Plutonie

29. PŘESLIČKOVÝ LES

Písečnou a oblázkovou pláž ohraničoval hustý les. Stály tu vedle sebe různé přesličky, vysoké osm až deset metrů. Jejich zelené větve začínaly nízko nad zemí, a tak bylo možno se pod nimi jen plazit anebo jít velmi shrbeně. Mezi přesličkami bujely stromovité kapradiny různých druhů. Vcelku tam byla taková houština, že tudy člověk téměř neprošel.

Papočkin a Gromeko začali hledat pěšinu nebo přirozenou mezeru v houští a nakonec našli vyschlé koryto potoka, které se táhlo na hranici mezi útesem a lesem. Nedaleko od moře se koryto dělilo: levé rameno vedlo dál mezi lesem a útesy, pravé zabíhalo do houštiny. Rostlinstvo se tu poněkud změnilo. Kromě přesliček a kapradí se tu vyskytovaly ságové a jiné palmy, které čněly několik metrů nad přesličkami. Půda v lese byla porostlá nízkou trávou, tvrdou jako štětiny. Podle koryta na kraji lesní houště se tísnily i jiné rostliny. Gromeko ustavičně vysvětloval, jak se jmenují, a byl stále nadšenější.

„Zdalipak víte,“ zvolal nakonec, „v jakém geologickém období jsme teď?“

„Snad ne v kamenouhelném?“ zabručel zoolog, který v lese neměl dosud pražádnou vědeckou kořist a jen si popíchal ruce o bodlavé rostliny.

„Ech, co vás to napadá! Copak ichthyosauři a plesiosauři žili v kamenouhelné době? Společně s geology už jsme tomu přišli na kloub! Ne, můj milý, teď jsme v jurském období. Podívejte se, tady je kapradí, typické pro tu dobu, zde je štíhlý stromek ginko a tuhle tvrdou rostlinku našli po prvé v jurských vrstvách v Irkutské gubernii na břehu řeky Angary a nazvali ji podle geologa Čekanovského, který ji objevil.“

„No, pěkně děkuju, to užili jeho jména pro divnou věc! Je horší než naše kopřivy a může se jí živit leda nějaký ještěr, který má chřtán jako z plechu.“

„My o vlku a vlk za humny!“ přerušil Gromeko svého rozhněvaného druha. „Jen se podívejte na tuhle malinkou stopičku! To je spíš váš obor!“

Zastavil se uprostřed koryta a ukazoval prstem na zem. V jemném písku bylo vidět hluboko vytlačené stopy ohromných tlap s třemi prsty, které končily tupými drápy. Každá stopa byla dlouhá přes třicet centimetrů.

„To ale byla nestvůra!“ zvolal zoolog a hlas se mu maličko zachvěl. „To je ovšem veleještěr. Ale rád bych věděl, zda je to býložravec nebo šelma. Pak by nebylo nijak příjemné setkat se s ním.“

Papočkin pozorně prohlížel stopy, které bylo vidět v písku. Mizely tam, kde písek vystřídaly oblázky.

„Je divné, že všechny stopy jsou stejně velké,“ zavrtěl hlavou Gromeko. „Přední tlapy bývají vždycky menší než zadní, pokud vím. A jakýpak je to pruh mezi stopami pravých a levých noh? Člověk by si málem myslil, že zvíře za sebou táhlo ohromnou kládu.“

Papočkin se rozesmál:

„To je stopa ještěrova ocasu. A když srovnávám jeho rozměry se stejně velkými otisky chodidel, domnívám se, že se zvíře procházelo jen po zadních nohách a opíralo se o ocas.“

„Cožpak známe takovéhle dvounohé ještěry?“

„Známe, a právě z jurského období. Na příklad Iguanodon, který se podobal ohromnému klokanu a měl veliké zadní a maličké přední nohy.“

„A čím se živil?“

„Podle tvaru zubů to byl býložravec. Patříli tyhle stopy skutečně Iguanodonu, nemáme se čeho bát, i když ta obluda byla v jurském období pět až deset metrů dlouhá.“

„No, to je báječné!“ vzdychl si botanik. „Stále si ještě vzpomínám na toho odporného ještěra, který se na řece chystal, že spolkne k svačině Makšejeva nebo mne.“

Když se koryto rozvětvilo, cestovatelé se rozhodli, že se pustí po pravém rameni, jež se táhlo k úpatí skály. Tam mohli spíše narazit na vodní pramen. To vlastně byl hlavní cíl jejich výletu. A skutečně, čím výše vyšli, tím byla půda vlhčí a drobné rostlinstvo kolem koryta bujnější a rozmanitější.

Brzo se vpředu mezi lodyhami rostlin zableskla v korytě dokonce voda.

„Jsme zachráněni!“ zvolal Papočkin. „Pramen máme kousek od tábořiště.“

„Ale co když je ta voda slaná?“ poškádlil ho Gromeko.

„Ochutnejte ji! Na pohled vypadá jako sladká.“

„Cožpak vy na pohled rozeznáte sladkou vodu od slané? To já přece jen nedovedu.“

„To jste botanik, když nevíte, jaké rostliny se vyskytují u slané vody?“

„Tak za prvé: tady je jurské období a zatím nevíme, jaké rostliny se v tomto období u slané vody vyskytovaly. Za druhé jste řekl, že poznáte vodu na pohled, a ne podle rostlin, které rostou kolem ní.“

„Vyjádřil jsem se špatně, měl jsem říci podle koryta. Kdyby to byl slaný pramen, pak by bylo celé koryto pokryto vrstvami různých solí.“

Za tohoto rozhovoru Papočkin s Gromekem kráčeli rychle vzhůru korytem, které se brzo vřízlo úzkým údolím mezi vysoké skály. Protékal tam malý potůček sladké vody a poznenáhlu mizel v písku. Na písku bylo vidět plno velkých i malých stop ještěrů, kteří se sem přišli napít.

„Tady jich ale chodí!“ zvolal Gromeko. „Každou chvilku můžeme narazit na takovou dvounohou obludu!“

Když se lovci napili, vykročili opatrně s puškami pro všechny případy připravenými soutěskou dál podle potůčku. Soutěska se rychle rozšiřovala a změnila se v kotlinu, vroubenou téměř svislými tmavočervenými skalami, od nichž se překrásně odrážela zeleň keřů a stromů, které rostly u jejich úpatí. Uprostřed zeleného palouku na dně kotliny se lesklo malé jezírko, na jehož dně zřejmě vyvěraly z půdy prameny. K jezeru se táhla přes palouk široká, dobře prošlapaná stezka.

Dno bylo průzračnou vodou sotva vidět.

Lovci nabrali vodu do plechových nádob, které si přinesli s sebou, a rozhodli se, že se schovají v křoví a počkají, zda se neobjeví nějaké zvíře, jež se půjde napít. Ale minuty ubíhaly a nic se neobjevovalo. Jenom ve vzduchu nad kotlinou poletovalo několik vážek, ještě větších než ony, které oživovaly Makšejevovu řeku. Papočkin je pozoroval a náhle popadl pušku.

„Copak, snad nechcete střílet vážky výbušným nábojem?“ rozesmál se Gromeko.

„Tiše, podívejte se tamhle na skálu!“ zašeptal zoolog a ukazoval na útesy, které se tyčily nad vchodem do kotliny.

Na nevelké plošince stál na zadních tlapách malý ještěr a opíral se o dlouhý a silný ocas. Ještěr se velmi podobal klokanovi. Byl však tmavozelený s hnědými skvrnami a jeho hlava připomínala hlavu tapíra s povislým chobotovitým horním pyskem.

„To je jistě Iguanodon!“ zašeptal Papočkin.

„Škoda, že ne klokan! Klokana bychom snědli k večeři, ale jíst ještěra se asi neodvážíme.“

„Můj milý, nezapomeňte, že jsme v jurském období a že k jídlu nenajdeme ani ptáky, ani ssavce. Nechcemeli zemřít hlady, musíme přejít na ještěří maso. Přes své botanické nadšení nenašel jste posud jedlé kořínky, plody nebo trávy. Nebudeme přece žvýkat přesličky anebo tu zpropadenou trávu Čekanovského!“

„A co ryby? V moři je přece plno ryb.“

„Proč se nebojíte jíst ryby, ale máte strach z masa býložravého ještěra? To všechno jsou předsudky, na které musíme v tomhle podzemním království zapomenout.“

Zaduněl výstřel. Zvíře poskočilo a těžce se svalilo na palouk. Když se přestalo zmítat, lovci vylezli ze svého úkrytu a přistoupili k němu.

Mladý ještěr byl vyšší než člověk. Jeho neohrabané tělo spočívalo na silných a dlouhých zadních nohách a tlustém, na konci naráz ztenčeném ocase. Přední nohy byly krátké a slabé a měly po pěti prstech s drobnými ostrými drápy, kdežto na zadních bylo po třech prstech s velkými, ale tupými drápy. Podle celého složení těla bylo zřejmo, že zvíře dává přednost svislé poloze před vodorovnou, protože pak by se jeho zadní polovina zdvíhala daleko výš než přední. Hlava byla mohutná, na pohled dost odporná, s povislými masitými pysky a maličkýma očima. Tělo bylo docela holé, jako žabí, a kůže na omak stejně tak slizká a studená.

„Na pohled příliš chutně nevypadá!“ zvolal Gromeko a kopl botou do tlustého ještěrova stehna. „Něco jako ohromná žába.“

„Když Francouzi jedí s požitkem žabí friccasé, proč by ruští cestovatelé neochutnali iguanodonní biftek? Ale nejdříve si zvíře popíšeme a pak je rozčtvrtíme.“

Lovci ještěra změřili, popsali a vyfotografovali, uřízli mu masité zadní nohy — každá vážila skoro šestnáct kilo — a zamířili zpátky ke stanu s těžkým nákladem masa a vody.

Ještěří maso, upečené v plátcích na pánvi, bylo tak chutné a jemné, že je dokonce i Gromeko, který měl odpor ke všem plazům a obojživelníkům, s chutí snědl.

Po večeři uvažovali, kam se vydat dál. Plavba na člunu, která jim do posledka tak vyhovovala, zřejmě se teď nehodila, jestliže se z jihu do moře nevlévala řeka, po níž by mohli plout. Nejdříve tedy bylo třeba takovou řeku najít. Při hledání mohli prozkoumat i krajinu na tomto břehu a podle výsledku rozhodnout o další cestě, kdyby snad žádnou řeku nenašli. Pak by museli jít dál pěšky. To by ovšem cestu značně omezovalo.