Návrat Sherlocka Holmese

Opatské sídlo

Jednoho lezavě studeného, ba mrazivého zimního rána roku 1897 mě někdo probudil tím, že mě zatahal za rameno. Nade mnou stál Holmes. Svíčka, kterou držel v ruce, ozařovala netrpělivý výraz jeho skloněné tváře, a okamžitě mi bylo jasné, že se něco stalo.

„Rychle, Watsone, rychle!“ zvolal. „Případ čeká! Teď ani slovo! Oblečte se a pojďte!“

Za deset minut jsme už oba seděli v drožce a uháněli tichými ulicemi k nádraží Charing Cross. První paprsky kalného zimního slunce teprve mdle osvětlovaly pár časných ranních chodců spěchajících do práce – rozmazané a nezřetelné postavy v londýnské mlze. Holmes se mlčky zachumlal do zimníku a já jsem docela rád následoval jeho příkladu, protože mrazivý vzduch štípal do tváří a oba jsme se až do této chvíle postili. Teprve na nádraží, když jsme se napili horkého čaje a zaujali svá místa ve vlaku, roztáli jsme natolik, že Holmes mohl mluvit a já poslouchat. Holmes vytáhl z kapsy dopis a nahlas mi jej přečetl:

„Hopkins mě žádal o pomoc už sedmkrát a pokaždé byla jeho žádost oprávněná,“ řekl Holmes. „Myslím, že všechny ty případy jsou ve vaší sbírce a musím přiznat, Watsone, že máte jisté schopnosti správného výběru, čímž napravujete mnohé, co vám ve vašem vyprávění zazlívám. Váš osudný zvyk – pohlížet na všechno z hlediska příběhu, a nikoli jako na cvičení důvtipu, znehodnotil leccos, co se mohlo stát poučnou, ba dokonce klasickou sérií vědeckých demonstrací. Přecházíte mlčením práci provedenou nanejvýš delikátně a jemně nebo se o ní pouze letmo zmíníte, abyste se mohl rozepsat o senzačních podrobnostech, které čtenáře možná vzruší, ale rozhodně ho nemohou poučit.“

„Proč tedy o těch případech nenapíšete sám?“ zeptal jsem se poněkud roztrpčeně.

„Udělám to, milý Watsone, udělám. Jak víte, momentálně jsem velice zaneprázdněn, ale na sklonku života se hodlám věnovat sepsání učebnice, v níž bude v jednom svazku shrnuto celé umění detekce. Pokud jde o náš případ, zdá se, že tam byla spáchána vražda.“

„Vy tedy myslíte, že ten sir Eustace je mrtev?“

„Podle všeho ano. Z Hopkinsova písma je patrno, že byl rozčilen, a on není žádný citlivka. Ano, soudím, že byl spáchán násilný čin a mrtvolu že nechali ležet na místě, abychom si ji prohlédli. Pokud jde o propuštění té dámy, mám za to, že v době tragédie byla zamčena ve svém pokoji. Octneme se ve vyšší společnosti, Watsone. Vidíte ten ruční papír, monogram E.B., šlechtický erb a malebnou adresu? Myslím, že náš přítel Hopkins se ukáže hoden své pověsti a že zažijeme zajímavé dopoledne. Ten zločin byl spáchán před půlnocí.“

„Jak to proboha můžete tvrdit?“

„Na základě jízdního řádu a menšího časového propočtu. Z domu zavolali místní policii, ta se spojila se Scotland Yardem, Hopkins odjel na místo činu a odtamtud mi pak poslal vzkaz. To všechno zabralo dobrou polovinu celé noci. Nu – už jsme na nádraží Chislehurst a za chvilku budeme vědět, na čem jsme.“

Po několika mílích jízdy po úzké venkovské cestě jsme se octli před vraty parku. Otevřel nám je starý vrátný, na jehož přepadlé tváři bylo vidět, že se dověděl o nějaké velké katastrofě. Středem překrásného parku vedla alejí starých jilmů široká cesta k nízkému, rozlehlému domu se sloupořadím v průčelí. Centrální budova byla zřejmě velice stará a pnul se po ní břečťan, ale veliká okna prozrazovala, že tu nedávno přikročili k stavebním úpravám, a jedno křídlo domu vypadalo úplně nově. V otevřených domovních dveřích nás uvítala mladistvá postava a bystrá, horlivá tvář inspektora Stanleyho Hopkinse.

„Jsem moc rád, že jste přijel, pane Holmesi. A vy ovšem také, doktore Watsone! Věřte mi, že kdybych se mohl vrátit o pár hodin zpátky, nebyl bych vás vůbec obtěžoval, protože jakmile se lady Brackenstallová vzpamatovala, poskytla nám tak jasné vylíčení průběhu událostí, že nám už ani moc práce nezbývá. Vzpomínáte si na lewishamskou tlupu?“

„Cože – na ty tři Randally?“

„Přesně tak – otec a dva synové. Je to jejich dílo. Nemám o tom nejmenších pochyb. Přede dvěma nedělemi provedli vloupání v Sydenhamu, byli při něm spatřeni a máme jejich popis. Opakovat ale čin tak brzo a tak blízko od místa první loupeže – k tomu je zapotřebí velké dávky drzosti. Jsou to však nepochybně oni. Tentokrát je čeká šibenice.“

„Sir Eustace je tedy mrtev?“

„Ano, roztříštili mu lebku pohrabáčem.“

„Sir Eustace Brackenstall, jak mi řekl kočí.“

„Ano – jeden z nejbohatších lidí v Kentu. Lady Brackenstallová je v dopoledním přijímacím pokoji. Chuděrka – byl to pro ni strašlivý zážitek. Když jsem ji viděl poprvé, byla ještě napůl mrtvá. Myslím, že uděláte nejlíp, když ji navštívíte a vyslechnete si její vylíčení události. Potom si spolu prohlédneme jídelnu.“

Lady Brackenstallová rozhodně nebyla všední žena. Zřídkakdy jsem viděl tak půvabnou postavu a tak krásnou tvář imponující především svou ženskostí. Byla to krasavice se zlatými kadeřemi, modrýma očima a zajisté i dokonalou pletí, kdyby byl nedávný zážitek nezanechal stopy na její tváři, která v této chvíli připomínala boží umučení. Trpěla nejen duševně, ale i fyzicky, neboť nad jedním okem měla škaredou modrou bouli, kterou jí její služebná, vysoká, přísně se tvářící žena, energicky omývala octovou vodou. Když jsme vstoupili do pokoje, odpočívala lady zcela vyčerpaně na pohovce, ale její bystrý, všímavý pohled a ostražitý výraz krásného obličeje svědčily o tom, že strašlivý zážitek nikterak neotřásl jejím důvtipem ani odvahou. Na sobě měla volný stříbromodrý župan, ale vedle pohovky měla pověšenou černou večerní róbu, ozdobenou našitými zlatými penízky.

„Pane Hopkinsi, všechno, co se stalo, jsem vám už pověděla,“ řekla unaveně, „nemohl jste jim to zopakovat? Nu, když to pokládáte za nutné, povím tedy těm pánům, co se přihodilo. Navštívili už jídelnu?“

„Soudil jsem, že bude lepší, když si nejdřív poslechnou vaši výpověď.“

„Byla bych ráda, kdybyste se postaral o převoz. Je to pro mne hrozné pomyšlení, že on tam dosud leží.“ Zachvěla se a na okamžik skryla obličej do dlaní. Rukáv volného županu jí přitom sklouzl a odhalil loket. Holmes vykřikl.

„Vždyť vy tu máte ještě další zranění, madam! Co to je?“ Na její oblé, bílé paži jasně vyvstávaly dvě tmavé skvrny. Rychle si rukáv županu stáhla.

„To nic – nic. S tou strašnou událostí minulé noci to nijak nesouvisí. Posaďte se prosím, pánové, povím vám všechno, co vím.

Jsem manželka sira Eustace Brackenstalla. Provdána jsem asi rok. Nemělo by smysl před vámi tajit, že naše manželství nebylo šťastné. Obávám se, že i kdybych se to snad pokoušela popřít, řekli by vám to všichni naši sousedé. Dost možná, že to bylo částečně mou vinou. Byla jsem vychována v jižní Austrálii, ve svobodnějším ovzduší, méně svázaném konvencemi, a anglický způsob života se svým dekorem a korektností neodpovídá příliš mé povaze. Hlavním důvodem však je obecně známá skutečnost, že sir Eustace byl nepolepšitelný piják. S takovým člověkem není příjemné být ani hodinu. Dovedete si představit, co znamená pro citlivou a hrdou ženu, když je k němu připoutána ve dne v noci? Je svatokrádež, zločin a darebáctví zastávat názor, že takové manželství je nezrušitelné. Říkám vám, že vaše nelidské zákony přinesou této zemi prokletí – nebesa nestrpí, aby něco tak hanebného mohlo existovat donekonečna.“ Na chvíli usedla se zardělými tvářemi a pod strašlivou ranou na čele jí oči jen žhnuly. Potom jí však pevná, konejšivá dlaň přísné služebné opět stáhla hlavu na polštář a její divoký hněv zanikl v hlasitém vzlykání. Po chvíli pokračovala:

„Povím vám, co se v noci stalo. Víte už možná, že veškeré služebnictvo spí v novějším křídle domu. Ve střední části jsou obývací pokoje, kuchyně je vzadu a naše ložnice nahoře. Má služebná Theresa spí nad mým pokojem. Nikdo jiný tu není a k obyvatelům odlehlého křídla žádné volání nedolehne. Lupiči to jistě dobře věděli, poněvadž jinak by tak nejednali.

Sir Eustace se odebral na lože kolem půl jedenácté. Služebnictvo odešlo do svých pokojů už předtím. Jedině má služebná zůstala ve svém pokoji nahoře vzhůru pro případ, že bych snad ještě potřebovala jejích služeb. Seděla jsem zde v pokoji až do jedenácté a zabrala jsem se do čtení. Potom – než jsem si šla lehnout – jsem se chtěla přesvědčit, zda je všechno v pořádku. Měla jsem ve zvyku na to osobně dohlédnout, poněvadž na sira Eustace nebylo spolehnutí, jak už jsem vám ostatně řekla. Vešla jsem do kuchyně, do umývárny nádobí, do místnosti s loveckými zbraněmi, do kulečníkového pokoje, do salónu a nakonec i do jídelny. Když jsem přistoupila k oknu, které je zakryto hustou záclonou, ucítila jsem pojednou na tváři závan vzduchu a poznala jsem, že okno je otevřené. Odhrnula jsem záclonu a stála tváří v tvář jakémusi staršímu muži se širokými rameny, který právě vkročil dovnitř. To vysoké křídlové okno jsou vlastně skleněné dveře vedoucí na trávník. Držela jsem v ruce svíčku a v jejím světle jsem spatřila, že za prvním mužem vešli ještě dva další. Ucouvla jsem, ale chlap byl v mžiku u mne. Chytil mě za ruku a pak za hrdlo. Otevřela jsem ústa k výkřiku, ale udeřil mě zaťatou pěstí do čela a srazil k zemi. Patrně jsem několik minut ležela v bezvědomí, poněvadž když jsem přišla k sobě, poznala jsem, že utrhl šňůru zvonku a pevně mě připoutal k dubovému křeslu, které stojí v čele stolu v jídelně. Svázal mě tak pevně, že jsem se nemohla ani hnout, a kapesník, který mi ovinul kolem úst, nedovoloval mi ani hlesnout. V té chvíli vešel do místnosti můj nešťastný manžel. Zaslechl patrně nějaké podezřelé zvuky a na to, co potom spatřil, se předem připravil. Byl v košili a kalhotách a v ruce držel svou oblíbenou sukovici. Vrhl se na jednoho z lupičů, ale druhý – byl to ten starší muž – se shýbl, uchopil pohrabáč ležící u krbu, a když ho manžel míjel, strašlivě jej udeřil do týla. Manžel se skácel k zemi, ani nezaúpěl. Znova jsem omdlela, ale ani tentokrát to jistě netrvalo déle než pár minut. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem, že si lupiči vzali stříbro z příborníku a otevřeli láhev vína, která tam stála. Všichni tři drželi v ruce sklenku. Už jsem vám, myslím, říkala, že jeden z nich byl starší muž s bradkou, kdežto oba jeho pomocníci byli mnohem mladší. Mohl by to být otec se dvěma syny. Domlouvali se šeptem. Potom přistoupili ke mně, aby se přesvědčili, že jsem spoutána opravdu pevně. Nakonec odešli a zavřeli za sebou okno. Trvalo mi dobrou čtvrthodinu, než jsem se zbavila kapesníku; pak jsem se dala do křiku a přivolala služebnou. Za malou chvilku jsme zburcovaly i ostatní sloužící. Poslala jsem pro místní policii, která okamžitě požádala o pomoc Londýn. To je, pánové, opravdu všechno, co vám mohu povědět, a věřím, že nebude třeba, abych tu bolestnou příhodu musela opakovat ještě jednou.“

„Máte nějaké otázky, pane Holmesi?“ zeptal se Hopkins.

„Nerad bych kladl další nároky na trpělivost a čas lady Brackenstallové,“ řekl Holmes. „Než ale půjdu do jídelny, rád bych slyšel vaši výpověď.“ Podíval se na služebnou.

„Viděla jsem ty chlapy ještě dřív, než vešli do domu,“ řekla. „Seděla jsem u sebe v ložnici u okna a zahlédla jsem v měsíčním světle u brány tři muže, ale v té chvíli mi to nepřipadalo nijak zvlášť divné. Uplynula aspoň hodina, než jsem slyšela, že paní křičí, a seběhla jsem dolů. Tam jsem chuděrku nešťastnou našla tak, jak říkala, a pán ležel na podlaze a všude bylo plno krve. Stačilo by to věru k tomu, aby přišla o rozum, když ji takhle svázali a když měla manželovu krev i na šatech, ale slečně Mary Fraserové z Adelaide statečnost nikdy nechyběla a lady Brackenstallová z Opatského sídla není jiná. Vy, pánové, jste se jí už navyptávali dost – půjde teď se svou starou Theresou do ložnice, aby si odpočinula – vždyť už to, chudinka, nutně potřebuje.“

Hubená služebná objala svou paní s mateřskou něhou kolem ramen a odvedla ji z pokoje.

„Zná ji odmalička,“ řekl Hopkins. „Chovala ji ještě jako dítě a přijela s ní do Anglie, když před osmnácti měsíci poprvé opustily Austrálii. Jmenuje se Theresa Wrightová a takovou služebnou dnes nenajdete. Račte tudy, pane Holmesi!“

Z Holmesovy tváře vyprchal výraz živého zájmu a já věděl, že po rozřešení záhady pro něho případ ztratil veškerý půvab. Zbývalo ještě provést zatčení, ale proč by si měl špinit ruce s tak obyčejnými lotry? Učený specialista, který by zjistil, že ho pozvali na konzultaci k případu spalniček, propadl by pravděpodobně stejné rozmrzelosti, jakou jsem vyčetl z očí svého přítele. Nicméně to, co před sebou spatřil v jídelně Opatského sídla, bylo natolik zvláštní, že to upoutalo jeho pozornost a oživilo ochabující zájem.

Jídelna byla velice rozlehlá a vysoká místnost s tesaným dubovým stropem, dubovým ostěním a se znamenitou sbírkou srnčích parohů a starých zbraní, rozvěšenou po stěnách. Naproti dveřím bylo vysoké křídlové okno, o němž jsme už slyšeli. Třemi menšími okny vpravo pronikal dovnitř chladný svit zimního slunce. Nalevo stál velký hluboký krb s přečnívající masivní dubovou římsou. U krbu stálo těžké dubové křeslo s opěradly a trnožemi, opletené červenou šňůrou, která byla dole přivázána k trnoži. Když byla lady vyproštěna, šňůra se sesmekla, ale uzly, jimiž byla zajištěna, zůstaly v původním stavu. Tyto podrobností jsme si uvědomili až později, poněvadž teď nás plně zaujala hrůzná podívaná, která se nám naskytla na tygří kůži před krbem.

Leželo tam tělo vysokého, statného čtyřicátníka. Spočíval na zádech s tváří obrácenou vzhůru a nad krátkou černou bradkou bylo vidět vyceněné zuby. Ruce zaťaté v pěst měl zdvižené nad hlavu a přes ně ležela těžká sukovice. Snědé, hezké rysy tváře s orlím nosem byly staženy křečí a nenávistně zkřivené, takže měly téměř ďábelský výraz. Zřejmě byl v posteli, když ho podezřelé zvuky probudily, poněvadž měl na sobě pěkně vyšívanou noční košili a z kalhot mu čouhaly bosé nohy. Na zátylku měl úděsnou ránu a po celé místnosti byly roztroušeny důkazy o zuřivé zběsilosti úderu, jímž byl sražen. Vedle něho ležel silný pohrabáč, ohnutý prudkostí nárazu. Holmes si jej prohlédl a rovněž se podíval na nepopsatelné následky, které úder způsobil.

„Ten Randall senior je jistě neobyčejně silný muž,“ poznamenal.

„Ovšem,“ řekl Hopkins. „Mám o něm zprávy a opravdu je to kus neurvalého surovce.“

„Zajisté ho dopadnete bez větších obtíží.“

„Jistěže. Pátráme po něm už nějakou dobu a vyskytly se i názory, že uprchl do Ameriky. Když teď víme, že je celá tlupa tady, nevěřím, že by mohl uniknout. Rozeslali jsme upozornění do všech přístavů a ještě dnes večer bude vypsána odměna. Nejde mi jenom na rozum, že provedli takovou šílenost, když věděli, že lady Brackenstallová nám dá jejich přesný popis a podle popisu že pachatele snadno odhalíme.“

„Přesně tak. Dalo by se očekávat, že mohli lady Breckenstallovou rovněž umlčet.“

„Nemuseli si uvědomit,“ poznamenal jsem, „že se mezitím probrala z bezvědomí.“

„To je docela možné. Nechtěli ji připravit o život, protože se domnívali, že je v bezvědomí. A co ten nebožtík, Hopkinsi? Mám dojem, že jsem o něm slyšel různé nepěkné věci.“

„Ve střízlivém stavu to byl dobrosrdečný člověk, ale když se opil nebo lépe řečeno podnapil, protože se jen málokdy opil opravdu do němoty, proměnil se v zloducha. Byl jako ďáblem posedlý a byl schopen prostě všeho. Podle toho, co jsem o něm slyšel, dostal se málem jednou či dvakrát do kolize se zákony. Vyvolal pobouření, když polil psa benzínem a pak ho zapálil – navíc to byl ještě pes jeho ženy – a jen s velkými potížemi se to podařilo ututlat. Potom hodil po služebné Therese Wrightové karafou; kvůli tomu měl také potíže. Mezi námi, bude bez něho v domácnosti větší klid. Co si to prohlížíte?“

Holmes klečel na podlaze a bedlivě zkoumal uzly červené šňůry, kterou byla lady v noci svázána. Poté si pozorně prohlédl utržený a roztřepený konec, kde se šňůra přervala, když ji lupič strhl.

„Jakmile někdo tu šňůru utrhl, musel v kuchyni hlasitě zařinčet zvonek,“ poznamenal.

„Nikdo jej neslyšel. Kuchyně je v zadním traktu domu.“

„Jak mohl lupič vědět, že zvonek nikdo neuslyší? Jak to, že se odvážil zatáhnout za šňůru zvonku?“

„Tak jest, pane Holmesi – to souhlasí. Kladete mi tutéž otázku, kterou jsem si několikrát položil sám. Není pochyb o tom, že ten chlap dům znal. Docela určitě věděl, že všechen domácí personál bude už v té nepříliš pokročilé hodině ve svých pokojích a že řinčení zvonku v kuchyni nikdo neuslyší. Pachatel měl tudíž mezi služebnictvem nějakého komplice. To je nabíledni. V domě je osm sloužících a všichni jsou řádní lidé.“

„Za normálních okolností,“ řekl Holmes, „bych podezíral služebnou, jíž hodil pán na hlavu karafu. To by ovšem znamenalo, že zradila svou paní, ale zdá se, že je jí velice oddaná. Nu, jde jen o detail, a když dopadnete Randalla, nebude pro vás patrně obtížné zatknout jeho spřežence. Výpověď zajisté potvrzují – pokud vůbec nějakého potvrzení potřebovala – všechny tyto podrobnosti, které před sebou vidíme.“ Přistoupil k vysokému křídlovému oknu a otevřel je. „Žádné stopy tu nevidím, ale půda je zmrzlá na kost, a proto jsem ani žádné neočekával. Všiml jsem si, že svíce na krbové římse byly zapálené.“

„Ano, při jejich světle a při světle svíčky lady Brackenstallové se lupiči v místnosti orientovali.“

„A co odcizili?“

„Nebylo toho vlastně ani tak moc – asi půl tuctu stříbrných tácků z příborníku. Lady Brackenstallová se domnívá, že je smrt sira Eustace natolik vyvedla z míry, že ani neprohledávali dům, jak měli nejspíš původně v úmyslu.“

„To by mohla být pravda. Jestli jsem však dobře rozuměl, přesto se napili vína.“

„To na uklidněnou.“

„Aha – přesně tak! Těch tří sklenek na bufetovém stolku se později nikdo nedotkl, že ano?“

„Ovšem. Právě tak láhve – zůstala v tom stavu, v němž jsme ji nalezli.“

„Podíváme se na to. Ajta – copak je tohle?“

Tři sklenky stály vedle sebe a v každé zbylo několik krůpějí vína. V jedné navíc zůstalo trochu vinného kalu. Láhev plná asi ze dvou třetin stála vedle sklenek a hned u ní ležela dlouhá, hnědá zátka. Podle jejího zbarvení a podle zaprášené láhve se dalo soudit, že si lupiči pochutnávali na nějakém vybraném ročníku.

V Holmesově chování došlo k náhlé změně. Z tváře mu zmizel výraz lhostejnosti a zahlédl jsem, jak se jeho bystré, hluboko zapadlé oči zatřpytily probuzeným zájmem. Zvedl zátku a důkladně ji zkoumal.

„Čím tu zátku vytáhli?“ zeptal se.

Hopkins ukázal na povytaženou zásuvku. Leželo v ní několik ubrousků a velká vývrtka.

„Lady Brackenstallová říkala, že použili téhle vývrtky?“

„Nikoli. Vzpomeňte si, že ve chvíli, kdy láhev otevírali, byla lady v bezvědomí.“

„Ovšem. Po pravdě řečeno – téhle vývrtky nepoužili. Láhev byla otevřena kapesní vývrtkou, ne delší než půldruhého palce, patřící patrně ke kapesnímu noži. Když si prohlédnete vršek zátky, vidíte, že vývrtka byla nasazena třikrát, než se zátku podařilo vytáhnout. Otvor neprochází celou délkou zátky. Tahle dlouhá vývrtka by zátku provrtala skrz naskrz a vytáhla ji z láhve na jediné zatáhnutí. Až toho chlapa dopadnete, najdete u něho kapesní nůž kombinovaný s vývrtkou.“

„Výborně!“ zvolal Hopkins.

„Přiznám se, že si lámu hlavu nad těmi sklenkami. Lady Brackenstallová ty tři muže – viděla pít – že ano?“

„Ano, přesně tak to řekla.“

„Pak jsme tedy s případem hotovi. Co ještě zbývá dodat? Zajisté připustíte, Hopkinsi, že ty tři sklenky jsou velice pozoruhodné. Cože – vy na nich nic pozoruhodného neshledáváte? Nu, necháme toho. Snad – když je člověk nadaný speciálními znalostmi a schopnostmi jako já – hledá složitější vysvětlení, i když je po ruce vysvětlení jednoduché. Samozřejmě, s těmi sklenkami je to jistě jen náhoda. Mějte se hezky, Hopkinsi. Nezdá se, že vám ještě mohu být nějak platný, a případ máte před sebou jak na dlani. Informujte mě, až Randalla zatknete, a rovněž mi dejte vědět, dojde-li k nějakému nečekanému vývoji. Věřím, že vám co nevidět pogratuluji k zdárnému ukončení pátrání. Pojďte, Watsone, myslím, že si doma najdeme nějakou užitečnější práci.“

Na zpáteční cestě jsem z výrazu Holmesovy tváře usoudil, že nad něčím uvažuje. Občas se ze zamyšlení s námahou vytrhl a mluvil tak, jako by mu bylo všechno jasné, ale znovu se ho zmocnily pochybnosti a jeho stažené obočí a nepřítomný pohled naznačovaly, že v myšlenkách opět dlí v rozlehlé jídelně Opatského sídla, kde došlo k půlnoční tragédii. Právě když se vlak začal rozjíždět z předměstského nádraží, vyskočil pojednou na nástupiště a vytáhl mě za sebou.

„Promiňte, milý brachu,“ řekl s očima upřenýma na poslední vozy našeho vlaku, které mizely za zatáčkou, „je mi líto, že se stáváte obětí něčeho, co vypadá jako pouhý vrtoch, ale přísahám vám, Watsone, že ten případ v tomhle stavu prostě nemohu nechat. Bouří se proti tomu všechny mé instinkty. Něco tam nehraje – nic vlastně nehraje – a přísahal bych, že se nemýlím. Výpověď lady byla nicméně přesvědčivá, služebná ji plně potvrdila a všechny detaily celkem souhlasily. Co proti tomu mohu postavit já? Tři vinné sklenky, to je vše. Kdybych však všechno nepovažoval za samozřejmé a zevrubně každou jednotlivost zkoumal, jak bych to učinil v případě, že bychom k němu přistupovali de novo[14], a kdyby předložené vysvětlení neovlivnilo můj úsudek, nenašel bych přece jen něco konkrétního, oč bych se mohl opřít? Ovšem že bych to našel. Sedněte si tady na lavici, Watsone, dokud nepřijede vlak do Chislehurstu, a dovolte, abych vám zopakoval všechno, co víme. Především vás pěkně prosím, abyste pustil z hlavy myšlenku, že všechno, co nám říkala služebná či její paní, je svatá pravda. Okouzlující osobnost lady Brackenstallové nesmí ovlivnit naši soudnost.

Když si s chladnou hlavou rozebereme její výpověď, najdeme zajisté podrobnosti, které vzbudí naše podezření. Ti lupiči odnesli před čtrnácti dny ze Sydenhamu značnou kořist. Noviny přinesly jejich popis a uvedly podrobnosti o loupeži, což se přirozeně může hodit do krámu komukoli, kdo si chce vymyslet nějakou historku o lupičích. Je známo, že když se lupičům povede dobrý zátah, jsou rádi, že mohou nerušeně probendit výtěžek svého lupu, a nevydávají se na další nebezpečnou výpravu. Rovněž je nezvyklé, že by lupiči provedli vloupání v tak časné noční hodině; je nezvyklé, že by udeřili ženu, aby nekřičela, poněvadž spíš je oprávněná domněnka, že ji právě tím ke křiku přimějí; je neobvyklé, že by spáchali vraždu, když jsou v přesile a snadno by jednoho muže přemohli; je neobvyklé, že se spokojili s nepatrným lupem, když měli na dosah kořist mnohem větší; a konečně bych řekl, že je nezvyklé, aby lidé tohoto druhu nechali láhev napůl plnou. Co říkáte všem těm nezvyklostem, Watsone?“

„Působí impozantním dojmem, když jsou pohromadě, ale přesto každý jednotlivý detail sám o sobě nezní nepravděpodobně. Nejneobvyklejší na celém případě se mi ovšem zdá, že přivázali lady ke křeslu.“

„Nu, tím si nejsem tak jistý, Watsone, protože je zřejmé, že vetřelci ji buď museli zabít, anebo zneškodnit, aby nemohla hned po jejich útěku zburcovat celý dům. Rozhodně jsem však ukázal – nemám pravdu? – že ve výpovědi lady se najdou jisté drobné nepravděpodobnosti. A k tomu navíc ještě přistupuje ta patálie s vinnými sklenkami.“

„Co na nich vidíte?“

„Dokážete si je v duchu představit?“

„Ano, vidím je jasně před sebou.“

„Slyšeli jsme, že z nich pili tři muži. Zdá se vám to věrohodné?“

„Proč ne? Ve všech sklenkách zůstaly stopy po víně.“

„Přesně tak, ale usazenina se našla v jedné sklence. Toho jste si jistě povšiml. Co o tom soudíte?“

„Vinný kal se nejspíš usadí v poslední dolévané sklence.“

„Vůbec ne. Víno v láhvi bylo kalné, a je nemyslitelné, aby v prvních dvou sklenkách bylo víno čiré a kal se usadil jenom ve třetí. Existuje dvojí vysvětlení – pouhé dvě možnosti. Po naplnění druhé sklenky někdo lahví silně zatřepal, takže se do té třetí sklenky soustředil kal. To nevypadá moc pravděpodobně. Ne, vůbec ne, jsem přesvědčen, že se nemýlím.“

„K jakému závěru jste dospěl?“

„Že bylo použito pouze dvou sklenek a že kal usazený na dně byl přelit do třetí sklenky, aby vznikl klamný dojem, že tam byli přítomni tři lidé. Všechen kal se tudíž shromáždil ve třetí sklence, že? Ano, jsem si jist, že se to zběhlo takhle. Jestliže jsem však přišel na správné vysvětlení této drobnosti, pak se celý případ rázem mění na případ nanejvýš pozoruhodný, neboť dospějeme k jedinému možnému závěru – že totiž lady Brackenstallová a její služebná nás vědomě obelhaly, že jedinému jejich slovu nelze věřit a že mají nějaký velice pádný důvod k tomu, aby kryly pravého pachatele. Že tudíž rekonstrukci celého případu musíme provést sami bez sebemenší pomoci z jejich strany. To je úkol, který nás čeká, Watsone, a tady právě přijíždí vlak do Chislehurstu.“

Obyvatelé Opatského sídla byli velice překvapeni naším návratem, ale když Sherlock Holmes zjistil, že Stanley Hopkins odjel do Londýna podat hlášení, obsadil jídelnu, zamkl dveře zevnitř a dvě hodiny se věnoval zevrubnému a namáhavému průzkumu, který mu vždy poskytne pevné základy, na nichž pak postaví své brilantní teorie. Seděl jsem v koutě jako studentík, který se zájmem sleduje práci svého profesora, a pozoroval Holmese při jeho podivuhodném zkoumání. Okno, záclony, koberce, křeslo, šňůru – jednu věc po druhé důkladně prohlédl a prošetřil. Mrtvola nešťastného baroneta už byla odnesena, ale jinak v pokoji zůstalo všechno na místě. Potom k mému úžasu Holmes vylezl na masivní krbovou římsu. Vysoko nad hlavou mu visel kus červené šňůry přivázané k drátu, dlouhý několik palců. Hezky dlouho na ni hleděl. Pak se pokusil k ní přiblížit a opřel se kolenem o dřevěnou konzolu ve zdi. Chybělo mu pouhých pár palců, aby k přetrženému konci šňůry dosáhl, ale zdálo se, že jeho pozornost teď upoutala dřevěná konzola. Posléze seskočil a spokojeně zvolal:

„Všechno je v pořádku, Watsone. Uspěli jsme – máme případ, který bude patřit k nejpozoruhodnějším v naší sbírce. Jak jen jsem mohl být tak nedůvtipný! Málem bych se byl dopustil největšího omylu svého života! Nu, myslím, že stačí doplnit pár chybějících článků a případ bude uzavřen.“

„Znáte tedy ty pachatele?“

„Jednoho pachatele, Watsone, jednoho. Je to ale nebezpečná osoba. Má sílu jako lev – o tom svědčí úder, kterým dokázala ohnout pohrabáč. Je to muž vysoký šest stop a tři palce, s obratnými prsty, svižný jak veverka a navíc i neobyčejně mazaný, protože sám celou tu důmyslnou historii vymyslel. Ano, Watsone, máme co činit s prací velice pozoruhodného individua. Ta šňůra od zvonku nám nicméně skýtala stopu, nad níž jsme neměli zaváhat.“

„Jakou stopu?“

„Nu, Watsone, kdybyste utrhl šňůru od zvonku – v kterém místě by se asi přetrhla? Jistěže tam, kde je spojena s drátem. Proč se tedy šňůra přetrhla o tři palce níž?“

„Protože je na tom místě roztřepená?“

„Přesně tak. Tenhle konec, který si můžeme prohlédnout, je roztřepený. Pachatel byl natolik prohnaný, že jej roztřepil nožem. Druhý konec šňůry však roztřepený není. Odtud to není vidět, ale když vylezete na krbovou římsu, zjistíte, že šňůra byla uříznuta a nikde na ní nenajdete stopy po nějakém opotřebení nebo roztřepení. Můžete zrekonstruovat, co se stalo. Ten člověk potřeboval šňůru. Nechtěl ji utrhnout, aby zařinčení zvonku nevyvolalo poplach. Co tedy učinil? Vyskočil na římsu, ale na šňůru nedosáhl, a proto se opřel loktem o konzolu – v tom prachu je stopa – a natáhl ruku s nožem ke šňůře. Mně chyběly nejméně tři palce, abych nahoru dosáhl, a z toho vyvozuji, že je alespoň o tři palce vyšší než já. Podívejte se na tu skvrnu na sedadle dubového křesla. Co vidíte?“

„Krev.“

„Nepochybně – je to krev. To samo stačí k vyvrácení historky, kterou nám vyprávěla lady Brackenstallová. Jestliže seděla v křesle ve chvíli, kdy byl zločin spáchán, odkud se tam ta skvrna vzala? Nikoli, nikoli: byla do křesla posazena až po smrti svého manžela. Vsadím se, že na jejích černých šatech rovněž najdeme nějaké stopy po krvavé skvrně. Zatím jsme ještě nedospěli k Waterloo, tohle je naše Marengo[15], neboť začínalo porážkou a skončí vítězstvím. Teď bych si ale rád promluvil pár slov s tou služebnou Theresou. Musíme se chovat obezřele, chceme-li získat potřebné informace.“

Přísná australská služebná byla zajímavá osoba. Zamlklá, podezíravá, nehezká – takže chvíli trvalo, než Holmesovo roztomilé chování a upřímný zájem o vše, co říkala, ji poněkud obměkčil. Neskrývala se svou nenávisti vůči zesnulému zaměstnavateli.

„Ano, pane, to je pravda, že po mně hodil karafou. Slyšela jsem ho, jak paní nadával, a řekla jsem mu, že by se tak neopovážil mluvit, kdyby tu byl její bratr. A nato po mně hodil karafou. Mohl by jich po mně hodit třeba tucet, jen kdyby mé drahé děvčátko nechal na pokoji. Zacházel s ní hrozně, od rána do večera, a ona byla natolik hrdá, že si ani nepostěžovala. Dokonce mi ani neřekla všechno o tom, jak jí ubližoval. Vůbec se mi nezmínila o zranění na ruce, které jste dnes ráno viděl, ale vím moc dobře, že jsou to stopy po bodnutí jehlicí na klobouky. Ten poťouchlý darebák – ať mi nebe odpustí, že o něm takhle mluvím, když je po smrti, ale kdybyste hledal ukázkového darebáka, pak to byl on. Byl sladký jak med, když jsme se s ním poprvé setkaly, před pouhými osmnácti měsíci, ale oběma se nám zdá, že už od té doby uplynulo osmnáct let. Mary tehdy právě přijela do Londýna. Ano, byla to její první cesta lodí – nikdy předtím neopustila Austrálii. Obloudil ji svým šlechtickým titulem, majetkem a svým falešným londýnským lichocením. Jestliže se dopustila omylu, zaplatila za to tak draze jako málokterá žena. V kterém měsíci jsme se s ním setkaly? Vždyť vám to říkám – krátce poté co jsme přijely. Přijely jsme v červnu a seznámily jsme se s ním v červenci. Svatba se konala loni v lednu. Ano, paní je teď zas v přijímacím pokoji a jistě vás přijme, ale nesmíte od ní žádat příliš mnoho, neboť je vyčerpaná a lidská odolnost není neomezená.“

Lady Brackenstallová odpočívala na téže pohovce jako ráno, ale vypadala už lépe. Služebná vešla do pokoje s námi a hned začala přikládat obklady na pohmožděné čelo své paní.

„Doufám,“ řekla lady Brackenstallová, „že jste mě nepřišel znovu vyslýchat?“

„Nikoli,“ odpověděl Holmes mírně, „nechci vás věru obtěžovat zbytečně, lady Brackenstallová, naopak mým jediným přáním je co nejvíce vám všechno usnadnit, protože vím, že jste těžce zkoušená žena. Budete-li se ke mně chovat jako k svému příteli a věnujete-li mi důvěru, přesvědčíte se, že ji nezklamu.“

„Co si ode mne přejete?“

„Abyste mi pověděla pravdu.“

„Pane Holmesi!“

„Ne, ne, lady Brackenstallová, je to zbytečné. Slyšela jste možná, že se těším jisté proslulosti. Sázím celý svůj věhlas na to, že váš příběh je vymyšlený od začátku do konce.“

Paní i služka zíraly na Holmese s bledými tvářemi a vyděšenýma očima.

„Vy jste ale bezostyšný chlap!“ zvolala Theresa. „Chcete říct, že má paní lhala?“

Holmes se zvedl ze židle.

„Nemáte mi co říct?“

„Pověděla jsem vám všechno.“

„Rozmyslete si to, lady Brackenstallová. Nebylo by lepší, kdybyste se mi svěřila?“

Na okamžik se na sličné tváři objevil stín zaváhání. Potom ale nějaká mocnější myšlenka proměnila její tvář v masku.

„Pověděla jsem vám všechno, co vím.“

Holmes vzal klobouk a pokrčil rameny. „Lituji,“ řekl a bez dalšího slova vyšel z pokoje a opustil dům. V parku byl rybníček, k němuž teď můj přítel zamířil. V ledovém krunýři byla proražena díra, aby osamělá labuť mohla plavat. Holmes chvíli hleděl na rybníček a v domku vrátného pak napsal vzkaz pro Stanleyho Hopkinse, který vrátnému předal.

„Možná se strefíme, možná to bude rána vedle. Je však třeba, abychom svou druhou návštěvu příteli Hopkinsovi nějak zdůvodnili,“ řekl. „Zatím ho ještě nemíním do všeho zasvětit. Myslím, že teď půjdeme navštívit dopravní kancelář lodní linky Adelaide-Southampton, která je na konci Pall Mallu, pokud se nemýlím. Jižní Austrálii spojuje s Anglií ještě další linka dopravních parníků, ale stavíme se nejprve u větší firmy.“

Když Holmes poslal řediteli svou navštívenku, byl okamžitě přijat a netrvalo dlouho a měli jsme všechny potřebné informace. V červnu 1895 připlul do domovského přístavu pouze jediný parník, Rock of Gibraltar, jejich největší a nejlepší loď. Nahlédnutím do seznamu cestujících jsme se přesvědčili, že na parníku připlula slečna Fraserová z Adelaide se služebnou. Teď právě byla loď na cestě do Austrálie a nacházela se na moři někde na jih od Suezskeho průplavu. Na parníku sloužili stejní lodní důstojníci – s jedinou výjimkou. První důstojník pan Jack Croker byl jmenován kapitánem a měl velet nové lodi Bass Rock, která měla vyplout ze Southamptonu za dva dny. Bydlel v Sydenhamu, ale měl se v kanceláři dnes dopoledne zastavit pro instrukce – můžeme na něho tedy počkat.

Nikoli, pan Holmes netouží se s nim osobně setkat, ale rád by slyšel něco víc o jeho pracovním hodnocení a jeho osobních vlastnostech.

Pracovní hodnocení bylo výborné. Žádný jiný důstojník se mu ve službě ani zdaleka nevyrovnal. Pokud šlo o osobní vlastnosti, ve službě byl naprosto spolehlivý, ale jinak dost horkokrevný, prchlivý a popudlivý. Nicméně to je muž upřímný, čestný a dobrosrdečný. Takové byly v podstatě informace, které Holmes získal v plavební kanceláři lodní linky Adelaide-Southampton. Odtamtud jsme odjeli ke Scotland Yardu, ale Holmes zůstal sedět v drožce s nasupeným obočím, zabraný do svých myšlenek. Nakonec jsme odjeli do telegrafní kanceláře na Charing Cross, odkud Holmes odeslal nějaký telegram, a poté jsme se znova octli v Baker Street.

„Ne, nemohl jsem to udělat, Watsone,“ řekl, když jsme vešli do pokoje. „Jakmile by byl vystaven zatykač, nic na světě by ho nemohlo zachránit. Mám pocit, že jednou či dvakrát jsem během své kariéry natropil odhalením pachatele větší škodu, než jakou způsobil on svým zločinem. Teď jsem se už ale naučil opatrnosti a raději nebudu brát zřetel na anglické zákony, než bych jednal proti vlastnímu svědomí. Potřebujeme se dovědět ještě trochu víc, než začneme jednat.“

Před večeří nás navštívil inspektor Stanley Hopkins. Nezaznamenal žádné výrazné úspěchy.

„Věřím, že jste kouzelník, pane Holmesi. Opravdu, někdy si myslím, že máte nadlidské schopnosti. Jak jste u všech všudy mohl vědět, že to ukradené stříbro leží na dně rybníka?“

„To jsem vůbec nevěděl.“

„Napsal jste mi ale, abych rybník prohledal.“

„A vy jste to stříbro našel?“

„Ano, našel.“

„Jsem velice rád, že jsem vám mohl nějak prospět.“

„Nijak jste mi tím neprospěl. Případ se jen ještě víc zamotal. Copak to je za lupiče, kteří ukradnou stříbro a hodí je pak do nejbližšího rybníka?“

„Zajisté, zachovali se poněkud výstředně. Vyšel jsem prostě z nápadu, že jestliže stříbro odcizily osoby, které je nepotřebovaly, a uloupily je pouze proto, aby nastražily falešnou stopu, budou přirozeně toužit kořisti se zbavit.“

„Jak jste ale na podobný nápad vůbec přišel?“

„Nu, myslel jsem, že je to možné. Když vyšli křídlovým oknem a uviděli přímo před sebou ten rybník s dírou proraženou v ledu… Mohli najít lepší skrýš?“

„Aha, skrýš – to už zní lépe!“ zvolal Stanley Hopkins. „Ano, ano, teď je mi všechno jasné! Bylo ještě časně, mohli cestou potkat nějaké lidi, a aby u nich to stříbro nikdo neviděl, hodili je do rybníka s tím, že se pro ně vrátí, až bude vzduch čistý. Výborně, pane Holmesi – to je lepší než ten nápad s falešnou stopou.“

„Jistě; vytvořil jste si opravdu obdivuhodnou teorii. Nepochybuji ani dost málo, že můj nápad byl hodně divoký, ale musíte přiznat, že vedl k nalezení stříbra.“

„Ano, pane. Zasloužil jste se o to. Dočkal jsem se však hrozného zklamání.“

„Zklamání?“

„Ano, pane Holmesi. Randallovu tlupu dnes ráno zatkli v New Yorku.“

„To je zlé, pane Hopkinsi. Definitivně to vyvrací vaši domněnku, že spáchali vraždu v noci na dnešek v kentském hrabství.“

„Je to nemilé, pane Holmesi, krajně nemilé. Najdou se ale jistě jiné lupičské tlupy s třemi členy – anebo to může být nějaká nová skupina, o které policie dosud neslyšela.“

„Tak jest; to se zdá víc než pravděpodobné. Cože, vy už odcházíte?“

„Ano, pane Holmesi, nebudu mít klid, dokud se tomu případu nedostanu na kloub. Nemůžete mi poskytnout žádné vodítko?“

„Jedno jsem vám nabídl.“

„Které?“

„Naznačil jsem vám, že může jít o falešnou stopu.“

„Ale proč, pane Holmesi, proč?“

„Ach ano, v tom tkví celý náš problém. Nicméně vám doporučuji, abyste o tom uvažoval. Přijdete možná na to, že ten nápad není k zahození. Nezůstanete u nás na večeři? Nu, tak tedy na shledanou a nezapomeňte nám sdělit, jak pokračujete.“

Povečeřeli jsme, a když posléze bylo sklizeno ze stolu, Holmes se k případu znovu vrátil. Zapálil si lulku a nohy v trepkách natáhl k příjemnému teplu plápolajícího krbu. Pojednou pohlédl na hodinky.

„Očekávám další vývoj událostí, Watsone.“

„Kdy?“

„Teď hned – za pár minut. Jistě jste si říkal, že jsem se před chvílí zachoval vůči Stanleymu Hopkinsovi dost nepěkně?“

„Spoléhám na váš úsudek.“

„Velmi rozumná odpověď, Watsone. Je třeba vycházet ze stanoviska, že to, co vím já, je neoficiální, a to, co ví on, je oficiální. Mám právo na soukromý úsudek, on ale žádné podobné právo nemá. Musí říct všechno, co ví, jinak zrazuje svou službu. Nehodlám ho přivádět do nepříjemného postavení, když jsem sám na pochybách, a nechávám si proto informaci pro sebe, dokud mně samotnému nebude všechno jasné.“

„A to bude kdy?“

„Rozhodná chvíle nadešla. Budete teď účastníkem posledního jednání tohoto pozoruhodného dramatu.“

Na schodech se ozvaly kroky, a když se dveře otevřely, stál mezi nimi snad vůbec nejdokonalejší prototyp mužné krásy, jaký jsme kdy viděli: Neobyčejně vysoký mladý muž se světle plavými kníry, modrýma očima, pletí opálenou tropickým sluncem a se svižným krokem, který svědčil nejen o tom, že je dobře rostlý, ale i o fyzické zdatnosti. Zavřel za sebou dveře a zůstal tam stát se zaťatými pěstmi. Hruď se mu dmula, jako by v sobě přemáhal nějaké mocné vzrušení.

„Posaďte se, kapitáne Crokere. Dostal jste můj telegram?“

Náš návštěvník se svezl do křesla a tázavě po nás pokukoval.

„Váš telegram jsem dostal a jsem tady – v hodině, kterou jste mi určil. Slyšel jsem, že jste byl u nás v kanceláři. Před vámi člověk neunikne. Jsem připraven, že uslyším to nejhorší. Co se mnou zamýšlíte? Zatknete mě? Tak mluvte, člověče! Nemůžete tu přece takhle sedět a pohrávat si se mnou jako kočka s myší!“

„Nabídněte mu doutník,“ řekl Holmes. „Zapalte si a uklidněte se, kapitáne Crokere; bylo by zbytečné, aby vám povolily nervy. Neseděl bych tu a nepokuřoval s vámi, kdybych vás považoval za obyčejného zločince, na to se můžete spolehnout. Buďte ke mně upřímný a budete z toho mít jen prospěch. Pokuste se mě podvést a já vás zničím.“

„Co ode mne chcete?“

„Abyste mi pravdivě vylíčil všechno, co se včera v noci událo v Opatském sídle – a opakuji, chci slyšet pravdivé vylíčení, nic nepřidáte a nic nezamlčíte. Sám toho vím tolik, že když se uchýlíte od pravdy jen o chlup, zahvízdám z okna tady na tu policejní píšťalku a celá záležitost se mi tím nadobro vymkne z rukou.“

Námořní důstojník chvíli uvažoval a pak se velikou opálenou dlaní plácl přes koleno.

„Odvážím se toho,“ zvolal. „Věřím, že jste člověk, který stojí ve slově, poctivý chlap, a proto vám celý ten příběh vypovím. Chci ale něco předeslat. Pokud jde o mne samotného, nelituji ničeho, ničeho se nebojím a udělal bych to všechno znova a ještě bych byl na svůj čin pyšný. Proklínám tu bestii – kdyby měl tolik životů jako kočka, připravil bych ho o všechny! Jde ale o lady, o Mary – Mary Fraserovou – poněvadž tím proklatým příjmením ji nikdy nepojmenuji. Srdce mi tuhne v led pří pomyšlení, že já, který bych dal život za to, abych vyloudil na její drahé tváři jediný úsměv, způsobil jsem jí jenom nesnáze. Jenomže – jenomže co jiného jsem mohl dělat? Pánové, povím vám svůj příběh a pak se vás zeptám jako muž muže, co jiného jsem mohl dělat.

Vrátím se trochu zpátky. Zdá se, že víte všechno, takže vám je asi rovněž známo, že jsem se s Mary seznámil na lodi Rock of Gibraltar, kde jsem sloužil jako první důstojník. Hned od prvního dne, kdy jsem ji spatřil, existovala pro mne na světě jen ona a žádná jiná. Má láska k ní byla den ode dne větší a nejednou jsem při noční hlídce poklekl a políbil palubu, po které přešly její zbožňované nohy. Ačkoli se se mnou nikdy nezasnoubila, chovala se ke mně tak upřímně, jak jen se může žena k muži chovat. Nemám si na co stěžovat. Zamilovaný jsem byl jenom já, kdežto ona se ke mně chovala družně a přátelsky. Když jsme se rozcházeli, zůstala nezadaná, ale já se už nikdy nemohl zamilovat do jiné ženy.

Potom jsem připlul znovu do Anglie a doslechl se o jejím sňatku. Nu, proč by se nemohla provdat za muže, který se jí líbil? Šlechtický titul a majetek – kdo by si toho zasluhoval spíš než ona? Narodila se pro všechno krásné a půvabné, a tak jsem se kvůli jejímu sňatku nermoutil. Takový sobec nejsem. Měl jsem prostě radost z toho, že ji potkalo štěstí a že se nezahodila s námořníkem bez krejcaru. Tak velká byla má láska k Mary Fraserové.

Nu, nemyslel jsem, že ji ještě někdy spatřím; po poslední plavbě jsem však byl povýšen a nová loď ještě nebyla spuštěna na vodu, takže jsem tu musel pár měsíců čekat. Bydlel jsem u rodičů v Sydenhamu a jednou jsem na procházce potkal Theresu Wrightovou. Vyprávěla mi o ní, o něm, o všem. Přiznám se vám, pánové, že jsem z toho div nezešílel. To opilé zvíře se opovažovalo vztáhnout ruku na ženu, jejíhož střevíce nebylo hodno dotknout se rty! Sešel jsem se s Theresou znovu. Pak jsem měl schůzku s Mary – zakrátko ještě jednu. Víc ale už se se mnou sejít nechtěla. Před několika dny jsem však dostal zprávu, že loď má za týden vyplout, a rozhodl jsem se, že musím Mary ještě jednou vidět. Theresa mi byla vždy nakloněna, neboť měla Mary ráda a nenáviděla toho padoucha stejně jako já. Od ní jsem se dověděl, jak to u nich v domácnosti chodí. Mary měla ve zvyku sedat a číst ve svém pokoji dole. Včera v noci jsem se k domu přikradl a zaškrábal na okno. Nejdřív mi nechtěla otevřít, ale poněvadž, jak teď vím, nebyl jsem jejímu srdci lhostejný, nemohla mě nechat stát venku v mrazivé noci. Pošeptala mi, abych šel k velkému přednímu oknu, které jsem našel otevřené, a jím jsem se dostal do jídelny. Opět jsem z jejích úst uslyšel věci, při nichž se mí zpěnila krev, a znovu jsem proklínal toho surovce, který tak hrubě zachází s ženou, již miluji. Nuže, pánové, stál jsem s ní těsně u okna – ve vší počestnosti, nebe je mi svědkem – když se její manžel přiřítil do pokoje jako šílenec, osopil se na ni tím nejhanebnějším slovem, jakým může muž ženu urazit, a uhodil ji do tváře holí, kterou držel v ruce. Chopil jsem se pohrabáče a došlo k urputnému, ale poctivému zápasu. Tady na mé paži vidíte, kam dopadla jeho první rána. Pak jsem přišel ke slovu já a měl jsem pocit, jako kdybych udeřil do prohnilé tykve. Myslíte, že jsem toho litoval? Vůbec ne! Šlo o život – buď on, nebo já; ale šlo ještě o víc – buď jeho život, nebo její, poněvadž jsem ji přece nemohl ponechat v moci toho šílence. A tak jsem ho zabil. Zachoval jsem se nesprávně? Nuže, pánové, co byste udělali vy, být na mém místě?

Mary vykřikla, když ji manžel udeřil, a poté přiběhla seshora Theresa. Na bufetovém stolku stála láhev s vínem; otevřel jsem ji a nalil Mary trochu vína mezi rty, poněvadž byla po tom úderu napůl mrtvá. Potom jsem si dal doušek sám. Theresa si zachovala chladnou hlavu a společně jsme vymysleli příběh, který měla její paní vyprávět: budeme předstírat, že vraždu mají na svědomí lupiči. Theresa znovu a znovu své paní opakovala, co má říkat, zatímco já vyšplhal na krb a uřízl jsem šňůru zvonku. Potom jsem Mary přivázal ke křeslu a roztřepil konec provazu, aby všechno vypadalo věrohodně, jinak by se totiž policie mohla divit, proč proboha nějaký lupič lezl nahoru, aby šňůru uřízl. Pak jsem vzal pár stříbrných táců a konviček, aby vznikl dojem, že šlo o vloupání, a opustil jsem obě ženy s příkazem, aby čtvrt hodiny po mém odchodu ztropily poplach. Hodil jsem stříbro do rybníčka a odcházel s pocitem, že jsem konečně jednou v životě odvedl v noci kus dobré práce. Tak takhle vypadá pravda, pane Holmesi – pravda pravdoucí, i kdyby mě to mělo stát krk.“

Holmes chvíli mlčky pokuřoval. Pak přešel přes pokoj a podal našemu návštěvníkovi ruku.

„Myslím si to také,“ řekl. „Vím, že vám mohu věřit každé slovo, poněvadž jste prakticky neřekl nic, co bych nevěděl. Jedině akrobat nebo námořník mohl z té konzoly dosáhnout nahoru ke šňůře od zvonku a jedině námořník mohl uvázat uzly na šňůře, kterou byla Mary Fraserová připoutána ke křeslu. A ta dáma měla co dělat s námořníky jen jednou – na cestě lodí do Anglie. A jistě šlo o muže z její společenské vrstvy, protože se ho velice snažila krýt, a prozradila tak, že ho má ráda. Vidíte, jak bylo snadné vás vypátrat, jakmile jsem jednou vyrazil po správné stopě.“

„Myslel jsem, že policie takovou fintu nikdy neprokoukne.“

„Také že ji neprokoukla a opravdu věřím, že se jí to nepodaří ani v budoucnu. Nicméně jde o neobyčejné vážnou věc, kapitáne Crokere, třebaže připouštím, že jste jednal pod tlakem extrémních okolností. Nemohu se zbavit pochyb, zda by váš čin byl považován za jednání v sebeobraně. V tomto případě ovšem rozhodnutí závisí na britské porotě. Nicméně vás natolik chápu, že když do čtyřiadvaceti hodin opustíte Anglii, slibuji vám, že vám nikdo nebude v odjezdu bránit.“

„A pak to vyjde najevo?“

„Zajisté, že to vyjde najevo.“

Námořník zrudl hněvem.

„Jak mi můžete podobný návrh vůbec předložit? Vyznám se v zákonech natolik, že vím, že Mary bude stíhána pro spoluvinu. Myslíte, že ji tu ponechám samotnou, aby za všechno pykala, zatímco já se zbaběle vytratím? Nikoli, pane, ať mě stihne ten nejhorší trest, jenom proboha najděte nějaké východisko, pane Holmesi, aby nebohá Mary nemusela před soud.“

Holmes námořníkovi znova podal ruku.

„Jen jsem vás zkoušel – a vaše slova zní opět pravdivě. Nu, beru na sebe velkou odpovědnost, ale poskytl jsem Hopkinsovi výtečné vodítko. Pokud mu není nic platné, nemohu udělat víc. Podívejte, kapitáne Crokere, dodržíme patřičné právní formality. Vy jste obžalovaný. Vy, Watsone, jste britská porota – neznám člověka, který by ji mohl zastupovat líp. Já jsem soudce. Nuže, pánové porotci, slyšeli jste výpověď svědků a zhlédli důkazy. Shledáváte obžalovaného vinným či nevinným?“

„Nevinným, Vaše Ctihodnosti,“ řekl jsem.

„Vox populi, vox Dei[16]. Jste zproštěn žaloby, kapitáne Crokere. Pokud zákon nenajde nějakou další oběť, jste přede mnou bezpečný. Vraťte se za rok pro svou dámu a nechť vaše společná budoucnost dá za pravdu rozsudku, který jsme nad vámi dnes večer vynesli.“