Černý Petr

Nikdy jsem nepoznal svého přítele v lepší duševní a tělesné formě, než v jaké byl v roku 1895. Jeho rostoucí věhlas mu získal ohromnou klientelu a dopustil bych se indiskrétnosti, kdybych pouhým náznakem prozradil jména některých vznešených klientů, kteří překročili náš skromný práh v Baker Street. Holmes však, jako všichni velcí umělci, žil pro své umění, a kromě případu vévody z Holdernesse zřídkakdy požadoval za svá neocenitelné služby větší honorář. Byl tak nezištný – či tak rozmarný – že často odepřel pomoc mocnému a bohatému muži, když problém nevzbudil jeho sympatie, kdežto jindy věnoval celé týdny nejusilovnějšího pátrání záležitosti některého skromného klienta, jehož případ se vyznačoval zvláštními a dramatickými rysy, které rozněcovaly jeho obrazotvornost a dráždily jeho důvtip.

V pamětihodném roce 1895 upoutala jeho pozornost zajímavá a velmi pestrá řada případů. Počínaje pověstným vyšetřováním příčin nenadálé smrti kardinála Tosky – pátrání prováděl na výslovnou papežovu žádost – až k zatčení proslulého pěstitele kanárů Wilsona, jímž byla odstraněna morová skvrna z londýnského East Endu. Vzápětí za těmito dvěma vyhlášenými případy následovala tragédie v Lesníkově závětří a velmi temné okolnosti obestírající smrt kapitána Petera Careyho. Vyprávění o činech Sherlocka Holmese by nebylo úplné, kdyby neobsahovalo i vylíčení tohoto zcela neobyčejného případu.

Protože v prvním červencovém týdnu nebyl můj přítel často na delší dobu v našem bytě k zastižení, věděl jsem, že na něčem pracuje. To, že mezitím přišlo do jeho bytu několik drsně vypadajících mužů, kteří se přeptávali na kapitána Basila, prozradilo mi, že Holmes kdesi pracuje pod jedním z četných převleků a nepravých jmen, jimiž skrýval svou totožnost. Můj přítel měl v různých částech Londýna nejméně pět útulků, v nichž se mohl přestrojovat. O své práci mi neřekl nic a neměl jsem ve zvyku na něm vyzvídat. První určitější náznak, který mi poskytl o zaměření svého pátrání, byl věru neobyčejný. Vyšel z domova před snídaní a já jsem právě zasedl ke stolu, když vrazil do místnosti, s kloboukem naraženým na hlavě a v podpaždí nesl jako deštník velký ozubený oštěp.

„Pro milosrdenství boží, Holmesi!“ zvolal jsem. „Snad jste se s tímhle neprocházel po Londýně?“

„Zašel jsem si k řezníkovi a zpátky.“

„K řezníkovi?“

„A vracím se s báječnou chutí k jídlu. Mohu potvrdit, milý Watsone, že je dobře zacvičit si před snídaní. Vsadím ale, že neuhodnete, jak a s čím jsem cvičil.“

„Nehodlám se o to ani pokoušet.“

Zasmál se, když si naléval kávu.

„Kdybyste byl nahlédl do zadní místnosti Allardykova krámu, viděl byste, jak se na háku houpe zabitý vepř a jak jeden pán, vysvlečený z kabátu, do něho prudce bodá touhle zbraní. Ta energická osoba jsem byl já a přesvědčil jsem se, že ani při nejkrajnějším úsilí nejsem s to vepře jednou ranou probodnout. Nechtěl byste to zkusit vy?“

„Za nic na světě. Proč jste to ale dělal?“

„Protože se mi zdálo, že to možná nepřímo souvisí s tajemným případem v Lesníkově závětří. Hopkinsi, dostal jsem váš telegram včera večer a očekávám vás. Pojďte a posnídejte s námi.“

Náš návštěvník byl neobyčejně bystrý muž, asi třicátník, v tvídovém obleku nenápadné barvy, ale vzpřímeného držení těla jako někdo, kdo je zvyklý nosit stejnokroj. Naráz jsem v něm poznal Stanleyho Hopkinse, mladého policejního inspektora, jehož budoucnost považoval Holmes za velice nadějnou, zatímco on zas projevoval k vědeckým metodám proslulého amatéra žákovskou úctu a obdiv. Zachmuřený Hopkins usedl s hluboce sklíčeným výrazem.

„Ne, děkuji vám, pane. Posnídal jsem už, než jsem k vám přišel. Strávil jsem noc ve městě, protože jsem přijel již včera podat hlášení.“

„A jak to vaše hlášení znělo?“

„Nezdar – naprostý nezdar, pane.“

„Neučinil jste žádný pokrok?“

„Žádný.“

„Ale, ale! Musím se na ten případ podívat sám.“

„Nic si víc nepřeju, pane Holmesi. Je to má první velká příležitost, a já jsem bezradný. Buďte tak hodný a podejte mi pomocnou ruku.“

„Nu, náhodou jsem právě bedlivě pročetl zprávu o dosavadním stavu úředního šetření. Mimochodem, jak si vysvětlujete ten váček na tabák, který se našel na místě zločinu? Neposkytuje žádnou stopu?“

Hopkins se na Holmese překvapeně podíval.

„Byl to váček zavražděného, pane. Uvnitř jsou jeho iniciály. Váček je z tulení kůže – a její vlastník byl ostřílený lovec tuleňů.“

„Jenomže neměl žádnou dýmku.“

„Ano, pane, žádnou dýmku jsme nenalezli. Ve skutečnosti kouřil ten muž hrozně málo. Tabák ale mohl mít u sebe pro své přátele.“

„Nepochybně. Zmiňuji se o tom jedině proto, že kdybych byl sám pověřen vyšetřováním tohoto případu, zvolil bych nejspíš ten váček za výchozí bod svého pátrání. Avšak můj přítel doktor Watson o téhle věci nic neví, a proto bych se nehněval, kdybych ještě jednou vyslechl celý sled událostí. Buďte tak hodný a stručně nám vyličte hlavní rysy případu.“

Stanley Hopkins vytáhl z kapsy list papíru.

„Mám zde několik údajů, které vám poskytnou obrázek o kariéře mrtvého, kapitána Petera Careyho. Narodil se roku 1845 – bylo mu tedy padesát let. Patřil k nejodvážnějším a nejúspěšnějším lovcům tuleňů a velryb. Roku 1833 velel parníku Mořský jednorožec z Dundee. Potom podnikl ještě několik úspěšných plaveb a o rok později, v roce 1884, odešel na odpočinek. Poté několik let cestoval pro zábavu a posléze si zakoupil malou usedlost, zvanou Lesníkovo závětří, poblíž Forest Row v sussexském hrabství. Tam bydlel šest let a tam také před týdnem zemřel.

Byl to v mnoha ohledech zvláštní muž. Ve všedním životě byl přísný puritán – člověk věčně zachmuřený a zamlklý. V jeho domácnosti žila jeho žena, dvacetiletá dcera a dvě služky. Ty se neustále střídaly, neboť služba nebyla právě příjemná, a někdy byla dokonce zcela nesnesitelná. Ten člověk se občas opíjel a tu se z něho stával učiněný ďábel. Je o něm známo, že ženu a dceru vyhnal z domu třeba o půlnoci, bil je a honil po sadě, až svým křikem probudily celou vesnici.

Jednou byl obžalován pro surové napadení starého faráře, který ho navštívil, aby mu jeho chování vytkl. Krátce a dobře, musel byste dlouho hledat, pane Holmesi, než byste našel nebezpečnějšího muže, než byl tenhle Peter Carey, a slyšel jsem, že se choval stejně, když byl kapitánem své lodi. Námořníci ho znali pod přezdívkou Černý Petr. To jméno dostal nejen pro svou snědou tvář a barvu mohutného plnovousu, ale také pro nálady, kterými naháněl strach celému svému okolí. Nemusím snad dodávat, že jím všichni sousedé opovrhovali a vyhýbali se mu. Nad jeho strašným koncem jsem od nikoho neslyšel jediné slovo lítosti.

V zápise o předběžném šetření jste, pane Holmesi, zajisté četl o kajutě onoho muže, ale váš přítel o ní patrně neslyšel. Carey si několik set yardů od svého domu postavil dřevěnou chatu, které říkal kajuta, a v noci tam vždy přespával. Byla to jediná místnost – šestnáct stop dlouhá a deset široká. Klíč k ní nosil Carey u sebe, sám si stlal postel, uklízel v pokojíku a nikomu nedovolil, aby mu přestoupil práh. Na každé straně kajuty jsou okénka, zastřená záclonami, která dosud nikdy nebyla otevřena. Jedno okénko je obráceno k silnici, a když v noci uvnitř svítilo světlo, lidé si na okno ukazovali a divili se, co tam asi Černý Petr dělá. A právě to okno, pane Holmesi, nám poskytlo jednu z několika málo opor pro naše pátrání.

Vzpomínáte si možná, že dva dny před vraždou se jistý kameník jménem Slater vracel z Forest Row. Když kráčel kolem usedlosti, byla asi jedna hodina s půlnoci. Zastavil se a zadíval se na osvětlený čtverec, který ještě zářil mezi stromy. Přísahá, že na zácloně zřetelně viděl profil mužské hlavy a že to nebyl stín Petera Careyho, kterého dobře znal. Ta mužská tvář měla rovněž vousy, ale krátké a zježené dopředu, zcela rozdílné od kapitánových vousů. To tvrdí onen muž, sám však předtím dvě hodiny vysedával v hospodě a od silnice k oknu je dosti daleko. Mimoto šlo o pondělní noc, a vražda byla spáchána ve středu.

V úterý byl Peter Carey v nejchmurnější náladě, opilý, a počínal si divoce jak nebezpečný dravec. Toulal se kolem domu a ženy uprchly, když ho slyšely přicházet. Pozdě večer se odebral do své chaty. Kolem druhé hodiny ranní zaslechla jeho dcera, která spala u otevřeného okna, ve směru od chaty strašný výkřik. Nebylo však nijak nezvyklé, že Carey v opilství řval a křičel, takže si toho dcera dál nevšímala. Když ráno v sedm hodin vstala jedna ze služek, zpozorovala, že dveře chaty jsou otevřené. Avšak ten muž vzbuzoval všude tak velkou hrůzu, že nadešlo poledne, než se někdo odvážil podívat, co se s ním stalo. Když služky otevřenými dveřmi nahlédly dovnitř, naskytl se jim takový pohled, že s tvářemi bledými jak smrt uprchly do vesnice. Za necelou hodinu jsem už byl na místě a ujal jsem se pátrání.

Nu, pane Holmesi, vy víte, že mám celkem dobré nervy. Dávám vám však své slovo, že když jsem strčil hlavu do chaty, celý jsem se otřásl. Uvnitř to jen bzučelo mouchami a masařkami a podlaha a stěny vypadaly jako někde na jatkách. Carey říkal tomu pokojíku kajuta a vskutku jako kajuta vypadal, neboť ve vás vzbuzoval dojem, že jste na lodi. Na jednom konci byla palanda, lodní truhla, námořní mapy, vyobrazení parníku Mořský jednorožec a řada lodních deníků na polici, všechno navlas takové jako v kapitánské kajutě. A uprostřed toho všeho byl sám kapitán. Tvář měl zkřivenou jako duše zatracená k věčným mukám a tmavé vousy se mu zježily při smrtelném zápase. Široká prsa mu proklála ocelová harpuna, která se zaryla hluboko do dřevěné stěny za mrtvým tělem. Byl napíchnutý jako nějaký brouk na lepence. Ovšemže byl nadobro mrtev, a to od okamžiku, kdy vyrazil ten úzkostný výkřik.

Znám vaše metody, pane, a také jsem jich použil. Dřív než jsem dovolil, aby se čímkoli hnulo, velice bedlivě jsem prozkoumal půdu v okolí i podlahu v chatě. Nenašel jsem tam však žádné stopy.“

„Totiž – žádné jste neviděl.“

„Ujišťuji vás, pane, že tam žádné nebyly.“

„Můj milý a dobrý Hopkinsi, vyšetřoval jsem mnoho zločinů, ale nevím o žádném, který by spáchal létající tvor. Pokud budou zločinci chodit po dvou, vždy zanechají na místě činu nějaké škrábnutí, nějaké otření nohy, nějakou drobnou změnu, kterou vědecky školený pozorovatel může odhalit. Je k neuvěření, že by místnost zbrocená krví nevykázala sebemenší stopu, která by nám mohla pomoci. Ze zprávy o předběžném šetření jsem zjistil, že jste přece jen některé předměty přehlédl.“

Mladý inspektor se při ironických poznámkách mého přítele zavrtěl.

„Provedl jsem pošetilost, že jsem vás nezavolal hned, pane Holmesi. Ale stalo se, už se to nedá napravit. Ano, v místnosti byly některé předměty zasluhující si pozornosti. Jedním z nich byla harpuna, kterou byl čin spáchán. Byla stržena ze stojanu u stěny. Dvě další tam zůstaly, ale držák na třetí byl prázdný. Na držadle harpuny stálo vyryto Parník Mořský jednorožec z Dundee. To podle všeho nasvědčuje, že zločin byl spáchán v návalu vzteku a že vrah popadl první zbraň, která mu padla do ruky. Skutečnost, že zločin byl spáchán ve dvě hodiny v noci, a že Peter Carey byl přesto úplně oblečen, vzbuzuje domněnku, že měl s vrahem smluvenou schůzku. To dotvrzuje i skutečnost, že na stole stála láhev rumu a dvě použité sklenky.“

„Ano, oba závěry lze připustit,“ pravil Holmes. „Našel jste kromě rumu v místnosti ještě jiné lihoviny?“

„Ano, na lodní truhle stály dvě karafy s brandy a s whisky. To ovšem pro nás není nikterak důležité, neboť obě byly plné, a nebylo z nich tedy pito.“

„Přesto prese všechno je ten nález významný,“ řekl Holmes. „Teď nám ale povězte něco víc o předmětech, která se vám zdají pro objasnění případu důležité.“

„Na stole jsem našel ten váček na tabák.“

„Na které straně stolu?“

„Ležel uprostřed. Je z drsné, srstnaté tulení kůže a zavazuje se koženým řemínkem. Na koženém jazýčku uvnitř jsou písmena P. C. Obsahoval asi půl unce silného námořnického tabáku.“

„Výborně! Co dále?“

Stanley Hopkins vytáhl z kapsy hnědý zápisník. Vnější desky byly odřené, listy vybledlé. Na první stránce stála písmena J. H. N. a datum 1883. Holmes položil zápisník na stůl a podle svého zvyku jej zevrubně zkoumal, zatímco Hopkins a já jsme mu nahlíželi přes rameno. Na druhé straně stála písmena C.P.R. a poté následovalo několik listů pokrytých číslicemi. Jiné záhlaví znělo Argentina, další Costarica, ještě další San Paulo a po každém z nich následovaly stránky značek a číslic.

„Co o tom soudíte?“ zeptal se Holmes.

„Vypadá to jako seznamy burzovních cenných papírů. Myslel jsem, že J.H.N. jsou počáteční písmena jména nějakého makléře a ten C.P.R. je snad jeho klient.“

„Zkuste to s Kanadskou pacifickou železnicí – Canadian Pacific Railway,“ pravil Holmes.

Stanley Hopkins procedil mezi zuby kletbu a zaťatou pěstí se udeřil do stehna.

„Jsem to ale osel!“ zvolal. „Je to samozřejmě tak, jak říkáte. Pak už jen zbývá vyřešit iniciály J.H.N. Prohlédl jsem si staré burzovní záznamy a v roce 1883 jsem mezi burzovními makléři a senzály[5] nenašel nikoho, jehož jméno by těmito písmeny začínalo. Nicméně mám dojem, že je to naše nejdůležitější vodítko. Zajisté připustíte, pane Holmesi, že jsou to iniciály oné druhé osoby, která byla v chatě – jinými slovy: počáteční písmena vrahova jména. Rovněž trvám na tom, že tento doklad týkající se cenných papírů nám poskytuje první náznak o pohnutce zločinu.“

Na tváři Sherlocka Holmese bylo vidět, že je tímto novým vývojem zaražen.

„Musím uznat oba vaše body,“ pravil můj přítel. „Přiznávám, že jsem o zápisníku ve zprávě o předběžném šetření nečetl. Tím se mění teorie, kterou jsem si zatím o případu utvořil. Snažil jste se vypátrat některé cenné papíry v zápisníku uvedené?“

„Vedeme v tomto směru pátrání, ale úplný rejstřík akcionářů zmíněných jihoamerických společností se bohužel nachází v Jižní Americe. Uplyne patrně několik neděl, než majitele akcií zjistíme.“

Holmes mezitím prohlížel desky zápisníku pod lupou. „Vidím tu cosi tmavého,“ pravil.

„Ano, pane. Je to skvrna od krve. Říkal jsem vám, že jsem zápisník zvedl z podlahy.“

„Byla na něm ta krvavá skvrna nahoře, nebo dole?“

„Byla na straně obrácené k podlaze.“

„To ovšem svědčí o tom, že zápisník padl na zem až po spáchání zločinu.“

„Přesně tak, pane Holmesi. Uvažoval jsem o tom a usoudil jsem, že vrah zápisník upustil při svém kvapném útěku. Ležel poblíž dveří.“

„Předpokládám, že v pozůstalosti žádný z těch cenných papírů nalezen nebyl.“

„Nikoli, pane.“

„Máte důvodné podezření, že bylo něco uloupeno?“

„Nikoli, pane. Zdá se, že na nic nebylo sáhnuto.“

„Dobrotivé nebe, toť opravdu neobyčejně zajímavý případ. Nalezl se tam také nůž, že ano?“

„Ano, nůž v pouzdře. Ležel u nohou mrtvého. Paní Careyová v něm poznala majetek svého muže.“

Holmes se na chvíli zamyslel.

„Věru,“ řekl posléze, „myslím, že si přece jen s vámi vyjedu, abych se porozhlédl po místě činu.“

Stanley Hopkins vykřikl radostí.

„Děkuji vám, pane. Spadl mi kámen ze srdce.“

Holmes inspektorovi vyčítavě pohrozil prstem.

„Před týdnem by to pro mne byl snazší úkol,“ pravil. „Ale ani teď nebude má návštěva zcela bez užitku. Watsone, můžete-li se uvolnit, budu velmi rád, když mě doprovodíte. Objednejte laskavě fiakr, Hopkinsi, a za čtvrt hodiny můžeme vyjet do Forest Row.“


Vystoupili jsme na malém venkovském nádraží a několik mil jsme jeli zbytky rozlehlých lesů, kdysi částí oné obrovské lesní divočiny, která tak dlouho zadržovala saské nájezdníky – jedním z oněch neproniknutelných „wealdů“, jež byly šedesát let baštou Británie. Viděli jsme rozsáhlé mýtiny, na nichž vznikly první železné hutě a kde byly vyvrácené stromy, neboť se jich používalo jako paliva při tavbě rudy. Tento průmyslový obor strhla na sebe nyní bohatší ložiska na severu země, a kromě zpustošených lesů a velikých jam v zemi už zde nic nepřipomíná rušnou minulost. Klikatá cesta mezi poli vedla k rozlehlému kamennému domu, který stál na pasece. Poblíž silnice, obklopený ze tří stran křovinami, spatřili jsme malý dřevěný domek; dveřmi a jedním oknem byl obrácený k nám. Octli jsme se na scéně vraždy.

Stanley Hopkins nás nejprve zavedl do stavení, kde nás představil hubené, šedovlasé ženě, vdově po zavražděném, jejíž vyzáblá tvář, zbrázděná hlubokými vráskami, a zrudlé oči s uhýbavým výrazem hrůzy prozrazovaly léta strádání a špatného zacházení, jež byla nucena snášet. Byla s ní její dcera, bledá, plavovlasá dívka. Vzdorovitě po nás blýskla očima a řekla nám, že je ráda, že její otec je mrtev. Prohlásila, že blahořečí ruce, která ho sprovodila ze světa. Byla to strašná domácnost, jakou si Černý Petr vytvořil, a pocítili jsme úlevu, když jsme se opět octli na slunci a kráčeli po poli pěšinkou vyšlapanou nohama mrtvého.

Chata byla prosté obydlí s dřevěnými stěnami, jednoduchou střechou, jedním oknem vedle dveří a druhým v protější stěně. Stanley Hopkins vytáhl z kapsy klíč a sklonil se, aby odemkl, když tu s pozorným a překvapeným výrazem na tváři se pojednou zarazil.

„Někdo si pohrával se zámkem,“ řekl.

A skutečně – měl pravdu. Dveřní výplň byla poškrábaná a porušeným nátěrem prosvítalo bílé dřevo, jako by se vše stalo teprve před chvílí. Holmes prozkoumal okno.

„Někdo se pokoušel násilím je otevřít. Ať už to ale byl kdokoli, vniknout dovnitř se mu nepodařilo. Nepochybně nějaký lupič amatér.“

„Je to nanejvýš podivné,“ pravil inspektor. „Přísahal bych, že tyhle stopy tu včera večer ještě nebyly.“

„Možná že to udělal některý zvědavý vesničan,“ nadhodil jsem.

„To je velice nepravděpodobné. Málokterý by se odvážil vstoupit na zdejší pozemky, a tím méně by se pokoušel vniknout násilím do kajuty. Co o tom soudíte, pane Holmesi?“

„Soudím, že štěstěna je nám velmi nakloněna.“

„Myslíte tím, že se ta osoba ještě vrátí?“

„Nejspíš ano. Přišla sem v domnění, že nalezne dveře otevřené. Pokusila se vypáčit zámek čepelí malého perořízku. To se jí nepovedlo. Co tedy asi učiní?“

„Přijde příští noci znovu – s vhodnějším nástrojem.“

„To se domnívám také. A dopustili bychom se chyby, kdybychom tu nebyli, abychom ji mohli přivítat. Zatím mi dovolte, abych si prohlédl vnitřek kajuty.“

Stopy tragédie už byly odstraněny, avšak v malé místnosti zůstalo všechno zařízení tak, jak bylo oné noci, kdy byl zločin spáchán. Dvě hodiny zkoumal Holmes s krajně napjatou pozorností předmět za předmětem, avšak výraz jeho tváře zřetelně prozrazoval, že pátrání není úspěšné. Svou trpělivou prohlídku přerušil pouze jednou.

„Vzal jste něco z téhle police, Hopkinsi?“

„Ne. Neodnesl jsem nic.“

„Něco odtud odneseno bylo. Na téhle straně police je míň prachu než jinde. Snad tu ležela kniha nebo krabice. Inu, nedá se nic dělat. Zatím se projdeme krásnými okolními lesy, Watsone, několik hodin se budeme věnovat ptactvu a květinám. Hopkinsi, s vámi se tu setkáme později a uvidíme, zda se nám povede seznámit se blíž s pánem, který sem v noci zavítal na návštěvu.“

Bylo už po jedenácté, když jsme se postavili na číhanou. Hopkins chtěl, abychom ponechali dveře chaty otevřené, ale Holmes usoudil, že by to vzbudilo podezření neznámého. Dveře měly jednoduchý zámek a stačila čepel většího nože, aby západka zámku odskočila. Holmes rovněž navrhl, abychom nečekali v domku, ale zůstali venku v houštinách rostoucích pod druhým, odlehlejším oknem. Tak budeme moci pozorovat svého muže, jestliže rozsvítí světlo, a poznáme záměry jeho tajné noční návštěvy.

Byla to dlouhá a jednotvárná hlídka, spojená nicméně s jistým napětím, jaké pociťuje lovec, když čeká u napajedla na příchod žíznivé šelmy. Jaký divoký tvor se k nám asi přikrade z temnot? Bude to lítý a surový tygr s vyceněnými tesáky a vystrčenými drápy, kterého lze zdolat teprve po tuhém boji, anebo nějaký tiše se plížící šakal, nebezpečný pouze slabochům a hazardérům? V naprostém tichu jsme se schoulili mezi křovisky v očekávání toho, co mělo přijít. Naši hlídku nejprve oživovaly kroky několika opožděných venkovanů a hlasy doléhající sem z vesnice; postupně ale i tyto zvuky ustaly a kolem nás se rozhostilo naprosté ticho, rušené pouze údery věžních hodin ze vzdáleného kostela, které nám prozrazovaly, jak ubíhá noc, nebo šelestem drobného deště bubnujícího do klenby listí nad našimi hlavami. Odbilo půl třetí a nadešla nejtemnější hodina před svítáním, když tu jsme sebou všichni trhli, neboť vrátka u plotu tlumeně cvakla. Někdo vešel na pěšinu. Opět se rozhostilo na nějaký čas ticho, až jsem se začal obávat, že jde o falešný poplach, když tu jsme z opačné strany domku zaslechli kradmé kročeje a za chvíli skřípot a cinknutí kovu. Muž se zřejmě pokoušel vypáčit zámek! Tentokrát byl obratnější anebo si přinesl lepší nástroj, protože vzápětí jsme zaslechli prudké rupnutí a vrznutí stěžejí. Ozvalo se škrtnutí sirky a za okamžik nato zalilo vnitřek domku poklidné světlo svíce. Přes průhlednou tylovou záclonu naše oči sledovaly, co se uvnitř děje.

Noční návštěvník byl mladý muž, slabý a hubený, s černým knírkem, který ještě zdůrazňoval smrtelnou bledost jeho tváře. Nebylo mu mnoho přes dvacet. Neviděl jsem dosud lidskou bytost, která by vypadala tak zoufale ustrašeně, neboť mu zjevně cvakaly zuby a chvěl se po celém těle. Byl oblečen jako člověk z lepší společnosti v norfolkský kabát a pumpky a na hlavě měl soukennou čepici. Pozorovali jsme ho, jak se vyděšeně rozhlíží kolem sebe. Potom postavil oharek svíčky na stůl a zmizel nám z dohledu, protože ustoupil do kouta. Vrátil se s velkou vázanou knihou, jedním z těch lodních deníků, které stály seřazeny vedle sebe na polici. Opřel se o stůl a chvatně listoval, až dospěl k hledanému záznamu. Potom s hněvivým posuňkem zaťaté ruky knihu sklapl, postavil ji na místo a sfoukl svíčku. Sotva se otočil, aby vyšel z chaty, uchopil jej Hopkins za límec a uslyšeli jsme jeho hlasitý povzdech, když pochopil, že byl dopaden. Rozsvítili jsme svíčku a spatřili zbědovaného zajatce, jak se chvěje a krčí v detektivově sevření. Svezl se na lodní truhlu a bezmocně pokukoval z jednoho na druhého.

„A teď – můj rozmilý,“ řekl Stanley Hopkins, „kdopak jste a co tu pohledáváte?“

Muž se poněkud vzpamatoval a snažil se znovu nabýt duševní rovnováhy.

„Vy jste asi detektivové, že?“ řekl. „Zřejmě si myslíte, že mám něco společného se smrti kapitána Petera Careyho. Ujišťuji vás, že jsem nevinen.“

„To uvidíme,“ řekl Hopkins. „Především – jak se jmenujete?“

„John Hopley Neligan.“

Povšiml jsem si, jak si Holmes s Hopkinsem vyměnili rychlé pohledy.

„Co jste tu pohledával?“

„Mohu mluvit důvěrně?“

„Ne, to tedy ne.“

„Proč bych vám to pak měl říkat?“

„Když nebudete odpovídat, mohlo by vám to u soudu přitížit.“

Mladík sebou trhl.

„Dobrá, povím vám to,“ řekl. „Nač bych to tajil? Nejsem ovšem rád, když si pomyslím, že se znovu vynese na světlo ten dávný skandál. Slyšeli jste někdy o firmě Dawson a Neligan?“

Na Hopkinsově tváři jsem poznal, že o té firmě jakživ neslyšel, ale Holmese obě jména zřejmě velmi zaujala.

„Míníte zajisté ty bankéře ze západní Anglie,“ řekl. „Udělali miliónový úpadek, finančně zruinovali polovinu rodin v cornwallském hrabství a Neligan pak zmizel.“

„Tak jest. Neligan byl můj otec.“

Konečně jsme se dověděli něco konkrétnějšího. Přesto však se zdálo, že zbývá vyplnit velkou mezeru – najít spojitost mezi uprchlým bankéřem a kapitánem Peterem Careym, přibodnutým ke stěně vlastní harpunou. Všichni jsme napjatě naslouchali mladíkovým slovům.

„Celou pohromu si bral k srdci hlavně otec. Dawson se odebral na odpočinek. Mně bylo teprve deset let, byl jsem však už dost starý, abych nad tím vším cítil zděšení a hanbu. Vždycky se říkalo, že můj otec všechny cenné papíry odcizil a uprchl. Není to pravda. Věřil, že kdyby mu bylo dopřáno dost času, aby je zpeněžil, všechno by bylo dobře dopadlo a věřitelé by byli plně vyplaceni. Otec vyplul na své malé jachtě do Norska krátce předtím, než na něho byl vydán zatykač. Dobře si vzpomínám na poslední noc. kdy se loučil s mou matkou. Zanechal nám seznam cenných papírů, které si s sebou bral, a přísahal, že se zase vrátí, až jeho čest bude očištěna, a že nikdo, kdo mu věřil, nebude poškozen. Žel, neslyšeli jsme už o něm ani slova.

Jachta i on nadobro zmizeli. Matka a já jsme uvěřili, že otec i s cennými papíry, které si s sebou vzal, odpočívá na dně mořském. Máme však oddaného přítele, který se zabývá obchodem, a ten před nějakou dobou zjistil, že některé cenné papíry, které si můj otec odvezl, objevily se znovu na londýnském trhu. Dovedete si jistě představit náš úžas. Řadu měsíců jsem šel po stopách těch cenných papírů a po mnoha obtížích a nesnázích se mi nakonec podařilo zjistit, že je dal do prodeje kapitán Peter Carey, majitel tohoto domku.

Jal jsem se samozřejmě pátrat po jeho minulosti. Dověděl jsem se, že byl kapitánem velrybářské lodi, která se vracela z polárních moří právě v době, kdy můj otec plul do Norska. Na podzim onoho roku často přicházely bouře a vichřice od jihu následovaly rychle za sebou. Otcova jachta byla podle všeho zahnána výš na sever, kde se patrně setkala s lodí kapitána Careyho. Jestliže tomu tak bylo, co se stalo s mým otcem? Buď jak buď, kdybych na základě přísežné výpovědi Petera Careyho mohl doložit, jak se ty cenné papíry dostaly na trh, měl bych důkaz, že je můj otec neprodal a že když je s sebou vezl, neměl na zřeteli svůj osobní prospěch.

Přijel jsem do Sussexu s úmyslem kapitána navštívit, ale právě v té době ho potkal ten strašlivý konec. Při předběžném úředním šetření jsem uslyšel popis jeho kajuty a také se mluvilo o tom, že v ní měl uschované staré lodní deníky. Napadlo mě, že kdybych si mohl přečíst záznamy ze srpna 1883 o tom, co se přihodilo na palubě Mořského jednorožce, rozřešil bych možná záhadu otcova zmizení. Včera v noci jsem se pokusil se k těm deníkům dostat, ale nepodařilo se mi otevřít dveře. Dnes v noci jsem pokus s úspěchem opakoval, ale zjistil jsem, že z lodního deníku jsou listy týkající se onoho měsíce vytrženy. A za okamžik poté jsem už byl vaším zajatcem.“

„To je všechno?“ zeptal se Hopkins.

„Ano, to je všechno.“ Když to mladík řekl, sklopil oči.

„Nemáte nám už co povědět?“

Neligan zaváhal.

„Ne, nic.“

„Před tou včerejší nocí jste zde nebyl?“

„Ne.“

„Jak tedy vysvětlíte tohle?“ zvolal Hopkins a pozvedl do výše usvědčující zápisník s iniciálami našeho vězně na prvnim listě a s krvavou skvrnou na deskách.

To ubohého mladíka zdrtilo. Zabořil obličej do dlaní a celý se chvěl.

„Kde jste to nalezli?“ zaúpěl. „Já netušil… Myslil jsem, že jsem jej ztratil v hotelu.“

„Tak už dost,“ řekl Hopkins přísně. „Cokoli ještě chcete dodat, musíte říci před soudem. Teď mne doprovodíte na policejní stanici. Pane Holmesi, jsem vám i vašemu příteli velmi zavázán, že jste mi přišli na pomoc. Jak se nyní ukázalo, vaše přítomnost zde byla zbytečná, a já bych byl dovedl případ k úspěšnému konci i bez vás. Nicméně jsem vám velmi povděčen. Dal jsem vám rezervovat pokoje v hotelu Brambletye, takže se teď můžeme vydat do vesnice společně.“

„Nu tak, Watsone, co o tom soudíte?“ zeptal se mě Holmes nazítří ráno, když jsme se vraceli do Londýna.

„Vidím, že nejste spokojen.“

„Och ano, milý Watsone, jsem spokojen dokonale. Zároveň se mi však nezamlouvají metody Stanleyho Hopkinse. Zklamal jsem se v něm. Očekával jsem od něho trochu víc. Člověk musí brát v úvahu i případnou další možnost a počítat s ní. To je první pravidlo při každém vyšetřování zločinu.“

„Jak vypadá ta druhá možnost?“

„Je to směr, v němž pátrám já. Snad nepovede nikam – to dosud nemohu říci. Přinejmenším jej ale budu sledovat až do konce.“

V Baker Street očekávalo Holmese několik dopisů. Chopil se jednoho z nich, otevřel ho a vítězoslavně se rozesmál.

„Výtečně, Watsone. Druhá možnost se slibně rozvíjí. Máte telegrafní blankety? Napište tyhle dva telegramy: ‚Sumner, lodní agent, Ratcliff Highway. Pošlete tři muže, čekám v deset dopoledne. – Basil.‘ Pod tím jménem mě tam znají. Druhý telegram bude znít: ‚Inspektor Stanley Hopkins, 46 Lord Street, Brixton. Přijďte na snídani zítra v půl desáté. Telegrafujte, kdybyste přijít nemohl. – Sherlock Holmes.‘ Ten pekelný případ mě pronásleduje už deset dní. Teď se ho snad zbavím nadobro. Doufám, že o něm zítra uslyšíme naposled.“

Přesně ve stanovenou hodinu dostavil se inspektor Stanley Hopkins a společně jsme zasedli k výtečné snídani, připravené paní Hudsonovou. Mladý detektiv byl v růžové náladě, potěšen svým úspěchem.

„Opravdu si myslíte, že je vaše řešení správné?“ zeptal se Holmes.

„Neumím si představit případ, v němž by důkazy byly pádnější.“

„Mě tak docela nepřesvědčují.“

„Udivujete mě, pane Holmesi. Co si můžete víc přát?“

„Pamatuje vaše vysvětlení na všechny body?“

„Samozřejmě. Zjistil jsem, že mladý Neligan přijel do hotelu Brambletye právě v den, kdy byl ten zločin spáchán, pod záminkou, že si hodlá zahrát golf. Měl pokoj v přízemí, takže z něho mohl odejít, kdykoli se mu zachtělo. Ještě téže noci se odebral k Lesníkovu závětří, uviděl v chatě Petera Careyho, pohádal se s ním a probodl ho harpunou. Potom, zděšen svým činem, uprchl z chaty a na útěku ztratil zápisník, který si přinesl, aby se Petera Careyho mohl pozeptat na ty cenné papíry. Snad jste si povšiml, že některé byly v seznamu označeny křížkem, ale ostatní – těch byla většina – tak označeny nebyly. Zatržené položky označují papíry, které se objevily na londýnském trhu. Ty ostatní měl Carey podle všeho ještě u sebe. Mladý Neligan se podle toho, co vypověděl, snažil ty papíry znovu získat, aby vyrovnal požadavky otcových věřitelů. Po svém útěku se nějaký čas neodvažoval k chatě přiblížit, ale nakonec se k tomu přece jen odhodlal, poněvadž ty informace nutně potřeboval. To je snad zcela jasné, ne?“

Holmes se usmál a zavrtěl hlavou.

„Zdá se mi, že vaše teorie má pouze jediný nedostatek, Hopkinsi – totiž ten, že je v podstatě nemožná. Pokusil jste se už probodnout někoho harpunou? Ne? Víte, milý pane, takovým maličkostem musíte nezbytně věnovat pozornost. Můj přítel Watson by vám mohl povědět, že jsem tím cvikem strávil celé dopoledne. Není to nikterak snadné a vyžaduje to silné a cvičené paže. Harpuna byla vedena s takovou prudkostí, že se její hrot zaryl hluboko do stěny. Domníváte se, že ten chudokrevný mladík by byl schopen tak strašného útoku? Že on je ten muž, který s Černým Petrem popíjel za hluboké noci grog? Byl to jeho profil za záclonou – dvě noci předtím? Nikoli, Hopkinsi, musíme hledat jinou osobu, mnohem strašlivější.“

Během Holmesovy řeči se detektivova tvář prodlužovala stále víc. Všechny jeho ambice a naděje se hroutily. Nehodlal ale své pozice vyklidit bez boje.

„Nemůžete popřít, že tam té noci Neligan byl, pane Holmesi. Dokazuje to jeho zápisník. Soudím, že mám dost důkazů, aby uspokojily porotu, i když jste schopen najít v nich některé nedostatky. Kromě toho, pane Holmesi, já jsem svého muže dopadl. A pokud jde o tu vaši strašlivou osobu, kde ji máte?“

„Slyším ji právě přicházet po schodech,“ řekl Holmes. „Myslím, Watsone, že bude dobře, když budete mít revolver po ruce.“ Zvedl se a položil popsaný papír na vedlejší stolek. „Tak, teď jsme připraveni,“ řekl.

Zvenčí jsme zaslechli drsné hlasy a paní Hudsonová už otevřela dveře a oznámila nám, že tu jsou tři muži a ptají se na kapitána Basila.

„Pošlete nám je dovnitř jednoho po druhém,“ řekl Holmes.

První vešel zakrslý mužík s brunátnými tvářemi a bílými licousy. Holmes vytáhl z kapsy jakýsi dopis.

„Jak se jmenujete?“ otázal se.

„James Lancaster.“

„Je mi líto, pane Lancastere, ale posádka lodi je už úplná. Zde máte deset šilinků za svou námahu. Jděte zatím do vedlejšího pokoje a pár minut tam počkejte.“

Druhý muž byl vytáhlý, sušinka s prořídlými vlasy a snědými tvářemi. Jmenoval se Hugh Pattins. Dostalo se mu rovněž odmítnutí, deseti šilinků a příkazu počkat vedle.

Třetí uchazeč byl muž pozoruhodného zjevu. Divoká buldočí tvář vykukovala z houští vlasů a vousů a zpod huňatého, rozcuchaného, převislého obočí vyhlížela prasečí očka. Když pozdravil, postavil se po způsobu námořníků do pozoru a žmoulal čapku v ruce.

„Vaše jméno?“ zeptal se Holmes.

„Patrick Cairns.“

„Harpunář.“

„Ano, pane. Dvacet šest plaveb.“

„Jste z Dundee, pokud se nemýlím?“

„Ano, pane.“

„A jste ochoten odjet na palubě výzkumné lodi?“

„Ano, pane.“

„Za jaký plat?“

„Osm liber měsíčně.“

„A můžete nastoupit hned?“

„Ano, jen co si připravím zavazadla.“

„Máte s sebou doklady?“

„Ano, pane.“ Muž vytáhl z kapsy svazek pomačkaných a umaštěných papírů. Holmes si je prohlédl a vrátil mu je.

„Jste ten pravý, koho hledám,“ řekl. „Tamhle na stolku je smlouva. Jakmile ji podepíšete, budeme to mít z krku.“

Lodník přešel místnost a vzal do ruky pero.

Holmes se mu nahnul přes rameno a sevřel mu ruce kolem hrdla.

Zaslechl jsem cinknutí kovu a zařvání, jakého je schopen jen rozzuřený býk. Vzápětí se lodník a Holmes váleli po podlaze. Námořník měl tak obrovskou sílu, že by byl i s pouty, která mu Holmes obratně nasadil na ruce, mého přítele přemohl, kdybychom mu já a Hopkins nepřispěchali na pomoc. Teprve když jsem námořníkovi přitiskl na spánek studené ústí revolverové hlavně, pochopil, že veškerý odpor je marný. Spoutali jsme mu nohy provazem a celí udýchaní jsme se zvedli z místa zápasu.

„Musím se vám opravdu omluvit, Hopkinsi,“ prohlásil Sherlock Holmes, „ale míchaná vajíčka nám bohužel mezitím vychladla. Ostatní chody vám ale budou jistě chutnat tím víc – při pomyšlení, že jste svůj případ úspěšně zakončil.“

Stanley Hopkins nedokázal ze sebe vypravit ani slovo, jak byl udiven.

„Nevím, co říct, pane Holmesi,“ vyhrkl konečně celý zardělý. „Tak se mi zdá, že jsem se dopouštěl hloupostí od samého začátku. Teď je mi jasné, nač jsem nikdy neměl zapomínat – že jsem žák a vy učitel. Teprve nyní vidím, co jste vykonal, ačkoli nevím, jak jste to dokázal a co to znamená.“

„Dobrá, dobrá,“ řekl Holmes rozjařeně. „Všichni se zkušenostmi učíme a tentokrát jste dostal lekci, že nesmíte nikdy pouštět ze zřetele ještě další možnost. Soustředil jste se tak úporně na mladého Neligana, že jste vůbec nepomyslel na Patricka Cairnse, skutečného vraha Petera Careyho.“

Do našeho hovoru vpadl drsný námořníkův hlas.

„Koukněte, pane,“ pravil, „nestěžuju si na hrubé zacházení, ale chtěl bych, aby se věci nazývaly pravými jmény. Říkáte, že já Petera Careyho zavraždil, ale já vám říkám, že jsem Careyho zabil. V tom je celý ten rozdíl. Možná že mým slovům nevěříte. Třeba si myslíte, že vám věším na nos bulíka.“

„Ani nápad,“ řekl Holmes. „Vyslechneme si, co nám chcete povědět.“

„Není to moc dlouhá historie a přísahám, že vám ji povím zcela pravdivě. Znal jsem Černého Petra, a když na mne vytáhl nůž, mrštil jsem po něm harpunou, protože jsem věděl, že na místě zůstane mrtev buď on, nebo já. Tak zahynul. Můžete to nazvat vraždou. Ale stejně radši zemřu s oprátkou na krku než s nožem Černého Petra v srdci.“

„Jak jste se k němu dostal?“ zeptal se Holmes.

„Budu vám to vyprávět od začátku. Jenom mě posaďte, abych mohl líp mluvit. Stalo se to v srpnu roku 1883. Peter Carey byl kapitánem na Mořském jednorožci a já harpunářem. Vraceli jsme se domů – vyvázli jsme z ledové tříště a proti nám vál už týden silný protivítr od jihu – když jsme najednou potkali menší loď, která byla zřejmě týmž větrem zahnána na sever. Byl na ní jediný muž, zřejmě naprostý zelenáč na moři. Jeho posádka si myslela, že se loď potopí, a vydala se s člunem k norskému pobřeží. Nejspíš se všichni utopili. Nu, tak jsme tedy toho muže vzali na palubu a on o něčem dlouho mluvil s kapitánem. Neměl s sebou nic než plechovou skříňku. Jméno toho muže, pokud vím, vůbec nepadlo, a v noci zmizel, jako kdyby vůbec nikdy neexistoval. Říkalo se, že v tom bouřlivém počasí byl smeten vlnami z paluby nebo že spadl do moře sám. Jediný člověk věděl, jak to doopravdy bylo, a tím člověkem jsem byl já. Na vlastní oči jsem viděl kapitána, jak ho uprostřed temné noci chytil za nohy a hodil přes zábradlí. To se stalo dva dny předtím, než jsme zahlédli světla majáku na Shetlandských ostrovech.

Víte, tuhle vědomost jsem si nechal pro sebe a vyčkával jsem, co se z toho ze všeho vyklube. Když jsme se vrátili do Skotska, celá ta příhoda se snadno utajila a nikdo se na nic nevyptával. Kdosi neznámý se náhodou utopil a nikdo neměl zájem tu věc vyšetřovat. Zanedlouho nato zanechal Peter Carey námořnického povolání a trvalo mi řadu let, než jsem vypátral, kde je. Tušil jsem, že nechal námořničení kvůli obsahu té skříňky a že nyní bude mít na to, aby mi dobře zaplatil za mé mlčení.

Od lodníka, který Careyho potkal v Londýně, jsem se dověděl, kde teď kapitán bydlí, a vypravil jsem se za ním, abych z něho něco vymáčkl. První noc se choval docela rozumně a byl ochoten dát mi tolik peněz, že bych už do smrti nemusel na moře. O dvě noci později jsme se měli dohodnout na výši té částky. Když jsem přišel podruhé, byl kapitán opilý a v prachmizerné náladě. Zasedli jsme ke stolu, popíjeli a vykládali si o starých časech. Čím víc však kapitán pil, tím méně se mi líbil výraz jeho tváře. Zahlédl jsem na stěně harpunu a napadlo mi, že ji snad budu potřebovat, dřív než celou záležitost skoncujeme. A opravdu – nakonec se na mne obořil, spílal mi a proklínal mě a z očí mu koukala vražda. Sáhl po velikém noži. Ale dřív než ho stačil vytáhnout z pouzdra, měl harpunu v těle. Probůh, jak strašlivě zařval! A jeho tvář mě pronásleduje ve snu až doteďka.

Stál jsem tam, jeho krev stříkala všude kolem, a chvíli jsem čekal. V okolí ale byl klid, a tak jsem si znova dodal odvahy. Ohlédl jsem se a na polici jsem uviděl plechovou skříňku. Měl jsem na ni koneckonců stejné právo jako Peter Carey, a tak jsem si ji vzal a utekl z domku. Jako hlupák jsem ale zapomněl na stole svůj váček na tabák.

A teď vám povím nejpodivnější část celé té historie. Sotva jsem vykročil z chaty, uslyšel jsem někoho přicházet, a proto jsem se ukryl ve křoví. Nějaký muž se ostražitě přiblížil k chatě, vešel dovnitř, vykřikl, jako by zahlédl strašidlo, a prchal odtamtud tak rychle, jak jen ho nohy nesly. Kdo to byl a co tam pohledával, to vám nepovím. Kráčel jsem deset mil pěšky k Tunbridge Wellsu, kde jsem nasedl do vlaku; nikdo o tom všem neměl ani tušení.

Když jsem prozkoumal obsah skříňky, shledal jsem, že v ní nejsou peníze, ale jen papíry, které jsem se neodvažoval prodat. Z Černého Petra jsem už peníze vydírat nemohl, a tak jsem uvízl v Londýně bez šilinku. Zbylo mi zas jen mé povolání. Zahlédl jsem oznámení, že se hledají harpunáři a nabízí se jim vysoký plat; zašel jsem si proto k lodním agentům, kteří mě poslali na tuhle adresu. To je všechno, co vím, a znova opakuju; spravedlnost by mi měla poděkovat za to, že jsem Černého Petra zabil, protože jsem jí ušetřil vydání za konopný provaz.“

„Vylíčil jste to věru velice přesně,“ pravil Holmes, který se zvedl a zapálil si dýmku. „Neměl byste, Hopkinsi, asi otálet a měl byste svého vězně dopravit na bezpečné místo.

Tenhle pokoj se za vězeňskou celu nehodí a pan Patrick Cairns nám zabírá příliš mnoho místa na koberci.“

„Pane Holmesi,“ řekl Hopkins, „ani nevím, jak bych vám vyjádřil svou vděčnost. Dokonce ještě ani teď dobře nevím, jak jste k tomuto výsledku dospěl.“

„Jedině tak, že jsem měl štěstí a sledoval jsem hned od začátku pravou stopu. Je docela možné, že kdybych býval věděl o tom zápisníku, byl by s to odvést mé myšlenky jiným směrem, jak se to stalo vám. Ale všechno, co jsem slyšel, ukazovalo jediným směrem. Překvapující síla a obratnost v zacházení s harpunou, rum, váček z tulení kůže plný silného tabáku – to vše ukazovalo na nějakého lodníka, který se účastnil velrybářských výprav. Byl jsem přesvědčen, že iniciály P. C. na váčku se jenom náhodou shodují s počátečními písmeny Petera Careyho a že mu ten váček nepatří, neboť kouřil jen zřídka a v kajutě se žádná dýmka nenašla. Vzpomínáte si, že jsem se vás otázal, zda jste v chatě viděl whisky a brandy? Potvrdil jste mi to. Kolik suchozemců pije rum, když má možnost sáhnout po těchto lihovinách? Ano, bylo jisté, že je to lodník.“

„A jak jste ho vypátral?“

„Milý pane, to byl docela prostý problém. Jestliže šlo o námořníka, mohl to být jedině námořník, který sloužil pod Careym na Mořském jednorožci. Pokud jsem dokázal zjistit, neplul kapitán na žádné jiné lodi. Strávil jsem tři dny výměnou telegramů s Dundee a konečně jsem si opatřil jména všech členů posádky Mořského jednorožce v roce 1883. Když jsem mezi harpunáři našel jméno Patricka Cairnse, mé pátrání se chýlilo ke konci. Předpokládal jsem, že ten muž bude patrně v Londýně a že asi touží na nějaký čas opustit Anglii. Proto jsem strávil několik dní v East Endu, vymyslel jsem si výpravu do polárních moří a harpunářům, kteří by chtěli sloužit pod kapitánem Basilem, jsem nabídl výhodné finanční podmínky – a tady vidíte výsledek!“

„Obdivuhodné!“ zvolal Hopkins. „Obdivuhodné!“

„Musíte se co nejdříve postarat o propuštění mladého Neligana,“ řekl Holmes, „dlužíte mu omluvu. Plechová skříňka mu musí být vrácena, ale ty cenné papíry, které Peter Carey prodal, jsou bohužel navždy ztracené. Venku stojí drožka, Hopkinsi; můžete si v ní svého muže odvézt. Budete-li mě potřebovat při soudním přelíčení, sdělím vám přesnou adresu později – já a Watson budeme v Norsku.“

Загрузка...