Plutonie

52. OSVOBOZENÍ ZAJATCŮ

Cestovatelé se dobře vyspali, pak složili všechny věci na saně a připravili se k okamžitému odjezdu. Potom se vypravili k táboru divochů, vzali s sebou oděv a obuv pro zajatce, pušky pro ně a balíčky s dárky pro divochy. Když se přiblížili k pasece, uslyšeli křik lidí a štěkot psů, který odtud zalétal do lesa. Divoši zřejmě dosud neodešli. Proto se cestovatelé připlížili ke kraji lesa a začali za keři pozorovat, co se děje.

Viděli, že se celý tábor hýbe. Kruh mezi chatrčemi byl plný lidí, kteří se chystali na lov. Ženy vynášely z obydlí kopí, oštěpy, škrabky a svazky řemenů. Děti se motaly všude mezi nimi, sahaly na zbraně, dospělí do nich kopali a děti ječely a řvaly. Výrostci potěžkávali oštěpy, prohlíželi kopí a žertem se bodali, zkoušejíce jejich ostří. Půl druhé desítky psů — nebylo v nich těžko poznat psy, kteří patřili k výpravě, ale nyní zdivočeli — drželo se mimo kruh stranou od chatrčí. Zřejmě se chystali, že vyprovodí lovce. Zatím se rvali a kousali.

Když ženy vynesly všechny zbraně, ozbrojily se kopími a v zástupu vyrazily na východ. Za nimi táhli výrostci, kteří vlekli oštěpy, nože a řemeny — zřejmě nosili zbraně a kořist. Děti, některé po dvou, jiné po čtyřech běžely s jekotem a křikem vzadu i vedle tlupy. Psi je sledovali opodál. Na konci louky se děti zastavily a vrátily se zpátky, ale tlupa lovců, při nejmenším z padesáti lidí, výlučně žen a výrostků, táhla v zástupu po pěšině a pomalu mizela v lese.

Na tábořišti bylo teď vidět jen starce. Spravovali chatrče a vytřepávali kůže, sloužící spáčům za prostěradlo i přikrývku. Z některých chýší vylezly shrbené stařeny a usedly u vchodu; vyplazily se odtud malinké děti; kojence vynášeli v náručí a kladli je na kůže vedle chatrčí, zatím co uklízeli.

Jen při chýši zajatců zůstaly tři dospělé ženy, které tu zřejmě držely stráž. Jedna z nich začala rozkrajovat kostěným nožem kůže na řemeny. Druhá stejným nožem ořezávala hůlky k šípům a třetí štípala silné kosti, aby získala ostré úlomky na hroty kopí a šípů.

Z chatrče brzo vyšel Igolkin, polonahý jako včera, přihodil do ohně polena a usedl vedle žen. O něčem s nimi promluvil, pak vytáhl svůj velký námořnický nůž a začal pomáhat krájet řemeny. Práce jim pak šla daleko rychleji. Potom se venku objevil i Borovoj, nedal se však do práce, ale začal se dívat směrem, odkud se včera ozvaly výstřely jeho druhů.

Když cestovatelé viděli tuhle scénu poklidné spolupráce námořníka dvacátého století a lidí kamenného věku, museli se smát. Protože tu zůstalo málo divochů a byli jen primitivně ozbrojeni, cestovatelé si byli téměř jisti, že se jim podaří své druhy osvobodit buď podobrém, nebo násilím. Ale museli vyčkat ještě půl druhé nebo dvě hodiny, aby lovci odešli dost daleko a nemohli zaslechnout ani volání, ani výstřely a aby dokonce ani ženy na stráži je nemohly zakrátko dohonit a přivést zpět.

Děti, které lovce doprovázely, vracely se kvapně zpátky a začaly si hrát v kruhu nebo kolem něho. Praly se, dělaly kotrmelce, zápasily a některé — starší — házely oštěpem do vzduchu anebo do kůží na chatrčích.

Igolkin rozkrájel kůži, pak zašel do chatrče, vynesl odtamtud něco masa, rozřezal je na kousky, napíchal na hůlky připravené pro šípy a vrazil je do země kolem ohně, aby si tak upekl šašlyk. Zajatci zřejmě ještě nesnídali a chystali se, že se před útěkem řádně najedí. Když se maso upeklo, oba si sedli nedaleko od ohně a začali kvapně jíst. Igolkin občas podal kousíček masa hned jedné, hned druhé ženě, která pracovala u ohně, ale ty se smály a odvracely se. Pak si jedna z nich přinesla ze své chatrče velký kus syrového masa a obě ženy je počaly jíst tak jak bylo, jen kostěným nožem odřezávaly dlouhé a tenké pruhy. Dávaly je i dětem, jež k nim přiběhly.

Po snídani se muži sedící ve skrytu podívali na hodinky a přesvědčili se, že už uplynula dost dlouhá doba.

Vyšli z lesa, seřadili se vedle sebe, zdvihli pušky, stříleli po řadě slepými náboji do vzduchu a rychle se blížili k chatrčím.

Hned při prvních výstřelech všechno na tábořišti ztichlo. Divoši, kteří seděli, vyskočili; ti, kteří stáli, ztrnuli na místě a obrátili se k blížícím se tvorům, kteří vydávali tak hrozné hromové rány. Cestovatelé vešli do kruhu chatrčí a lidé před nimi mlčky padali na zemi a jen nejmenší děti se rozplakaly strachy.

Cestovatelé došli k chatrči zajatců, odevzdali jim šaty a pušky, a zatím co se Igolkin a Borovoj oblékali, neustále stříleli. Makšejev řekl námořníkovi:

„Vysvětlete lidem, že jste u nich už pobyli na návštěvě dost dlouho a že pro vás teď přišli ještě mocnější kouzelníci. Za pohostinství, které vám prokázali, přinesli jim dary, aby nezapomněli na neobyčejné hosty, kteří k nim sestoupili ze země věčných ledů. Řekněte jim, aby se nás neopovážili pronásledovat, jinak že budou krutě potrestáni. Řekněte jim, že bohové ledu dovedou dělat nejen hrom, ale i blesky, které neposlušné zabíjejí.“

Když Igolkin a Borovoj vyšli převlečeni z chýše, jejich druzi přestali střílet. Námořník dovedl lépe mluvit, poněvadž byl družnější; obrátil se tedy k divochům, ležícím na zemi, s řečí, v které v podstatě opakoval to, co mu řekl Makšejev. Ale na konci dodal, obraceje se ke třem ženám, které je hlídaly:

„Tyhle dary odevzdejte starším, až se vrátí z lovu, ať je rozdělí. Ještě vám tu zanecháme oheň, kterého můžete užívat, ale nedejte mu nikdy zemřít. Živte ho, jako jsme ho živili my. A znovu vám opakuji rozkaz — nežeňte se za námi! Odcházíme do země věčného ledu, a až bude zase teplo, vrátíme se k vám.“

Když skončil, položil balíky s dárky u vchodu do své chatrče. Všech šest mužů po řadě pálících do vzduchu prošlo kruhem mezi ležícími divochy, kteří se neodvažovali ani pohnout, a zmizelo v lese.

Na kraji se na chvilku zastavili, aby se podívali, co divoši udělají. Výstřely ustaly a divoši se pak začali zdvíhat se země a tiše spolu hovořili, zřejmě o neobyčejné události. Někteří se shlukli kolem ohně, jenž jim byl odevzdán, a dívali se do plamenů, které ztratily své pány, jako by jim ty plameny mohly něco vysvětlit. Brzo dvě z žen, které hlídaly zajatce, vzaly kopí a rozběhly se za hordou, zřejmě aby jí pověděly, co se stalo. Třetí žena zůstala u chatrče zajatců, patrně proto, aby děti a mužští nerozkradli dárky. Sama však se jich neodvážila dotknout.

Cestovatelé došli k saním, které nechali v lese, a pak zamířili zpátky na sever. Saně museli táhnout po úzké pěšině, pokryté opadaným listím.

Jak se vzdalovali od tábořiště, Igolkin občas vyrazil ostrý hvizd, na který zvykl psy. Drželi se pořád kolem hordy a na toto zahvízdnutí poslechli. Igolkin je krmil odpadky masa, ale psi tuze zdivočeli, a tak se jich divoši báli a k chatrčím je nepouštěli. Někteří psi zahynuli v bojích s všelijakými šelmami, ostatní teď odešli s hordou na lov a po námořníkově zahvízdání se jich sběhlo jen pět, kteří zůstali při tábořišti. Běželi kousek za saněmi, ale nedali se chytit a cenili zuby na Generála, jenž k nim přiběhl. Za několik dní se museli krmením ochočit, aby se z nich mohlo sestavit spřežení aspoň pro jedny saně.

Cestovatelé šli dvanáct hodin, urazili asi padesát kilometrů a nakonec se zastavili na nocleh. Byli si jisti, že už je nikdo nedohoní.