Plutonie

58. EPILOG

Nastal a uplynul květen, ale nepřinesl ještě tak dlouho očekávané jaro. Slunce sice z obzoru nemizelo, jen na severu trochu pokleslo a na jihu vystoupilo, avšak hřálo slabě a sníh tál pouze na jižní straně lodi a na příkrých pobřežních skalách. Kromě toho byly slunečné dny často vystřídány pochmurným počasím. Zdvíhal se vítr, chumelilo se, nezřídka se rozpoutala důkladná vánice a zdálo se, že se vrací zima. Tento čerstvý sníh ustavičně zdržoval tání starého sněhu, který se už sesedl a byl by už v prvních poměrně teplých dnech roztál. Pěkné počasí nastalo až v prvé polovině června a s ním konečně i vytoužené jaro.

Se skal stékaly nespočetné potůčky, na maličkých roztálých plošinách se objevily drobné květy, jež se rozvíjely takřka před očima. V kalužích, zahřátých sluncem, hemžil se nějaký vodní hmyz; bůh ví, odkud se tu vzal. Ale moře, pevně spoutané ledy, ještě spalo. Ostatně v klidných dnech bylo možno s vrcholku stožáru zahlédnout na jihu tmavý pás vody.

„Letos se tu jaro opozdilo!“ pravil jednou kapitán cestovatelům, kteří se shlukli na palubě. Museli trávit většinu dne na lodi, protože led byl skoro všude pokryt vodou.

„Ano, loni jsme už touhle dobou doplouvali k břehům této země.“

„Protože silný vítr rozbouřil moře a rozbil led. A teď už je to deset dní, co je klid anebo vane jen mírný jižní vítr.“

„Nebudeme tu muset přezimovat po druhé, jestliže moře neroztaje?“ zajímal se Papočkin, kterému se začalo stýskat.

„Ale ne! V červenci, nejpozději však v srpnu se moře vyčistí, dokonce i když nepřijdou větry.“

„V červenci nebo v srpnu!“ zabědoval Gromeko a Makšejev. „Prosedíme tu tedy ještě polovinu léta?“

„Ano, při polárních plavbách se s tím musí počítat. Ve špatných letech zbývá pro plavbu měsíc nebo půl druhého, v dobrých dva nebo tři měsíce.“

Trpělivost posádky „Polární hvězdy“ byla skutečně vystavena dlouhé zkoušce. Červen byl nejprve klidný, v druhé polovině však pošmourný a studený. V noci slabě mrzlo, někdy sněžilo — a tu se zdálo, že léto už minulo. Konečně se na počátku července přihnala z východu vichřice. I když všechno zasypala sněhem, přece jen rozbila ledy. Loď, dávno už vysekaná z pevné kry a připravená k plavbě, rozloučila se dělovou salvou se smutnou Nansenovou zemí a zamířila na jih.

Počasí však bylo stále ještě nevlídné a vlhké. Často pršelo nebo sněžilo; mlhy občas donutily plavce, aby se na celé hodiny zastavili.

Teprve počátkem srpna se „Polární hvězda“ vyprostila ze zajetí a plnou rychlostí se rozjela Beringovým průlivem. Všichni si s úlevou oddechli. Měli před sebou už jen dva tři týdny plavby do Vladivostoku.

V polovině srpna pluli v šíři ústí řeky Kamčatky. V dálce bylo dobře vidět břehy poloostrova, kužely vulkánů a dýmající Ključevskou sopku. Vydařil se vzácně tichý a jasný den a bouřlivé Beringovo moře se prostíralo až po obzor jako zrcadlo. V průzračném podzimním vzduchu bylo na jihovýchodě nezřetelně vidět vrcholky Beringova ostrova, nejbližšího ze skupiny Komandorských ostrovů. Rychle se odtud blížila velká loď, která jako by mířila do Nižního Kamčatska.

„Pravděpodobně je to ruský křižník hlídkující v těchto vodách,“ usoudil Makšejev, když se ho jeho druhové ptali. Stáli na palubě a měli skvělou náladu, že je moře klidné a plavba šťastná.

„Kohopak tu hlídá?“ zajímal se Kaštanov.

„Lupiče — Američany a Japonce. Komandorské ostrovy jsou známy jako nejlepší, neli vůbec jediné sídliště vzácného mořského tuleně, který byl nemilosrdně huben, a proto začal rychle mizet. Proto naše vláda povoluje lov tuleňů jen v určitém ročním období, a to s různými výjimkami, pokud jde o samice a mláďata. Chamtiví lovci se však snaží zákaz obejít. K ostrovům proto často připlouvají lodi vojenské flotily a mají právo zastavit podezřelá plavidla, jež plují v těchto vodách.“

„Snad budou prohlížet i nás!“ zvolal Truchanov. „Křižník míří rovnou k nám!“

Křižník, velká loď s třemi stěžni, vskutku mířil přespříč směru „Polární hvězdy“. Už na něm bylo možno rozeznat lesklé hlavně děl a skupiny mužů na kapitánském můstku. A náhle z jedné hlavně vyrazil kotouč dýmu, zaburácel výstřel a zároveň vylétl na stožár signál: „Zastavte, nebo zahájím palbu!“

„Polární hvězda“ poslušně zastavila stroj. Sotva kapitán zpozoroval křižník, vydal podle pravidel námořní plavby rozkaz vztyčit ruskou vlajku. Ale křižník nic obdobného neučinil.

Cestující se shlukli u boku lodi a pozorovali rychle se blížící krásnou loď.

„Co to je? To není ruský křižník, jmenuje se „Ferdinand“ a jméno je napsáno latinkou!“ zvolal kapitán, který loď pozoroval dalekohledem.

„Jakým právem zastavuje ruskou loď v ruských vodách?“ užasl Kaštanov.

„Jaké národnosti je tenhle „Ferdinand“? Nejspíše německé.“

„Hned to poznáme!“ odpověděl kapitán a díval se do kapesního námořního kalendáře.

„Už to mám! „Ferdinand“ je křižník rakouskouherské vojenské flotily, postaven v roce 1909, tolik a tolik tun výtlaku, deset děl toho a toho kalibru a tak dále, dvě stě padesát mužů posádky, rychlost plavby a tak dále.“

Zatím křižník připlul už docela blízko, zmírnil rychlost a zastavil se kus od „Polární hvězdy“. Z lodi spustili člun a bylo vidět, jak dvacet námořníků ozbrojených puškami a dva důstojníci sestoupili po schůdkách. Člun zamířil k „Polární hvězdě“, jejíž cestující, kapitán i celá posádka se seskupili u zábradlí a nevěděli, co se děje. Aby přijali nezvané hosty, museli však chtěj nechtěj spustit schůdky. Na palubu vystoupili oba důstojníci a deset námořníků.

„To být ruský loď?“ zeptal se starší z návštěvníků a zdvihl pravou ruku k štítku čapky.

„Ruská. Jachta „Polární hvězda“, soukromý majetek,“ odpověděl Truchanov.

„Vy být kapitán?“

„Ne, já jsem majitel lodi.“

„Obchodní loď nebo velrybaržský?“

„Ani to, ani ono. „Polární hvězda“ veze vědeckou výpravu z plavby po Ledovém moři. Chtěl bych však vědět, proč zastavujete ruskou loď v ruských vodách a podrobujete nás výslechu.“

„Z důvodu vojenskonamoržních práv a válečné situacion.“

„Cože? Co říkáte? Jaká válečná situace? Co se děje?“ sypaly se otázky nevýslovně rozčilených cestujících.

Důstojník se usmál:

„Vy nic nevědět? Vy dávno plavat po Ledový oceán?“

„Od loňského jara.“

„Diese Russen sind wie vom Himmel gefallen!“[2] obrátil se Rakušan k svému druhovi, který zřejmě nerozuměl dobře rusky; teď se taky usmál a odpověděl:

„Sie wissen gar nichts vom Kriege?“[3]

Pak vyšší důstojník pokračoval:

„Tak já vám prohlásit, že rakouskouherské císaržství a Německé císaržství být už celý rok ve válce s Rusko, a my, kršižník císaršský flotila „Ferdinand“ budeme vzít váš loď jako vojenský koržist.“

„Má jachta však není válečná loď, ale vědecká, mírová. Soukromé lodi se nekonfiskují!“

„Mírový loď? A co má být tohle?“ Rakušan ukázal na maličké dělo na přídi, které sloužilo pro čestné salvy a signály. „To být dělo!“

Truchanov se jen usmál.

„Každý mírový loď,“ pokračoval Rakušan, „moct ozbrojovat, pršivozívat desant, vojenský náklady, vojenský pošta. Mírový loď zabrat, vy nic nemoct dělat!“

„A nemohl bych mluvit s velitelem křižníku?“

„A vy německy mluvit, rozumět?“

„Ne, mluvím francouzsky a anglicky.“

„Tobrže! Pojedeme na kršižník!“

Důstojník polohlasně řekl cosi svému druhovi a pak sestoupil s Truchanovem do člunu, který zamířil ke křižníku. Druhý důstojník a ozbrojení námořníci zůstali na „Polární hvězdě“.

Kaštanov, jenž mluvil dobře německy, dal se do hovoru s důstojníkem. Ten ochotně odpovídal na otázky a seznámil cestující s hlavními událostmi, jež vedly v červenci roku 1914 k světové válce. Tak jim velmi rychle uplynul čas, než se Truchanov vrátil. Připlul s dvěma důstojníky a ještě s několika neozbrojenými námořníky.

„Vysadí nás na kamčatský břeh,“ prohlásil. „Pojďme si do kajut sbalit věci, než dovedou „Polární hvězdu“ v konvoji k břehu. Bezpodmínečně ji konfiskují s veškerým nákladem.“

Zatím co Rakušané zůstali na palubě a rozkazovali tam, Truchanov v kajutě vypravoval:

„Velitel křižníku mi oznámil totéž, co tenhle důstojník. Nejdřív se poradil se svými podřízenými a chtěl vysadit Nory, ale nás odvézt jako zajatce. Mluvím i rozumím přece velmi dobře německy,“ vysvětloval Truchanov, „ale schválně jsem to zatajil, abych se dozvěděl, co spolu budou mluvit o svých záměrech. A tu jsem poznal, že mají málo proviantu a že se spoléhají na naše zásoby. Proto nepotřebují zbytečná ústa zajatců. Jeden z důstojníků však trval na tom, že musí při nejmenším přivést všechny, kteří jsou mladší než 45 let, jako válečné zajatce — to jest všechny kromě mne. Ale velitel ho nakonec uklidnil tím, že dřív než se dostaneme odněkud z Kamčatky domů do Moskvy, válka prý docela jistě skončí porážkou Ruska a Francie.“

„Nuže,“ pokračoval Truchanov, „rozhodli se, že vysadí všechny, že nám však dovolí, abychom si s sebou vzali jen nejnutnější šatstvo, trochu zásob a soukromé peníze, ne ovšem pokladnu výpravy. Ta a všechno ostatní podléhá konfiskaci.“

„Co říkáte? I všechny sbírky, všechny výsledky výpravy?“ rozhorlil se Papočkin.

„Ano, bez výjimky všechno! Deníky ovšem poschováváme po kapsách, ale fotografie, lebky, kůže, herbáře a další věci tu musíme nechat. Slibují, že to všechno bude v pořádku posláno do Vídně, a až válka skončí, že nám to bude vydáno.“

„Jestli je zatím nepošle ke dnu francouzská či ruská ponorka nebo mina!“ poznamenal Borovoj rozhořčeně.

„To je velmi pravděpodobné!“ pokračoval Truchanov. „Tím spíše, že do války vstoupila Anglie…“

„Tak je tedy výprava znovu úplně okradena jako tenkrát, když nás oloupili mravenci!“ smutně se pousmál Makšejev.

„Je jistá možnost, že svůj majetek dostaneme zpátky,“ utěšoval je Truchanov. „Z jejich narážek jsem se domyslil, že tady někde nablízku mají základnu, nejspíše na Komandorských ostrovech, odkud k nám křižník vyplul. Tam „Polární hvězdu“ odvezou. Až se dostaneme do Vladivostoku, oznámíme to našim válečným lodím a ty základnu objeví.“

„Nu, ale kdy se tam dostaneme!“

„Rozhodně je to naše jediná naděje! A teď raději pojďme balit!“

Rozešli se do svých kajut. „Polární hvězda“ plula už plnou rychlostí ke Kamčatce v konvoji křižníku. Mířila na Usť-Kamčatsk, k prvnímu obydlenému místu severně od Petropavlovska na mořském břehu. Posmutnělí cestující se shromáždili se svými kufry a ranci na palubě. Rakušané zavazadla podrobili mírné prohlídce, ale nepřehrabávali se v nich a nelezli do kapes. Proto se Makšejev vyhnul nebezpečí, že přijde o své zlato, které přesypal do širokého koženého zlatokopeckého pásu, dlouhého a úzkého pytlíku. Inženýr na sebe navlekl celý pud zlata a byl najednou velmi neohrabaný. Ale jitrnice plná zlata, jíž se přepásal, byla schována pod kuchljankou a Rakušané si nevšimli, jak je inženýr nemotorný. Sbírky a všechno jmění výpravy, dávno zabalené do beden k převozu po železnici, bylo podle seznamu vydáno Rakušanům. O tom, kde výprava ve skutečnosti byla, jim ovšem nepověděli.

„Byli jsme na Čukotce, přezimovali jsme na Wrangelově ostrově,“ prohlásil Truchanov důstojníkovi, který věci přijímal; ten soucitně zakýval hlavou a řekl:

„Můj otec byl také v polární výpravě. Země Františka Josefa, rakouská korveta „Tegetthof“, jistě jste o tom četl?“

„Ó ano!“ usmál se Truchanov.

K večeru se obě lodi zastavily u protáhlého poloostrova v ústí řeky Kamčatky, za kterým je malá rybářská vesnička. Rakušané rychle naložili cestovatele s jejich zavazadly na tři čluny a odvezli je na břeh. Igolkin a kapitán se ihned vypravili do vesnice a sháněli, jak by se odtud dostali. Ostatní stáli na břehu a smutně pozorovali, jak byly čluny vytaženy na palubu, jak se obě lodi otočily a rychle odpluly na moře. Teprve za soumraku, ještě než přišli muži s jediným koněm ve vsi, zmizely lodi ve večerní mlze.

Naši cestovatelé museli prožít v Usť-Kamčatsku celých deset dní, neboť se odtud nemohli nikterak dostat. Těch pár obyvatel na břehu řeky Kamčatky bylo pilně zaměstnáno lovem: začal právě podzimní tah ryb. Nikomu se ovšem nechtělo nechat rybolovu, který poskytne lidem i psům potravu na celou zimu, jen proto, aby odvezli početnou společnost na batech (vydlabaných člunech) proti proudu řeky. Jediný Igolkin, který spěchal ke své manželce do Petropavlovska, vzal s sebou Generála a vypravil se tam s dopisem pro gubernátora. Truchanov v dopise oznamoval, že „Polární hvězda“ byla zkonfiskována, že na Komandorských ostrovech je nepřátelská základna, a prosil o pomoc.

Koncem srpna veplul do Usť-Kamčatska japonský rybářský škuner a jeho kapitán souhlasil s tím, že za veliké peníze odveze všechny z „Polární hvězdy“ do Japonska. Aby námořníci získali místo pro cestující, musili tu nechat část svého nákladu.

Cesta trvala tři neděle a rozhodně nebyla příjemná. Někteří z „Polární hvězdy“ byli usazeni na palubě, druzí v podpalubí mezi soudky s rybami. Jedli po japonsku ryby, rýži a čaj, trpěli silnou mořskou nemocí, pronásledovaly je mlhy, deště a vánice. Za bouře u Kurillských ostrovů div neztroskotali na útesech, v zálivu Trpělivosti chtěli Japonci všechny vysadit pod záminkou, že japonský Sachalin je stejně už Japonsko, a jen za příplatek se uvolili, že je povezou dál. Ve Vakkanai na severním pobřeží Hokkaida, na nejsevernějším z japonských ostrovů, opustili umoření cestující škuner sami, protože dál do přístavu Hakodate mohli jet vlakem rychleji a pohodlněji.

Z Hakodate, jež leží na jižním konci ostrova a je téměř v téže zeměpisné šíři jako Vladivostok, bylo spojení s Vladivostokem dost časté a pravidelné. Po řadě výslechů a formalit, způsobených tím, že se také Japonsko přidalo k válčícím mocnostem na straně Dohody, poštovní parník rychle odvezl celou společnost do Vladivostoku.

Cestovatelé užasli, když při vjezdu do přístavu spatřili mezi plavidly na rejdě „Polární hvězdu“, na jejíž palubě se nejasně rýsoval strážný. Kvapně se na to začali vyptávat a dozvěděli se, že gubernátor Kamčatky dostal Truchanovův dopis. Neměl však dost velké lodi, aby zaútočil na rakouský křižník, a tak poslal radiodepeši do Vladivostoku. Odtamtud vyslali rychlý křižník, který našel na Komandorských ostrovech „Polární hvězdu“, ale Rakušané včas zmizeli.

Avšak velitel přístavu, jenž Truchanovovi tyto věci prozradil, hned zase naše cestovatele zklamal. Počítali s tím, že dostanou zpátky své sbírky. „Polární hvězda“ však byla Rakušany načisto vykradena: sbírky, výstroj, zásoby, dokonce i zařízení kajut a cenné součástky ze stroje byly odvezeny, a tak loď museli táhnout ve vleku. Bez opravy nemohla už plout a Truchanov musel souhlasit s návrhem mořské správy a postoupit loď po dobu války signalisační službě.

Rozhořčení cestovatelé nasedli do sibiřského expresu a vraceli se do vlasti. Když rozvážili novou situaci, rozhodli se, že do skončení války — a stále ještě počítali, že to bude brzy — a do té doby, dokud jim nebudou vráceny sbírky a fotografie, musí o výpravě do Plutonie pomlčet. Čím také — kromě svých slov — mohli dokázat, že Plutonie se svými zázraky skutečně existuje a že je do ní možno proniknout? Každý člověk se zdravým rozumem by měl jejich zprávu za čirou fantasii a považoval by je za žvanily nebo pomatence.

Válka se však protáhla, po ní přišla revoluce a jiné události… Uplynulo deset let, účastníci výpravy se rozešli po světě. Někteří padli na frontách, jiní zemřeli. Kde jsou sbírky a dokumenty, není známo. Truchanov se vrátil do své observatoře na Munku-Sardyku, žije tam jako poustevník a už nevěří, že dostane někdy všecko zpět.

Do autorových rukou se náhodou dostal deník a kresby jednoho ze zemřelých účastníků výpravy. Z těchto materiálů je tedy sestavena tato kniha jako fantastický román pro zvídavou mládež.