problém trochu nevyjasní on.“

Po hodinové jízdě drožkou octli jsme se v prodejně obchodníka s obrazy. Byl to obtloustlý mužík se zarudlým obličejem a nakvašeným vystupováním.

„Ovšem, pane. Přímo tady na pultě, pane,“ řekl. „Nevím, k čemu platíme všecky ty daně a poplatky, když si kdejaký lump může přijít a rozbíjet mi zboží. Ano, pane, ty dvě sošky jsem doktoru Barnicotovi prodal já. Je to ostuda, pane. Komplot nihilistů, tím si to vysvětluji. Rozbíjet sochy může jenom nějaký anarchista. Od koho jsem sochy koupil? Nechápu, jak to s tím souvisí. Nu, když to opravdu potřebujete vědět, byly od firmy Gelder & Co. v Church Street ve Stepney. Ve své branži je to už dvacet let velmi dobře známá firma. Kolik jsem jich měl? Tři – dvě a jedna jsou tři – dvě koupil doktor Barnicot a jednu mi rozbili tady na pultě za bílého dne. Jestli znám toho muže na fotografii? Ne, neznám ho. Ale vlastně ano, znám ho. Vždyť je to Beppo! To byl italský řemeslník, vypomáhal mi v krámě. Trochu se vyznal v modelování, pozlacování rámů a drobných opravách. Odešel minulý týden a od té doby jsem o něm neslyšel. Ne, nevím, odkud přišel ani kam odešel. Pokud byl u mne zaměstnán, nic jsem proti němu neměl. Odešel dva dny předtím, než byla bysta zničena.“

„Nu, to je všechno, co se dalo čekat, že se od Morse Hudsona dovíme,“ pravil Holmes, když jsme vyšli z krámu. „Máme Beppa jako společného jmenovatele – jak v Kenningtonu, tak v Kensingtonu, takže se nám ta deset mil dlouhá jízda vyplatila. A teď, Watsone, se vypravíme k firmě Gelder & Co. ve Stepney, poněvadž tam byly ty bysty vyrobeny, odtamtud pocházejí. Velice by mě překvapilo, kdybychom se tam něco nedověděli.“

V rychlém sledu jsme prošli přes okraj módního Londýna, hotelového Londýna, divadelního Londýna, literárního Londýna, obchodního Londýna a posléze námořního Londýna, až jsme dorazili do stotisícového města na břehu řeky, kde se činžáky hemží a páchnou vyvrženci z celé Evropy. Tam, na široké třídě, kde kdysi sídlili bohatí městští kupci, nalezli jsme hledanou sochařskou dílnu. Venku na rozlehlém dvoře stála řada rozpracovaných pomníků a soch. Uvnitř byla prostorná místnost, v níž modelovalo a odlévalo asi padesát dělníků. Ředitel, mohutný plavovlasý Němec, nás zdvořile přijal a dal Holmesovi na všechny jeho otázky jasnou odpověď. Nahlédnutím do knih zjistil, že z mramorové kopie Napoleonovy hlavy podle Devina bylo vyrobeno několik set odlitků, ale ty tři, které firma asi před rokem zaslala Morsi Hudsonovi, byly polovinou série čítající šest kusů – druhá polovina byla odeslána firmě Harding Brothers v Kensingtonu. Nebyl důvod, proč by se těch šest odlitků mělo nějak lišit od ostatních. Ředitel nám nemohl uvést sebemenší příčinu, proč by si někdo umanul ty odlitky zničit – po pravdě řečeno se takovému nápadu vysmál. Velkoobchodní cena bysty činila šest šilinků, ale maloobchod mohl dostat dvanáct nebo ještě víc. Odlévalo se ve dvou formách, přední a zadní část zvlášť, pak se oba sádrové profily spojily, čímž vznikla kompletní bysta. Tuto práci obvykle prováděli Italové v místnosti, v niž jsme právě byli. Hotové bysty se postavily na stůl do chodby, aby vyschly, a poté byly odvezeny do skladu. To bylo všechno, co nám mohl povědět.

Když ale Holmes vytáhl fotografii, zareagoval ředitel zcela nečekaně. Tvář mu zrudla hněvem a obočí nad modrýma germánskýma očima se mu nasupilo.

„Ach, ten lotr!“ zvolal. „Ovšem, znám ho velice dobře. Naše firma má dobré jméno a policie k nám přišla jen jednou, a to všechno kvůli tomu chlapovi. Je to už víc než rok. Probodl nožem na ulici jiného Itala a potom přišel do práce, policie ho sledovala a tady byl dopaden. Jmenoval se Beppo – jeho příjmení jsem se nikdy nedověděl. Patřilo mi to, neměl jsem chlapa s takovým ksichtem do zaměstnání přijímat. Byl to ale dobrý pracovník – jeden z nejlepších.“

„Kolik dostal?“

„Ten napadený zůstal naživu, a Beppo vyfasoval jen jeden rok. Určitě už je venku; ale neodvážil se tu ani ukázat. Je u nás ale zaměstnán jeho bratranec a ten by vám snad mohl povědět, kde ho najdete.“

„Ne, ne,“ zvolal Holmes, „tomu bratranci ani slůvko – ani slůvko, o to vás prosím. Jde o velmi závažnou věc a čím hlouběji do ní pronikám, tím se mi zdá závažnější. Když jste zjišťoval ze záznamů, komu jste ty odlitky prodal, povšiml jsem si, že je tam uvedeno datum 3. června minulého roku. Nevíte náhodou, kdy byl Beppo zatčen?“

„Zhruba vám to mohu říci podle výplatní listiny,“ odpověděl ředitel. „Ano,“ pokračoval, když po chvíli listování našel příslušnou stránku, „poslední výplatu bral dvacátého května.“

„Děkuji vám,“ řekl Holmes. „Myslím, že už vás nebudu okrádat o čas a zneužívat vaší trpělivosti.“ Ještě jednou ho upozornil, aby se o našem pátrání nikomu nezmiňoval, a znovu jsme se vydali na západ.

Odpoledne už hodně pokročilo, než se nám podařilo rychle se naobědvat v jedné restauraci. U vchodu visel novinový plakát s titulky „Násilí v Kensingtonu. Šílenec vraždí“ a obsah novin naznačoval, že pan Horace Harker přece jen uplatnil svůj článek. Neobyčejně senzační a květnatý popis celé události zabral dva sloupce. Holmes si opřel noviny o stojánek s octem a hořčicí a četl je při jídle. Několikrát se tlumeně zachechtal.

„To je výborné, Watsone,“ pravil. „Poslechněte si to: ‚Uspokojuje nás vědomí, že názory na případ se nebudou rozcházet, protože pan Lestrade, jeden z nejzkušenějších příslušníků policejního sboru, a pan Sherlock Holmes, známý poradní expert, nezávisle na sobě dospěli k názoru, že příčinou groteskního sledu událostí, které vyvrcholily tak tragicky, je spíše choromyslnost než promyšlený zločin. Pouze duševní úchylka může poskytnout vysvětlení všech faktů.‘ Tisk, Watsone, je neobyčejně cenný vynález, když víte, jak ho využít. A teď, jestliže jste už dojedl, se vrátíme do Kensingtonu a uvidíme, co nám poví majitel firmy Harding Brothers.“

Ukázalo se, že zakladatel tohoto obchodu je čilý mužík, velmi úpravný a pohyblivý, s jasnou hlavou a pohotový v řeči.

„Ano, pane, už jsem o tom četl ve večernících. Pan Horace Harker je náš zákazník. Bystu jsme mu dodali před několika měsíci. U firmy Gelder & Co. ve Stepney jsme objednali tři stejné bysty. Všechny jsme je už prodali. Komu? Stačí nahlédnout do našich prodejních záznamů a velmi snadno to zjistíme. Ano, tady to máme. První bystu, jak vidíte, koupil pan Harker, druhou pan Josiah Brown, vila Laburnum, Laburnum Vale v Chiswicku, a třetí pan Sandeford, Lower Grove Road v Readingu. Ne, tvář muže, kterou mi ukazujete na fotografii, jsem nikdy neviděl. A člověk by si ho sotva mohl nepamatovat – viďte, pane – protože jsem málokdy viděl ošklivější obličej. Jestli jsou u nás zaměstnáni nějací Italové? Ano, pane, máme několik italských dělníků a čističů. Ano, řekl bych, že jestliže chtěli, mohli do prodejních záznamů nahlédnout. Nemáme žádný zvláštní důvod, proč bychom je tajili. Ba, je to věru prapodivná záležitost a doufám, že mi dáte vědět, jestliže něco vypátráte.“

Během výpovědi pana Hardinga si Holmes zapsal několik poznámek a viděl jsem, že je velice spokojen s tím, jak se naše pátrání vyvíjí. Ale neřekl nic, pouze poznamenal, že si musíme pospíšit, abychom na schůzku s Lestradem nepřišli pozdě. A opravdu, když jsme dorazili do Baker Street, detektiv tam už čekal a horečně přecházel pln netrpělivosti. Tvářil se důležité, takže jsme poznali, že jeho celodenní práce nebyla marná.

„Nuže?“ zeptal se. „Jak vám štěstí přálo, pane Holmesi?

„Měli jsme velmi rušný den, který jsme celý nepromarnili,“ vysvětlil můj přítel. „Navštívili jsme nejen prodejny, ale rovněž velkoobchodní výrobce. Každou z těch byst mohu nyní sledovat od okamžiku, kdy byla vyrobena.“

„Bysty!“ zvolal Lestrade. „Nuže dobrá, vy máte své metody, pane Sherlocku Holmesi, a nepřísluší mi, abych je kritizoval, ale myslím si, že jsem dnes vykonal lepší práci než vy. Zjistil jsem totožnost mrtvého.“

„Neříkejte!“

„A odhalil jsem pohnutku zločinu.“

„Skvělé!“

„Máme inspektora, který je specialistou na Saffron Hill a italskou čtvrť. Nebožtík měl na krku nějaký katolický talisman, což mě spolu se zabarvením jeho pleti přivedlo na myšlenku, že pochází z jihu. Inspektor Hill ho poznal na první pohled. Mrtvý se jmenuje Pietro Venucci, pochází z Neapole a patřil k největším londýnským hrdlořezům. Byl ve spojení s mafií, která jak víte, je tajnou politickou společností a vynucuje si poslušnost třeba vraždou. Vidíte, jak se případ začíná vyjasňovat! Ten druhý je patrně rovněž Ital a člen mafie. Nějak porušil stanovy. Poslali za ním Pietra. Na fotografii, kterou jsme nalezli v jeho kapse, je zřejmě vyobrazen ten hledaný, aby Pietro náhodou neprobodl někoho jiného. Sleduje ho, vidí ho vcházet do domu, počká si na něho venku a při rvačce sám utrží smrtelnou ránu. Co na to řeknete, pane Sherlocku Holmesi?“

Holmes pochvalně zatleskal.

„Výborně, Lestrade, výborně!“ zvolal. „Jen jsem dobře nepochopil, jak si vysvětlujete ty rozbité bysty.“

„Bysty! Vám ty bysty zřejmě nějak nejdou z hlavy. Koneckonců je to maličkost; drobná krádež, nanejvýš šest měsíců. My vlastně vyšetřujeme vraždu a říkám vám, že se v mých rukou sbíhají všechny nitky.“

„A další krok?“

„Je velmi prostý. Půjdu s Hillem do italské čtvrti, naleznu muže, jehož fotografii máme, a zatknu ho pro podezření z vraždy. Půjdete s námi?“

„Myslím, že ne. Domnívám se, že se k cíli dostaneme jednodušším způsobem. Nemohu to říci určitě, protože všechno závisí na činiteli, který je mimo naši kontrolu. Chovám ale značnou naději – abych pravdu řekl, pravděpodobnost je dvě ku jedné – že jestliže nás dnes večer doprovodíte, pomohu vám dopadnout pachatele.“

„V italské čtvrti?“

„Ne, myslím, že ho spíš zastihneme v Chiswicku. Lestrade, když dnes večer se mnou půjdete do Chiswicku, slibuji vám, že vás zítra doprovodím do italské čtvrti, a z toho odkladu nevznikne žádná škoda. A teď myslím, že by nám všem prospělo pár hodin spánku, protože nehodlám vyrazit před jedenáctou a vrátíme se sotva dřív než ráno. Povečeříte s námi, Lestrade, a potom vám můžeme nabídnout pohovku až do odchodu. Zatím, Watsone, bych byl rád, kdybyste zazvonil pro spěšného posla, neboť chci odeslat dopis a je důležité, aby neprodleně odešel.“

Holmes strávil večer hledáním v archívu starých deníků, kterých jsme měli plnou komoru. Když se posléze vrátil, měl v očích vítězoslavný pohled, ale neprozradil nám výsledky svého výzkumu. Pokud se týkalo mne, sledoval jsem krok za krokem metody, které mu umožnily zdolávat jednotlivé potíže tohoto komplikovaného případu, a třebaže jsem dosud nepostřehl cíl, k němuž spějeme, bylo mi jasné, že Holmes předpokládá, že se groteskní zločinec pokusí zmocnit i zbývajících dvou byst, z nichž jedna, jak jsem si pamatoval, se nalézá v Chiswicku. Nepochybně bylo záměrem naší cesty dopadnout ho přímo při činu a nemohl jsem neobdivovat lest, s niž můj přítel propašoval do večerníků falešnou stopu, aby tak v zločinci vzbudil dojem, že může bezstarostně pokračovat ve svých plánech. Nepřekvapilo mě, když Holmes navrhl, abych vzal s sebou revolver. Sám si vzal jezdecký bičík vyplněný olovem, který byl jeho oblíbenou zbraní.

O jedenácté stála přede dveřmi drožka, která nás odvezla přes Hammersmith Bridge na druhou stranu řeky. Tam dostal drožkář pokyn, aby čekal. Po chvíli jsme přišli na soukromou cestu, po obou stranách lemovanou pěknými domy, které stály každý na vlastním pozemku. Ve světle pouliční svítilny jsme si na bráně jednoho z nich přečetli Laburnum Villa. Její obyvatelé už zřejmě ulehli, neboť všude bylo tma, pouze z půlobloukového okénka nad domovními dveřmi se linul rozmazaný kruh světla na zahradní cestičku. Dřevěný plot, který odděloval zahradu od cesty, vrhal hluboký stín na vnitřní stranu, a tam jsme se přikrčili.

„Bohužel, budete asi čekat dlouho,“ zašeptal Holmes. „Můžeme děkovat hvězdám, že neprší. Myslím, že si ani nesmíme vykouřit cigaretu, aby nám lépe utíkal čas. Nicméně máme vyhlídky dvě ku jedné, že naše námaha bude odměněna.“

Ukázalo se, že naše hlídka neměla trvat tak dlouho, jak se Holmes obával – skončila nenadále a zvláštním způsobem. V jediném okamžiku, aniž nás sebemenší šelest varoval, že někdo přichází, otevřela se vrátka a pružná, temná postava, svižná a rychlá jako opice, vběhla na zahradní pěšinku. Zahlédli jsme ji, jak se mihla ve světle z okénka nade dveřmi a potom zmizela v černém stínu domu. Následovala dlouhá přestávka, během niž jsme zadržovali dech, a nato jsme zaslechli velmi tiché vrznutí. Někdo otevíral okno. Vrzání přestalo a zavládlo opět dlouhé ticho. Vetřelec se dobýval do domu. Zahlédli jsme záblesk zlodějské lucerny v místnosti. Zřejmě nenašel, co hledal, neboť za jinou roletou jsme zahlédli další záblesk a potom ještě za jednou.

„Pojďme k otevřenému oknu! Polapíme ho, až poleze ven,“ zašeptal Lestrade.

Ale než jsme se mohli hnout z místa, muž se opět vynořil. Když vyšel ven, do roztřesené skvrny světla, zahlédli jsme, že nese pod paždí něco bílého. Kradmo se rozhlédl kolem sebe. Ticho opuštěné ulice v něm budilo pocit bezpečí. Obrátil se zády k nám, položil své břímě na zem a vzápětí se ozvalo třesknutí a po něm zachřestění. Muž byl natolik zaujat svým počínáním, že vůbec neslyšel naše kroky, když jsme se k němu tiše ubírali po trávníku. Holmes vyskočil jako tygr a vrhl se mu na záda, vzápětí nato Lestrade a já jsme ho drželi každý za jednu ruku a nasadili mu pouta. Když jsme ho otočili, spatřil jsem ohavnou, zažloutlou tvář, která se vztekle šklebila a zlostně na nás zírala. Bylo mi jasné, že jsme zajistili člověka vyobrazeného na fotografii.

Holmes však našemu vězni nevěnoval pozornost. Seděl na bobku na prahu a velice pečlivě prohlížel, co muž vynesl z domu. Byla to Napoleonova bysta připomínající tu, kterou jsem viděl ráno, a rozbitá na podobné úlomky. Holmes každý střípek opatrně obrátil ke světlu, ale ani jeden se v ničem nelišil od druhého. Právě skončil, když se v hale rozsvítila světla, dveře se otevřely a ukázal se majitel domu, žoviální tlouštík v košili a kalhotách.

„Pan Josiah Brown, pokud se nemýlím?“ řekl Holmes.

„Ano, pane, a vy jste zajisté pan Sherlock Holmes? Obdržel jsem dopis, který jste mi zaslal po spěšném poslovi, a řídil jsem se přesně vašimi příkazy. Uzamkli jsme všechny dveře zevnitř a čekali, co bude dál. Věru velmi rád vidím, že jste toho lotra dopadli. Doufám, pánové, že půjdete dovnitř a přijmete nějaké občerstvení.“

Jenomže Lestrade toužil mít svého vězně co nejdříve v bezpečí pod zámkem, a tak jsme o několik minut později přivolali naši drožku a všichni čtyři jsme se vydali na cestu do Londýna. Náš vězeň nepromluvil ani slovo; jenom na nás zíral zpod rozcuchaných vlasů a jednou, když se mu zdálo, že má ruka je na dosah, chňapl po ní jako hladový vlk. Zdrželi jsme se na policejní stanici a dověděli se, že se při prohlídce jeho oděvu nenašlo nic kromě několika šilinků a dlouhého nože v pochvě, který na rukojeti nesl hojné stopy čerstvé krve.

„To je v pořádku,“ řekl Lestrade, když jsme se rozcházeli. „Hill všechny tyhle výtečníky zná a bude vědět, kdo to je. Uvidíte, že má teorie o mafii se nakonec ukáže jako správná. Ale přesto jsem vám nadmíru zavázán, pane Holmesi, za mistrovský způsob, jakým jste ho dopadl. Všechno mi dosud není ještě úplně jasné.“

„Soudím, že na vysvětlování je už příliš pozdní hodina,“ řekl Holmes. „Kromě toho ještě zbývá osvětlit několik podrobností a tohle je jeden z případů, které stojí za to, aby se propracovaly až k samému konci. Jestliže k nám přijdete ještě jednou zítra o šesté, nepochybně vás přesvědčím, že jste dokonce ani teď plně nepochopil význam celého případu, který vykazuje několik rysů v dějinách zločinu veskrze svérázných. Jestliže vám dovolím zaznamenat další z mých drobných problémů, Watsone, předvídám, že oživíte své stránky vyprávěním o jedinečném dobrodružství s napoleonskými bystami.“

Když jsme se nazítří večer opět sešli, Lestrade přinesl množství informací o našem vězni. Ukázalo se, že se jmenuje Beppo, jeho příjmení však nebylo známo. V italské kolonii ho dobře znali jako povaleče. Býval zručným sochařem, poctivě se živil, ale dal se na špatnou cestu a byl už dvakrát trestán – jednou za krádež a jednou, jak už jsme věděli, že pobodal svého krajana. Pohnutky, které ho vedly k ničení byst, byly zatím stále ještě neznámé a v tomto směru odmítal odpovídat na otázky; policie však vypátrala, že některé z byst mohl docela dobře vyrobit sám, neboť tuto práci vykonával u firmy Gelder & Co. Všechny tyto informace – mnohé jsme už znali – vyslechl Holmes se zdvořilou pozorností, ale já, který jsem ho dobře znal, jsem jasně viděl, že bloudí myšlenkami někde jinde, a pod maskou, kterou si dovedl nasadit, jsem rozeznal nepokoj smíšený s očekáváním. Posléze se pohnul v křesle a oči se mu rozzářily. Někdo zazvonil. O chvíli později jsme na schodech zaslechli kroky a do místnosti byl uveden starší pán s ruměnou tváří a šedivými licousy. V pravé ruce nesl staromódní cestovní brašnu, kterou postavil na stůl.

„Je tu pan Sherlock Holmes?“

Můj přítel se uklonil a usmál. „Pan Sandeford z Readingu, že?“

„Ano, pane. Lituji, že jsem se poněkud opozdil, ale vlakové spojení je špatné. Psal jste mi o bystě, kterou vlastním.“

„Ano.“

„Zde je váš dopis. Napsal jste: ‚Toužím mít kopii Devinova Napoleona a jsem ochoten vám zaplatit deset liber za bystu, která je vaším majetkem.‘ Je to tak správné?“

„Zajisté.“

„Váš dopis mě velice překvapil, protože jsem si nedovedl představit, kde jste se dověděl, že něco takového mám.“

„Ovšemže vás to překvapilo, ale vysvětlení je velmi prosté, pan Harding od firmy Harding Brothers mi řekl, že vám prodal poslední kopii, a sdělil mi vaši adresu.“

„Ach – tak to tedy bylo? Řekl vám, kolik jsem za ni zaplatil?“

„Ne, neřekl mi to.“

„Nuže, jsem člověk počestný, i když ne příliš bohatý. Za bystu jsem zaplatil jenom patnáct šilinků a myslím, že byste to měl vědět, dřív než od vás těch deset liber přijmu.“

„Vaše ohleduplnost vám slouží ke cti, pane Sandeforde. Navrhl jsem ale kupní cenu a hodlám na ní trvat.“

„To je od vás věru velice pěkné, pane Holmesi. Přinesl jsem bystu s sebou, jak jste mě požádal. Zde je!“

Otevřel brašnu a konečně jsme na vlastním stole spatřili nepoškozený exemplář bysty, kterou jsme několikrát předtím viděli rozbitou na kousky.

Holmes vytáhl z kapsy papír a na stůl položil desetilibrovou bankovku.

„Podepište mi laskavě ten papír za přítomnosti těchto svědků. Je to jenom prohlášení, že na mne převádíte všechna práva spojená s bystou. Víte, potrpím si od přírody na pořádek a člověk nikdy neví, co se může stát. Děkuji vám, pane Sandeforde, zde máte své peníze a přeji vám příjemný večer.“

Když náš návštěvník odešel, Holmesovo počínání upoutalo naši pozornost. Začal tím, že vytáhl ze zásuvky čistý bílý ubrus, který prostřel na stůl. Doprostřed ubrusu potom postavil právě získanou bystu. Nakonec uchopil jezdecký bičík a zasadil Napoleonovi ostrý úder do temene hlavy. Socha se rozpadla na kousky a Holmes se dychtivě sklonil nad sádrovými úlomky. O chvilku později s vítězoslavným výkřikem pozvedl jednu střepinu, v níž jako hrozinka v koláči vězel kulatý, tmavý předmět.

„Pánově,“ řekl, „dovolte, abych vám ukázal proslulou černou perlu Borgiů!“

Chvíli jsme s Lestradem seděli mlčky a potom jsme najednou začali tleskat jako při dobře zahraném vyvrcholení divadelní hry. Holmesovy bledé tváře zalil slabý ruměnec a poklonil se nám jako autor dramatu, když přijímá ovace obecenstva. V takových chvílích na okamžik přestával být uvažujícím strojem a prozrazoval svou lidskou slabost pro obdiv a potlesk. Tatáž neobyčejně hrdá a rezervovaná povaha, která se s odporem odvracela od slávy a popularity, se dovedla do hloubi dojmout spontánním obdivem a chválou přátel.

„Ano, pánové,“ řekl, „je to nejproslulejší perla, která dnes na světě existuje, a já měl to štěstí, že jsem ji souvislým řetězcem indukčního uvažování sledoval z ložnice knížete z Calonny v hotelu Darce, kde se ztratila, až do nitra téhle poslední z šesti Napoleonových byst vyrobených firmou Gelder & Co. ve Stepney. Jistě si vzpomínáte, Lestrade, jakou senzaci vyvolalo zmizení té cenné perly, a na marné pokusy londýnské policie ji najít. Podezření padlo na kněžninu služebnou, která byla italského původu. Ukázalo se, že má v Londýně bratra, ale nepodařilo se prokázat, že s ním byla ve spojení. Služebná se jmenovala Lucretia Venucciová a nepochybuji ani dost málo, že Pietro, zavražděný před dvěma dny, byl její bratr. Ověřoval jsem si data v archivu starých novin a zjistil jsem, že perla zmizela právě dva dny předtím, než byl Beppo pro nějaký násilný čin zatčen – a to v dílně firmy Gelder & Co. v době, kdy se tam bysty odlévaly. Teď jistě jasně chápete sled událostí, i když v obráceném pořadí, než jak se jevily mně. Beppo měl perlu. Snad ji Pietrovi ukradl, snad byl Pietrovým spolčencem, snad byl spojkou mezi Pietrem a jeho sestrou. Nezáleží na tom, které řešení je správné.

Nejdůležitějším faktem je, že perlu měl on a že v době, kdy ji měl u sebe, byl stíhán policií. Uchýlil se tedy do dílny, kde pracoval, a věděl, že mu zbývá pouze několik minut, aby ukryl tu nesmírně cennou kořist, která by u něho byla nalezena při osobní prohlídce. Na chodbě se sušilo šest sádrových odlitků Napoleona. Jeden byl ještě měkký. Obratný dělník Beppo vydloubl v měkké sádře malý důlek, vložil do něho perlu a několika šikovnými pohyby otvor zase zakryl. Byl to skvělý úkryt. Nikdo na něj nemohl přijít. Jenže Beppo byl odsouzen na rok do vězení a mezitím se těch šest byst rozešlo po Londýně. Nevěděl, ve které z nich je jeho poklad uschován. To mohl poznat pouze tak, že je rozbil. Kdyby zatřásl bystou, nic by nezjistil, neboť sádra byla vlhká a perla se k ní pravděpodobně přilepila – a to se také opravdu stalo. Beppo si nezoufal a jal se pátrat s neobyčejnou vynalézavostí a vytrvalostí. Přes bratrance, který pracuje u firmy Gelder, zjistil, které obchody ty bysty koupily. Podařilo se mu najít zaměstnání u Morse Hudsona a tři z byst vystopoval. V žádné však perlu nenašel. Potom s pomocí nějakého jiného italského zaměstnance se mu podařilo vypátrat, komu byly prodány tři zbývající bysty. První byla u Harkera. Tam ho sledoval jeho spolčenec, který Beppa obvinil, že perlu zašantročil, a při šarvátce ho Beppo probodl.“

„Když to byl jeho spolčenec, proč u sebe nosil jeho fotografii?“ zeptal jsem se.

„Aby ho mohl vypátrat, kdyby se na něho potřeboval zeptat nějaké třetí osoby. To zřejmě byl důvod. Po té vraždě jsem předpokládal, že Beppo svou činnost spíše urychlí než zpomalí. Obával se, že policie odhalí jeho tajemství, a proto si pospíšil, aby nebyl předstižen. Nemohl jsem ovšem vědět, zda perlu nenašel v Harkerově bystě. Dokonce jsem si ani nebyl jist, že o tu perlu jde; bylo mi však jasné, že něco hledá, neboť bystu nesl kolem jiných domů, aby ji mohl rozbít v zahradě, do které dopadalo světlo pouliční svítilny. Protože Harkerova bysta byla jednou ze tří, byla pravděpodobnost, že v ní perla nebude, dva ku jedné, jak jsem říkal. Zbývaly dvě bysty, a bylo nabíledni, že nejprve půjde pro tu londýnskou. Varoval jsem obyvatele domu, abych zabránil další tragédii, odjeli jsme tam a dospěli k zdárnému výsledku. Tehdy jsem ovšem už věděl, že jde o perlu Borgiů. Jméno Borgiů a jméno zavražděného uvedly události ve vzájemnou souvislost. Zůstávala jediná bysta – v Readingu – a v té perla musela být. Koupil jsem ji od majitele za vaší přítomnosti – a tady ji máte.“

Chvíli jsme seděli mlčky.

„Nu,“ řekl Lestrade, „viděl jsem vás pracovat už v mnoha případech, pane Holmesi, ale myslím, že odbornější práci jsem ještě nepoznal. My ve Scotland Yardu na vás nežárlíme. Nikoli, pane, jsme na vás velice hrdí, a kdybyste zítra přišel, nenajde se od nejstaršího inspektora až po nejmladšího strážníka jediný muž, který by vám s radostí nestiskl ruku.“

„Děkuji vám!“ řekl Holmes, „děkuji vám!“ A když se odvrátil, zdálo se mi, že zjihl dojetím víc, než jsem to u něho kdy zažil. Za chvíli však už byl zase tím starým, chladně a prakticky uvažujícím logikem. „Uložte perlu do sejfu, Watsone,“ řekl, „a vytáhněte dokumenty o případu padělatelů Conk-Singleton. Sbohem, Lestrade. A kdybyste se setkal s nějakým menším problémem, rád vám – budu-li moci – dám několik rad, jak jej rozřešit.“