Plutonie

27. PLAVBA PŘES MOŘE

Nazítří bylo počasí velmi příznivé plavbě na moři. Nebe bylo skoro bez mráčku a vál slabý severní vítr, jenž dovolil napnout plachtu, ale nezdvíhal velké vlny. Než se cestovatelé vypravili, pečlivě prohlédli čluny i vor a napjali plachtu mezi dvěma tyčemi, jež nahrazovaly stěžně. Na pyramidě z naplaveného dříví, kterou na břehu postavil Makšejev, vztyčili ještě žerď s bílým praporem. Sloužil jako znamení pro zpáteční plavbu. Kousek dál od břehu, těsně u kraje porostů, kam mohl příboj dosáhnout jen ve výjimečných případech, vykopali v písku jámu a schovali do ní sbírky — nerosty, herbáře, lebky a zvířecí kůže, aby se nevystavovali nebezpečí, že je při plavbě namočí, a aby s sebou nevezli zbytečnou přítěž. Nad zasypanou jámou postavili druhou pyramidu z naplaveného dříví, aby ji nějací dravci, přilákaní zápachem kůží, nemohli rozhrabat. V lahvičce přivěsili na pyramidu krátký popis své cesty od jurty k mořskému břehu.

Potom vsedli do člunů a vydali se na moře. Zamířili přímo na jih k sotva viditelnému dalekému protějšímu břehu. Jakmile se plavidlo poněkud vzdálilo od pobřeží, nadul vítr plachtu a pluli rychleji.

Když se dostali kus od severního mořského břehu, mohli lépe posoudit celkový ráz tohoto pobřeží. Na obě strany, na východ i na západ od ústí Makšejevovy řeky, byl břeh obrouben stejnou vysokou zelenou stěnou, na několika místech přerušenou ústími podobných řek. Na zeleném pozadí bylo dobře vidět pyramidu s praporem. Za pruhem porostů nebyly ani hory, ba ani pahorky, a krajina přiléhající k tomuto břehu moře byla zřejmě jen nízko položená, do dálky protažená rovina; pokrýval ji pravděpodobně pouze les a bažiny.

Po dvouhodinové plavbě přestali veslovat a nechali plavidlo plout jen pod plachtou.

Moře bylo téměř klidné. Lehký vítr nepatrně čeřil jeho hladinu, dál od břehů docela pustou. Byla tu velká hloubka, protože stometrová šňůra s olovnicí nedosáhla na dno. Cestovatelé nemohli měřit hloubku jinak. Když si odpočinuli, chopili se vesel a veslovali ještě hodinu.

Teď byli asi v polovině moře, protože oba břehy se zdály stejně daleko. Vítr brzo poněkud zesílil. Pluli rychleji. Už dobře rozeznávali vysoké černé, nafialovělé a červené útesy, které se stupňovitě zdvíhaly do vnitrozemí. Táhly se těsně při břehu a kus dál napravo ustupovaly zelené stěně lesa. Tato stěna byla ještě dál vpravo vystřídána vysokými narudlými pahorky, které se zvedaly místy těsně u vody, místy byly od ní odděleny úzkým pruhem zeleně.

Jak se blížili k břehu, počalo moře oživovat. Objevily se v něm ohromné medusy, jež měly až metr v průměru a houpaly svá průhledná rosolovitá těla na vlnách. Když muži přestali veslovat, bylo možno ve vodě rozpoznat hejna drobných i velkých ryb. Občas se ukazovaly loděnky, které napínaly své plachty a červená chapadla nad bělostnou vinutou skořápkou.

Dva kilometry od břehu bylo mořských živočichů ještě víc. Místy se vytvořily z chaluh celé plovoucí ostrovy a vesla se stěží nořila do jejich měkké zelené hmoty. Spolu s lodyhami těchto rostlin bylo možno z moře vytahovat malé mušličky, rybky a hmyz.

Cestovatelé vrhli do vody svou improvizovanou olovnici. Byla tam hloubka asi dvacet pět metrů. Odtamtud už bylo dobře vidět bílý pruh příboje při úpatí útesů.

Zatím plavba pokračovala velmi dobře a byla to málem kratochvilná projížďka. Avšak na cestovatele čekaly i nebezpečné chvíle. Asi kilometr od břehu se z vody náhle vynořila ve vzdálenosti nějakých třiceti metrů od lodi hlava Plesiosaura. Graciosně se pohupovala na dlouhém krku a začala se sunout proti nim. Ještěr plul pomalu a prohlížel si lidi, které i s jejich plavidlem považoval za nějaké veliké nevídané zvíře.

Pušky s trhavými střelami byly připraveny, a když se Plesiosaurus přiblížil, zaburácely dva výstřely. Obě kule trefily do cíle. Štíhlý krk sebou zaškubal, z pootevřené tlamy vyhrkla krev, hlava bezmocně sklesla na rozstřeleném krku a zvíře se začalo zmítat na vodě a zdvíhalo takové vlny, že se mořeplavci museli honem vzdálit, aby je to nepotopilo.

Usilovně veslovali k břehu, když se kolem nich mihla jako ponorka tmavá hmota, vysoko čeříc vodu. Z vln se vynořil zelenohnědý hřbet a ohromná dlouhá hlava, která připomínala hlavu krokodila. Nestvůra se s pootevřenou tlamou, plnou ostrých zubů, řítila k dodělávajícímu Plesiosaurovi a spoléhala na snadnou a přitom vydatnou kořist.

„To je jistě Ichthyosaurus!“ zvolal Kaštanov a díval se za hrozným ještěrem.

„Ba, tahle obluda je ještě horší,“ podotkl Makšejev, „klidně může chytit člověka a roztrhnout ho vejpůl.“

„Ale ve vodě je ho těžko zpozorovat a zastřelit,“ pravil Gromeko.

Břeh už byl nedaleko. Když k němu cestovatelé připlouvali, mohli ještě pozorovat, jak mladý Ichthyosaurus chytá ryby, které se před ním zachraňovaly a vyskakovaly z vody právě tak, jako vyskakují řízci, střevle a jeseni, když je pronásleduje žravá štika. Ichthyosaurova tlama velmi připomínala štičí tlamu.

Cestovatelé se vyhnuli zpěněným vlnám u úpatí holých skal a veslovali k nízkému břehu, obroubenému zelenou stěnou, kde bylo vidět rovnou písčitou plošinu, vhodnou pro táboření. Ale moře při břehu bylo tak mělké, že museli vylézt a táhnout loďky i prám. Plavba přes moře trvala asi šest hodin. Blížilo se poledne, a když se naobědvali a odpočinuli si, mohli se ještě projít po okolí. Prám i člun vytáhli na břeh, postavili stan a začali vařit oběd. Při tom zjistili, že jim dochází sladká voda.

„Jednali jsme lehkomyslně,“ zalitoval Papočkin. „Kdo ví, zda je na tomhle břehu sladká voda. Měli jsme si s sebou vzít vody na několik dní.“

„Když vodu nenajdeme, budeme muset plout zpátky přes moře a na tomhle břehu neuvidíme skoro nic,“ přidal se Gromeko.

„Myslím, že máte zbytečný strach,“ uklidnil je Kaštanov. „Kdyby byl tenhle břeh docela holý, bylo by to jiné. Pak bychom si s sebou ovšem byli přivezli sladkou vodu. To by nás bylo napadlo, kdybychom byli viděli, jak je pustý.“

„Jsem si jist, že někde nablízku najdeme buď potok, nebo pramen,“ řekl Makšejev. „Vždyť tohle bohaté rostlinstvo nemůže růst ze slané vody.“

Když se naobědvali a odpočinuli si, vypravili se botanik a zoolog do lesa hledat vodu a Kaštanov s Makšejevem měli prohlédnout pobřežní útesy na východ od tábořiště.

Všichni se ozbrojili puškami, které byly nabity trhavými náboji, kdyby snad potkali ještěry nebo nějaké jiné dravce. Generála přivázali u stanu a vedle rozdělali veliký oheň, který měl plašit nezvané hosty.